22. kapitola - Co je v Brumbálově pracovně
Chodby
v hradu byly vždycky chladné, ani to nejsilnější slunce se nezmohlo na to, aby
ohřálo masivní kusy kamene, které byly použity na jeho stavbu. Hrad hýřil všemi
uměleckými směry, od gotický až po renesanční, ač se to ale zdálo divné, nikdy
ho nikdo nemusel opravovat nebo restaurovat. Hrad držel pevně jako skála na
svém místě, před očima mudlů skryt v podobě nebezpečné zříceniny.
Ani teď tomu nebylo jinak, chodby byly znovu chladné, ovšem
teď se síla chladu zdála vyšší než dřív. Celý hrad se zdál být až podivně
šedivý a tmavý, zamšelý bez nálady. Vlastně ani nebylo vidět, jestli je den
nebo noc, jediné, co bylo vidět, byly chodby. Vedly od velikých schodišť, které
se táhly až do nedohledné výšky nad Vstupní síní. Občas bylo vidět sem tam, jak
se schodiště samo přesunulo, nedbajíc na to, že právě na něm stáli studenti.
Harry ale žádné studenty neviděl, z jeho pohledu hrad vypadal
až podivně šedivě a omšele, jako kdyby tu zemřel král. Jeho pohled však stále šel
dál jakousi chodbou, kterých bylo ve hradu nespočet. Vlastně ten pohled šel
sám, Harry ho neřídil, a sám si volil cestu skrz šedivý hrad, sestupoval ze
schodů, následně zase vystupoval do schodů, někdy zahnul doprava a někdy zase
doleva. Hrad měl tolik chodeb, že by se je jen těžko dalo spočítat. Po nějaké
době bloumání začaly chodby dávat jeho pohledu smysl, začal je poznávat, byly
sice stále šedivé a bez života, za celou dobu procházení hradem nenarazil na
živou ani mrtvou duši, nic nikde nebylo.
Ovšem tahle chodba byla povědomá, vysoký strop s lomenou
klenbou a rozměrná gotická okna. Tahle chodba měla jenom jednu místnost na
konci a to byla Brumbálova pracovna.
Kamenný chrlič se mohutně vypjal před chlapcovo pohledem,
nemohl jít dál, jenže pohled sám proplul chrličem, jako kdyby nebyl nic jiného
než jen kus papíru. Točivé schodiště, které jako eskalátor vždy vyvezlo
vstupujícího návštěvníka až nahoru do ředitelovy pracovny, teď nehybně stálo,
avšak jeho pohled stále směřoval směrem vzhůru. Zdálo se snad, že zdmi a kameny
použitými na stavbu schodiště proplouvá jako duch, jako kdyby jeho pohled
neexistoval. Nakonec ale se před jeho zraky objevily ty majestátné dveře
vedoucí do Brumbálovy pracovny.
Jeho pohled se začal přibližovat ke dveřím, musel jimi také
dokázat proplout, jako minule tím chrličem, jenže teď se jeho pohled zastavil,
nešlo to, skrz dveře se nikdo nedostane.
Dokázal by vzít za kliku, má sebou vůbec své tělo? Zvednul
ruku, zase jako by ho někdo řídil, ani nevěděl, co dělá, jen se snažil dostat
tam, kam ho jeho tělo zavede. Jenže klika se ani nepohnula, nemělo to cenu,
mohl tam být třeba celé dny a stále vrážet do dveří, nikdy by je neotevřel.
Popadl ho strašný vztek, to ten Brumbál musí mít všechno pojištěné? Nikam se mu
nikdo nedostane? Ale Harry ano, vzal za kliku, jenže dveře stále nepovolovaly.
Jako kdyby byl duch a klika jím prolétávala…
‚Musíš sem jít!‘ ozvalo se Harrymu z nitra hlavy.
V tu ránu dveře vedoucí do Brumbálovi pracovny zmizely,
stejně jako i točivé schodiště a chodba samotná. Před jeho očima se objevila
tma.
Záhy tma začala zesvětlovat, nakonec to až oslňovalo. Harry
otevřel oči, nešlo to, alespoň levé oko bylo stále zavřené, jeho víčko bylo
přilepené pod jakýmsi obvazem. Pravé oko bylo zamlžené, ale Harry mohl
zaznamenat, že na něj někdo svítí silným reflektorem, až to bylo nepříjemné.
Nakonec začala mlha z jeho pravého oka ustupovat, rysy se
jako vždy začaly zostřovat a jako vždy se zastavily těsně před hranicí úplného
zaostření, takže Harry stále viděl rozmazaně. Nebyl to však žádný reflektor, to
skrz okno do místnosti silně pronikalo sluneční světlo.
Byl na ošetřovně, teď jasně viděl další postele ve velké
místnosti, bílé postele se závěsy, bílé stěny, které odrážely sluneční světlo
jako zrcadlo. Harry začal zapínat svůj mozek, začal dostávat zprávy od nervů z
celého těla. Jako první se ozval obličej, byl celý zabalený v tenkém obvazu,
takže alespoň jeho hlava vypadala jako hlava mumie. Jen otvor pro dýchání,
otvor pro ústa a pravé oko. Dále se nervy dostaly až do páteře a Harry začal
zjišťovat podvědomě stav celého svého těla. Jako kdyby v něm neměl žádné
svaly, nemohl se vůbec pohnout, že by ochrnul a už nikdy se nepohnul?
Vyslal z hlavy impuls své levé ruce. Pohla se, prsty se začaly
hýbat, následně celé zápěstí, ruka ho začala zase poslouchat. Co nohy? Harry
vyslal signál vůlí a v okamžení se prsty na nohou pohnuly. Tak snad to nemůže
být tak zlé.
Zkusil posadit se na posteli. Oběma rukama se zapřel a pomohl
si do vzpřímené polohy. Páteř ho ale v tom okamžiku strašlivě zabolela, takže
ztuhnul přesně v té pozici, kde byl a vykuleně zíral, protože mu bolest projela
celým tělem jako blesk. Nakonec se dokázal přemoct a narovnal se na posteli a
znovu mu projela bolest celou páteří jako elektrický proud kabely. Konečně se
mohl pořádně rozhlédnout po celé ošetřovně, postele byly prázdné, následně se
podíval nalevo.
