Knihovna Bradavic

Říjen utíkal jako voda, slunce, které tehdy ráno probudilo Harryho v posteli ošetřovny jako by vykouklo jenom kvůli tomu, aby Harryho probudilo z jeho bezvědomého spánku, hned pak zase zalezlo za tmavými zlověstnými mraky, ze kterých každou chvíli poprchávaly drobné kapky vody. Zatažená obloha přetrvala a jak to tak vypadalo, slunce se s Bradavicemi pro letos už rozloučilo. Zato déšť na sebe nenechal dlouho čekat, několikrát se z drobných kapek deště strhla hotová průtrž a tak se musel měnit program i nějakých školních předmětů. V první řadě Péče o kouzelné tvory se většinou odehrávala v budovách školy, i když Hagrid stále říkal, že je to jenom pár kapek, tak proč kolem toho dělat vědu. Jejich výlety za Drápem ale neustaly, v lese totiž tolik nepršelo, zato ale zde skapávaly gigantické kapky z listí a jehličí, takže pokud na nějakém studentovi jedna z nich přistála, stálo to za to. S Drápem již chodili i na procházky po lese, dalo se říct, že Hermiona se ho už tolik nebála, zato Dráp si oblíbil i Rona, u kterého to ale neplatilo naopak.
Další předmět, který musel poupravit svou podobu, bylo Bylinkářství, většinou museli být v zatuchlých sklenících, kde bylo vedro až k padnutí.
V neposlední řadě pak Astronomie byla ze všech předmětů snad nejhorší. Astronomická věž totiž nebyla krytá a tam nahoře foukal takový vichr, že studentům mnohdy nepomohly ani pláštěnky. Profesorka Sinistrová rázně odmítla to, že by musela upravit svůj studijní plán kvůli nějakým pár kapkám, ale ony to opravdu nebyly jen tak ledajaké kapky, zvlášť tam nahoře. Většinou všem studentům za hodinu odlétly všechny pergameny a několikrát začali odlétat i samotní studenti. Jednou tam byl takový vichr, že neslyšeli vlastního slova a vítr jim všem trhal oblečení z těla. Takže k neochotě profesorky Sinistrové museli odejít z Astronomické věže. Dala jim ale zato aspoň hromadu domácích úkolů.
Harry pak vždycky ještě musel na Nitroobranu, takže Lexter si zvykl, že většinou přijde úplně promočený, buď z Astronomie, nebo z famfrpálových tréninků, které teď měli také plno. Co se týče Nitroobrany, Harry studoval psychickou obranu proti vniknutí do mysli. Bylo to, jak Lexter říkal, o hodně těžší, vlastně se Harrymu zdálo, že se mu to vůbec nevede, nezaznamenal žádné známky pokroku, pokaždé tam s Lexterem strávil tak dvacet minut a stejně mu to nešlo, zato pokaždé se mu již povedlo fyzický útok kouzlem. Lexter se vždycky smál na celé kolo, protože Harry na něj používal nejrůznější kouzla, někdy opravdu směšná, takže si užili i legrace. Jenže hned na to musel Harry být smrtelně klidný a vážný, aby se dokázal soustředit.
Famfrpálové tréninky byly čím dál tužší. Ginny všechny vysilovala do úmoru. Každý si procvičoval své vlastní problémy, které jim nešly. Harry zatím stále vypouštěl a chytal zlatonku. Měl ale problémy jí najít, v hustém dešti a ještě s čím dál více přicházející tmou bylo zahlédnout malou zlatou kuličku téměř nemožné. Brýle měl samozřejmě zase spravené, takže s tím nebyly problémy, Ginny mu řekla, aby si je na příští zápas přivázal na šňůrku kolem hlavy, aby mu je zase nikdo neukradl. Velký pokrok ale udělal Dean, jeho střelecká muška se závratně zlepšila a Ron už měl co dělat, aby dokázal vychytat všechny jeho rány. Dean nakonec začal radit samotné Ginny, jak na přesnou střelbu. Colin ale neregistroval žádné zlepšení, co se týče střelby, zato byl zatraceně rychlý a mrštný, většinou když hráli proti sobě, Colin měl na své straně Harryho a proti nim byli Dean a Ginny, tak se Colin dokázal bez problémů proplést s camrálem v ruce mezi nepřátelskými střelci a nadhodit Harrymu, který pak skóroval. Seamus cvičil spíš to, jak se k potlouku co nejrychleji dostat, než míření odpalu. V zápase se Zmijozelem stále měli potlouky Crabbe a Goyle u sebe na dostřel a Seamusovi se s Sloperem k nim nedařilo dostat. Těm samozřejmě také pomáhal Harry, který jim vždycky přihrával třetí pálkou potlouky. Celkově se snad ze všech nejvíc nalétal právě Harry, který pak ještě musel odkulhat do Komnaty nejvyšší potřeby na hodinu Nitroobrany.
