Knihovna Bradavic

„ Kde je Molly?“
Harry se rozhlédl. Ležel na lavici a nejspíš na chvíli usnul. Naproti němu seděl Dean s Ginny a oba tloukli špačky, kousek od něj stál pan Weasley, ale jeho manželku nikde neviděl. Pokrčil rameny a protáhl se.
„ Dovolili jí jít se na ně podívat,“řekla Jean. Stejně jako ostatní seděla na lavičkách a vypadala unaveně a strhaně.
„ A jak jim je? Už se vzbudili?“zeptal se příchozí pan Weasley dychtivě. Jean zavrtěla hlavou. „ Ne, ještě se neprobrali,“vzdychla a sklopila zrak. Pan Weasley si sundal brýle a otřel si oči. I on měl po tváři několik šrámů, ale nestaral se o ně. Opět si nasadil brýle a otočil se.
„ Arture?“vyběhla za ním Jean. Chytila ho za rameno a podívala se mu do očí„ Já…já chci se…strašně…omluvit…já…“
„ Já ti nic nevyčítám,“přerušil jí chladně. Zřejmě na ni opravdu neměl vztek, jen ho tížila nesnesitelná bezmoc a strach. „ Vím, že jsi udělala, co se dalo, ale…“dlouho hledal, co má říci. „ Modli se, aby se probrali.“ Dokončil. Žena smutně kývla a vrátila se na své místo.
V dalším okamžiku se otevřely dveře a vyšla paní Weasleyová. Roztřesená a tváří zarudlou od pláče. Všichni okamžitě zpozorněli. Třaslavým krokem vyšla z místnosti.
„ Jak je jim?“vypálili všichni. Nereagovala na ně a jen se zhroutila manželovi do náruče.

„ Oni tam…leží,“vzlykla zoufale. „ bledí jako smrt,… bez sebemenšího…pohybu…nebo známky…života…jako by byli…“poslední slovo nedořekla, pláč jí to nedovolil, ale ani to nebylo nutné vyslovovat. Artur chytil svoji manželku a bylo znát, že i on má na krajíčku. Ginny se přitiskla ke svému příteli a také spustila zoufalý pláč. Jean sevřela tvář v dlaních a jen nepravidelný pohyb hrudníku dával znát, že v dlaních tlumí vzlyky. Harry se opřel o zeď, pevně sevřel oči a kousl se do vlastní pěsti, aby se nerozbrečel.
Dveře se opět otevřely a vyšel jeden ošetřovatel. „ Vy jste rodiče?“optal se mírně.
Artur přikývl.„ Jak jim je?“
„ Žádné změny. Ani testy nepřišly na příčinu jejich stavu. Je mi líto. Děláme, co se dá, ale zatím bezvýsledně. Jejich stav je stále stejný. Nenastalo žádné zlepšení, ale díky bohu ani žádné komplikace. Každá hodina teď pro ně může být rozhodující.“ Odmlčel se. „ Radím vám, běžte domů a vyspěte se. Tady nic nezmůžete. Kdyby se cokoliv dělo, dáme vám vědět.“ Kývl na pozdrav a odešel pryč. Artur ještě chvíli konejšil svoji ženu a potom jí zašeptal:

„ Miláčku, pojď, odvedu tě domů.“
„ A tam chceš jít? Já nechci domů, nechci tam zůstat sama. Budu ho všude vidět,“hlesla.
„ Dobře, najdeme ti někde práci, abychom tě přivedli na jiný myšlenky.“ Chytil svoji ženu kolem ramen a pomalu jí odváděl pryč. „ Ginny, pojď.“
„ Kam?“hlesla dívenka.
„ Uvid…“
„ Nechtěla by jít k nám?“ Navrhl Dean a přitiskl k sobě plačící děvče. „ Měla by tam klid,“řekl chlapec směrem k dívčinému otci. Ginny se na něho podívala svýma uslzenýma očima a potom sklouzla pohledem na otce stejně jako Dean. „ Můžu?“ Muž chvíli přemýšlel a potom trochu neochotně přikývl. Dean se s Ginny vydal chodbou pryč. Artur ještě kluka zastavil, ukazovákem mu ukázal mezi oči a změřil si ho pevným pohledem. Toto gesto bylo více než výmluvné.
„ Nebojte, pane Weasley,“řekl Dean klidně a vydali se chodbou pryč.
„ A co Harry?“otočila se najednou Ginny. „ Nemůže jít taky s námi?“mrkla na Deana.
„ Já tady zůstanu,“řekl pevně. „ Počkám na Lupina.“upřesnil. Přikývli a oba páry zmizeli z dohledu. Harry se svezl zpátky na lavičku a měl co dělat, aby udržel slzy v očích.
„ No tak, uklidni se. – A jak se mám podle tebe uklidnit? Nechápeš, že tvoji nejlepší přátelé umírají? – To chápu dokonale, ale.. – Není žádný ale. Prostě umíraj. Oba. – Ber to z tý lepší stránky. – Lepší? Ty snad vidíš nějakou lepší stránku? – Jo. – A jakou jako? – Třeba to, že přežili do rána. – No a? – Ty seš natvrdlej. Vzpomínáš, co říkal ten léčitel? Bude zázrak, jestli přežijou do rána. Oni přežili. A nejen to. Už musí být k poledni. Takže to není až zas tak úplně ztracený. Oni nechtěj umřít, Harry. Ti dva se jen tak nevzdaj. Tak to nevzdej ani ty.“
„ Harry?“
Zvedl oči. Před ním stála Jean. „ No?“
„ Chceš tu zůstat?“
„ Jo, chci tu zůstat, dokud se neprobuděj. A taky chci počkat na Rema,“dodal.
