20. kapitola - Kocovina
Uprostřed
místnosti se zapadlou jámou uprostřed do níž vedly po obvodu masivní kamenné
schody, kde byl uprostřed jakýsi kamenný oblouk, bylo několik kouzelníků a
několik smrtijedů, kteří byli v přesile. Ovšem teď všichni stáli nehnutě a
dívali se na starého kouzelníka, který právě hůlkou poslal k zemi jednoho
prchajícího smrtijeda. Pouze jedna dvojice nepřestávala bojovat, jakýsi
neupravený kouzelník a nějaká čarodějka. Vtom ale kouzelník schytal ránu
kouzlem přímo do hrudi a začal se zvedat ze země a v příštím okamžiku se už
blížil do kamenného oblouku uprostřed místnosti. Vtom odněkud vyběhl jakýsi
černovlasý chlapec, celý od krve s kulatými brýlemi, křičel na kouzelníka, co
padal do oblouku, ale vtom ho zachytil ten starý kouzelník. Měl vlasy a vousy
stříbrné a sahaly mu až na zem, křivý dlouhý nos a půlměsícové brýle. Chlapec
se mu chtěl vymanit ze sevření, ale starý kouzelník ho nepustil, měl dokonce
tolik sil, že by se to na jeho věk nedalo říct. Vtom se ale hlava starého kouzelníka
změnila v hadí a vztekle na chlapce syčela. Následně se změnilo i celé
kouzelníkovo tělo na tělo hadí a obtočilo chlapce svým mohutným dlouhým trupem.
Ten křičel na padajícího kouzelníka, ale už to nestihl, kouzelník spadl do
kamenného oblouku a přitom se na druhé straně už neukázal. Had však stále
chlapce držel a nepouštěl.
„Au, moje hlava!“ vykřikl někdo v místnosti a Harryho
probudil.
Harry byl celý zpocený a překotně dýchal, nemohl popadnout
dech, přikrývku měl zase odkopnutou a polštář místo pod hlavou měl u nohou.
Začal se vzpamatovávat a nasadil si brýle. Rysy se hned zostřily a Harry
slyšel, jak někdo v ložnici skučí. Bylo už ráno a vedle něho si ostatní už
stali.
„Bože to je bolest!“ vykřikl zase někdo.
Harry se naklonil a vykoukl ze závěsu.
„Ty ses praštil do hlavy, že tak běduješ?“ ptal se Dean.
„Já… já ani nevím.“ řekl nevrle Ron, to Ron tady takhle
skučel a držel se za hlavu. Harry popadl brýle, vyskočil z postele a došel k
němu.
„Harry?“ pohlédl na něj Ron a zdálo se, že ho vidí dvojitě.
„Co se stalo, Rone?“ zeptal se Harry.
„Já si nevzpomínám, ale hlava se mi může rozskočit.“ bědoval
Ron a kroutil očima, jak se mu motala hlava.
„Asi se někde praštil nebo co, znáte Rona.“ řekl Seamus.
„To bych se na to pamatoval.“ vyhrkl Ron a mnul si rozpálené
čelo.
„Ty si na nic nepamatuješ?“ zeptal se Harry.
„No… byli jsme v Prasinkách, byl tam Fred a George, přišli se
na tebe podívat Harry, ale ty jsi tam nebyl. Pak mi něco dali, strašně mi to
chutnalo a pak… pak myslím… myslím… myslím, že už… že už si na nic
nevzpomínám.“ řekl Ron.
„Tak se seber a obleč se, půjdeme na snídani.“ řekl Harry,
přešel radši ke své posteli a začal se převlékat.
Musel pak Ronovi pomáhat ze schodů dolů, každou chvíli mu
přitom stoupl na nohu a omlouval se, ale hlava se mu opravdu motala. Hermiona
se na něj dole smála a řekla mu celou pravdu. Ron od té doby, co jí uslyšel
neřekl ani jedno slovo, když vykládala o profesoru Snapeovi, bylo vidět, jak
lapá po dechu a když řekla, že je Nebelvír chudší o devadesát bodů, sesypal se
na křeslo u krbu.
Alespoň snídaně mu trochu prostřela hlavu, i když se to s
určitostí říct nedalo, Ron si pořád ztěžoval, že mu všechno nějak nechutná a
vůbec je to všechno na draka.
Vtom ale do Velké síně vletěly ranní sovy s poštou, jedna z
nich přinesla Hermioně vydání Denního věštce, Hermiona ho rozložila a vyvalila
oči. Harry po postřehl a zpozorněl.
„Co se děje?“ zeptal se jí.
Hermiona na něj koukla vystrašeným pohledem a hned začala
noviny schovávat.
„To nic, nic tam není.“ zamlouvala.
„Ale je, dej mi je.“ nedal se odbýt Harry.
„Ne, opravdu, nic co by stálo za řeč.“ řekla.
