Kletba a kouzlo
Kapitola 1. - Kletba
Když nás rodiče jako děti kárali, abychom nekleli, málokdo z nás chápal, co je vlastně na klení tak závažného. A právem neboť ve svém dnešním významu neznamená "klít" neznamená nic víc, než mluvit nevhodně či sprostě, a i když klení může urážet a rozhodně vypovídá o špatném vychování, nikomu nemůže být osudné. V minulích dobách, ale klít znamenalo něco daleko víc, než ulevit si jaderným slovem a kletba byla pokládána za jednu z nejmocnějších a nejnebezpečnějších forem magie. kletbou bylo možné způsobit nepříteli bolest, trápení, nemoc a dokonce i smrt. To je také bezpochyby důvodem, proč ministerstvo čar a kouzel doporučuje nevyučovat čarodějné učně kletbám dříve, než postoupí do šestého ročníku studia. Žádný učitel by si jistě nepřál, aby mu nějaký prchlivý žáček ve třídě proklínal spolužáka, který dostal lepší známku. Proklínání nepřátel má tisíciletou tradice a praktikovalo se ve všech světovích kulturách. kletby mohou být ústní i psané. Typickou formou ústní kletby je dovolávání se pomoci nadpřirozených bytostí, démonů či bohů, doprovázeno ponurým a zevrubným popisem osudu, který má oběť stihnout. Jako například v této zaštiplé kletbě ze 4.století: "Volám tě, zlý duchu, který přebýváš na hřbitově a odnímáš člověku zdraví. Běž a vlož nádor do hlavy (oběti), do jeho očí, úst, jazyka i hrdla, vlij jedovatou vodu do jeho břicha. Jestli nepůjdeš a nevliješ mu jedovatou vodu do břicha, pošlu proti tobě zástup zlých andělů, Amen.". Podobné kletby prý fungovaly bezpečně, ať už jste je křikly do ucha oběti, nebo pošeptali na kilometr daleko. Za daleko mocnější byly ovšem považovány kletby psané, neboť mohly aktivně působit ještě dlouho poté, co byly vytvořeny.
Kapitola 2. - Kouzlo
Řekneme-li o někom ve všedním rozhovoru, že má "kouzlo" či "šarm", míníme obvykle jakýsi půvab, jímž působí ve společnosti, vzácnou schopnost okouzlovat, díky níž jsou někteří jedinci svůdnější a přesvědčivější než druzí. Prvotní smysl těchto výrazů ale samozřejmě nemá se společenskou obratností jedince nic společného; lecos o něm napoví latinské carmen, tj. "píseň" či "rituální výrok", z něhož je slovo šarm odvozeno. Ve světě čarodějnictví a magie znamená "kouzlo" obvykle formuli odříkávanou či napsanou za účelem dosažení nějakého kouzelného účinku. Když si chce Harry přivolat koště, vyslový zvláštní povolávací formuli (Accio Firebolt!). A Hermiona zase používá speciální levitační kouzlo, které vynese do vzduchu ptačí péro (Wingardium Leviosa!). I začínající studenti ve třídě čar a kouzel profesora Flitwicka věnované kouzlům vědí, že téměř pro každou situaci existuje zvláštní formulka. Znáte-li správná slova, můžete si kouzlem otevřít bránu ke slávě a bohatství, porazit nepřítele nebo získat přízen. Jedno staré anglické kouzlo dokonce chrání před zlovolnými skřítky. V obecném povědomí si však kouzla spojujeme především se středověkými vědmami a kořenářkami, které je užívaly k velmi prostým a všedním ůčelům: léčení nemocných, k ochraně úrody a dobytka před škodami či aby své sousedy ochránily před kletbami. U některých kouzel je sice potřeba doprovodit slova zvláštními úkony (např. plivání nebo mávání kuzelnou hůlkou), většina z nich se ale obejde bez magických nebo rituálních nástrojů. Kouzla prý fungují dokonce i v čistě psané podobě. Některá nejstarší známá kouzla tvořili pouze útržky pergamenu či papíru popsané Magickými formulemi (např. abrakadabra), které se nosili zavěšené na krku jako ochrané amulety. Zaříkávadla, tedy čistě slovní kouzla, si v Evropě získala největší oblibu kolem 12.století, kdy katolická církev počala intenzivně hlásat učení o zvláštní moci odříkávaných modlibech a papežských požehnání. Ve středověku nebylo vzácností, že čarodějnice, čarodějové, ba dokonce i nižší církevní hodnostáři užívali křesťanské modlidby magickým účelům. Naprosto obviklé bylo opisování otčenáše, který byl používán jako kouzlo proti chorobám, moru i osobním pohromám. V jednom francouzském dokumentu z 13.století se můžeme dočíst o tom, jak se místní farář podle této modlidby pokoušel Arnalda Villanovy zbavit bradavic na rukou. V jiných kouzlech byla magická slova prokládána jmény svatých a byla užívána například k léčení uštknutí hadem či popálenin. Některé nevzdělané čarodějnice a čarodějové užívali - spolu s většinou nezasvěcených - slova "kouzlo" ve významu nějakého nevelkého a přenosného předmětu obdařeného magickou mocí. Říká se, že zaječí packa, čtyřlístek nebo podkova nosí štěstí - podobný názor by ovšem každého opravdového kouzelníka rozesmál. U tohoto druhu kouzelných předmětů můžeme přesněji hovořit buď o Amuletech (tj.předmětech, které poskytují magickou ochranu), nebo o talismanech (které svému majiteli propůjčí novou kouzelnou schopnost). A konečně přívěsky, které se dnes zavěšují na tzv. kuozelné náramky, jsou prostě ozdobnými symboli lásky nebo přátelství a nemají žádné magické schopnosti. Hermiona by vás jistě s radostí poučila, že opravdová kouzla lze najít jedině v knihách. Pokud by jste tedy někdy potřebovali kouzlo, které by rozveselilo rozesmutnělého přítele nebo by jste se sami zabívali úklidem nějakého nepořádku, nahlédněte v bradavické knihovně do výtisku Starodávných a zapomenutých kouzel a čar. Dbejte ale přitom na to, aby jste pro svůj účel zvolili to správné kouzlo a uměli ho správně vyslovit. Jinak by jste mohli dopadnout jako Aberford, smolařský bratr profesora Brumbála, který utržil veřejnou ostudu za to, že na očarování kozy použil nepatřičná kouzla.
edf
(dcrf, 25. 4. 2007 13:28)