Byla tam dívka, hlavu měla opřenou o Harryho postel a jak
vidno spala. Harry nemusel hádat, kdo to je, podle její krásných rovných vlasů
to hned poznal. Pohladil Cho po tváři a usmál se, i když to pod obvazy nebylo
vidět.
Cho sebou škubla a hbitě se narovnala. „Harry!“ zakřičela
automaticky, aniž by věděla, že je Harry při vědomí. Pak se na něj podívala a
její obličej se naplnil štěstím a radostí.
„Harry!“ křikla, hnala se a objala ho. Harry zatnul zuby a
bolestně zasténal.
„Oh, promiň, musí tě to bolet.“ omluvila se radostně Cho.
„To je dobrý.“ zasténal Harry a snažil se utišit bolest,
která mu zase projela páteří.
„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi konečně vzhůru!“ křičela
Cho radostí a začala slzet. „Mysleli jsme, že se už nikdy neprobereš.“
„Co?“ divil se Harry.
„Schytal jsi příšernou ránu železnou koulí do hlavy.“ řekla
Cho.
„Co se to tu děje?“ ozval se ženský hlas ze dveří. Do
místnosti vstoupila madam Pomfreyová.
„Madam Pomfreyová, Harry se probral!“ křičela radostně Cho.
„No konečně!“ povzdychla si. „Myslela jsem, že mi vás tu
nechají snad na celý život.“ zažertovala.
„Co… co se stalo?“ ptal se zmateně Harry.
„Máte štěstí, že jste přežil, pane Pottere. Museli jsme vám
hlavu skládat dohromady jako skládačku. Mudlové by vás nezachránili, nebýt
našich kouzel.“ řekla Pomfreyová.
„Goyle tě trefil vší silou potloukem.“ řekla mu Cho.
„No… pamatuji si, že mi někdo sebral brýle,“ řekl Harry a
stále zíral na obě dvě v místnosti rozmazaně. „Mimochodem, nevíte, kde je mám?“
„Obávám se, pane Pottere, že by vám neseděly na obličeji.“
usmála se Pomfreyová a ukázala mu na obvazy zavázanou hlavu.
Harrymu ale záhy něco došlo a vyhrkl: „A co Ginny a Colin?“
„Jsou v pořádku, už dva dny z ošetřovny.“ řekla s úsměvem
madam Pomfreyová.
„A jak dopadl zápas?“ vyhrkl Harry.
„Vždyť je to jedno,“ pokračovala madam Pomfreyová. „hlavní
je, že jste v pořádku, nechápu, jak se zrovna teď můžete zajímat o něco
takového.“
„Malfoy chytil zlatonku těsně po tvým dopadu na zem.“ řekla
mu chápavým tónem Cho.
Harry sklopil zrak a smutně se zahleděl na přikrývku.
„Harry, on vůbec nebral v úvahu, že jsi mohl v tu chvíli, co
tě ten potlouk trefil, umřít, on prostě letěl dál, přitom to všechno viděl na
vlastní oči.“ řekla Cho chápavě. „Nikdo ti absolutně nezazlívá to, že jste
prohráli, vždyť ti krvácelo oko a skrz to jediné, které ti zbylo, jsi neviděl.“
„Mohl jsem jí ale chytit.“ postěžoval si, strašně ho to
mrzelo, se Zmijozelem ještě nikdy neprohrál.
„Harry, všichni tě oslavovali, za ten zápas ses choval jako
hrdina, zřekl jsi se toho to vzdát a jako jediný jsi nastoupil s odhodláním, to
ty jsi je vlastně přemluvil, aby tam také šli. Za celý zápas jsi nebral v úvahu
svou roli chytače a bránil jsi své hráče hlava nehlava!“ říkala mu nadšeně Cho.
„Chtějí tě prohlásit hráčem roku, Zmijozel hrál neuvěřitelně sprostě, každý je
teď, i když vyhráli nenávidí.“
„Já jsem jen nechtěl prohrát s Malfoyem.“ řekl sklíčeně
Harry, na Malfoye měl opravdu příšerný vztek.
„Každý ví, že jsi neprohrál, každý ví, že by jsi tu zlatonku
stejně chytil, kdybys viděl, jak na tebe koukali, když ti tekla na krev z
obličeje a ty jsi se stejně sebral a letěl tak strašlivou rychlostí za
Malfoyem…“
„To už stačí, slečno Changová.“ řekla madam Pomfreyová.
„Já jsem prostě ráda, že jsi zpátky.“ řekla nakonec Cho a
stiskla Harrymu ruku. Harry nebyl rád, že ho vidí v takovémhle stavu, ale
zároveň byl rád, že tam je s ním.
„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se.
„Asi tři dny, slečna Changová tady s vámi stále byla, když
jsem jí chtěla vyhnat, ztropila mi tady takový cirkus, že to jste ještě neviděl.“
řekla madam Pomfreyová a zlostně mrkla na Cho.
„Vlastně je to vina madam Pomfreyové, to ona tě stále
uspávala, proto se to protáhlo až na tři dny.“ oplatila jí Cho a popudlivě se
na ní usmála.
„Jak tu ještě dlouho budu muset ležet?“ ptal se opatrně
Harry.
„Ještě několik dn…“
„Jenom dnes.“ přerušila Pomfreyovou Cho.
„Pokud je mi známo, tak na ošetřovně rozkazuji já.“ řekla
nakvašeně madam Pomfreyová.
„A pokud je mi známo, tak jste včera Ronovi a Hermioně
říkala, že tu bude jen…“
„To co jsem říkala není důležité, důležité je to, co řeknu
teď a…“
„Ale profesoru Brumbálovi jste také řekla, že…“
„Už jsem vám řekla, že to není důležité, já rozhodnu, jak
dlouho tu bude ležet...“
„Chápu!“ křikl Harry, ale zároveň s tím mu projela páteří
další vlna bolesti.
„Co se stalo?“ zeptala se hned vyplašeně Cho.
„Ale, záda mě pořád bolí.“ postěžoval si Harry.
Madam Pomfreyová mrkla na Cho, aby jí tím dokázala, že měla
pravdu a odešla zase do své kanceláře.
„Co je dneska za den?“ zeptal se Harry.
„Úterý.“ řekla Cho a stále Harrymu nepouštěla ruku. „Jsem
ráda, že jsi zpátky.“ řekla s úsměvem.
„Jsem rád, že jsi tady byla.“ řekl jí na to Harry.