„Hermiono, dej mi ty noviny.“ řekl Harry nesmlouvavým tónem.
Hermiona na něj pohleděla s úzkostí a stále váhala.
„Dej mi je!“ vyhrkl Harry.
Hermiona mu podala výtisk Denního věštce, přes celou titulní
stranu byly dvě fotografie, Harryho a Cho.
Chlapec, který přežil se zamiloval
Ano, je to pravda, náš mladý
nadaný hrdina si našel ve své škole čar a kouzel překrásnou družku. Její jméno
je Cho Changová, nadaná mladá čarodějka, která si získala srdce našeho Harryho
Pottera. Podle našich průzkumů spolu poslední týden strávili krásné chvíle v
přírodě, drželi se za ruce a bok po boku si užívali volného času. Na svůj první
polibek nečekali ani jeden den, podle slov našich informátorů jim láska přeje,
takže můžeme jenom doufat, že jim to vydrží.
Všichni jistě budete souhlasit, že si to náš mladý hrdina
více než zaslouží, za muka, jež musel vytrpět přes celý život, možná že právě
tato láska v něm probudí pocit rovnováhy a nebude již chtít slepě utíkat svým
blízkým, jako se tomu stalo letos v létě.
Podle našich informátorů ředitel Bradavické školy profesor
Albus Brumbál zakázal sovám fanoušků, aby se k Harrymu Potterovi dostali, zatím
nevíme důvod, proč to tak je, proto prosím nečekejte, že dopisy od vás Harry
dostane.
Dále naše zdroje zjistili, že již zmiňovaná Cho Changová
chodila s chlapcem, jehož podle Harryho výpovědi (kterou jsme otiskli na
začátku léta) sám Harry viděl umřít, když ho podle jeho slov zabil Peter
Pettigrew, již patnáct let mrtvý člověk, blízký přítel otce Harryho Pottera,
který se nebojácně a hrdinsky postavil Siriusi Blackovi, aby pomstil smrt Lily
a Jamese Potterových, Harryho rodičů, ale bohužel ho však Black zavraždil,
pouze připomínáme, že ještě zabil třináct dalších nevinných lidí.
Harry Potter stále tvrdí, že je Sirius Black nevinný, stejně
jako tvrdil, že se vrátil vy-víte-kdo, takže možná že i náš mladý hrdina má
nakonec pravdu a všechno je ve skutečnosti jinak.
Zatím ale chlapec, který zůstal naživu studuje dál v
Bradavické škole čar a kouzel a společně s Cho Changovou si užívají svých
mladých let, takže doufejme, že jim to vydrží i nadále.
Čerstvá informace, která přišla těsně před vytisknutím
vydání, podle našich zdrojů právě oba členové páru nosí Prsteny lásky, zatím
nevíme od koho a pro koho to byl dar, v nejbližší pro naše čtenáře zjistíme
další informace.
Pro více informací přejděte na stranu 3.
Harry spustil noviny na klín a bledě se podíval po celé Velké
síni, kde právě studenti zarytě četli svá vydání Denního věštce a každému jej
půjčovali, zároveň si na Harryho a Cho ukazovali.
‚To se mi snad jenom zdá, třeba když se štípnu, tak se
probudím.‘ říkal si sám pro sebe Harry. Nějak se mu zastavoval dech, cítil, jak
se červená a zároveň jak je bledý jako stěna. Hermiona na něj s lítostí
koukala, Ron se klimbal na židli a stále se opíral o Harryho ramena, jak
usínal.
‚Takže náš mladý hrdina se zamiloval.‘ opakoval si nevěřícně
Harry. ‚To přece není možné, jak to mohli napsat?‘ ptal se sám sebe. Všichni
teď už ve Velké síni na ně koukali, Harry si opravdu začal připadat jako kdyby
byl vystavený v nějaké výkladní skříni a byl o něj velký zájem. Nějak ztratil
hlas, nebylo mu do zpěvu, ten pocit byl strašlivě sžíravý, teď ještě všichni
vědí o tom Prstenu lásky, kdo sakra je ten informátor? Vlastně to může být
kdokoliv ve škole, ale tak detailní informace přece můžou získat jen nějakým
pozorováním. Jediný, kdo Harryho napadal a kdo mu také chtěl způsobit problémy
byl Malfoy, ano, to přece Malfoy je pozoroval tam u jezera, mizera jeden.
První hodinu v pondělí měli zase dvouhodinovku Přeměňování.
McGonagallová na Rona koukala jako by na něj asi teď koukala paní Weasleyová,
Harry radši na ní ani nepohlédl, protože od jejich posledního rozhovoru u
profesorského stolu ve Velké síni se jí radši vyhýbal. Teď ale spíš měl
problémy s popudlivými pohledy ostatních studentů. Ron ale opravdu hodinu
nezvládal, věčně ležel na lavici a usínal, bolela ho hlava, motal se, hůlku
držel vzhůru nohama a několikrát si zapálil hábit jiskrami, zkrátka s ním Harry
a Hermiona měli plno práce, možná víc než s Přeměňováním samotným. Co se týče
Ronova králíka, kterého měl přeměnit a který byl třikrát přivázaný, aby mu
neutekl, stejně to nemělo cenu, protože Ron nebyl s to se do něj trefit, takže
za chvilku místo králíka se přeměnila půlka stolu.
