11. kapitola - Návrat do Bradavic
‚Co
chceš dělat?‘ ozývaly se hlasy v Harryho hlavě. ‚Kam půjdeš, nemáš kam jít.‘
‚Jak budeš žít?‘ ‚Dokud se budeš pouštět do nebezpečných situací, budou ostatní
také.‘ Lexi, dál už nechoďte!‘ ‚Tak mi řekni, Harry, jestli to trápení stojí za
to?‘ ‚Dělám to pro správnou věc!‘ ‚Už musím jít.‘ ‚Půjdeme s tebou, Harry.‘
Třeba se ještě uvidíme.‘ ‚Existuje strašné zlo, zlo, které si nedokážeš
představit‘ ‚ Ty chceš odejít, Harry?‘ ‚Držte se!‘ ‚Musím už jít.‘ ‚Harry!‘
‚Konečně jsi tam, kde jsem tě chtěl mít.‘
Ta poslední věta Harrymu nic neříkala, ‚Kdo kdy tohle řekl? A
kde to vlastně jsem?‘
Harry otevřel oči, nad sebou uviděl hvězdy. ‚Jsem v nebi?‘
Počkat, ty hvězdy byly Harrymu povědomé, už je viděl, koukal
se na ně každý den, když šel v Bradavicích spát, už pět let. Jsou to hvězdy nad
jeho postelí se závěsy.
Harry otevřel své ulepené oči docela a zjistil, že se ve svém
tvrzení nemýlil. Ležel ve své posteli převlečený do pyžama, přikrytý peřinou a
závěsy na obou stranách postele byly zatažené, takže Harryho nikdo vidět
nemohl. Skrz závěsy ale prosvítalo světlo. Byl jasný den a Harry ještě vyspává
v posteli. To se bude McGonagallová zlobit, zase přijde na hodinu pozdě, tak
jako to dělal v prvním ročníku. Jak to že ho jeho kamarádi nevzbudili?
Posadil se na posteli, ale v tu ránu jako kdyby se bouchnul
do hlavy, se mu rozjasnilo. Na povrch se vyvalily všechny vzpomínky z minulých
měsíců a dosedly na Harryho jako tíživý mrak.
Co tady sakra dělá, tohle je poslední místo, kde právě teď
chtěl být. Pomalu odhrnul závěs, postele jeho spolubydlících, Rona Weasleyho,
Seamuse Finnigana, Deana Thomase a Nevilla Longbottoma byly ustlané a polštáře
narovnané. Oknem do ložnice prosvítalo slunce, které odhalovalo vznášející se
prach ve vzduchu.
Harry se vyhoupl z postele, Kulový blesk měl opřený o noční
stolek, kde měl položené své brýle a u postele uviděl svůj nový kufr.
Jen jedna věc tu chyběla, Harryho hůlka, Harry se podíval do
kufru, byl plný jeho zničených věcí, ovšem nebyly zde ani stopy po zápachu.
Fotoalbum bylo pryč a Harry po důkladném prohledání svou hůlku opravdu nenašel.
Že by se ho tak báli?
Přece jenom je divné, že se objeví ve své škole, jako kdyby
se za necelé poslední dva měsíce nic nedělo. Přitom Harry snad porušil všechny
kouzelnická pravidla. Přešel v bosích nohách ke dveřím, za kterými bylo točivé
schodiště, které vedlo dolů do Nebelvírské společenské místnosti.
Byly zamčené, Harry tomu nemohl uvěřit, oni ho zamkli v
ložnici? To si snad dělají srandu, co by tak asi mohl provést? Nebojí se snad,
že by ho opravdu mohl posednout Voldemort, po té době, co to stále tvrdí Harry,
si to najednou zčista jasna uvědomí? Ne, to ne, spíš se bojí, že by zase mohl
zdrhnout, ‚To by mě zajímalo, jestli mě tady na té škole někdy budou učit
přemísťování‘ řekl si Harry, teď, kdyby ho uměl, docela by se mu to hodilo, i
když vlastně v Bradavicích se nikdo nedokáže přemístit, takže by mu to nebylo
nic platné.
Harry byl tak naštvaný, je zavřený sám v ložnici ve škole s
tisícem dětí a nemůže nic dělat. Jediné, co měl, byl kufr plný zničených věcí a
Kulový blesk.
‚No jasně, Kulový blesk, moje spása.‘ radoval se Harry a
začal se převlékat. Jediné oblečení, které tam teď měl, byla jedna sada
spodního prádla a jeden školní hábit, nic náhradního, nejspíš to všechno čistí.
No, alespoň že nemusí utéct v pyžamu, i když školní hábit je taky pěkně
nápadný.
Harry se dopřevlékal a popadl Kulový blesk. Napadlo ho, že
kdyby se pořezal a šel do Zapovězeného lesa, aby krví přilákal testrály, mohl
by se dostat do nějakého mudlovského města daleko dřív, ovšem řezat se, to
nebyl takový šílenec. Kulový blesk je rychlý, i když testrálové jsou rychlejší.
Přešel k oknu a otevřel ho. Ulevil si, když zjistil, že není
zamčené. V tom okamžiku se rozezněl školní zvon oznamující konec hodiny, Harry
se strašně lekl, myslel si, že se jedná o nějaký poplašný systém.
Trčet tady před pohledy tisíce školáků, kteří si o něm myslí,
že se zbláznil, když utekl a nedal o sobě vědět, to Harry opravdu nepotřeboval,
necítil se jako jeden z těch dětí, co se baví s ostatními a užívali si legrace.
Ne, pokud má Harry předurčeno zemřít, protože věděl, že když nedokáže
Voldemorta porazit ani Brumbál, pak on rozhodně nemá šanci a samozřejmě by už Voldemort
zabil i jeho společníky, co by byli s ním, tím se myslí jeho přátele, tak to
radši Harry stráví zbytek svého krátkého života mimo učení a posmívání
spolužáků. Voldemort i Harry nemohou žít oba najednou, takže to bude muset brzy
skončit a i když to bylo pošetilé a Harrymu se při pomyšlení na to svíral
žaludek, chtěl to urychlit. Navíc to, že ho dovlekli zpátky do školy a zírali
tu na něj jako na nějaký muzejní exponát ležící v posteli, to už opravdu bylo
pro Harryho dost. Konec se vším, konec s tímhle srdceryvným příběhem, kdy dobro
vítězí, ne, skutečnost je jiné kafe.
Přikrčil se a vylezl oknem ven. Venku nebyla ani noha, i když
z povzdálí byly slyšet výkřiky dětí, kterým školní zvon ohlásil konec hodiny.
Pokud měl Harry zmizet, musel to provést hned. Koště vystrčil napřed a to se
začalo poslušně a nehnutě vznášet ve vzduchu. Následně přemístil svou váhu z
parapetu okna na koště, to se ani nepohnulo.