„Dojdu pro Rona a Hermionu, počkej chvíli.“ řekla Cho,
vyskočila ze židle a hnala se ze dveří ven.
Harry zvednul ruce a začal si prohmatávat obličej. Byl nějaký
velký, měl ve skutečnosti přece hubený obličej, jenže tenhle byl nějak více
kulatý. Obvazy nebyly nějak zvlášť tlusté, ale byly silně napjaté přes celou
hlavu.
V místnosti se teď ukázala madam Pomfreyová a nesla Harrymu
něco v misce.
„Co to je?“ zeptal se zdráhavě Harry.
„To?“ zeptala se a ukázala na misku v ruce. „To je polévka,
vaše snídaně.“
„Co se stalo s mojí hlavou?“ zeptal se Harry tentokrát
vyplašeně.
„Nebojte, budete vypadat naprosto stejně, jen vám to trochu
nateklo, proto bych si ve vašem zájmu ten obvaz ještě chvíli ponechala, alespoň
pro dnešek, pomocí našich lektvarů to ale mizí rychle, nebojte se. A oko bude
také v pořádku, stále ale budete muset nosit brýle.“ řekla madam Pomfreyová,
nabrala lžíci polévky a dala já Harrymu před pusu, ten na ní vyvalil oči.
„Myslím… ehm… že mi ruce ještě fungují.“ řekl Harry opatrně.
„Jak je libo, myslela jsem, že vás to bolí, byl jste zraněn
do hlavy a to ovlivnilo celý mozek a míchu, takže jsem vám dala léky, které
možná budou ovlivňovat vaše… pohyby, ale jak říkám, když to zvládnete....“
řekla neurčitě madam Pomfreyová a bouchla s talířem polévky na noční stolek
vedle postele, pak se otočila a odkráčela pryč.
‚Snad jsem jí neurazil.‘ řekl si Harry ustaraně. Pak se
naklonil k polévce, natáhl ruku a vtom mu tělem projela ta známá bolest, ruka
mu hned zase spadla.
‚To snad ne, ona měla pravdu.‘ řekl si Harry, určitě bylo
lepší, když ho krmila ona, než třeba Ron. Otočil se na posteli a bolestivě
zaúpěl. Chvíli v klidu dýchal a připravoval se na další pohyb směrem k polévce.
Zatnul zuby a poposedl k nočnímu stolku, jenže tak silně, až
do něho drcnul a trochu polévky se vylilo.
‚Sakra!‘ křikl sám na sebe Harry. Zvedl ruku, ale zase mu
tělem projela bolest, takže mu spadla znovu do klína. Přemýšlel, co udělá, jeho
kamarádi tu budou každou chvíli. Jak tak koukal na talíř, tak ho něco napadlo.
Pomalu se začal obličejem naklánět k talíři polévky. Cítil,
jak je horká, nakonec už byl jen asi deset centimetrů od hladiny polévky, když
mu tělem projela další snad nejsilnější vlna bolesti. Harry ztuhnul, zůstal tak
nakloněný nad talířem a ani se nehnul. Zuby zatínal bolestí, pokusil se ještě
více naklonit, aby si mohl usrknout, ale zase to zabolelo. Tak se zkusil
narovnat, ale znovu to zabolelo. Zůstal tam ohnutý sedět nad polévkou a horká
pára mu stoupala do obličeje.
‚Já jsem tak pitomej!‘ nadával si Harry a přemýšlel, co
udělá.
Vtom mu hlava povolila a od padl bradou na roh talíře, čímž
ho převrátil a vylil na zem v ohlušujícím třesku.
‚Sakra! Sakra!.‘ postěžoval si Harry, bradu měl celou od
polévky a zůstal tam ohnutý nad stolem, ten postoj spíš připomínal loudivého
psa, než Harryho Pottera.
„Co se to tu děje?“ ozvala se madam Pomfreyová a hnala se k
Harrymu.
„Zřejmě jsem to moc nezvládl.“ řekl Harry skrz zatnuté zuby.
Madam Pomfreyová mávla hůlkou a rozbitý talíř o polévka ze
země rázem zmizeli. „Já jsem vás varovala, za trest dostanete další porci až v
poledne.“ řekla, otočila se a uraženě odkráčela.
Harry stále byl ohnutý a bradu měl na nočním stolku.
‚A co takhle pomoct?‘ ptal se Pomfreyové v duchu. Vtom se ale
začaly ozývat rychlé kroky, to musí být Ron, Hermiona a Cho. Harry nasucho
polkl, to by se asi uchechtali k smrti, kdyby ho takhle viděli.
Zatnul tedy zuby, převrátil se a padl na postel. Vtom vykulil
oči, všechna ta bolest, která mu projela předtím páteří, se teď spojila a
zabolela ho najednou. Takže mu selhal hlas, prostě jen ležel s vyvalenýma očima
a koukal do stropu.
„Harry!“ ozval se dívčí hlas ode dveří. Harry stále koukal
vykuleně do stropu, už se ani neodvažoval pohnout hlavou.
Do místnosti se vřítili Cho, Ron, Hermiona, Ginny, Sloper,
Colin, Seamus a Dean. Všichni přiběhli k Harryho posteli a zdravili ho.
Vyprávěli mu, jak ho tady všichni prohlašují jako hrdinu, když slyšeli pravdu o
tom, co se toho dne stalo. O tom, jak Zmijozel teď každý nenávidí a ještě o to
víc, že za zápas nedostali žádný trest, protože se vymluvili na to, že famfrpál
je prostě tvrdá hra a pokud jí nechtějí hrát, tak ať nehrají a vlastně ve
skutečnosti měli pravdu, nikdo je nemohl nijak potrestat.
Harry měl pořád ještě vykulené oči, ale zaznamenal to, že
ostatní nedopadli také nejlépe. Colin měl ošklivou bouli, která ale podle
jejich slov je už skoro pryč, že měl o hodně horší, on se vůbec s ní spíš
chlubil, než aby mu vadila. Ginny zase měla modřiny na obličeji a přes obočí
měla tenkou náplast. Dean měl, jak se zdá, zase normální nos a Ron už také
nejevil známky po tom děsivém nárazu camrálu přímo do obličeje. Harry zjistil,
že ani jejich odrážeči neskončili nejlépe, oba měli modřiny na obličeji, jak se
prali se Zmijozelskými odrážeči.
