1. kapitola - Svědomí
„ Lili, seber Harryho a běžte! To je on! Utíkejte, zdržím ho tady….Harryho ne! Harryho ne!…Ustup ty hloupá holko…Už vás začínám mít dost, pane Pottere, Avada kedavra…Harry, vezmi, prosím tě, moje tělo zpět mým rodičům…lord Voldemort se vrátil…Jeden z vás bude muset zemřít….oběť nebo vrah…Nemůžeš dělat vůbec nic, Harry, on už se nevrátí… už se nevrátí….Nééé!!!“ Harry se s výkřikem probudil. Trhaně oddechoval a na čele ho studily krůpěje potu. Seděl na posteli. I bez brýlí dokázal rozpoznat obrysy nábytku ve svém pokoji. „Zase jen sen,“ šeptl pro sebe. Vylezl z postele a nasadil si brýle. Nemusel se ani namáhat, aby si vzpomněl, co se mu zdálo. Věděl to velmi dobře. Rodiče, hřbitov, ministerstvo, dokonce i Brumbálova kancelář. Jeho nejhorší vzpomínky se mu teď zjevovaly ve snech každou noc znovu a znovu. Ale byly to naštěstí jen sny. Přejel si rukou přes čelo. Jizva sice pobolívala, ale ne tak, jako když měly sny něco společného s Voldemortem.
Přešel ke stolu. V hlavě mu ještě doznívala poslední slova. On se už nevrátí…už nevrátí… „ Nevrátí! Nikdo z nich se už nevrátí!“ vykřikl a udeřil do stolu takovou silou, že z něj spadla klec (naštěstí prázdná) a několik knih, které s ohlušující ránou dopadly na zem. Harry se zaposlouchal, jestli neuslyší strýcovy nadávky, ale vcelku mu to bylo jedno. Kdyby ho vzbudil, stejně by mu nanejvýš pohrozil, že nedostane večeři. Od té doby, co se strýc Vernon setkal s Pošukem Moodym, se jeho chování mírně změnilo. Nic se však neozvalo.
Harry sebral klec a postavil jí zpátky na místo. Hedvika odletěla předat řádu druhou zprávu, že je v pořádku a Harry jí nečekal dříve než zítra večer. „Nebo snad dneska?" Napadlo ho. Ručičky budíku ukazovaly čtvrt na tři. „ Čtvrt na tři. Bezva,“řekl nahlas. Vůbec se mu nechtělo spát. Představa, že by měl znovu prožívat sen, ho děsila.
Sesbíral ze země knihy, který spadly ze stolu a narovnal je zpět. Z jedné z nich ještě vypadl jakýsi papírek a tak zvedl i ten. Se zatrnutím u srdce zjistil, že to není papírek, ale fotka. Svatební fotka jeho rodičů. Musel jí tam založit, když si jí před několika dny prohlížel. Chvíli na ni jen upřeně zíral. Oba rodiče mu mávali a Sirius se vesele smál.
„ Kdyby vám tehdy někdo řekl, že všichni co tam jste, budete mrtví a z vašeho syna bude brzy mrtvola nebo vrah, asi byste mu nevěřili. Ani bych se vám nedivil,“ šeptl si pro sebe. Založil fotku do první knihy, která mu přišla pod ruku. Sevřelo se mu hrdlo. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nechtěl brečet. Už ne.
„ Smiř se s tím. Zůstal si sám. Tak se s tím smiř,“utrhl se na sebe a vykoukl z okna.
Jak rád by šel ven. Prošel se ztemnělými uličkami. Utíkal a křičel. Dostal ze sebe všechno, co v sobě dusil. Být chvíli sám. Ne, že by se bál Dursleyových (to vůbec ne), ale věděl, že nikdy není sám. Teď, když znal pravdu, věděl, že ho Brumbál nenechá ani chvíli bez dozoru.
„ Tak kdopak tam asi dneska je? Figgová, Pastorek,Lupin? Nebo někdo, koho ještě neznám? Kdopak dneska celou noc nespí kvůli mně?“breptal si pro sebe a zíral do tmy, jakoby doufal, že se tam každou chvíli někdo objeví a zamává mu, jako že je všechno v pořádku a on může jít klidně spát.
