11. kapitola - Rozhodnutí
Harry se zhluboka nadechl a vyndal přeložený papír. Obálka
se vznítila a zmizela kdesi ve vzduchu. Chlapec byl trochu zaskočený, ale
přesto rozložil dopis i když mu to s třesoucíma rukama dalo docela práci.
Obyčejně vždy nejdřív přejede očima řádky od shora dolů, ale tentokrát k tomu
nenašel odvahu. Zakázal svým očím sklouzávat na řádky níže, polkl a začal
pomalu nahlas číst Brumbálův úhledný rukopis.
Vážený pane Pottere,
Dovoluji si Vám oznámit rozhodnutí ve věci Vašeho přání vstoupit do řad členů
Fénixova řádu..
Po pečlivém zvážení Vaší nezletilosti i dalších závažných skutečností společně
s Vašimi argumenty i výsledky nedávné zkoušky rozhodla rada Fénixova řádu,která
zasedala dne 30. července, takto:
Harry zvedl oči a přejel všechny přítomné. Nikdo ani nedutal a v místnosti
bylo takové ticho, že by byl slyšet i špendlík spadlý na zem. Nadechl se a
pokračoval.
Hlasování se neúčastnilo nebo se vzdalo hlasování šest členů. Výsledky
hlasování zbylých členů skončilo deset ku devíti…
Polkl.
…pro vaše přijetí.
Jako zakladatel této organizace bych vám tímto chtěl poblahopřát a oficiálně
Vás přivítat jako nového člena organizace Fénixův řád.
Další informace a náležitosti budou vyřízeny, jakmile budete ochoten a pevně
rozhodnut se přidat.
S úctou Albus Percival Wulfric Brian Brumbál
Harry dokončil a vyčerpaně opřel hlavu o stolní desku. Náhle z něj spadla
všechny nervozita a rozechvělost, ale cítil se vyčerpaný, jako by měl běžet
maraton.
„ Dokázal jsem to! Já to dokázal! Jsem tam! – O jeden hlas. – O jeden nebo o
deset, ale dokázal jsem to. Oni mi věří. Věří, že na to mám. – Tak jim dokaž,
že na to máš a nebudu jim na přítěž.“ Bouchl pěstí do stolu. „Jo!“ulevil si
polohlasně.
„ Můžu ti poblahopřát, Harry?“zeptala se ho Jean a podala mu ruku. Harry
konečně zvedl hlavu. Nejradši by skákal do vzduchu radostí, ale něco mu v tom
bránilo. Nebo někdo….?
„ I když myslím, že první by měl být někdo jiný,“hodila očkem po Lupinovi,
který stál opodál opřený o zeď s dost nešťastným výrazem. Otočili se k němu.
„ Takže, Harry,“došel k němu pomalu jeho opatrovník a pokusil se ze sebe
vyloudit alespoň jakýsi takýsi úsměv. „ Blahopřeji. Vítej…ehm…v Řádu.“ Remus
sklopil oči a otočil se k chlapci zády. Takhle hloupě se snad Harry v životě
necítil. Pozoroval muže, jak se pomalu sune ke křeslu v rohu místnosti a poté
na něj ztrápeně usedá. Když zvedl oči, mohl v nich Harry vidět ještě více
bolesti než tu noc, kdy ho žádal o slib.
„ Proč to říká takhle? Proč se na mně tak dívá, jako bych mu ublížil? Proč z
toho nemá radost, když já z toho radost mám? – Třeba proto, že jsi mu opravdu
ublížil. – Já? A jak. – Přemýšlej trochu. Zapoj to, co máš v hlavě a čemu se
říká mozek. Právě sis podle něj podepsal rozsudek smrti a on ti k tomu dopomohl.
Jak si myslíš, že mu je? – Proč by se měl cítit špatně? Pomohl mi k tomu, abych
se dostal do Řádu a to jsem chtěl. Kvůli tátovi, kvůli mámě, kvůli Siriusovi. –
Kvůli rodičům, kteří jsou mrtví a kvůli kmotrovi, který, stejně jako oni,
zemřel v Řádu. – Rodiče Voldemort zabil kvůli mně, ne proto, že byli v Řádu. –
To je jedno. Ale on o ně přišel. A on na rozdíl od tebe přišel o všechny, ne
jenom o kmotra. Nechce přijít o poslední osobu, kterou má rád…“
„ Harry?“položil mu Bill ruku na rameno. „ V pohodě?“
„ Jo. Jasně,“usmál se a odtrhl oči od Lupina.
„ Gratuluju. Tohle se jen tak někom nepovede,“potřásl mu rukou a vyloudil ze
sebe úsměv, který taky nebyl zrovna upřímný..
„ Jo, jsi dobrej,“přidal se Charlie.
„ Někdo si to zřejmě nemyslí,“pohodil hlavou směrem k Remusovi.
„ To bude dobrý, Harry,“šeptla mu Jean a přidala se ke klukům. Všichni, kteří v
místnosti byli, mu přišli potřást rukou. Artur Weasley na něho pevně pohlédl,
zatímco jeho žena ze sebe cosi vyloudila a poté se slzami v očích odešla pryč.
