25. kapitola - Halloweenský ples
„Ježíši
Rone, teď nemůžeš jít do sprchy, jde se dolů!“ řehtala se Levandule.
„To nebylo vtipný.“ usekl na ní Harry a vedl Rona skrz dav
lidí do Vstupní síně.
„To je nějaký koupací dívčí plášť, nebo co?“ křičel další
student z Mrzimoru.
„Hele Rone, mohla bych si ho půjčit do sprchy?“ křičela
nějaká holka z Havraspáru.
Ron se držel za Harrym jako oběšenec a s očima dolů procházel
celým davem pokřiků.
„No teda Rone?“ hlesla Lenka Střelenka, když kolem ní
procházeli. Měla na sobě obrovitý klobouk s hlavou a zobákem orla, znakem
Havraspáru, dále měla plášť z peří a velké bačkory ve tvaru ptačích drápů.
„Ty taky zrovna nevypadáš nejlíp.“ utrousil k ní bokem Ron.
„To ne, mě se v tom náhodou líbíš.“ řekla Lenka.
„Fakt? No… no tak dík.“ řekl Ron a radši ustoupil s Harrym o
kousek dál. Stále se snažil za Harryho schovat, jenže byl o hodně vyšší a
vždycky ho někdo ze zadu viděl, takže dlouhou dobu na něj stále jen pokřikovali
kvůli jeho růžovém županu.
„Rone, co nám to tu budeš předvádět?“ křičela zase nějaká
holka z davu Mrzimorských.
„Dejte mu už pokoj!“ křikl Harry.
„Hele Rone, víš že bys v tom byl dobrej brankář, střelec by
se tě lekl dřív, než by po tobě hodil camrál.“ křikl Stewart Arkley z
Havraspáru
„Hele, já jsem prefekt, jestli někdo chce sundat body, tak ať
mi to řekne.“ křikl rozzuřeně Ron.
„Aby ses nezbláznil!“, „Nepochopíš srandu!“ „Ty jsi ale
tupec!“ začalo se ozývat naštvaně od ostatních.
„A to se ještě neobjevili Zmijozelští.“ hlesl Harry k Ronovi
a ten si začal uvědomovat, jak to asi bude vypadat pod sprškou nadávek od
Zmijozelu.
Vstupní síň už praskala ve švech, protože se začali do ní
hrnout i Zmijozelští, všichni teď čekali, až jim profesoři otevřou dveře do
Velké síně. Harry se konečně začal dívat po Nebelvírských studentech, Neville
měl na sobě jakýsi mušketýrský kostým, který mu byl příšerně malý, nejspíš mu
trik s netopýřími křídly nevyšel, tak si to musel od někoho půjčit. Ginny byla
celá napatlaná bledou barvou a v puse měla dva velké špičáky. Stejně tak
vypadal i Dean vedle ní, který byl nejspíš za Drákulu, měl na sobě tmavý plášť
s rudým vnitřkem, to samé i Ginny, vypadali jako takový upírský pár, slepené
mastné vlasy a nějak zvláštně změněné ruce, takže vypadaly jako kdyby byly sto
let staré.
Harry si pak všiml, že se s někým baví, byl to odporný skřet
se slizkou tváří, nerovnými zuby, žlutýma očima a s kůží celou hnusně zelenou a
slizkou, na sobě měl strhané šaty, které vypadaly jako pytel na brambory. Harry
v něm po chvilce bloumání uhádl Seamuse.
Levandule měla strašně zvláštní kostým, na sobě měla nějaké
bílé oblečení a celá byla průhledná, Harry ještě nikdy neslyšel kouzlo na
poloprůhlednost, ale bylo jisté, že Levandule dnes půjde za ducha.
Harry pak našel i Parvati Patilovou, na sobě měla překrásné
šaty, spíše vypadaly jako svatební, ale byly o mnoho barevnější a na hlavě měla
korunku, šla nejspíš za princeznu, Harryho ani nepřekvapovalo, že si vybrala
zrovna tuhle pitomost.
Vedle Parvati stála její sestra Padma a neustále na někoho
nadávala, aby jí nelámali křídla, byla za anděla, udělala si vlnité vlasy,
nějaký očisťující make up a jak to tak vypadalo, tak rozstříhala prostěradlo u
své postele a udělala si z něho bílé oblečení.
Co byl ale odporný pohled, bylo na dvojčata Creeveyovy. Byli
spolu srostlí jednou rukou a jednou nohou a smáli se na celé kolo, protože se
přetahovali a pokoušeli se jít na opačné strany, ale přitom vždycky upadli.
Jack Sloper se bavil se Seamusem, měl velikánské rohy, na
sobě odpornou kožešinu převázanou řetězy a neuvěřitelně odporný obličej, také
kouzlem změněný a o kudrnatých vlasech ani nemluvě.