Ve společenské místnosti bylo také rušno, studenti si začali stěžovat, že všude, kam se podívají, leží nějaká malá čepice, nebo ponožka a tak podobně. Mezi odpadky, mezi oblečením, mezi učebnicemi, u krbu, na stolech a na křeslech i pod nimi. Hermiona ale stále neztrácela hlavu, čepice byly vždycky druhý den pryč a Hermiona vždycky spokojeně odcházela na snídani, protože věděla, že právě osvobodila další desítku domácích skřítků, Harry jí opravdu neměl odvahu říct pravdu, na to měl Dobbyho moc rád, než aby na něj poslal takovou smršť.
Začal poslední říjnový týden a když už Předvečer všech svatých klepal na dveře, všude se objevovala výzdoba na Halloween. Nakonec na jedné hodině Péče o kouzelné tvory studenti slavnostně začali vydlabávat Hagridovi gigantické dýně. Opravdu byly obrovské, většinou se do nich vešlo i několik studentů, takže je pak musel Hagrid ručně vyndávat zpátky, když se poddlabali až moc hluboko a pak už nevylezli, aniž by dýni nezničili. Harry vždycky pochyboval o tom, že má Hagrid tak úrodnou půdu, ale od druhého ročníku, kdy ho Harry očistil od všech obvinění už může Hagrid čarovat, jak se mu zachce.
Nakonec jimi vyzdobili Velkou síň a dokonce jim přitom Brumbál radostně asistoval. Celkově měl na dnešní dobu dobrou náladu, pomáhal jim kouzly věšet dýně ke stropu a zapalovat v nich svíčky, občas jim ukázal nějaké to extra kouzlo a všichni studenti hlasitě jásali. Všichni až na jednoho. Harry stále z Brumbála nespustil své zlostné oči a pokaždé se mu obloukem vyhýbal. Také pokaždé, když předvedl nějaké kouzlo, si odfrkl, jako kdyby to byl nějaký zázrak. Teď se mu to čaruje, když může a když o nic nejde, teď se před třídou vychloubá. Brumbál ale byl dál usměvavý, všem pak na konci hodiny vykouzlil koláč, jako takovou malou odměnu, samozřejmě jediný kdo si nevzal byl Harry, ale protože ve třídě s ním byl Neville, tak se po jeho koláči jen zaprášilo.
Učení zvládal jen tak tak, to samé platilo o jeho schůzkách s Cho, už na ně moc neměli čas, ale když se ta možnost naskytla, tak byli oba dva nesmírně rádi, že konečně můžou být spolu. Ani Hermiona ještě neskončila se zpovídáním Harryho o jejich minulé schůzce s Cho.
Hermiona sama teď měla učení až nad hlavu, protože samozřejmě nebrala jinou známku než Výborně, takže se většinou učila třikrát tolik, než ostatní, také na to měla o něco více času, když nechodila na famfrpálové tréninky, zato ale měla více předmětů, než Harry nebo Ron.
