Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. kapitola - Doma

5. 6. 2006

„ Hele a neměli bychom jim dát nějak vědět, že jim vezeme polovinu studentů rozkuchanou?“ zeptal se Harry, když se přestali smát.
„ Už jsem poslala sovu. Snad nás budou čekat s dostatkem léků.“ Odmlčeli se.
„Tak tomuhle říkám pernej začátek školního roku. Jsem zvědavej, kolik dětí bude schopno normální výuky,“ ušklíbl se Harry.
„ Pomfreyová si s nima poradí v cuku letu,“ mávla rukou žena.
„ To je mi jasný, ale taky určitě bude vyžadovat, aby si alespoň pár dní poleželi na ošetřovně. Copak s tím bude McGonagallová asi dělat? Ředitelský prázdniny?“ nadhodil s úsměvem.
„ No, mě to může být jedno, protože mě stejně zabije dřív, než s tím začne něco dělat. Už jí slyším: Já jsem vám říkala, že Párkrová je na tenhle úkol příliš nezodpovědná a neschopná a vy jste mi nechtěli věřit,“ napodobovala věrně hlas jejich nynější ředitelky. „ A tady máte výsledek. Co s tím mám teďka dělat? Vždyť mám polovinu školy na ošetřovně. To snad není možný, co já s tím teď budu dělat?
Harry se zachechtal. „ Nemá tě moc v lásce, co?“
„ McGonagallová? Ta mě přímo nesnáší. A vlastně se jí ani nedivím,“ dodala pro sebe.
„ Proč?“
„ To je…stará záležitost,“ mávla rukou. Chlapec zvedl tázavě obočí. „ Promiň, Harry, ale nechce se mi o tom mluvit,“ sklopila oči. „ Někdy ti to vysvětlím.“
„ Má to něco společnýho s tím, že tě vyhodili?“ zeptal se.
Přikývla a Harry se dál nevyptával. Podle jejího výrazu chtěla tohle téma opustit. „ Kdo teda letos učí obranu?“ zeptal se po chvíli, aby převedl řeč jinam.
„ Pokud nesehnala někoho jinýho, tak Severus,“ odvětila klidně.
Harry zasténal a praštil hlavou do zdi za sebou. „ To snad ne! To nám přece McGonagallová nemůže udělat. Za co nás trestá?“ říkal zoufale.
„ Proč si stěžuješ? Může vás toho hodně naučit. Severus se v obraně vyzná výborně,“ hrála nechápavou.
„ To možná ano, ale to neubírá nic na faktu, že to je naprostej ichtyl,“ zabručel naštvaně.
„ Nech toho,“ zamračila se na něho. „ Proč o něm tak mluvíš? Vždyť ho vůbec neznáš.“
„ Neznám?“ vypálil nevěřícně. „ Pět let mě učí lektvary. Víš, kolik času jsem s ním musel trávit na trestech? Ty říkáš, že ho neznám, ale věř mi, že když mě od prvního dne, kdy jsme se potkali, pořád sráží, tak ho ani blíž poznat nechci. A jen při představě, že s ním budu muset trávit další čtyři hodiny týdně, mi naskakuje vyrážka,“ chrlil ze sebe.
„ Harry, věř mi, že není tak špatnej, jak si mylíš,“ stála si Jean stále za svým.
„No, opravdu sice nevím jakej je v posteli, ale to vědět ani nechci,“ pomyslel si, ale nahlas neřekl nic. Věděl, že tím by už opravdu přestřelil a Jean byla jedna z osob, který si nechtěl poštvat proti sobě. „ Dobře, možná že to není takovej blb, jak vypadá, ale jistě uznáš, že když on mě nemůže vystát, tak já ho asi těžko budu milovat.“
„ Jo, to docela chápu i když nechápu, proč se vy dva nemáte rádi…“
„ Já to taky nechápu, vždyť důvodů je asi jenom pár tisíc,“ řekl ironicky.