Tohle Harrymu moc nepřidalo.
Za chvíli už seděl za stolem a opět pročítal dopis od Brumbála. „ Deset ku
devíti. Bezva. Takže mně přijali s rozdílem jednoho hlasu. Lupin je na mně
naštvanej, Molly kvůli mně bude brečet celou noc. A co se stane, až se to dozví
Hermiona, radši ani nedomýšlím.“ Nasupeně hodil dopis na stůl a opřel se o
židli. Radost, která se v něm ozvala, když list četl poprvé definitivně zmizela
a Harry se cítil, jako by měl jít někomu na pohřeb. Jako by měl jít sobě na
pohřeb. Vzdychl.
„ Copak?“přisedli si k němu nejstarší Ronovi bratři a hnědovlasá dívka, kteří
na chvíli někam zmizeli. Nesli si tři sklenice Máslového ležáku a čtvrtou
podávali jemu. „ Dík,“utrousil. Jean si přitáhla odhozený dopis a přejela ho
očima.
„ Nevypadáš moc nadšeně,“konstatoval Charlie.
„ Mysleli jsme, že tě to potěší víc, až se to dozvíš,“řekl Bill, když k němu
dokoloval dopis.
„ To já taky,“vzdychl Harry. „ Opravdu mně těší, že jsem se tam dostal, ale
někteří jsou jiného názoru.“
„ Máma?“
„ Vaše máma, Lupin. Taky to, že to bylo o jeden hlas, takže taky nic moc a až
se to dozvědí holky, tak asi skočej z okna.“ Nikdo nic neříkal. „ Věděl jsem o
tom už dřív, ale neuvědomil jsem si, že to bude až tak moc…“
Po chvíli se slova ujala Jean. „ Víš, Harry, s tím se budeš muset smířit. Nikdo
tě do ničeho nenutí. Když se to vezme kolem a kolem, tak ještě členem nejsi.
Ještě jsi neprošel zasvědcováním, takže jestli nechceš, tak stačí říct NE a
bude zase všechno jako dřív. Rozmysli si to. Času máš dost. Jen si to rozmysli
pořádně. Nikdo by se na tebe nezlobil, kdyby jsi vycouval. Myslím, že právě
naopak,“dodala potichu.
„ Jean má pravdu. Pořádně si to rozmysli, protože jakmile už jednou vstoupíš,
tak už to nejde dát zpátky.“
„ A co se týče toho hlasování, tak většina, který byli proti, hlasovala pro ne,
protože jsi nezletilej a je to proti pravidlům. Nebylo to kvůli tobě,“řekl
Charlie.
Harry je přejel očima, ale nic neřekl. Přemýšlel a nevnímal okolí.
„ Harry, nechceš si jít lehnout? Máš toho dneska asi dost,“zeptala se ho Jean a
tím ho vyrušila ze zamyšlení. Přikývl a vydal se do pokoje. Hned v patách za
ním vyklouzl Blas. Nevěděl ani jak, ale za několik minut zjistil, že sedí na
vrchním schodu a zírá do prázdna. Pes ležel vedle něho a podřimoval.Vzdychl. V
hlavě se neustále hádal a ani pořádně nevěděl o čem. Nejednou měl pocit, jako
by jeho jedno já sedělo vedle něho a mluvilo na něj. Nebo se spíš hádalo.
„ Co se děje? Proč tě to tak vzalo?“
„ Nevím. Prostě si nejsem jistej, že to bylo správný. Že bylo správný se chtít
do Řádu dostat.“
„ Předtím sis jistý byl.“
„ Spíš jsem si to jenom myslel.“
„ Takže co?“
„ Takže nic.“
„ Takže půjdeš dolů a řekneš, že sis to rozmyslel. Že už nechceš? Tak jen jdi.
Dělej.“
„ Nechci.“
„ Když nechceš, tak co budeš dělat?“
„ Já nevím.“
„ Proč sis to rozmyslel?“
„ Nevím.“
„ Tak proč tam nechceš?“
„ Nevím.“
„ Víš ty vůbec něco?
„ Ne! Nech mě bejt!“
„ Já jsem ty. Nemůžu tě nechat bejt.“
„ Tak alespoň zmlkni. Už tak to mám těžký.“
„ Zmlknu, až se k něčemu rozhoupeš.“
„ Jdi do háje.“
„ Nápodobně.“
Harry zavrtěl hlavou, aby se zbavil svých hádajících se hlasů. Vytáhl z kapsy
složený dopis a znovu si ho pročetl. Po posledním řádku se opět zahleděl do
prázdna a nechával svoje myšlenky volně plynout. Pomalu se mu zase začaly
objevovat vzpomínky.
„ Lili, seber Harryho a běžte. To je on!…Tvoji rodiče položili životy za to,
aby zachránili ten tvůj. Špatně se jim odvděčuješ…Zachránil jsi Arturovi život.