Harry se na něj usadil normálně, něco mu to připomínalo, měl
zase školní hábit, byl zase ve škole, na svém nejmilejším koštěti, to ale teď
všechno musí opustit.
Odrazil se a vyletěl ven. Hábit mu začal plápolat a pocítil
vlnu vzrušení, jako pokaždé, když sedl na své koště a mohl se zase předvést.
Harry se ale hned zarazil, protože se na školních pozemcích
objevili studenti. Vyletěl tedy nad věž, ve které byly ložnice a vzal to dozadu
přes celý hrad.
Přelétal přes školní pozemky, když vtom kolem něj něco
prosvištělo. Harry se lekl, stále byl nad školou, ale nikde nic. Vtom se za ním
ozval dívčí hlas.
„Dáme si závod, Harry?“
Harrymu byl ten hlas povědomý, otočil se a spatřil Cho
Changovou. Srdce se mu zalilo zvláštním pocitem, když viděl, jak jí vítr cuchá
dlouhé vlasy, které sahaly až k její štíhlé postavě, Cho byla asi o hlavu menší
než Harry, i když byla o rok starší, ale Harrymu se strašně líbila, už od
prvního okamžiku, co jí uviděl, vždycky se začal červenat a neměl slov.
Ale teď měl jiný pocit, když jí viděl naposledy, byli na sebe
naštvaní, teď se na Harryho tvářila, jako kdyby k ničemu takovému nedošlo, jako
kdyby odjakživa byli kamarádi a nebylo vůbec divné, že se tady vznáší na
koštěti bez povolení. Harryho přepadl zase ten známý starý pocit, nedokázal ze
sebe vypravit nic rozumného, takže vypadal jako ze zvláštní školy, byl ale dost
při smyslech, aby si uvědomil, že je divné, že se tady z ničeho nic objevila za
jeho zády.
Všechny tyhle myšlenky se Harrymu prolily hlavou rychlostí
světla.
„Jaký závod?“ zeptal se přitrouble.
„Kolečko kolem školy.“ řekla Cho a stále se na něj usmívala.
Harrymu to začalo být opravdu divné.
„Hele, to je nějak narafičený, nebo co?“ zeptal se zmateně
Harry a díval se pod sebe, jestli neuvidí někoho, jak na ně civí. Nikdo si jich
nevšímal, pravda, jistě se to říct nedalo, školní pozemky byly plné studentů a
Harry s Cho se vznášeli vysoko nad nimi.
„Dá se říct, že jsme tušili, že budeš zase chtít utéct.“
řekla.
Harry se naštvaně uchechtl, jako kdyby to tušil. „A co ty, ty
tady máš jakou úlohu, máš mě přemluvit?“ odsekl naštvaně.
„Chtěla jsem se s tebou rozloučit.“ řekla a úsměv jí zmizel z
tváře.
To Harryho trochu překvapilo, nejistě se na koštěti zavrtěl a
znovu se podíval pod sebe. Ruch školy si jich však, zdá se, nevšímal.
Harry stále nechápavě koukal z Cho na ostatní dole a zase
zpátky.
„Co to má znamenat?“ zeptal se zmateně.
„Co tím myslíš, Harry?“ zeptala se Cho s příjemným výrazem ve
tváři.
„Přece jsi jen tak se tu nemohla ukázat, zrovna v tu dobu,
kdy jsem vylétl z okna.“ řekl podrážděně Harry.
Cho k němu přirazila trochu blíž, Harry ucítil její vůni a
zároveň s tím i něco jiného, ať už to bylo cokoliv.
„Harry, o čem opravdu nepochybuješ?“ zeptala se vážně Cho.
„Cože?“ dělal, že nerozumí.
„O čem opravdu v hloubi srdce nepochybuješ?“ zeptala se
znovu.
„Já… asi ti nerozumím.“ řekl Harry a začal si připadat
trapně.
„Vždyť je to tak jednoduché, musí přece existovat něco, o čem
v hloubi srdce nepochybuješ.“ dotírala na něj Cho.
„Tohle je nějaká psychologická zpověď, nebo co?“ zeptal se
uraženě Harry. „Hele, ať se snažíš o cokoliv, já letím pryč, takže sbohem.“
řekl Harry a začal odlétat.
„Sbohem!“ odpověděla mu klidně Cho.
‚Tak počkat, ona mě opravdu nechá odletět?‘ ptal se sám sebe
a zastavil koště, pak na ní za zády promluvil.
„Tak jo, to je práce Brumbála, nebo koho?“ řekl a jeho tón
zněl rozvážně, jako kdyby tím chtěl Cho rozvázat jazyk.
„Asi ti nerozumím.“ zopakovala Cho to, co před chvilkou řekl
Harry jí a ještě přidala stejný tón.
„Ty si tady se mnou hraješ.“ začal se smát Harry. „Děláš ze
mě idiota, že jo?“
„Ne, to bych si nedovolila, vždyť Harry Potter má vždycky
pravdu.“ řekla uštěpačným tónem.
„Už je to tu zase, narážíš na Cedrika, že?“ řekl naštvaně
Harry. „Zase mi budeš vyčítat, že nejsem takový jako byl on, možná že nakonec
řekneš, že to byla moje chyba, že ho před mýma očima zabili. Pokud se ovšem
znovu nerozpláčeš.“
„Ne, nerozpláču se a nic z toho ti říkat nebudu.“ řekla s
klidným výrazem ve tváři.
Harry zase začal pátrat v jejím výrazu, jestli tam něco
nenajde. Cho se k němu znovu přiblížila a Harry zase ucítil její vůni a trochu
nejistě poposedl na koštěti.
„Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím.“ řekla vážně a ještě
víc se k němu přiblížila. Harry se opravdu začal cítit divně.
„Pokud teď odletíš, zase tě neuvidím, tak jsem se s tebou
alespoň chtěla rozloučit.“ řekla a prohlížela si jeho udivený obličej. „Myslela
jsem, že jsme přátelé.“ řekla zklamaně.
„T…to…to jsem, totiž jsme, jsme přátelé.“ koktal Harry, protože
Cho byla už opravdu blízko.
„Co mám udělat, abys zůstal?“ zeptala se Cho a přitiskla
koště k Harryho Kulovému blesku.
„To-to-to-to… já… myslím, že…“ koktal Harry a byl celý
zmatený.
Najednou se od něj Cho odlepila a zůstala asi tři metry od
něj. „Takže asi nic, to je škoda, tak ahoj.“ řekla nečekaně a odletěla.
Co to bylo, proč se najednou odtáhla?
„Počkej!“ Harry ani nevěděl proč, ale vyrazil za ní. Cho měla
taky rychlé koště, kvůli famfrpálu, ovšem neměla na Kulový blesk.