„ …vždyť jste skoro stejní,“ dokončila a jeho poznámky si nevšímala.
„ My?“ vyvalil oči. „ A stejní? Děláš si legraci? Já mu podobnej nejsem!“ Zíral na ni jako na zjevení a modlil se, aby to nemyslela vážně. Už se naučil na její postřehy brát docela ohled. Ale jen při představě, že by se podobal tomu umaštěnýmu idiotovi, se mu dělalo špatně.

„ Řekni, že to nemyslíš vážně,“ prosil jí zoufale.
„ Ale já to myslela vážně. Vážně jste si v mnoha věcech strašně podobný…“
„ A čím třeba?“ vypálil na ni chladně. Takový tón, kterým to řekl ani nezamýšlel.
„ Třeba jen tím, jak jste oba výbušný a tvrdohlavý,“ odpověděla mu klidně.
„ Já nejsem výbušnej, vůbec nejsem výbušnej. - A tvrdohlavej? - Jak by někoho mohlo napadnout, že JÁ jsem tvrdohlavej“ proletělo mu hlavou, ale radši se rychle zklidnil.
Jean se ušklíbla a pokračovala. „ A to nesmíme zapomínat na takový drobnosti, jako jistá touha poutat na sebe pozornost, obětavost pro přátele …a hlavně paličatost, umanutost a neústupnost. Prostě jste jako dva mezci na úzkým mostě. Radši tam budete trčet celej den, než aby jeden z vás uhnul. A nemysli si, ono by se toho našlo víc,“ dokončila Jean s úsměvem a sledovala chlapcovu reakci.
Harry na ni valil oči zpoza brýlí. „ To si snad dělá srandu? Já se přece Snapeovi nemůžu takhle podobat. To je blbost. – A proč by to měla být blbost? Tak si to prober a podívej se, že to souhlasí. – Tak jo, začni. – Výbušnej. – No…ale jenom někdy. Jen když mě něco naštve. – A Snape? – Jen když ho něco naštve. – Dál. – Tvrdohlavost, umanutost, neústupnost. No tak tady to přeskočíme, myslím, že tady nutné se zdržovat, že? – Hm. – Poutání pozornosti. – Já na sebe nechci poutat pozornost. – Ehm, ehm. – No dobrá, tak občas. A Snape? Ten má rád lidi pod kontrolou, aby poznali, kdo je šéf. Takže taky vlastně trochu způsob, jak na sebe upozornit. – Obětavost. – No, u sebe bych s tím souhlasil, ale u Snapea mi to teda nesedí…
„ Snape, že by se obětoval pro své přátele?“ ohrnul Harry ret.
„ Jo. Pro tebe to musí znít divně, ale je to tak. Severus je schopen udělat hodně pro ty, který má rád.“
„ Já nevím. Mě to prostě k němu nesedí. A to, že si jsme podobný mi taky přijde docela ulítlý. Já jsem přece úplně jinej než on.“
„ To si myslíš, protože ho neznáš,“ odporovala mu.
„ Já ho znám…“
„ Harry,“ přerušila ho. „ Neznáš ho.“ Řekla to tónem, který nesnesl námitky. Harry se s ní nechtěl hádat, ale tohle se mu opravdu připadalo jako blbost…i když vlastně…donedávna si myslel, že Snape nedokáže mít někoho rád nebo se alespoň trošku usmát a teď…? Asi měla pravdu, že ho zná líp než on, ale stejně jí to nechtěl přiznat. „ A už zase ta tvoje neústupnost,“ ozvalo se mu v hlavě a tak radši mlčel.