Tvůj táta by na tebe byl hrdý…Chtěl bych být jako on…Právě to nebezpečí by
Jamese lákalo. Podobáš se mu míň než jsem si myslel…On už se nevrátí…Na ničem
už mi nezáleží…Vůbec nevíte, jak se cítím…Proto jeden z nich musí zemřít rukou
druhého…Chci se stát členem Fénixova řádu… kdyby měl někdo umřít, doufám, že to
budu já… Brumbálovi muselo přeskočit… Nechci, aby kvůli mně umřel někdo
další…Rozhodnutí závisí vždy na tobě…Něco, co jsem ti měl říci už před pěti
lety… Nikdo z nich už se nevrátí… myslím, že teď už se dá s jistotou říci, že
se jedná o tebe… nezabil tě, jak měl v úmyslu. Dal ti budoucnost a k ní sílu,
která ti pomohla uniknout už čtyřikrát…dokáže se o sebe postarat…je v něm víc
než si myslíte…oběť nebo vrah …asi bych to nepřežila…přišla úplně o všechny a
já se jí nedivím, že to nechce zažít znova…strká hlavu pod gilotinu…“
„ Tak dost,“utrhl se sám na sebe až zvíře málem nadskočilo. Vzpomínky se mu
objevovaly stále jasněji a rychleji, až měl pocit, že se mu rozskočí hlava.
Utřel si oči, ze kterých mu tekly slzy a zhluboka se nadechl.
„ Nechci už nikomu ubližovat. Nechci už dál trpět. Chci to skončit,“šeptl
slabě.
„ Musí zemřít rukou druhého…sedět se založenýma rukama…Rozhodnutí je vždy na
tobě,“přehrál si znova.
„ Rozhodnutí je na mně. Teď bych tě tu potřeboval, Siriusi. Ani nevíš jak,“řekl
klidně a podrbal psa za uchem. Zvíře mu oblízlo tvář. „ Tak mi připomínáš
Čmuchala. Co bych dal za to, kdyby tu byl. Alespoň na chvíli. Aby mi poradil.
Mám nebo nemám.“ Harrymu se zdálo, jako by pes kýval na odpověď, ale řekl si,
že mu straší ve věži. Schytal další olíznutí.
„ Jestli chceš, aby to skončilo, tak to skonči. To můžeš jenom ty, Harry. Nikdo
jiný,“řekl si pro sebe.
„ …rozhodnutí je na tobě…na tobě…“
„ Tak fajn!“vyšvihl se na nohy. Najednou měl v hlavě jasno. Seběhl ze schodů a
vrazil do kuchyně. Už tam byli jenom kluci, Jean a Lupin.
„ Tak jo. Jdeme na to,“řekl pevně a opřel se o stůl.
„ Na co?“valili na něho Weasleyovi oči, kteří byli jeho příchodem naprosto
zaskočeni.
„ Na zasvědcení!“
„ Jseš si jistej?“zeptala se ho dívka naprosto klidně, jako by to čekala.
„ Naprosto. Chci být členem. Jestli mně má Voldemort zabít, tak ať. Chci, aby
už tohle skončilo.“ Sám se trochu zarazil nad klidností, se kterou to říkal.
„ Nechceš si to ještě rozmyslet? Času máš dost,“ujišťovala se dívka.
„ Už jsem se napřemýšlel až až.“
„ Jak chceš. Pojď se mnou.“ Zvedla se od stolu a zamířila ke krbu.
„ Jdu s vámi,“přidal se k nim Lupin. Harry se na něho podíval a chvíli si
hleděli do očí. V obou byla jakási odhodlanost a přitom strach.
„ Jdete taky?“houkla ještě na sourozence. Zavrtěli hlavama. „ Na, Harry,“podala
mu Letax.
„ Běž první.“
„ Kam?“
„ Do Bradavic.“Harry poslechl. Netrvalo dlouho a stál v Brumbálově pracovně.
„ Harry?“zeptal se překvapeně ředitel, zrovna když ukládal do police nějaký
knihy. Bylo to snad poprvé, kdy ho Harry viděl překvapeného. Hned v závěsu se
objevila Jean a Lupin.
„ Tak jsme tady, Albusi,“řekl Lupin slabě.
„ Nečekal jsem vás tak brzy,“přiznal Brumbál a přešel pomalu ke stolu. Chvíli
mlčel a potom se na ně podíval přes konečky spojených prstů.
„ Tedy. Harry, ty ses už definitivně rozhodl, že se chceš vstoupit do
Řádu.“Nebylo moc jasné, jestli to byla nebo nebyla otázka. Chlapec se podíval
řediteli do očí a opět měl ten známý pocit, že mu čte myšlenky. I když nevěděl,
proč to udělal, vzpomněl si na nitroobranu a pokusil se uzavřít mysl. Stařec
odtrhl svoje oči.
„ Jsi rozhodnut?“optal se znovu.
„ …pod gilotinu.“
„ Ano!“odpověděl pevně a pokoušel se zachytit Brumbálův pohled. Ředitel chvíli
něco hledal v papírech na stolech a teprve potom k němu opět zvedl hlavu. I
přes to, že se jejich oči střetly jen na okamžik, Harry si byl téměř jistý, že
se starcovy oči nějak podivně leskly.