Na spánek teď pomyšlení opravdu neměl. Rozsvítil lampu, vytáhl obrovskou učebnici, pergamen a brk a začal dělat domácí úkol na Dějiny čar a kouzel. Ačkoli se prázdniny sotva přehouply do druhého týdne, měl už většinu úloh hotových. Zbývaly mu pouze Dějiny a Lektvary a bude mít všechno. Na probdělé noci to byl ideální způsob, jak zabít čas. A co bude dělat potom? Nepřemýšlel o tom. Jediné, co potřeboval, bylo přečkat další noc a to se mu dařilo…
„ Pottere! Tak vylezeš už nebo ti to mám dát písemně.“Ječivý hlas se rozléhal po domě.
„ Už jdu,“ vyhrkl, jakmile se s trhnutím probral. Slyšel tetiny kroky scházející po schodech do kuchyně.
Musel nějak usnout. Zaklel. Seděl u stolu nad knihou a všechno bylo kolem prosáklé inkoustem, který ve spánku převrhl.
„ Sakra,“zaklel znovu. Sundal tričko už tak dost promáčené a hodil ho na stůl, aby zabránil tekutině stéci na koberec. Sáhl do skříně pro nový, stejně vytahaný svršek a vydal se na snídani.
„ To je dost,“ utrousila teta Petunie a hodila na stůl před něj talíř s malou slaninou a připáleným vajíčkem. „ Slanina s vejci. Siriusova nejoblíbenější snídaně“, vzdychl tiše a rozhlédl se po kuchyni.
Bratránek už měl svoji porci ( samozřejmě mnohem větší než ta jeho) dávno v sobě a teď dostával od tetičky druhé kolo. „Jen si dej Dudlíčku.“ Dudley byl stále stejný. Jen trochu větší a k Harryho nelibosti i silnější. Tréninky boxu na něm přece jenom byly znát. Strýc Vernon byl schovaný za ranními novinami, popíjel svoji ranní kávu a měl svojí ranní náladu. Tetička ještě chvíli pobíhala po kuchyni a potom se utrhla na Harryho. „ Ty kluku, až se najíš, tak koukej jít posekat trávu. Jestli budeš hotový před večerem přijď si pro další práci.“
„ Ano teto Petunie,“ řekl Harry, zvedl se od stolu a vyšel z kuchyně, nechávající za sebou všechny tři Dursleyovi s vytřeštěnými pohledy. Za těch několik dní už si zvykli na jeho podivné chování, kdy jen sedí, mlčí, zírá do prázdna a nimrá se v jídle. Ještě nikdy se však nestalo, aby se jídla ani nedotkl.
Harry neměl hlad. Jen při pohledu na něj se mu zvedal žaludek. Věděl moc dobře, že jeho snídaně skončí v Dudleyho žaludku, ale bylo mu to jedno. Nahodil sekačku a začal pomalu sekat. Přes řev motoru nebylo slyšet ani tetino mumlání, ani bratránkovy výsměchy ani poznámky sousedů na jeho osobu. Mohl v klidu přemýšlet.
