14. kapitola - Kratiknot, Lexter a Dráp
Jakýsi
divně upravený kouzelník padal v místnosti ze zapuštěnou jámou, do níž po
okrajích vedly masivní kamenné schody, dolů do nějakého kamenného oblouku.
Černovlasý chlapec za ním běžel a křičel přes celou místnost, kde bylo ještě
mnoho dalších kouzelníků. Kouzelník padal až nějak podivně pomalu, chlapec měl
čas ho zachránit. Konečně se mu to podaří, konečně bude žít!
Když v tom ho obmotal jakýsi obrovitý had tak pevně, že se
ani nemohl pohnout. Kouzelník stále padal pomalu, všichni ostatní kouzelníci na
to přihlíželi. Nejblíže byl takový starý kouzelník, který se na toho padajícího
usmíval. Chlapec něho křičel, ať ho zachrání, starý kouzelník opravdu měl šanci
ho zachránit, ale neudělal to. Stál tam dál a usmíval se na toho chlapce.
„Pusťte mě! Pusťte mě!“ křičel chlapec, had ho stále tahal a
nepouštěl. „Tak pusťte mě! Já ho zachráním, pusťte mě!“
„Harry!“
„Pusťte mě, říkám, ještě žije!“ křičel Harry.
„Harry, to se ti zdá, slyšíš, to se ti zdá!“ křičel nějaký
chlapecký hlas.
„Ale on ještě nespadl!“ kroutil se Harry na křesle a chtěl se
vymanit z Ronova sevření.
„Harry, to jsem já, Ron. Nikdo tu není, to je jenom sen!“
Harry otevřel oči, byl celý zpocený a těžce oddychoval. Před
očima se mu začal rýsovat Ronův obličej, ale znovu, když už měl obraz zcela
zaostřit, se to ‚ostření‘ zaseklo.
Ron mu nasadil brýle a Harry konečně viděl ostře. Ve
společenské místnosti nikdo nebyl, podle toho, jak vypadala, bylo brzy ráno.
„Co… co se stalo?“ zeptal se Harry a posadil se rovně.
„To samé, co včera.“ odvětil Ron a sedl si na své oblíbené
křeslo naproti Harrymu.
„Ty sis mě přišel poslechnout?“ řekl podrážděně Harry, když
uviděl Rona ještě v pyžamu.
Ron se usmál a řekl. „Jo.“
Jenže něco v jeho tónu naznačovalo, že to nemyslel vážně,
Harry zamračil obočí a nespouštěl z něho zrak.
„Jak si můžeš myslet, že bych tě nechal mluvit ze spaní?“
řekl Ron.
„Vždyť jsi to udělal.“ odpověděl naštvaně Harry.
„Harry, včerejší noc jsi promluvil párkrát. Vždycky něco, pak
hodinu nic, pak zase něco a pak zase nic. Až ráno jsi tak vyjel.“
„I tak jsi mě měl probudit.“ řekl Harry nakvašeně.
„Chceš něco říct, Harry?“ řekl vážně Ron.
Harry k němu vztáhl obočí, jako že je jedno ucho.
„Včera, když jsi se tady prohnal a myslel sis, že se na tebe
domlouvají, tak to nebyla pravda. Bojí se o tebe, nikdo z nich ještě nemluvil
ze spaní, takže ví, co jsi asi musel prožívat, myslíš, že se na tebe někdo
zlobí, nebo domlouvá?“ ptal se nevěřícně.
Harry svraštil pohled na zem a přemýšlel.
„Já nechci, aby se tu ke mně chovali jako k nějakému miminu,
stále mě jenom litovali nebo se na mě domlouvali…“
„Proto si šuškají.“ doplnil ho Ron.
Harry na něj zamyšleně pohlédl.
„Samozřejmě, že si o tobě budou povídat za zády, jsou to lidi
a lidi tohle dělaj, ale určitě ne nic špatnýho, to mi věř.“ řekl Ron.
„A co jsi tady vůbec dělal?“ zeptal se Harry.
„Nebudeš mi věřit.“ řekl rezignovaně Ron.
„Tak mi to řekni?“
Ron chvíli zaváhal, ale nakonec spustil. „Probudil jsem se a
neviděl jsem tě v posteli, tak jsem se šel podívat sem. Našel jsem tě, tu jak
slintáš na Hermioniný poznámky a tvrdě spíš.“ zažertoval Ron. „Tak jsem si sem
sednul, že kdybys zase začal mluvit ze spaní, tak mě tím probudíš a já probudím
tebe, aby tě nikdo z těch, co sem půjdou po ránu nenačapal, když ti to tak
vadí.“
Harry na něj chvíli koukal, pak začal kroutit hlavou.
„Hermiona měla pravdu, ty jsi ale pitomej.“ řekl a začal se smát.
„Děkuji za pochvalu.“ řekl Ron a zakabonil obličej, ale
věděl, že to Harry myslí ve srandě a zazubil se taky.
„No né, Rone, copak vyhlížíš nějakou holku v tomhle nóbl
oblečení?“ ozvalo se ze schodů vedoucích k dívčím ložnicím. Byla to Ruth
Krevetová, třeťačka.
„Hele, dej mi pokoj!“ křikl na ní Ron, bleskově se zvedl a
rychlým krokem mazal k ložnicím. Harry ještě zahlédl, jak mu rudnou uši.
Harry sbalil věci, zjistil, že Hermioně ve skutečnosti žádné
zápisky neposlintal a vyšel nahoru do ložnic.
Všichni tři pak šli společně na snídani, Hermiona byla ráda,
že už spolu ti dva začali mluvit. Harry už si začínal zvykat na ty pohledy
ostatních studentů. Ve Velké síni si už automaticky sedal zády k ostatním, aby
na něj neviděli. Ranní pošta nepřinesla nic nového, Harry samozřejmě nedostal
žádný dopis, Hermiona svého Denního věštce rychle přelétla, ale také nic
nenašla.
„Co bylo ve včerejším?“ zeptal se Harry, když si ho Hermiona
pročítala.
Ta hned ztuhla a koukla na Rona.
„Co jako myslíš?“ zeptala se opatrně.
„Ty víš moc dobře, co myslím, to to mám z vás všechno páčit?“
řekl Harry.
„Byla tam zmínka o tom, že jsi se vrátil, pokud tě tohle
zajímalo.“ řekla, jako kdyby se jednalo jen o předpověď počasí.
„Zmínka?“ dotíral Harry.
„No, teda spíš titulní strana.“ uchechtl se Ron.
„Oceňuji tvoji otevřenost, vem si z něho příklad, Hermiono.“
řekl Harry a těžce se zakousl do svého toastu.
Takže o něm byla celá titulní strana? No, co by čekal, nějaký
odstaveček mezi inzeráty?
„A jak to podali, špatně, co?“ zeptal se znovu Harry.
„No, spíš ve smyslu, že tě zachránili.“ řekla Hermiona.
„Neříkej mi, že to neobsahovalo nějakou lež, vždyť je to
Denní věštec.“ nedal se odbýt Harry.
„No, možná, že si tam něco přikořenili, ale to je jedno.“
řekl Ron, aby pomohl Hermioně.