Harry se pak podíval do hloučku Zmijozelských, zajímalo ho,
co si asi tak mohl vybrat jeho ‚oblíbený‘ student Draco Malfoy. Místo toho ale
zahlédl Millicent Bulstredeovou, která byla za jakousi namyšlenou královnu,
která si přála, aby jí každý obletoval.
Vedle ní stála Pansy Parkinsonová, na sobě měla tlusté brýle,
rozcuchané vlasy a podivné oblečení. Harrymu hned došlo, že tu chce zesměšnit
profesorku Trelawneyovou, protože se vydávala za ní.
Pucey a Bletchley šli za kata a jeho vězně, oba byli na svou
roli dobře přestrojení a jejich vzhled, který ani nemusel být kouzlem upravený,
ještě vystihoval jejich kostýmy.
Harry se podíval na Rona, stále se vedle něho krčil, jako
kdyby byl o hlavu menší a schovával se před Zmijozelskými. Když tak na něj
Harry koukal, vzpomněl si, že vlastně není jeho doprovod, tak kde má Hermionu?
„Nevíš kde máš Hermionu?“ zeptal se ho Harry.
Ron se na něj vyděšeně podíval. „Ty mi chceš ještě přidat do
hysterie, bože ani mi nepřipomínej, že jdu na ten ples s ní.“ hlesl úzkostlivě
Ron, pak ale ztuhnul pohledem na schodiště. Poklesla mu brada a nevěřícně tam
civěl, Harry se tam také podíval a co uviděl, ho málem poslalo na kolena.
Byla to Hermiona, ale vlastně to bylo všechno, co se s ní
normálně shodovalo. Celá byla bílá jako čerstvě napadaný sníh, tvář měla hebkou
a bílou, celá se jí třpytila a její plavé bílé vlasy se nejspíš kouzlem
vznášely ve vzduchu. Na sobě měla překrásné sněhové šaty ovázané sem tam
zlatými proužky. Zlaté střevíce s modrými pásky a sukni, která se nejspíš také
kouzlem sama pohybovala, jako kdyby do ní foukal letmý větřík.
Procházela mezi vyvalenými studenty, všichni na ní koukali
jako na smilování, ostatní měli ošklivé obličeje, celé to vypadalo jako
přehlídka skřetů a sem tam princezen, ale Hermiona absolutně kontrastovala.
„Tak co říkáš?“ optala se s úsměvem Hermiona Rona, když
přišla až k němu.
„Do… p…, do háje, totiž to… t…, to…“ koktal Ron a stále na ní
vyvaleně civěl.
„Myslím, že je Ron nad míru spokojen.“ řekl Harry a usmál se
na Hermionu.
„To aby ses za mě nestyděl.“ řekla Hermiona Ronovi, který
stále nevěřícně na ní koukal.
„Zdá se, že tu máš novou Fleur Delacourovou, Rone.“ řekl
Harry a poklepal Rona po zádech.
Ron však stále na Hermionu třeštil oči a nezmohl se slova.
Harry ho tedy udeřil silněji do zad, až Ronovi málem vyrazil dech, takže se
konečně vzpamatoval.
„Totiž…, chtěl jsem říct, že vypadáš… dobře.“ vypadlo z Rona
nakonec.
„Díky.“ řekla Hermiona a zařadila se vedle Rona. Všichni na
ní závistivě koukali, jak může taková obyčejná holka dokázat ze sebe udělat
tohle? Všichni se ptali na to samé a mezi sebou se bavili.
„Pottere!“ zasýpal hlas za Harryho zády, Harry se lekl
a otočil se, byli tam tři mozkomoři a stahovali na něj odporné ruce, Harry
zalapal po dechu a praštil sebou na záda, až si vyrazil dech a začal se dusit.
Vtom se ozvalo hlasité řehtání, všichni kolem dokola se
smáli, Harry konečně otevřel oči a před sebou spatřil Malfoye, Crabbeho a
Goyla, sundali si kapuce jejich mozkomorských plášťů a smáli se na celé kolo.
„Já vám říkal, že to zabere!“ křičel ze všech sil Malfoy a
smál se, až se za břicho popadal.
„Vy jste tak nehorázní idioti!“ křikla na ně Hermiona,
zatímco Ron pomáhal udýchanému Harrymu na nohy.
„Bojí se nás jako čert kříže!“ křičel dál Malfoy.
„Tebe bych se nebál ani kdyby ti narostly lupy v tvým
mastných vlasech, ach promiň, já zapomněl, ty už je tam máš…“ řičel na něj
vztekle Harry.
Malfoy vzal hůlku a rozzuřeně vykračoval k Harrymu.
„Pane Malfoyi.“ ozval se mužský hlas ze schodů, všichni rázem
ztichli a zahleděli se nahoru. Byl to Lexter, na sobě měl modrý trikot s velkým
červeným S na žlutém podkladu, červené boty a stejně tak červený plášť. Vtom
mávl hůlkou a vznesl se do vzduchu jako pravý Superman. Dopadl pak lehce na zem
hned vedle Malfoye a Harryho.
