17. kapitola - Noční pochod
Všude
byla tma a ticho, jediné, co Harry krčící se v koutě cítil, byl vztek, který s
ním cloumal a držel ho na zemi. To ten vztek ho nechtěl pustit na nohy, Harry
se snažil postavit, ale čím více to zkoušel, tím více se v něm vzbuzovaly vlny
vzteku, který ho poutal k zemi. Už zase překotně dýchal a ze všech sil se
snažil vstát.
V tom se v dálce objevily znovu ty dvě červeně krvežíznivé
oči, jak se Harrymu přibližovaly. Neslyšně se sunulo mohutné hadí tělo přímo
proti černovlasému chlapci a na hlavě se ho zdobily právě ty červené oči, ve
kterých se po chvíli objevily úzké kočičí panenky.
Při pohledu na ně Harrymu tuhla krev, tělo hada se stále
přibližovalo.
„Nech mě!“ křičel Harry hadím jazykem. „Nech mě!“
„Přišel čas, Harry Pottere.“ sykl had a bleskově se kolem
chlapcova těla bolestivě ovinul. Harry v tu ránu pocítil nepříčetnou bolest v
jizvě, úplně mu trhala celé čelo, ani si na něj nemohl sáhnout, mnout si ho,
protože ho had tak pevně držel a nepovoloval, naopak více svíral, čím větší
byla Harryho zloba, tím had sílil.
„Pusť mě!“ křičel Harry z plných plic a strašlivě se ze všech
sil snažil vyvléci se z hadova sevření. Had se ale místo toho začal zvětšovat a
s tím i jeho síla. Čím více se Harry snažil vymanit z jeho objetí, tím více se
zvětšoval a tím více sílil.
Had byl už tak veliký, že Harry neviděl, kde končí a začíná
jeho tělo, byl kamenně pevný a začal Harryho dusit. V té chvíli se Harry
přestal bránit.
Byla temná noc, všichni v nejvyšší ložnici Nebelvírské
společenské místnosti už spali, všichni až na jednoho. Závěs u Harryho postele
se odhrnul a objevily se chlapecké nohy. Pak tělo, které se zvedlo z postele a
vlezlo do bačkor. Byl to Harry se smrtelně kamennou tváří, jeho jasně zelené
oči po mámě však teď dostaly krvavě červený nádech.
Rozhlédl se po místnosti, kde spali Neville, Seamus, Dean a
Ron. Stále měl kamenný vážný výraz, pak zahlédl dveře, šel k nim a otevřel je.
Pomalu jako robot sešel po točivých schodech dolů do Nebelvírské společenské
místnosti, v krbu ještě neslyšně dopraskávaly poslední kousky dřeva, muselo být
kolem třetí hodiny, společenská místnost byla temná a prázdná, bez žáru z krbu
zde byla až strašidelná zima. Černovlasý chlapec, který teď stál uprostřed
místnosti se ale na první pohled nebál, stál tam a rozhlížel se stejně jako v
ložnici, jestli nenajde východ, na první pohled by se zdálo, že je v místnosti
Harry poprvé, všude byly křesla a stoly, rozházené pergameny a brky, láhve od
Máslových ležáků a obaly od bonbónů, skřítkové, zdá se, ještě neuklidili.
V tom Harry spatřil úzký průchod, který byl nepatrný od
nábytku ve velké kruhovité společenské místnosti. Prolezl tedy průchodem a
odklopil obraz Buclaté dámy.
„Kam myslíš, že si to šineš?“ zeptala se naškrobeně.
Harry se otočil, vyndal hůlku z kapsy a vzápětí celý obraz v
mžiku shořel. Pak klidně zandal hůlku zpět do hábitu, rozhlédl se kamenným
výrazem po temné chodbě a kráčel dál. Dorazil k prvním schodům, ale místo toho,
aby šel dolů, namířil si to po schodech nahoru. Hrad byl temný a chladný,
nebyla zde rozsvícena ani jedna pochodeň, oblaka venku zakrývala jasný měsíc,
takže se jeho světlo nedostávalo okny dovnitř do hradu, kde tak byla hrobová
tma. Jediné co bylo slyšet jsou kroky chlapce, který teď stoupal po schodišti
vzhůru. Nakonec dospěl do patra, které mělo jen jednu místnost, ke které vedla
dlouhá chodba. Jeho kroky se rozléhaly po stěnách a odrážely se od nich na
všecky strany.
Náhle se mu něco otřelo o nohy, Harry se sehnul a před jeho
zraky se octila paní Norrisová, Filchova kočka. Chlapec se shýbl pro hůlku a
namířil jí do obličeje. Kočka na něj ale dál klidně koukala svýma kočičíma
očima, což chlapce zarazilo. Vzal jí za hřbetní kůži do ruky a nadzvedl do
vzduchu, kočka dál držela a nebránila se. V tom chlapec na kočku zasyčel svým
jazykem, kterým teď vibroval jako had.
V tom kočku pustil a Harry se náhle začal deformovat, jeho
tělo se sráželo a scvrkávalo, nohy se mu spojily v jedno, ruce zarostly s
odporným křupavým zvukem do těla, hlava se spojila s hrudníkem, vlasy zmizely,
brýle spadly na podlahu, oblečení zůstalo ležet na zemi, celé Harryho tělo
zmizelo v hábitu.
