19. kapitola - Potomci
Zemřel,
zemřel, zemřel!!!
Harrymu to poslední slovo přišlo jako rána baseballovou holí do břicha. Na
druhou stranu mu připadalo, že mu někdo kompletně vyprázdnil hlavu a proto mu
nedokážou secvaknout ty dva kontakty, co ta zpráva sakra znamená. Jean začala
natahovat a Snape zmačkal vztekem noviny do malý kuličky. Žena se opřela
profesorovi o hrudník, roztřásla se a začala brečet. „To nejde. Nemohl přece
umřít. Vždyť byl včera ještě…“zalkla se.
„ Já tomu taky nechci věřit,“řekl po delší době Severus. „ Nebreč. Pojď se
mnou.“
„ Ověřit si to. Mě se to moc nelíbí,“táhl ženu chodbou až k jednomu krbu. Harry
mašíroval za nimi. U krbu se Snape důkladně rozhlédl, vyndal hůlku a něco
zamumlal. Chlapec měl pocit, že se kolem nich udělala jakási bariéra. Dalším
kouzlem rozžehl oheň a vhodil do něj trochu prášku za svého hábitu. Potom něco
zamumlal. Chvíli se nic nedělo. „ Lupine, můžeš na slovíčko?“zavolal do
plamenů. V dalším okamžiku se v plamenech objevila Remusova hlava.
„ Pěkný ráno, co se děje? Našli jste něco?“zeptal se.
„ Tohle se děje,“zavrčel Snape a roztáhl mu před obličejem denní noviny. Lupin
na to chvíli zíral a potom se usmál.
„ Jo tak o tohle jde. Můžu vás uklidnit. Nevěřte tomu, je to jenom kamufláž.“
Ani si nedovedete přestavit, jaký kámen spadl Harrymu ze srdce. Jean úlevně
vydechla. „Já tě zabiju,“ zašeptala směrem ke krbu a odešla pryč. Zřejmě se šla
někam uklidnit.
„ Dostali jsme jednu zprávu, že někdo hledal Brumbála, aby ho dorazili a tak
jsme vyslali do oběhu tuhle zprávu…“zašklebil se obličej.
„ A to jsi nám to nemohl dát vědět? Víš, jak jsi nás vyděsil? S Jean to málem
seklo,“zasyčel učitel naprosto rozzuřeně. Úsměv z Remusova obličeje se
vytratil.
„ Pardon. Nenapadlo nás, že se ta zpráva dostane k vám tak rychle a že na ni
budete reagovat takhle. Našli jste něco?“
„ Ještě ne,“zavrčel Snape.
„ Tak si pospěšte. I když Brumbál žije, tak na tom není nijak dobře. Ptal jsem
se pár lidí, ale nikdo nic neví. A pokud jde o ty přísady, tak…“
„ Ty nech na nás,“přerušil ho Snape.
„ Dobře. Mohu pro vás ještě něco udělat?“optal se Lupin.
„ Jo. Jestli nám chce někdo pomoci, tak sežeňte listy Pekřelusku a několik
Dryxií a dejte je vařit pokud možno do mého kabinetu. Najdete tam i ty přísady.
Tady to nejspíš bude ještě na dlouho,“zavrčel Snape.
„ Fajn, všechno udělám jak…Co je Harry?“lekl se Remus, když jeho svěřenec
vykřikl, klesl na kolena a držel se za hlavu. „ Co ti je?“
„ Co to má zase znamenat, Pottere!“vyjel na něj profesor.
„ To má znamenat to, že Voldemort čte denní tisk,“zaskučel Harry a pokoušel se
potlačit bolest v hlavě.
„ Cože?“nedošlo ani jednomu dospělému.
„ Říkám, že Voldemort už se dozvěděl, že je Brumbál mrtvý. A asi jako jediný z
toho má radost,“ procedil skrz zaťaté zuby. „ A to pořádnou.“ Zaskučel a svalil
se na záda. Už dlouho ho jizva nebolela tak intenzivně. Projížděli jím
bolestivé impulsy a v každém z nich cítil smích a radost. „ Voldemorte, jdi do
prdele,“zařval, aby se té bolesti alespoň trochu zbavil.
„ Pottere…“chtěl na něho vyjet profesor.
„ Harry, budeš v pořádku?“strachoval se Remus.
„ Jasný, budu v pohodě.“zaskučel ještě.
„ Lupine, myslím, že můžeš jít,“řekl Snape. Tvář v ohni ještě chvíli váhala a
potom zmizela. Zbylý muž chvíli pozoroval chlapce svíjejícího se na podlaze a
zřejmě se dobře bavil. „ Pottere, přestaňte simulovat,“ zasyčel a protočil oči
v sloup.
„ Tak si to zkuste,“vykřikl na něho. „ Kdyby se alespoň tak blbě
netlemil,“postěžoval si ještě. V hlavě se mu ozýval krutý, chladný smích. Potom
ho profesor popadl za hábit a vytáhl ho na nohy.
„ Přestaňte se tu válet. Máme práci!“ Obořil se na něho a vydal se zpátky do
knihovny. Harry se musel opřít o zeď, aby se nezhroutil. Tělo se mu třáslo a on
cítil, že má obličej v jednom ohni. Teď by se nedokázal soustředit ani kdyby mu
dali celý kotlík lektvaru.
Podél stěny se doplížil až do umývárny, napustil si umyvadlo plné vody a bez
dalších okolků do něj strčil hlavu. „ Ježiši, to je nádhera. To nádherně
chladí.“ Ani nevěděl, jak dlouho byl pod vodou. Ale když už se jeho tělo začalo
vztekat z nedostatku kyslíku, vyndal hlavu, nadechl se a zase se ponořil.
Takhle to zopakoval asi ještě třikrát. Nabral dech pro poslední ponor a
…zarazil se. U vedlejšího umyvadla stála Jean a sledovala ho. Podle toho, jak
byla opřená a měla mokré vlasy kolem obličeje, mu bylo jasné, že asi
praktikovala něco podobného. Chvíli se na sebe dívali a potom se začali smát. „
Co jsi to vyváděl, prosím tě?“
„ Potřeboval jsem se zchladit. A ty?“
„ Něco na ten způsob,“ušklíbla se. Oba se usušili (v mezích možností) a vrátili
se zpátky do knihovny. Sedící muž si je změřil pohledem od shora dolů a vzal
další pakl rodokmenů.
„ Ha,“vydechla, když se posadila. „ Jdeme na to. Ale stejně ho zabiju,“dodala
potichu a opět se ponořila do práce. Prokousávali se prací asi pět minut, když
Snape najednou ztuhl, sykl a chytil se za předloktí. Zvedl oči ke společnici,
která se na něho také podívala. „ On?“
Přikývl. Opět se chvíli hypnotizovali pohledy a potom se profesor zvedl od
stolu. Jean se zvedla taky a odešli o kus dál. „ Severusi, prosím…“
„ Ne. Víš, že musím.“Odmlčel se. „ Neboj, vím co dělám.“
„ Dej na sebe pozor,“chytila ho kolem krku, políbila ho na tvář a bez dalšího
slova nebo pohledu od něho odešla. V příštím okamžiku muž zmizel. Žena si sedla
ke stolu a zabrala se do práce. Harry jí ještě chvíli pozoroval, ale potom jí
napodobil.
Hledali dlouho. Dlouho se prokousávali hromadami spisů. Pomalu se schylovalo k
podvečeru, když už byl Harry opět úplně grogy. „ Sakra, další arch
zkontrolovanej a zase nic. Proč to sakra nemůžou mít nějak seřazený? – Protože
potom by to nebyla taková zábava, Pottere. – Jo jasný, strašná švanda. To je
snad ještě horší než když jsem při turnaji hledal něco, co by mi mohlo pomoct
pro přežití pod vodou. – A proč to je horší? – Protože tady jde o život a ne o
hru. Sakra, Brumbál.“ Pokaždé, když už s tím chtěl seknout, se mu před očima
objevil obraz vybledlé tváře bradavického ředitele, jak ho našel před několika
dny a donutil ho k další práci.
Harry neměl náladu se zvedat pro další pakl papírů a tak se natáhl k tomu,
který zůstal na stole po Snapeovi. Probral asi čtyři svitky a u dalšího se
zastavil. Přeji řečeno se zastavil u jména – Albus Percival Wulfric Brian
Brumbál. „ Mám ho!“vykřikl.
„ To snad není možný. Celej den tu hledáme jako naprostý idioti a přitom to
máme přímo pod nosem. – Tomu se říká zákon schválnosti, Harry.“
Jean k němu přešla a přes rameno mu začala zkoumat rodokmen. I Harry přejel po
několika jménech a potom ztuhl. S Brumbálovým jménem byly dvojitou přeškrtnutou
čarou spojeny tři jména. To znamenalo tři manželky a jedním z nich bylo… „
Minerva…cože???…McGonagallová,“vypálil nahlas.