Harry jí dohnal, až když se řítila kolem školních pozemků a
kolem ostatních studentů, kteří na ně vykuleně zírali.
Cho si ho všimla, že letí vedle ní a řekla. „Takže přece
jenom si dáš kolečko kolem školy?“ hned na to zrychlila a začala Harrymu
ulétat.
Harry pobídl Kulový Blesk, který jí vzápětí začal dohánět.
Proháněli se závratnou rychlostí kolem studentů, skleníků a různých překážek,
které Cho nečekaně prolétávala a Harryho tak zpomalovala. Stále se ale držel za
ní a ona to věděla. Právě proletěli kolem nějakých kantorů, Harry ani nestačil
vnímat, kdo to byl, ale tušil, že jeden z nich byl maličký Kratiknot. V témže
okamžiku Cho prudce zvedla koště do výšky a začala stoupat.
Zespoda se začaly ozývat výkřiky studentů, kteří fandili
každý jinému, Harry jí stále nestačil, nevěděl, čím to, až sebral sílu a
odhodlání a v tom okamžiku Kulový blesk vstřelil střemhlav nahoru a Cho v tu
ránu dohnal. Ta zastavila a z plna hrdla se smála.
„Tak jsi měl dohnal.“ řekla a stále se usmívala.
To bylo dobře, ale proč jí vlastně Harry sledoval, no, teď
neměl slov.
„Harry, když zůstaneš se svými přáteli, bude to o hodně lepší
než být někde zavřený na druhé straně Zeměkoule.“ řekla Cho a znovu se
přiblížila k Harrymu.
„Já je jen prostě nechci ohrozit, ti blázni by se mnou šli
zase někam, kam se nesmí a dopadlo by to katastrofou.“ bránil se Harry.
„Proč teda utíkáš, pravý důvod?“ zeptala se Cho.
Harry váhal a pak rezignovaně řekl: „Protože je mám rád,
protože jsou to mí přátelé.“
„A protože tohle je tvůj pravý domov, svět Čar a kouzel v
Bradavicích.“ dodala s úsměvem Cho.
Harry smutně kroutil hlavou, jako by s ní teď dokázal mluvit
víc bez zábran. „Jsem prokletý Voldemortem…“
„Pokud jseš ty, tak jsou i ostatní, co tě mají rádi.“ řekla a
zase se přiblížila. „copak nechápeš, že oni jsou ochotní jít do takového
rizika?“
„Proto právě to nejde, mám je rád a nepřipustím, aby se jim
něco stalo.“ prohlásil.
„Láska bolí, Harry.“ řekla a zvláštně na něho koukla.
Tohle už někde od ní slyšel, kde to bylo?
„Copak stojí za to žít jen z poloviny?“ říkala pomalu. „Nebýt
sám sebou? Chci aby ses vrátil a byl tu s námi a pokud ti něco bude hrozit,
budu ta první, kdo půjde za tebou, Harry.“
S těmito slovy se otočila a letěla zpět dolů na zem. Harry se
stále dál vznášel ve vzduchu a přemýšlel o jejích slovech. Neměl odvahu se
dívat dolů pod sebe, kolik tam muselo být lidí, kteří je pozorovali. Stále si v
hlavě přemílal vše, co mu Cho říkala. Také to, co mu řekl Lupin, že dokud bude
stále chodit do nebezpečných situací, budou v nebezpečí i jeho přátelé, protože
budou s ním.
Ty dva hlasy, které v sobě měl a které se stále hádaly,
protože jeden tvrdil, že má zůstat v Bradavicích a ten druhý zase říkal, že má
zmizet co nejdál, tyhle dva hlasy teď sváděly ukrutný boj. Harry už to nemohl
vydržet a snažil se je zapudit, oba dva, ať oba dva mlčí a nechají ho samotného
rozhodovat.
Pohlédl dolů pod sebe, byla tam více než stovka studentů,
kteří na něj hleděli do výšky a o něčem se spolu bavili. Byl u vstupní brány do
Vstupní síně a na schodech vedoucích do ní se právě zastavilo několik
profesorů.
Jeden z nich byl jistojistě Brumbál, v dalších mohl Harry
rozeznat profesorku McGonagallovou, další tam byl profesor Kratiknot, který se
dal rozeznat nejlépe. Poslední byl nějaký muž, kterého Harry neznal, jen mu byl
povědomý, jako by ho někde viděl na fotkách, ale on stále se po Harrym díval.
Měl rovnou postavu, tmavé vlasy stejné jako Harry, ale učesané a sympatický
vzhled.
‚Tak mám zůstat?‘ ptal se sám sebe.
Všichni na něj zezdola koukali, jako na nějakého hrdinu,
který jim právě zachránil životy, tenhle pohled Harry znal, nebylo jisté,
jestli se mu posmívali, nebo ho obdivovali, bylo to něco mezi.
V každém případě si začal na tom koštěti, jak se tam jen tak
vznáší připadat trapně.
Všiml si Hagridova srubu, bylo jisté že tam poloobr je,
protože se z komínu kouřilo. Možná, že Hagrid bude vědět, co dál, poradí mu,
Harry si řekl, že se tam uklidí před zvědavými pohledy studentů. Alespoň si
promluví s Hagridem, posledně, když ho viděl, se s ním nerozloučil moc dobře.
Nahnul tedy Kulový blesk dolů a začal pomalu klesat k
Hagridovu srubu. Když dosedl na zem, raději se nedíval, jestli se za ním
neženou studenti a hned zaklepal na dveře.
Za nimi se okamžitě ozvalo štěkání Tesáka, Hagridova
loveckého psa a vzápětí se dveře otevřely.
Objevila se zarostlá Hagridova tvář, která se na Harryho ze
shora usmívala.
„Ahoj Harry, ani nevíš, jak rád tě vidim.“ řekl svým
dobráckým tónem a poklepal Harryho na rameni svou obrovskou rukou, takže se
Harrymu málem podlomila kolena.
„Ahoj Hagride, po… potřeboval bych poradit.“ řekl Harry, nic
chytřejšího ho nenapadlo a přitom si mnul rameno.
„No jasně, někdo tě tu už totiž čeká.“ řekl Hagrid, ustoupil
a za ním se objevila Hermiona a Ron.
Harry se plácl přes čelo, teď to bylo jasné. „Budu hádat, to
vymyslela Hermiona.“ řekl, když vcházel dovnitř.
„Všechno, až do puntíku.“ řekl s úsměvem Ron.
Hermiona ho objala a tiskla, jak nejvíc mohla.
„Jsem tak ráda, že jsi zpátky.“ řekla a otřela si slzy.
„Já… já nevím, co na to říct, takovou zvrhlost a já ti to
snad ještě odpustím.“ dodal s úsměvem Harry. „A ani nevím, jestli zůst…“ to ale
nedořekl, protože se zarazil, když viděl Hermioninu radostnou tvář, bylo vidět,
jak je šťastná, že se vrátil.