Nastala chvíle ticha…
Najednou z hábitu vyjelo hadí tělo a syklo na kočku. Ta s tím
samým syknutím uskočila a dala se do běhu černou tmou. Had se hnal za ní,
dokázal se tak strašně mrštně pohybovat, že to až bylo neuvěřitelné, nakonec
had byl už tak blízko, že to stačilo k rychlému výpadu, vše se stalo náhle, had
vyskočil do vzduchu a dopadl na paní Norrisovou, přesně v stejném okamžiku, jak
dopadl se kolem ní hbitě stočil a začal jí škrtit.
V tom se zdáli ozvali kroky, had hbitě zvedl hlavu a jako
kdyby dokázal slyšet, což hadi neumí, tak pozorně naslouchal. Kroky neustávaly,
had se smekl z kočky a začal pádit chodbou pryč. Paní Norrisová chvíli ležela
nehnutě, pak sebou škubla a v okamžení utekla.
Kroky neustávaly, had dospěl až k samému konci chodby, kde
byl obrovský kamenný chrlič, had na něj sykl, ale nic se nestalo, kroky se
stále přibližovaly, had sykl znovu, chrlič však stále byl kamenně nehnutý,
kroky už byli skoro u hada, když v tom ustaly…
„Pottere…“ ozval se vzdálený hlas.
„…Pottere…“
„… …Pottere, slyšíte…?“ ozýval se stále dál.
V tom Harry ucítil jakési kopnutí do zad a otevřel oči. Před
jeho zraky se rozmazaně ukázala hlava s mastnými černými vlasy až k ramenům,
hákovitým nosem a s přísným obličejem. Harry zamžoural, myslel si, že to
pomůže, aby zase viděl ostře, ale nepomohlo.
„Pottere, zvedněte se.“ ozvalo se.
„C… co se děje?“ vypravil ze sebe Harry a v tom mu na břiše
přistálo něco studeného, byly to jeho brýle, které si okamžitě nasadil.
„Můžete mi vysvětlit, co tady děláte nahý na podlaze před
kanceláří ředitele školy?“ zeptal se přísně hlas Snapea.
Harry až teď zjistil, že na sobě nic nemá, Snape po něm ale
ještě před tím, než se probral, jak vidno hodil jeho hábit, který ho teď z
části přikrýval. Také mu Snape neustále mířil na krk, aby mu tím po čas jejich
rozhovoru fungoval hlas, který si Harry v noci ztlumil.
Ještě si hábit více přisunul k tělu, snažil se protřít si
obličej a vzpomenout si. Rozhodně ale Snape nebyl ten, komu se chtěl svěřovat.
„Já… nevím.“ řekl nejistě Harry.
Snape si odfrkl a posměšně řekl. „To mě nepřekvapuje.“.
Následně se sklonil až k Harrymu a šeptal. „Co… se… stalo?“
„Nevím.“ řekl hned Harry.
Snape se s znechucením zase vzpřímil. „Trénujete Nitroobranu,
Pottere?“ zeptal se s opovržením.
„Proč vás to zajímá?“ zeptal se drze Harry.
„Protože se podle mě stáváte nebezpečným pro tuto školu.“
řekl vážně Snape.
„Pokud si vzpomínám, byl jste to vy, kdo naše hodiny
ukončil.“ řekl Harry.
Snape si znovu odfrkl a přejel nahého Harryho pohledem od
hlavy až k patě. „A vy se divíte?“ řekl, sklopil hůlka, která Harry umožňovala
mluvit, otočil se a šel pryč. Pak se zastavil a ještě řekl: „Spolehněte se, že
se o tomhle doví ředitel.“ a odkráčel.
Po asi půl minutě se jeho kroky ztratily docela. Harry, který
celou dobu rozhovoru se Snapem seděl se teď zvednul a držel si hábit stále u
těla.
„Au!“ křikl, záda ho strašně zabolela, měl ztuhlý krk a
nemohl skoro pohnout hlavou. Natáhl na sebe spodní prádlo, když se po schodišti
začaly ozývat křiky studentů a jejich kroky, první vlna žáků se valila do Velké
síně na snídani. Harry se přitiskl ke stěně, aby ho nikdo ze schodiště
nezahlédl.
Svist!
Kolem Harryho hlavy vyletěl ze stěny Protiva, Harry ztuhnul,
ani nedutal, pokud by se Protiva podíval za sebe, viděl by tam něco, co by ho
pobavilo nejvíc snad za celých sto let. Protiva se rozjařeně rozhlížel po
chodbě a něco hledal. Přeletěl dva metry doprava a kouknul do rohu, pak se
otočil a…
Harry nasucho polkl, Protiva nejdřív koukal zaraženě, jeho
protivné oči měl vykulené, ale pak se jeho široká tlama změnila v záchvatný
úsměv. Začal se řehtat na celé kolo a začal tak lákat studenty.
Harry na sebe rychle natahoval i poslední kousky hábitu,
zatím co Protiva začal rychle popadávat dech.
„Kdo chce vidět Pottera ve slipech!“ křičel a letěl ke
studentům. „Potter ve slipech, to jste ještě neviděli a to vše zadarmo, náš
bájný zachránce ve slipech, všichni sem!“ křičel na celé kolo.