Pak museli odejít na snídani a na hodiny. Ron a Hermiona mu
ale slíbili, že sem ještě po snídani zaběhnou s učením, Ron se na to potutelně
usmíval, věděl že učení bude jediné, po čem se Harrymu nestýskalo, ale Hermiona
trvala na svém.
Harry zjistil, že v pondělí na čtyřhodinovce lektvarů si
napsali tolik poznámek, že to snad vypadalo, jako by Snape chtěl, aby Harry
zameškal co nejvíc učiva. Ani ostatní předměty nepolevily, Harrymu se postupně
dopoledne lépe pohybovalo, konečně už mu samovolně nepadala ruka ani hlava.
Po obědě k němu ještě zaskočili kamarádi a vyptávali se, jak
mu je. Odpoledne po učení s ním pak Cho trávila veškerý volný čas, za což jí
byl vděčný, nejen že se tam sám nenudil, ale také tam měli klid, protože madam
Pomfreyová rázně zakončila veškeré návštěvy, těsně po tom, co se tam vřítila
Cho.
Večer pak konečně Harry svolil a sundal si obvazy z hlavy.
Vypadala tak jako vždycky, pravé oko už zase fungovalo a Harry si mohl zase
nandat brýle. Pak oba dva na madam Pomfreyovou naléhali, ať Harry už může jít
pryč z ošetřovny. Když už to bylo snad po padesáté, sama je vyhnala ven, aby jí
už dali pokoj.
Oba dva šli na večeři, kde už byli shromážděni všichni
studenti a hlasitě se bavili. Harry se zhluboka nadechl a hned po Cho vešel
také do Velké síně.
Okamžitě se strhla vlna šuškání a vykřikování, jak ho někdo
zdravil a někdo (hlavně od Zmijozelského stolu) pomlouval. Sedl si mezi své dva
kamarády zády k ostatním v síni a s chutí se zakousl do večeře.
Konečně pořádná strava. Klid ale neměl, stále někdo od
Nebelvírského stolu ho zdravil nebo se ho na něco ptal, takže věčně musel
odpovídat na dotíravé otázky.
Po večeři se ještě sešel s Cho a rozloučili se. Pak s Ronem a
Hermionou šel do Nebelvírské společenské místnosti, kde ho Hermiona kontrolovala,
co se naučil. Nakonec jí musel Ron okřiknout, protože se začala chovat jako
jeho máma.
Ale ani ve společenské místnosti dotíravé otázky nepřestaly.
„Harry, jak jsi dokázal letět tak rychle?“ ptal se nedočkavě
Dennis Creevey.
„Prostě… jsem na to dupnul a bylo to.“ řekl Harry tónem,
který naznačoval, že už se nechce o ničem dalším bavit.
„To bylo úžasný, jak jsi na to hřiště vyšel sám a nebál ses
jich.“ říkala radostně Dominika Griffinová.
„To možná bylo spíš ze vzteku, než z nějakého hrdinství.“
řekl znuděně Harry.
„Nechte ho už být.“ řekla Hermiona.
„Harry, jak to plánuješ na příští zápas s Havraspárem?“
zeptal se popudlivě Arnold Lender.
„Proč?“ ptal se Harry.
„No…“ pokračoval Lender. „budete hrát proti Cho přece ne?“
„A co má jako být?“ ptal se dál dotčeně Harry.
„Aby až oba poletíte za zlatonkou jsi jí nešetřil kvůli tomu…
ehm…“ říkal dál Lender.
„Víš co, Arnolde?“ odvětil Harry. „Být tebou bych se staral o
své vlastní problémy.“
„To taky budu, ale nechci abychom nevyhráli famfrpálový
turnaj jen kvůli tomu, že ses zabouchnul do nepřátelské chytačky.“ dotíral
Lender.
„Přestaň, Lendere!“ křikla Hermiona.
Harry teď koukal zle na Lendera a ten mu zase jeho pohled
opětoval.
„To, co je mezi námi, do toho ti nic není.“ řekl velice
pomalu a přímo Harry.
Lender pokrčil rameny a řekl. „No, jak myslíš, ale doufám, že
nás nepotopíš, jestli víš, jak to myslím.“ řekl a odkráčel na druhou stranu
místnosti. Harry se také otočil a naznačil všem, že se už o ničem nehodlá
bavit.
Konečně byli všichni z dosahu doslechu a trojice měla
soukromí.
„Něco se mi zdálo.“ řekl po chvilce Harry.
Ron a Hermiona po sobě koukli a čekali, co ještě z Harryho
vypadne.
„Šel jsem do Brumbálovy pracovny, ale před jeho dveřmi jsem
se zasekl, nemohl jsem jít dál…“ pokračoval dál pomalu a potichu. „Pak se ozval
nějaký hlas a řekl, že tam musím jít.“
„A bolela tě při tom jizva, byla to ta vidina jako minulý
rok?“ ptala se Hermiona.
„Ne, nic mě nebolelo, byl jsem jako duch, myslel jsem si, že
jsem mrtvý.“ řekl Harry.
„Do Brumbálovy pracovny?“ opakoval Ron.
„Možná že Vol… Voldemort“ zašeptala Hermiona. „tam
něco chce.“
Harry začal uvažovat.
„Tohle je divné, v létě se celý kouzelnický svět dozví, že je
zpátky. Člověk by čekal, že začne znovu zabíjet, ale přitom se stále nic
neděje.“
„No,“ přidal se Ron. „Ministerstvo už o něm ale ví, Popletal
prý už rozjel pátrací akci a svolal všechny bystrozory, všichni už zase začali
zabezpečovat své domy a znovu se konaly schůze na obranu proti Pánovi zla.“
řekl Ron.
„A co Pettigrew a ostatní smrtijedi?“ zeptal se Harry.
„Co je s nimi?“ řekl Ron.
„Právě že nic.“ pokračoval Harry. „Už neexistuje důvod, proč
by Voldemort měl čekat, proč si prostě za mnou nepřijde a nezabije mě.“
„Vždyť jseš v Bradavicích, tady jseš chráněný.“ řekla
Hermiona.
„Myslel jsem před tím, když jsem byl pryč.“ podotkl Harry.
„Možná kvůli té věštbě, chtěl se dozvědět, co v ní bylo, ale
nedozvěděl se to. Možná to ho zbrzdilo.“ uvažoval Ron.