Ron s učením vycházel jako se svou mamkou, ví, že musí, ale někdy je to opravdu otrava. Nejraději se učil s Harrym, protože i on měl s učením problémy a také učit se spolu bylo lepší než sám. Většinou ale okukovali na pozemcích holky z jiných kolejí a přeli se o to, která z nich je hezčí. Jenže pak vždycky museli skončit, protože se k nim začala blížit Hermiona, která je jednou zaslechla a celou hodinu jim vykládala, jak jsou hloupí, hlavně pak na Harryho, stále mu opakovala, že má Cho a že nemůže ji zradit a tak dál a tak dál…
Celkově se nálada v Bradavicích zdála uvolněná, každý sice horlivě sháněl informace o Voldemortovi, ale protože se stále nic nedělo, tak si spíš navzájem vykládali historky o Harrym a Cho.
Za tu dobu zatím byl odehrán ještě jeden famfrpálový zápas a to Havraspár proti Mrzimoru, Harry konečně mohl z plna hrdla fandit Cho, která byla Havraspárská chytačka a která nakonec o chlup dokázala chytit zlatonku. Místo aby to oslavila s týmem ale běžela za Harrym a zbytek dne strávili spolu. Tehdy poprvé padla řeč na to, jak bude vypadat zápas Nebelvíru proti Havraspáru, který se měl hrát v listopadu. Nikdy se ale nehádali, jenom si sami sobě řekli, že se nebudou šetřit a půjdou do toho, ať ten lepší vyhraje. Jednou byl zase výlet do Prasinek, Harry jako vždy musel zůstat v Bradavicích, ale přitom se splnil jeho sen. Zůstala s ním i Cho a měli celé odpoledne v klidu pro sebe. Každý totiž byl pryč, takže měli jistotu, že je nikdo nemůže vidět. Prochodili spolu strašnou dálku a Harry měl pocit, že to snad už lepší být ani nemůže. Uvědomoval si, že se do ní zabouchl až po uši a bylo mu to jedno, naopak se mu to líbilo. Člověk si může domyslet, k čemu v takovém vztahu šestnácti a sedmnáctiletých mohlo tak asi docházet. Hermiona pak vždycky zaníceně poslouchala Harryho vynucené povídaní o tom, co právě zažili. Celkově ho jeho vztah s Cho léčil ze všech jeho strastí. Občas bohužel Lexter zahlédl nějakou tu vzpomínku z jejich setkání, ale dělal jako by nic, sice se potutelně usmíval, ale nedal znát, že ho to nějak zajímalo. Popravdě si Harry už nedokázal představit, jak to tu mohl těch pět let přežít bez Cho, mnohokrát si představoval, co by se stalo, kdyby to všechno rázem ustalo, že by pak znovu musel snášet ty Snapeovy narážky, pohledy ostatních, na které, když byl s Cho, nemusel ani tak myslet. Znovu by musel myslet na hrozné věci a asi by ten hlas, který ho na konci září nutil utéct z Bradavic umučil k smrti. Nedokázal si představit, jak by mohl trávit čas v Bradavicích bez Cho.

Nadešel předposlední den v měsíci října a tudíž jeden den před Předvečerem všech svatých. Všichni už se shromáždili u večeře ve Velké síni a obdivovali výzdobu Halloweenských dýní, zvlášť pak Hagrid, který na dýně pyšně koukal a občas prohodil slovo s naškrobeným Snapem.
Když už se všichni najedli, Brumbál povstal, což normálně při večeři nedělá a hned se celá Velká síň utišila, jako kdyby někdo otočil ovladačem hlasitosti na minimum.
„Milí studenti!“ řekl radostně Brumbál svým stařeckým tónem a rozhodil ruce, jako kdyby všechny ve Velké síni chtěl obejmout. „Letos jsme se s profesory shodli, že je velice zvláštní rok…“ řekl a odmlčel se, několik studentů v tu chvíli pohlédlo na Harryho, který měl unaveně opřenou hlavu o ruku a nepřítomně hleděl do našklebených úst jedné dýně. „jak už jsme vás informovali na začátku školního roku,“ řekl dál Brumbál a znovu se odmlčel, všichni na něj teď zaujatě civěli a čekali, co řekne dál. „bude se konat taková akce, na kterou vás zveme… alespoň většina profesorů…“ dodal s úsměvem a Harry si všiml, jak si Snape zakrytě a znechuceně odfrkl. „na karnevalový ples, který se bude konat místo zítřejší večeře.“
V tu chvíli se ve Velké síni strhla úplná vlna povídání nadšeného i zklamaného rázu, někdo povykoval na kamaráda, nebo kamarádku, někdo si zase šeptal, jen Harry pořád nepřítomně civěl do té samé tykve.