„Strhávám vám deset bodů za takovou nehoráznost, možná, že
kdyby jste viděl na vlastní oči umírat své rodiče pokaždé, když se objeví
mozkomor, nebyl by jste tak veselý.“ sykl k Malfoyovi Lexter naštvaně, ani se
nepodíval na Harryho a kráčel směrem ke dveřím do Velké síně.
Všichni teď koukali vyjeveně na Harryho, pochopili, co zažívá
pokaždé v přítomnosti mozkomora, Harry teď se otočil na své dva přátele a
naznačil jim, ať se rychle baví o něčem jiném. Ve Vstupní síni se rázem strhla
vlna šepotu a všichni koutkem očí koukali na Harryho v cowboyském obleku. Harry
byl sám rád, že si ho nikdo moc nevšímal kvůli jeho převleku, že tolik není
nápadný, jenže teď tomu bylo přesně naopak. Ron už se přestal schovávat,
pochopil, že má nejspíš po zbytek večera pokoj s pomluvami na jeho převlek,
všichni si teď budou povídat o Harrym.
„Občas ten Lexter plácne takovou blbost…“ ztěžoval si Harry.
„Vždyť ale to je dobře,“ přerušila ho Hermiona. „tím tě
nezesměšnil, naopak tím vysvětlil to, proč jsi se lekl Malfoye, každý si
myslel, že jsi bázlivý, ale to není pravda, teď ví proč.“ dopovídala mu a její
sněhové vlasy vlály ve vzduchu. Ron na to přikyvoval a konečně byl rád, že na
něj nikdo nepokřikuje.
„Prosím všechny o pozornost,“ zahřímal hlasitě Lexter u dveří
na celou Vstupní síň. „Ve Velké síni jsou stoly vždy pro čtyři studenty, proto
si prosím předem vyberte, s kým budete sedět, místo je pro každého, takže není
důvod pro tlačenice, nyní prosím postupujte do Velké síně za mnou.“
Vtom se ohromné dveře vedoucí do Velké síně otevřely a za
nimi studenty hned přivítala profesorka McGonagallová, měla na sobě jakýsi
oblek kněžny s dlouhými šaty a brýle s jednou čočkou, které se jinak nazývají
monokl.
Studenti se začali hrnout do Velké síně, Harry ale stále nechtěl
jít dál, něco mu chybělo, jeho doprovod.
„Já tady počkám na Cho, jděte napřed a pohlídejte nám stůl.“
řekl jim Harry, když se začali rozdělovat.
„Dobře.“ pravil Ron a hrdě šel s Hermionou dovnitř.
Harry uhýbal všem studentům, kteří se snažili se protlačit
dovnitř, občas se o něj otřelo nějaké hrůzostrašné stvoření, nebo ho poškrábal
čísi dráp. Vstupní síň se začala pomalu vyprazdňovat, Harrymu pokleslo srdce,
nikde Cho neviděl. Kde může být? Nakonec ve Vstupní síni nebylo ani dvacet
studentů a Harry už jasně viděl, že mezi nimi ho není. Povzdychl se a začal být
nervózní, připadal si dost blbě, nikde nebyla, půjde tam sám, jako jediný sám,
dokonce i Malfoy měl Pansy jako doprovod.
Vtom ho někdo ze strany políbil na tvář, Harry sebou trhnul a
podíval se za sebe.
„Čekáš na mě?“ zeptala se ho Cho.
Harry se zhluboka nadechl, nemohl věřit vlastním očím, byla
za elfku, plavé vlasy sahající až na záda měla hebké a rovné, obličej nalíčený
se špičatýma ušima, které jí ohromně slušely, rovné tenké a černé obočí, které
se jí na krajích zvedalo, na sobě měla šaty složené snad ze stovek stříbrných
třpytících se řetízků a ve zlatém výstřihu měla jakýsi bílý medailon. Nebyla
zdaleka tak hezká jako Hermiona a její převlek za vílu, ale Harrymu teď připadala
jako to nejhezčí stvoření na světě.
„Tak… tak nějak.“ koktal Harry a snažil se nevypadat tak
hloupě jako před chvilkou Ron, rozhodně tam neměl nikoho, kdo by ho bouchl do
zad a vrátil do reality.
„Vždycky se mi líbili cowboyové.“ řekla s úsměvem.
„To myslíš vážně, nebo jen abych se necítil blbě?“ ptal se
Harry, zatímco se celá Vstupní síň vyprázdnila a všichni už byli ve Velké síni.
„Opravdu.“ řekl Cho a přistoupila k němu blíž. Harrymu se
trochu podlomila kolena, když ucítil její vůni.
„No… ty… t… ty taky nevypadáš špatně.“ koktnul Harry.
„Děkuju.“ usmála se na něj Cho.