„Trávu jsi sekal před třemi dny. Budeš jí sekat ještě alespoň milionkrát než odtud vypadneš. – Myslíš?“ Ozval se druhý hlásek v jeho hlavě. „Co když tě třeba dneska zabijou? – Hloupost. Proč by mě měl někdo zabíjet? – Proč asi. Pro tvoje krásný zelený oči? To asi ne. To kvůli jedný pitomý věštbě. Proto. – Ale tady jsem v bezpečí. Brumbál mi to přece vysvětloval. Tady se mi nemůže nic stát. – Jo? To jsem si do loňského léta myslel taky. Ale potom přišli na návštěvu dva Mozkomorové a … - Ale ty poslala Umbridgeová. - No a co? Letos je klidně může poslat Voldemort. Víš, že si Brumbál myslel, že se k němu brzy připojí. – Vždyť mě hlídají. – Vloni tě taky hlídali. – Tady v domě jsem v bezpečí. – Vážně a co si myslíš, že udělá tetička, až se tady objeví Smrtijedi. Bude tě chránit jako máma. Ne, uteče a ještě tě seřve za to, když jí pošlapeš záhonek….“
„Sakra záhonek,“ zaklel Harry nahlas, když v zamyšlení vjel tetě do záhonku a posekal jí několik květin. Rychle otočil sekačku a vydal se na druhou stranu, jako že on nic. „ Tý by bylo úplně jedno, že jich je dvacet na jednoho. Drahá teta by jim ještě poděkovala a pozvala je na kafe. Takový potěšení jí přece nemůžeš udělat. – Když jí to potěšení nedopřeju, tak ze mě bude vrah. – Lepší vrah než mrtvola. Nemyslíš? – Jo, jasně, o hodně lepší. Proč zrovna já? Proč si ten kretén Voldemort nemohl vybrat třeba Nevilla? – No to bysme to chytili. Nic proti smolaři Nevillovi. Je to prima kamarád, ale v tomhle souboji bych na něj nevsadil ani poslední cent. – Haha, a kolipak by si vsadil na mě? – No, řekněme, že na tebe bych ten cent vsadil. Rozhodně víc než na Nevilla. Vždyť už si Voldemortovi párkrát zdrhnul. No, i když, kdyby byl Neville tak slavný a opečovávaný jako ty… - Opečovávaný? To určitě jsem zvědavý kdo si prázdniny užívá tak jako já. – Nemůžeš mít všechno. – Stačil by mi normální život. – Nepovídej? Ty by si se opravdu vzdal toho přízviska SLAVNÝ Harry Potter? Opravdu by si se vzdal toho, být všude středem pozornosti ? A co všechny ty dívky, které na tobě můžou oči nechat. Opravdu by si už nechtěl být ten, který má o všem přehled, všude se dostane a nakonec mu vždycky všechno projde? Opravdu by ses vzdal toho, že se o tebe stará tolik lidí…?Že už by si nebyl tím hrdinou? Jen si přiznej, že se ti to líbí až moc, než aby ses toho vzdal….!“ Harry byl svými myšlenkovými pochody tak zabraný, že několikrát odpověděl na pozdrav někomu, koho vůbec neznal, celou zahradu posekal hned třikrát a ani si nevšiml, když ho teta volala k obědu (pokud ho volala). Takže když se přestal hádat sám se sebou, už se stmívalo.
Uklidil sekačku a vydal se do domu. Jeho první cesta vedla do kuchyně. Chuť na jídlo sice neměl, ale jeho tělo odmítalo jakoukoli další činnost a tvrdě protestovala proti hladovce.
„ Už máš hotovo?“ Vřískla tetička, jakmile se objevil ve dveřích. Přikývl. Hodila před něj pekáč, ve kterém bylo to, co mu nechali z husy od oběda a několik brambor. „ Hm, dík.“Bez dalšího remcání snědl svoji večeři a vydal se k odchodu. Náhle ho upoutalo několik táců s obloženými chlebíčky. „ Ehm, teto. On někdo přijde na návštěvu?“
„Polkissovi.“
„ Óóó jéé.“
„ Říkal jsi něco?“
„ Ne, nic.“ Harry vyšel po schodech a pohrával si se dvěma jablky, které se mu podařily uzmout v kuchyni.
Jeho první pohled po příchodu do pokoje upoutal stůl modrý od inkoustu a to mu věru nezlepšilo náladu. Zaklel. Od rána na to nepomyslel. Alespoň, že triko splnilo svoji funkci. Utřel jím zbytky tekutiny a hodil ho přes židli, zatímco pergamen i prázdná lahvička letěli přímo do koše. Největší problém měl ovšem s učebnicí. Několik listů bylo naprosto prosáklých. Samozřejmě by postačilo jednoduché zaklínadlo, ale on nesměl kouzlit. „ Ale vždyť to je jen pitomý čistící zaklínadlo. – Před čtyřmi lety to bylo jen pitomý nadnášecí zaklínadlo a málem mě vyhodili. A vůbec jestli se do toho zamíchá ministerstvo, tak se můžu s Bradavicemi rovnou rozloučit. – Brumbál by tě nevyhodil. – A ještě bych přidělal práci Brumbálovi. Ten má starostí až až. Kašlu na pitomou knihu.“ Mrštil otevřenou knihou na zem a sebou mrštil na postel.