„ Tebe to překvapuje?“zeptala se žena nezaujatě.
„ A víš, že docela jo,“řekl Harry nevěřícně. „ Jaksi mě nikdy nenapadlo, že byl
Brumbál ženatej, k tomu třikrát a k tomu s naší ředitelkou.“
„ Jo, byla to jeho druhá žena. Byly spolu asi tři roky, ale potom se rozešli.
Ale to už je strašnejch let,“vysvětlila bez většího zaujetí a dál zkoumala
pergamen. „ Bingo! Koukej. Čtyři děti. Hm, myslela jsem, že jich bude víc.
Briana měl s první manželkou, ale ten umřel při porodu stejně jako ona, potom
tu je Derek, ale ten…sakra, ten už taky zemřel,“zkoumala starý pergamen.
„ Cože?“
„ Se nediv, bylo mu osmaosmdesát,“zašklebila se Jean.
„ Děláš si legraci?“
„ Ani v nejmenším, tak se koukni,“ukázala na letopočty pod jmény. U Dereka byly
dva letopočty a opravdu odpovídali tak osmdesáti letům. Potom sklouzl pohledem
na letopočty pod Brumbálovým jménem. 1889-?.
„ Brumbálovi je 115?“vyvalil oči.
„ Jo. Nic moc,“prohodila ledabyle. Sjel jí pohledem. „ Na kouzelníka jeho
velikosti? Helga z Mrzimoru se dožila dvě stě sedmdesáti let. Dožila by se i
víc, kdyby jí nezabili.“ Zamračila se. „ To je teď jedno. Dál tu máme Henryho
Greena a Dory Taylor-Hermanovou. Oba ještě žijou. Bezva, máme dvě možnosti.
Jdeme!“rozkázala. Zvedli se a chystali se k odchodu. Jean ještě jednou máchla
hůlkou a všechny vytahané listiny se vrátily zpátky do regálů. Bohužel s trošku
větší razanci než chtěla, takže skoro převrhly regál na zem a všechny listy
byly přeházené, pomačkané a zmuchlané. „ Sakra, vidět mě Kratiknot, tak mě
zabije. No, on si toho nikdo nevšimne,“mávla rukou. Harry o tom silně
pochyboval, ale následoval jí z knihovny pryč. Jelikož zjistili, že tam nikde
není letax, přesunuli se pomocí přenášedla rovnou k Mungovi.
Potichu vešli do místnosti kde ležel Brumbál a našli tam Remuse. „ Tak
co?“zeptal se jich.
„ Máme to. Ještě je musíme najít. Jak je mu?“
„ Pořád stejně. Čili špatně.“
Harry trochu strnul. Na jednom lůžku ležel bradavický ředitel a vypadal opravdu
špatně. Bledý jako smrt, po rukách i obličeji mnoho modřin a podlitin a také
bez známky normálního dechu. K tomu ještě bez brýlí a s ostříhanými vlasy a
vousy. „ Kde je Snape?“zeptal se ještě Lupin. Jean se zatvářila dost zničeně. „
Na schůzce Smrtijedů?“dovtípil se.
Přikývla.
„ No jo, musím sehnat tu krev,“změnila téma. „ Neznáš někoho z nich?“zeptala se
a ukázala na dvě jména na papírku.
„ Dory Taylor…neznám…Henry Green…Green…to jméno mi něco říká…Henry
Green,“opakoval si stále a vyšel ven. „ Green…zeptáme se.“ Vhodil do krbu
trochu letaxu a zakřičel jednu adresu. V mžiku se objevila hlava, která měla
každé oko jiné – Moody.
„ Co se děje, Reme?“
„ Moody, nepracoval s tebou kdysi nějakej Henry Green?“
„ Green. Jasně. Proč?“
Ke krbu se sklonila Jean. „ Musíme ho najít. Kde je teď?“
„ Tak to nemám ponětí. Neviděl jsem ho už přes třicet let. Počkejte chvíli.“
Zmizel z plamenů a dlouho se nic nedělo, potom se objevil tvář Tonksové. „
Nazdárek, vy prý hledáte Greena?“
„ Jo. Víš kde je?“
„ Jasný. Pracuje jako bystrozor na konzulátu…“
„ Díky bohu.“
„…v Jižní Dakotě,“dokončila mladá bystrozorka a úsměvy všech zmizely.
„ Děláš si legraci?“
„ Ne, fakt.“ Chvíli civěla na jejich ztrápená obličeje. „ To jste asi nechtěli
slyšet, co? Je mi líto, ale jestli ho potřebujete, tak vás zklamu. Sehnat ho je
prakticky nemožné. Pořád někde lítá.“ Dlouho mlčeli. „ Potřebujete ještě něco?“
Ještě se jí zeptali na druhé jméno a potom se rozloučili. Všichni se postavili.
„ Takže nám zbývá jediná možnost.“
„ Co budeme dělat? Vyhlásíme pátrání?“napadlo Harryho.
„ Ne, to by bylo příliš nebezpečný. Voldemort není blbej. Bože, kéž je naživu,
v Anglii nebo pokud možno alespoň v Evropě,“zvedla oči ke stropu. Už toho
stejně jako Harry začínala mít až po krk. „ Fajn, musíme jí najít sami. Půjdeš
se mnou, Harry, nebo už toho máš dost?“hodila po něm psí oči. Měl toho už sice
dost, ale nemohl jí odmítnout. „ Jdu s tebou.“
„ Uvidíme se později, Reme.“ Houkla na muže a odtáhla Harryho chodbou pryč.
„ Kam jdeme teď?“
„ Budeš hodně naštvanej, když řeknu, že do archivu?“zašklebila se. „ Ne!
Proboha jen ne, žádný další papíry,“postěžoval si v duchu. Prošli mnoha
chodbami, minuli mnoho dveří i lidí. Potom zalezli do jedné zapadlé uličky.
ARCHIV hlásal nápis na dveřích. „ Koukni, jestli někdo nejde,“šeptla mu. Harry
vykoukl na obě strany, ale v okolí nebyla živá duše. „ Nic.“
„Alohomora,“zašeptala. Nic.
„ Ty dveře budou zapečetěný. Bez hesla se tam nedostaneme,“šeptl Harry.
Ušklíbla se. „ Protektoria Alohomora,“šeptla znovu. Dveře chvíli podivně
cvakaly a potom se otevřely. „Dovnitř.“
Opatrně zavřela. „ Kde ses naučila odmykat zapečetěný zámky?“zeptal se a oba
rozsvítili hůlky.
„ Mít za kamaráda tvýho tátu nebylo k zahození,“zašklebila se. Přešla k jedné
kartotéce a přejížděla hůlkou po štítkách. „ T…t….t…Tady. Alohomora,“otevřela
zásuvku. „ T…t…Taylorová a …a….a tady máme Dory. Veškerý zdravotnický záznamy.“
Rozložila papírové desky a posvítila. „ Adresa tu je, ale…sakra… naposledy tu
byla před dvaadvaceti lety. Buďto je tak zdravá nebo chodí někam jinam. Na tý
adrese je teďka famfrpálový stadion. Kurňa. Musela se přestěhovat“ Ještě chvíli
listovala, jestli něco nenajde, ale potom to zabalila a oba se vypařili z
místnosti pryč.
„ Kam teď?“zeptal se jí, když si to opět šinuli po chodbě.
„ Ještě uděláme jednu návštěvu na ministerstvu.“
Harrymu bylo jasné, co znamená slovo „ návštěva“. Ještě se stavili tam, kde
leželi jeho dva přátelé. Přede dveřmi hlídal Kingsley. Řekl jim, že jsou na tom
pořád stejně, ale že je dovnitř stejně nepustí. Má to zakázané. Potom se
přemístili na ministerstvo. Stejně jako předtím se vydali přímo do archivu.
„ Koukej, tady je. Sakra. Vidíš, kdy tu má poslední záznam o použití hůlky?
Před patnácti lety.“
„ Co to znamená? Ona je mrtvá?“
„ To znamená, že někde žije jako mudla. Krucinál, toho jsem se bála.“ Práskla
složkou o stůl a naštvaně se posadila na jedinou židli v místnosti.
Harry chvíli zkoumal papír. „ Hele, J. Koukni se na tohle. Poslední kouzlo bylo
před patnácti lety a předtím zase pět nic.“
„ No a?“
„ No, co když se před dvaceti lety rozhodla skoncovat s kouzlením, pět let
nepoužívala kouzla a potom…bylo to kouzlo na opravu…třeba se jí něco rozbilo a
tak to spravila. A potom zase hůlku schovala.“ Žena zdá se nechápala. „ Potom
by ta adresa byla nejspíš správná, i když už je patnáct let stará.“
„ To zní logicky,“přikývla. „ No co. Můžeme to zkusit. Fajn, jaká to je adresa?