Hagrid se zasmál a postavil na čaj. V tom okamžiku Harryho
něco povalilo a příšerně ho začalo oslintávat. Tesáka z něj sundal až Ron,
který se s ním mohl konečně pozdravit.
„Můžu ti říct, žes vypadal příšerně, když tě přitáhli.“ řekl
s úsměvem, „ani nám nedovolili se na tebe podívat, tvoje záclony se nedaly
odhrnout, Brumbál na to musel použít nějaké zvláštní kouzlo, všichni kluci z
Nebelvíru se k tobě pokoušeli dostat, ale marně.“
„Za což jsem vděčný.“ dodal Harry.
„Harry, ty si nás ale pořádně vylekal, to ti musim říct,
takhle si zmizet.“ řekl Hagrid a zalil jim šálky čaje horkou vodou.
„Já jsem nechtěl, celou dobu mě hryzalo svědomí, že bych měl
alespoň poslat dopis, ale řekl jsem si, že to tak bude lepší.“ řekl Harry.
„Tak to ses mýlil.“ dodala Hermiona a usrkla si ze svého
šálku.
„Byla tady za mnou každou chvíli Harry, probrečela mi všechny
kapesníky.“ (A to bylo co říct, Hagridovo kapesníky totiž vypadaly jako velký
ubrus, možná že to dokonce byl ubrus) dodal Hagrid, sedl si vedle Hermiony a
objal jí kolem ramen. Hermiona se o něj spokojeně opřela a zavřela oči.
„Opravdu jsme z toho byli špatní, celý měsíc jsme si mysleli,
že je po tobě.“ řekl Ron. „Dokážeš si to vůbec představit?“
Harry odložil hrnek s čajem a pokrčil rameny.
„Asi jsem udělal blbost.“ řekl po chvilce.
„Mírně řečeno,“ dodala Hermiona, která se zřejmě vzpamatovala
natolik, že se vrátila ke své staré dobré povaze. „Víš, co jsme prožívali, celé
Ministerstvo bylo vzhůru nohama, paní Weasleyová skoro zešílela, stále chodila
se svým manželem do práce a popoháněli bystrozory v hledání. Taková neuváženost
utéct, pan Weasley z toho byl taky špatný a to nemluvím o profesorském sboru v
Bradavicích.“ chrlila na něj dál Hermiona a Harry zjišťoval, jak moc mu tyhle
řeči chyběly. „Profesorka McGonagallová byla věčně s Brumbálem pryč a když už
se objevili, byli strašně ustaraní, to samé Kratiknot a ostatní profesoři, báli
se co s tebou je.“
„A co Snape?“ zeptal se dychtivě Harry a Hermiona od něho
odvrátila pohled.
„Ten ne.“ řekla neslyšně.
„Cože?“ zeptal se Harry, přitom však moc dobře slyšel její
odpověď.
„Ten ne.“ řekla Hermiona nahlas a očividně jí vadilo mluvit o
někom, kdo si o něj nedělal starosti.
„Myslim si, že mu to taky připadalo divný.“ pronesl
zachmuřeně Hagrid.
„Snapeovi?“ podivil se Ron. „Ten kdyby se za vraždu
neposílalo do vězení by Harryho už nejmíň padesátkrát zabil.“
Harry se při této poznámce pousmál, docela rád slyšel o
někom, kdo si o něj nedělal starosti jako o nějaké batole.
„Když si vzpomenu na tu náladu ve Velké síni, to byla hrůza.
Všichni o tobě mluvili, Harry.“ pokračoval dál Ron. „začaly tu kolovat zvěsti,
ale ty si asi dokážeš představit jaký.“
„Jen Zmijozelský stůl byl celý nadšený, pamatuješ Rone?“
zeptala se Hermiona.
„Jo a pak ty jejich obličeje, když tě přivezli.“ vzpomínal
Ron. „Harry, ty tu musíš být, platíš na ně, to ty jsi ten, kdo jim nejvíc vadí
a všichni to moc dobře vědí.“
„Je fakt, že Malfoy se mi vopravdu nelíbil, každej večír
připíjel ‚Na Pottera‘, což bylo dost sprostý.“ zkonstatoval suše Hagrid.
Hermiona na Harryho teď hleděla a po chvíli se odhodlala s
otázkou.
„Zůstaneš teda tady?“ zeptala se.
Harry jí pohlédl zpříma do očí a usmál se: „Jedině, když mi
vrátíte mojí hůlku.“
„Tak se mi líbíš, chlapče.“ zabrumlal Hagrid a znovu ho mocně
poplácal po rameni.
„Harry, ty máš větší brýle, ne?“ zeptala se Hermiona, která
si teď Harryho zamyšleně prohlížela.
„No…“ chystal se s odpovědí Harry.
„Řekni nám všechno, co jsi prožil.“ pobídl ho Ron a poposedl
si k němu kousek blíž.
Všech osm očí (včetně těch Tesákovo) teď zůstaly viset na
Harrym, který přemýšlel čím začne, než ale stačil promluvit, ozvalo se
zaklepání na dveře.
Hagrid vstal od Hermiony a došel ke dveřím, které v zápětí
otevřel.
„Nerušíme, Hagride?“ zeptal se starý hlas, který Harry hned
poznal.
„Ne, pane profesore, vy jste vždycky vítán.“ řekl nadšeně
Hagrid a uvolnil cestu, aby mohl dovnitř vejít Brumbál, za ním McGonagallová a
za ní ten černovlasý muž, kterého Harry viděl, když se vznášel ve vzduchu na
koštěti.
Všichni, hned jak spatřili Harryho, se usmáli, dokonce i ten
muž.
„Vítám tě zpátky, Harry.“ řekl stařeckým, ale moudrým hlasem
Brumbál a natáhl k němu ruku.
Harryho tvář byla bez výrazu, stále ještě k Brumbálovi cítil
zášť z jejich posledního rozhovoru a jak vidno, Brumbál to vycítil.
I tak vstal a podal mu ruku. Otočil pohledem na
McGonagallovou a nepatrně se usmál, tak jak to měli vždycky oni dva spolu ve
zvyku, vždy se jen nepatrně usmívat, Harry věděl, že o něm ví opravdu, že není
žádný zloduch, ale když se McGonagallová naštve, bylo moudré se držet dál.
„Pane Pottere, Ministerstvo se rozhodlo upustit od vašich
trestů, u večeře dostanete rozvrh a výsledky zkoušek NKÚ, které jste již doma
nezastihl. Podle toho se pak domluvíme, na jaké lekce na OVCE budete docházet.“
dopovídala přísně svůj proslov, ale Harry věděl, že to myslí v dobrém slova
smyslu a tak kývnul hlavou.