„ Co asi všichni dělají. Brumbál, Lupin, Ron s Hermionou.“ Zvedl hlavu, jestli se Hedvika nevrací a zase klesl dolů. „ Prý si pro mě brzo příjdou. Ale co je to brzo. Musím tu zůstat kus prázdnin. Ale to je jak dlouho?“ Jeho myšlenkové pochody přerušil až domovní zvonek a poté spousty přehnaně veselých hlasů. Věděl, že Dudley i jeho kamarádíček se budou dole chvíli cpát chlebíčky a potom si půjdou hledat jinou zábavu. A on se tou zábavou rozhodně stát nechtěl. Uvázal si kolem pasu mikinu, do každé kapsy vzal jedno jablko a vyplížil se ven.
Byla už tma. Vydal se svou obvyklou cestou přes Magnoliovou ulici. Místo, kde poprvé potkal černého psa raději přeběhl. Přeskočil plot parku a vydal se na hřiště. Bylo stejné jako vždy, jen nově opravené. Opřel se o prolézačku a zíral do země. „ Loni, když si odtud šel, proč jsi jim nedovolil, aby splnili svůj úkol. Přestal by jsi už být všem na obtíž a Sirius by neumřel. Neumřel by kvůli tobě. Kvůli tvýmu hraní na hrdinu. Proč sakra já?!“rozkřikl se a kopl do kolotoče, který se rychle roztočil.
„ Hele mladej. Zklidni hormony laskavě.“ Na cestě podél hřiště stála jakási dívka. Měla silnější postavu a dlouhé hnědé vlasy. Do tváře jí pořádně neviděl, ale byla určitě o něco starší než on. Zabručel něco ve smyslu omluvy. „ Nějakej problém?“ optala se ještě přátelsky a když odvětil, že ne, vydala se pryč.
„ Chováš se jako Dudley. To už si klesl hodně nízko. A přestaň se už kruci litovat!“ Kopl nakvašeně do kamene a ten odletěl několik sáhů daleko. Unaveně klesl na houpačku a zabořil tvář do dlaní. Přemýšlel. Nevěděl o čem, nevěděl proč, nevěděl jak dlouho.
Muselo to být přinejmenším pár hodin. Ze zadumání ho vytrhly až výkřiky.
„ Né, Blasi. Néé.“
Rychle se zvedl a automaticky sahal pro hůlku za pasem,ale než se jí vůbec stačil dotknout, ležel na zemi a něco, co mu stálo na hrudníku, mu lízalo obličej.
„ Blasi, ty velká chlupatá potvoro, to se nedělá.“ Majiteli tý veliký chlupatý potvory, se konečně podařilo jí sundat a Harry mohl otevřít oči. U jeho nohou stál velký, tmavě béžový pes s nakrátko ostříhanou srstí a jeho majitel nebyl nikdo jiný než ona hnědovláska. Pes právě dostal slabou ránu přes čumák.