„ Harry, probudit se můžou klidně za týden a Remus se tu stejně objeví nejdřív k večeru. Opravdu tu chceš čekat? Nic tu nezmůžeš,“chytla ho za rameno. „ Pojď se mnou. Přijdeš na jiný myšlenky.“
„ Kam chceš jít?“
„ Na ústředí,“řekla klidně.
„ Cože?“
„ Teď už tam nikdo nebude. Chci se podívat, jak to tam vypadá, vzít si věci a hlavně Blase.“
„ Blase? No jo, on tam zůstal,“vykřikl. „ Ježiši, co mu chudáčkovi udělali?“
„ Klid Harry, Blas je v pořádku.“ Uklidnila ho.
„ Jak to můžeš vědět?“
„ Dokáže se o sebe postarat a k tomu bych to cítila,“poklepala si na hrudník. „ Máme mezi sebou takový telepatický spojení. Určitě je v pořádku,“ujistila ho. „ Tak co, jdeš?“
Přikývl. Oba se zvedli a vydali se pryč. Harry ani nevěděl proč, ale něco mu říkalo, ať se podívá zpátky na místo, kde za stěnou leželi oba jeho přátelé.
„ Harry,“vyrušila ho Jean. „ máš ještě tu propisku?“
Chlapec prohrabal všechny kapsy a nakonec našel bílou (dříve bílou, teď mírně od krve) propisku. Oba se jí chytili a po dvou cvaknutích se přenesli pryč.
Skončili uprostřed kuchyně. Oba dva okamžitě vytáhli hůlky. Jen tak pro jistotu. Nikde nikdo.
„ Zdá se, že tu není živá duše.“ Konstatovala a sklopila hůlku.
Zdi místnosti byly ožehnuté od kouzel a zbytky nábytku ležely všude kolem. Vyšli na chodbu. Venkovní dveře byly rozmetány na kousky a tak byl nádherný výhled na ulici. „ Ještě že neporušili kouzlo proti mudlům. Jinak už by tu bylo spousta zvědavců,“ konstatovala a začala se rozhlížet kolem. Harryho ani nepřekvapilo, že nikde nevidí žádného Smrtijeda ani člena Řádu. Zřejmě už je ostatní odnesli pryč.
„ Hm, měla hold smůlu. Nikdo nedokázal ocenit její nádherný hlas,“řekla Jean ironicky a Harry si všiml, že stojí před obrazem Siriusovy matky, který byl nyní naprosto sežehnutý a černý.
„ Hm, to je smůla,“souhlasil stejným tónem. „ Ten její hlásek mi bude chybět.“ Usmál se Harry a snažil se alespoň trochu zapomenout na to, co se děje s jeho přáteli.
Žena se zasmála. „ No jo, alespoň k něčemu to bylo dobrý. Jdu najít Blase.“ Vyrazila nahoru a schody brala po třech. „ Blasi! Blasíku!“slyšel jí Harry volat a po chvíli se vydal za ní. Schody byly na mnoha místech ohořelé, rozbité a poškozené stejně jako stěny i strop. Když vyšel nahoru, trochu se zarazil a rozhlédl se kolem.
Vzdychl. Z celého domu nezbylo v podstatě nic než ruiny. Bylo mu to líto. Měl ten dům ve skrytu duše rád. Připomínal mu Siriuse a chvíle strávené s ním.
„ Ach jo. Jak skončil majitel, tak skončil dům.“ Sklopil oči a bouchl pěstí do zábradlí. To dělat neměl. S jednou velkou ohlušující ránou se zábradlí odlomilo a zřítilo se na zem, což zvedlo obrovský oblak prachu a popela. „ Hups,“hlesl. Otočil se. V jedněch dveřích stála Jean a mířila na něho hůlkou.
„ Harry, neděs mě,“oddechla si a zase zalezla zpátky. Harry se oprášil a ještě mrkl, jakou spoušť jeho neuvážený počin nadělal. „ Doufám, že tohle nebudu muset uklízet. – Ono by ti to neuškodilo. – Jseš milej! – Já vím. – Teď mě tak napadá, kde bude teďka ústředí? – Hm, tak to se ptáš správně, ale nesprávné osoby. Nejspíš to ale ještě nemají rozhodnuto. Teďka mají všichni jiný starosti. – Hm, a nejen ostatní.“
„ Áááá…“ozvalo se náhle z pokoje a Harry ve vteřině vystartoval s napřaženou hůlkou. Vpadl do místnosti a trochu ztuhl, protože to vypadalo, jako by se Jean prala s pláštěm. Harry si v tu chvíli se zatrnutím vzpomněl na Smrtiplášť (strašné stvoření podobné plášti, které nejdříve svoji oběť udusí a až potom pozře a jediným prostředkem obrany je Patronovo kouzlo), ale potom si uvědomil, že žena nekřičí, ale směje se. Při bližším ohledání zjistil, že pod pláštěm není nikdo jiný než domácí mazlíček Blas.