„To si nemyslím.“ odvětil Harry.
„Uvažuj, jediné co Ty-víš-kdo ví, je, že podle Trelawneyové
jsi ty jediný, kdo jej dokáže porazit, tak to předurčila ta věštba a tak…“
„Cože, Harry je jediný, kdo dokáže porazit Vy-víte-koho?“
vykřikl za nimi jeden student a přerušil Rona v povídání. „Tak to bylo v té
věštbě, o které se tu povídá.“
„Hele, nikomu to…“ křičel Harry, ale to už se student hnal k
hloučku dalších dětí a nadšeně vypravoval, co právě slyšel.
„Promiň, Harry.“ omlouval se Ron.
Harry si povzdechl. „Ale to nic.“ věděl, že zítra už to ví
celá škola.
„Musí ale existovat důvod, proč Voldemort otálí.“ říkala
Hermiona a při slově Voldemort vždycky šeptala.
„Možná zase něco chystá .“ řekl Ron „Každý už si myslel, že
jsi mrtvý, Harry. Když konečně se veřejnost dověděla pravdu, tak se očekávalo,
že Ty-víš-kdo začne zabíjet, nejdřív zlikvidoval toho, kdo mu nejvíc ublížil a
to jsi ty. Pak se čekalo, že začne zabíjet mudlovské děti a ti, co řekli slovo
Voldemort. Jenže pak se ukázalo, že žiješ.“
Harry stále hleděl, jak se zpráva o věštbě šíří z jednoho
studenta na druhého a potichu si povzdechl, jak bude asi vypadat zítřek.
Uvažoval, že jim ani neřekne o Démonech, ani o ničem jiném, co říkal Lexter. Má
jim prozradit, že právě Démoni jsou vykonavači smrti toho, kdo řekne slovo
Voldemort?
‚Ne, to ne.‘ uvažoval v duchu Harry, už tak měl starostí nad
hlavu.
Příští den zase celá Velká síň měla nové téma k rozhovoru,
Harry si myslel, že snad do té školy chodí kvůli němu, než kvůli učení. Pak
náhle do síně vtrhly poštovní sovy a začaly shazovat dopisy studentům. Před
najedenou Hermionu jako vždy spadl čerstvý výtisk Denního věštce a tak se hned
dala s chutí do čtení.
„Psali tam zase něco o mě?“ zeptal se po chvilce Harry.
Hermiona na něj koukla a rozmýšlela se, co mu řekne.
„Nemusíš mi lhát.“ řekl Harry.
„Bylo tam, že jsi měl nehodu na famrfpálovém zápase a tak
dál,“ řekl Ron ještě než se Hermiona stačila vyjádřit. „pak také, že ve škole
je fáma, že ty jako jediný dokážeš zabít Ty-víš-koho, ten informátor je ale
spíš proti tobě.“
„To by mě zajímalo…“ pokračoval Ron. „kdo to ten jejich
informátor je.
„To je jasný, Malfoy.“ řekla hned Hermiona.
„To sedí,“ uvažoval dál Ron. „ale jak…“
„No konečně!“ křikla Hermiona a přerušila Rona. Všichni u
stolu sebou cukli, jak tak znenadání vykřikla.
„Co se děje?“ zeptal se Ron.
Hermiona mu ukázala článek v novinách a Ron nahlas četl.
„Tímto
dnem se na Ministerstvu kouzel zřídilo nové oddělení s názvem Společnost pro
podporu občanské a životní úrovně skřítků, ve zkratce SPOŽÚS. Oddělení se bude
zabývat problémy životního prostředí domácích skřítků a chování jejich
zaměstnavatelů. Toto oddělení navrhl ředitel Bradavické školy čar a kouzel
prof. Albus Brumbál, který jako první zaměstnal domácího skřítka, ano, slyšíte
dobře, zaměstnal. Oddělení bude usilovat o to, aby domácí skřítkové za své
služby dostávali řádně zaplaceno alespoň základním honorářem, a podle slov
prozatímní ředitelky oddělení se budou její zaměstnanci v dohledné době snažit
prosadit nové práva domácích skřítků.
S tímto oddělením vyslovil svůj veliký nesouhlas Ministr
kouzel Kornelius Popletal, který sám vlastní dva domácí skřítky. Stejně tak s
tím nesouhlasí i skřítkové samotní a hrozí skupinovou vzpourou. Podle
prozatímní ředitelky by se ale skřítkové neměli vlastnit, ale zaměstnávat.
Takže počínaje tímto dnem bude SPOŽÚS tlačit na Ministerstvo
kouzel, aby se zaměstnávání skřítků stalo skutečností, nikomu prý nic neudělá,
když jim týdně dá za jejich služby několik drobných, aby si mohli koupit něco
na sebe nebo něco k snědku.
Proto se prosím přemožte a podpořte organizaci SPOŽÚS neboť,
jak napsala prozatímní ředitelka ve svém dopisu při návrhu organizace: „Každý
živý tvor si zaslouží úctu a respekt.
Hermiono, snad mi nechceš opravdu říct, že to máš na
svědomí.“ dokončil své čtení Ron.
„Můj záměr vychází přesně podle plánu.“ culila se Hermiona a
ještě několikrát si dokola četla článek s nadpisem SPOŽÚS.
„Ty jsi opravdu tu pitomost o SPOŽÚSu dotáhla až na
Ministerstvo?“ zeptal se ohromeně Ron.
„Když si za něčím člověk stojí, tak by neměl polevovat.“
řekla Hermiona a stále se usmívala na článek v novinách.
Harry o něčem začal přemýšlet a pak se Hermiony zeptal.
„Hele, mám takové divné tušení…“ řekl a naznačil Hermioně, aby ho vnímala.
„myslím, že tak trochu tuším, kdo je ta prozatímní ředitelka.“ řekl pomalu s
úsměvem.
Ronovi to docvaklo a zděšeně se podíval na Hermionu.
„To vás nemusí zajímat.“ cekla Hermiona a četla dál tu samou
větu už snad desetkrát.
„To… to… to se mi snad zdá.“ koktal Ron a nacpal si pusu
snídaní, aby radši nic neříkal.