„Harry, tohle je profesor Lex Lexter, bude vás učit Obranu
proti černé magii.“ řekl Brumbál a ukázal na černovlasého kouzelníka.
Harry už byl zvyklý na to, že se každý rok měnili profesoři
na hodiny obrany proti černé magii, v prvním ročníku to byl profesor Quirell,
kterého Harry doslova vlastnoručně zabil, v druhém ročníku to byl pak nadutý a
namyšlený profesor Zlatoslav Lockhart, který byl tak šikovný, že si před
Harryho a Ronovo zraky sám dokázal vymazat paměť a skončil v nemocnici u
Svatého Munga v psychiatrickém oddělení, ve třetím ročníku to byl Remus Lupin,
se kterým měl Harry už hodně co dočinění, ten ale musel odejít, protože se
zjistilo, že je vlkodlak a rodiče by proti němu protestovali, ve čtvrtém
ročníku to pak byl falešný Alastor Moody, který ve skutečnosti byl mladý Skrk a
Harryho chtěl zabít, v pátém ročníku to byla Dolores Umbridgeová, která uměla
vyučovat Obranu proti černé magii asi jako Hermiona pilotovat Boeing 747, ta
nakonec také neskončila nejlépe.
Takže Harry byl přinejmenším zvědavý, o koho se jedná
tentokrát a jestli ho ještě zažije v sedmém ročníku.
Profesor Lexter podal Harrymu ruku a usmál se na něj.
„Musím se vám omluvit Pottere, za to jak jsem na vás
vyrukoval u toho útesu, ale byl jsem zde v Bradavicích pověřen vaší ochranou a
zároveň vyučuji hodiny obrany, takže se těším, až se poznáme.“
Harry na něj koukal a nevěděl, co na to říct, připadal mu
jako sympaťák, ze všech měl nejpevnější stisk v ruce, ovšem vůbec nevypadal,
jako kdyby Harryho ruku chtěl rozdrtit.
„Já… také.“ zamumlal Harry. ‚Jakou práci má asi ve
skutečnosti?‘ ptal se sám sebe v duchu.
„Pracuji jinak jako bystrozor, pane Pottere…“ řekl hned
Lexter.
„Dobrý bystrozor.“ podotkla McGonagallová, jako by Harrymu
naznačila, aby se ho držel.
„Dobrý bystrozor?“ vyjekl Ron. „Je to ten nejlepší bystrozor
na světě!“
„Pane Weasley, děkuji za vaši upřímnost, ale to přeháníte.“
řekl Lexter a snažil se nečervenat, když si ho všichni prohlíželi, Brumbál
zvlášť velkým a usměvavým zájmem.
„Říká se, že profesor Lexter je nejlepším bystrozorem na
světě Harry a já osobně si myslím, že je to pravda.“ dodala rychle Hermiona.
„Slečno Grangerová,“ začala McGonagallová. „myslím, že vy
nepotřebujete provádět jako tady pan Weasley činnost zvanou ‚podlézání‘.“
dodala a rošťáckým pohledem mrkla na Rona.
Harry z toho představování začínal být až znechucený, hlavně
proto, kvůli čemu tam všichni byli, kvůli němu.
Přešel k oknu a zády k ostatní koukal na jezero u školy.
Přemýšlel, co teď asi dělá Tony, jestli si dokáže tam poradit sám, no, vždyť do
dokázal až do té doby, než se Harry objevil, tak proč by ne. Snad na něj
zapomněl, i když si Harry moc dobře vzpomínal, jak se s ním dobře bavil a dělal
mu společnost. Věděl, že se mu po něm bude stýskat a jemu zase po něm. Už ho
nejspíš nikdy neuvidí, aniž by mu nemuseli vymazat paměť, protože nemá žádného
příbuzného v rodině, co je kouzelník. Opravdu se rozhodl správně, že chce
zůstat ve škole? Harrymu to stále vrtalo hlavou.
„Starýmu Tonymu moc dobře není, to víš, ale nevymazali jsme
mu paměť.“ řekl Lexter, který se objevil vedle Harryho a také se díval z okna
ven stranou od ostatních, kteří se bavili navzájem, takže Harryho a Lextera
nemohli slyšet a ani si jich nevšímali.
Jak to, že ale věděl, na co Harry myslel?
„Bavil jsem se s ním, hotel a dveře jsme mu napravili.“
pokračoval Lexter dál. „Také jsme si poradili s podivně páchnoucí skříní…“ řekl
a s úsměvem pohlédl na Harryho, jako by čekal, až mu to vysvětlí.
Harry ani jednou neodvrátil pohled z okna ven, jeho
přítomnost ho znervózňovala, hlavně to, že jakoby už podruhé přečetl Harrymu
myšlenky, kdo to je?
„Jsem telepat, Harry.“ dodal s úsměvem. „Ano, dokážu, jak ty
říkáš, číst myšlenky, tys o nás nikdy neslyšel?“
Harry poprvé odlepil pohled z okna a hleděl mu do očí.
Jediné, na co teď myslel, bylo slovo ‚Ne.‘.
„Ne?“ zachytil jeho slovo v podvědomí Lexter a byl spokojený,
že Harry pochopil jeho hru.
„Já, víte většinou se všechno dovídám až v pozdějších
letech.“ řekl pochmurně Harry.
„Chápu, víš, jenom mezi námi, měli jsme s Brumbálem takovou
malou debatu…“ řekl a pohlédl na Brumbála, jestli je neslyší, ten však se bavil
s ostatními v Hagridovo srubu. „Řekl mi, co jsi pravdu prožil a věř mi, Harry,
že jsem ti alespoň trochu porozuměl.“
„Co si tu o mě lidi myslí?“ zeptal se Harry.
„Cože?“
„Když dokážete číst myšlenky, co si tu o mě ostatní myslí?“
zeptal se Harry a upíral oči na Lextera.
Ten na něj hleděl a zkoumal mu výraz v obličeji.
„Chceš ulehčit své mysli?“ zeptal se Lexter.
Harry se zatvářil zmateně.
„Chceš abych ti řekl, že tě tu všichni zbožňují Harry, mám ti
snad lhát?“ ptal se dál Lexter.
„Ne, chci slyšet pravdu.“ řekl rázně Harry.
„Opravdu?“ ptal se znovu Lexter.
Harry si připadal jako připojený na detektor lži. „Já, já, já
nevím.“ řekl rezignovaně.
Lexter na něj chvíli zamyšleně hleděl a pak řekl: „Někdo tě
tu nenávidí takovou nechutí, že by tě umlátil k smrti. Další tě také nenávidí,
ale zároveň se o tebe bojí.“ řekl a obešel Harryho, jako kdyby mu teď chtěl
něco našeptávat do druhého ucha, stále však, aby je ostatní nemohli slyšet.