„ Jsi v pořádku?“ otočila se k Harrymu a podala mu ruku. „ Moc mě to mrzí. Tohle normálně nedělá. Jsi v pořádku?“
„ Jo v pohodě,“ odsekl. Chvíli v něm planula naděje, že to je Sirius,ale s tou nadějí z něj vyprchala i poslední špetka dobrý nálady. Neměl chuť se s někým bavit. Otočil se k odchodu když…
„ No tak Blasi, co kdyby ses taky omluvil.“ Houkla na psa. Pes jí snad rozuměl každé slovo. Udělal několik kroků, sedl si před Harryho, který jen strnule očekával, co se bude dít, zvedl se na zadní a upřel na chlapce svoje psí oči. Ne, to nešlo se na ty velký kulatý oči zlobit. Zvláště, když v nich Harry viděl něco známého, co měl tak rád a co ztratil. Klekl si a podrbal chlupáče za ušima. Schytal další olíznutí. Dívka se zasmála a když se postavil, podávala mu papírový kapesník. „ Utři si obličej. Jsi celej od slin.“ „ Dík.“ Trochu zdráhavě si kapesník vzal a utíral si upatlaný obličej. „ To je tvůj pes?“
„ Jasný. To je můj Blas. Viď, ty potvůrko.“
„ Jak ho máš dlouho?“
„ Asi rok.“
„ Ehm…Jseš to ty, která tudy před chvílí procházela?“ Neodpustil si. Když se k němu otočila, mohl si konečně prohlédnou její tvář. Měla hnědé oči, příjemný pohled a veselý úsměv s dolíčky ve tvářích.
„ Jestli tou chvílí myslíš ty čtyři hodiny, tak ty jseš ten, kterej se tu pokoušel ničit ten kolotoč.“
„ Já jsem nech…“
„ A já už vím, kdo jsi.“ Přerušila ho. Ztuhl uprostřed pohybu. Zrovna si otíral čelo, takže musela být jasně vidět jizva. Rychle se jí snažil zakrýt ale…
„ Ty jsi Dursley, že jo?“tvářila se vítězoslavně. Chlapci spadl kámen ze srdce.
„ Ne, nejsem.“
„ Jak to?“
„ Potter. Harry Potter.“ Představil se a podal jí upatlanou ruku.
„ Párkrová. Jean Párkrová.“ Potřásla mu rukou. Pro Harryho to bylo něco úžasnýho. Od té doby, co se dozvěděl, že je kouzelník, se neseznámil s nikým, kdo by při vyslovení jeho jména nereagoval výkřikem, vzrušením nebo alespoň nějak jinak. Pro ni nebyl slavný, prostě jenom normální kluk.
„ Ale bydlíš přece u Dursleyových?“stála si za svým.
„ Jo, bydlím. Jak to víš?“
„Odpoledne jsem tě zdravila. Ale asi si mě nepamatuješ. Byl si trochu mimo. Jsem tu nová. Tak jsem tak trochu slídila po sousedech. Ale jak to, že jsi Potter?“
„ Já tu nebydlím. Jsem tu jenom u strýčka a u tety na …ehm…prázdninách.“ Řekl a posadil se zpět na houpačku, dívka se usadila proti němu.
„ Aha. Tak to si prázdniny pěkně užíváš. Být na návštěvě a sekat trávník. To je trochu uhozený, ne?“
„ To je moje práce. Musím to dělat vždycky, když si strýc umane.“
„ Tak proč se na to nevykašleš a nezůstaneš doma s rodičema?“
„ Já nemám rodiče. Jsou mrtvý.“
„ Ó. Promiň.“zkřivila obličej.
„ To nic. A co ty? Přistěhovala ses?“ Odvedl řeč na něco jinýho.
„ Ne, jsem tu na prázdninách. Ale asi se sem budu stěhovat. Tak zkoumám, jaký to tu je.“
„ Radim ti – z týhle čtvrti radši pryč. Sousedi tu jsou hrozný, mýho strýce s tetou nevyjímaje.
„ Tak to si mě uklidnil:“
„ Máš krásnýho psa“ hladil chlupáče, který si uvelebil hlavu na jeho kolenou.
„ Dík.“
„ Taky jsem takovýho znal. Říkali jsme mu Čmuchal. Ale umřel. V červnu.“dodal.
„ To je mi líto. Byl tvůj?“
„Ne, kmotra.“ Vymýšlel si.
„ Toho to muselo dost vzít, co?“
„ Ne, ten umřel taky.“ Muselo to vyznít dost komicky, ale jemu se sevřelo hrdlo a dívka dost zesmutněla.