To je fakt, Harrymu to docela bylo jedno, lidi už o něm
museli slyšet tolik verzí, že z toho byli stejně tak i tak zmatení.
„Je mi divné, proč ti ale nepřicházejí žádné dopisy.“ řekl
Ron. „I kdyby měli být naštvaní, ale žádné?“
„Třeba Brumbál zatrhl dopisy pro Harryho od jeho obdivovatelů
i kritiků.“ ozval se Harrymu hlas za zády.
Byla to Ginny a usmívala se na trojici.
„Ahoj Ginny.“ pozdravil Harry.
„O tebe mi jde, dnes začínají famfrpálové tréninky, máme
zamluvené cvičení pro pondělí, středu a pátek, vždycky večer.“ řekla Ginny.
„No…“ začal Harry, protože věděl, že mají dnes mít trest a
tak nemohou na trénink, tak hledal oporu v Ronovi a Hermioně.
„Na mě nekoukej.“ řekla spokojeně Hermiona, která ho famfrpál
nehrála.
„Co se děje?“ zeptal se nechápavě Ginny.
„Víš, my máme dneska večer trest, takže to nepůjde.“ řekl
pomalu Ron.
„A copak je dneska středa nebo pátek?“ zeptala se s úsměvem
Ginny.
„No jo, vždyť je čtvrtek.“ řekl Harry a plácl se přes čelo.
Ginny se usmála a řekla: „Takže vás zítra čekám, chybí nám
dva střelci a jeden odrážeč, Andrew Kirke to vzdal už na začátku roku, takže se
bude konat konkurs.“
„Cože, my nemáme kompletní tým?“ zeptal se Harry.
„Tys tu viděl Alici, Angelinu, nebo Katie? O Fredovi a
Georgeovi ani nemluvím.“ řekla Ginny.
„No jo, vždyť naše nejlepší střelkyně dokončili sedmý
ročník.“ uvědomil si Ron.
„To si snad děláš srandu, Rone, ty nevíš, že jsou pryč, Katie
se přece odstěhovala?“ zeptala se nevěřícně Ginny.
„To víš že vím, jen ze začátku měsíce na to nebylo pomyšlení
a teď no… no…“
„Radši buď ticho.“ odsekla mu. „Máme jenom jednoho odrážeče,
Jacka Slopera, ten druhej se nám samou osobností sklátil.“ řekla Ginny, naklonila
se k nim blíž a pošeptala. „A ještě k tomu je tenhle levej jako poleno. Nehledě
k tomu, že máme náladového brankáře.“ a vrhla zlým okem na Rona. „a bohužel
musím přiznat i nemehlo střelkyni.“
„Oh, to o sobě neříkej.“ řekla Hermiona.
„Ale jo, neumím to,“ povzdechla si Ginny. „jsi naše jediná
spása, Harry.“ řekla, poklepala ho po rameni a odešla.
„Alespoň v jednom měla pravdu.“ řekl Ron. „Celý zápas bude o
tom, udržet vedení nad námi pod sto padesát bodů, dokud Harry nechytí
zlatonku.“
„To se mi teda fakt líbí.“ řekl rozladěně Harry. „Jsem
zvědavej, co by na tenhle zápas řekl starý dobrý Wood.“
Jejich první hodina byla zase dvouhodinovka Kouzelných
Formulí s profesorem Kratiknotem.
Profesor si vždycky dával pod katedru kopu knih, aby přes ní
mohl vůbec vidět na své žáky, jak byl malinký. Kouzelné Formule byl poslední
předmět, na který s Nebelvírem chodil i Havraspár.
Harryho hned zdravili, když vcházel do třídy, sedl si k
Hermioně a Ronovi. Od té hodiny Přeměňování jako by se k němu všichni chovali
úplně jinak.
„Zdravím vás.“ pozdravil je maličký Kratiknot a vyhupl si na
knihy. „Dnešní hodinou končíme s opakování učiva z minulého roku, pokud vám
ještě něco není jasné, neváhejte se mne po hodině zeptat.“ říkal jako by radostně.
„Takže šestý ročník, začínáme úplně nové téma Kouzelných formulí. Jistě jste si
všimli, že někteří profesoři, či dokonce vaši rodiče dokáží kouzlit bez toho,
aby vyslovili zaklínadlo. Spoustu z vás určitě již tuší o čem mluvím. Existují
dva druhy kouzelných formulí, jedno tak, že kouzelník vysloví zaklínadlo, což
jsme se učili od prvního až do pátého ročníku, nyní však již vyzkoušíme jiný
způsob.
Jde o podvědomé vyslovení kouzelné formule, kouzelník si jej
sám v duchu vysloví, ovšem je to o hodně obtížnější. Ti z vás, kdo mají takové
své vnitřní hlasy, těm to půjde úplně samo, u ostatních… no to uvidíme.“
dokončil skřehotavým hlasem Kratiknot a seskočil z hromady knih, alespoň si
Harry myslel, že seskočil, rázem tak zmizel za katedrou a záhy se ozvala rána.
Pak se zpoza katedry začaly ozývat různé drápavé a ťapavé
zvuky, nikdo nevěděl, co tam maličký profesor Kratiknot dělá. V tom se
Kratiknot objevil vedle katedry a začal celý potlučený zase drmolit. „Ovšem,
stále musíte dodržovat přesně stanovené pohyby hůlkou, kdo mi vyjmenuje alespoň
ty nejzákladnější?“
Okamžitě vystřelila nahoru ruka Hermiony a pak neochotně za
ní ostatní.
„Slečna Grang…“ avšak to už Hermiona byla na nohou.
„Druhy pohybů hůlkou jsou: útočné, obranné, vrhací, krycí,
proměňovací, exaktní, zaklínací, překážkové…“
„Ano, ano, to stačí, velmi správně slečno Grangerová, ty
další už jsou nepodstatné, uděluji Nebelvíru pět bodů.“ skřípal Kratiknot a
Hermiona se posadila se širokým úsměvem spokojená se sama sebou. „Takže, zkusme
si letmo kouzlo, které se určitě velmi dobře pamatujete, jde o přivolávání
věcí.“
Zase vystřelila Hermiona a hned další ruce za ní, tentokrát
jich bylo víc.
„Pane Boote?“ oslovil Kratiknot Terryho Boota.
„Accio.“ řekl Boot.
„Ano, ano, velmi správně, víte co, vyzkoušíte si to jako
první.“ řekl a zase zašel za katedru.
Boot se už tak vesele netvářil a nervózně si poposedl. Za
katedrou se znovu začaly ozývat šoupané, nebo drápavé zvuky. Nakonec se vedle
katedry objevil svět.
Byl to globus, který se pomalu posunoval směrem od katedry,
když vyjel celý, objevil se za ním Kratiknot, který ho vší silou tlačil před
sebou. Když konečně ho dostal na místo, které pro něj zamýšlel, udýchaně si
oddechl a znovu se podíval na Boota.
„Takže, uf, tohle je globus, ten je vždy těžké přivolat,
protože obsahuje názvy států, řek, pohoří a ostrovů, takže těch názvů je víc.