„ No jo, taky tě ráda vidím,“drbala ho po čumáku. „ Tak, ale teď už slez.“ Poslechl a místo ní se vrhl na příchozího chlapce. Plášť, v jehož rukávu měl zaseknutou hlavu vláčel sebou. Podrbal ho po hlavě a sundal mu z něj plášť.
„ Schovával se ve skříni, potvůrka,“usmála se Jean. „ No jo, měli bychom sbalit věci a radši se zase vrátit.“ Poškrábala se na hlavě a trochu znejistěla. „ Ehm, Harry? Neumíš náhodou formuli na samobalení?“zeptala se nejistě. „ Nechce se mi to všechno pakovat ručně.“
„ Jasný. Ty to neumíš?“zeptal se nevěřícně. Zavrtěla hlavou. Trochu ho to překvapilo, ale nechtěl se to v tom pitva. Chvíli přemýšlel o správném pohybu rukou a potom pronesl formuli. „ Balit!“ jeho pohyb zápěstím bohužel nebyl až zas tak úplně správný, protože se sice ze všech koutů vyhrnuly věci, jak měli, ale na rozdíl od správného kouzla se nezapakovaly do kufru, nýbrž se se strašným rachotem nahrnuly na kufr.
„ Hm, skoro,“konstatovala žena a zírala na zavřené zavazadlo, na kterém se kupila obrovská nepřehledná hromada všeho možného. Harry trochu zrudl a potom se rozhodl to zkusit ještě jednou. „ Balit!“zopakoval. Tentokrát se mu to povedlo. Všechny věci se zabalily do kufru a ten jemně zaklapl. Vítězoslavně se usmál. Žena slabě zatleskala. „ Tak tomu se říká ukázková práce. Fajn, buď tak hodnej a zabal ještě ostatním. Budou ty věci potřebovat až…až se probudí.“ Přikývl a odešel do vedlejšího pokoje.
„ Až se probudí, ale co když se neprobudí, co když… - NECH TOHO! Přestaň myslet na takovýhle blbosti a radši dělej, co máš!“ Křičelo jeho jedno já. Zavrtěl hlavou, aby takovéhle myšlenky dostal z hlavy a radši se soustředil na práci.
Za několik minut už nad schody stálo dobrých šest zabalených zavazadel a zanedlouho už v celém domě nezbyla jediná věcička. „ Fajn, tohle by mělo být všechno.“ Práskla o kufry velikým stohem papírů, všechny označené pečetí Fénixova Řádu. Ve stejnou chvíli se ozvalo i další prásknutí a zbytek jedněch dveří vypadl z pantů. „ Debilové mizerní. Takhle to tu zřídit. Chudák, Tonks, jsem zvědavá, co s tím bude dělat?“
„Tonks?“nechápal Harry.
„ Myslím Tonksovou. Říkám jí jenom Tonks, je to kratší.“
„ A proč s tím ONA měla něco dělat?“zamračil se.
„ Teoreticky je teď tenhle dům její,“řekla a pokrčila rameny.
„ A prakticky?“nadhodil, když nehodlala pokračovat.
„ Prakticky tenhle dům patřil Siriusovi, ale jelikož se nenašla závěť, je teď tenhle dům vlastně ničí.“ Poškrábala se na hlavě.
„ Ona se nenašla závěť?“vytřeštil oči.
Zavrtěla hlavou. „ Ne. Našli pouze starou.“
„ Třeba nová neexistuje,“napadlo Harryho. „ Třeba Sirius novou nesepsal.“
„ Sepsal. Lupin u toho byl jako svědek. Prý sepsal novou závěť loni. Ale kam se poděla teď,“pokrčila rameny. „ bůh suď.“
„ A co se teda bude dít se Siriusovýma věcma?“
„ Nemám ponětí. Myslím, že podle zákona jsou…dva roky na nalezení závěti a pokud se do tý doby nenalezne, připadne veškerý majetek nejbližšímu žijícímu příbuznýmu. To by v tomto případě byla Tonks, protože obě jeho milované sestřenky ho vydědily, takže to platí i obráceně a ty nejsi jeho rodilý příbuzný. A nikoho jiného, oficiální ženu nebo děti, Sirius neměl.“ Odmlčela se. „ Tenhle dům nejspíš zůstane Řádu, protože se o majetek masového vraha asi nikdo nebude chtít starat.“ Vzdychla. „ No jo. Je to strašný. Tak pojď, měli bychom jít.“ Očarovali zavazadla, aby se sama vznášela a chystali se sejít dolů.
Blas se naklonil ze schodů a slabě zavrčel. Harry se zaposlouchal a zdálo se mu, že ze zdola vycházejí slabé hlasy. „ Pššššt,“zarazil Jean, která si tlumeně něco žbrblala a oba se zaposlouchali do ticha. Opravdu se z přízemí ozývaly něčí hlasy. Aniž by kdokoli cokoli řekl, vytáhli oba hůlku a čekali, co se bude dít. Dole to taky utichlo. Několik vteřin nebylo slyšet vůbec nic, jako by se návštěvníci vytratili pryč. To se ovšem změnilo, když se těsně pod schody objevil Lupin a Moody a stejně jako oni s napřaženými hůlkami.
„ Remusi. Neděs mě!“zavrčela Jean a sklopila zbraň.To samé udělali i ostatní.