Další dvouhodinovka byly Dějiny čar a kouzel, během níž se od
Rona každých pět minut ozývalo hlasité chrápání, kterého si všiml i profesor
Binns. Nakonec musel Harry stále být vzhůru a Rona občas proplesknout, aby se
sebral a vydržel vzhůru. Nakonec při zapisování vylil lahvičku s inkoustem po
celém stole, takže Harry měl o zábavu postaráno.
Následoval oběd, Ron po dalším jídle pookřál ještě o trochu
víc, takže už to nebylo tak hrozné, horší ovšem bylo, že právě čekalo na
Hermionu a Harryho čtyřhodinovka Lektvarů s jejich ‚oblíbeným‘ profesorem
Snapem.
Před učebnou byly zase dva hloučky studentů, jedni ze
Zmijozelu a druzí z Nebelvíru, kde byl také Harry a Hermiona.
„No podívejme se, jeden člen našeho zamilovaného páru.“
ozvalo se ze Zmijozelského shluku žáků. Harry ani nemusel přemýšlet, komu ten
hlas patří. Malfoy už ho chce zase provokovat.
„Sklapni, Malfoy.“ řekl Harry, nechtěl s ním mít žádné další
problémy, zvlášť když by přišel Snape a jediného, koho by potrestal, by byl
Harry.
„Ne tak rychle, cowboyi.“ zažertoval Malfoy. „Nechceš takhle
náhodou o té lásce nebeské napsat celou knihu?“
„Můžeš tomu plátku o nás dvou navykládat cokoliv, mě je to
úplně jedno.“ odbyl ho Harry. „Všechno to jsou stejně jenom kecy.“
„A co ten tvůj prsten?“ zeptal se Malfoy a ukazoval mu na
ruku. „Není to náhodou snubní prsten, to se ale budete muset brát v tom
Weasleyovic Doupěti, na nic víc se totiž nezmůžete.“ řekl a Zmijozel za ním se
automaticky začal smát.
„Myslel jsem,“ pokračoval Malfoy. „že ses zabouchnul do té
mudlovské šmejdky, kterou sebou pořád taháš.“ nedal se odbýt Malfoy. „Alespoň
bys její zuby mohl používat jako otvírák na konzervy.“ zařehtal se Malfoy i
celou bandou ze Zmijozelu.
„Nechceš zlomit zase další prst?“ zeptal se Harry s úsměvem.
„A nebo ti má ta ‚mudlovská šmejdka‘ vrazit facku jako onehdy, abys zase mohl
utíkat jako malá holka?“
Všichni ze Zmijozelu teď tázavě pohleděli na Malfoye. „Kecy.“
řekl nakonec Malfoy.
„Opravdu, proč myslíš, že bych to jinak říkal?“ říkal stále
Harry.
„Uvidíme, kdo se bude smát naposledy, Pottere.“ sykl Malfoy a
otočil se k ostatním.
Do toho přišel Snape a zavedl je do třídy. Harry si sedl zase
vedle Nevilla, takže když už Snape řval na něj, mohl nějakou tu nadávku hodit i
na Harryho.
Všichni usedli a připravili si kotlíky, Snape zatím obcházel
lavice a zastavil se u Harryho.
„Vidím, že vaše vztahy prostě musíte roztrubovat po celém
světě, že Pottere?“ zeptal se slizce Snape, Harry věděl, že nemá cenu namítat,
nejlepší je sedět a vyslechnout si všechny jeho nadávky.
„Doufám, že se pan Weasley vzpamatoval z toho záchvatu, který
včera večer měl.“ řekl pak Snape ledově. „Doufám že mu ho nezpůsobil váš vztah
se slečnou Changovou.“ řekl a zle se na Harryho přitom usmál. „Pamatuji si hned
první den, jak jste nedokázal nebýt známý, ta vaše potřeba se zviditelňovat…“
„Já žádnou takovou potřebu nem…“
„Ticho!“ zastavil Harryho Snape, Harry už to vážně nemohl dál
poslouchat. „Snad jsem vám už stokrát říkal, že nemáte na mé hodině mluvit bez
vyzvání.“
Pak pohlédl na Nevilla. „Ovšem nevím, jestli to pan
Longbottom okoukal od vás, nebo vy od něho.“
Pak se otočil a přešel k tabuli a pohlédl na studenty.
„Strana čtyřicet, Rázový lektvar. Pusťte se do práce.“
Celou hodinu přecházel od stolu ke stolu a napomínal,
samozřejmě hlavně stůl, kde byl Harry a Neville.