Proto je to tak těžké, takže teď…“ pokračoval dál Kratiknot a udýchaně funěl.
„dokážete si v duchu říct slovo ‚globus‘?“
„A…a…ano.“ odpověděl Boot.
„Tak si v duchu zcela zřetelně vyslovte slova Accio globus a
mávněte hůlkou exaktním pohybem.“ zaskřehotal stále udýchaně Kratiknot.
Boot napřímil hůlku, pak začal pomalu zvedat celou ruku a
hůlku držel stále v rovině, když jí začal spouštět, namířil hůlkou nahoru a po
spuštění ruky zase hůlku narovnal, takže udělal takový oblouček nahoru. Globus
nadskočil a zase dopadl.
„No vidíte, že to jde.“ řekl Kratiknot. „Nestrachujte se, že
to nevyjde hned napoprvé, i zkušení kouzelníci s tím mají potíže. Nyní budeme
postupovat zleva doprava, aby si to každý z vás vyzkoušel.“
A tak se to také stalo. Každý si zkoušel přivolat globus,
jenže vždycky se akorát nadzvedl a znovu dopadl na zem. Pak přišla řada na
Rona.
Ten vzal hůlku a namířil na globus.
„a..c..g..s“ bylo slyšet.
„Ne, ne, pane Weasley, musíte to pronést v duchu, ne potichu,
ale v duchu.“
Ron se znovu soustředil a namířil na globus. Bylo vidět jako
hýbe pusou, když vyslovuje kouzlo, takže globus zase ležel jako přibitý.
„No, vidím, že tady budeme muset ještě pilně cvičit, nebojte
se, zhruba polovina žáků to taky nedokáží a třeba mají i nejlepší známky.“
zaskřehotal Kratiknot.
Další byla na ředě Hermiona. Pozvedla svou hůlku a v tom
okamžiku si Ron povzdychl a sesul se na židli, jako by právě měl vidět něco, co
je zbytečné, protože to Hermiona určitě umí.
Ta se soustředila na globus, letmo mávla s hůlkou přesně
nacvičeným exaktním pohybem a globus se zvedl do půlmetrové výšky.
Kratiknot začal jásat a celá třída ohromeně koukala, jenom od
Rona vyšlo jakési odfrknutí.
Jenže v tom se začal globus naklánět a kroutit. Kratiknot byl
od něj velice daleko, jak vždycky přešel k dalšímu studentu a v tu chvíli si
představil, co by se stalo s globusem, kdyby spadl. Rychle se rozeběhl svými
maličkými nožičkami, Hermiona zatínala zuby, už ho vůlí nemohla udržet, dřevěný
globus začal padat, nakonec dopadl Kratiknotovi, který se pod něj sklouzl na
břicho.
„To bylo vynikající, slečno Grangerová, vynikající!“ řičel
šťastně Kratiknot a pokládal znovu globus na podlahu. Hermiona když zjistila,
že profesorovi nic není si oddechla.
„Opravdu se vám to povedlo, díky bohu, že jsem byl odjakživa
dobrý sprinter.“ zažertoval Kratiknot a třída se zasmála.
„Tak,“ oddychoval zase udýchaně Kratiknot. „kdo je další na
řadě? Ah, pan Potter, takže víte, jak jsem to říkal, řekněte si v duchu ta
slova.“ řekl Kratiknot plný očekávání.
Harry vzal svou hůlku, všichni teď mělo oči jenom pro něj.
„Oplať to za mě Hermioně.“ ozval se Ron a Hermiona se na něj
zašklebila.
Harry cítil všechny ty pohledy, jak teď visí na něm. 'Accio
globus, Accio globus, dobrá, takže mám říct Accio globus.‘ Harry natáhl ruku a
v duchu si řekl: ‚Accio globus.‘
Globus se ani nepohnul. Harryho přejel mráz děsu, co teď bude
tady za hlupáka?
„Ale pane Pottere, musíte udělat Exaktní pohyb, vy jste skoro
neudělal žádný.“ řekl Kratiknot a půlka třídy se rozesmála.
Harry se zašklebil, to je tak hloupý, nebo co, takovou
základní věc, exaktní pohyb se naučil už v prvním ročníku u kouzla levitace.
„Takže znovu, no… však vy už víte, jak na to.“ řekl
Kratiknot.
Celá třída teď však pobaveně koukala na Harryho.
‚No tak, celou dobu jsem ten hlas měl v sobě jako nějaký
idiot, tak ať je mi alespoň trochu k užitku‘ říkal si. ‚No vidíš, jak ti to
jde, zase si povídáš sám pro sebe.‘
Harry pevně jako ostříž pohlédl na globus. Dostal do mysli
celou jeho kulatost, barvu i odhad váhy. Soustředil se na maximum na ta dvě
zázračná slůvka. Svůj vnitřní hlas měl, nic mu nescházelo, teď se to musí
povést, teď a nikdy jindy! ‚Accio globus! křikl v duchu zároveň s exaktním
pohybem hůlky. V tu ránu se globus zvedl do půlmetrové výšky. Třída zase začala
hýřit ovacemi, ale Harry je absolutně ignoroval, měl v duchu ten svůj hlas, a
hůlku držel pevně, už v tom měl praxi. ‚Tak pojď!‘, říkal, ‚Tak pojď!‘ nabádal
globus, aby se rozletěl k němu. Profesor Kratiknot zase jásal, ale všichni
najednou strnuli, když se globus s lehkostí začal přibližovat k Harrymu.
Nakonec dosedl na lavici přesně před Rona, který na globus koukal jako na
zázrak.
Harry sklonil hůlku a koukl po tiché třídě, kde se teď
neozval ani hlásek.
„To, to bylo neuvěřitelné, vy jste to někdy před tím
nacvičoval?“ ptal se Kratiknot Harryho.
„Ne, jen jsem udělal to, co jste mi řekl.“ odvětil ledabyle
Harry.
„Tohle jsem zažil jenom u studentů, kteří se tomu předtím
věnovali a pokud vy jedním z nich nejste, pak tedy klobouk dolů, napoprvé a
naprosto dokonale, dávám Nebelvíru deset bodů za naprosto vynikající práci
Harryho Pottera.“ řekl Kratiknot, přešel k Harryho stolu, stoupl si na špičky a
vzal si od něho globus.
„Teda Harry.“ řekl Ron, který teď konečně spustil zrak z
globusu.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se z horní řady Neville.
„Prostě jsem si to řekl v duchu, v čem je takový problém?“
ptal se nechápavě Harry a líbilo se mu, že je konečně zase v něčem lepší než
ostatní. Další studenti maximálně udělali to samé, co Hermiona, u Mandy
Brocklehurstové dokonce byly známky, že by se globus mohl i začít přibližovat,
ale pak to musel zase zachraňovat Kratiknot.
Dvouhodinovka Kouzelných formulí skončila, teď měli
bylinkářství. Profesor Kratiknot jim ještě na konci hodiny zadal domácí úkol, z
čehož Harry nebyl moc nadšený.