10 Lincoln Road, Kent. Fajn, tak jdeme.“ Uklidili záznam zpátky do kartotéky a
potom najednou oba ztuhli.
Někdo otevíral dveře. Pootevřel je. Ani jeden z nich ani nedutal. V téhle
místnosti se nebylo kde schovat.
„ Dalife, můžeš na slovíčko?“
„ Co chceš, Pošuku?“zavrčel ten, který otevíral dveře.
„ Potřebuji se na něco zeptat.“
„ Teď na tebe nemám čas….“pootevřel trochu víc. „ Počkej na mě v mojí
kanceláři.“
„ Ale tohle nepočká!“ Dveře se opět mírně přivřely.
„ Mám teď jinou práci.“ Opět se pootevřely více.
„ Ale já s tebou musím mluvit. Hned teď!“řekl Moody. Chvíli se dveře ani
nepohnuly. Oba nezvaní hosté ani nedutali a modlili se, aby ho Moody přemluvil.
Harry radši nechtěl ani vědět, jaký trest je za vloupání.
„ Dobře.“ Dveře zaklaply.
„ Ufff,“vydechla Jean. „ Tak tohle bylo o fousek. Moody, díky.“
„ Měli jsme štěstí.“
„ Spíš bych řekla, že má Moody rychlý reakce. To si piš, že o nás
věděl,“ušklíbla se. „ Padáme odtud.“
Vyplížili se z archívu a klidně vyšli ven.
„ Co budeme dělat teď?“zeptal se.
„ Teď jí musíme najít a pokusit se jí donutit ke spolupráci.“
„ To nebude takovej problém, ne?“
„ To bych neřekla. Jelikož to bylo nemanželský dítě, je velmi pravděpodobné, že
nemá ani páru o tom, že její otec je někdo jiný. A přesvědčit někoho takovýho
je často dost složitý.“
Odmávli si záchranný autobus a nastoupili. Zadali adresu a posadili se na postele,
které jim byly přiděleny. Harry se rozvalil na posteli a okamžitě to zalomil.
Nemohl spát moc dlouho, ale docela mu to bodlo. Sklouzl pohledem na Jean.
Ležela na svojí pohovce, ruce položené na břiše a nepřítomně zírala do prázdna.
Na tváři jí hrál mírný úsměv.
Náhle autobus zastavil. „Lincoln Road.“ Zakřičel na ně Stan a oba vylezli ven.
Už byla skoro tma.V dalším okamžiku dopravní prostředek zmizel. Prošli celou
ulicí mezi mnoha domy a hledali číslo deset.
„ Tak jdeme,“rozhodla Jean a otevřela branku. Harry neměl nejmenší tušení, co
chce dělat nebo spíše říkat. Kdyby přišel někdo k němu a řekl mu, že si jde pro
jeho krev, tak by ho poslal asi do blázince.
Minuli veliké francouzské okno a zazvonili. Oba byli jak se patří nervózní.
Ozvaly se kroky a poté se objevila hubená žena. Šedivé vlasy jí padaly na
ramena,vrásky jí lemovaly veselou tvář a brýle na čtení jí zakrývaly modré oči.
Podle nich Harry poznal, že jsou na správné adrese.
„ Přejete si?“zeptala se trochu nedůvěřivě.
„ Dobrý večer,“ujala se slova hnědovlasá žena. „ Paní Dory Taylorová?“
„ Kdysi. Teď Hermanová. Co si přejete?“
Jean se rozhlédla a potom povytáhla z hábitu hůlku. Starší žena jí sjela
pohledem a trochu couvla. „ Co mi chcete?“zeptala se vyděšeně. „ Nemám vám co
říci.“ A než stačil někdo něco udělat, práskla dveřmi.
„ Prosím, vyslechněte nás. Otevřete! Potřebuje vaši pomoc. Prosím, záleží na
tom desítky životů,“bouchala na dveře. Nic. „ Prosím,“bouchla ještě jednou
rezignovaně.
Zámek opět cvakl a dveře se otevřely. „ Co po mě chcete? Já vám nemám jak
pomoci.“
„ Ale máte. Prosím, vyslechněte nás nebo zemře.“
„ Kdo?“
„ Váš otec.“
Žena vytřeštila oči a šeptla. „ Brumbál?“
Seděli v příjemně vyhlížejícím obýváku a usrkávali čaj. Harry se do hovoru moc
nepletl. Jean se zdála, že ví, jak na to. Brumbálova dcera byla dost nervózní a
neustále přecházela po místnosti.
„ Vy víte, že Brumbál je váš otec?“
„ Ano, moje matka mi to řekla než zemřela asi před dvaceti lety. Byl to docela
šok, když zjistíte, že váš otec je někdo jiný než koho jste mysleli…“
„ To mi povídejte,“utrousila Jean.
„ Po čase jsem se z toho nějak vzpamatovala, ale bylo mi jasné, že bude lepší,
když to udržím v tajnosti. Bylo by příliš nebezpečné se hlásit ke krvi
nejmocnějšího kouzelníka. Zvláště v té době. Brumbála jsem samozřejmě znala a
už v té době obdivovala, ale nikdy nic víc. Asi před dvaceti lety jsem se
rozhodla, že bude lepší, když se vzdám kouzelnického světa a odešla jsem sem.
Ještě nějakou dobu jsem sledovala, co se děje, ale potom už ani to ne.
Zaslechla jsem ještě, že Pán zla padl, ale jinak nic. Abych pravdu řekla,
myslela jsem, že otec už zemřel,“dokončila tiše a posadila se do křesla.
„ Já osobně vás naprosto chápu a vím, jak se cítíte, ale nyní bychom
potřebovali jednu maličkost.“ Jean jí ve zkratce řekla vše, co se seběhlo za
poslední dobu v kouzelnickém světě. O návratu Voldemorta, jeho útocích, zranění
Brumbála a nakonec jí i vysvětlila jejich plán. „ …a nejdůležitější přísadou do
toho lektvaru je krev někoho z potomků a,“trochu se zarazila. „ A jelikož jste
jediný, kdo nám zbyl, mysleli jsme, že…“
„ Neříkám, že mě nemrzí jeho stav, ale za celý můj život se se mnou ani
jedinkrát nespojil, nevšímal si mě a ignoroval, takže jistě pochopíte, že nemám
moc náladu mu pomáhat.“ Z jejího hlasu zněl trochu vztek.
„ To snad…“utrousil Harry a opřel se do křesla. „ To si snad dělá legraci. Jen
kvůli tomu, že jí neposlal dárek k narozeninám ho chce nechat umřít? To snad
nemyslí vážně!“ pomyslel si.
Jean mu dala najevo, ať je zticha.
„ Já samozřejmě chápu vaše rozhodnutí. Máte na něj plné právo, ale troufám si
říci, že mu křivdíte. Podle mého názoru neměl on stejně jako vy o vašem vztahu
sebemenší tušení. A nemá dosud. Znám ho velmi dlouho a věřte mi, že kdyby o vás
věděl, tak se vám jistě ozve.“ Odmlčela se. „ Prosím. Jste jeho jediná naděje.
Jeho i naše. Pokud mu nepomůžete a on zemře, nastane druhá doba temna a vy sama
jste říkala, že víte, co to znamená.“ Jean do ní hučela tímhle milým tónem
ještě asi pět minut a vypadalo to, že Dory pomalu měkne.
Náhle se otevřely domovní dveře a vstoupila dospělá žena. „ Ahoj, mami,“houkla
do obýváku a zbavila se velkých nákupních tašek.
„ Mami? - Zdá se, že Brumbál má nejen dceru, ale i vnučku.“napadlo ho.
„ Tak co…óóó pardon, já nevěděla, že tu máš…návštěvu.“ Žena se zarazila ve
dveřích a nevěřícně hleděla na dvě osoby, které nevypadaly na víc než na
plnoletost. „ Stalo se něco Adrianě?“znejistěla.
„ Ne, jen tu něco vyřizujeme,“řekla jí paní Taylorová a přešla ke své dceři.
„ Hm, dobře. Ehm, malej už spí?“
„ Jo. Už asi od sedmi.“
„ A Adri?“
„ Ještě nepřišla. Říkala do desíti.“
„ Dobře, promiňte, že jsem vyrušovala,“zavřela za sebou dveře a ještě si
brblala něco ve smyslu, kde se ta holka pořád courá. Harrymu došlo, že
Brumbálova rodina je pěkně rozrostlá.
Starší žena se posadila zpět do křesla a chvíli přemýšlela.
„ Vaše dcera?“přerušila Jean trapné ticho.