Harry se pousmál a přestal o tom už přemýšlet, Hermiona už je
zkrátka taková a jiná nebude. Teď koukal na profesorský stůl. Hagrid se ládoval
lívancema s marmeládou a Harry viděl, jak občas jeden lívanec potají strčí do
brašny a dělal, jako by se nic nestalo. Harry věděl, že pak si na nich pochutná
jeho lovecký pes Tesák, takže se jen usmíval, jak Hagrid s plnou pusou rval
další lívance do své brašny.
Vedle něho se spolu jako už normálně bavili Lexter a Snape,
Harry by si řekl, že Snape bude Lextera nenávidět, protože není žádný zloduch.
Jenže pokaždé, když se tam podíval, se tihle dva spolu bavili, jako kdyby to
byli bratři. Snape se dokonce i párkrát pousmál, což nedělal ani když byly
vánoce.
Profesor Brumbál se zase také jako vždy bavil s profesorkou
McGonagallovou, Harry se na něj ale radši nedíval, pokaždé, když se tak stalo,
tak na něj dostal srdceryvný vztek, nejraději by vyletěl ze židle a šel mu něco
udělat.
Až teď si uvědomil, že přes noc se mu nic nezdálo, že by byl
takový sobec a na Siriuse už zapomněl?
Teď když o něm tak přemýšlel, zmáhal ho stesk. Co by teď asi
dělal? Kdyby ho tam načapali, jak pomáhá členům Fénixova řádu, možná by ještě
za přispění Brumbálova slova se dostal na svobodu. Možná, že by chodil Harryho
navštěvovat, změnil by se zase ve psa a potají se vkrádal do hradu, tak jak to
udělal ve třetím ročníku, užili by si zase spoustu legrace. Také by mohl Harry
chodit do Prasinek, tam by se také mohli setkat, poznal by Cho, určitě by byli
kamarádi.
Nic z toho už ale nebude, je mrtvý, Harry už přestával mít
naděje, pořád doufat, že je živý, ho vysilovalo, jeho marné naděje už
polevovaly a mizely v nedohledné dálce. ‚Voldemort mi zabil všechny členy
rodiny, jejich kamarády, za to zaplatí, i kdyby to měl být můj konec.‘ sliboval
si Harry.
Celý den se snažil připravit se na večerní hodinu Nitroobrany.
Dnes měli ale Astronomii, takže věděl, že když ještě v noci bude muset jít na
Nitroobranu, bude dost vyčerpaný. První dvouhodinovka byly Lektvary. Snape byl
zase ve svém živlu a znovu si zasedl na stůl Harryho a Nevilla. Na Nevillovi
bylo vidět, jak je nesmírně rád, že je Harry zpátky, nejspíš čtyřhodinovku v
pondělí protrpěl.
Odpolední volný čas strávil s Cho, vzali si ven učebnice a
Cho mu pomáhala s učivem. Pak si k nim přisedli i ostatní a pak i Ginny a i
někteří členové Brumbálovy armády. Povídali si o různých věcech, o jejich
zážitcích z Odboru záhad a tak podobně.
Po Astronomii se zase celá třída plížila plouživým krokem do
svých ložnic, jen Harry zahnul rovnou i s učebnicemi na Astronomii do Komnaty
nejvyšší potřeby.
Lexter už tam na něj čekal a usmíval se, když Harry vcházel.
„Tak jak tak koukám, nevím, jestli mi v dnešní hodině padneš
na zem kvůli mému působení na tvou hlavu, nebo únavou.“ řekl s úsměvem.
„Asi obojí.“ pravil znaveně Harry, odhodil učebnice na
polstrovanou podlahu a postavil se na své místo na kousku pevného povrchu.
Lexter jako vždy přešel až k němu a dal mu ruku nad hlavu,
pak zavřel oči a pobídl Harryho, ať udělá to samé. Chvíli s ní kroutil na jeho
hlavou a pak s znenadání ucukl.
„Co se stalo?“ zeptal se překvapeně Harry.
Lexter na něho s obavami hleděl. „Došlo k dalšímu spojení,
mezi tebou a Pánem zla.“ řekl pomalu.
„No… ano, je to možné, když jsem spadl z toho koštěte, tak
jsem omdlel, tak toho asi využil.“ řekl Harry.
Lexter na něho upřeně koukal a zeptal se. „Co se stalo, když
se s tebou spojil?“
„Nic.“ řekl přímo Harry.
Lexter sklopil zrak a vydechl si. „Harry, myslím, že neříkáš
pravdu.“ řekl a Harry, zdá se, pochopil, jde o jeho telepatii.
„Totiž… procházel jsem hradem, to je vše.“ nevěděl proč, ale
nějak se mu nechtělo říkat pravdu.
„Lžeš.“ řekl krátce Lexter. Stále na něj koukal, ale pak
řekl. „Pokud mi to nechceš říct, dobrá, nic se neděje, ale dej si pozor, ano?“
„Vždyť už to stejně víte, ne?“ optal se Harry.
„A jak bych mohl?“ řekl Lexter.
„Přečetl jste si to ve mně.“ řekl Harry.
„Čtení myšlenek, to je primitivní formulace. Za prvé, a za
druhé jsem k tomu nepotřeboval telepatii, poznal jsem to podle tvých pohybů a
nervozity, od jisté doby, jsem přestal z lidí zde… jak ty říkáš číst informace,
zvláště pak od tebe.“
„O čem se to pořád s profesorem Snapem bavíte?“ nevydržel
Harry a zeptal se ho. „Pokaždé když sedíte ve Velké síni, stále jenom…“
„Ah ano. Víš Harry…, ehm… možná se to nezdá, ale profesor
Snape je jeden z největších profesionálů, jaké jsem kdy poznal, věř mi, že si
toho máme hodně co říct.“ zakončil Lexter a pozvedl hůlku. „Takže, teď
přistoupíme ke kroku číslo dva. Ten první byl očištění mysli, ten druhý je
zapření přístupu do tvé mysli.“
„A… jak se to dělá?“
„Jsou dva způsoby odražení útoku na tvou mysl. Jeden je
fyzický, dokážeš skrz jeho moc zahlédnout realitu, zaútočíš na útočníka kouzlem
a zneškodníš ho.“ Lexter se odmlčel a zamyšleně koukal na Harryho.
„A… ten druhý?“ ptal se Harry opatrně.
„Já vždycky říkám, že nejlepší způsob obrany je útok.“ řekl
Lexter a koukal pronikavě na Harryho.