„ Nápodobně, nápodobně. Co tu vy dva děláte?“ Zeptal se. „ Harry, nemáš být náhodou v nemocnici?“
„ Přišli jsme pro věci. Myslela jsem, že Harryho vytáhnu, aby přišel na jiný myšlenky,“odpověděla za něj. Oba muži zatím vyšli nahoru. „ A co tu dělá…“
„ Asi byste se měli vrátit zpátky k Mungovi,“řekl Lupin dost nejistě a sklopil zrak.
„ Proč?“vypálil Harry. Srdce se mu rozbušilo na nejvyšší obrátky a do žaludku mu spadlo kamení o hmotnosti sloního stáda.
„ Co se stalo?“zbledla Jean.
„ To nevíme. Prý se je pokoušeli vzbudit a nastali jim nějaký komplikace. Nic bližšího…“
Dál už Moodyho neposlouchali. Popadli přenášedlo a vrátili se zpátky do špitálu. Vřítili se do chodby, kde měli oba ranění ležet a odchytli si prvního léčitele, který právě vycházel z místnosti.
„ Co s nima je?“vyhrkli oba svorně.
Muž se na ně podíval přes brýle. „ Nejdřív mě pusťte,“řekl klidně. Jean, která ho přimáčkla ke zdi ho pustila. Upravil si šat a mlčel. „ Pokoušeli jsme se je probudit jedním kouzlem, ale bohužel se tím jejich stav zhoršil. Teď se nám podařilo jejich stav opět stabilizovat, ale co s nimi bude dál…to si nikdo netroufá říci.“dodal. „ Ještě máte nějaké otázky?“zeptal se klidně. Oba zavrtěli hlavama a muž se ztratil.
Jean se rezignovaně posadila na lavičku a opět začala natahovat. Harry se jako předtím opřel o stěnu a zíral do prázdna. „ Proč? Proč sakra já? – Co ty? – Proč já musím takhle trpět? – Ty? Snad oni, ne? – Ty si myslíš, že něco cítí? Ne. Oni o sobě nic nevědí. Necítí tu bolest, která mě zžírá za živa. Která mě ubíjí. – Bolest? – Jo, bolest. Horší než Crucio i všechny ostatní kletby. Horší než smrtící kletba. Bezmoc a strach. A čekání. Dlouhý ubíjející čekání. Jestli mají zemřít, tak ať…ale prosím rychle. Já už to čekání dlouho nevydržím. Brzy z toho zešílím. – Opravdu to chceš? Aby vyšli ven a řekli vám, že umřeli? Co by jsi dělal potom? – Nevím. Nemám ponětí. Asi bych šel najít Malfoye a ostatní a pokud bych je zabil dřív než oni mně… - Mizivá šance. – Tak bych to skončil sám. – A jak? – Je mi jedno jak. Prostě bych to udělal.“ Otřel si slzy stékající po tváři.
Podíval se na ženu. Seděla s rukama v dlaních a šeptala něco ve smyslu. „ Ještě pár hodinek. Prosím, ještě pár hodinek vydržte.“
Sedl si vedle ní. „ Proč já? Proč zrovna já. Rodiče jsem nikdy nepoznal. Jedenáct let jsem žil bez přátel a bez rodiny. Ve škole mě potkává jeden průšvih za druhým. Nejhorší kouzelník se snaží ze mě udělat vycpanej exemplář do svý sbírky a já si nikdy ani slovíčkem nestěžoval. Skoro. Kmotr, kterýho jsem sotva poznal a začal ho mít rád, je mrtvý a to mojí vinou. Tak proč mám teď přijít ještě o nejlepší přátelé?“ Teprve teď si uvědomil, že tohle všechno už říká nahlas. Poslední větu skoro křičel. „ Copak jsem toho neztratil dost?“hlesl. Jean ho sledovala s bolestí v očích.
„ Harry, ti dva se jen tak nevzdaj. A dokud budou mít vůli žít, mají šanci,“řekla mu konejšivě. Dlouhou dobu oba mlčeli.
„ Je to moje vina. Kdybych se včera nezdržoval s tím pitomým Phineasem Nigellusem, mohl jsem přijít včas a zabránit tomu,“ řekl za chvíli.
„ Harry, i kdyby…“zarazila se. „ Kde jsi potkal Phinease?“svraštila čelo. Harry jí vylíčil všechno o tom, jak se mu včera nepovedl první přesun Letaxem (včera to z vyprávění radši vystřihl). Když dokončil, Jean se zvedla a začala opět pochodovat.Chvíli mlčela a nad něčím přemýšlela.
„ Říkáš, že ten obraz tvrdil, že tam jsou někde zakuklenci?“ ujistila se. Přikývl. Nevěděl proč, ale na její tváři se objevil vítězoslavný úsměv. „ Harry… ty jsi…génius.“ Otočila se a utíkala pryč.
„ Proč? Co jsem…? Kam…?“neposlouchala ho a tak se vydal za ní.
Když jí našel, měla hlavu strčenou v jednom krbu a zrovna s někým mluvila přes Letaxovou síť. Zakrátko vylezla a v tu samou chvíli se vedle Harryho objevili s hlasitým PUF i dvě další osoby.
„ Co se děje?“zavrčel Moody. Žena jim naznačila ať jdou za ní a zavedla je do té místnosti, kde včera debatovali. Udělala stejné opatření jako včera Moody a nastalo ticho.
„ Tak co se děje?“vyhrkl Remus s Harrym svorně.
„ Vysvětlím,“zarazila rázně Moodyho. „ Harry, prosím tě, řekni jim teď to samý, co jsi řekl před chvílí mě.“ Sice nechápal k čemu jim to pomůže, ale udělal, oč byl požádán. Potom nastalo ticho.