„ Ano. Ano i ona má v sobě jeho krev. Doufala jsem, že jí od toho dokážu nějak
uchránit, ale na vnučce se kouzla bohužel projevila.“ Odmlčela se. „ Dobrá
tedy. Pomohu vám. Ale mám jednu podmínku. Nikdo se o mě nebo mé rodině nesmí
dozvědět.“
„ Nebojte, naše práce je hlavně o diskrétnosti,“ujistila jí hnědovláska. Po
chvíli nejistého hovoru, odebrala ženě trochu krve a zašpuntovala jí do malé
lahvičky. Potom ránu od odběru opět zacelila.
„ Už jsem zapomněla, jaké to je dělat kouzla,“usmála se smutně.
„ To je něco, co se nezapomíná,“usmála se na ni Jean. Ještě se domluvili na
nějakých detailech a potom je žena vyprovodila z domu. „ A nebojte, nikdo se o
vás nedoví.“
„ Věřím vám. Přeji hodně štěstí. A ještě,“zavolala za nimi. „ Kde leží?“
„ U Svatého Munga,“odpověděla Jean a otočila se k odchodu. Dveře zaklaply.
Odmávli si autobus a posadili se na postele. Hnědovláska ulehčeně oddechla a
zvedla lahvičku. „ Nevěřila bych, že se nám to povede. Ta psychologie přece jen
k něčemu je.“
„ Divím se, že jsi jí přemluvila. Když řekla, že nám nepomůže, myslel jsem, že
mě klepne. Vždyť to…“
„ Já jí chápu,“přerušila ho než stačil říci něco nelichotivého. „ Co by jsi
dělal ty, kdyby se u tebe někdo objevil, řekl ti, že ten, s kým jsi v životě
nemluvil, potřebuje pomoc a chtěl po tobě krev? Můžeme být rádi, že byla tak
laskavá a věřila nám. Chvíli jsem měla vážně strach.“ Chvíli oba mlčeli.
„ Tak Brumbál měl tři ženy a čtyři děti. Jednoho syna, jednu dceru, minimálně
jednu vnučku a jak jsem pochopil, tak i dvě pravnoučata. Ccc, to snad není
pravda.“
„ Jo, cesty osudu jsou nevyzpytatelný,“ušklíbla se Jean a opět se zahleděla do
prázdna. Harry by to nejraději zalomil, ale najednou ho něco začalo pálit na
hrudníku. Podrbal se a nechal to být. Za chvíli se to ozvalo znovu. Vyndal z
pod trika kámen, který dostal od Jean a sevřel ho. V tu chvíli se mu před očima
objevil obrázek Snapea, ale než snažil rozeznat cokoliv jiného, obraz zmizel.
Kámen byl naprosto chladný.
Chtěl se zeptal Jean, ale ta seděla na posteli, stejně jako on svírala přívěsek
v ruce a hlavu měla opřenou o kolena.
„ Jean?“zeptal se opatrně.
„ Už ho zase mučí. Já to cítím,“šeptla. Bylo mu jasné, že myslí Snapea. Potom
se zase natáhla na postel a zavřela oči. Harry to nechápal. Nechápal, co viděl,
nechápal, jak může vědět, co se se Snapem děje, nechápal vůbec nic. Následoval
jejího příkladu a lehl si.
Připadalo mu to jako minuta, co ulehl, když pro ně přišli. „ Jsme v
Bradavicích,“řekl Stan.
„ V Bradavicích?“zarazil se. Vůbec si předtím nevšiml, kam zadávala cíl cesty.
Poslušně vylezl a následoval ji. Prošli ztichlými Prasinkami a branou se vydali
k Bradavicím. Byla už pořádná tma a ani hůlky jim to moc neulehčily. Spíše
naopak.
„ Tak tohle mi chybělo,“řekl, když se dostali tak daleko, že byl vidět
majestátný hrad s několika osvětlenými okny.
Zasmála se. „ To se ti nedivím. Mě taky. Jdeme.“ Šli docela dlouho. Mlčeli. Ani
mu to docela nevadilo. Vychutnával si toho krásného pocitu, který ho v
Bradavicích vždycky naplnil. Pocitu, že je doma. Náhle se mu však dostal brouk
do hlavy.„ A co když to letos bude jinak? Co, až když sem nastoupíš, tak budeš
sám? Co když tu bude muset být jiný ředitel? – Ne, to se nesmí stát!“zavrtěl
halou. Nechtěl na to myslet. Představa, že by se po pozemcích netoulal s Ronem
a Hermionou, ho děsila snad ještě víc než Mozkomor.
„ Harry, co je?“zeptala se ho žena, když zůstal jako přimražený na jednom
místě.
„ Nic, jen,“odmlčel se. „ Jen jsem si představoval, jaký by to bylo, kdybych
musel letos nastoupit sám.“
„ Nemysli na to. Dostanou se z toho. Neboj.“ Vzala ho kolem ramen a šli dál.
Došli až k veliké bráně. „ Tak Harry, vítej ve svém domově na dobu minimálně do
konce prázdnin,“ ušklíbla se. Vyvalil na ni oči. Cože? On bude přes prázdniny v
Bradavicích? To byl jeho sen.
„ To jako vážně?“vyhrkl.
„ Naprosto vážně. Teď pojď, máme ještě práci.“ Otevřela vstupní dveře a vešli.
Vstupní síň byla trochu ponurá a ne tak vyleštěná jako vždy. Prošli jí a
namířili si to rovnou do sklepení. Harry k tomu měl sice výhrady, ale
nestěžoval si. Došli až k tak dobře známým dveřím Snapeova kabinetu a Jean
zaklepala. Nic. Poklepala na kliku a dveře se otevřely. Vešli. Něco Harrymu
říkalo, že následky vloupání do Snapeova kabinetu by byly horší než to
ministerstvo, ale uklidňoval se, že je s ním Jean a ta snad ví, co dělá.
Místnost byla naprosto tichá a tmavá. Jen uprostřed vřel jeden kotlík. Žena
zapálila svíce a sklonila se nad kotlem. „ Bezva, Pekřelusk a
Dryxie,“přičichla. „ Dobrej základ.“ Usoudila. Sundala si hábit, takže zůstal
jen v tričku a kalhotách a namířila si to rovnou k jedné skříni. Zdálo se, že
se tu dobře vyznala. Rozhodně tu nebyla poprvé. Potom si chvíli něco brblala a
vytahovala různé lahvičky. Přečetla si jejich názvy a potom je většinou vrátila
zpět. Nakonec zbyly venku asi jenom tři flakonky a nějaký sáček.
„ Dobře a já teď musím sehnat ten zbytek,“řekla si pro sebe a opět na sebe
hodila hábit. „ Harry, buď tak hodnej a nasekej tuhle bylinu najemno,“ukázala
na sáček. „ A pořádně, jinak tě Severus přetrhne,“zašklebila se, řekla, že je
hned zpátky a zmizela.
„ Bezva. Jsem v Bradavicích, v kabinetu nejšílenějšího profesora úplně sám a
ještě se mu mám hrabat ve věcech, hledat nůž, krájet nějaký vzácný byliny a k
tomu se ještě modlit, aby mě nezaškrtil. – Máš slušný vyhlídky. – Hm, tak do
toho.“ Prošmejdil kabinet, našel něco na krájení a potom se dal do práce. Při
svitu svící to sice nebylo nic moc, ale snažil se, jak nejpečlivěji to šlo.
Když měl práci hotovou a nenašel nic, co by se dalo ještě opravit, sekl sebou
do křesla a po chvíli mu zaklapla víka.
„ Pottere!“Tenhle výkřik by probral i mrtvýho. „ Můžete mi vysvětlit, co děláte
v mém kabinetu?“zavrčel jeho milovaný profesor lektvarů.
„ Já, já, já…“koktal.
„ Co vy? Nemáte tu co dělat. Strhávám…“
„ To jsem zvědavá, co chceš strhávat?“ozvalo se za ním. Otočili se. „ Tomu se
už říká pracovní degenerace, Severusi,“zašklebila se Jean a hodila na jeho stůl
spoustu lahviček, flakonek, sáčků a ampulek až shodila několik papírů, které
tam měl učitel seřazené.
„ Co to je?“zeptal se znechuceně profesor.
„ Přísady, brouku.“ Harry se ušklíbl.„Vzala jsem ještě pár věcí navíc. Budu
taky něco potřebovat uvařit.“
„ A to…máte?“zavrčel Snape a zkřížil ruce..
Sáhla do hábitu a vyndala ampulku naplněnou krví. „ To si piš, že máme.“Oba
hleděli na nádobku s podivnou úctou. „ Nebylo to snadný, jí najít. A co
ty?“zeptala se ho trochu s obavami.
„ Normální,“utrousil a hodil jeden vražedný pohled směrem k Harrymu. Potom se
jí podíval do očí a opět mlčeli. „Sakra, ty dva se baví očima a nesnažte se mi
namluvit opak.“zamračil se Harry.