‚Ne, to ne!‘ křičel v duchu Harry, který opravdu na sobě
neměl nic jiného, než co popisoval Protiva. Začal rychle na sebe rvát kusy
hábitu, kroky studentů se blížily, už vstupovali do chodby, Harry si na sebe
natáhl nohavici, jenže v tom se ozvalo křup a nohavice se mu tím, jak za ní
zarval, roztrhla. Harrymu se před očima objevil kříž, tedy alespoň psychicky,
už to vzdával, když v tom se od studentů za Protivova křiku ozvalo něco jako
Impedimenta! a všichni studenti, kteří se hrnuli kouknout na Harryho, kteří
byli již těsně za rohem teď na něco narazili. Hned na to se ozvaly rozčilené
hlasy
„Ale no tak, Changová, to snad nemyslíš vážně!“ křičela
nějaká holka.
„My ti tu kletbu stejně zrušíme.“ křičel někdo další.
„Evanesco!“ ozvalo se rušící kouzlo, ale záhy se ozvalo znovu
dívčí hlas s impedimentou.
Harry na sebe nasoukal poslední kus hábitu, věděl už, kdo ho
zachránil, nevěděl za co, ale se cítí víc trapně, jestli kdyby ho takhle
uviděli, nebo až se teď setká s Cho.
Jeho nohavice vypadala strašně, visely z ní nitky a vypadala,
jako kdyby se do Harryho nohy zakousl vzteklý pes.
Co teď, má se tam objevit a říct studentům, že to byl planý
poplach, že si to Protiva vymyslel? Skočí mu na to? Vždyť ale nemá hlas.
Harry se zhluboka nadechl a přešel ke studentům, kteří se
snažili dostat přes bariéru, kterou vykouzlila Cho. Když ale studenty uviděl,
viděl jak kupa chlapců strká Cho po schodech dolů aby už nemohla jim bránit.
„…“ chtěl Harry vyslovit kouzlo, ale nic se nestalo, měl
stále ztlumený hlas, ale Cho byla v úzkých, soustředil se tedy a jasně a
zřetelně si řekl v duchu.
‚Defendo!‘ vystřelil kouzlo přímo Cho do zad. Ta zajekla a
rázem od ní všichni ti, co jí strkali dolů ze schodů odletěli a hlasitě dopadli
na schody.
Pak se ukázal všem studentům, že opravdu je oblečený a
příjemně se při tom usmíval, aby naštval opravdu ty, co se na to vyloženě těšili.
Spousta studentů začalo hlasitě protestovat, když vidělo Harryho oblečeného a
šli dál po schodech dolů. Harry se zlostně podíval na Protivu, který teď
vykřikoval. „Ale on opravdu byl jen ve spodkách!“, namířil na něj hůlkou a
pozdvihl obočí, aby mu naznačil, že je připraven použít kouzlo. Protiva se
otočil a odfrkl si, až mu od pusy začaly létat sliny a doplachtil.
Harry se pak otočil, ale to už mu za zády stála Cho, takže jí
teď hleděl přímo do očí z dvaceticentimetrové vzdálenosti, v tu chvíli mu bylo
snad trapněji, než před očima všech studentů, i když byl už oblečený.
„Děkuju Harry.“ řekla a usmívala se.
„….“ řekl, vlastně neřekl nic, co teď? Jen se tedy na Cho
usmál a pokýval hlavou.
Nastala chvíle trapného ticha, Harry nemohl nic říkat a
vlastně ani nechtěl naznačit, že má ztlumený hlas, protože se za důvod, proč to
tak má, styděl. Cho na něj s úsměvem koukala a začala se přibližovat obličejem
k jeho.
Harry zase pocítil tu nejistotu v nohách a těle, její vůni,
která mu zamotala hlavou.
„Proč nemluvíš?“ zeptala se asi deset centimetrů od Harryho
tváře.
‚Ale ne, tohle je otázka a na tu musím dát odpověď!‘ křičel
na sebe v duchu Harry a začal překotně přemýšlet. Cho na něj stále koukala a
očekávala odpověď, Harry stále nic, jen trochu začal kroutit hlavou a snažil se
říct ne, ale nešlo to, nevyšlo z něho ani hlásku.
„Ty se mnou nemluvíš?“ zeptala se Cho, koukali si z očí do
očí tak blízko, že Harry přestával mít hlavu na to přemýšlet a spíše se mu
motala, jak už byla Cho blízko.
Rychle na tuhle otázku zavrtěl hlavou, jako že ne, jako že
mluví.
„Takže nemluvíš?“ zeptala se Cho.
Harry začal znovu vrtět hlavou, ale pak si uvědomil, že to
Cho asi chápe jako nesouhlas, jako že s ním opravdu nemluví, takže hned na to začal
pokyvovat hlavou.
„Co to děláš?“ usmívala se Cho.
Harry zavrtěl hlavou a pokrčil rameny, snažil se usmívat, ale
opravdu tohle byla bezvýchodná situace, snad jí tím neurazí.
„Co?“ ptala se dál a ztrácel se jí úsměv z tváře. Tohle
přesně Harry nechtěl, přestávala se usmívat, přestávala mít na něho náladu,
pokud teď něco neudělá, tak to dopadne velice špatně.