„Ty odřezky strombóly musí být naprosto stejně dlouhé,“ sykl
Snape na Harryho. „nemám vám snad přinést ještě jedny ubohé brýle, jaké máte
vy, aby jste lépe viděl, Pottere?“
„To není třeba, pane.“ řekl ledově Harry, ale musel se
udržet. Neville na rozdíl od něho neměl potřebu na Snapea vyjet, naopak se mu
většinou klepaly ruce, když kolem procházel, takže když měl v jeho přítomnosti
do kotlíku přisypat trochu nějakého prášku, většinou to skončilo všude, jen ne
v kotlíku.
Dnes se ale Snape na těch dvou opravdu vybíjel, Harry si
myslel, že to je i za Rona, kvůli včerejšku. Hermiona vždycky zatnula zuby,
když kolem nich procházel, protože očekávala zase nějaké Snapeovo nadávání,
naopak Malfoy vždycky zpozorněl a nastražil uši, aby lépe slyšel.
Harry zase kontroloval každičké písmenko v receptu na Rázový
lektvar, aby zase na příští hodině nepadl hlavou na stůl. Každou ingredienci
přidával s naprostou pečlivostí, občas pomohl Nevillovi, ale musel si dát
pozor, aby je Snape nezahlédl. Mluvit spolu nemohli už vůbec, to by byly body
hned dole.
Třetí hodinu v tahu už opravdu nemohli, dodělali část se
přípravou lektvaru, který se teď měl vařit. Zatímco se vařil si studenti
zapisovali způsoby použití lektvaru, jeho vedlejší příznaky a také příznaky,
které se stanou nesprávnou přípravou. Všechno bez jediné přestávky mezi
hodinami. Čtvrtou hodinu pokračovali v lektvaru, bylo vidět, že studenti už
jsou zmožení psaním a mícháním a také krájením a prostě vším možným, co museli při
přípravě a vaření dělat. Harry se přestával soustřeďovat na Snapea a soustředil
se místo toho na učebnici, aby nepřehlédl ani jednu ingredienci, věděl, že
právě o to Snapeovi jde, chce ho vyrušit, aby se mu nakonec lektvar nepovedl a
on mu ho mohl s úsměvem ve tváři vymazal z kotlíku s jedním velkým H.
Na konci hodiny téměř všichni Zmijozelští leželi únavou na
lavicích, Snape jim samozřejmě nic neřekl, všichni Nebelvírští museli však
sedět vzpřímeně a dělat, že jsou zabraní do práce. Na konci hodiny už ale
opravdu měli dost. Každý z nich si nepřál nic víc, než vypadnout z toho
chladného odporného sklepa, kde svítí jenom pochodně a není zde ani kapka
denního světla, kterého teď závratnou rychlostí s příchodem zimy ubývalo.
„Každý nabere lektvar do své skleničky a půjde za mnou k
oznámkování.“ pronesl Snape.
Harry vzal svou tenkou skleničku a nalil do ní opatrně
naběračkou trochu toho hnědého sajrajtu, pečlivě ji pak zazátkoval a zvedl se k
Snapeovi.
Prásk!
Když už byl těsně u Snapeova stolu, Malfoy mu podrazil nohy a
celý lektvar se vylil na podlahu a rozprskl se i na Snapeův stůl, který lektvar
hned začal požírat jako žíravina. Harry se sebral ze země, po všem tom snažení
tohle? Už chtěl vzteky vyrvat Malfoyovi oči z důlků, když ho zase Snape
zpražil.
„Co to krucinál provádíte, Pottere?“ vykřikl a vyskočil na
nohy. Harry se začal ovládat. ‚Uklidni se, uklidni se.‘ opakoval si.
„Právě jsem si sám podrazil nohy a vylil lektvar, pane
profesore.“ řekl rozzuřeně Harry a šel pro hadr k vytření lektvaru.
„Pokud na to použije hadr, pane Pottere, rozežere vám ho
lektvar v náručí, copak jste nečetl vedlejší příznaky Rázového lektvaru?“ sykl
Snape.
‚Ovládej se! Ovládej se!‘ křičel na sebe v duchu Harry.
„Čím to tedy mám utřít, pane profesore?“ zeptal se se
zatnutými zuby Harry. Snape ohnul ret a řekl.
„To není moje starost, Pottere.“ pak se otočil a sedl si na
svou židli, aby oznámkoval vzorný Malfoyův lektvar, kterému stačilo ho podat
přes lavici, protože seděl naproti Snapeova stolu.
Harry začal opravdu zuřit, vzal hůlku a zamířil na lektvar.
„Evan…“
„To vytřete, Pottere, žádná kouzla.“ zarazil ho Snape.
‚Musím se uklidnit, musím se uklidnit, jen klid, to chce
klid.‘ opakoval si Harry.