„Útok?“ opakoval Harry, ale opakoval to jenom proto, aby
Lexter začal znovu mluvit, protože ten jeho pohled už přestával snášet.
„Ano, útok.“ řekl krátce Lexter a stále hleděl na Harryho.
„A ten se provádí jak?“ nenechal se odbýt Harry.
„To, co jsi udělal profesoru Snapeovi, ale jiným způsobem.“
řekl Lexter.
„A co jsem mu udělal?“ zeptal se Harry.
Lexter konečně otočil svůj pronikavý pohled a začal pomalu
říkat.
„Když útočník zaútočí na tvou mysl, vytvoří se mezi vámi
spojení, spojení podobné tomu, které teď máš s Pánem zla. Pokud se oběť
nedokáže ubránit, útočník skrz toto spojení dokáže proniknout do jeho mysli,
dokonce když je útočník velice zdatný, může tohle spojení fungovat stejně jako
kletba Imperius.“ dořekl a důležitě mrknul na Harryho. „Jenže, když je oběť
silná, dokáže odrazit útok a skrz spojení které útočník vytvořil se dostat do
jeho mysli… a dělat si… co chce.“ dodal s úsměvem Lexter.
„Myslíte jako, že bych se dostal do mysli Voldemorta?“ řekl
Harry a Lexter sebou škubl při slovu Voldemort.
„To slovo přede mnou už nikdy neříkej, ano?“ řekl vážně.
Harry zkřivil naštvaně pusu a chtěl něco namítat, ale Lexter
ho zastavil.
„Popravdě, Harry“ pokračoval Lexter. „se to už stalo. Jak
jsem slyšel, minulý rok jsi zachránil Arthura Weasleyho a to jenom proto, že
jsi vnikl do mysli Pána zla.“
Harry o tom začal uvažovat.
„Je v tobě víc než si myslíš, Harry.“ řekl Lexter a znovu mu
pohlédl do očí. „Já věřím, že se dokážeš dostat do jeho mysli znovu a zjistit,
co má v plánu, i když teď už ti takový přístup jako jsi měl minulý rok
nenechá, až začne vraždit, a to jednou začne, budeš to ty, kdo bude ty lidi
varovat… a já ti pomůžu, ale musíš chtít ty sám.“
Harry pevně kývnul hlavou.
„Dobře.“ usmál se Lexter. „Víš… musím ti něco říct.“
pokračoval pak pomalu. „Vím, že se může stát cokoliv a proto kdybys zase utekl,
Harry,“ řekl a nespouštěl z něho zrak. „nebudu ti to zakazovat, musím ti ale
říct, abys nechodil do žádných tajných objektů, podle mých zdrojů jak
Ministerstvo tak i Pán zla mají možnost se dozvědět, kde jsi a budou u tebe v
cuku letu.“
„Jak to můžou vědět?“ zeptal se Harry.
„Jsou způsoby, kterými se lze to dozvědět. Nechoď proto do
žádných tajných objektů, tam, kde by jsi mohl ohrozit někoho jiného, ano?“
opakoval Lexter.
„Dobrá… vy mi nezakazujete, abych utíkal?“ zeptal se udiveně
Harry.
Lexter si povzdechl a sedl na polstrovaný povrch podlahy.
„Mým úkolem je tě chránit tělem i duší, ale také tě mám rád,
Harry. Chci se také nějak… odvděčit Siriusovi, za to, co jsem mu provedl.“
říkal pomalu a zase se naklonil k Harrymu. „Budu tě chránit jako přítel a ne jako
bodyguard. Až budeš opravdu v úzkých, budu se snažit tam být, to ti slibuju.“
řekl a přátelským úsměvem.
„Děkuju.“ zeptal se Harry.
„Až uslyšíš orlí křik, budu ti nablízku.“ řekl Lexter,
postavil se a pozvedl hůlku. „Takže můžeme?“
Harry připravil tu svou a namířil na Lextera.
„Takže se zase zamysli na nějaké odzbrojovací kouzlo.“ řekl
Lexter a Harry poslechl. „Dobře a teď si očisti svou mysl.“ řekl a vztáhl k
němu ruku nad jeho hlavu a pomalu říkal. „Zavři oči… zvolni svůj dech… a zaposlouchej
se do hlasu okolí… naslouchej zpěvu větru… je tu ticho a tma… nikdo tu není…
jen vítr… Legilimens!“
Tma pod Harryho očima se proměnila v nějakou místnost, byl
tam Neville a nějaký smrtijed s dětskou hlavou. Dole ale ležela Hermiona a ani
se nehnula. „Ona je mrtvá!“ křikl Harry. ‚Ne není, má puls.‘ odpověděl Neville.
‚Nemysli na to.‘ ozvalo se najednou z nitra jeho hlavy. Harry si uvědomil, že
se zase soustřeďuje na své vzpomínky a tak je přestal vnímat. … Místnost
zmizela a místo toho se objevila Tajemná komnata, na jejímž konci ležela ještě
mladá Ginny a umírala. ‚Nemysli na to, nemysli na to.‘ opakoval si Harry a
absolutně přestal vnímat, co děje. … Tajemná komnata zmizela, Harry najednou
byl celý pod vodou a před sebou uviděl čtyři svázané postavy, to byl druhý úkol
při Ohnivém poháru. Harry si už ani neříkal ‚Nemysli na to.‘, protože už nic
nevnímal, v tom se před ním začala rýsovat Komnata nejvyšší potřeby a před
sebou uviděl Lextera. Zamířil na něj hůlkou a soustředil se na kouzlo.
„Nasus Longus!“ vykřikl a spojení mezi Lexterem a ním
zaniklo.
Harry konečně otevřel oči a před sebou uviděl Lextera.
„Do bydo dobdý.“ smál se Lexter s půlmetrovým dlouhým nosem.
„do jfi flyfel gde, dohle gouzlo?“
Harry se usmál a řekl. „Od jedné kamarádky.“
Lexter si zamířil hůlkou na obličej a nos se mu rázem vrátil
do původní velikosti.
„Musím přiznat, že nepřítel by ti neporadil, abys nemyslel na
své vzpomínky.“ podotkl Lexter.
„To jste byl vy?“ ptal se Harry.
„Ano, byl jsem v tvé mysli, ne? Ale pak jsi mě překvapil,
ukázal jsi dokonalé očištění mysli, zvládl jsi to dřív, než bych čekal, myslím,
že jsi opravdu připraven na druhý krok.“ řekl spokojeně Lexter.