„ Tak co?“
„ Já nic nechápu,“řekl Pošuk.
Jean protočila oči v sloup. „ Kdybyste chtěli někoho přepadnout, tak jaký uděláte opatření? Aby se nemohl přemístit a aby nemohl použít Letaxovou síť,“ukazovala na prstech. „ A kdyby už jí použil, tak byste chtěli asi zařídit, aby se dostal kam?“
Vyměnili si nechápavé pohledy. „ No asi někam, kde bych tu osobu mohl chytit,“řekl Harry.
„ Správně! A to nejlépe kam?“ Mlčeli. „ No asi někam, kde bych ho mohl chytit a nemusel ho nikde hledat, takže třeba k sobě domů nebo třeba na základnu nebo někam, odkud by se mu špatně dostávalo pryč.“
„ Ty si myslíš, že byl Harry na ústředí Smrtijedů?“vyhrkl Lupin.
„ Je to víc než pravděpodobné. Pokud se chtěli pojistit, že Snape nebo děti skončej v jejich síti, bylo nejbezpečnější je dostat někam, kde by jich bylo dost na to, aby jim neutekli. Ale protože se Harry pokusil dostat pryč dřív než akce začala, tak tam na něj ještě nečekali. Jinak by jim skončil přímo v pasti.“
„ Dobrá. To zní logicky. Ale k čemu nám to v tuto chvíli je? Nedá se určit, kde Potter byl,“zavrčel Moody.
„ Kvůli čemu nám teď hrozí největší nebezpečí? Kvůli Brumbálovi. Kvůli informacím, který může vyzradit a díky Harrymu víme, že žije. A teď taky víme, že je nejspíš někde, kde visí obraz jednoho z bývalých ředitelů Bradavic. Nigelluse.“ Zatvářila se vítězoslavně.
„ To je sice fakt, ale jak znám toho starýho papriku, tak se s nikým kromě Brumbála nebude chtít bavit. On nemá povinnost pomáhat nikomu kromě současného ředitele Bradavic.“
„ To je sice pravda, Reme, ale za pokus to stojí. Stačí zjistit, kde všude ten obraz visí.“
„ To bude minimálně na padesáti místech.“
„ Fajn, výběr se nám zúžil z padesáti tisíc na padesát,“ušklíbla se a vyrazila z místnosti pryč. Oba muži si vyměnily pohledy a vyšli vzápětí za ní. A Harry… ten by snad mlátil hlavou do stolu ještě půl hodiny potom a nadával si, jakej to je strašnej blbec, že ho to nenapadlo dřív, kdyby si asi po pěti minutách mlácení a hlasitých nadávek nevšiml, že ho sleduje polovina Řádu. Na vztek se ještě jednou pořádně třísknul do palice a potom se narovnal a nasadil vážný výraz. „ Já jsem v pohodě.“
„ To jsme rádi,“podotkla Tonksová a všichni se společně nahrnuli dovnitř.
„ Takže,“ujal se slova Lupin a roztáhl dlouhý pergamen. „ Máme tady pětašedesát míst s tím šíleným obrazem. Jelikož Harry říkal, že to byla nějaká špatně osvětlená chodba, můžeme rovnou vyškrtnout všechny hlavní budovy, kanceláře a podobné,“poklepal na list hůlkou a seznam jmen se výrazně zkrátil. „ Tedy, zbylo nám devětadvacet míst. Pokud se nemýlíme, tak by Brumbál měl být vězněný na některém z těchto míst. Je také velmi pravděpodobné, že tam budou Smrtijedi. Proto: rozdělíme se do čtyř skupin. Každá skupina dostane za úkol sedm míst. Ty řádně prohledá a v případě jakéhokoliv nálezu, dá vědět ostatním. Všichni rozumí.“ Přikývli. „ Skupiny si určete, jak jste zvyklí. Tady máte seznamy míst,“ rozdal útržky pergamenu.
„ Remusi, jakou máme jistotu, že Brumbála vůbec někde najdeme? Pořád nechápu, jak jste přišli na to, že je místo jeho vězení spojeno s tímhle obrazem?“zeptal se Verbin.
„ Jistotu máme nulovou, Verbine, ale musíme to zkusit. Musíme Brumbála najít co nejdřív. A teď jděte.“ Jako mávnutím hůlky se skupina po skupině přemístila pryč. „ A my jdeme taky.“ Houkl Lupin na svoji skupinu. Kingsleye, Nighta, Billa, Jonesovou a další čtyři osoby. „ Jdu s vámi,“řekl Harry pevně.
„ Ne, ty zůstaneš tady.“ Svraštil čelo jeho opatrovník.
„ To teda nezůstanu. Jdu s vámi, ať se ti to líbí nebo ne. Vím, jak to místo vypadá a můžu vám pomoci.“ Všichni ostatní sjeli pohledem na Remuse a čekali na jeho rozhodnutí. „ On má pravdu, Lupine,“řekla jedna žena.
„ Dobře, ale neumíš se přemisťovat a …“
„ A to není problém,“ přerušil ho a vytáhl propisku. „ Kdykoli, kamkoli. Kam se jde?“zašklebil se.