„ Do práce,“rozhodla za krátko.
„ Já to zvládnu. Bude lepší, když se půjdeš pořádně vyspat. Máš toho za dnešek
dost.“
„ Já jsem v pohodě, Severusi. Nemusíš mít o mě strach. Zůstanu tady a pomůžu
ti. A nesnaž se mi to vymluvit,“zavrčela, když se opět nadechoval k odporu. „
Sama nejlíp vím, jak mi je.“
Opět si šla sundat hábit. Snape zatím přešel ke stolu a začal zkoumat, co
všechno přinesla. „ Drápy pětinoha,… dračí krev,… Druidský kámen,… sušený
Kuklík,… prášek z jednorožčího kopyta,… kůže Chiméry, …Sedminový list naložený
v …“profesor sebral flakonku a snažil se rozeznat její obsah po čichu.
„ V odvaru z Devítisilu, Kůrovičky a Batylouhu,“doplnila ho a vzala mu
lahvičku.
„ Kde jsi to všechno vzala?“zeptal se chladně a přeci zvědavě. „ Polovina z
těch věcí je nelegálních.“
„ No a? Jako by jsi mě neznal. Co se tak tváříš? Chceš mi strhnout
body?“nadhodila.
„ Na co to budeš potřebovat?“začal zkoumat další lahvičku. „ Neznám žádný
lektvar tohohle složení,“ chystal se přičichnout k dalšímu odvaru, ale zarazila
ho.
„ To bych ti neradila. Švábí střívka a Smrdutka australská. Mohlo by to s tebou
seknout,“řekla mile a stlačila jeho ruku s lahvičkou co nejdál od jeho
obličeje. Potom se otočila ke kotlíku. „ A pokud ti to nebude vadit, tak na co
to mám, ti neřeknu .“
„ Dobře, je to tvoje věc,“řekl jí klidně. „ Jak vidím, stále jsi nezapomněla,
jak se krájí byliny. Naprosto dokonalý,“přejížděl prsty po nasekaných
bylinkách.
„ Dík,“ušklíbla se. „ Ale to krájel Harry.“
Snape ztuhl a podíval se na chlapce, který celou dobu seděl v jeho pohodlném
křesle. Harry se ušklíbl a Snape to radši nekomentoval.
Potom se konečně dali do práce. Harry byl jen pozorovatel, ale musel uznat
jednu věc. Když dělali oni lektvary v párech, dokázali se, jakž takž
domluvit, když viděl starší ročníky při práci, myslel si, že jsou dobrý, ale to
všechno bylo naprostý nic proti těmhle dvou. Ti dva byli naprosto dokonale
sehraný tým jako na nějakou exhibici. Ani jedinkrát se nesrazili, nepletli se
jeden druhému pod ruce, nesnažili se tomu druhému lézt do práce, jeden
nepopoháněl toho druhého, ani se nějak jinak nebavili. Po pravdě řečeno se
nebavili vůbec a to ani pohledy. Jediné, co řekla Jean bylo: „ Minuta,“ a potom
„ Teď,“ když museli přidat nějaké ingredience. Jako by se předtím přesně
dohodli, kdo bude mít co na starost.
Když po chlapci nikdo nic nechtěl a tak mu za nějakou dobu ztěžkla víčka a on
usnul.
Ráno se probudil jako první. Pořádně se protáhl. Vyspal se sice hezky, ale
strávit už druhou noc v sedě se jeho tělu moc nelíbilo. Rozhlédl se. Před ním
na zemi nebublal jeden, ale hned tři kotlíky. Jeden podivně červenooranžový,
druhý namodralý a třetí naprosto průhledný jen se zeleným kouřem. Všechny
přísady byly rozházené po stole, některé spadly na zem. Zřejmě neměli v noci
náladu a čas je nějak uklidit. Chvíli si myslel, že se ti dva dospělí někam
vypařili, ale potom si všiml, že v rohu místnosti leží opřený o zeď Snape a o
něj je opřená Jean. Oba spokojeně spali.
Trochu ho ten pohled zarazil, ale nechal to být. Už ho to tolik nepřekvapovalo.
Zvláště, když si vzpomněl na tu noc na ústředí, když jí tam našel s nějakým
mužem. Dal by Kulový blesk na to, že to byl Snape. „ Ona se tahá se Snapem. No
fuj tajbl. Už jen ta představa je příšerná. – Jen klid. Chce po tobě, aby jsi s
ním spal ty? – Ještě to tak. – Tak vidíš. Takže si dej oraz a nech je bejt. –
Já jen nechápu, co na něm vidí. – Láska je mocná čarodějka, ale to tobě asi nic
neříká. – Láska. To určitě,“ucedil a zvedl se z křesla. Nějak nevěděl, jak se
má vrtnout a tak začal uklízet ten svinčík, který tu v noci nechali. Když už
měl skoro hotovo, Jean se vzbudila.
„ Dobrý ráno,“zívla a protáhla se.
„ Dobrý.“
„ Severusi, vstávej,“šťouchla do profesora.
„ Co..co..co je?“
„ Vstávej, je ráno. Musíme to dodělat.“ Oba se vyškrábali na nohy. Jean přešla
ke stolu a usmála se na Harryho. „ Kde je prosím tě ta krev? Jo, tady.“ S
ampulkou přešla ke kotlíku, nad kterým se skláněl profesor. „Tak co?“zeptala se
ho.
„ Vypadá to dobře. Nějak tak to je popisovaný. Dej mi to,“dostal do ruky
lahvičku a odšrouboval ji. „ Tak jdeme na to,“s těmito slovy vyprázdnil
lahvičku do kotlíku. Tekutina v něm začal vřít ještě víc a zbarvila se do
fialova, potom do žluta a nakonec do ruda. „ Teď musíme čekat. Doufám, že se
Brumbál dožije alespoň toho úplňku,“povzdechla Jean a narovnala se. Ještě
chvíli něco kutila u zbylých dvou kotlíků a potom se protáhla.
„Já nevím, jak vy pánové, ale já jdu na snídani. Mám hlad jako vlk.“ Hodila na
ně tázavé pohledy a zřejmě si nedovolila odejít a nechat je samotné. Harry se k
ní přidal a za nimi šel i Snape.
Nahoře bylo mnohem příjemněji než dole. Sluneční paprsky procházely okny a
dávaly tak pocit krásného teplého dne, který opravdu byl. Procházeli chodbami a
Harrymu tam hodně chyběl ten neustálý šum hlasů, který tu byl ve školním roce
obvyklý.
Vlezli do velké síně. Na druhé straně byl jeden stůl, ale jinak nikde nic.
Jediný, kdo tam seděl, byla Ginny a profesorka McGonagallová. Jean se trochu
tiše zaklela a přisedla si. „ Dobré ráno.“
„ Dobré,“utrousila Minerva nevrle k mladé ženě.
„ Ahoj, Harry. Ani nevíš, jak jsem ráda, že už jsi tady,“rozzářila se Ginny.
Její úsměv trochu ochabl, když přisedl i profesor lektvarů.
„ Nevěděla jsem, že už jste tady,“řekla zástupkyně. „ Povedlo se? Máte
to?“optala se s nadějí v hlase, ale spíše směrem ke svému spolupracovníkovi.
Přikývli. „ To jsem ráda. Jak dlouho se musí čekat?“
„ Nejméně sedm dní a musí to přejít přes úplněk,“osvětlil jí profesor svým
obvyklým tónem a vzal si toast. Dlouho nikdo nemluvil.
„ Kde jsou ostatní?“zeptal se Harry, aby přerušil ticho.
„ No, kluci ještě spěj,“ujala se slova Ginny. „ Máma s tátou jsou na
ministerstvu. Lupin odešel večer a zbytek má nejspíš někde práci.“
„ Jasný. A co si myslela tím - kluci?“zeptal se nesměle.
„ Bráchové. Bill, Charlie, Fred a George. Byl tu i Percy, ale ten má už
bydliště na ministerstvu.“
„Takže tu teďka bydlíte?“
„ Jasný. Ty taky.“
„ Řád se domluvil, pane Pottere, že tu strávíte zbytek prázdnin. Bude to tak
nejlepší pro všechny,“ podívala se na něho ředitelka jeho koleje přes hrnek.
Přikývl a dál se věnoval snídani. Po nějaké době se Jean zvedla.
„ No, já se jdu podívat na ty lektvary a potom se půjdu na pár hodinek
natáhnout,“dodala směrem k Severusovi a odešla pryč.
Harry jí zanedlouho následoval. Jakmile vyšel ze dveří, přiřítila se za ním i
Ginny.
„ Fakt nevíš, jak jsem se těšila, až se tu objevíš. Víš, jak jsem se nudila?“
Radovala se.