„Hele, vy dvě hrdličky, čekáme jen na vás.“ řekl přátelským
tónem Lexter, který je pozoroval ode dveří.
„Jo, jasně.“ hlesl Harry, otočil se a pomalu šli do Velké
síně.
„Asi bys jí měl nabídnout rámě.“ pošeptal mu Lexter, když
kolem něho procházeli.
Harry se začervenal, Cho Lexterovu poznámku uslyšela a
nabídla mu ruku.
Když vešli dovnitř, zjistili, že Velká síň je asi ještě
jednou delší a širší, než byla obvykle, že je tam nesmírný brajgl, všichni se
spolu radostně bavili a byli rádi, že konečně jsou ve větší místnosti než byla
Vstupní síň. Byly zde seřazené kulaté stoly se svícnem uprostřed a u každého
byly čtyři židle. Uprostřed síně pak byl prostorný taneční parket a v rohu u
oken byly opřené hudební nástroje. Ron Harrymu a Cho z dálky mával a ukazoval
jim na dvě volné židle u stolu, u kterého s Hermionou seděli.
Všichni stále zírali ještě na Harryho a jeho doprovod, někdo
se usmíval, někdo při pohledu na ně ohrnoval nos. Harry byl při pohledu na Cho
v sedmém nebi, nemohl uvěřit, jak dnes vypadá, že vůbec může být ještě
krásnější. Když si přisedli, tak Ron na ní také valil oči, nakonec do něj místo
Harryho jako minule, šťouchla Hermiona.
Vtom se ozval šoupavý zvuk, všichni se otočili k učitelskému
stolu, který nikdy neměnil svou pozici. To právě vstával Albus Brumbál, Harry
se při pohledu na něj vrátil do reality, jako by vždycky, když na něj pohlédne,
všechno štěstí z něho vyprchalo.
Alespoň si konečně mohl prohlédnout ostatní učitele. První
zleva byl nepřehlédnutelný Hagrid.
Přes oko měl černou pásku, zjizvenou tvář s napoleonským
kloboukem, který byl ale černý s lebkou a dvěma zkříženými kostmi jako znak.
Místo jedné ruky měl starý rezavý hák, proužkovanou červenou vestu, dole pod
stolem byl vidět dřevěný kůl, který představoval dřevěnou pirátskou nohu. Harry
si teprve teď všiml, že mu na rameni sedí nějaká rozcuchaná sova, vzpomínal si
na ní, to je ta sova, kterou Hagrid věčně tahá sebou ve svém spratkovém
kožichu, teď se mu unaveně klimbala na rameni a zavírala na přeskáčku jedno oko
po druhém.
Vedle Hagrida byl Snape, ten samozřejmě na sobě měl svůj
obvyklý černý hábit, mastné vlasy a hákovitý nos, nebyl dnes za nic a podle
jeho nálady tomuto plesu moc neholduje. Navíc Hagrid seděl hned vedle něho, z
čehož také nebyl zrovna dvakrát nadšený, Hagridova sova věčně únavou padala a
on jí pořád chytal, bohužel většinou padala směrem na Snapea.
Vedle Snapea se posadil Lexter ve svém Supermanovském kostýmu
a o něčem se vesele bavil s McGonagallovou v jejím kostýmu kněžny.
Na druhé straně stolu seděli další profesoři, profesorka
Sinistrová zřejmě dostála svého slova a nezúčastnila se. Harryho nepřekvapilo,
že madam Pomfreyová jde za zdravotní sestru, stačilo jí si vzít svůj každodenní
oblek a bylo to.
Vedle ní seděla profesorka Prýtová, která měla na sobě světlý
nafouklý jednobarevný oblek a místo čepice velký klobouk nějaké hnědé houby.
Stále se omlouvala, když do někoho svým širokým kloboukem drcla.
Nakonec tu byl Kratiknot, který měl na sobě tmavě modrý plášť
s půlměsíčky a hvězdami.
Uprostřed se teď postavil profesor Brumbál, kostým měl vcelku
normální, byl za Santa Clause, však také jeho dlouhé vousy mu to dovolovaly,
jeho jasně červený kostým s nejspíš i trochu vycpaným břichem, měl na sobě
sněhové pásy a na hlavě měl červenou čepici s bambulí.
„Vítám vás všechny na oficiálně již osmdesátém třetím
maškarním plese, který se nepravidelně pořádá na naší škole.“ řekl do tiché
Velké síně Brumbál. „Dřív než se pustíme do večeře vás chci upozornit, že
večerka se pro dnes posunuje až do půlnoci, samozřejmě pokud někdo bude chtít
odejít už dříve, nic mu v tom nebrání, dále také chci oznámit, že zítřejší
výuka bude o hodinu posunuta.“ řekl Brumbál a ve Velké síni se rozlehlo hlasité
a radostné mumlání.