Ale ne, Cho už zase otevírala pusu, zase se ho chce na něco
zeptat, to ne.
Harry ale ve stejným okamžiku, co se Cho připravovala něco
říct a otevírala pusu jí políbil, takže jí znemožnil cokoliv říct.
Asi po pěti vteřinách se ozvalo Cvak!, byl to Colin a vyfotil
je. Harry se odtáhl od Cho a zlostně se k němu rozběhl, ale malý Colin s
úsměvem čiperně utekl s foťákem v ruce, Harry za ním běžel ještě dvě poschodí,
ale nedohnal ho.
Pane bože, jestli tu fotku zveřejní, to bude malér, Harry se
otočil a vrátil se na poschodí, kde byla Brumbálova pracovna, Cho už byla pryč.
Harry se opřel o zeď a oddychl si, buď jí způsobil takový šok, že se už na něj
nepodívá, nebo… nebo nevěděl.
V tom se ozvaly spěšné kroky po schodech, Harry se otočil,
myslel si, že to je Colin a že stále před ním utíká, jenže do náruče mu vběhla
Hermiona.
Ta se lekla a uskočila, ale pak si všimla, že to je Harry a
vykulila oči. Vtom se za ní přihnal udýchaný Ron a také zděšeně hleděl na
Harryho.
Následovala chvíle ticha, po které si Hermiona těžce
oddychla.
„Bože, já si myslela, že jsi zase utekl, nikde jsi nebyl!“
křičela naštvaně.
„…“ mumlal Harry.
„Co?“ křikla.
„…“ řekl Harry a rozčíleně pohlédl na Rona. Tomu najednou
docvaklo, popadl hůlku a obnovil mu hlas.
„Konečně.“ oddechl si Harry.
„Tak co jsi tady dělal?“ ptala se dál Hermiona.
„Já nejsem malej kluk, aby ses o mě bála pokaždé, když se
ztratím!“ řekl rozčíleně Harry.
„Mysleli jsme, že jsi zase zdrhnul, běželi jsme do Brumbálovi
kanceláře, abychom mu to řekli.“ řekl Ron
„Jistě, aby na mě zase poslal své gorily, co?“ odvětil
naštvaně Harry.
„Tak nějak, anebo by jsme za tebou šli zase sami.“ řekla
Hermiona.
„To ti vůbec nezáleží na škole? Tohle by jsi nikdy před tím
neudělala.“ řekl Harry nechápavě.
„Jsou důležitější věci, než škola.“ řekla.
Ron na ní udiveně kouknul.
„Nedělám si legraci Rone.“ řekla naštvaně Hermiona a pohlédla
zase na Harryho. „Už minulý rok jsi na nás za naše snažení stále jen křičel,
takže mě nepřekvapuje že to letos není jiné, klidně si řvi na lidi, co se ti
snaží pomoct!“
Harry se zarazil a koukal na Hermionu. Pak si vydechl a
rezignovaně pohodil rukama. „Mám to s vámi těžký, hned jak bych utekl, tak by
jste šli za mnou, mimochodem, jak jste mě minule našli?“
Hermiona a Ron na sebe spiklenecky koukli.
„No, totiž Fredovi a Georgeovi zkvétají obchody, udělali si dokonce
už svojí vlastní laboratoř, dokázali udělat takovou Detektivní soupravu, která
dokáže sledovat kohokoliv, dokonce i sovy.“ řekl Ron.
„Ale Hedvika na sobě nic neměla, když přiletěla.“ řekl Harry.
„Je to kouzlo Harry, to se nepřipíná na pařát, nebo na
křídlo.“ řekla Hermiona.
„Co se ti stalo s nohavicí?“ zeptal se Ron, který si všiml
roztržené Harryho nohavice. „Já nevím.“ řekl Harry a začal přemýšlet, proč se
vlastně ocitl na téhle chodbě, to, jak si nohavici roztrhl, to věděl, ale
nechtěl jim říct, že se tu celou noc válel nahý před Brumbálovou pracovnou.
„Ty nevíš?“ zeptala se pochybovačně Hermiona.
„Hele, nevím, stačí vám co?“ řekl Harry.
„Přijdeme pozdě na snídani, pojďte, pobídl je Ron.
Hermiona ještě chvíli podezřívavě koukala na Harryho, ale pak
společně šli dolů na snídani. Když vešli do Velké síně hned jim za zády vběhl
dovnitř Dean a začal křičet na celé kolo.
„Buclatá dáma, je pryč, celý obraz je zničený!“
Po celé Velké síni se rozlehlo poplašené povídání a šeptání,
studenti měli v očích výraz hrůzy, zničit obraz a na něm živou postavu, to je
něco jako vražda. Brumbál se ale už postavil a společně s McGonagallovou,
Lexterem, Snapem a Kratiknotem rázně procházeli mezi stoly k východu.
‚Vždyť ale přece kolem mě musel několikrát projít, když
vycházel ze své pracovny.‘ přemýšlel v duchu Harry o Brumbálovi a i tak, Snape
mu o tom již určitě musel říct, jak tam nahého Harryho našel.
Brumbál kolem Harryho ale prošel bez povšimnutí, to samé i
ostatní učitelé, jediný Snape na něj znechuceně kouknul.