„ Nudila? Vždyť jsi tu měla kluky.“
„ Jasně. Fred s Georgem každý ráno zmizí do obchodu a Bill s Charliem pořád
někde lítaj kvůli Řádu,“vypočítávala na prstech. Nic na to neříkal. „ Ty budeš
asi taky, co?“zesmutněla a sklopila oči.
„ Co taky?“zarazil se.
„ Někde lítat kvůli Řádu,“řekla zklamaně.
Znejistěl. „ Já? Ale Ginny. Proč bych někde lítat JÁ kvůli Řádu? Přece nejsem
plnoletej, tak…“
„ Proč mi lžeš?“šeptla. Ztuhl. „ Myslíš si, že jsem pitomá?“řekla mu smutně. „
Myslíš, že nevím, že jsi člen?“Chvíli na ni jenom zíral. „ Nejdřív jdeš na radu
a jseš tam bůh ví jak dlouho, potom najednou někam zmizíš a ráno ležíš v
bezvědomí. S Jean si pořád něco šeptáte, používáš kouzla a nikomu to nevadí.
Přizvou tě k akci a nikdo nenadává a před dvěma dny jdeš klidně na jejich
jednání a nikdo ani necekne. Trochu moc náhod najednou, nemyslíš? Nesnaž se mi
namluvit, že to byla jen „nějaká záležitost“,“řekla mu klidně.
Sklopil oči. Cítil se pořádně trapně. „ Ginny, já…“
„ Chápu, neměl jsi to nikomu říkat. Ale příště si dávej větší pozor,“usmála se
na něho a pokračovala v cestě. Chvíli jen tak stál a nadával si do blbců a
idiotů.
Dohnal jí až před Buclatou dámou.„ Přenášedlo,“řekla Ginny a portrét se
odklopil. Oba vlezli dovnitř. Společenská místnost byla ozářená sluncem, stejná
jako obvykle, jen trochu ztichlá.
„ Tak tohle mi chybělo,“usmál se.
„ Jo, mě taky. Jen je tu trochu moc ticho. Chyběj tu ty Hermioniny hádky s
Ronem.“
„ Jak jim vůbec je?“vzpomněl si najednou.
„ Pořád stejně. Prý se jeden z nich na chvíli probral, ale jinak nic novýho.“
„ Pak se na ně skočím podívat,“řekl rozhodnutě.
„ To klidně můžeš, ale stejně tě k nim nepustí.“
„ Proč? Když jim je líp? Snad se léčitelé nezblázní, když…“
„Léčitelé ne, ale Lupin jo.“ Nechápal. ‚Všechny pořádně zkontrolujte. Nesmí se
k nim dostat žádná nepovolaná osoba. Nesmíte dovnitř pustit nikoho a hlavně ne
Ginny nebo Harryho. Nechci, aby je viděli v takovémhle stavu,‘odříkala Ginny. „
Říkal to včera těm, kteří mají mít hlídku u jejich dveří. Nepustí tě.“
Harry na ni chvíli zíral. „ Sakra, jsou to moji největší přátelé. Je mi jedno,
jak vypadají. Chci je vidět!“ vztekal se a potom široce zívl.
„ Věci by jsi měl mít už v pokoji,“řekla mu a ukázala směrem k ložnicím. „ Asi
se chceš jít vyspat.“
Chtěl. Vylezl po schodech. Padl na svoji milovanou postel a okamžitě usnul.
Když se opět probral, slunce už stálo na druhé straně oblohy. Vylezl z pelechu
a protáhl se. Cítil se trošku jako praštěně. První věc, která ho napadla, že
vlezl do sprchy. Už jí potřeboval jako sůl.
Zatímco si pobrukoval jednu melodii na sebe natáhl čisté oblečení a vydal se do
společenky. Na stole našel vzkaz.
Nazdárek spáči,
jelikož jsi nepřišel na oběd, tak jsem ti něco přinesla. Jela jsem za klukama
na Příčnou, takže mě nehledej. Uvidíme se večer. Zatím pa
Ginny
Na talířku vedle bylo několik sendvičů. „ Bezva. To je zlatíčko,“zakousl se do
jednoho z nich. Rozplácl se do křesla a spokojeně spořádal všech osm obložených
chlebů. Neustále přitom přemýšlel, co bude dneska dělat. Ať už zkoušel cokoliv,
vždycky došel k závěru, že mu u toho budou chybět jeho dva nejlepší přátelé.
„ Fajn, rozhodnuto, jdu za nima,“vyšvihl se na nohy. „ Hoho. A jak to chceš
udělat, když k nim máš vstup zakázán? – Neboj, já už si nějak poradím. – Hm,
tak na to jsem zvědavej. – Já taky.“
Harry si sběhl pro hábit, sbalil si neviditelný plášť a vydal se chodbami pryč.
„ Fajn, teď…sakra. Tu propisku si nechala Jean. A ta je teď bůh ví kde. – Zkus
to u Snapea. – Jasně. To už k Mungovi radši pěšky než abych lezl k němu do pokoje.
– Jak chceš. – Budu muset zkusit Letax. – A ten chceš vzít jako kde? – Dobrá
otázka. – Snape bude mít v kabinetu. – Díky. Nechci. – Potom ještě určitě bude
u Brumbála v pracovně. – Ty znáš heslo? – Já? Ne. – Tak vidíš. Budu muset
zkusit vstupní síň. – Nebo kabinet učitele Obrany proti černý magii. Tam by
nikdo být neměl a Umbridgeová tam Letax měla. – Tak fajn.“
Ve vstupní síni nic nenašel a tak se vydal do prázdného kabinetu. Nebylo tam
nic kromě prázdného nábytku a jednoho květináče s lesklým práškem. „ Bingo!“
Nabral si hrstku a vydal se do nemocnice.
Lehce našel cestu tam, kam chtěl, ale bohužel jeho plán na vkradení se dovnitř
pod pláštěm moc nevyšel. Přede dveřmi seděla Tonksová a vypadalo to, že
odtamtud nehodlá jen tak hnout.
„ Kdyby se ty dveře najednou otevřely a zase zavřely, tak by si toho asi
všimla, co? – Hm, řekl bych, že asi jo. – Tak nic. Přejdeme na plán B. – Ty
nějakej máš? – Ehm, řekněme.“
Nasadil milý úsměv a vydal se za mladou bystrozorkou. „ Nazdar Tonksová, jak to
jde?“
„ Ahoj, Harry. Jo, docela dobrý. Jen tu je trochu nuda. A ty? Našli
jste…tamto?“
„ Jo, jasný. Už to bublá, ale musí se ještě týden počkat.“
„ Jasný. To je jasný.“
„ Ehm,“znejistěl trochu. „ Jak jim je?“
„ Pořád stejný.“ Podívala se na něho úkosem. „ Harry, já tě za nima nepustím.
Mám to zakázaný.“ Jako by mu četla jeho myšlenky.
„ Ale no tak, Tonks,“přestal hrát divadýlko, když ho prokoukla „ Pusť mě za
nima. Alespoň na chviličku.“
„ Ne.“
„ Vždyť to jsou moji nejlepší přátelé.“ Přemlouval ji.
„ Harry. NE! Lupin nechc…“
„ Vždyť já se nezhroutím, ať už vypadají, jak chtějí. Prosím, prosím, pusť mě
dovnitř.“
„ Ne!“
„ Tonks,“
„ Ne!“
„ Udělám cokoliv budeš chtít. Nikdo se o tom nedozví. Ani živá duše a mrtvá už
vůbec ne.“
„ Ne!…Harry, co to děláš? Vstaň!“ Žena vyvalila oči. Chlapec si před ní klekl a
vztáhl k ní ruce, jako by se modlil k nějaké modle. „ Vstaň. Všichni se na nás
dívají.“ustoupila o krok dozadu.
„ Slib mi, že mě pustíš.“ Po kolenou se došoural o kousek blíž k ní.
„ Budu z toho mít problémy.“
„ Tak řekni Removi, ať potom zabije mě a ne tebe,“nadhodil a pořád se na ní
díval svýma psíma očima.
„ Tak dobře. Vstaň.“ Vyskočil na nohy. „ Jestli tě někdo načape, tak tě potom
zabiju.“
„ Potom klidně můžeš,“zašklebil se.
„ Tak běž, ale jen na chvíli. A jestli budeš mít potom noční můry, tak za mnou
nechoď. Dej mi ještě ruku,“vzala si jeho pravou dlaň a položila na ni hrot
hůlky. Něco zamumlala a na kůži se objevil znak Fénixe. „Dobře, můžeš jít,
nikdo nejde.“ Jedním mávnutím otevřela dveře a Harry vklouzl dovnitř.
„ Páni, měl bych se dát k filmu,“řekl si pro sebe.