Všichni kromě Havraspárštích se odebrali ke skleníkům, kde se
setkali znovu se Zmijozelskými. Harry teď konečně ale nebyl oddělený a byl
uprostřed hloučku jeho koleje, kde se ho všichni ptali, jak to dokázal a Harry
to sváděl na Rona, že ten ho motivoval, ať se zeptají jeho. Ron byl celý
šťastný tou horou otázek od svých spolužáků a stále jen opakoval, že řekl ‚
Oplať to za mě Hermioně‘, nic víc.
„To se pořád tak vyžíváš, že jsi středem pozornosti?“ ozvalo
se od Zmijozelských, byl to zase Draco.
„Malfoyi, dej pokoj, nikdo na tebe není zvědavý.“ okřikla ho
Parvati Patilová.
„Já vždycky věděl, že jsi nafoukanej hňup.“ nedal se odbýt
Malfoy.
Harry se prodral skrz své kamarády a postavil se před
Malfoye.
„Co dělá prst, Malfoyi?“ zeptal se s úsměvem na tváři Harry,
za oběma teď stál houf lidí z obou kolejí, připravení bránit své soky.
„Jsi jako vosina v zadku, ty ne a ne chcípnout.“ vyprskl
Malfoy.
„Co by sis beze mě počal?“ zeptal se Harry s úsměvem a tónem,
jako by se jednalo o dobrého kamaráda, Nebelvírští se zasmáli.
„Já ti garantuju Pottere, že skončíš v Azkabanu, o to se
postarám.“ řekl zlostně Malfoy, obrátil se ke svým a začal se s nima bavit.
„Dobře, budu tam od tebe pozdravovat otce.“ řekl Harry a také
se obrátil k Nebelvírským, jenže to zase se Malfoy otáčel na něj…
„Co se to tady děje?“ přišla profesorka Prýtová a zeptala se.
„Nic.“ řekl Malfoy.
„Nic.“ řekl Harry.
Profesorka Prýtová obrátila oči v sloup, jako by říkala, ‚Mám
to ale trápení‘ a zavedla je do skleníku. Přes celou dvouhodinovku Malfoy na
Harryho ani nepípl, Harry to samé.
Výhodou bylo, že v tyhle dvě hodiny bylinkářství nepsali nic
a Harry zjistil, že ani moc nemusí dohánět. Když skončili, byl už čas na oběd a
tak se všichni shromáždili ve Velké síni. Harrymu tu chutnalo čím dál víc,
rozhodně to bylo lepší, než snídaně minulého dne. Domácí skřítci se opravdu
činili, na každý den si studenti mohli vybrat z propečených nebo ugrilovaných
jídel pokaždé něco jiného.
Oběd utekl jako voda a všichni se museli shromáždit na další
hodiny. Harry se podíval do rozvrhu.
„Obrana proti černé magii, ale ne.“ povzdechl si.
„Co ti na ní vadí?“ zeptal se Ron, když šli k učebně.
„On mi na ní vadí.“ upřesnil ho Harry.
„A proč, je s ním legrace, vždycky říká, co si každý myslí a
někdy řekne, ‚to byl jen vtip‘, je fakt senzační.“ řekl dychtivě Ron.
„A navíc Lex Lexter je nejlepším bystrozorem všech dob!“
řekla Hermiona.
„A taky hezkej.“ nadhodil monotónně Harry.
„Docela jo, strašně se mi…“ Hermiona se zarazila, když viděla
pobavené výrazy jejich kamarádů. „To bylo moc vtipný, no a co, tak se mi líbí,
a co z toho?“
„Alespoň jsem tě nachytal jako jsi nachytala ty mě.“ řekl
spokojeně Harry.
„A kam se poděl tvůj Krum?“ zeptal se Ron.
„Dopisujeme si a vůbec, to tě nemá co zajímat.“ odsekla
Hermiona
„A copak ti píše, vždyť už jste se neviděli dva roky?“
zkonstatoval Ron.
„Viděla jsem ho o prázdninách.“ řekla Hermiona tónem, jako by
to bylo naprosto nezajímavé, ale měla smůlu.
„Cože, ty jsi s ním byla o prázdninách?“ vyhrkl Ron.
„Jo a co má být?“ odsekla.
„A došlo k něčemu, dali jste si pusu?“
„Nech toho Rone, jseš nechutnej.“ řekla Hermiona.
„To už stačí.“ řekl Harry, který šel mezi nima a zase
zjišťoval, jaké to je, když mu z každého ucha bzučí jiná včela. Tyhle jejich
hádky opravdu moc neměl rád.
„Stejně je to divný, jak si jí mohl vybrat?“ divil se Ron.
„A proč by ne?“ zeptala se Hermiona.
„No protože… protože…, no zkrátka proto, že jsi Hermiona.“
„A co tím jako myslíš?“ zeptala se nakvašeně.
„No, vidíš, stále se jenom hádáš, jak si tě mohl Krum vybrat,
já to prostě nepochopím.“ divil se Ron.
„Nejspíš proto, že jsem milá holka.“
„Cože?“
„Což jsi ty ještě ani nestačil zaregistrovat.“
„Tak necháte už toho?“ křikl Harry, kterého už začala brnět
hlava. Po celý zbytek cesty do třídy na sebe zlostně koukali a dělali na sebe
zlé posunky.
„Tak dost!“ zakřičel Harry, když si sedali do lavice a
Hermiona Ronovi ukazovala, že mu zakroutí krkem.
V lavicích zase seděli po třech, Harry si raději sedl
doprostřed, aby si ti dva nevydrápali vzteky oči.
„Já vás nechápu, vždyť jste kamarádi.“ říkal Harry.
„No jo, když ona je strašná.“ řekl Ron.
„Ty jsi strašný.“ řekla Hermiona.
„Hele, vy oba jste strašní, tak co, spokojeni?“ uzemnil je
Harry.
Ač si to nepřipouštěl, nejspíš to zabralo a oba zmlkli.
Do třídy vyšel z kabinetu profesor Lexter, sešel po schodech,
které vedly do jeho kabinetu dolů a podíval se po žácích.
„Dobré dopoledne.“ řekl, mrknul na hodinky a opravil se. „Oh,
pardon, tak už odpoledne.“
Začal procházet mezi jednotlivými studenty.
„Používám šampon Čiromág slečno Brownová, když vás to
zajímá.“ řekl a pokračoval dál mezi studenty.
„Když ho milujete, proč mu to neřeknete?“ sehnul se k Natálii
McDonaldové a zase pokračoval v chůzi. Studenti se vždycky pousmáli a dychtivě
na profesora koukali, co zase z koho vytuší.
„Ne, dnes vám boty opravdu nesmrdí, nemusíte se bát, Finnigane.“
řekl Seamusovi.
„Takže kde jsme to byli minule, ah ano, doprobírali jsme
vlkodlaky, které s vámi začal takzvaný profesor Moody.“ řekl a přešel do další
uličky studentů.
„Ne, neumím věštit z karet, Patilová, to neumím, na to tu
máte profesorku Trelawneyovou, ani nevím, jak vypadá, ještě jsem neměl tu
čest.“ řekl spokojeně Lexter.