Co se před ním snaží skrýt, skrývají to zase snad, aby to z
Harryho nemohl zjistit Voldemort, nebo co?
„Jak to, že jsme si toho nevšimli?“ zeptala se Hermiona.
„Hnala jsi jako šílená, prosím tebe.“ zpražil jí Ron. „Sotva
jsem ti stačil.“
„Jsme prefekti, měli by jsme tam být.“ řekla Hermiona.
Všichni tři tedy následovali učitele po schodech nahoru,
procházeli chodbami a čím více se přibližovali k Nebelvírské společenské
místnosti, tím více se objevovalo vystrašených, nebo udivených studentů.
Nakonec kolona kantorů v čele s profesorem Brumbálem dorazila
až k temnému obrazu, který teď byl celý černý, přitom ale měl neporušené
plátno.
„Viděl někdo Buclatou dámu?“ zeptal se Brumbál rozvážně všech.
Od každého se ozývalo nesouhlasné mlčení a brumlání, nakonec
se všichni shodli, že ne.
„Co se to tu děje?“ křikl Filch a přiběhl, když probíhal
kolem Harryho, zatvářil se na něj, jak nejhůře dokázal.
„Někdo napadl Buclatou dámu, Argusi.“ řekl Brumbál.
Filch okamžitě zvážněl a začal se rozhlížet po okolních
obrazech.
„Zorganizujte pátrání po Buclaté dámě, Argusi.“ řekla
McGonagallová.
Brumbál se díval stále na vypálený obraz, náhle se zarazil a
řekl. „Myslím, že to nebude potřeba, Minervo.“
Sklonil se k obrazu a vytáhl hůlku. Pak na něj třikrát
poklepal v různých intervalech a něco si pro sebe mumlal.
Obraz náhle znovu zbarevněl, začal se znovu vykreslovat, rysy
se začaly zaostřovat. Teď už se na chodbě shromáždila snad polovina školy a
mačkali se jeden přes druhého, aby něco viděli.
Harry, který stál těsně vedle Lextera viděl, jak obraz se
znovu sám maluje, objevilo se polstrované křeslo, šaty a nakonec se objevila i
Buclatá dáma.
„Obraz byl zakletý kouzlem, které dokáže vykouzlit pouze
jeden člověk.“ řekl s maximální vážností Brumbál a znovu se napřímil.
Buclatá dáma se náhle začala hýbat a vzápětí se ozval
tříštivý křik. Všichni si ucpávali uši, jak z plna hrdla křičela na celé kolo.
„Co se stalo?“ zahřímal Brumbál nenadále hlubokým a silným
hlasem, takže Buclatá dáma přestala ječet.
„Ten k… k… k… kluk.“ nemohla ze sebe vypravit.
Harry se dychtivě přiblížil ještě víc, aby slyšel každé její
slovo.
„H…H…Har…Harr…“ koktala.
Harry se ještě více naklonil, ale vtom ho Buclatá dáma
zahlédla.
„To je on!“ křikla, ukázala na Harryho a začala znovu ječet.
Celá chodba se dala do dychtivého povídání, studenti kolem
Harryho se od něho odtáhli, jako kdyby měl nějakou nákazu.
Harry sám teď začal ztěžka oddechovat a srdce mu podskočilo.
Vykulil oči a na všechny koukal smrtně vystrašeným pohledem, bylo mu blbě,
začalo se mu chtít zvracet, tím, jak na něj všichni koukali a odtahovali se od
něj.
„To je ten vrah!“ křičela dál a nepřestávala ukazovat na
Harryho. „A to jsme podle něj ještě udělali heslo!“ křičela dál.
„Já to nebyl.“ řekl Harry a hned mu selhal hlas, na všechny
koukal strašně vyděšeně a začal pomalu od učitelů ustupovat.
„Pane Pottere, dokážete nám to vysvětlit?“ zeptala se překvapeně
McGonagallová.
Harry se začal třást, nebylo to chladem, nebylo to ničím
jiným, byl to strach míšený ještě s něčím, co jistě Harry nedokázal pojmenovat.
Dokonce v očích Rona a Hermiony se objevil strach z Harryho.
„Přece mi věříte, ne?“ ptal se zoufale svých dvou kamarádů.
„Pokud Harry řekne, že to neudělal, pak to neudělal.“ řekl
rozvážně Brumbál.
Harry na něj překvapeně koukl, myslel si že Brumbál bude
poslední, kdo mu bude věřit, protože ví o něm všechno a Harry věděl, že Buclatá
dáma si ho nevymyslela a že jí opravdu musel napadnout, ale on si na to prostě
nevzpomínal.
„To je zvláštní shoda náhod, pane profesore,“ řekl s
nechutným úsměvem Snape. „Zrovna před chvílí jsem tady Pottera přistihl před
vaší pracovnou v… řekl bych tak… zvláštním stavu.“ řekl a pousmál se na
Harryho. Harry věděl, že ho má v šachu, teď kdyby to tady před všemi studenty
řekl, může si Harry klidně sbalit saky paky a odjet, protože ho tu budou
považovat za úplného idiota. A to Snape rozhodně chtěl, už od prvních dnů ve
škole Harry věděl, že jeho prvořadým cílem je dostat ho ze školy, nebo přede
všemi zesměšnit. Teď měl tu možnost, teď Harry neměl šanci oponovat a ani nic
proti tomu udělat.