„Samozřejmě, nemusíte se bát, večeře se bude podávat během plesu.“ dopovídal ještě Brumbál přes celou Velkou síň, ale to ho stejně moc studentů neslyšelo, protože jeho hlas zanikl v chumlu šuškání a povídání. Hned na to se Brumbál spokojeně posadil a začal si něco povídat s McGonagallovou.
Harry se na ně letmě koukl a v tom okamžiku se Brumbál i McGonagallová podívali na něj zamyšlenými pohledy. Harry ztuhnul a hned obrátil pohled jinam, zase jeho zrak utkvěl na Halloweenské tykvi.
„Slyšel jsi to, Harry, ples, já jsem ti to úplně zapomněla říct!“ radovala se Hermiona.
„A co?“ řekl Harry znaveně.
„Budeš si moci zatancovat s Cho!“ snažila se křičet Hermiona, aby jí uslyšel přes ruch ve Velké síni.
„Já tancovat neumím.“ řekl Harry unaveně.
„Tak tě to naučím.“ řekla Hermiona a v tu ránu byl Harry vzhůru a při smyslech.
„Cože?“ zeptal se vyděšeně.
„Že tě to naučím.“ řekla usměvavě Hermiona.
„Harry, upřímnou soustrast.“ řekl Ron a potřásl mu s rukou.
„Nech toho, Rone.“ okřikla ho Hermiona.
„Ty snad umíš tancovat?“ zeptal se Ron.
„Samozřejmě, že ano.“ odsekla Hermiona a znovu pohlédla na Harryho.
„Nemáme ale kde to zkoušet.“ řekl nadějně Harry.
„A co Komnata nejvyšší potřeby?“ vyhrkla Hermiona. „Můžeme tam cvičit před tím, než přijde Lexter na Nitroobranu.“
„Ale ten chodí pozdě…a… a taky… nemáme moc času…“ koktal Harry a snažil se něco vymyslet. „taky se přece učíš…a…“
„Ty snad chceš před ní vypadat jako idiot?“ zeptala se triumfálním pohledem.
Harry naprázdno otvíral pusu a snažil se něco vymyslet.
„Bože, vždyť já nekoušu.“ řekla Hermiona
„No dobře.“ rezignoval Harry a znovu si unaveně opřel hlavu o ruku. Jeho pohled zase utkvěl na té tykvi.
„Nemůžu se přijít podívat?“ vyhrkl Ron.
„Ty snad umíš tancovat, že se tak vychloubáš?“ zeptala se dotčeně Hermiona.
„No… moc ne, ale…“
„A s kým na ples tedy půjdeš?“ zeptala se dál.
„No, Brumbál neříkal nic o dámském doprovodu.“ řekl Ron a začal si připadat divně.
„Takže tam jako jediný budeš sedět jako pecka a koukat, jak jsou všichni na tanečním parketu?“ ryla do něj dál Hermiona.
„Mě by nikdo nechtěl, leda že… že by… že bys…“
„Ne, to po mě nechtěj!“ vyhrkla Hermiona protože věděla, kam tím míří.
„Ale no tak, Kruma tady nemáš, takže taky nemůžeš s nikým jít, víš, jak se musím přemáhat, když tam hodlám jít s tebou?“ řekl dotčeně Ron.
„Když ale ty jsi Weasley.“ řekla Hermiona.
„No a co?“ zeptala se zleva Ginny.
„Ne, tak jsem to nemyslela, myslela jsem tím jako Rona.“ dodala hned Hermiona.
„Aha, tak to jo, to máš pravdu.“ řekla Ginny s úsměvem a bavila se dál s Deanem.
„Mockrát ti děkuju.“ řekl jí Ron a otočil se znovu na Hermionu. „Tak co?“
Hermiona chvíli znechuceně váhala a koukala po očku na jiné chlapce u Nebelvírského stolu, všichni si zamlouvali už dívky na ples.