„Tak se podívejte.“ řekl David Rubens, zavřel oči a duchu si
vybavil profesorku Trelawneyovou. Lexter se na něj soustředil a nakonec vyprskl
smíchy.
„To jsi jí nijak nepřikrášlil, Davide?“ zeptal se pobaveně.
„Ne, takhle opravdu vypadá.“ řekl a půlka třídy se začala
smát.
„Ano, na její řemeslo se potřebuje trocha té… zvláštnosti.“
řekl stále s úsměvem.
„Čekal jsem, až se ve škole objeví poslední chybějící žák,
nyní konečně můžeme začít novou látku.“ řekl a samozřejmě tím myslel Harryho.
„Ne, Dane, mě dlouhé nehty nevadí, opravdu se nemusíte bát.“
řekl dalšímu studentovi ze Zmijozelu a třída se zase rozesmála. Harrymu nějak
připadal divný, nebylo to to pravé zesměšňování, on se jim neposmíval, ale
nějak když se k němu uličkou přibližoval se mu nezdál.
„To nadýmání nejspíš nebude tou čokoládou, i když jste jí
snědl tolik, že to z vás půjde ven, na to buďte připraven.“ řekl a třída se
začala smát, věděli, že to bylo na Nevilla.
Profesor Lexter se zastavil u Malfoye, vedle kterého seděli
po stranách Crabbe a Goyle. Jako kdyby z něho četl něco zajímavého, stále na
něj hleděl a Malfoyovi to začalo připadat už odporné a odvrátil pohled.
„Velice zajímavé.“ zkonstatoval Lexter a šel dál bez jediného
dalšího slova. došel k lavici, kde seděla naše trojice.
„Děkuji slečno Grangerová, vašeho zájmu si velice cením.“
řekl a uklonil se jí. Hermiona se začala červenat.
„Ne, tamhleto na stěně opravdu není pavouk je to prasklina,
pane Weasley.“ řekl a třída se začala smát. Ron si ulevil, protože pavouky
opravdu nenáviděl ze všeho nejvíc a ta prasklina byla opravdu velká.
Pak obrátil pohled na Harryho.
‚Co teď.,‘ říkal si Harry. ‚mám na něco myslet? Zjistí, na co
myslím a když na něco nebudu myslet, bude si ve mně moci stránkovat jako v
otevřené knize, teď ale zjistí, že přemýšlím, na co nemám myslet a nakonec
zjistí, že přemýšlím o tom, že přemýšlím o tom, na co nemám myslet…‘
„Máš v tom pěkný guláš, co Harry?“ usmál se Lexter a otočil
se ke zbytku třídy. „Příští hodiny se budeme věnovat upírům.“ řekl a většina
třídy po sobě se zájem začala koukat, jako by si všichni říkali, že konečně
něco zajímavého.
„Teď si řekneme něco o upírech a vlkodlacích, po staletí se
tato dvě plemena nesnášejí. Jedni zčásti netopýři, druzí vlci. Všichni prokletí
věčnou nenávistí a touhou po krvi těch, jež je vždy pronásledovali, po krvi
lidí. Upírem či vlkodlakem se stanete… již po pouhém kousnutí.“ řekl smrtelně
vážně Lexter, až to zamrazilo. „Prosím vás, předem upozorňuji, že já upír
nejsem, jinak bych se na slunci usmažil, takže se mě nebojte. A také se ještě
nikdy za celé tisíce let nevidělo upíra, co uměl kouzlit s hůlkou.“ řekl a
pousmál se. „Příznaky, kterými trpí upíři se také nazývají chorobou Porphyria,
myslím tím například právě citlivost na slunce.“
Odmlčel se a koukal po celé vykulené třídě, pak přešel ke
stolu a pokračoval ve výkladu.
„Upíři, neboli také Vampíři mají původní jazyk, který se
jmenuje Hen Llinge, v tomto jazyku se slovo upír řekne nosph'erathu, latinsky
Vampyrus nocturnus.“ řekl a stále celá třída vyjeveně na něj koukala.
„Předpokládám, že by jste si měli dělat poznámky.“ řekl s úsměvem a v tom
okamžiku jako by do všech trklo, popadli pergameny a začali psát.
„Co se týče latinských názvů, na jejich přesné znění se
obraťte na učebnice.“ řekl když si studenti napsali to, co si z povídání
zapamatovali.
„Předem říkám, že není jistá minulost upírů a většinou jsou
nějaká detailnější fakta jen spekulace, ovšem víme toho mnohem více, než
mudlové. Jejich domovský svět se měl jmenovat Erath. Upíři, tedy rod Vampyrus
se dělí na tři druhy: létavec neboli fleder- Vampyrus volaticus, lovec neboli
ekimma- Vampyrus venatus a upír noční Vampyrus nocturnus, zahrnující ještě dvě
subvarianty upíři nižší a vyšší- Vampyrus nocturnus lamia a Vampyrus nocturnus
potens. Krom létavců, jsou všechny druhy upírů humanoidní, svými tělesnými
proporcemi se podobají lidem či elfům. Větší odlišnosti můžeme objevit při
zkoumání vnější i vnitřní anatomie, především pak v soustavě pohybové, oběhové,
smyslové a nervové. Mají tak pronikavý hlas, že ochromuje a tříští křehké
předměty.“
Profesor Lexter jim začal říkat fakta, která byla strašně
zajímavá, o původu upírů, o jejich moci a schopnostech. Zabralo to celou hodinu
z dvou hodinovky.
„Co se týče jejich zahubení.“ řekl v druhé hodině Lexter.
„Neděláme to jako mudlové, to znamená palice a osikový kůl, který mu vbijete do
srdce, popravdě to jsou jen povídačky, nic z toho nefunguje, nejúčinnější
mudlovskou zbraní je konec konců česnek, jenže to je také jenom pověra a na
upíry nezabírá.
My jsme o něco chytřejší, pro všechny čeledě existují různé
kouzla, která je zabijí, ovšem museli by jste se naučit ty čeledě rozeznávat…
což to po vás také budu chtít.“ doplnil ještě, když se třída začala radovat, že
to po nich nechce. „Hlavní a základní kouzlo na zneškodnění všech druhů upírů
zní: Vampyrus Exhumai. Zkuste si to všichni s útočným pohybem hůlky, ovšem teď
bez hůlek prosím.“ řekl a pobídl třídu.
Sborově se ozvalo Vampyrus Exhumai.
„Velmi dobře, prosím vyslovujte to ‚V a m p ý r u s‘ zcela
zřetelně, takže ještě jednou.“
Znovu se na jeho pokyn ozvalo sborově Vampyrus Exhumai.
„Velmi dobře, doufejme, že nebudete mít potřebu tohle kouzlo
někdy použít. Patří do jak obranných, tak i útočných kouzel, pokud budeme chtít
zaútočit kouzlem na určitý druh upíra, přidáme za slovo Vampyrus slovo
podruhové, prosím latinsky.
Je tu někdo, kdo si již dokázal zapsat všechny druhy?“
Hermionina ruka automaticky vystřelila do vzduchu jako prak.