„A nyní už na nic nečekejte a objednávejte si večeři.“ řekl
Brumbál a posadil se. Hned na to ho Harry viděl si vzít jídelní lístek a pak
něco řekl svému talíři, na kterém se hned poté objevilo jeho vybrané jídlo.
„Co říkáš na ten způsob stolování, Hermiono?“ zeptal se jí
popudlivě Ron.
Hermiona na něj naštvaně koukla a rozmýšlela se, co řekne.
„Hlavně se tu nezačněte hádat.“ řekl jim Harry a podal Cho jídelní
lístek, který byl na každém čtyřčlenném stole jeden.
Celá Velká síň byla překrásně vyzdobená, zdá se, že ještě
něco pro dnešek, co se týče výzdoby, profesoři dodali. Obloha na stropu Velké
síně byla strašidelně zamračená a občas sem tam prolétl nějaký ten netopýr.
Svíčky visící volně ve vzduchu také svítily jiným světlem, dodávaly
strašidelnou atmosféru celé Velké síni. Hagridovy dýně měly v sobě každá jednu
svíčku, která osvětlovala jejich vnitřek a vynikaly tak jejich děsivé škleby.
Také se zdálo, že teplota nějak poklesla, bylo tam více zima než obvykle, avšak
dalo se to vydržet bez toho, aby člověk chytil rýmu.
Když už všichni v síni hodovali, si Harry všiml, jak Hagrid
zápasí se svým hákem na jedné z jeho rukou. Většinou všechno musel brát tou
druhou, bohužel občas něco vylil nebo mu něco vyklouzlo z talíře a Snape přímo
pěnil zlostí.
„Vy ste tu za upíra, profesore?“ zeptal se Hagrid Snapea,
který opravdu vypadal jako upír, i když byl ve svém normálním oblečení. Snape
mu na to jen letmo a pomalu, ale hlavně naštvaně zavrtěl hlavou.
Lexter se na něj díval a usmíval se. Pak to nevydržel a řekl:
„Hagride, měl by jste pak vyzkoušet Bublinkový driják, to vás postaví na nohy.“
řekl mu.
Hagrid nadšeně přikývl, Harry věděl, že Hagrid pije víno jako
vodu a že na to, aby se opil potřebuje snad celou cisternu, kolik toho vydrží,
takže se nedivil, že to chce zkusit. Čtveřice seděla blízko učitelského stolu,
takže učitele Harry slyšel.
Hagrid pak vzal lístek a pročetl si tam něco. Lextera se v tu
chvíli na něco ptala McGonagallová, takže přestal dávat pozor. Hagrid pak řekl:
„Bublinkový driják.“ A před ním se na stole objevil malinkatý pohárek, velký
asi jako lidský prst. Hagrid se zasmál nad tou kapkou pití, která v tom byla a
popadl tu malinkatou skleničku.
V tom se Lexter otočil a všiml si, co Hagrid dělá. „Teď to
nepijte!“ křikl, jenže to už to do sebe Hagrid vyklopil.
Ta malinkatá sklenička se oproti Hagridovu mocnému tělu zdála
být téměř neviditelná, ale v tu chvíli, co to do sebe Hagrid vyklopil, se mu z
břicha ozvala hotová bitva. To kručení bylo strašně, vtom si Harry všiml, že si
Lexter zacpává uši, nejistě se koukl po jeho sousedech, kteří také zaslechli
Hagridovo kručení v břiše a zvědavě na něj civěli.
Kručení nepřestávalo a nabíralo obrátky, Lexter už zavíral i
oči, všichni na Hagrida zvědavě koukali s očekáváním, první, kdo si kručení
všiml, byl samozřejmě Snape, který seděl hned vedle Hagrida a teď vypadal, jako
kdyby se chystal každou chvíli skočit do bojového zákopu a krýt se před
dělostřeleckou palbou z minometů.
Hagrid si jeho výrazu všiml, otočil se tedy k němu obličejem
a řekl: „Vodpusťte profesore, ale to pití… Aaagggggggrrrrrrrrrhhhhhhhhhh!“
Nastalo hrobové ticho, Hagrid říhnul tak mocně a přímo na Snapea,
kterému při říhnutí zavlály jeho slepené vlasy, že všichni ve Velké síni
ztichli a dívali se směrem ke stolu profesorů, jako kdyby očekávali nálet
stíhaček.
Snape měl bledý obličej, bezvýrazně hleděl do svého talíře a
těžce oddychoval. Harry viděl, jak zuby nehty svírá v ruce vší silou vidličku a
mocně se přemáhá, aby jí vzteky nezapíchl Hagridovi do zadku.
„Já se moc vomlouvám, teda tohle je ale pořádnej driják,
profesore.“ pronesl Hagrid rozjařeně směrem k Lexterovi. Ten konečně otevřel oči
a zjistil, že se stalo přesně to, co očekával, opatrně se přitom podíval zpátky
na Hagrida, jestli je v pořádku.