„Padma byla z tebe minule úplně vyřízená, prý jsi byl nemožný.“ řekla Hermiona.
„No a co?“ odvětil dotčeně Ron.
„No a co?“ opakovala nevěřícně Hermiona. „Že by jsi mě také mohl zesměšnit!“
„Myslím Hermiono, že tebe už zesměšnit nejde.“ řekl Ron.
„Co jsi tím jako myslel?“ zeptala se ho naštvaně.
„No, prostě že…“
„Nechcete už toho nechat!“ křikl na ně Harry, který si tiskl ruce k uším, aby je už nemusel poslouchat. „Prostě budeš učit tancovat Rona i mě, Ron pak s tebou půjde a bude se ti věnovat a hotovo!“ křikl Harry a padl hlavou na ruku a zase se zahleděl do své oblíbené tykve.
Ron a Hermiona zmlkli a začali si hledět svého. Harry ale pak sebou cuknul, vždyť ani neví, jestli půjde s Cho.
Rychle se otočil a kouknul na ní. Cho se tam bavila s nějakou kamarádkou, ta zahlédla jeho pohled a šťouchla do Cho. Harry na ní povytáhl obočí, aby jí naznačil otázku, Cho ukázala prostředníčkem, na sebe a na něho a pak přikývla. Harry si s úsměvem oddechl a zamával jí. Pak se otočil, znovu se opřel o ruku a zahleděl se na tu známou tykev.
Po večeři ještě šli nahoru udělat nějaké domácí úkoly, které se jim hromadily jako řetězová reakce. Ron s Hermionou na sebe nechtěli promluvit, takže Harry fungoval zase jako taková spojka mezi nimi oběma. Všichni si oddechli, protože zítřejší Astronomie odpadá kvůli plesu, i když profesorka Sinistrová ještě hodinu po tom, co se to dozvěděla, na Brumbála naštvaně syčela, ale pak zjistila, že to stejně nemá cenu, tak se s tím nějak tak smířila a nakonec naštvaně řekla, že se plesu nezúčastní. Po společenské místnosti pobíhali studenti s oblečením, různými hadry a hábity a přemýšleli, za co zítra půjdou, spousta studentů to ale již měla rozmyšlené od samého začátku školního roku. Harry ani nevěděl, za co mají v plánu jít Hermiona a Ron. Zato on sám věděl, bude to ta nejlepší maska z celého večera, půjde sám za sebe, to bude nádhera, říkal si Harry. Ještě když bude nemotorně tančit s Cho, tak tomu dodá grády.
„Za co vlastně jdete?“ zeptal se jich Harry, když scházeli po schodech do Komnaty nejvyšší potřeby.
„To je překvapení.“ řekla Hermiona s úsměvem.
Harry obrátil oči sloup, jako by ho to nepřekvapovalo a pohlédl na Rona. „A za co ty?“
Ron se začervenal a nějak se neměl ke slovu, stále zaraženě koukal do země a nechtěl nic říkat.
„Takže taky překvapení.“ usoudil nakonec Harry a přestal se vyptávat dvou mlčících kamarádů.
Došli před Komnatu, kde samozřejmě ještě nebylo nic, protože si nic ještě nepřáli.
„Tak kdo si jí vymyslí?“ zeptala se Hermiona.
Harry a Ron po sobě koukli a Harry nakonec řekl. „Ty jsi učitelka, tak do toho.“
Hermiona si vzdychla a rozladěně koukla na místo, kde se vždycky ukazoval vstup do Komnaty nejvyšší potřeby. Vtom se před nimi objevily dřevěné dveře s okýnkem rozděleným křížem, takže to vlastně byly čtyři okýnka. Vzala za dřevěnou tvarovanou kliku a otevřela. Před nimi se objevil tančení parket osvětlený několika překrásně zdobenými lustry se spoustou svíček, kolem dokola bylo pár židlí a úplně vzadu ve stínu byly hudební nástroje opřené o zeď.
„Myslíš, že si na ně jako máme sami hrát?“ zeptal se opatrně Ron.