Nikdo jiný se nehlásil. Lexter se na ní soustředil, chvíli na ní civěl a pak
řekl: „poslední poddruh se řekne nocturnus potens, slečno Grangerová, opravte
si to a všechny nám je prosím vyjmenujte.“
Hermiona něco začala hbitě škrtat a asi za dvě vteřiny nato
vyjmenovala všechny druhy upírů. Poté si je zopakovala celá třída a zapsala.
„Výborně, pět bodů, slečno Grangerová, nyní mě prosím na
okamžik omluvte.“ řekl Lexter a vystoupil nahoru po schodech do kabinetu. Asi
za půl minuty se vrátil a vlekl za sebou kostru zavěšenou na držadle na
kolečkách a postavil jí před studenty.
„To je kostra profesora Snapea.“ pravil Lexter a celá třída
vyhrkla překvapením, Lexter se na všechny usmál a doopravil se. „Umělá kostra,
s jejíž pomocí profesor Snape vyučuje jisté druhy Lektvarů.“
Celá třída teď se zasmála tomu ,co každého napadlo, když
Lexter řekl poprvé kostra profesora Snapea.
„Profesor Snape řekl, že jí ‚nebude postrádat‘, takže nám jí
laskavě propůjčil.“ řekl Lexter, popošel před kostru a koukal na ní jako sochař
na své dílo. Pak vytáhl hůlku, mávl s ní a na kostře se objevil otrhaný černý
špinavý hábit s motýlkem.
„No, to ne.“ řekl Lexter a odstranil motýlka. Pak se znovu
postavil před kostru a zase na ní hleděl takovým tím uměleckým pohledem.
Přičaroval jí rukávy, které zakrývaly kostnaté dlaně, nakonec lesklé černé
boty.
„Nyní tě asi potěším, Neville.“ řekl Lexter a místo lebky se
objevila hlava černovlasého muže s matnými vlasy a neuvěřitelně bledou tváří.
Zjevem se podobal opravdu Snapeovi, ale ne obličejem. Měl černě opuchlé červené
oči a z pusy mu vyčnívali dva tesáky.
Třída byla tichá, každý teď koukal na upíra, kterého Lexter
umělecky vykouzlil.
„No, lepší to asi nebude.“ řekl a nakonec mávl hůlkou. Upír
najednou ožil, vyhákl se z držáku a postavil se na nohy. Celá třída se v jednom
samém okamžiku lekla.
„Prosím, nemusíte se bát, pouze zde bude chodit sem tam, aby
to bylo autentičtější.“ řekl Lexter. „Takže, máme půl hodinky, tak by jsme si
to mohli vyzkoušet, prosím seřaďte se do řady a připravte si hůlky.“ řekl
Lexter a postavil se vedle prvního žáka, byla to Dominika Griffinová.
„Takže Dominiko, jak jsem řekl, útočný nebo obranný pohyb
hůlky, podle toho v jaké budeš situaci a k tomu formuli, Vampyrus Exhumai.
Dominika se postavila asi pět metrů před chodícího upíra, ten
si jí všiml a začal si to k ní šinout. Dominika vykulila oči a nezmohla se na
kouzlo.
„Obranný pohyb, Vampyrus Exhumai!“ upozornil Lexter Dominiku.
„Vampyrus Exhumai!“ křikla Dominika a v tu ránu upír odletěl
a práskl sebou o tabuli, kde se rozsypal na malé kosti.
„Velmi dobře, Reverto!“ usmál se Lexter, křikl na hromadu
kostí a jako by se to pustilo pozpátku, kosti se spojili, rozrazili se o tabuli
a znovu se vrátili na místo, kde před tím stál upír. Pak na kostře se znovu
objevil upírský frak a hlava.
„Seamusi, teď ty!“ řekl Lexter Finniganovi.
Seamus přešel k upírovi a použil na něj kouzlo s útočným
pohybem hůlky. V tu ránu se kosti rozsypaly a frak padl na zem.
„Velmi dobře, další.“ řekl Lexter, postupně se vystřídali
všichni, když přišla řada na Nevilla, byl dost roztržitý, udělal něco mezi
útočným a obranným pohybem, takže jedna část upíra se sesypala a druhá odletěla
a třískla sebou o tabuli.
Harry v klidu zvládl útočným pohybem zneškodnit kostlivce
jako Seamus, dřív než se na něj podíval.
Ozvali se školní zvony.
„Takže, dobře všichni, hodina skončila, hodina skončila.“
snažil se překřičet Lexter dobře se bavící třídu, nikdo z nich zvony nejspíš
neslyšel.
Prásk!
Všichni se lekli a ze stropu se začali snášet drobné červené
jiskřičky. Rázem bylo ve třídě ticho.
„To jsem udělal, jen abych sjednal klid.“ řekl po chvíli
Lexter. „To je kouzlo na novoroční oslavy.“ dodal s úsměvem. „Já vím, že by
jste tady nejraději zůstali a mučili dál chudáka pana kostlivce profesora
Snapea, ale musím vám oznámit, že hodina skončila, za domácí úkol mi napíšete
nějaké povídání o té takzvané domácí planetě upírů Erath.“ dodal s úsměvem.
Třída se znovu pobaveně rozešla ven na chodbu.
„Harry?“ zavolal ho ještě Lexter z vrcholku schodů do
kabinetu.
Harry k němu přišel a kouknul na něho tázavým pohledem.
„Nezapomeň, vy tři dnes večer, máte ten trest, ale nebojte
se, nic pro vás nechystám.“ dodal s úsměvem a vešel do kabinetu.
„Tak co mu říkáš?“ zeptal se na chodbě Ron Harryho.
„Já nevím, nějak se mi nezdá.“ řekl Harry.
„A co se ti na něm nezdá, prosím tě?“ zeptala se Hermiona.
„Zkrátka mě mate ta jeho telepatie.“ řekl Harry. „Co když už
o nás všechno ví?“
„A co by asi tak měl vědět?“ zeptal se Ron.
„No přece o neviditelném plášti, o Pobertově plánku a tak
dál.“
„Jak vůbec Pobertův plánek dopadl, Harry?“ zeptala se
Hermiona.
„Co jako?“
„Po tom tvém nočním koupání v moři?“
„Vydržel, ač je to divné, nic mu není.“ řekl Harry.
Vyšli ven, protože jejich příští hodina byla péče o kouzelné
tvory.
„Co myslíš, že si pro nás Hagrid přichystal?“ zeptala se
Hermiona.
„On už s vámi nic nezačal probírat?“ zeptal se udiveně Harry.
„No, bylo na něm vidět, že stále doufal, že se vrátíš.“ řekl
Ron.
„A to kvůli mě zdržoval výuku?“ divil se Harry.
Hagrid zase stál u svého srubu, vedle něho seděl Tesák a
sliny mu kapaly u huby na zem. Hagrid se usmíval na příchozí, naštěstí letos
neměli Péči o kouzelné tvory se Zmijozelem, ale měli jej s Mrzimorem.
„Tak vás tu vítám.“ řekl natěšeně Hagrid. „Protože konečně
sme kompletní,“ řekl a hodin očkem po Harrym. „tak vám můžu vokázat to hlavní,
o čem se budeme letos učit.“ řekl svým svérázným tónem. „Takže, pokud sme tu už
všichni, můžeme jít.“
Hagrid se otočil, pobídl Tesáka, ten se líně zvedl od kaluže
odkapaných slin a společně se vydali směrem do Zapovězeného lesa.