„ Jdu se podívat, jak jsou na tom ranění,“ řekla Jean a odešla. Harry se vyklonil z pootevřeného okna. Vítr mu čechral vlasy a letní vzduch příjemně osvěžoval. Pozoroval krajinu, kterou míjeli a řádně si vychutnával cestu do Bradavic aniž by tušil, že pro něho je tohle cesta vlakem poslední…

„ Prosíme všechny studenty o chvilku pozornosti,“začala Jean zesíleným hlasem, když vlak zastavoval. Dopis, který právě přišel s pokyny, třímala v ruce. „Kvůli jistým komplikacím, které jsou jistě všem známy, je postup při cestě do hradu následující. Nejprve se všichni zdraví studenti dopraví do školy v loďkách, které jsou u břehu a povětšinou slouží k přepravě prvních ročníků. Prosím primuse, aby dohlédli na převoz.
Ranění studenti zůstanou ve vlaku a budou přepraveni v kočárech jakmile to bude bezpečné. K tomuto účelu bych poprosila prefekty, aby zůstali zde a čekali na další pokyny.
Zavazadla zanechte ve vlaku, budou dopraveny do hradu později.
Děkujeme, že jste cestovali Bradavickým expresem a těšíme se na naši další společnou cestu,“ dodala škrobeně jako letuška v letadlech a poté si hlas ztlumila na normální hlasitost. Otočila se na Harryho, který na ni hleděl s povytaženým obočím. „ No jo, já vím, bylo to trapný, ale já si to nemohla odpustit.“
„ Ještě si mohla dodat: Doufám, že jste si pochutnali na našem občerstvení,“ řekl ironicky.
„ No vidíš, to mě nenapadlo,“ odvětila stejným tónem. Oba vyšli ven a sledovali, jak to primusové zvládají. Většina studentů se bez větších poznámek přesunula do „ přístaviště“ a v klidu se vydali po jezeře do hradu. Několik vyjukaných prváků následovalo příkladů starších spolužáků a za chvilku na nástupišti nezbyl nikdo kromě nich a jedenácti prefektů. Chyběli samozřejmě Ron s Hermionou, Malfoy a ještě několik dalších, kteří to nejspíš taky schytali.
„ Takže mládeži,“ začala Jean. Od ní to znělo docela zajímavě, protože vypadala ještě mladší než někteří z nich. „ Doufám, že tu není nikdo, komu se dělá při pohledu na krev špatně. Dobře, našim úkolem bude dopravit raněný do Bradavic na ošetřovnu a pokud možno živý. Každou chvíli by se tu měli objevit kočáry s nosítky. Jednoduše je pomocí kouzel naložíte a co nejšetrněji je dostanete do kočáru. Dejte si pozor na ty trubičky, aby nevypadávaly. Do každýho kočáru se vejdou tak tři čtyři. Až bude kočár plnej, tak ho necháte odjet a pustíte se do dalšího. U hradu by si je už měli přebírat učitelé. Až to bude všechno, tak jednoduše nasedněte a hurá na večeři. Všem jasný? Tak do toho.“
Kočáry dorazily. Vytahali z nich nosítka a začali nakládat raněné. Dvě prefektky vymyslely systém, že dva je vždy kouzlem naložili, dva je dalším kouzlem vynesli oknem ven a tam si je předávali až do kočáru, kde je uložili a poslali na hrad. Byla to dobrá týmová práce (dokonce i zmijozelský spolupracovali bez remcání) a ke konci, když z nich opadla ta vážnost situace se docela i zasmáli. Hlášky typu: „ Další pán po holení.“ „ Tohle holení se jim moc nepovedlo,“ opravdu stály za to.
„ Poslední…“ houkl jeden z vlaku.
„ Sláva, vyvěste prapory, vyndejte flašky, jde se slavit,“ přidala se Jean.
„ A nezapomeňte na čokoládový žabky, pokud vám zbyly,“ neodpustil si Harry.
„ Ty seš…“ zavrtěla hlavou hnědovláska, ale smála se jako ostatní.
Prefekti, kteří zbyli (ostatní odjeli s předchozími várkami raněných) nasedli do kočáru a odjeli.
Zůstali sami s Jean a čekali až se pro ně vrátí nějaký kočár.