„Samozřejmě že ne, tohle je kouzelná místnost.“ řekla Hermiona a zavřela za Harrym dveře.
„To okýnko mě dost znervózňuje.“ pronesl neklidně Ron.
„O to se nestarej, takže kdo půjde první?“ zeptala se Hermiona.
„Harry!“ vyhrkl hned Ron.
„Takže Rone, pojď sem.“ přikázala mu Hermiona.
„Ale já…“
„Jako první jsi nechtěl, takže si tě vychutnám.“ usmála se Hermiona a mnula si ruce.
„Harry…“ prosil Ron.
„Jak dáma řekla, Rone.“ pronesl usměvavě Harry.
„Měli bychom si pospíšit, za chvíli bude zákaz vycházení.“ upozornila váhajícího Rona Hermiona.
Ron se pomalu připlížil k ní na parket, Harry se posadil na jednu ze židlí v rohu a pozoroval je.
Vtom se nástroje v koutě samy zvedly a začaly hrát nějakou rytmickou hudbu, kterou Harry neznal.
„To ne, něco pomalejšího, zkuste waltz a taky hezky pomalu.“ řekla Hermiona.
Ron před ní stál a umučeně na ní koukal, čekal, co bude dál, hudba se změnila a Hermiona hned byla spokojená.
„Víš Rone, musíš ke mně blíž.“ řekla opatrně Hermiona.
Ron se ještě naposledy podíval beznadějně na Harryho, který mu radostně zamával a pak se přisunul blíž k Hermioně. Ta ho popadla a ukázala mu, kde jí má chytit a jaké má dělat kroky, Harry nevěděl, jestli je takový nemotora kvůli tomu, že to je Hermiona, nebo prostě že to tak neumí.
Začali se točit na parketě a Harry si musel dát ruku před pusu, aby se nesmál, protože Ron stál před Hermionou tak, jako kdyby mezi nimi tekl potok a on do něho nechtěl spadnout.
„To se mě tak štítíš?“ zeptala se ho překvapeně.
„Ne, jen… jen ti nechci šlápnout na nohy.“ řekl Ron.
„Víš, když tančíš, měl by ses partnerce dívat do očí, nebo někam vedle, ale určitě nesměřovat pohledem takhle dolů.“ řekla Hermiona a beznadějně na Rona hleděla.
„Tak dobře.“ řekl Ron a zvedl pohled, hned ho ale od Hermiony odvrátil a koukal na hrající nástroje. „Jaké myslíš, že na ty nástroje použili kouzlo?“ chtěl to zamluvit Ron.
Hermiona mu ale neodpověděla, stále na něj zaraženě koukala a v tanci ho vedla.
„AU!“ křikla na celé kolo a začala si hladit nohu.
„Je, promiň…“ řekl překotně Ron. „Já nechtěl.“
„To je dobrý.“ odvětila Hermiona, Ron jí právě nechtěně kopl do holeně. „Tak budeme pokračovat, ne?“ zeptala se ho Hermiona neochotně.
„Jak myslíš.“ řekl Ron a znovu se k ní přiblížil.
„Nesmíš bejt tak prkennej.“ napomenula ho.
„Co…co, jak prkennej?“ ptal se zmateně Ron.
„Jako kdybys byl duchem jinde, soustřeď se na tance, zkus to prožívat, vždyť jsem ti kroky ukázala, i jak mě máš držet, tak nemysli na blbosti.“ řekla mu rázně a znovu se s ním začala točit.
„AU!“ křikla znovu. „Šlápl jsi mi na nohu!“
Ron se nešťastně odtáhl a znovu breptal: „Já opravdu nechtěl.“
„Ale nemel.“ pronesla rozladěně Hermiona a znovu si ho přitáhla k sobě.
Ron pořád měl sklony koukat se dolů na nohy a stále se nemotorně pohyboval.
„Víš, to na partnerku moc nezapůsobíš, když jí pořád budeš koukat do výstřihu.“ řekla mu rozladěně Hermiona.
„Já se ti tam nedívám, čumím na nohy.“ nasupil se Ron.
Hermiona si povzdechla a dál Rona vedla. Po chvilce točení se hudba změnila a Hermiona nahodila jiný druh tance.