„Chtěl jsem vám říct, tady teď ne.“ řekl nakonec Lexter.
Profesorka McGonagallová byla ve střehu a v ruce držela
hůlku, jak jí říhnutí vylekalo, Brumbál se na Hagrida usmíval a Kratiknot také.
V tu ránu se v celé síni rozhostil smích, každý se smál a
nemohl uvěřit vlastním uším, všichni se teď už smáli kromě profesorky
McGonagallové, která ještě stále nechápala, která bije a hlavně kromě Snapea,
který byl celý zelený.
„Starej dobrej Hagrid.“ řekl Ron a usmíval se od ucha k uchu.
„Viděl jsi Snapea?“ ptala se rozjařeně Cho.
„A viděla jsi, jak mu zavlály vlasy?“ ptal se ještě
uchechtaný Ron.
„To byl děs, myslela jsem, že ho snad Snape zabije.“ řekla
Hermiona.
„To bys viděla, jak ten se umí ovládat.“ řekl jí na to Harry
a zamyšleně se na Snapea díval.
„Proč se ho najednou zastáváš?“ zeptala se ho Hermiona.
„Tady nejde ani tak o zastávání, ale o to, jak je Snape
prohnaný.“ řekl jí na to Harry.
„S tím souhlasím, má za ušima.“ řekla Cho.
„Rozhodně už vím co zkusit na Freda a George, jak že se to
jmenovalo? Šumivý driják?“ ptal se rozjařeně Ron.
„Myslím že Bublinkový driják, je zakázané ho pít ve společnosti.“
řekla Cho.
„Divím se, že ho Hagrid nezná.“ podotkla Hermiona.
„To pití je ze severní Asie.“ řekla na to Cho.
Po chvíli se už zase všichni uklidnili od závratného smíchu a
Hagrid se už zase zabýval padající sovou. Snape se začal bavit s Lexterem,
takže se nemusel už věnovat Hagridovi a jeho sově, Brumbál se o něčem povídal s
McGonagallovou a Kratiknotem.
Najednou hudební nástroje se zvedly začaly samy hrát, stejně
jako ty v Komnatě nejvyšší potřeby. Všichni na ně okouzleně koukali, jako kdyby
na housle a piáno hráli neviditelní hudebníci.
Vtom se do síně vřítila další postava, měla rozcuchané vlasy,
velké brýle s tlustými obroučky a nějaké křiklavé sváteční šaty. Harry po
chvilce zkoumání zjistil, že ta postava, která se blíží k profesorskému stolu
je Sibyla Trelawneyová převlečená za nějakou ještě šílenější ženskou, než je
ona sama.
„Ach Sibylo, nevěděli jsme, že se k nám dnes připojíte.“ řekl
s úsměvem Brumbál.
„Ano, tohle je můj první Karnevalový ples a právě jsem
zjistila z krbových uhlíků, že jestli se nebudu zúčastňovat každého tohoto
setkání, umřu hladem.“ pronesla překotně Trelawneyová, když dorazila až k
profesorskému stolu.
„Ano jistě, ale počkejte, nemáme tady dostatek židlí, vydržte
chvilku.“ řekl Brumbál a začal se zvedat, aby jí vykouzlil židli.
„To není třeba profesore, sednu si třeba… třeba tady.“
ukázala směrem ke stolu, kde seděli Harry, Ron, Hermiona a Cho, kteří po sobě
teď úzkostlivě pohledli.
„Obávám se, že studentské stoly byly vyhrazeny pouze pro
čtyři osoby…“ pokračoval Brumbál.
„To je v pořádku.“ zarazila ho Trelawneyová a vykouzlila si
mezi Harrym a Cho jednu židli podobnou těm, co měla ve své smradlavé učebně.
Následně si k nim přisedla a trochu je odstrčila od sebe.
„Nazdar, ke mně vlastně do hodiny chodí jenom tady pan
Weasley, že ano?“ spustila hned na to.
Harry věděl, že Ron většinu hodiny prochrápe a nebo si
vymýšlí to, jak právě věští, že se mu něco stane.
„Tak nějak.“ přitakal opatrně Ron.
„Ale Harry, proč jste se nepřihlásil ke studiu do mých
hodin?“ chrlila svá slova Trelawneyová jako žhavé olovo.
„Já totiž… no… profesorka McGonagallová mi řekla, že to není
pro mé vybrané povolání důležité.“ zamluvil to Harry.
„Věštění je důležité pro jakékoliv povolání, mladý muži.“
řekla mu na to.
„Aha.“ cekl Harry a nepřítomně se díval na tykev, na kterou
minulý den stále hleděl.
„Musím říct, že dnes vypadáte skvěle, Harry.“ řekla najednou
Trelawneyová.