„Někteří tě ovšem mají tak velice rádi a tak moc jim na tobě záleží, že by za
tebe položili i život, Harry.“ dodal a čekal, jak zareaguje.
‚Neřekl jste mi o nic víc, než jsem si mohl domyslet.‘ řekl
si Harry v duchu.
„A chtěl jsi vůbec slyšet něco víc?“ zeptal se ho hned
Lexter.
Harry se k němu otočil a snažil se přitom opravdu na nic
nemyslet. Hleděli si do očí a ani nedutali.
„Když se nějaký člověk v přítomnosti telepata snaží na nic
nemyslet, místo toho mu otevře úplnou knihu ze sama sebe, telepat může prostě
jen listovat, protože mu ten člověk v tom vůbec nebrání žádnými jinými
myšlenkami na které by se musel soustřeďovat.“ dodal s neurčitým výrazem ve
tváři.
Harry už opravdu nechtěl slyšet o nic víc a obešel Lextera k
ostatním.
Ti se právě bavili prefektských odznacích Rona a Hermiony.
Harry se snažil soustředit na jejich rozhovor, ale v zádech cítil pohled Lexe
Lextera. Hned ale jakmile tento pocit dostal, se Lexter objevil vedle něho, aby
mu dokázal, že na něj neciví a nesnaží se z něj vytloukat informace.
Harry se zamyslel, jak proboha utají něco před tímhle
chlapem, to bude děs. Snad alespoň jeho hodiny Obrany proti černé magii budou
lepší než ty z minulého roku.
„Také jsem se rozhodl, že by Harry mohl pokračovat na
hodinách Nitroobrany, profesor Lexter je v ní opravdu znalý.“ řekl najednou
Brumbál směrem k Lexterovi. Harry však byl zamyšlený. Všichni teď na něj
koukali a Harry si najednou uvědomil, že je až nějaké podivné ticho.
„Co? Co, já omlouvám se, neposlouchal jsem.“ blekotal Harry.
„Právě jsem totiž Harrymu oznámil, že jsem telepat, tak je z
toho trochu vyvedený z míry.“ usmál se Lexter a obrátil se na Harryho. „Harry,
opravdu nemám zájem číst každému myšlenky, mám v tom pak v hlavě zmatek a také
ctím soukromí, takže to, do čeho mi nic není, o to se nezajímám.“
„Co říkáš na tu Nitroobranu Harry?“ zeptal se znovu Brumbál.
Harry teď přejížděl pohledem z každého na každého.
„Když… když to budu zvládat, tak… ano.“ dodal, ale z jeho
tónu nečišelo moc ochoty.
„Výborně, tak se tedy domluvte tady s profesorem na další
hodině Obrany proti černé magii.“ zakončil to Brumbál.
„Já už budu muset jít, za chvíli mi začíná další hodina.“
protrhla ticho důležitě profesorka McGonagallová a zamířila ke dveřím.
„No vidíte, já mám taky hodinu, takže budu muset jít, tak…
ehm…“ snažil se Hagrid slušně vystrnadit své hosty ze svého srubu.
„Ano, samozřejmě, takže půjdeme, pane Weasley, slečno
Grangerová, půjdeme?“ vyzval Brumbál Rona a Hermionu, kteří seděli za Hagridovo
stolem.
„A ještě něco, Harry, tady máš něco, co ti nejspíš patří.“
řekl Brumbál a podal Harrymu jeho nablýskanou hůlku.
„Také vám musím oznámit, že vy dva prefekti,“ s pohledem na
Rona a Hermionu a slovo prefekti zvýraznila. „jste dostali školní trest za útěk
ze školy, to platí i pro vás pane Pottere, takže se dostavíte za profesorem Lexterem
pozítří v sedm hodin.“ řekla McGonagallová, když vyšli z Hagridova srubu.
Harry se tomu jen usmál, protože čekal rozhodně něco
vážnějšího a pokud školní trest nebude takový jako býval s profesorkou
Umbridgeovou, kdy musel psát Nemám vykládat lži svojí vlastní krví a na ruce se
mu do kůže vyrýval právě tento nápis, tak přežije všechno.
Harry počkal, až odejdou všichni profesoři v čele s
Brumbálem. Pak teprve vyšel ke vstupu do hradu.
„Hermiono, v čem spočíval tvůj plán s Cho Changovou?“ zeptal
se konečně Harry, protože tahle otázka se mu převalovala už dlouhou dobu v
hlavě.
„Zkrátka jsem si myslela, že by na tebe mohl zapůsobit její
dívčí šarm.“ řekl a potlačovala smích, podle zvuků, které vycházeli od Rona,
který šel za nimi, Harry věděl, že ke smíchu také nemá daleko.
Harry se také usmál, „Klidně se smějte, mě je to jedno.“
Ron je hned doběhl a začal se také usmívat. „Víš, Harry, jak
bys přemluvil ty sám sebe, abys tu zůstal?“ zeptal se pobaveným tónem Ron.
„To fakticky nevím, je pravda, že Hermiona to udělala
mazaně.“ dodal neochotně Harry.
„To já ne, nejdřív se nabídla Cho, to ona byla ta, která s
tím přišla, já jsem to jen jaksi zrealizovala.“ usmívala se Hermiona.
„Asi o tobě ví víc, než bys čekal, hochu.“ dodal Ron.
„Asi tě má taky ráda víc, než bys čekal… hochu.“ dodala
tentokrát bez úsměvu Hermiona a dívala se Harrymu do očí. Harry věděl, že
Hermiona obzvlášť lpěla na Harryho vztahu s Cho, zvlášť když ho Ron vždycky
přerušil nějakou hloupou narážkou.
„To se pleteš, má teď přece někoho jiného.“ řekl Harry.
„Myslíš Michaela Cornera?“ zeptala se Hermiona. „Ne, ten má
nejspíš nějakou slabost pro chytačky, protože po Ginny hned přesedlal na Cho.
Cho prý říkala, že byla na sebe strašně naštvaná, když ten poslední zápas
prohráli. Brzo ale zjistila, že se kolem ní Corner točí jenom proto, aby
naštval Ginny, že chodí zase s chytačkou a že mu vůbec jejich rozchod nevadil,
takže mu s radostí dala košem. Pak jsi zmizel a ona poznala, jak jí chybíš.“
„To se je fakt snažíš dát tak moc dohromady, Hermiono?“ ptal
se Ron, když stoupali po schodech ke vstupu do Vstupní síně.
„Ne, jenom Harrymu chci říct, že se nemá na Cho proč zlobit.“
řekla Hermiona.
„Hele, fakt si vážím vaší iniciativy, co se týče Cho a mě, i
ta vaše malá lest, na které se, jak tak koukám, podíleli i naši milí profesoři
byla brilantní, ale opravdu vám do toho nic není.“
„Cítí se trapně Hermiono, takže ticho, jasný?“ opakoval Ron
Hermioně jako kdyby byla z pomocné školy.