„ A kam chodíš na školu?“ Vypálila na něho, aby změnila téma.
„ Do Br…“zarazil se. Blbost, to jí přece říct nemůžu. „ Ke Svatému Brutovi.“vzpomněl si náhle. Vytřeštila na něho oči. A potom se začala strašně smát. „ Tak to jseš ty? Tak to jseš ty ten strašnej hajzl, před kterým mě varovali, že každýho mlátí, všechno rozbíjí…Haha. Víš, že mi tak zatím ani nepřipadáš. Tedy až na ten kolotoč.“
„ Ale to jsi mi překazila.“ Zasmáli se. „ Proč si do něj vůbec kopal?“ „ Potřeboval jsem si vylít vztek.“ „Jo to znám. Já jsem jednou měla takovej vztek, že…“
S Jean se krásně povídalo. Harry neměl kromě Rona a Hermiony nikdy moc přátel a už vůbec ne mezi mudlama a tak ho to docela překvapilo. Mluvili o všem možným i nemožným. ( On samozřejmě s MENŠÍMI úpravami). Neměl sice vůbec ponětí, která písnička vévodí světovým hitparádám, ale z toho se dokázal vymluvit. Když se po pár hodinách loučili, věděl o ní skoro všechno. Chodila na akademii, ze které jí vyloučili kvůli pár žertíkům na učitele, potom studovala v Londýně, chce se přestěhovat do Kvikálkova kvůli škole…Jen na otázku kolik je jí let, odvětila, že není slušné se na to ptát.
„ Budeš tu i zítra?“ Zrudl. Doufal, že to nevyznělo jinak, než to myslel. „Možná, uvidím, kdy mě zase tohle psisko vytáhne ven. Tak zatím. Pojď Blasi.“ Pes naposledy štěkl na rozloučenou a potom už zmizel se svou paničkou ve tmě. Harry se vydal domů s mnohem lepší náladou než v jaké odcházel. Nikdy by nevěřil, že obyčejné klábosení dokáže tak skvěle zlepšit náladu. Nejen, že se ze své deprese vypovídal, ale na těch pár hodinek zapomněl dokonce i na Siriuse a věštbu.
Měl štěstí. Polkissovi právě odcházeli. „ Vernone, musím ti říci, že máš nejlépe udržovaný trávník široko daleko.“ „ Ale to víš. Tvrdá práce…“ Tvrdá práce, ale čí. Odfrkl si Harry a vklouzl do domu. Minul obývací pokoj, kde kluci dojídali zbytky a zmizel u sebe v pokoji. Hedvika už tam seděla. Trochu nabručená, že jí nechal tak dlouho čekat. Sundal mikinu (obě kapsy už měl prázdné) a vzal si od sovy vzkaz. Bylo v něm to samé, co minule. Že dostali jeho zprávu, že vše je v míře normálu,ať na sebe dává pozor, nevyvádí hlouposti a že si pro něho brzy příjdou. Odfrkl si. „ Brzy.“
Nenechal si zkazit náladu. Hodil vzkaz do koše, Hedviku obdaroval nějakými pamlsky a potom se svalil na postel. Už dlouho neusínal v tak dobré náladě.
Další dny se velmi podobaly tomu minulému. Přes den nekonečná hora nesmyslné práce od strýce a tety a večer debatní kroužek na hřišti. Nejen, že mu s vyhlídkou příjemného večera den rychleji utíkal, ale zjistil také, že po rozhovorech s dívkou nemívá tak hrozné sny. Z Jean se za nějaké ty čtyři dny stala velmi dobrá kamarádka. Byla úplně jiná než Ron a Hermiona, i když nedokázal říci proč. Možná tím, že byla mudla, možná tím, že se chovala jako rozpustilý dospělý.