Harry se až lekl téhle věty a jenom potichu hlesl: „Děkuju.“
„Já většinou tyhle zvyky neslavím, například vánoce pro mě
nevěští nic dobrého, snažím se jich stranit, ale to víte, stejně na vás jednou
dojde.“ mlela dál na Harryho, ten si jí nevšímal a jenom nepřítomně přikyvoval.
Kolem něho teď prošli Brumbál, McGonagallová, Lexter, Pomfreyová, Kratiknot a
Prýtová, kteří přerušili trapné liduprázdno na tanečním parketu.
„Tančení jsem od přírody nikdy neměla ráda, hvězdy mi
odhalily pravdu tohoto zvyku. To není proto, aby si chlapec s dívkou zatančili,
ne to ten hříšník jí chce svést z cesty spravedlnosti, kdepak, já jsem to hned
prohlédla, člověk si musí dávat pozor, samozřejmě ne ten, co má moc jako já, já
dokážu předpovědět všechny nástrahy života, přiznávám, že je to těžké, také
jsem musela dřít celý život, zrovna včera mě směr tekoucí vody z čajové konvice
předpověděl, že nastanou kruté časy, kruté časy to vám povídám, člověk nebude
mít ani trochu klid, řekla jsem si, že bych upozornila svou drahou přítelkyni
Anastázii, ale věděla jsem, že ona tomu mému umění příliš nerozumí, na to musí
mít člověk dar a to ona rozhodně nemá, ona je spíš taková tichá puťka, co se
hned zastraší…“
Harry si začal připadat mdle, její monotónní povídání ho
uspávalo a zároveň se divil, jak se dokáže dostat z tématu tančení na to, jaká
je její kamarádka Anastázie puťka.
„Rone, pojď.“ zaskučela Hermiona úzkostlivě a tahala Rona na
taneční parket, Harry věděl, že jediný člověk, který opravdu Trelawneyovou
nemůže vystát je právě ona.
Ron se nakonec zvedl a neochotně přešel s Hermionou na
parket, kde se už točilo několik párů.
Harry však opravdu nechtěl jít si zatancovat, jeho záchrana,
malý skřítek Dobby se nikde neukazoval. Taneční parket se zaplňoval čím dál
víc, někde už i studenti jen tak stáli a povídali si, Trelawneyová pořád něco
mlela, co už Harry nadobro nevnímal.
Podíval se vedle sebe jak Cho smutně kouká na tančící páry.
Začal si připadat trapně, všichni byli buď to už na nohou, nebo tancovali,
jenom oni dva tam sedí s nejprotivnější učitelkou ve škole. Stále se ale
neodvažoval vyjít na parket, dokud se neobjeví Dobby. Cho pořád koukala, jak se
tančící páry točí v rytmu hudby a zasněně na ně hleděla. Harry si dokola stále
přemítal, co má udělat, strašně jí chtěl svolit, říct, že ať už jdeme, ale zároveň
by tím musel přiznat, že tančit neumí.
„… a víte, co je divné, pane Pottere?“ mlela dál
Trelawneyová. „Minulé roky se mi stále před očima objevovala vaše smrt, ale
letos… nic.“
Harry zpozorněl a koukl na ní. „Cože?“ ptal se udiveně.
„Ani čajové lístky, ani tyrkysový prášek, nic. Jak kdyby jste
letos neměl zemřít.“ řekla dál v klidu Trelawneyová udiveným tónem.
Cho také zbystřila a překvapeně koukala, co právě
Trelawneyová povídá.
„Ale vždyť já jsem ani jeden ročník nezemřel, i když jste mi
předpovídala smrt.“ řekl Harry.
„No právě proto, musím vás varovat, letos žádnou smrt
nevidím.“ řekla vážně Trelawneyová a brejlila na něj skrz své tlusté obroučky.
Harrymu se začal zrychlovat dech, snad tohle nic
nenaznačovalo, pokud vždycky když mu předpověděla smrt nezemřel, co když teď,
když mu předpovídá že nezemře, naopak zemře? Co když se to tenhle školní rok
opravdu stane? Harry začal mrkat po síni a hledal Dobbyho čím dál víc, srdce mu
začalo být bolestivě a nějak se cítil, jako by se mu zvedal žaludek.
„Mám o vás obavy, pane Pottere, jsem si zcela jistá, že mé
věštby ještě nikdy neselhaly.“ řekla Trelawneyová.
Harry na ní vykuleně pohlédl.
„No, možná nějaké ano.“ připustila. „Ale pokaždé, i když jsem
se zmýlila, to mělo nějaký smysl, nějakou pointu, vždycky, pane Pottere.“
Harrymu nadskočil žaludek, popadl Cho za ruku a odtáhl jí na
taneční parket.
„Co to mělo znamenat?“ ptala se udiveně Cho.
„Já ani nevím… ale chci od ní co nejdál.“ řekl ustrašeně
Harry.
Cho na něho starostlivě pohlédla. „Chceš někam odejít?“
zeptala se ho.