„K…k…kam to jdeme?“ zeptala se jedna dívka z Mrzimoru.
„Do Zapovězenýho lesa, nebojte se, nemůže se nic stát.“ řekl
skromně Hagrid.
„Tak ale nesmíme, vždyť tam jsou vlkodlaci a, a...“namítala
dál.
„Přesně tak, vopovažte se tam páchnout bez doprovodu
učitele.“ řekl Hagrid a zase mrknul na trojici v čele s Harrym.
Harrymu to už začalo být divné, co jim tam mohl ukázat?
Nehledě k tomu, že tam je celá armáda kentaurů, kteří za poslední rok změnili
názor na lidi tak, že je hned zabijí, jakmile se v lese někdo objeví. Pak
krvežíznivý pavouci, se kterými měli Harry a Ron tu čest v druhém ročníku,
nehledě k tomu, že tam stále někdo poletuje Ronův Ford Anglia.
Harry popošel trochu dopředu, aby dohonil Hagrida.
„Hagride, tak mě napadá, nechceš nám ukázat to, co málem
zabilo minulý rok Hermionu?“ zeptal se Harry.
„Pššš!“ okřikl ho Hagrid. „Jak se to vezme, ale garantuju ti,
že nikomu nehrozí nebezpečí.“ řekl a Harry zůstal stát, takže ho teď obcházeli
všichni studenti.
Nakonec ho popadl Ron, když ho s Hermionou dohnali.
„Co je ti?“ zeptal se Ron.
„Radši se neptej.“ řekl Harry.
„Harry, co ti Hagrid řekl?“ zeptala se Hermiona.
„Jaksi mi naznačil na co se to jdeme vlastně podívat.“ řekl bledě
Harry.
„Co ti řekl?“ zeptal se hned Dean.
„Jak jsem řekl, radši se neptej.“ řekl Harry.
„Harry, není to doufám Dráp?“ zeptala se opatrně Hermiona.
Harry na ní bolestivě pohlédl a Hermiona zatajila dech.
„Co když se ale naštve?“ obávala se.
„Tak myslím, že se název tohohle lesa změní na les
prchajících šesťáků.“ řekl Harry.
„Kam nás to vede?“ zeptal se Seamus.
„Radši se neptej, budeš fakt překvapený.“ řekl zaraženě
Harry.
Ač si myslel, že půjdou přes chroští a bodláky, jako tomu
bylo i poprvé, ušli jen kousek v Zapovězeném lese a Hagrid už je zastavil. I
tak stáli v pološeru, les ještě tak hustý nebyl.
„Takže předem vás upozorňuju, že se nemáte čeho bát, tohle
jsme projednávali několikrát s Brumbálem a von sám se tu byl několikrát
prodívat, dokonce i ze studentama. Sám řek, že není nebezpečnej.
„A kdo?“ zeptal se netrpělivě jeden z žáků Mrzimoru.
„Jde vo vobra.“ řekl Hagrid a celá třída jako by nadskočila,
až na Harryho a Hermionu, kteří stále nevěřili, že je tam zavedl s celou
třídou.
„Vy…vy…v…vy t…tady mát…máte…“ koktala Levandule.
„Ano, mám, popravdě, jistě ste všichni si přečetli, co vo mě
napsal ten všivej plátek. Tak todle je můj bratr.“ řekl Hagrid a očekával, že
na něj někdo bude koukat zle, ale všichni byli tak vystrašení, že na to neměli
pomyšlení.
Hagrid se otočil a zakřičel: „Drápe!“ chvilku čekal a pak
znovu „Drápe, tady Hagrid, mít kamarády!“ křičel dál.
Harry se s Hermionou prodrali k Hagridovi skrz vykulené
studenty.
„Hagride, pořád se ještě můžeme vrátit, nemyslíš, že…“
„Ne, Harry.“ přerušil ho Hagrid. „Je fakt krotkej.“
„Je?“ zeptala se ta dívka z Mrzimoru, co se tak bála ještě
než v kročili do lesa.
Harry se na ní podíval a v očích měl obavy, ale vtom…
Buch… buch… buch… buch…
Celá země se otřásala, všichni studenti s každým otřesem
poskočili, stromy klepali větvemi a od Hermiony se ozvalo vyjeknutí. Harry se k
ní otočil, koukala vyplašeně, ale potichu si říkala. „Nebudu se bát, nebudu se
bát, nebudu se bát…“
Buch…
Hermiona znovu vyjekla stejně jako zbytek třídy, kroky se
přibližovali. Ptáci z korun stromů začali odlétávat, Hermiona se potají začala
přibližovat k Harrymu.
Buch… buch… buch…
„Hagride, doufám, že víš, co děláš.“ řekl Harry, když se
konečně Hermiona chytila jeho ruky, Harry viděl, jak ostatní děvčata, když
viděli Hermionu, to chtějí udělat taky, chlapci zase pomalu ustupovali dozadu.
BUCH… BUCH… BUCH…
Za stromem se objevila noha, měla asi tři metry, pak se
objevilo obrovské zavalité tělo také asi tři metry vysoké, k tomu se objevila
gigantická kulatá hlava, která neseděla zdánlivě na žádném krku, Dráp zřejmě
velice povyrostl, rysy v obličeji měl, jako když je někdo vytesá do dřevěné
koule, mohutný beztvarý nos, zakroucená ústa plná žlutých zubů různé délky a
velikosti přeházeně postavené v jeho mohutné tlamě. Měl kapradně zelený hustý
porost vlasů, malinkatá zelená očka a na bocích hlavy měl boltce uší. Na sobě
měl potrhaný, ale rozhodně lepší plášť než ten, co měl na sobě minule, celkově
vypadalo, že se o něj Hagrid stará a Harry si koneckonců řekl, že Hagrid
nevypadá jako minulý rok, když chodil domů vždycky celý umlácený.
BUCH… BUCH… BUCH…
Dráp dokráčel až ke k smrti vyděšené třídě, rozhlížel se a
pak dopadl na zadek, když si sedl. Polovina studentů vykřikla a spadla na zem,
jak se mohutně otřásla, ze stromů začalo sněžit jehličí, Hermiona se k Harrymu
přitiskla jako klíště, ostatní dívky, které nepadly na zem, utvořili kolem
Harryho kolečko.
„Ahoj Drápku, kamarádi.“ řekl Hagrid a ukázal na třídu, která
koukala, jako kdyby měli za okamžik omdlít.
„Ahoj kamarádi.“ zahřímal Dráp a na obličeji se mu rozhostil
široký úsměv.
„Takže, tohle je můj bratr, Dráp. Je hodnej, dokážu se s nim
už domluvit, zatím ještě nemluví plynule a chápání mu taky moc nejde, ale jinak
je strašně milej, dokonce už přestal vyvracet stromy z kořenů.“ řekl a mrkl na
Harryho.
„HERMY!“ zařval Dráp.