„ Dobrý den, Harry Pottere,“ ozvalo se odkudsi. Chlapec se rozhlížel, kdo ho to zdravil a když nikoho neviděl, sklouzl mu pohled k zemi. Ty veliké zelené oči a netopíří uši nemohli patřit nikomu jinému.
„ Ahoj Dobby. Jak se ti daří?“ zeptal se drobného stvořeníčka.
„ Dobby je spokojený, ale smutný,“ sklopil nešťastně uši.
„ Proč?“
„ Kvůli pánovi. Pán Brumbál odešel na vždy a Dobbymu bude chybět, pane.“
Harry se trochu zarazil. Myslel si, že v Bradavicích to vědí, že je Brumbál v pořádku…tedy ne v pořádku, ale spíš na živu…, ale jak se zdálo, tak skřítci o tom nemají ani páru.
„ Neboj, Dobby, profesor Brumbál je mocný kouzelník a co ty víš, třeba se ještě vrátí,“ řekla Jean Harrymu přes rameno a chlapec přikývl na znamení souhlasu. Dobby se však na něho nedíval. Zíral na hnědovlásku a v očích se mu zračilo trochu strachu. Ustoupil o krok dozadu a hluboce se uklonil. „ Ponížený služebník, slečno Párkrová,“ řekl trochu třeslavě a Harry se zamračil. Nechápal, odkud jí zná. Možná jí už potkal ve škole, ale proč se k ní chová s takovou úctou jako by z ní měl strach?
„ Dobby, myslím, že tohle titulování už není nutné. Jsem Jean a strach ze mě mít nemusíš,“ řekla mu mile. Skřítek se jen opět hluboce poklonil. „ Hele, Harry, kočár je tady. Tak pojď.“ Otočila se a odešla.
„ Dobby, ty ji znáš?“ zvedl Harry obočí.
„ Ano, pane. Z dřívějška. Odpusťte, ale Dobby musí do práce.“ Opět se uklonil a utíkal k vlaku. Teprve teď si Harry všiml, že skřítci vytahují z vlaku těžké kufry a pomocí kouzel je přemísťují do hradu. Několik skřítků si ho zvědavě prohlíželo a ukazovalo si na něho. Otočil se a odešel ze ženou.
K jeho překvapení neseděla v kočáru, ale hladila jednoho testrála, který byl zapřažený.
„ No jo, to se ti líbí, co, ty potvůrko, když je někdo takhle od krve, co?“ hladila ho po hlavě, když jí zvíře oblizovalo hábit nasáklý krví.
„ Ty je vidíš?“ zeptal se jí udiveně.
„ Jo.“
„ A koho jsi viděla…“
„ Umírat? Těch bylo hodně, ale ten první byl táta. Viděla jsem, jak se zabil. Nic hezkýho.“ Říkala to klidným smířlivým hlasem. „ No jo, měli bychom jet.“ Naposledy podrbala koně za uchem a vlezla do kočáru v závěsu s Harrym. Oba se usadili a kočár se rozjel.
„ Ty, Jean, nevíš proč na mě všichni tak zírali?“ zeptal se po chvíli.
„ To nevím,“ pokrčila rameny. „ Možná kvůli tomu, že kdyby sis nakreslil na krk dvě tečky, tak by jsi vypadal jako by tě zakousnul upír,“ ušklíbla se.
„ Nefandi si. Nevypadáš o moc líp,“ oplatil jí.
„ Seš milej,“ odvětila ironicky. Potom se pořádně protáhla. „ Ježiši, jak já se těším domů až se naložím do horký vany. A potom na mě bude čekat postýlka,“ představovala si.
„ Ty jedeš domů?“zamračil se.
Přikývla. „ Jasně. Co bych tady dělala?“
„ Takže ty už tu nezůstaneš?“ posmutněl. Za ten měsíc, který spolu strávili, si na ni nějak zvykl.