Ani příští večer nebyl výjimkou. K jeho velkému zklamání však na hřišti nikdo nebyl. Sedl na houpačku a čekal. A čekal. Dneska asi nehodlá přijít. Usoudil a s trochu zklamaným pocitem se vydal domů. Rozhodl se,,že si ještě projde park. Naštěstí, protože…
„ No tak, vyskoč. Výš. Ještě výš. Ještě. Ha. Nedám.“ Dívka stála na travnatém plácku, držela ruce vysoko nad hlavou a její čtyřnohý miláček skákal co mohl, aby se dostal k odměně, kterou svírala. Spustila ruce za záda a otočila se. Pes jí oběhl. Otočila se. Znovu. Pes jí oběhl. Ještě jednou se otočila, pes už ne. Zůstal stát, počkal, až se znovu otočí a potom si vzal svoji odměnu. „ Ty jsi teda prevít.“
„ Ahoj.“ Pozdravil je Harry a rychle si klekl. Dobře, že to udělal, jinak už by v příští chvíli ležel na zádech pod Blasem. „ Ahoj“ usmála se na něho. „ To se snad ještě nestalo, aby si někoho takhle oblíbil.“ Opravdu svoji náklonost dával jasně najevo. „ Hledal jsem tě na hřišti a …“ „ Promiň, nějak jsme se tu zasekli. Můžeme tu už klidně zůstat.“ Sedli si do trávy. Blas si uvelebil hlavu v jeho klíně a potom už zase drbali o všem možným… Za nějakou chvíli se řeč opět stočila na jejich rodiny a na jeho kmotra. Ačkoli se tomu Harry celou dobu pokoušel vyhýbat, tak teď ne. Nevěděl, proč to udělal, ale vyklopil všechno ( bez několika detailů), co ho trápilo, jaký z toho má pocit a co si o smrti svého kmotra myslí. Ať už to bylo správné nebo ne, strašně se mu po tom ulevilo. Jean jenom mlčela a poslouchala. Nevyptávala se, nepřerušovala a potom klidně převedla řeč na něco jiného.Za což jí byl vděčný.
Náhle se zarazila. Jakoby poslouchala. „ Co je?“zeptal se. „ Přemýšlím, jestli jsem zavřela dveře na zahradu. Sakra. Nikdo není doma a tohle je o to ,aby nás tak někdo vykradl. Hele, já se tam jenom skočím podívat, jo? Jsem hnedka zpátky . Počkáš tu, jo? Blasi, ty tu hezky zůstaneš a budeš dávat pozor na Harryho, ano? Jsem hned zpátky.“ Děvče zmizelo ve tmě a pánové osaměli. „ Tak co, Čmuchale, copak si od ní dostal dobrýho? Líbí se ti, když ti říkám Čmuchale?“drbal ho za ušima a pes spokojeně mručel. „ Taky jsem znal takovýho skvělýho psa. Ale umřel a bylo to kvůli mně. Kvůli mý touze hrát si na hrdinu. Hermiona to vystihla dokonale. Co si myslíš, jsem opravdu takovej arogantní blbec? Asi jo. Povídám si tu se psem. Ty mi toho asi moc nerozumíš co?“ Náhle zvíře vystartovalo, nahrbilo se a začalo hromově vrčet. Harry vzápětí pochopil proč. Stalo se to, co loni. Nebe se zatáhlo, lampy pohasly a vzduch zchladl. V tu ránu byl na nohou a pevně svíral hůlku. Než se stačil alespoň trochu rozkoukat, tak se mu strašně zatočila hlava a podlomily se mu nohy. „ Co se to děje?“padl na kolena. Pes kroužil kolem něj a stále vrčel. Harry se pokoušel vstát, ale nohy ho odmítaly nést a čím více se o to snažil, tím více se mu motala hlava. „ Postav se, tak dělej, jsou tu zas, zabijou tě. Postav se.“ Nešlo to. „ Jsou někde tady, vyslali na mě kletbu a teď sem jdou.“ Napadlo ho.Ztratil pojem o tom, kde má ruce, kde nohy. Ztratil pojem o čase. Ležel. Motání přestalo. Mohl se i postavit. Nohy ho poslouchaly lehce. Rozhlédl se. Tak kde jsou? Otočil se, znovu a znovu. Točil se dokola s napřaženou hůlkou a čekal útok. „ Co to děláš?“ Lekl se tak, že na dívku málem vyslal kletbu. „ Já?“ Zastavil se. Obloha byla posetá hvězdami, vzduch byl chlazen jen slabým větříčkem a pes spokojeně podřimoval v trávě. „ Já…ehm …nic.“nechápal to. Copak se mu to jenom zdálo?