„Musíš ten hadr namočit.“ pošeptal mu dívčí hlas za zády.
Harry se otočil a spatřil Hermionu, jak čeká na oznámkování se svým lektvarem v
ruce.
„Díky.“ hlesl Harry, popadl hadr a vylil na něj vodu, kterou
měli na lektvary, protože do učebny žádný vodovod nevedl.
Pak se shýbl a začal v kleče před všemi vytírat rozlitý
lektvar. Malfoy jako by zázrakem v tu chvíli potřeboval někam nutně jít, vstal,
šlápl přitom do louže s lektvarem a udělal ťápoty přes celou učebnu.
„To si také uklidíte, studenti nemohou za to, když to roznesou,
Pottere.“ ozvalo se od Snapea.
‚Do háje, tak už se uklidni!‘ křičel na sebe Harry a drhnul
kamennou podlahu. Malfoy kolem něho znovu přešel a nabral na boty novou vrstvu
lektvaru.
„Pane Malfoy,“ ozval se Snape, ‚No ne,‘ řekl si Harry. ‚že by
ho nakonec také napomenul?‘. „máte za V.“ dořekl Snape a Harryho přešlo
chvilkové nadšení.
Dal mu nejlepší známku a teď ještě roznášel lektvar dál po
učebně.
„Ááááá!“ ozvalo se od Malfoye. Podrážky bot měl pryč a
lektvar mu začal sžírat i ponožky. Začal běhat po celé učebně a křičel na celé
kolo. Harry nemohl potlačit nával smíchu, když viděl, jak mu Malfoy bere z ruky
hadr a otírá si nohy, přitom však zděšeně řve.
„Ten hadr je plný toho lektvaru, Draco.“ řekl s úsměvem Harry
a Malfoy nejspíš pochopil, co tím myslí, upustil Harryho hadr a s jekotem se
hnal k dalšímu, se kterým si drhnul rozervané boty a ponožky. Na lidskou kůži
lektvar nepůsobil.
„Strhávám vám deset bodů, Pottere, za to že jste úmyslně
namočil podrážky pana Malfoye Rázovým lektvarem.“ řekl Snape.
Harry dovytíral louži a s vyždímaným hadrem přecházel po
učebně a čistil šlápoty od Malfoye. V tom se ozvali zvony ke konci hodiny,
Harry konečně byl hotov s vytíráním, přešel ke kotlíku a nabral novou dávku do
nové skleničky. Pak se přes odcházející studenty prodíral k Snapeovi, aby ho
oznámkoval.
„Je mi líto, Pottere, hodina skončila, už jste byl
oznámkován, máte za H.“
Prásk!
Malfoy mu za zády převrhnul kotlík s lektvarem, který se
vylil na zem a začal sžírat lavice okolo.
„Oh, promiňte, já nechtěl.“ hlesnul naoko Malfoy a v tu ránu
byl z učebny pryč.
„To také vytřete, a až se sem vrátím, bude učebna i stoly
jako byli předtím, rozumíte, Pottere?“ zeptal se ledově Snape, jako kdyby se
ptal svého sluhy.
„Ano, pane.“ procedil skrz zatnuté zuby Harry a sledoval, jak
Snape i ostatní zmizeli z učebny, jediná tam zbyla Hermiona.
Harry odhodil hadr, vzdychl a odevzdaně si sedl na lavici.
„Tohle není fér.“ hlesl potichu.
„Já vím.“ přistoupila k němu Hermiona a pohladila ho po
rameni.
„Člověk se snaží, celé čtyři hodiny se s tím pachtím,“ říkal
Harry pomalu a začal vzteky slzet. „každé písmenko zkontroluji několikrát,
všechno přesně nakrájím, udělám výstavní lektvar a i kdybych se sebevíc snažil,
dostanu tu nejhorší známku a…“ ukázal na napolosežrané lavice, chtěl pokračovat
v řeči, ale žalem mu selhal hlas, zabořil obličej do dlaní a těžce oddychoval.
„Já ti s tím pomůžu.“ řekl Hermiona a sedla si vedle něho.
„Ne, díky, to zvládnu sám.“ ozvalo se najednou od Harryho,
vstal a začal znovu vytírat podlahu. Hermiona věděla, že je naštvaný a kdyby mu
chtěla pomoct, zase na ní vyjede. Nakonec mu alespoň pomohla opravit lavice a
společně vyšli z učebny do Nebelvírské společenské místnosti.
Po celý zbytek dne si nikdo nepovídal o ničem jiném, než o
školním páru a Harry opravdu už ztrácel trpělivost, copak se v takových
podmínkách dá naučit očistit si mysl?
Zároveň se bál znovu se setkat s Cho, jak na ně všichni teď
budou koukat? Nebudou mít ani trochu soukromí, ani jeden pohled nezůstane viset
na nikom jiném, než na nich dvou. Musí si najít nějaké místo, kde budou sami,
jinak to nebude k vydržení.