„ Ne,“ zavrtěla hlavou. „ Co bych v Bradavicích dělala? Pracuju pro Řád a jelikož se ústředí přesunulo zpátky na Grimmauldovo náměstí a ty už tu budeš v bezpečí, tak já tady už nemám co pohledávat. Počkám, až budou všechny děcka v pořádku a potom odjedu.“
Harry mlčel. „ A kdo mě bude učit? Slíbila jsi mi přece, že mě budeš učit, abych se mohl stát plnoprávným členem,“ šeptl k ní.
„ Já vím, Harry, promiň. Za ten měsíc jsme nějak neměli čas se na to podívat. A kromě pár zaříkadel jsem tě nenaučila nic. Možná, že se tady občas objevím, o víkendech nebo tak, a tak budeme moci někdy cvičit. Neboj, v sobotu se má vrátit Ron s Hermionou a tak na mě rychle zapomeneš,“ usmála se povzbudivě.
Chlapec chvíli mlčel. Asi měla pravdu. „ Takže ústředí se vrátilo na stejný místo?“změnil téma.
„ Jo, myslíme si, že to je poslední místo, kde Voldemort bude hledat ústředí.“
Zbytek cesty přešli bez hovoru.
Když dorazili do hradu jejich první cesta vedla na ošetřovnu. Harry ještě stačil očkem nakouknout do Velké síně, jejíž osazenstvo bylo podivně prořídlé. Naproti tomu ošetřovna byla narvaná k prasknutí. Musely být dokonce přičarovány nějaké další postele, aby se sem všichni vůbec vešli. Madam Pomfreyová lítala od jednoho pacienta k druhému a nevěděla, kde jí hlava stojí. K ruce jí byli ti tři sedmáci, kteří už jim pomáhali ve vlaku. „Páni, tady je ale fofr,“ nadhodila Jean, když nakoukli do dveří.
„ Jean, Harry, jste v pořádku,“ přiřítil se k nim udýchaný Remus. „ Proboha, co se vám stalo? Jste oba úplně od krve,“ zhrozil se při pohledu na ně.
„ To nic, Remusi, to není naše krev,“ uklidnil ho Harry.
„ Co se stalo?“ objevil se za Lupinem Alastor. „ Co jste vyváděli?“ přejel si je pohledem. Chlapec mu opět řekl, že jim se nestalo nic a poté jim vysvětlil, co se ve vlaku vlastně stalo.

„ …a potom už jsme je vlastně jenom přemístili sem.“
„ To jste jim tam jako řezali krky?“ vykulil Remus oči.
„ Jo, bylo to to nejlepší řešení jaký nás napa…“
„ PÁRKROVÁ!!!“ Jediný výkřik přerušil všechen lomoz. Dokonce i Pomfreyová ztuhla v půlce práce.
Jean sevřela oči a rty. „ A sakra. Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, amen,“ brblala si pro sebe tiše. Potom se napřímila a otočila se. „ Ano, paní profesorko?“ zeptala se nevinně.
„ Můžete mi to laskavě vysvětlit?“ vyjela na ni McGonagallová, rozzuřená do běla.
„ A co, paní profesorko?“ použila opět svůj nevinný výraz.
„ Co? Děláte si ze mě blázny? Chci vědět, jak je možný, že polovina dětí, který jste měli hlídat, sem bylo dopraveno s rozříznutým krkem. Já jsem vám říkala, že Párkrová je na tenhle úkol příliš nezodpovědná a neschopná a vy jste mi nechtěli věřit,“ utrhla se na Moodyho a Remuse. „ Já vás varovala. A tady máte výsledek. Co s tím mám teďka dělat? Vždyť mám polovinu školy na ošetřovně,“ zuřila. Harry sklopil oči k zemi, aby nebylo vidět, jak mu cukají koutky. Tohle už dneska jednou slyšel. Zástupkyně ještě chvíli něco hučela a potom se zarazila, aby se mohla nadechnout.