Společně začali zkoumat příslušná místa. Nebyli však ještě ani v polovině, když všechny začala svrbět dlaň od vyvstalého obrysu Fénixe. „ Volají nás! Jdeme!“rozkázal Lupin a všichni se přemístili za ostatními. Jen jeden zůstal stát jako přimražený na místě. „ Hm, bezva. A může mi někdo říci, kam se má jít?“vypálil do vzduchu. „Sakra, teďka jsem tu zůstal trčet a ostatní někde nasazují krk. Kurva, proč já se neumím přemísťovat?“kopl do stěny a byl rád, že jeho boty měly pevnou špičku. Podíval se na přenášedlo ve své ruce a zaváhal. „ Když oni vědí, kam jít, tak já taky.“ Přehodil si propisku do druhé ruky se znakem Řádu a cvakl. Místo aby vyřkl název místa, kam chce, silně myslel na to, dostat se k tomu, kdo vyslal výzvu. Cvakl.
Povedlo se. Tedy skoro. Byl tam, v chodbě kde narazil na ten šílenej obraz, ale taky tam byl sám.
„Kde sakra všichni jsou?“rozhlížel se na všechny strany, ale nikde nebylo ani živáčka (ani mrtváčka). Jako minule se vydal chodbou doleva. Šel stále dál a dál. Hůlku měl napřaženou před sebou a řádně vážil každý krok. Chodba byla velice tichá a ponurá. Hořící pochodně začínaly řídnout a nastávala stále vetší tma. „ Bezva, bezva, bezva. Kam jsem to zas jen vlezl. - Ty seš fakt naprostý pako, Pottere. Proč vždycky vlezeš někam a teprve potom si uvědomíš, že jsi udělal kravinu? – Protože do všeho skáču po gilotině a vždycky jí strkám pod hlavu. – Co? - Nebo tak nějak…“
„ A do prdele,“ulevil si. Chodba tu končila pevnou bytelnou zdí se sloupy, na kterých byl obtočený had, na každé straně. Nikde žádné okno ani jiné dveře. Prostě nic. „ Ten architekt, kterej stavěl tenhle barák, musel bejt pěknej idiot, když tu tu chodbu takhle usek.“ Už se chtěl otočit a vrátit se cestou zase zpět, když se mu zazdálo, že něco zaslechl. Otočil čelem ke zdi a něco ho napadlo. Rozsvítil hrot své hůlky a přiložil ho dole k postraní zdi. Když hůlku přiložil až k rohu, jeho podezření se potvrdilo. To nebyla zeď nebo alespoň nebyla původní.
„ Co tu chceš?“ozvalo se za ním. Trhl sebou, ale otočil se rychlostí zvuku s napřaženou hůlkou. Za ním však nikdo nebyl.
„ Kdo to je?“
„ Nevím, ale myslím, že se po čase zase do něčeho zakousneme.“
„ Po dlouhé době.“
Harry se otáčel kolem dokola a snažil se najít původce těch dvou hlasů. Srdce mu bušilo o sto šest. „ Kdo to je? Kdo to tu sakra mluví?“ Otočil se opět čelem ke zdi a ztuhl. Přímo před obličejem mu syčely dva obrovští hadi s obrovskými zuby.Byly to ti hadi, kteří obtáčeli sloupy. Jeden z nich, kobra, roztáhl výhružně postranní kůži a zasyčel. Chystal se k útoku. Harry udělal krok zpět a na čele mu vyvstal pot. „ Kurva, co teď? – Hlavně nezačni utíkat. - Nejsem dost rychlej na to, abych jim utekl. A u těhlech stačí jedno kousnutí a jsem v loji. Co mám dělat? – Přemejšlej! – Přemejšlím. – Zkus k tomu zapojit i mozek a možná ti to půjde líp. – Co kdyby jsi přestal dělat ty blbý fórky a radši mi pomohl? Pomoc, já nechci aby mě zakously. – Tak jim to řekni, ne? – Já? – Je tu snad někdo jiný, kdo má hadí jazyk? – No jo!!! – To to trvalo.“
„ Ustupte!“zasyčel. Oba hadi se podívali na sebe a potom se s malou úklonou stáhli.

„ Odpusťte,“zasyčel jeden z nich.
„ Kam vedou ty dveře?“zeptal se Harry.
„ Kdo chce mluvit s vězněm, musí znát heslo,“řekla kobra a v očích jí blýsklo.
„ Vězně? Vězně? Jasný, Brumbál. Musí to být on. Koho jinýho by takhle hlídal? Ale jak mám já sakra vědět heslo? – Zeptej se jich. – Jasný. Ty hadi nejsou blbý. Jakmile řeknu, že neznám heslo, budou proti mně. Už teďka mi moc nevěřej a rozhodně nemám náladu skončit někde v žaludku mezi krysíma kostma.
„ Kdo vám tohle nařídil? Voldemort?“zasyčel na strážce vchodu. Oba hadi se mu opět poklonily a potom se rychle odplazily pryč. „ Odpovězte?“ Odpovědi se nedočkal. Zato se ona záhadná stěna zvedla a nechala mu volný průchod do tmavé místnosti. „ Copak já řekl heslo? – Asi jo. – A jaký? – To se neptej mě. – Jen jsem řekl: kdo vám… No jasně. Voldemort. To bylo to heslo. Kouzelníci se ho bojí vyslovit. Chytrý, Voldíku. Moc chytrý. Ale máš smůlu. Ještě tu jsem já.“
Zvedl hůlku a vykročil vpřed. Byla tam kruhová místnost se třemi dveřmi na všechny strany. Dvoje z nich měli promřížovaná okna, takže bylo krásně vidět dovnitř.