Cho na něj jako vždy čekala ve Vstupní síni, spolu s ní tam
byli i ostatní studenti, kteří chtěli vidět setkání školního páru.
„Pojď ven.“ řekl hned Harry, když procházel kolem Cho.
„Moje řeč.“ řekla mu na to a oba si to rázovali ven.
Když se ocitli v relativním soukromí, jen na ně z dáli někdo
koukal, tak mohli konečně spolu začít mluvit.
„To je hrozný.“ řekl Harry.
„Jak můžou být tak jedovatí.“ řekla se znechucením Cho.
„Alespoň vím, že se Denní věštec nezměnil.“ řekl Harry.
Cvak! Cvak! Cvak! Cvak! Cvak!
Jakmile se přiblížili k bráně hradu, spustila se na ně smršť
fotografů. Harry a Cho hned utekli k Hagridovu srubu.
„Ahoj Harry, tak jak je?“ zeptal se Hagrid, který zrovna
vyšel ze své zahrádky, kde rostly jeho gigantické dýně na Předvečer všech
svatých.
„Ahoj Hagride.“ pozdravila ho Cho.
„Asi už to víš, ne?“ řekl naštvaně Harry.
„Harry, víš, že na ty pitomce z toho plátku mám stejnej
názor.“ odvětil dobrácky Hagrid a potřásl si ruku s Cho. Harryho popleskal po
rameni, až se mu prohnula kolena.
„Jo, já vím.“ přitakal chápavě Harry.
„Tak jak vám to spolu de?“ zahřímal rozjařeně Hagrid.
„No, myslím, že… no…“ přemýšlel Harry, jak odpoví.
„Dobře.“ pronesla Cho.
„To rád slyšim.“ usmál se Hagrid. „Ehm, nedali by ste si
šálek čaje, když už ste tady?“
„No… my jsme chtěli být…ehm…“ breptal Harry.
„Aha,“ uchechtl se Hagrid a znovu poplácal Harryho po rameni,
takže zase byl o hlavu nižší, jak se prohnul. „úplně vás chápu, takže se zatím
mějte.“ řekl Hagrid a zmizel v Zapovězeném lese.
„Myslíš, že jde za Drápem?“ zeptala se Cho.
„Nejspíš.“ řekl Harry. „Můžeme si sednout vedle srubu, tady
většinou nikdo není, od té doby, co tu měl škvorejše.“ řekl Harry.
Sedli si do rohu srubu a konečně byli sami. Harry jí
vyprávěl, co odpoledne zažil se Snapem, Cho mu zase vyprávěla, jak je učitelé
dusí, protože mají před zkouškami OVCE. Harry se zase cítil dobře, věděl, že
jejich vztah mu pomáhá se dát dohromady od věčných narážek Snapea a ostatních a
hlavně od jejich slídivých pohledů.
Když už byla večeře, tak se nechtěli loučit, ale museli.
Nastala trapná chvíle ticha, kdy někdo z nich se měl odvážit k polibku na
rozloučenou, jenže v tu chvíli se z lesa vynořil Hagrid a hnal se do Velké síně
na večeři, takže jim to překazil.
Harry si sedl k Nebelvírskému stolu už poněkud s lepší
náladou, i když na ně každý zvědavě koukali, jak vcházejí do Velké síně.
Ron už byl normální, teď zase naopak hýřil energií a věčně se
na něco vyptával, stejně tak i Hermiona se pořád vyptávala, jak proběhlo
setkání s Cho.
Po večeři nastala chvíle na domácí úkoly a učení, Harry byl
ale dost utahaný. Nakonec, když dopsal esej pro profesora Lextera, si při tom
na něj vzpomněl, bylo těsně před zákazem vycházení tudíž před večerkou,
nejvyšší čas jít na Nitroobranu.
Rozloučil se tedy s Ronem a Hermionou a vyšel ven z
Nebelvírské společenské místnosti. Hrad byl zase chladný a počasí se nelepšilo.
Večer se strhl liják a vítr bičoval dešťové kapky do oken, když tak Harry
procházel studeným a temným hradem, kde sem tam svítila pochodeň. Když sešel
asi tři patra, za rohem se objevila paní Norrisová, Filchova kočka. Ta jakmile
ho zahlédla, prchla, jak nejrychleji dokázala.
Přítomnost paní Norrisové svědčí o tom, že Filch nemůže být
daleko a že je mu na stopě. Zřejmě se mu chce stále pomstít, Harry si přál, aby
se tak nikdy nestalo, protože Filchovy msty nemohou být nikdy dobré.
Hrad byl opravdu temný a nikdo nikde. Sem tam se dovnitř
provalil závan mrazivého větru skrz okna zvenčí.
Harry nakonec dospěl až ke dveřím Komnaty nejvyšší potřeby,
ty ale teď byly pryč, nic tam teď nebylo. Za Harryho zády se ale najednou ozval
orlí křik a následně asi půlminutu potom se ve stínu objevila něčí postava.