„ Byli byste tak laskavý a utichli? Pacienti potřebují klid,“ zahulákala Pomfreyová.
McGonagallová ji ignorovala. „ Tak co, Párkrová? Jste schopná mi vysvětlit, jak to, že jakmile jste ve vlaku, tak je půlka školy na neschopence?“
„ Smrtijedi,“ odvětila klidně.
„ Aha, takže Smrtijedi nastoupili do vlaku a rozřezali studentům krky?“ vypálila na ní.
„ Ne, paní profesorko. Tak to nebylo,“ odvětila Jean s naprostou klidností. Harry nechápal, jak se dokáže tak ovládat. „ Smrtijedi…tedy nejspíše to byli oni…otrávili sladkosti, po kterých se děti začali dusit.“
„ A můžete mi vysvětlit, proč jste nepoužila jednoduché kouzlo a musela jste je rovnou začít kuchat?“ zuřila. „ Nemusíte mi vlastně nic vysvětlovat, je mi jasné, že jste to kouzlo neuměla. Jak jinak, že? Říkala jsem hned na začátku, že jste pro tento úkol příliš neschopná.“ Už sice nekřičela, ale její hlas zněl ještě nepříjemněji než předtím. „ Kvůli vaší neschopnosti jste mi přivezla dvaasedmdesát rozřezaných dětí,“ ucedila. To už ale nevydržel Harry. Přišlo mu nespravedlivé, že se do Jean takhle naváží, i když ona dělala, co mohla.
„ Promiňte, paní profesorko, ale taky jsme vám mohli přivést dvaasedmdesát mrtvol,“ řekl jí s naprostou klidností. „ Bylo by to lepší?“ zeptal se s největší nevinností, jakou dokázal.
Všichni na něho vyvalili oči. Harrymu bylo jasné, že tohle asi trochu přehnal, ale v celku mu to bylo jedno. Jean sklopila hlavu, aby nebylo vidět jak zadržuje smích a McGonagallová na něho zírala s pootevřenou pusou. Nezmohla se na slovo. Nejspíš ho chtěla seřvat, ale potom musela uznat, že to je asi pravda. Zavřela pusu a chřípí se jí roztáhlo. Sjela si oba rozzuřeným pohledem a rázně odkráčela pryč.
„ Tak tomuhle říkám utěr,“ vydechla Jean. „ Máš štěstí, že si tě váží, jinak bys to asi nerozchodil, ale moc díky.“
„ Nemáš zač. Nemá se do tebe tak navážet.“ Žena se na něho usmála a potom se oba otočili k mužům, kteří stáli za nimi a stále na ně nevěřícně zírali.
„ Tady má někdo na někoho špatnej vliv,“pohlédl Remus se zvednutým obočím na Jean.
„ Já vím, že má na mě Harry špatnej vliv, ale s tím se nic nenadělá,“ pokrčila Jean nevinně rameny. Remus protočil panenky, ale smál se u toho. „ Ne, ty seš vážně pořád stejná. Hele, víte co? Harry, ty uděláš nejlíp, když půjdeš do Velký síně a připojíš se k nim na normální zahajovací hostinu,“ poradil mu Remus.
„ Normální?“nadhodil Harry.
„ V kruhu možností normální. Tak běž. My se tam potom taky ještě možná ukážeme,“ poplácal ho po rameni. Harry přikývl a chtěl se už vydat na cestu, když se náhle zarazil.

„ Jean, ty už teda odjíždíš?“
„ No, nejspíš budu ještě tady. Jak to vypadá, tak se ještě budou řešit ti Smrtijedi, takže odjedu asi až zítra. Ale kdybychom se neviděli, tak pěknej školní rok,“ objala ho a dala mu letmou pusu do vlasů. „ A žádný průšvihy,“ řekla mu ještě.