„Dej mi levou ruku.“ řekla mu a uchopila mu nataženou ruku. „Teď jí trochu uvolni a druhou rukou mě obejmi kolem pasu.“ řekla a Ron ztuhl.
„Myslíš jako sem?“ naznačil jí a pomaličku se jí začal nervózně dotýkat kolem pasu.
Hermiona si povzdechla a řekla: „No, lepší to asi už nebude.“ druhou ruku mu položila na rameno a začali se znovu pohybovat v rytmu hudby. Ronova nervozita pomaličku začala mizet, když tak protančili asi deset minut, dokonce se začal usmívat.
„Už mi to docela jde, ne?“ usmál se na ní Ron.
Hermiona si zase povzdechla a pravila: „Víš, normálně je zvykem, že kluk vede holku na ne naopak.“
„A to nedělám?“ znejistěl zase Ron.
„No víš… ne.“ pravila opatrně Hermiona.
„A… a… a je to vidět?“ zeptal se.
„No… u tebe ani ne, ale…“ přemýšlela, co řekne. „já věděla, proč si tě nemám vybírat.“
Po asi čtvrt hodině vyzkoušeli ještě další kreace a z Rona pak začal téct pot, i když nebylo jasné jestli z únavy, nebo z něčeho jiného. Hermionu už začaly bolet nohy, jak jí na ně pořád Ron šlapal. Ten se nakonec se sesul na židli vedle Harryho, který už pomalu klimbal a usínal při té plouživé melodické hudbě.
„A teď ty.“ uslyšel z parketu, byla to Hermiona, která na něj už čekala.
„Co… jo tohle.“ došlo Harrymu a promnul si oči.
„No tak pojď, víš, že před ní nemůžeš vypadat jako nešika, navíc zítra už nebudeme mít čas.“ řekla.
Vtom se otevřely dveře a dovnitř vešel Lexter, jakmile tam všechny uviděl, usmál se a hned se zeptal. „Ah, už jseš tady Harry, tak to můžeme začít dřív, ano?“
Harry naprázdno otevřel pusu a kouknul na Hermionu.
„A…asi ano.“ pronesl.
„Tak pojď, Hermiono,“ řekl Ron nepřítomně, zvedl se ze židle a zamířil ven. „pojďme, ať tady můžou být sami.“
„No… tak dobře.“ řekla Hermiona a šla ke dveřím, pak ještě pohlédla na Harryho, který bezradně pokrčil rameny, ale to už oba dva vyšli ven ze dveří. V tu ránu se místnost proměnila v polstrovanou, takovou kde cvičili Nitroobranu.
Lexter pohlédl na Harryho, přečetl si jeho myšlenky a pak pochopil.
„No, v tomhle ti Harry nepomůžu, měl jsi mě zastavit než odešli.“ řekl mu.
„Předpokládám, že mi nedokážete vykouzlit učitele tance.“ řekl zklamaně Harry.
„To opravdu nemohu. Vykouzlit živé tvory je to nejtěžší, co v kouzelnictví snad existuje a většina kouzelníků to neumí.“ řekl mu na to Lexter.
Harry pokývl hlavou a zhluboka se nadechl, přistoupil k Lexterovi na své místo s pevným kusem podlahy a připravil si hůlku.
„Víš Harry, myslím že to zvládneš, koneckonců ve čtvrtém ročníku jsi to také zvládl.“ řekl Lexter po chvilce.
„Ve čtvrtém ročníku jsem se málem na parketě přerazil.“ odvětil ponuře Harry.
„Ty si myslíš, že tě kvůli tomu nebude mít ráda?“ zeptal se ho s úsměvem Lexter.
„Hele, máte přece potlačit své telepatické schopnosti.“ řekl Harry.
„Na tohle je nepotřebuji, věř mi.“ usmíval se dál Lexter. Harry se kousl do rtu a přemýšlel, co zítra udělá. Opravdu před ní bude vypadat jako nemehlo a nebude ani ze sebe dělat chudinku a nebude jí říkat, že se nikde nemohl naučit tancovat.