„Ale ne!“ zaúpěla Hermiona. „On si mě pamatuje.“
Dráp natáhl svou ohromnou tlapu ve tvaru ruky k Hermioně a ta
se vší silou přitiskla k Harrymu, až ho začala dusit.
„Her…, Her…“ úpěl Harry a snažil se nadchnout.
„Pusť Hermionu, Harry, nic jí neudělá.“ řekl nadšeně Hagrid a
zřejmě netušil, že to ona je k němu přilepená jako klíště.
„HARRY!“ zahřměl Dráp a ruku otočil k Harrymu.
Harrymu poskočilo srdce, zase tak odvážný, jak si Hermiona
myslela, nebyl. Ale zároveň nechtěl, aby měl Hagrid malér a tak pomaličku začal
přecházet směrem k Drápovi.
„C…co…co to děláš?“ brekotala Hermiona, která se ho stále
držela.
„Já ani vlastně nevím.“ řekl Harry a třásl se mu hlas.
Vyšli z hloučku studentů ke Drápovi. Ten stále natahoval ruku
směrem k nim, Harry ze sebe pomaličku odstrčil Hermionu, která byla k smrti
vystrašená.
Popošel k metrové ruce a děsivě na ní koukal.
„Vyhupni si, Harry. Nic ti neudělá.“ řekl klidně Hagrid.
Harry se snažil usmát a podíval se na Drápa. Ten se usmíval
stále dál a nabízel Harrymu ruku. Ten se otočil a opatrně si na ní sedl.
V tom se odlepil od země a vznesl se to čtyřmetrové výšky, až
k Drápově hlavě. Harrymu vyklouzl dech, jak se tak rychle zvednul, celá třída v
tom okamžiku znovu zaúpěla a Hermiona si zakryla oči.
„A…a…ahoj.“ řekl vystrašeně Harry Drápovi.
Dráp se stále usmíval a v tom vytáhl druhou ruku, kterou
zastavil těsně vedle Hermiony.
Ta se lekla, uskočila a spadla na zem.
Hagrid k ní popošel a zvedl jí jedním lehkým pohybem ruky na
nohy. „Nemáš se čeho bát, vidíš, jak si to Harry užívá.“
Zvedl jí a posadil do Drápovi ruky. Hermiona znovu zaúpěla
stejným hlasem, jako Ron, když v druhé třídě utíkali před pavouky.
Ruka se znovu vznesla do vzduchu a Hermiona skončila ve
stejné výšce jako Harry. Nějak jí selhal hlas a ani se na žádný nezmohla.
„Hermy a Harry.“ řekl radostně Dráp a přiblížil ruce k sobě,
takže teď Harry a Hermiona na sebe koukali z dvoumetrové vzdálenosti.
Nedalo se říci, kdo se z nich bojí víc, oba měli k smrti
vyděšené obličeje.
„No vidíte, není to bezva, co?“ řekl Hagrid, který na ně
zezdola mával, pak se otočil na třídu a začal vykládat.
„Takže, obrů je už dnes málo, málem se vybili, žijí v tlupách
v horách. Bohužel občas někoho zabijí, mudlové to pak svedou na horolezeckou
nehodu. Dráp měl v létě takovou… nehodu a když jsem mu pomohl, začal být hodný.
Začali jsme se konečně pořádně dorozumívat a šlo to s ním bezva.
Brumbál mi dovolil mu vykouzlit postel, přikrývky a každý den
se mu zde objevuje jídlo, takže nemusí nic zabíjet. Dráp většinu dne prospí
nebo jen tak leží, jako to dělají vostatní obři, našel si místo, kde teče
potůček, tak se může vopláchnout. Co se týče jeho druhů, musel vod nich odejít,
protože to mezi nima chodí velice krutě. Každá tlupa má svýho velitele, kterýho
když zabije jinej obr, tak ten se stává novym velitelem, toho starého pak
sežerou.“
Harry už si začínal připadat o něco bezpečněji, zmohl se už
na oslovení Hermiony, která mu sice neodpověděla, ale jen přikývla, jako že je
v pořádku. Ron na ně ze zdola koukal jako na svůj nejoblíbenější famfrpálový
tým, Harry ale věděl, že kdyby mu nabídli, aby se k nim přidal, rychle by
odmítl.
„Hagr, Hermy, Harry, kamarádi.“ brumlal Dráp přes Hagridovo
vyprávění. „Harry nebezpečí.“
Harry zpozorněl, něco co právě Dráp řekl, se mu zdálo divné.
Hermiona také zpozorněla.
„Harry nebezpečí.“ brumlal dál Dráp.
„Co tím myslíš?“ řekl Harry a přestal se soustřeďovat na
strach, který z Drápa čišel.
„Dráp slyšet Harry nebezpečí“ řekl Dráp.
Harry tázavě koukl na Hermionu, ta pokrčila rameny.
„Jaké nebezpečí?“ zeptal se Harry a dal si záležet, aby to
řekl pomalu a naprosto zřetelně.
„Pláště jako Dráp, jako les, ošklivý a zlí.“ řekl Dráp a
úsměv mu zmizel z obličeje. Místo toho jako kdyby se začal vztekat.
„Zlý, plášť zlý, Harry nebezpečí!“ začal křičet.
„Hagride, něco se děje.“ řekl Harry.
„Cože?“ zeptal se Hagrid a otočil se. Dráp byl naštvaný a
spouštěl pomalu ruce dolů. „No, dává vás dolů, co by se dělo?“ řekl Hagrid a
znovu pokračoval ve výkladu studentům, kteří teď už nebyli tak vystrašení.
„Harry dát pozor.“ řekl Dráp.
„Děkuji Drápe, budu.“ řekl Harry a připojil se ke třídě s
Hermionou.
„Co myslíš, že tím myslel?“ zeptala se Hermiona, když se
vraceli zpátky.
„Vždyť víš, že mele voloviny.“ řekl Ron.
„Ale nemohl to říct prostě jen tak.“ řekl Harry.
„Tak co mu říkáš, Harry?“ zahřímal Hagrid za jejich zády.
„No, musím říct, že je úplně někdo jiný.“ přiznal Harry.
„Kdybys ho chudáka viděl po tý nehodě s těma kentaurama. Mě
by zajímalo proč tak vběhl zrovna mezi celou bandu kentaurů.“ zajímal se
Hagrid, Hermiona a Harry se snažili dělat, že neví, o co jde. „Tak nějak sme se
domluvili, že už nikomu neublíží a že já se vo něj budu starat.“
„A co s těmi kentaury?“ zeptal se Harry.
„To fakt nevim, vod tý doby, co Brumbál vyšel z lesa s tou
Umbridgeovou, jsem je neviděl. Nutno říct, že ani Dráp už neláme ty stromy a
nezabijí zvířata, žije, řek bych, v takový harmonii s lesem.“ řekl Hagrid.
„Při té jeho postavě bych řekl, že je to takový zázrak.“
pravil Ron.
„Že ste si všichni mysleli, že vás rozmáčkne na kaši, co?“
usmál se Hagrid.
„Slabě řečeno.“ usmála se Hermiona, když vyšli z lesa do
školy.