„Myslíte dostat se vám do mysli?“
„Ano, to můžeš provést dvěma způsoby, buď napůl fyzicky a to
zase kouzlem, to kouzlo ale musí znít Legilimens, což bys už měl umět, nebo
vnitřně, neboli psychicky.“ řekl Lexter a hleděl na Harryho. „My se budeme učit
tu druhou variantu, protože před sebou Pána zla nemáš, nýbrž vaše spojení je
stálé.“
„Dobře a to se dělá jak?“ zeptal se Harry.
„To je o mnoho obtížnější, než způsob, který jsem tě učil
teď. Víš, kouzlo Legilimens pouze zpřístupňuje propojení mezi útočníkem a
obětí. Samotné proniknutí do mysli vykonává útočník sám, kouzlo mu jenom
otevírá cestu, jestli mi rozumíš.“
Harry trochu zmateně přikývl.
„Takže, abych to řekl laicky, ty musíš po té cestě, která
mezi vámi dvěma je nastálo, přetlačil Pána zla zpátky do jeho mysli.“ řekl a
křivil obličej, když to musel říkat takhle hloupě. „Což je vlastně základ
Nitroobrany.“ zakončil to Lexter.
„A… a… jak ho mám přetlačit?“ ptal se zmateně Harry.
„Silou vůle.“ řekl Lexter a Harry si vzdychl. „Víš, že jsi to
už jednou dokázal?“ zeptal se Lexter.
„Jistě, když jsem zachránil pana Weasleyho.“ řekl Harry
automaticky.
„Ne, tehdy ne.“ řekl Lexter a Harry na něj překvapeně koukl.
„To se ale nejednalo o Nitrozpyrit.“ pokračoval Lexter. „To samé se stane u
Priori incantato, když se střetnou kouzelníci s takzvanými sesterskými hůlkami,
jedna dokáže silou vůle kouzelníka proniknout do té druhé a…“
„… a vyzvrátit její poslední kouzla.“ doplnil ho udiveně
Harry.
„Ty jsi to už dokázal, dokázal jsi porazit Pána zla.“ řekl mu
Lexter.
„Ale já bych to nevydržel, byl silnější, kdybych hůlku
nepustil sám, stalo by se to hned vzápětí, protože mi docházely síly.“ řekl
Harry odevzdaně.
„Nedocházely ti síly.“ řekl Lexter.
„Jak to?“
„Vzpomínáš co jsem ti řekl onehdy? Jak člověk vždycky má
sílu, i když jí už nemá.“ řekl mu zamyšleně Lexter.
Harry teď začal přemýšlet, ale Lexter ho vzápětí přerušil.
„Ať je to tak, nebo tak. Pán zla by okamžitě na tebe přestal
útočit, kdybys pronikl do jeho mysli, takže to by byl on, kdo by to vzdal.“
„Proč?“ zeptal se Harry.
„Protože by si nepřál, abys mu do mysli pronikl, takže by
radši své snažení vzdal a ty by ses už nemusel bránit.“ řekl Lexter.
Harry se stále tvářil zmateně a kroutil hlavou.
„Vím, že je to zamotané, dneska stejně už končíme, je pozdě,
ty jsi měl tu Astronomii, takže to nemá cenu, příště ze začátku ještě zkusíme
fyzický útok a potom přejdeme na psychický.“ řekl Lexter a začal odcházet z
místnosti pryč.
Harry stále ještě zmateně přemýšlel o tom, co právě vyslechl,
pak ho něco napadlo a na poslední chvíli ještě Lextera zastavil.
„A jak se s ním spojím, abych zjistil, koho hodlá zabít, jak
se s ním spojím, když na mě nezaútočí?“ ptal se zmateně Harry.
Lexter mu pohlédl ve dveřích zpříma do tváře a pevným hlasem
řekl.
„To ty zaútočíš.“ pak odkráčel pryč.
Harrymu poklesla čelist, ‚Já že mám útočit na Voldemorta?‘
ptal se sám sebe udiveně. ‚No to je teda bomba!‘
Cestou do Nebelvírské věže si stále všechno ještě přemílal v
hlavě. Byla to krásná představa, že by dokázal krást Voldemortovi z hlavy
myšlenky, vědět tak o všem, co se chystá udělat, i když třeba půjde jenom na
záchod. Opravdu by dokázal zachránit spoustu životů, dokázal by říct jména
všech smrtijedů, říct, kde právě Voldemort sídlí a hlavně, co zase chystá, také
kde se naučil tak silné černé magii, kde se naučil své, jak sám říkal,
nesmrtelnosti.
To všechno byly lákavé myšlenky, určitě by to stálo za to se
naučit Nitrozpyrit a s učitelem jakým je Lexter by možná opravdu mohl
přemoct Voldemortovu moc.
Buclatá dáma na něj znovu znechuceně vycenila zuby, Harry se
na ní usmál a řekl jí heslo „Rembrant.“ Pak vstoupil do společenské místnosti,
kde již bylo jen málo studentů. Hermiona i Ron však na něho čekali. Harry jim
začal vyprávět o tom, co mu právě řekl Lexter. O tom, jak by mohl dokázat
vniknout do mysli Voldemorta a všechny ty bezva věci, které by tím dokázal. Oba
dva na něj vykuleně koukali a Ron úplně čpěl nedočkavostí, až Harry řekne, co
měl Voldemort k snídani.
Všem se jim ale pak nakonec samy zavíraly oči, takže šli na
kutě. Harry si jako vždy ještě ztlumil hlas, stále ještě nevěřil, že by
nemluvil ze spaní. Převlékl se a lehl si do postele s hvězdnou oblohou na
stropě. Vybavil si moment při dnešní hodině Nitroobrany, kdy si dokázal zcela
očistit hlavu a pokusil se udělat to samé. Přestavit si Lexterova uklidňující
slova a dokázat na nic nemyslet, což bylo při návalu nových informací obtížné.
Nakonec dokázal na nic nemyslet a v tom okamžiku ho zmohl spánek.
Komentáře
Přehled komentářů
Susan..tahle kapitola se mi moc líbila :+)) už se hrozně těším na pokračování
skvělá kapitolka
(Lucy Tonksová, 30. 8. 2006 11:48)