„ Dobrá tedy. Rada rozhodla, že se můžeš stát členem. Také se ale shodli na tom,
že některé tvoje schopnosti nejsou zatím na takové úrovni, aby si mohl být
vpuštěn do všech akcí.“ Harrym projela vlna vzteku, ale nedal na sobě nic znát.
„ A také jsme se shodli na tom, že z počátku budeš mít svého opatrovníka, který
na tebe bude dávat pozor a kterého budeš poslouchat.“Poslední část věty dost
zdůraznil.
„ Jak dlouho?“zeptal se chlapec trochu chladně.
„ Dokud bude třeba. Nejdýl do tvé plnoletosti. Neber to jako, že bychom ti
nevěřili, ale sám jistě uznáš, že toho ještě dost neznáš. Ta osoba bude mít za
úkol tě chránit a hlavně učit. Vyber si, koho chceš a koho budeš ochoten
poslouchat.“
Harry měl ihned jasno, koho chce mít za učitele. Otočil se za sebe a podíval se
na Lupina. Muž k němu zvedl oči. Chlapec se na něho povzbudivě usmál. Chvíli na
sebe hleděli a potom k Harryho zklamání, Remus sklopil oči a slabě zavrtěl
hlavou.
„ Proč?“řekl si Harry. Nechápal. „Proč mě nechce učit?Proč? – Prostě s tvým
rozhodnutím nesouhlasí. Vyber si někoho jinýho. - Já chci jeho a ne někoho
jinýho. – Nedělej mu to ještě horší.“
„ Tedy?“vytrhl ho Brumbál ze zamyšlení. Harry si před sebou promítal všechny a
snažil si vybrat někoho, komu by nelezl na nervy a komu by se dalo věřit. „
Artur. – Ne. Ten by byl pod nátlakem manželky. – Bill a Charlie. – Těm bych byl
akorát na obtíž. – Moody. – S tím bych nevydržel. – McGonagallová. Tonksová.
Kingsley. – Hm, hm… - Už to mám.“
„ Jean,“otočil se na dívka, která na něho vytřeštila oči.
„ Já. Harry,…“ breptala.
„ Harry, nechtěl by sis vybrat někoho, kdo by…“
„ Ne. Chci Jean,“ řekl pevně. Brumbál na něho pohlédl přes své obroučky.
„ Budeš mě učit, že jo?“zeptal se s nadějí v hlase.
„ Opravdu nechceš někoho jinýho?“Zavrtěl hlavou. „To je dobrý. Já to
zvládnu,“přerušila dívka ředitele, když se chystal něco říci. Ředitel si je oba
sjel pohledem a poté si sedl rezignovaně do křesla. „ Dobrá tedy. Pojďte se
mnou,“řekl stařec po dlouhém mlčení a zvedl se ze židle. Přešel k jedné ze
skříněk a začal cosi hledat. Jean tiše vyčkávala.
Harry pomalu přešel k Lupinovi. „Proč?“zeptal se tiše.
Muž k němu zvedl oči a dlouho na sebe hleděli. „ Harry, dám všechno za to,
abych tě mohl chránit, ale nechtěj po mně, abych tě učil a sám tě vedl do
nebezpečí. To bych nezvládl.“
„Ale já chci tebe.“
„Jean je dobrá. Bude ti i trochu blíž než unavený vlkodlak. Moc rád bych tě
učil. Díval se, jak se zdokonaluješ, ale…mám o tebe přílišný strach a příliš
bych tě brzdil,“položil mu ruce na ramena a klekl si. „ Chci pro tebe jen to
nejlepší. Slib mi, že na sebe dáš pozor a nebudeš dělat ztřeštěnosti.“
„ Slibuju,“hlesl. Lupin se usmál a přitiskl ho k sobě. „ Hodně štěstí.“
„ Tak pojď, Harry,“houkla na něho žena. Brumbál jí právě cosi podával. Vypadalo
to jako mince, ale ještě o něco větší než galeon. Dal ho Jean. „ Víš, co máš
dělat?“
Přikývla. „ Uvidíme se za chvíli.“ Položila minci Harrymu do ruky a oba ucítili
ten známý pocit, když se někdo přemisťuje pomocí přenášedla.
Když přistáli, měl Harry pocit, že musel spadnout na hlavu a ztratit vědomí,
protože všude byla nepropustná tma.
„ Zatracený pitomý přenášedla, zaklela vedle něho Jean, což mu dokázalo, že je
při vědomí.
„ Kde to jsme?“zeptal se. Nic neviděl. Nic neslyšel a začínala mu být docela
zima. Museli být nespíš někde ve sklepení. Řekl si, že rozsvítí hůlku a podívá
se, kde jsou.
„ Nevytahuj hůlku,“zarazila ho. Zeptal se proč. „To nevím, ale nedělej to.“
„ Na co čekáme?“
Odpověď se dostavila v okamžení. Jako by kolem nich prosvištěl vítr se na zdech
rozsvítily všechny pochodně. Byli v jakémsi úzkém tunelu, kde se vedle sebe
vešli tak dva lidi a na jehož konec Harry neviděl ani na jedné straně. Napravo
i nalevo se táhla jen dlouhá osvětlená chodba.