Na pohled však byly obě kobky prázdné. Pokusil se otevřít třetí dveře, ale ty byly zamčené.

„ Fajn, tak jdeme na to. – Nemysli si. Voldemort není tak blbej, aby svýho vězně nechat takhle nechráněnýho. Jakmile ty dveře otevřeš, tak se na tebe buď vrhnou nějaký kouzla nebo ho to zavolá sem. Takže… - Takže opatrně, já vím. Už jsi jako Hermiona. – To si lichotíš nebo nadáváš?– Nevím a teď buď zticha.“
„ No, teď bych tu Hermionu potřeboval. Odkrývací kouzlo, sakra, sakra, Vždyť jsem se ho učil na turnaj…sekturem…ne… unskture…taky ne…unsekretum partinue perpex…jasný!“ Napřáhl hůlku a vyslovil kouzlo nahlas. Skrz zeď se vynořila míhavá světýlka roztodivných tvarů. Harry si je prohlédl a shledal, že na něj žádné strašné kletby nečekají.„ Nic hroznýho,“řekl si pro sebe a otevřel dveře. Dřív než však vstoupil, vyslal ještě jedno kouzlo a všechny pasti, které byly nastražené, se zneutralizovaly. „ Díky, Srku. Ten turnaj mi bodnul.“
Stále ostražitě vstoupil dovnitř a trochu strnul. Na druhé straně místnosti ležela jakási hromada ošacení. Při bližším ohledání Harry zjistil, že to je hubený muž. Pokud se tomu tak dalo říci. Klekl k němu. Brumbál byl naprosto vychrtlý, tváře měl povadlé, vousy a vlasy vytrhané nebo slepené od krve a obličej naprosto bez barvy. Z půlměsícových brýlí zbyly pouze obroučky a jedna nožička, hábit na sobě měl roztrhaný a i ze zbylého oblečení zbyly jenom cáry.
První, co Harryho napadlo, bylo zkontrolovat puls, protože muž nejevil známky života, ale…
„On je mrtvý! – Ne to není možný.“ Vytřeštil oči a přesunul ruku z jeho zápěstí na krk. „Ne, není. Ale tep má skoro neznatelný.“ Chlapec rychle vytáhl propisku a zkusil se s raněným přemístit pryč. Nešlo to.
„ Že mě to překvapuje. Musím se dostat někam, kde není ochranné kouzlo.“
Popadl polomrtvého kouzelníka a táhl ho pryč. Ačkoliv byl jen kost a kůže, nebyl moc lehký.
„ Kampak, Pottere!“ozvalo se za ním. Než se stačil otočit a podívat se do kruhové místnosti, kdo to byl, už se rozplácl o protější zdi kobky. „ Pottříčku, snad už nás nechceš opustit i s naším drahým hostem,“ušklíbl se jeden Smrtijed. Nebyl to nikdo jiný než milovaný otec Draca. Za ním se už přemisťovali další a další zakuklenci.
Zaklel, vyškrábal se na nohy a snažil se o protikouzlo. Pozdě. Dvě další kletby ho vyhodily do vzduchu, práskly s ním o strop a naprosto ztuhlého ho opět pustily na zem.
Opět se dostal na nohy. Přemýšlel, jestli se má schovat, bojovat nebo utéct. Hůlku neměl (ležela Malfoyovi pod nohou) a před ním stála třetina Voldemortovy armády.
„ Jsi v prdeli, chlapče,“ozval se mu hlásek v hlavě. „ To vím i bez tebe. Teď by se musel stát zázrak, abych to přežil. Lidičky měl jsem vás rád, ale ten, který přežil už tohle nepřežije.“ Proběhlo mu hlavou a trochu se do očí začaly drát slzy. Z tohohle už se nedostane.
„ Pottere! To se dělá, takhle odcházet bez rozloučení?“zeptal se medově. „ To si zaslouží trest.“ Opět vyslovil kletbu, po které se mu začaly svírat vnitřnosti. Po nesnesitelných několika vteřinách kouzlo povolilo. „Už ses poučil, Pottříku?“ Mlčel. Lapal po dechu, vychrchlával krev a snažil se dostat svoje tělo pod kontrolu. Ostatní Smrtijedi se spokojeně smáli.
„ Odpověz!“vyštěkl Malfoy. Mlčel. „ Copak? Chceš mě naštvat? To bych ti neradil. Vždyť tuhle kletbu už znáš, víš co bude následovat, jestli to zopakuju,“řekl chladně.
„ Tak to udělej. Dělej. Pokud na to máš,“hlesl vzdorně. Na jednu stranu doufal, že Jeanina teorie o tom, že to po druhé nedokáže byla správná a na druhou stranu si přál, aby měl Malfoy pravdu a další kletba ho zabila. Horší než tohle už to rozhodně být nemohlo.
Malfoy ho popadl za vlasy na zátylku a zvedl chlapcovu hlavu k sobě. „ Dejte si pozor na jazyk, Pottere, myslíte, že nemám na to, abych vás zabil?“zasyčel výhružně.
„ Ne.“řekl stejně chladně a všem zmrzl úsměv na rtech. „ Protože jsi podělanej strachy, co by ti udělal Voldemort,“dostal ze sebe. Několik Smrtijedů se na něj chtělo vrhnout. Už mu začínalo být všechno jedno.