„Možná se vám to bude zdát divné,“ pokračoval usměvavě Snape
a mírně zvýšil hlas. „ale tady Potter byl úplně n…“
„To teď není důležitě, Severusi.“ zarazil ho Brumbál.
„Že to není důležité, on je ten vrah, chtěl mě zabít,
vyplížil se uprostřed noci ven a chtěl mě …“
„Ano, vím co chtěl.“ přerušil Brumbál i Buclatou dámu. „Vím
zcela jistě, že Harry tady nechtěl nikomu ublížit.“
Brumbál se ho stále zastával, Harry nevěděl, co si o něm má
myslet, zarazil Snapea od toho, aby se mu vysmál před celou školou, stále věří
v Harryho nevinu, i když sám Harry o ní začíná pochybovat, proč ho ale stále
nenávidí? Mohl Siriuse zachránit, mohl ho chytit ve vzduchu, když padal, je to
přece největší kouzelník všech dob, mohl to dokázat.
„Souhlasím s profesorem Brumbálem.“ ozval se Lexter klidně.
„Harry by nikomu jen tak nedokázal ublížit.“
„To si nemyslím.“ ozval se jim za zády Filch a na jeho
zkažené, neoholené a naštvané tváři se rozhostil úsměv. „Přistihl jsem totiž
Pottera, jak byl včera večer venku po zákazu vycházení.“ řekl s triumfálním
úsměvem.
„Ale on byl na…“
„To nebyla jeho chyba.“ přerušil Hermionu Brumbál, „byl venku
na mé pozvání.“
„Ale on mi nadával, je to ten nejdrzejší spratek, jakého jsem
kdy viděl!“ křikl rozzuřeně Filch.
„Nadával?“ zeptal se zamyšleně Brumbál a podíval se na
Harryho, který začínal být z rozhovoru pod pohledy stovek studentů naměkko.
„Já… já jsem nechtěl…“ bránil se omlouvavě Harry.
„Nadával mi těmi nejhoršími nadávkami.“ řekl kousavě Filch.
„A jaké to byli nadávky?“ zeptal se klidně Lexter.
Filch rozhodně nechtěl prozrazovat všem studentům, že je
moták, takže jenom vztekle koukal. „To teď není důležité.“
„Ale je to důležité, vždyť mě chtěl zabít!“ křičela Buclatá
dáma.
„Harry nechtěl nikoho zabít.“ řekl Lexter.
Filch, který byl na Lextera od minulé narážky zřejmě naštvaný
teď znovu v obličeji měl triumfální úsměv.
„Ale já ho v noci viděl.“ řekl Filch.
„Cože?“ zeptal se Brumbál a všichni teď na Filche obrátili
zraky, včetně Harryho, který sám o tom nevěděl.
„Za to jak mi nadával a byl po večerce venku, jsem si říkal,
že to udělá znovu, počkal jsem si na něj, on vylezl z jejich společenské
místnosti a šel hned k vaší pracovně,“ řekl směrem k Brumbálovi. „pak jsem ho
ztratil ve tmě, ale snažil jsem se ho tam najít, nakonec jsem narazil na paní
Norrisovou, pokusil se jí zabít!“
„Já Harrymu věřím.“ vyhrkla pevně Hermiona.
„Já taky.“ řekl hned vzápětí Ron.
Všichni studenti teď zase zvážněli a koukali na Harryho,
Harry už byl jednou obviněn za pokus o vraždu paní Norrisové (také by si to
zasloužila), jenže teď, když ho viděl Filch?
„Argusi, viděl jste pak v té chodbě Harryho?“ zeptal se
Brumbál.
Filch se zase zašklebil, zřejmě se chystal říct něco, co
nechtěl. „Ne.“
Lexter se teď pousmál.
„Ale v té tmě se mi mohl klidně ztratit nebo proklouznout,
musel jsem odnést paní Norrisovou na ošetřovnu, byla napolo uškrcená.“ řekl
hned Filch.
„Takže stejně nemáme důkazy že něco takového Harry udělal.“
řekl Brumbál.
„A co já?“ křikla Buclatá dáma.
„Myslím, že tu byla příliš velká tma a také Harry byl
poslední, kdo vcházel dovnitř, vzpomínáte, jak jsem říkal, že byl venku na mé
pozvání? Zřejmě jste si vybavila jeho jako posledního, koho jste viděla.“ řekl
klidně Brumbál.
„Ale já ho opravd…“
„To už stačí.“ zarazil jí vážně Brumbál a Buclatá dáma
zmlkla.
„Někdo to ale musel udělat, Albusi.“ řekla McGonagallová.
Brumbál na to přikývl a koukl na Harryho.
„Chci aby jste věděli, že tolik věřím, že je Harry nevinný,
že bych na to vsadil svůj vlastní život.“ řekl Brumbál vážně. „Prosím, abychom
se všichni shromáždili zase ve Velké síni, vše je zase v pořádku, tak prosím,
vraťte se všichni zpět.“ vyzíval je a studenti se neochotně začali vracet.
Harry zůstal však stát a koukal zaraženě do země. Hermiona a
Ron byli s ním, přišla po chvilce i Cho a postavila se vedle Harryho.