„ Jdeme.“ Vykročila Jean jednou chodbou a chlapec jí následoval.
„ Kde to jsme?“
„ Nevím, kde přesně jsme ani k čemu to sloužilo dřív, ale teď tu je
zasvědcovací sál a hlavní archiv Fénixova řádu. Je to nějaký tajný místo a
jediný způsob, jak se sem dostat je přes Brumbála nebo tímhle,“zamávala
přenášedlem ve vzduchu. Mašírovali si to chodbou pořád dál a dál. Harrymu se začínalo
kouřit od pusy a pěkně se třást. Nezpomaloval však. Netrvalo to dlouho a na
zdech mezi pochodněmi začaly být pravidelně rozvěšené obrazy. Chlapec je
přejížděl pohledem a občas jim kývl na pozdrav. Většinu z nich neznal, ale sem
tam měl pocit, že ty tváře už někdy viděl. „ Jo, tohohle staříka už jsem někde
viděl,“Harry v rychlosti zamžoural na štítek pod plátnem a přečetl mužovo
jméno. „Aberforth Brumbál.“
„…Brumbálův bratr. Nikdy jindy už jsem se s ním neviděl. Zvláštní
chlapík…“vzpomněl si na Moodyho slov, když mu loni ukazoval fotku minulého
složení Řádu. Čím dál postupovali, tím více tváří poznával.
„ Dorcas Loučková…Tu zabil Voldemort osobně… Gideon Prewett. Fabián
Prewett…potřebovali k tomu pět Smrtijedů, aby je zabili. Bojovali jako
hrdinové…víš, jak se jmenovala Molly než si vzala Artura…Prewettová…“
Harry se zastavil a chvíli zíral na obrazy Mollyny rodiny. Už se nehnal.
Procházel pomalu chodbou a prohlížel si usměvavé tvařé na obrazech. Mnozí z
nich se mezi sebou bavili a smáli se. Jean se zatím ztratila někde vepředu.
Pomalu kráčel kupředu a četl štítky se jmény.
„ …no já nevím, Tichošlápku. Mě se to líbilo. Vím, mohlo to dopadnout líp, ale
myslím, že to nebylo tak hrozný…“
„ Máme rozdílné názory na to, co je hrozný, Dvanácteráku…“
„ Ale kluci, nechte toho dohadování…“
Tahle slova Harryho přikovala na místě. Vycházela z portrétů kousek před ním.
Naprázdno polkl a roztřeseně se vydal dopředu.
„ Miláčku, my se přeci nehádáme, že ne Tichošlápku.“
„ Vůbec ne.“
„ Ahoj,“ pozdravila jedna osoba s úsměvem Harryho a ten nebyl sto, cokoli říci.
Ty její zelené oči mu rozbušily srdce. Byli tam. Oba na jednom obraze.Stáří asi
tak jako by právě vyšli ze školy. James držel svoji ženu kolem ramen a právě jí
dával pusu na krk a na protější zdi visel Sirius. Asi tak stejně starý jako
jeho rodiče, ještě s krátkými vlasy a bez známek pobytu v Azkabanu.
„ Zdárek mladej, kam se ženeš,“zeptal se ho kmotr. „ Co na mě tak zíráš?“
„ Hele, Jamesi, nezdá se ti, že ti je ten kluk nějak podobnej?“zeptala se žena.
„ A víš, že má možná pravdu, Dvanácteráku? Mladej, koukni na mě. Fakt, je. Až
na ty oči. Ale ty mi taky někoho připomínaj…Jo, trochu mi připomínaj tebe,
Lily.“
„ Mami,“vypravil ze sebe konečně chlapec slabě a přejel prsty po plátnu se
svými rodiči.
„ Mami?“vypálili na něho všichni.
„ Já jsem tvoje matka?“zeptala se nevěřícně Lily. Horlivě přikývl.
„ Tak to je gól…“houkl Sirius.
„ Počkat. Jestli má tvoje oči, Lili, a je to tvůj syn, tak…Hele kluku, jak se
jmenuješ?“
„ Harry,“vypravil ze sebe slabě. „ Harry James Potter. Po tobě, tati,“dodal
třaslavě a nechával už slzy volně téci. Všechny tři osoby na něho hleděli. Po
chvíli k sobě James přitiskl svoji ženu a pošeptal jí do ucha. „ Je tu snad
něco o čem nevím?“Žena ho jen jemně políbila.
„ Moc si nefandi, Dvanácteráku,“ušklíbl se Sirius.
„ Hele, nech si ty svý poznámky, Sirie. Dokud jsi tu nebyl, tak tu byl klid. A
u Harryho pochybuju, že by si obhájil ty tvoje neustálý narážky. Tohle je můj
syn i kdyby nechtěl. To snad vidíš, ne?“
„ No jo no. Tady nebude sranda. Tohle je vážně dítě přes kopírák,“rezignoval. „
Hele, ty jak se to jmenuješ?“
„ Harry, Tichošlápku,“řekl chlapec.
„ Odkud mně znáš?“nechápal druhý muž.