„Promiň to zpoždění, ale nemohl jsem najít tu místnost, jsem
rád, že jsem na tebe narazil.“ řekla postava, když se přiblížila, Harry spatřil
ve mlhavém světle z oken Lexterovu tvář.
„Tak tady to je?“ zeptal se Harryho.
„Ano.“ řekl Harry.
„No… a jak se to používá?“ zeptal se Lexter a usmál se na
Harryho.
„Zkrátka si přejte nějakou místnost, kde by se dala
procvičovat Obrana proti černé magii.“ řekl Harry.
Lexter se zamyslel, netrvalo to ani pět vteřin a hned se
objevily dveře. Vzal za kliku a vstoupil dovnitř. Před nimi se objevila
místnost, která spíš vypadala jako místnost pro psychiatrické maniaky se
sklonem k sebeubližování, všude bylo polstrování, včetně podlahy, nikde nebyly
žádné knihy ani poličky, jen tlusté polstrování, polštáře a dvě místa, kde
místo měkkého polstrování byla kamenná podlaha, obě místa byla velká asi metr v
průměru a sloužili k tomu, aby na nich stáli dva kouzelníci, protože by na
polstrování neudrželi rovnováhu.
„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se znalecky Lexter.
„No… vypadá to tu jinak, než jsme to měli my.“ přiznal Harry.
„Přál jsem si spíš místnosti, kde by se zabránilo bolestivému
padání.“ řekl Lexter a ukázal tím na Harryho.
Harry zavřel dveře a kolem dokola místnosti se rozsvítily asi
půl tuctu pochodní, takže místnosti byla více než dost osvícená.
„Takže, jak jsi cvičil?“ zeptal se Lexter a postavil se do
jednoho místa z kamennou podlahou.
„Docela to šlo.“ řekl Harry, nevěděl, jestli mluví pravdu
nebo lež, snažil se, to ano, ale jestli se mu dařilo, no, v každém případě už
nebloumal po hradu.
„Aby ne.“ řekl s úsměvem Lexter a pokynul Harrymu na druhé
místo s pevnou podlahou. Ono se celkově po tom polstrování chodilo strašně
těžce. „Pamatuješ jsi, jak jsi to dokázal minule?“ zeptal se ho Lexter.
Harry pokrčil rameny a řekl: „Prostě jsem na nic nemyslel.“
„Přesně.“ potvrdil Lexter a napřímil na něj hůlku. „Zavři
oči, Harry.“ Počkal, až je Harry opravdu zavře. „Dobře, teď se soustřeď.
Přestaň myslet na cokoliv, soustřeď se na to, aby sis pročistil hlavu, to
jediné je teď důležité.“ říkal Lexter pomalu.
Harry zklidnil dech a dýchal pravidelně, Lexter mu zase nad
hlavu dal ruku a začal s ní kroužit kolem Harryho hlavy, přitom měl také
zavřené oči.
„Dnes jsi více rozrušený, co se stalo?“ zeptal se po chvilce
Lexter a stál ruku zpět.
„Ale to nic.“ zamluvil to Harry. Lexter však na něj stále
hleděl pronikavě, Harry nevěděl, jestli se mu snaží číst myšlenky.
„To kvůli těm novinám.“ řekl Harry, aby Lexterovi usnadnil
pátrání v jeho mysli.
„To není jediné.“ řekl Lexter. „Co se stalo?“
„Profesor Snape si na mě zase zasedl, ale to on dělal
vždycky.“ řekl hned Harry.
„Ale ty povoluješ.“ řekl Lexter.
„Co prosím?“ zeptal se Harry.
„Dřív ses mu dokázal bránit, ale teď tě jeho chování čím dál
více zmáhá, nemám pravdu?“ ptal se Lexter.
Harry začal hned horečně kroutit hlavou. „Ne, to ne, to je v
pořádku.“ zamluvil to zase.
„Ať je to jak chce, jsi dnes velice nesoustředěný, jak jsem
řekl, nemám potřebu se hrabat ve tvých problémech, nesnažím se být dotíravý
jako ostatní, ale tvé pocity ruší naše hodiny Nitroobrany.“
„Ale já jsem v pohodě.“ řekl Harry.
„Tak dobře, hlavně nezapomeň, Harry, i kdybys byl úplně na
dně, člověk vždycky má sílu jít dál.“ řekl a znovu na něj ukázal hůlkou.