„Já jsem ho slyšela, nemusíš mi to opakovat.“ řekla
podrážděně Hermiona a sjela Rona zlým pohledem.
„Kdo vlastně všechno o tom, co jste na mě přichystali,
věděl?“ zeptal se Harry když konečně vstoupili do Vstupní síně, která byla
obrovská, vešel by se do ní celý Dursleyovic dům, její strop byl v nedohlednu
za nekonečným počtem samo se přesouvajících schodišť vedoucích nahoru.
„No, řekli jsme to jen Brumbálovi. A samozřejmě to věděla
ještě Cho.“ řekla Hermiona.
„A co na to Brumbál?“ zeptal se hned Harry.
„Začal se usmívat, přikývl a odešel.“ řekl Ron, když stoupali
nahoru po schodech. Cestou potkávali několik studentů, kteří z Harryho
nespustili zrak, někteří občas málem zakopli, jak nedávali pozor na cestu.
„Neboj se, nikdo se o tom nedozvěděl.“ řekla Hermiona.
„A co když to vyslepičila ta Cho?“ optal se Ron.
„Rone, ty to vždycky musíš nějak zkazit, co?“ křikla na něj
upjatě Hermiona a už ho začínala mít dost. Ron tedy udělal gesto, že si zamknul
pusu na zip.
„No dobře, takže jste mi zamkli dveře od ložnice, sebrali
hůlku, kterou měl Brumbál a dali mi před postel Kulový blesk. Jak jste ale
věděli, kdy se proberu?“ ptal se dál Harry.
„No…“
„A teď tě dostal, Hermiono!“ křikl radostně Ron.
„Přestaň už, Rone.“ řekla mu Hermiona a pomalu začala volit
slova. „Totiž ještě o tom věděl madam Pomfreyová, dokázala vypočítat, kdy se
přesně probudíš, Harry.“ řekla Hermiona tónem, kterým očekávala každou chvíli
vlnu nadávek od Harryho.
„Takže už nikdo víc?“ zeptal se Harry konečně.
„Nikdo, opravdu nikdo.“ řekla Hermiona.
Harry se obrátil pohledem na Rona a vpil se mu do očí.
„Opravdu nikdo víc, Rone?“
„Nikdo, o kom bych věděl.“ prohlásil klidně Ron.
Došli k obrazu Buclaté dámy, za kterým se skrývala kulatá
Nebelvírská společenská místnost.
Obraz náhle obživl a dáma se zeptala: „Znáte heslo?“
Hermiona a Ron se na sebe bolestivě podívali a Harry jejich
pohled zachytil.
„Co… co se děje, vy jste zapomněli heslo?“ ptal se nevěřícně
a myslel to teda zvlášť na Hermionu.
„No… to ne, ale víš no…“ neměl se Ron k odpovědi.
„Zkrátka Nebelvír byl tvou smrtí dost poznamenán Harry, tak
Buclatá dáma vybrala heslo.“ řekla opatrně Hermiona.
Harry obrátil oči v sloup, protože mu došlo, jaké heslo říká
každý student, když vchází do společenské místnosti několikrát za den.
Pak se vzpamatoval a snažil se uklidnit. „Harry Potter.“ řekl
nakonec.
Buclatá dáma se usmála: „Jsem ráda, že jsi zpátky.“ a její
obraz se začal odklápět. Když všichni tři vcházeli, ještě jí zaslechli, jak
naštvaně říká: „Doufám že mě zase budeš moci budit po nocích.“
Na tuhle chvíli Harry čekal, jak na něj zareagují ostatní,
kterých teď byla plná společenská místnost.
První, kdo si ho všiml, byla Levandule Brownová, která
vyskočila z křesla a běžela mu naproti. „Harry, jsem tak ráda, že jsi zpátky.“
„Díky.“ nemohl věřit vlastním uším Harry.
Hned nato ho zaregistrovali ostatní, Dean Thomas, který teď
seděl vedle Ginny vyskočil a začal volat na celé kolo: „Potter je zpátky!
Potter je zpátky!“ Všichni hned se nahrnuli ze svých židlí a zdravili Harryho.
Oba Creeveyovi bratři dokázali prolézt mezi změtí nohou a dostali se až k
Harrymu, Colin mu nemohl pustit ruku, jak dlouho mu s ní třásl. Nakonec Harry
narazil na Ginny.
„Ahoj, tak ses k nám vrátil.“ řekla s úsměvem.
„Tak nějak.“ nenapadla Harryho přes změť rukou lepší odpověď.
„Jsem ráda, že tě tu zase vidím, doufám že chvilku pobudeš.“
pokračovala dál usměvavě Ginny.
„No… jo, mám to v plánu.“ odvětil Harry, který se snažil
neztrácet se svým dvěma přátelům, zvláště Ronovi, který, jak sám Harry před pár
lety zjistil, bere tyhle okamžiky dost špatně, jenže pak pochopil, že Harry si
jich také moc neužívá a že by raději, kdyby tak známý nebyl.
Harry pod sebou v tu chvíli uviděl Trevora, žabáka, který
patřil Nevillu Longbottomovi, který jí věčně ztrácel, ten se objevil hned vzápětí
a s rukou od čokolády si s Harrym radostně potřásal jeho rukou na pozdrav. Pusu
měl plnou čokoládových žabek, takže ze sebe nevydal ani hlásek, jen pořád něco
mumlal, jako že ‚jsi zpět‘.
Všichni si s ním podávali ruku, Jack Sloper, Levandule
Brownová, Parvati Patilová, Natálie McDonaldová, Harry také zjistil, že už mezi
nimi není Alice Spinnetová, Angelina Johnsonová a Katie Bellová, jejich famfrpálové
střelkyně, také Lee Jordan odešel, hlavní hlasatel zápasu.
Místo toho tam ale bylo mnoho prvňáčků, kteří teď Harrymu
mávali a zdravili se s ním. Harry věděl, že nebude mít pokoj, dokud nepodá ruku
alespoň každému prvňáčkovi ve škole.
Hned poznal spoustu nových studentů, John Trailway, Tom
Layer, Ágnes Delarnová, dvojčata Perry Jaspik a Terry Jaspik,, Rudolf Proof,
Theodore Raspil, Líza Codinghamová, Linda Beltramová a další z prvního ročníku,
všichni mu říkali, jak ho obdivují a že mu vždycky věřili.
Harrymu už to vážně lezlo na nervy a začal se prodírat ke své
ložnici, Rona přitom nepustil, stále ho za sebou tlačil za límec, aby věděl, že
na něj nezapomněl.
Když se konečně dostali k točivému schodišti, Harry začal
všem říkat, že ještě není konec světa a že ještě přijde.
Konečně se jim podařilo dostat se po schodech nahoru.