„No… já… já nevím.“ breptnul Harry.
„A nechceš si jít zatančit?“ zeptala se ho Cho.
„No víš… tak…“ Harry nevěděl, co má říct, když teď bude
váhat, Cho dojde že tancovat neumí, když ale půjde tancovat, tak to pozná hned.
„Já nevím.“
Cho se usmála a řekla. „Jak nevíš?“
„No… prostě nevím.“ řekl Harry a pocit, který mu navodila
Trelawneyová se začal ztrácet pod záštitou trapnosti.
Cho ho vzala za ruku a přišli na okraj parketu, tam, kde si
jich moc lidí nevšímalo. Pak se na Harryho otočila a koukla na něj.
‚Teď si myslí, že jí nějak mám chytit a… a… no tak jsem to
viděl dělat Hermionu, takže bych mohl zkusit…“ říkal si v duchu ustaraně Harry.
„Hermiona mi to už dávno řekla, Harry.“ pravila Cho a Harry
na ní vykulil oči.
„Cože?“
Usmála se na něj a řekla mu: „Podej mi ruku.“ a Harry jí
opatrně podal ruku. Cho se na něj stále klidně usmívala. „Nic na tom není.“
řekla mu.
„Jo, já vím, ale je mi dost… tak jako trapně, už jsem to ze
čtvrtého ročníku zapomněl.“ pronesl opatrně Harry.
„Druhou ruku mi dej na záda.“ řekla.
Harry bezradně přistoupil k ní blíž a lehce se jí dotknul na
boku.
„Musíme k sobě blíž, Harry.“ řekla mu a přitiskla se až na
něho. Harry ucítil její tělo a zažíval v tu chvíli samé zvláštní pocity.
„Tu ruku.“ podotkla pak Cho.
„A…c..co s… s ní?“ breptal Harry.
„Trošku víc dolů.“ řekla mu opatrně Cho.
Harry trochu sjel rukou na jejích zádech o trochu dolů.
„Víc.“ řekla mu s úsměvem.
Harry tedy nejistě spustil ruku a zastavil se těsně nad jejím
křížem.
„Ještě víc dolů.“ řekla mu Cho.
Harry tedy sjel opatrně až na její kyčel.
„To stačí,“ pokračovala Cho. „ukážu ti kroky, ano?“
Harry přikývnul a sledoval pohyby Cho. Snažil se je
kopírovat, ale bylo to těžké, stále se musel dívat pod sebe, teď na nich
utkvělo i několik pohledů od studentů, vždyť přece jejich školní pár tančil.
Po asi pěti minutách se ale Harry chytil a dokázal jí už vést
sám. Nakonec se mu ani nechtělo přestávat a začal si to užívat, spíš ale kvůli
její přítomnosti. Pak narazili na Hermionu s Ronem, ten byl celý udýchaný a
jevil známky únavy. Pokaždé se Hermiony ptal, kolik ještě musí udělat koleček,
aby už měla dost.
Harry pak potkal Malfoye s Pansy, Malfoy se na Harryho
zvláštně usmíval a naznačoval mu něco o malé postavě s ušima. Harry si myslel,
že se mu vysmívá a tak se radši věnoval Cho, na Malfoye neměl náladu ani
kouskem své mysli.
Vlastně naopak, Harry si nedokázal představit, jak by to
mohlo být ještě lepší, teď už umí i tancovat a přítomnost Cho ho povzbuzuje
jako kdyby si sedl na své koště a vznesl se do vzduchu. Začali si s Cho povídat
jako tehdy, když se procházeli celé dny po pozemcích školy, přestali vnímat zvědavé
pohledy, Harry dokonce vypustil z hlavy všechny ostatní, představoval si, že
tam tančí sami, jenom oni dva. Líbezná hudba hrála stále dál, její klidný
rytmus Harryho uspokojoval, nakonec mu Cho položila hlavu na rameno a nechala
se jím vést v rytmu hudby. Harry jí věřil a ona jemu. Jejich vztah opravdu snad
nemohl být lepší, nejspíš dospěl už k tomu nejlepšímu, říkal si Harry. Jen se
bál, protože z vrcholu většinou není jiná cesta než zase pád dolů. ‚Ať
se mi to nestane, ať můžu být dál s Cho.‘ modlil se Harry. S Cho se cítil zase
opět živý, nemyslel na problémy, měla neuvěřitelnou vnitřní sílu, kterou
Harrymu s radostí předávala. Pochopení a láska z její strany uklidňovaly
všechny Harryho starosti a rozpory, ani při pohledu na tančícího Brumbála už
necítil takový vztek jako předtím. Když byl s Cho jako kdyby celý svět byl
úplně jiný, krásnější, pocit, který se nedá popsat žádnými slovy. ‚Bože, dej,
ať to nikdy neskončí…‘ říkal si Harry.
dokončení
(fifa, 12. 12. 2006 14:40)