„ Jsi můj kmotr,“usmál se Harry přes slzy na vyjeveného muže a otočil se zpět k
rodičům.
Žena hleděla na svého syna a mlčela. „ Proč brečíš?“zeptala se ho po chvíli.
„ Já nevím,“hlesl. „ Možná proto, že jsem tě nikdy neviděl,“dodal.
„ Jak to myslíš? Neviděl?“ Mlčel. Nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Stál
tam. A díval se na ně. Díval se na jejich tváře, které nikdy neviděl a stejně
je znal nazpaměť. Povídal si s rodiči a se Siriusem.O tom se mu mohlo jen zdát.
I když oni ho neznali. Nevěděli, co se jim stalo. Nevěděli, proč je nezná.
Nevěděli, že zemřeli, aby ho zachránili.
Ještě drahnou chvíli si s matkou hleděli do zelených očí. „ Chybíte mi.
Strašně,“vypravil ze sebe plačtivě. „A Sirius taky,“dodal třaslavě a měl co
dělat, aby se mu z hrdla nevydral vzlyk. Došlo jim to. Došlo jim, proč je nikdy
neviděl. Došlo jim, proč Siriuse zná. Došlo jim, proč pláče. Došlo jim, že jsou
mrtví.
„ Proč jsi tu?“zeptal se ho otec po chvíli. „ Chceš se dostat do Řádu?“
Přikývl. „ Kvůli Voldemortovi?“
„ Kvůli vám. Chci být jako vy.“
„ Takhle se mi líbíš, synku,“usmál se na něho James. Matka k Harrymu natáhla
ruku a opřela dlaň jakoby o vnitřní stranu obrazu. Harry jí napodobil. Snad
doufal, že se jí bude smět dotknout. Alespoň jednou v životě. Nešlo to. Žena se
na něho usmála a stejně jako jemu jí po tváři začali téct slzy.
„ Dám mu co proto, za to co vám udělal. Za to, že mi vás vzal.“ Ani nevěděl,
proč to řekl.
„ A za mně ho můžeš taky párkrát nakopnout,“řekl Sirius rozverně, ale v jeho
hlasu už bylo taky cosi jiného, cosi smutného. Povzbudivě se na kmotřence
usmál.
„ Už by jsi měl jít,“řekla mu po chvíli matka. „ Harry,“dodala a chlapec si
uvědomil, že ještě nikdy neslyšel svoje jméno od matky. Bylo to něco naprosto
úžasného.
„ A nedělej nám ostudu,“usmál se i James a políbil ženu do vlasů.
„ Opatruj se,“přidal se Sirius. Harry se naposledy podíval do těch smaragdových
očí, které se na něho přes slzy usmívaly a poté sundal ruku z plátna a pomalu
se vydal pryč. Stále však nespouštěl oči z obrazů. Rodiče mu ještě zamávali a
potom už neviděl nic než rámy. Rychlým krokem se vydal pryč.
Dál už žádné obrazy nebyly. Jen pochodně. Uběhl pár set metrů a poté se musel
zastavit. Opřel hlavu o studenou zeď a začal brečet naplno. Stále měl před
očima jejich tváře. Máma, táta, Sirius. Věděl, že by měl být šťastný, že je
viděl a mluvil s nima, ale nedokázal to. Nešlo to. Přehrál si v hlavě všechno,
co mu řekli. Nad některými poznámkami svého kmotra se musel zasmát. Nevěděl,
jak dlouho tam stál. Už ani nevěděl, proč brečí, jestli štěstím nebo smutkem.
Zavřel oči a nechával v hlavě znít jejich hlasy.
„ Harry?“ozval se za ním slabě. „ Harry, pojď už.“
Nepohnul se. „ Proč jsi mi to neřekla?“zeptal se slabě Jean, aniž by se na ni
podíval.
„ Promiň. Myslela jsem, že to takhle bude lepší,“chytla ho jemně za rameno.
Dlouho oba mlčeli.
„ Já s nima mluvil. Mluvil jsem s nima. Máma mi řekla jménem,“řekl a sám se pro
sebe usmál. Bylo to pro něho něco naprosto nádherného.
„ No jo, tak pojď. Brumbál už čeká,“poplácala ho po rameni. „ Nebo se něco
změnilo?“znejistěla.
„ Změnilo.“
Dívčin obličej ztuhl.
„ Předtím jsem si byl jistý na osmdesát procent. Teď už na sto.,“řekl už pevně.
Společně se vydali dál.
„ Jean?“začal po chvíli.
„ No?“
„ Proč tu není třeba obraz tebe nebo Lupina?“
„ Tady jsou obrazy pouze těch, kteří zemřeli. Každý člen se po vstupu do Řádu
nechá vymalovat a když padne, tak se jeho portrét pověsí sem. Na
památku,“vysvětlila.
„ Takže tady jednou budu viset i já.“konstatoval.
„ Doufám, že ne, Harry. Aby jsi byl tady, tak by tě museli zabít a to doufám,
že se nestane,“ usmála se a ukázala na bytelné dveře, před kterými stanuli. K
Harrymu překvapení na nich nebyla žádná klika nebo něco na ten způsob.