Vevnitř bylo naprosté ticho. Místnost byla rozdělená na dvě části. V jedné z
nich byly stoly a na nich kotlíky a všelijaké přísady, zkrátka to tam vypadalo
jako v laboratoři. Druhá část byla oddělená zástěnou. Do místnosti dopadalo
světlo z okna, ale Harry byl přesvědčen, že to jsou jenom kouzla. Nadechl se a
vešel do oddělené části.
Stály tam dvě postele kousek od sebe. Na jedné z nich ležel Ron s dekou k pasu
a na druhé Hermiona, která byla zakrytá až po ramena. Oba byli naprosto bledí,
tvář bez jakékoliv barvy a rty úzké a namodralé. Celkově vypadali, jako by je
vytáhli po měsíci z jezera. Čili žádný příjemný pohled. Nebyly na nich znát
žádné známky života a jen brk na stolu vedle každé postele, který dělal čáru
podle toho, jak jim bilo srdce, dával znamení, že dýchají.
Harry na chvíli odvrátil obličej, aby se trochu uklidnil. Opět na ně pohlédl a
chvíli je pozoroval. Potom pomalu přešel k jedné z postelí a posadil se na ní.
Jemně vzal kamarádce ruku do dlaní. Její prsty byly naprosto ledové a Harry měl
pocit, že kdyby je trochu víc stiskl, tak jí prasknou všechny kostičky, které
má. Ani se nepohnula.
„ Ahoj Hermi,“začal po chvíli tiše. „ Nevím, jestli mě slyšíš nebo ne, ale
jestli jo, tak mě chvíli poslouchej. Za necelý tři týdny začíná škola a ty tam
přece nesmíš chybět. Takže jestli mě slyšíš, tak se koukej vzbudit, ať jseš
prvního září čilá jako rybička.“ Snažil se o vtip, ale odezva nebyla žádná.
Dívka se ani nepohnula. „ Hermi, prosím, nenechávej mě tu jenom s Ronem. Co
bychom si bez tebe počali? Vím, že jsi říkala, že by pro tebe bylo lepší, kdyby
jsi zemřela ty a ne my, ale…ale pro nás ne. Pro mě by to bylo tisíckrát horší,
kdyby jsi mě tu nechala. Už jsem přišel o dost lidí, nechci přijít i o vás dva.
Ani o jednoho. Kdyby jsi odešla, bylo by to horší pro nás oba. Kdo by nám potom
radil? Kdo by nám dával opisovat úkoly a poznámky z dějin? Kdo by nás
tahal z malérů? Přece jen tak nezahodíš těch pět let, který jsme spolu
prožili.
Hermiono, nikdy jsem ti to neřekl, ale mám tě opravdu rád. Jsi ta nejlepší
kamarádka, jakou jsem kdy měl a kdy mít budu. A jen představa, že nejsi se
mnou, ať už v Bradavicích nebo někde, kde bych se na tebe mohl obrátit, je
strašná. Vím, že jsem to nikdy nedával moc najevo a většinou jsme tě jenom
štvali, dobírali si tě a tahali tě do malérů, ale jseš člověk, kterej stál
vždycky za mnou a já si toho vážím víc než si myslíš. Jestli se probudíš, tak
slibuju, že se pokusím přestat být tak bezhlavej a nezodpovědnej.“ Odmlčel se.
„Nenechávej mě tu, prosím.“Dodal. Kamarádka neustále ležela bez sebemenšího
pohnutí. Chvíli se rozmýšlel a potom jí lehce políbil na tvář a její ruku
položil zpátky na postel.
Přešel k druhému zraněnému. „ Nazdar kamaráde, takhle se ti to líbí, co? Ležet
si od rána do večera v posteli. Nemuset do školy, nepsat úkoly, nemuset
poslouchat ty neustálý příkazy a nařízení. Taky bych byl radši na tvým místě
než tam, kde jsem teď. Zní to divně, ale ujišťuju tě, že kdyby jsi teď seděl na
mým místě a viděl se, tak by jsi to chtěl taky. Nedokážeš si představit, jaký
to je, vidět svoje nejlepší přátele jen tak ležet bez známky života a nevědět,
jestli se ještě někdy vzbuděj.
Rone, prosím, jestli mě slyšíš, tak s tím koukej něco dělat. Jestli se teď
probudíš, tak s ostatními půjdeš do Bradavic. Víš, co si tam můžeme užít za
legraci? Celej hrad bychom měli pro sebe. Žádný pravidla, žádnej školní řád,
žádný nařízení a školní tresty.“ Odmlčel se. „ Ale teď jsem tam sám. Jen s
Ginny. Víš, jakej má ona o tebe strach? Stejnej jako já. Nikdy bych nevěřil, že
se o někoho budu takhle bát, ale já o vás dva nechci přijít. Jste to jediný, co
mě drží při životě. Bez vás bych se zbláznil a nejspíš bych šel Voldemortovi
nakopat prdel. Což by se mi asi nepovedlo a on by vyhrál…A to mu přece dopřát
nechcete.“ Chvíli mlčel. „Ale mě už by to bylo jedno. Nemusel bych tady zůstat
sám. Bez vás dvou. Ani nevíš, jak mi chybíte. Ta vaše podpora, ten pocit, že
nejsem sám. Ty vaše neustálý hádky a výměny názorů s Hermionou,“zasmál se, ale
hned zase zvážněl.
„ Vím, že jsem byl hodněkrát hnusnej a pouštěl svoje ego moc na špacír, ale
hold už jsem takovej a to, že jsem vás zatáhnul do tohohle boje si nikdy
neodpustím. Kdybyste nebyli moji přátelé, tak by se tohle nikdy nestalo. Byli
byste někde v bezpečí a já….? Já bych už byl dneska nejspíš někde mrtvej,
protože bez vás dvou bych nic nedokázal. Nikdy. Byl bych naprostá nicka bez
tebe a Hermiony.
Tak se prosím vás vzbuďte. Já to tu bez vás nezvládnu.“ Dokončil do ticha a
sklopil hlavu. Nebylo slyšet nic, kromě škrábání brků o papír. Chvíli jen tak
civěl do země. Po očích se mu kutálely slzy, ale nevšímal si toho.
Najednou se ozvalo jemné klepání na dveře. Harry se dovtípil, že to je znamení,
že sem někdo jde. Zaklel a hodil na sebe neviditelný plášť. O vteřinku později
vešla dovnitř Jean. Sundala ze sebe plášť a začala něco vyndávat z aktovky
hozené přes rameno. Chvíli něco kutila v provizorní laboratoři a potom přešla k
raněným. Harry se modlil, aby nebyl slyšet. Žena otevřela jednu flakonku a
nalila tekutinu do spící dívky.
„ Víš, že sem máš vstup zakázán,“řekla klidně, aniž by se otočila. „
Harry,“dodala a podívala se jeho směrem. Chlapec si sundal plášť. Usmála se.
„ Jak jsi věděla, že tu jsem?“vypálil na ni.
„Věděla jsem to. Tonksová není moc dobrý hlídač. Měla zákaz tě sem pustit za
jakýchkoliv podmínek. Vyslouží si pořádný trest,“opět začala přelévat nějaký
lektvar z jedné lahvičky do druhé.
„ Ne, to ne. Nechci, aby kvůli mně měla problémy. Ukecal jsem jí. Já…“
„ Já vím. Bylo mi jasný, že sem dřív nebo později přijdeš. Udělala bych totéž.“
Další lahvičku nalila do Rona. Harry si uvědomil, že to je to, co bublalo v tom
namodralém kotlíku.„ Co to je?“
„ Jeden povzbuzovací lektvar. Snad jim alespoň trochu pomáhá. Je to stará receptura,“podívala
se na hodinky.
„
Teďka musíme pět minut počkat, jestli nedostanou alergickou reakci.“ Opřela se
o stěnu. „ Povídal sis s nima?“zeptala se po chvíli. Přikývl. „ To dělám taky.
Vlastně ani nevím, jestli slyšej nebo ne.“
„ Jean? Proč jste nechtěli, abych sem chodil?“
„ Nechtěli jsme, aby jsi je takhle viděl. Kdyby sis dával vinu za jejich stav,
tak by tě mohla napadnout nějaká blbost.“ Harry si uvědomil, jak dobře ho
musejí znát, tohle ho přece napadlo.
Dál už nic neříkali. Po chvíli se sebrali a odešli. Tonksová se zatvářila
trochu rozpačitě, ale druhá žena nad tím mávla rukou. Společně se přemístili do
Bradavic a Harry rovnou zapadl do postele, kde ihned usnul.
Už dlouho se neprobudil tak vyspalý a v tak dobré náladě. Natáhl na sebe jeany
(jediné, které byly jeho velikosti) a triko a vydal se na snídani. Weasleyovi
kluci nikdy nebyli a jak se zdálo, tak ani Ginny nebyla ve své ložnici. Co taky
mohl čekat, když bylo po deváté.