„Připrav si hůlku a až napočítám do tří. Raz… dva… tři, Legilimens!“
Místnost zmizela v cuku letu a objevil se Zapovězený les,
před Harrym byla nějaká postava v kápi, byla skloněná na mrtvolou jednorožce a
pila jeho krev. Všude byla tma a ticho, pak si ale postava Harryho všimla a
začala se k němu zlostně přibližovat, Harryho v tu chvíli začala nesnesitelně
bolet jizva a stejně tak i hlava samotná … Harry seděl na Nimbusu 2000 a letěl
za zlatou kuličkou s křídly, kus dál se na koštěti za ní hnal i Cedrik Diggory,
vtom se pod Harrym ukázaly postavy v hábitech, bylo jich nespočetně, mozkomorové,
všichni hleděli na Harryho a začali z něj vysávat štěstí … byl na hřbitově, teď
ho hlava příšerně bolela, úplně třeštila, jako kdyby se mu do ní někdo chtěl
dostat a byl větší než hlava sama. Před ním se v dáli ukázala čísi postava,
něco řekla a něco jí odpovědělo, pak Harry zaslechl zvuk padnutí, ohlédl se a
zjistil, že právě vedle něho zemřel Cedrik….
„NE!“ křikl Harry. „Né, to né!“
Hřbitov zmizel, znovu se ukázala Komnata nejvyšší potřeby a
před ním stál Lexter. Harry byl na zemi, měkké polstrování mu zbrzdilo pád.
Zděšeně rychle oddychoval, to bylo to poslední, co chtěl vidět, Cedrikovu smrt.
„Jak jsem řekl Harry, jseš rozrušený.“ zkonstatoval Lexter a
zvedl ho na nohy.
„A vy by jste nebyl, právě jste viděl vraždu!“ vyhrkl Harry.
„Viděl jsem nespočet vražd, Harry.“ řekl vážně Lexter.
Harry zmlkl, neurčitě na Lextera koukal a těžce oddychoval,
ještě stále ho bolela hlava.
„Ztrácíš sílu, Harry.“ řekl po chvíli Lexter.
„Cože?“
„Řekni mi něco,“ pokračoval Lexter. „utekl by jsi jako letos,
kdyby to bylo před dvěmi či třemi roky?“
Harry na něj civěl a hned sklopil zrak, opravdu ho to všechno
tak zmáhá?
„Přece nejsi bůh, od prvního roku tvého života jsi žil v
příšerných podmínkách, dá se říct, že jsi trpěl. Od tvých jedenácti let se tě
každý rok několikrát někdo snaží zabít, několikrát se musíš ubránit proti
stovkám pohledů, ze kterých čiší nenávist… jako například minulý rok, když jsi
jako jeden z mála tvrdil, že Pán zla je zpátky.“ řekl Lexter a sklonil se k
Harrymu. „A v neposlední řadě ti zemřel tvůj nejbližší, nic není horšího, než
právě to.“
Když se to tak vezme, tak měl pravdu, Harry opravdu zažíval
úplná muka, sám se ještě divil, že z toho úplně nezbláznil.
„Já… nevím.“ řekl pomalu Harry.
„Takový tlak je na jednoho člověka moc“ zkonstatoval Lexter.
„a ten tlak stále pokračuje.“
„Nepotřebuji, aby mě někdo litoval.“ řekl naštvaně Harry.
„Opravdu?“ řekl Lexter s úsměvem. „Měl by sis urovnat v hlavě
své problémy, jinak se jich nezbavíš, lepší je problémy vyřešit, než před nimi
utíkat, protože pak tě budou stále pronásledovat… celým tvým životem.“
Harry nic neříkal, jen stál a hloupě koukal na zem, nevěděl,
co říct, z jedné strany ho Lexter lituje, z druhé zase… co z té druhé?
„Necháme to na zítřek, ano?“ řekl nakonec Lexter. „Pokus se to
přes den nějak urovnat.“
Harry přikývl a dobelhal se po polstrované podlaze ke dveřím.
„A cvič, nezapomeň.“ řekl Lexter ještě na poslední chvíli,
než Harry vyšel ze dveří.
Cestou zpátky Harry nenarazil na Filche, ani jeho kočku,
zřejmě už ví, že chodí na Nitroobranu. Vítr nepřestal práskat kapkami deště do
oken, nakonec se začaly ozývat i děsivé blesky a temné chodby hradu se vždycky
na okamžik osvětlily modrým světlem, jak blesk zazářil na obloze.
Harry došel k obrazu Buclaté dámy, ta zase spala.
„Promiňte, haló?“ šeptal na ní Harry.
„Css…c…co?“ bleptala a otevřela oči. V tom zařvala, jako když
jí na nože berou a děsivě na Harryho koukala. „Ty mě jdeš zase zabít! Že je to
tak, zase mě ch…chceš zabít!“ křičela.
„Ne, jen bych chtěl jít spát.“ pronesl opatrně Harry.
Buclatá dáma se zarazila, napřímila a ohnula ret.
„Rembrant.“ hlesl Harry a obraz Buclaté dámy se začal
odklápět. Ve společenské místnosti už nikdo nebyl, Harry zalezl do postele,
ztlumil si hlas a začal si zase očisťovat mysl.
hnus:D
(kaja, 29. 3. 2007 11:03)