„ Tak běž,“pobídla ho. Harry jí poslechl a udělal několik kroků kupředu. Dveře
se s vrzáním otevřely a oni se ocitli ve velkém sále. Jakmile vešli, dveře se
opět zavřely. Místnost byla rozlehlá a v podstatě prázdná. Světlo zajišťovalo
několik svící. Stálo tam pouze pár skříní naplněných knihami a pergameny a
jeden stůl v rohu místnosti, u kterého stál Brumbál.
„ Dali jste si na čas,“přivítal je. Svým pomalým klidným krokem k nim přešel. V
ruce držel nádherný pohár. Chlapec se na něho zahleděl, ale poté ho vyrušilo
jakési šustění. Nad hlavou mu přelétl nádherný rudý pták. „Fawkesi,“šeptl.
„Připraven, Harry?“ujistil se profesor. Chlapec pevně přikývl. Muž se podíval
na dívku a i ona přikývla. Brumbál jí podal pohár a ještě jeden předmět, který
Harry řádně neviděl. „ Já už tu nejsem třeba. Víš, co je třeba,“řekl ředitel,
přejel je svým pohledem a stáhl se do kouta. Ještě se na ně usmál a poté
zmizel.
„ Pojď, Harry,“zavedla ho na okraj obrovského kruhu, který byl nakreslen na
podlaze přes celý sál. Teprve teď si Harry všiml, že je těch kreseb mnohem
více, ale nestačil se rozkoukat, jak vypadají. Postavila ho na začátek jakési
úzké cestičky. „ Běž. Nezastavuj se a neotáčej se,“řekla mu vážně a odešla od
něho. Podíval se pod nohy. Na zemi byly nakresleny stopy a mezi nima se
klikatila slova. Vykročil.
Po stopách až na konec můžeš jít,
Pokud přidat se k nám budeš chtít.
Leč jestli pochybnost stále znáš,
Otoč se a odejdi,
Dokud čas ještě máš.
Prvním krokem je přátelství a láska v tobě,
Ty střež víc než oko ve své hlavě.
Vždyť lepší než uchýlit se k zradě
Je skončit sám a v chladném hrobě.
Druhý krok udělá jen ten,
Kdo skočit pro pravdu do ohně je ochoten.
Kdo za ní bude se vždy prát
A za svým slovem si na věky stát.
Své schopnosti též všem ukážeš,
Když tajemství udržet dokážeš.
Pokud pro tebe to nejsou slova planá,
Máš šanci uspět tam,
Kde jiný nikdo šanci nemá.
Toť tři zákony a pravidla jsou,
Teď o sobě nepochybuj,
Máš-li tohle všechno v sobě
Ukáže se v krátké době.
Poslední rozmysl teď měj,
Jinak rychle utíkej.
Též um a sílu musíš mít,
Jen tak můžeš zůstat žít.
Co říkali ti slova pamatuj
Až začne píseň znít.
tak věty přísahy opakuj.
„Pro to, co jak život je mi drahé,
Pro vše, co na světě mám
Pro to vše teď přísahám.
Přátelství i lásku,
Tajemství i pravdu,
To vše chránit budu
Pro to vše i klidně zhynu.“
Cesta zpět už pro tě není,
Je to trest či zaslíbení?
Harry dočetl poslední slovo a zvedl hlavu. Zjistil, že došel po spirálové
cestičce až do samého středu místnosti, kde byl na zemi nakreslen větší kruh a
u jednoho kraje v něm ještě jeden menší. V něm klečela Jean se svěšenou hlavou.
Před sebou měla připraven pohár.
Nadechl se a vkročil do kruhu. Náhle jako by prošel jakousi neviditelnou
bránou, uslyšel onen přenádherný zpět. Zpěv Fénixe.
Napůl omámený přešel k dívce a klekl si na místo proti ní, do většího kruhu.
Zvedla hlavu a usmála se na něho. Kývnutím se ho zeptala, jestli je vše v
pořádku a je připraven na poslední část. Přikývl. Jean zvedla pohár a položila
ho do malého kruhu, který protínal oba kruhy, ve kterých odděleně klečeli. Poté
vzala druhý předmět. Úzkou zdobenou dýku. Vložila si jí do dlaně, sevřela v
pěst a rychlým pohybem si rozřízla dlaň. Zkřivila tvář bolestí, ale nevydala
ani hlásku. Podala dýku Harrymu a naznačila mu, ať jí napodobí.
„ To se musí?“zeptal se slabě. Do tohohle se mu opravdu nechtělo. Bylo mu to
proti mysli se sám řezat.
„ Je to pojistka, od té doby, kdy Petigrew zradil,“odpověděla mu tiše, aby
nerušila zpěv. Už chápal. Napodobil jí a rozřízl si dlaň. Stejně jako dívka
nevydal ani hlásku. Pokynem ruky mu naznačila, aby nechal krev stéci do poháru.
Udělal tak.
„ Dej mi ruku,“natáhla k němu zkrvavenou dlaň. Chytil jí za ruku a cítil, jak
se jejich krev v dlaních mísí. „ Tak začni,“šeptla mu a hleděla mu do očí.