Zůstali tam Brumbál, Lexter, McGonagallová, Ron, Hermiona,
Cho a Snape.
Harry po chvíli když byla chodba prázdná zvedl pohled a řekl.
„Ale já si vážně z toho nic nepamatuji, jestli jsem tu byl
tak o tom nevím.“ řekl odevzdaně Harry.
„Jak tedy vysvětlíte, že jste se octil na té chodbě před
ředitelovou pracovnou nahý?“ vypustil rychle Snape a Harry raději zavřel oči,
aby nemusel vidět ohromené výrazy ostatních. Někdo mu položil ruku na rameno,
Harry se ohlédl vedle sebe, byla to Cho, ona věděla, že tam Harry byl. Harry se
jí snažil pevně hledět do očí.
„Já opravdu nevím.“ řekl smrtelně vážně. Cho se usmála,
zřejmě jí to stačilo, že by opravdu Harrymu jako jediná věřila?
„Myslím, že většině zde je jasné, jak se tam Harry objevil,
sice mi nedává smysl proč v takovém stavu, ale....“ řekl Lexter.
Harry se na něj podíval a náhle si něco uvědomil.
„Vy přece dokážete vniknout do mysli někoho jiného, tak víte
přece, že říkám pravdu.“
„Telepaté nejsou detektoři lži.“ řekl jedovatě Snape. „Jsou
pouze schopni vycítit myšlení vnímavé vrstvy lidské mysli a to jenom těm, kteří
se průniku nedokáží ubránit.“ dokončil zle větu Snape a výrazně pohleděl na
Harryho jako kdyby tím myslel právě jeho.
„Přesně tak Harry, na to se nedá spoléhat, já se ale spoléhám
na tvou povahu.“ řekl s úsměvem Lexter.
„Já Harrymu také věřím, i když mi také nedává smysl to… však
vy víte co.“ řekla Hermiona.
„Já mu taky…“
„Je nám to jasné, Weasley.“ zarazil Rona Snape. „Vy zkrátka
nemůžete zůstat pozadu a musíte vletět do každého maléru.“
Brumbál se usmál a poklepal Rona po rameni.
„Takže říkáte, že to Potter nebyl, Albusi?“ zeptala se
McGonagallová.
„Ano, to říkám, Harry by nikdy svou svobodnou vůlí tohle
neudělal, ovšem musí také ukázat nějakou tu iniciativu.“ řekl s úsměvem
Brumbál, narážel na Nitroobranu.
„Nemám zájem pokračovat, dokud se nedovím všechno, co přede
mnou tajíte.“ řekl rázně Harry.
„Myslím, že to už trochu přeháníte, pane Pottere.“ řekla
McGonagallová.
„To je v pořádku, Minervo,“ řekl Brumbál a upustil od
dalšího napomínání. „jak myslíš, Harry, ale to se potom můžeš objevit v tomto
stavu kdekoliv.“ řekl a zase se usmál. „Mě osobně by vadilo, kdybych se každé
ráno probouzel nahý na různých místech.“
Brumbál se otočil a s úsměvem odcházel, k němu se připojil
Lexter a za ním hned McGonagallová. Snape ještě nechutně na Harryho kouknul.
„Být vámi bych cvičil.“ ani se neotočil a hned odešel.
Teď tam tedy zůstali všichni čtyři a koukali na sebe.
„Teda Harry?“ uchechtl se Ron.
„Přestaňte, jasné?“ zarazil ho Harry,
„Kde jsi to včera byl na Brumbálovo pozvání?“ zeptala se Cho.
„No…“ přemýšlel Harry, co jí řekne.
„Harry chodí na Nitroobranu.“ řekla Hermiona.
„Nitroobranu?“ opakovala Cho.
Harry se pousmál, bylo mu to jedno, stejně o něm všichni ví
už tak všechno. „Voldemort mě totiž stále vniká do hlavy a ovládá mě, nebo mě
zase způsobuje bolest, to kvůli té jizvě.“ řekl a usmíval se. „Takže ta
Nitroobrana mě má naučit, jak se tomu vniknutí bránit, jenže to stejně nemá
cenu, protože já stejně tak i tak umřu, dřív nebo později.“
Dopovídal Harry, otočil se a odcházel pryč.
„Cože?“ ptala se Cho, která ho vzápětí dohnala.
„Jsem prokletý, jsem jediný, kdo má porazit Voldemorta, ale
já to nedokážu, on by zabil i Brumbála, je mocný jako bůh, nemůžu se s ním
měřit, vždyť jsem obyčejný student.“ vzdával to Harry.
„Co je to za hloupost?“ ptala se Cho.
„Kdyby tak byla!“ křikl Harry, ale když viděl, že se o něj
Cho obává, tak ho to začalo mrzet. „Hele, radši by jsme to měli skončit…“
„Co to plácáš?“ řekla Cho a za jejich zády se objevili Ron a
Hermiona.
„Právě jsem málem zničil obraz Buclaté dámy a ani o tom nevím,
nerad bych asi se něco takového opakovalo na lidech, na kterých mi záleží.“
odvětil Harry a začal scházet po schodech na snídani.
„Tak proč nechodíš na tu Nitroobranu?“ ptala se Cho.