Smrtijed zvedl jeho hlavu ještě víc, že mu skoro vyvrátil krk a něco zavrčel. Harry to nevnímal. Prsty pevně sevřel přívěsek od ženy k narozeninám a smiřoval se s osudem. Jeho myšlenky se stočily k přátelům a ostatním. „Promiňte,“omluvil se všem, kterým kdy ublížil šeptem.
„ Vy se mě omlouváte, Pottere?“zachechtal se Malfoy a opět zvedl jeho hlavu. „ Copak, že by slavný Harry Potter dostal strach a chtěl se omluvit?“
Hleděl do jeho očí plných nenávisti. „ To už bych se radši omluvil domácímu skřítkovi,“hlesl. Tohle musela být pro Malfoye ta nejhorší nadávka. Muž praštil jeho hlavou o zem a několikrát do něho kopl. Potom na něj ještě zkusil ještě nějaké kouzlo. Nebylo moc silné, ale Harry měl i tak dost. Otočil se a vydal se pryč.
„ Zabte ho!“slyšel ho. V další chvíli se dovnitř vřítily dva páry kroků.
„ Ani nevíš, jak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli, Pottere!“řekl jeden hlas a zašeptal Crucio. Známý pocit dýk po celém těle ho zbavoval posledních nadějí k životu.
„ Pomoc,“hlesl skoro slyšitelně, když kletba pominula. Ani nevěděl proč. Byl úplně sám. „ A takhle skončí Harry Potter. Naprosto sám a zabitý pitomými Smrtijedy.“V další chvíli se ozvalo dvoje vyslovení smrtící kletby. Harry se nebránil. Neměl jak se bránit a na zázraky moc nevěřil. „ Sbohem…“
V tu samou chvíli, kdy se proti chlapci řítily dvě smrtící kletby se před ním objevily dva hadi a k údivu všech, spolkly obě zelené kletby jako by nic. Poté se zvedly do útočné polohy a začaly výhružně syčet.
„ Co se stalo? Jakto že ještě žiju?“prolétlo mu hlavou a donutilo ho to zvednout hlavu. Smrtijedi couvali ze dveří pryč. Jeden z hadů se podíval do Harryho vyděšených očí.
„ Rozkazy?“sykl.
„ Rozkazy? Co tím myslí? – Čeká na tvoje rozkazy. Právě tě zachránili. Máš je pod kontrolou, tak toho využij. Když tu není Voldemort, budou poslouchat jen tebe. – Mě? – Dělej dokud můžeš.“ Jeden ze zvířat na něho upřel své rudé oči a znovu se ho zeptal.
„ Zabte je!“zasyčel Harry na své nynější ochránce a oba ho ochotně poslechly. Otevřely tlamy s jedovými zuby a vrhly se proti Smrtijedům.
Z posledních sil se vyškrábal na kolena a lokty a plížil se ke dveřím do kobky. K jeho velkému překvapení už to nebyli jenom hadi, kdo se pustil do zakuklenců, ale už se sem přemísťovali i členové Řádu. Voldemortovi přívrženci měli docela smůlu, protože byli uvěznění v kruhové místnosti, odkud se nedalo přemístit pryč a jediný východ zatarasili kouzelníci z Řádu.
Bohužel i on měl smůlu. Hůlku měl kdoví kde. Přenášedlo tady nefungovalo a on byl dost vyčerpaný na to, aby se plazil sám, natož aby táhl ještě Brumbála. Dostal se ke dveřím, kde málem schytal jednu kletbu přímo do hlavy.
„ Rozkazy,“ozvalo se mu opět u hlavy.
„ Najdi moji hůlku,“sykl. Had rozšířil nozdry, jak nasával jeho pach a potom se odplížil. Harry chytil Brumbála za rameno a začal se i s ním sunout pryč. Musel si hlavně dávat pozor na kouzla létající všude kolem, ale i na mnoho nohou, které se míhaly okolo. Za chvíli před něj dopadla jeho hůlka. „ Běž je dorazit,“ řekl Harry hadovi, kterému se zalesklo v očích a odplížil se pryč.
Velice pomalu se sunul směrem k východu a snad by se plazil ještě za týden, kdyby ho nepopadl pár rukou a nevyvlekl ho ven. Druhý kouzelník táhl Brumbála. „ Ježiši, ten vypadá.“
„ Harry, co je ti?“zeptal se ho někdo. Neodpověděl. Natáhl se a chytil druhého ležícího muže za ruku. Z posledních sil vytáhl propisku a přemístil se pryč.
Otevřel oči. Bílé vykachličkované stěny mu potvrdily, že skončili u Munga. Zhroutil se vedle Brumbála a lapal po dechu. Měl pocit, že celou dobu, co se pokoušel dostat odtamtud pryč, měl zadržený dech.
„ Pomoc,“dostal ze sebe. Byl to ale jen šepot. Zavolal znova, ale taky nic. Mohl samozřejmě použít kouzla na zesilnění hlasu, ale neměl sílu na jakékoli další kouzlo. Sebral všechny zbývající síly a zařval. „ POMOC!“
Tohle zabralo a kolem něho se začali hemžit léčitelé. Vnímal už je však jen okrajově.
„ To je přece Brumbál.“
„ Co se mu stalo?“
„ To je ten kluk ze včerejška.“
„ Už zase?“
Pak už nevnímal nic. Upadl do mdlob…