Nadechl se. „ Pro to, co jak život je mi drahé, pro vše, co na světě mám, na to
vše teď přísahám,“začal odříkávat verše. Nevěděl, jak si je dokázal tak rychle
zapamatovat, ale nezáleželo mu na tom. Náhle se pohár, který stál před ním
začal pomalu zvedat do vzduchu.
„ Přátelství i lásku, tajemství i pravdu. To vše chránit
budu. Pro to vše ať klidně zhynu.“
„ Znovu,“špitla naléhavě.
„ Pro to, co jak život je mi drahé, pro vše, co na světě mám,“zopakoval. Ptačí
zpěv začal sílit a tak zesílil i hlas. „nato vše teď přísahám. Přátelství i
lásku, tajemství i pravdu, to vše chránit budu. Pro to vše ať klidně zhynu.“
Harry už skoro křičel. Okolo poháru, který se vznášel někde nad nimi se
vytvořil jakýsi vír, takže chlapec musel překřičet zpět i sílící vítr. „ Pro
to, co v životě je mi drahé,“začal potřetí. Pevně svíral dívčinu ruku a snažil
se nemyslet na to, že už skoro z křiku nemůže mluvit. Započal čtvrté opakování.
Vír už byl tak silný, že se skoro nemohl nadechnout. Náhle ho něco zvedlo a on
stoupal ze země.
Lekl se. Pokoušel se dál držet Jeaninu ruku, ale ona se mu vysmekla. Nevěděl,
co se s ním děje, ale něco mu říkalo, ať nepřestává křičet. Za chvíli vystoupal
tak vysoko, že byl ve výši poháru. Kolem něho byl vír a mlha. Přes víření byl
však stále rozeznatelný silný zpěv. Snažil se chytit číši, ale vír ho nepustil.
„ …co v životě mám, na to vše teď PŘÍSAHÁM.“ S posledním slovem, které vykřikl,
se pohár rozletěl na všechny strany a před ním se objevil nádherný zlatý fénix.
Zpěv byl silnější než dříve. Teď už zpívali dva. Ten, který vylétl z poháru se
díval chvíli chlapci do vyděšených očí a poté zapištěl a vyrazil přímo proti
němu. Harry nemohl uhnout ani se bránit. Fénix proletěl skrz něj. Vykřikl, ale
potom vše zakryla tma…
Probral se a opřel se o lokty. Zamžoural a zatřásl hlavou. Ležel uprostřed
kruhu rozplácnutý jak široký tak dlouhý. Zpěv zmizel a mlha se rozplynula. U
jeho nohou stále klečela Jean.
„ Jak je ti?“zeptala se hnedka, jak zaregistrovala, že se
vzbudil. Zatřásl znovu hlavou. Měl pocit, jako by mu hlava přestala sloužit.
„ Jo, v pohodě,“řekl a začal se škrábat na nohy. Přejel si rukou po hrudníku,
místem, kde si myslel, že mu prolétl Fénix, ale nic tam nebylo. Vkročil směrem
k ní a chtěl jí pomoci na nohy.
„ Ne! Nechoď sem,“zarazila ho. „ Dostaneš ránu. Nepřekračuj jakýkoliv čáry.“
Chvíli na ni zíral jako na blázna. Natáhl ruku nad jednu z čar a opravdu měl
pocit, jako by dostal elektrickou ránu. „ Au.“
„ Ty si fakt musíš všechno vyzkoušet na vlastní kůži, co?“řekla mu. „ Fajn,
vidíš támhle to pírko? Vezmi ho,“ukázala kamsi za něj. Harry poslechl a sebral
ho. Bylo to zlaté pero Fénixe. Otočil se, aby se zeptal, co s ním dál. Přendal
si brk do druhé ruky, na které měl řeznou ránu. K jeho překvapení náhle pírko
strašně ztěžklo a začalo ho táhnout dolů. Chtěl ho vzít do druhé ruky, ale
zjistil, že se předmět jakoby vpíjí do jeho ruky.
„ Sakra, co to je?“zaklel a klesl na kolena. Z dlaně mu vystřelovala bolest do
každého kousku těla. Poslední kousek pírka se vstřebal do ruky a bolest
polevila. Narovnal se a pohlédl na svoji dlaň. Po pírku nebyla ani památka a po
ráně jakbysmet. Zíral na ruku, jako by ji viděl poprvé. Přejel si po ní druhou
rukou. Náhle se na ní objevil jakýsi ornament. Byl to obrys Fénixe. Obrys se
změnil na obrys ptačího pera.
„ A tak budeš dostávat vědět o poplachu nebo o nebezpečí,“řekla mu Jean a
postavila se na nohy. Měla s tím trochu problémy, protože celou dobu klečela
bez hnutí a měla úplně ztuhlé nohy. „ Výstrahy budeš dostávat v podobě ohnivého
brku ve vzduchu.“ Přešla k němu a přejela mu dlaní po té jeho. Obraz zmizel
úplně. „ Dovol mi, abych tě přivítala mezi nás. Vítej ve Fénixově řádu….
:-)
(Evík, 22. 12. 2006 15:42)