Hermiona zůstala dole a nejspíš teď snášela vlny otázek ohledně Harryho.
„Alohomora.“ řekl Harry na dveře k jejich ložnici.
Cvak!
Zámek povolil a dveře se otevřely.
„To bylo příšerný, nejradši bych, aby mě už nikdy nikdo
neznal.“ oddechl si Harry a sednul si konečně na postel.
„Tak si to zkus užívat, přestaň myslet na to, že tě to štve.“
řekl Ron.
„Já bych ti to přál, aby na tebe každý koukal, každý aby se
skláněl, jestli už konečně nezahlédne pod tvými vlasy tu bájnou jizvu, každý si
tě prohlíží, jako kdybys byl nějaký mimozemšťan.“
Ron se usmál a popošel k jeho věcem.
„Ale něco mi musíš vysvětlit, jak to, že máš všechno
zničené?“ zeptal se Ron a otevřel mu nový kufr.
„No… měl jsem takovou nevýznamnou nehodu.“ pokusil se zalhat
Harry.
„Co se stalo?“ ptal se dál Ron a nespouštěl z něj oči.
Prásk!
Dveře se rozletěly a dovnitř vběhli Dean Thomas, Neville
Longbottom a Seamus Finnigan, Ronovo a Harryho spolubydlící.
„Harry, je pravda, že jsi přežil útok Lestrangové?“ ptal se
hned Neville ještě s pusou od čokolády.
„No, jinak bych tu nebyl, co?“ řekl Harry.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se hned Thomas.
„Vlastně já ani ne, to můj bratránek Dudley jí zalehl svým
slonovitým tělem tak, že se nemohla hnout. Vlastně to bylo těsně před tím, než
mě zabila a co na mě použila kletbu Cruciatus.“
Všichni teď ztuhli, včetně Rona.
„Takže nejsem vlastně takový hrdina“ pokračoval Harry a
snažil se sám sebe trochu ponížit.
„Ona na tebe použila kletbu Cruciatus?“ ptal se nevěřícně
Neville.
„Jo, a nerad bych na to vzpomínal, protože si opravdu přála,
abych umřel.“ řekl vážně Harry a ostatní hned pochopili.
Všichni přešli ke svým věcem a začali dělat, že něco
vybalují, nebo hledají, Harry moc dobře ale tušil, že čekají, až znovu někdo
naváže rozhovor. Kvůli tomuhle je právě začínal nemít rád, protože pořád jenom
na něj dělali takovéhle nachytávky a čekali, jestli se Harry chytí.
Harry ale zvážněl a podíval se na Seamuse.
„A co tvoje máma, bude v pořádku, Seamusi?“ zeptal se Harry a
všichni hned zbystřili. Seamus se lekl, že otázka směřovala na něj.
„Jo, díky bohu, Lestrangová na ní naštěstí použila jenom
omračovací kouzlo, takže je zase v pořádku.“ řekl Seamus a Harry si oddechl.
„Popravdě,“ pokračoval Seamus. „na tebe začala mít jiný
názor.“
„Vždyť jsem ti říkal, že ten Denní věštec všechny jen
oblbuje.“ řekl Ron.
„No jo, jenže to o Harrym psali tak opravdově, že se tomu
nedalo nevěřit.“ řekl Seamus.
„Myslíš to, že jsem blázen a že mám stále záchvaty?“ zeptal
se podrážděně Harry?
„Hele, já jsem tím fakt nic nemyslel.“ řekl Seamus.
Harry chtěl zase hned namítat, ale pak si uvědomil, že Seamus
se právě odhodlal k omluvě, tak radši odvrátil pohled.
Přehraboval se teď ve svých zničených věcech, zjistil, že to
nemá cenu a tak chvíli koukal na Rona a pak mu vyhověl.
„Spadnul jsem to moře a začal se topit.“ řekl Harry a čekal,
jak na to všichni přítomní zareagují.
„Cože?“ zeptal se Neville.
„Ron se mě ptal, jak se mi mohly zničit věci, tak mu
odpovídám, spadl jsem do rozbouřeného moře a kdyby mě Kulový blesk nezachránil
tím, že se i s kufrem potopil pod vodu, už bych tu nebyl.“ řekl klidně a koukal
na Rona.
Ron nasucho polkl a otočil se, aby Harry neviděl jeho
obličej.
„Ty jsi spadl do moře?“ zeptal se nevěřícně Thomas.
Harry si pročísl rukama vlasy a oddechl si.
„Jo, měl jsem zmrzlé ruce, byla tam strašná zima, hůlka mi z
nich vypadla a já když jsem jí hledal jsem spadnul z koštěte.“ řekl s úsměvem
na Thomase, jako by doufal, že ho tím přestanou obdivovat.
„A ty jsi dokázal přežít?“ řekl věřícně Dean. „No to je teda
něco!“
Harry se znechucením, že mu plán nevyšel, začal zase dělat,
že se přehrabuje ve věcech.
Prásk!
Do pokoje se vřítila paní Weasleyová a hned začala očima
těkat po Harrym, který se neochotně postavil, aby ho zahlédla.
„Tady jsi, bože můj, já měla takový strach!“ spustila a objala
a držela a držela a držela.
„Myslela jsem, že je po tobě, hochu nešťastná.“ bědovala.
„Já…, já se omlouvám.“ vylezlo nakonec z Harryho.
„Ty se omlouváš?“ zeptala se naštvaně paní Weasleyová. Harry
čekal, že se teď na něj sesype smršť nadávek z její strany, nikdy to ještě
nezažil, většinou to za něj schytal Ron. „Ty se nemáš za co omlouvat, chvála
bohu, že vůbec žiješ, samozřejmě, že to nebyla tvoje chyba.“ dopovídala a
konečně Harryho pustila z objetí.
Harry zahlédl postavu za jejími zády, jak se snaží proplížit
se ke schodům pryč, byl to Ron.
„Kde je? Kde je ten holomek?“ křičela paní Weasleyová, Ron
nevydržel plíživou chůzi, přeběhl rychle ke schodišti a dal se po něm dolů.
„Harry, čekám tě dole, zajedeme do Příčné ulice na nákup.“
řekla ještě směrem k Harrymu, ale to už se hnala svou malou, ale hbitou
postavou po schodech dolů. „Jen počkej, až tě chytím! Ty uvidíš, ty to
dostaneš!“
‚Chudák Ron.‘ řekl si v duchu Harry a přemýšlel, co se mu asi
stane, nejspíš paní Weasleyová nebude souhlasit s jedním školním trestem, který
jim dala profesorka McGonagallová.
Neville bolestivě koukal na ostatní v pokoji, Harry věděl, že
také prožíval to, jak teď Ron musí trpět, rázem bylo v ložnici ticho. Harry
neměl už co na práci, takže se dal po schodech dolů.