Zato ve velkém sálu bylo plno, docela. U stolu seděli Weasleyovi v kompletní
sestavě (bez Rona samozřejmě), bradavičští profesoři ve velmi dobrém
rozpoložení a nechyběli samozřejmě členové Řádu Moody, Lupin, Tonksová,
Kingsley a Jean. Zpod stolu na něho koukal Blas.
„ Dobrý ráno,“usmál se zářivě Harry na ostatní a posadil se na volné místo.
„ Dobré,“ozvala se sborová odpověď. Kromě Snapea, ale bylo mu to jedno.
„ Máš nějakou dobrou náladu, ty už to víš?“vypálila na něho Ginny. Harry
nechápal, co. „ Psali z nemocnice. Oba se včera večer probrali. Sice jen asi na
hodinku, ale prej s nima už i mluvili.“
„ To je bezvadný,“rozzářil se Harry. Další důvod, proč mít radost ze života.
Probrali se. Teď už to snad s nima nebude tak bledý. Nandal si jídlo a pustil
se do něj. U stolu byl příjemný hovor a Harry si říkal, že snad se konečně
prolomila ta bariera smůly, která je provázela předešlé dny.
„ Molly, podala by jsi mi prosím tu ošatku s houskama?“poprosila Jean a za
chvíli k ní doputoval malý košíček s pečivem. „ Děkuju,“vzala si jednu housku a
jako každé ráno zmizela za novinami.
„ Ani nevíš, jak ráda vidím, že už ti není špatně a pořádně jíš,“řekla Molly s
úsměvem.
„ Jo. Jsem úplně v pohodě. Došla jsem si k doktorovi a jsem v pořádku.“
„ Co ti bylo?“zajímal se Charlie jen, aby řeč nestála.
„ Nic,“ vykoukla zpoza novin a zase zalezla. „ Jen jsem ve druhým měsíci,“řekla
nezaujatě.
„ Cože?“vypálili všichni najednou. Blas se dokonce tak lekl, že se praštil
hlavou o stůl. Všechen hovor utichl, jako by ho někdo uťal. Harryho oči se
vyvalily na ní a pusa spadla na podlahu.
„ To…jako…že jsi těhotná?“zajímal se Fred.
Jean se zamračila jako by usilovně přemýšlela. „ Jo. Myslím, že by se to dalo
říci i tak.“
„ A do pr…“vydechl Charlie do naprostého ticha.
Ginny se zakřenila. Zdálo se, že jí tohle sdělení vůbec nepřekvapilo.„Že by ze
mě byla tetička?“nadhodila.
„ Charlie Weasley?“vypálila jejich matka napůl vyděšeně, napůl dotčeně.
„ Klid matko,“zklidnil jí její druhý nejstarší syn. Jean se se smíchem zvedla a
přešla k ní. „ Klid, Molly. Jestli z tebe v nejbližší době bude babička, tak ti
garantuju, že to nebude mým přičiněním.“ Opět nastalo ticho.
„ Ale…vždyť. Jsi příliš…mladá,“dostala ze sebe Molly starostlivě.
„ Mladá? Molly, bude mi čtyřicet. Nedej se zmást vzhledem.“
„ No páni,“zvedl se Lupin rozzářeně a objal ji. „ Bude tady prcek. To je
skvělý. Že by další člen Řádu?“nadhodil a pustil jí z objetí.
„ No, to myslím, že ne. Za tak dlouho už snad Fénixův Řád nebude
potřeba,“hodila očkem po Harrym.
„ Ty vždycky dokážeš jednoho překvapit. Proč jsi to neřekla dřív?“Remus jí opět
objal. Zřejmě mu to udělalo velkou radost.
„ Nějak to dřív nebylo jistý a nebyl čas na ověření,“pokrčila rameny. „ Ale teď
je to na 100%.“
„ Já nevěděl, že jsi vdaná, Jean,“řekla Harry zvědavě.
„ To tu někdo tvrdil?“zasmála se. „ Ne nejsem vdaná.“
„ Tak kdo je ten šťastnej? Skoro nebožtík? Komu máme dát lekci o slušném
chování? Někdo, koho známe?“vyzvídal Lupin, zatímco jí Artur gratuloval.
„ Doufám, že ho známe, ať máme důvod se zlejt do němoty,“houkl Fred.
„ To můžeme i tak,“přitakalo jeho dvojče.
„ Je mi líto, ale jistě se nebudete zlobit, když neřeknu, kdo to je.“
„ Počkej, to nemyslíš vážně. Proč to nechceš říct? Myslíš, že bychom ho
zakousli?“
„ To ne, ale bude to tak lepší. Alespoň nějakej čásek.“
„ Je to mudla?“vypálil Moody.
„ Ne, je to kouzelník. Čistokrevnej, když jste tak zvědavý, a znáte ho všichni
a víc ani ťuk.“
„ Čistokrevnej? Fajn, Voldemort je z obliga,“nadhodil George a jeho matka mu
vrazila pořádný pohlavek.
Jean se zasmála a otočila se k Lupinovi. „ A ty nebuď zvědavej, Remusku,“
zašklebila se a cvrnkla mu do nosu. „ Teďka mě omluvte, mám ještě nějakou
práci. Blasi, pojď,“plácla do nohy a i s Blasem v patách doslova vytančila z
místnosti.
„ Bezva, bude tu mrně,“zajásala Ginny. Opět se rozhořel vášnivý rozhovor. Měli
teď co probírat.
„ …ale Arture, vždyť ještě není ani vdaná,“zaslechl paní Weasleyovou.
„ Charlie Weasley,“napodoboval Bill svoji matku. „ TY a mít dítě. To by
dopadlo,“rozchechtal se.
„ Ty máš co povídat. Jen si dej bacha, aby ti něco takovýho neudělala ta tvoje
Fleur,“zchladil ho Charlie.
Pouze dvě osoby se chovaly trochu divně. Bradavická zástupkyně se tvářila napůl
naštvaně, napůl nejistě a ta druhá osoba, Snape, za celou dobu, co se tam
bavili ani jedenkrát nezvedl hlavu od jídla. Jako by ho to vůbec nezajímalo
nebo spíš…jako by o tom už věděl.
Harrymu najednou hlavou prolítly vlastnosti Vrchlíku – léčivý, povzbuzující,
ale nebezpečný pro malé děti a těhotné ženy. „Proto říkala, že to nebude
pokoušet. Proto za ní tak vylít, muselo mu to dojít, proto po ní pořád chtěl,
aby se šla vyspat a odpočinula si, ale…NE. To ne. Nesnažte se mi namluvit, že
ten otec je Snape. Čistokrevný a všichni ho znají…áááá. To snad není možný.“
Harry vyvalil oči a představil si profesora lektvarů s lahvičkou a dudlíkem.
Harry na Snapea zíral jako na zjevení. Profesor zvedl oči a všiml si chlapcova
pohledu. Na chvilku ztuhl uprostřed sousta a potom opět sklopil oči do talíř. „
Cože? On se na mě nezašklebil, nezamračil se, ani neměl žádnou poznámku???? -
Tak tohle už musí bejt vážný,“řekl si Harry. Chtěl chvíli přemýšlet a tak se
zvedl od stolu a odešel. Vyrazil ven a ve dveřích narazil na Ginny. „
Nazdar,“usmála se.
„ Nazdar,“oplatil jí pozdrav. „ Kam jdeš?“
„ Chtěla jsem se projít kolem jezera. A ty?“
„ No, taky něco takovýho. Můžu jít s tebou?“ Přikývla a tak šli.
„ Jsem strašně rád, že je Ronovi s Hermionou líp,“usmál se.
„ Jo, já taky. Úplně strašně. Těším se, až nás k nim pustěj.“ Dlouho mlčeli.
„ Hele, Ginny, to, co jsi mi řekla včera. To s tím Řádem…no…já…Chtěl jsem se ti
omluvit. Neměl jsem ti lhát. Byla to ode mě sviňárna.“dostal ze sebe.
„ Já to chápu. Prostě jsi to neměl nikomu říkat,“pokrčila rameny.
„ Já vím, že si myslíš, že strkám hlavu pod gilotinu.“Vyvalila na něho oči a
Harry si nadával, co to zase plácnul. „ Jestli zjistí, že jsem je poslouchal,
tak jsem mrtvej.“
„…a že to je nebezpečný a tak…Ale já to fakt musel udělat. Je to jediná
možnost, jak se nedostat do pracek Voldemortovi nepřipravenej. A chtěl jsem tě
požádat, jestli by sis to nemohla nechat pro sebe.“Koktal nejistě.
„ Jo jasný.“
„ A …“
„ A nemusíš, se bát. Chápu, že nechceš, aby to věděli a tak, to já Ronovi a
Hermioně neřeknu…“
„ Dík.“
„…Ale TY by jsi to udělat měl,“řekla rozhodně.