„O tom teď nechci mluvit.“
Cho ho předběhla a postavila se mu do cesty.
„Nechceš se jít dneska projít? Je sobota, nemáme školu, tak…“
říkala pomalu Cho.
„Jo, rád.“ přitakal Harry, zároveň ho to lákalo a také jí
nechtěl říkat ne.
„Tak třeba hned po snídani?“ zeptala se Cho, ale pak si
všimla jeho doprovodu. „Ron a Hermiona můžou jít s námi.“
„Ne, my vás necháme, do je dobrý…“ řekla Hermiona
„Ale ne, ono totiž když je se mnou Harry sám, tam se moc nemá
k rozhovoru.“ řekla Cho a usmála se na Harryho.
„Myslím, že vím proč.“ usmál se potutelně Ron.
„Nechte toho, jo?“ řekl uraženě Harry, obešel Cho a
pokračoval dolů na snídani.
Dole na něj koukali zase buď vyděšeně, naštvaně, nebo se
zájmem. Bylo vidět, že každý měl na věc jiný názor, který si se všemi
vyměňovali. Hned ale jak Harry vešel do Velké síně, ozval se z dáli Malfoy a
začal je zase urážet, Harry si toho ani nevšímal, nadával mu už tolikrát, že by
se spíš divil, kdyby mu nenadával.
Po snídani se sešli s Cho a vyprávěli jí o věštbě, Harry dost
neochotně, protože o tom opravdu nechtěl mluvit, také se Ron podřekl o tom
souboji Voldemorta a Brumbála, takže vyšlo najevo i to, jak byl Harry pod mocí
Voldemorta, spíš vyprávěli Hermiona a Ron, než Harry, ten věčně šel vedle nich
a poslouchal, jak prozrazují vše o něm.
Cho ale na to nereagovala nijak zle, pochopila to s tím
Siriusem, takže jí také došel důvod, proč je na Brumbála Harry naštvaný. Harry
se prostě nemohl zbavit myšlenky, že ho Brumbál mohl zachránit, když dokázal
toho jednoho smrtijeda chytit a vrátit zpět dolů do jámy, proč by to samé
nedokázal se Siriusem, to prostě bylo příliš divné, jako kdyby Siriuse neměl
rád a vůbec mu na něm nezáleželo, jako by všem na něm nezáleželo, všichni o něm
říkají samé špatné věci, ať už byl jakýkoliv, tohle si rozhodně nezasloužil,
ani Brumbál nemohl tušit to, co Sirius musel zažít, když byl celých dvanáct let
zavřený do Azkabanu, Harryho zajímalo, jak to tam asi musí vypadat, rozhodně se
mu tam opravdu nechtělo, sám Hagrid byl celý bez sebe, když ho tam odváděli v
druhém ročníku.
Celé dopoledne prochodili a povídali si o Harrym a o
Voldemortovi, nakonec se konečně rozhovor stočil na jiné téma, za což byl Harry
vděčný.
Po obědě se Harry znovu sešel s Cho, tentokrát bez Rona a
Hermiony, zřejmě jí ten polibek odhodlal se s Harrym více sbližovat, Harryho
ostýchavost postupem dne už pomalu ustupovala, vůbec nepadla řeč o Cedrikovi,
ani o Voldemortovi, Cho mu vypravovala o svých rodičích a rodině, o tom jak se
přistěhovali před několika generacemi do Velké Británie a o tom, jak Cho celé tři
první roky na Harryho zasněně koukala. Nikdy by jí nenapadlo, že tu se teď s
ním bude procházet, jejich vztah se utužoval a ke konci dne padla řeč i o
Nitroobraně, o tom, jak probíhá a o tom, co Harry zažil se Snapem. Cho se
strašně smála tomu, jak jeho otec si stále prohraboval v přítomnosti Lily své
vlasy, říkala, že proto má Harry stále rozčechrané vlasy a nejdou mu učesat.
Ke konci dne se s ní Harry bavil stejně uvolněně jako s Ronem
a Hermionou, už žádné koktání, žádné trapnosti, jen uvolněná konverzace,
Harrymu pomohla chápavost Cho, ke konci dne se museli rozloučit, Cho ho
políbila na tvář a rozešli se, dohodli se ale že se zítra setkají znovu. Harry
šel ještě na příkaz Hermiony dělat domácí úkoly, i když se stále zdráhal,
nakonec zjistil, že Hermiona víc než o jeho úkoly se zajímala o to, jak
proběhlo odpoledne s Cho. Harry odpovídal opravdu jenom Ano či Ne, Hermioně
jako kdyby na jejich vztahu nějak zvlášť záleželo, zajímala se o podrobnosti a
Ron se potají za Harryho zády smál, jak z něho stále Hermiona páčila informace.
Když řekl o polibku na rozloučení, Hermiona vykulila oči a se zájmem
poslouchala, Harry by si připadal, že by ho snad na zítra za Cho dokopala,
kdyby tam odmítl jít.
Když Harry šel spát, ztlumil si hlas, protože stále pochyboval
o tom, že už přestal mluvit ze spaní a rozhodně nechtěl vykřikovat na celé
kolo, že Sirius žije. Když usínal, ještě tak půlhodiny se soustřeďoval na
očištění mysli, i když o bylo těžké, protože stále musel přemýšlet o tom s Cho.