„ Běžela jsem co nejrychleji, aby jsi tu nemusel moc dlouho čekat a ty ses tady točil jako korouhvička a něco sis žbrblal.“ Neposlouchal jí. Dřepl si, pokoušel si uvědomit, co to s ním bylo. Byl tak zmatený, že si ani neuvědomil, že stále svírá v ruce hůlku. „ Co to je?“ vytrhla mu předmět z ruky. Postavil se. „ To …to …to…“ To jsem zvědavej, co z tebe vypadne. Ozvalo se mu v hlavě. „ To je hůlka.“ „ Hůlka?“ „ No, ehm…občas děláme…s kámošema….takový….kouzelnický souboje…ehm…a tohle je kouzelnická hůlka.“ Právě si ze sebe udělal absolutního idiota. Dívka vykulila oči. Potom namířila hrotem na kluka. „Ad…“Ztuhl. „Abraka dabra“ Zasmáli se.Harry si vzal hůlku a oddechl si. „ No, může to být docela zábava. No ...já už budu muset domů.“ „ Copak zloději?“ „ Ne, teta.“ Vrátili se trochu dřív. Půjdeš taky?“ „Jo.“ „ Tak já půjdu s tebou, ať se Blas ještě protáhne.“ Klepla na nohu a pes se bez dalšího slova zvedl a šel za nimi. Šli mlčky. Jakmile přišli do Zobí ulice, ozval se cinkot konzerv. „ Oóó, jéé naše sousedka.“ Poznamenal Harry. „ Já už tady stejně zahýbám.Zítra když tak znovu na hřišti. Měj se a dík za společnost.“A se psem v patách zahnula pryč. Zasmál se. Ale neměl se smát dlouho. Paní Figgová se proti němu hnala jako bouře. „ Harry, Harry jsi v pořádku. Neudělali ti nic?“ „ Kdo mi měl co udělat?“ „ Přece ti Smtijedi, kluku hloupá.“ „ Smrtijedi? Tady?“ „ Ty děláš, jako by jsi o nich nevěděl. Ani o těch Mozkomorech.“ „ Tak se mi to nezdálo.“ „ Nezdálo. Byli tu a kolik. Teď tě tu hledá půlka řádu. Byl tu takový zmatek, že nikdo netušil, kam si zmizel.“ „ A ti Smrtijedi jsou kde?“ „Zmizeli a nikdo neví kam. Pojď, odvedu tě domů. Vyndej hůlku. Pro jistotu. Pohybuje se tu prý až moc cizích kouzelníků. Paní Figgová ho opustila přede dveřmi. Harry měl bohužel smůlu a musel vlézt do domu oknem. Neměl klíče. Zapadl do pokoje a rovnou do postele. Nespal. Přemýšlel a rozhodně měl o čem…
-by Blesk-
Komentáře
Přehled komentářů
teď jsem dočetl první kapitolu je skvělá.Jestli budou i ostatní takové pak tato povídka nebude mít chybu.
Mno...
(Lily Evansová, 7. 6. 2006 22:12)Takže, začala jsem to číst s přesvědčením, že nedočtu ani první kapitolu, ale myslím, že to nakonec přečtu úplně celé. Je to totiž skvělé!
:-)
(Susan Topperová, 16. 5. 2006 21:35)Proto jsem to sem dala. Jsem moc ráda, že se vám to líbí :-D
Skvělé
(Ellen Greenová, 15. 5. 2006 7:12)Fakt dobrý, dnes jsem si přečetla 1. kapitolu. Moc se mi to líbí.....bydu pokračovat dál, protože šestku jsem ještě nečetla :-)
HP a zbraně nejmocnějších
(Jerry, 16. 6. 2006 9:42)