„ Tak to po mě chceš moc,“ ušklíbnul se, kývl ostatním na pozdrav a vydal se chodbou pryč.
„ Ehm, Harry,“ zavolala za ním ještě Jean. „ Nechceš si vzít náhodou čistou košili?“
Harry si prohlédl košili a kalhoty špinavé od zaschlé krve a představil si, jak na něho budou všichni zírat, až se objeví v síni. Ta představa se mu docela zamlouvala. „ A víš, že ani ne?“ ušklíbl se a odešel.
Cestu do Velké síně stihl v docela rekordním čase. (I když na rekord, kdy asi před týdnem lítali s Ginny po hradě na košťatech, neměl ani ve snu.) Před dveřmi se trochu vydýchal, pročísnul si vlasy, ale když zjistil, že jsou ještě k tomu rozcuchání taky slepený krví, tak to nechal plavat. Co nejtišeji se snažil otevřít a proklouznout dovnitř, ale moc se mu to nepodařilo. Jakmile vlezl dovnitř, otočila se na něho celá Velká síň. Harry zabrblal něco ve smyslu omluvy, že ruší, a vydal se na svoje místo.
Byl si víc než jistý, že všichni sledují každý jeho pohyb. A kdo by ho taky nesledoval, když byl zlitý krví od hlavy až k patě. „ Nechci poutat pozornost, vůbec nechci poutat pozornost,“ honilo se mu hlavou.
U nebelvírského stolu bylo poloprázdno, takže mu nečinilo problémy se nacpat mezi Ginny a Adrianu. „Dobrej večír, dámy.“
„ Harry, proboha, co se ti stalo?“ vypálila Ginny vyděšeně.
„ Ale nic, to není moje krev,“ mávl rukou. Nezdálo se, že by jí to nějak moc uklidnilo.
„ Co se stalo? Ostatní nám něco říkali, ale nebylo toho moc a….“chrlila Adriana.
„ Kde je Dean? Co se mu stalo?“ rozpomněla se najednou Ginny a zbledla.
„ Uklidni se. Dean je v pořádku. Je na ošetřovně s ostatními, ale bude o.k. Tak jen klid,“ uklidňoval ji.
„ Jasný, jasný, už jsem v klidu,“ zhluboka se nadechla a zase vydechla. Byla sice stále bledá, ale zdála se klidnější. Harry se zahleděl k učitelskému stolu. Jeho první pohled sklouzl na židli, na které většinou sedí učitel na obranu. K jeho velkému zklamání byla prázdná, což mohlo znamenat pouze jednu věc a to tu, že žádný nový učitel není a tohle místo dostal Snape…jenže ani ten tu nebyl. Jeho místo zelo prázdnotou stejně jako Hagridovo, Brumbálovo a místo zdejší ošetřovatelky.
„ Kde, sakra, všichni jsou?“ šeptl si pro sebe a sjel pohledem na McGonagallovou, která se právě zvedala k projevu. Několika zacinkáními na skleničku si sjednala ticho.
„ Věnujte mi, prosím, chvilku pozornosti. Jako zástupkyně ředitele vás vítám v dalším školním roce. Bohužel tento školní rok nezačal příliš uspokojivě, takže přejdu rovnou k věci. Dobrá zpráva je, že všichni, kteří dnes utrpěli zranění při cestě do Bradavic, jsou v pořádku a v průběhu hostiny by se k nám mohli připojit.
Bohužel také musím oznámit, že během útoků Smrtijedů, které se staly během letních prázdnin, zahynuli tři naši studenti. Enien Brownová a John a Erik Oliverovi. Prosím o minutu ticha za jejich památku.“ Jako na povel se všichni zvedli od stolů a v síni nastalo hrobové ticho přerušované jen tichými vzlyky těch, kteří je znali. Harrymu se zdálo, že i svíce potemněly. On sice ani jednoho z těch tří neznal, ale stejně mu to bylo líto. Tedy spíše ho to naštvalo, byl to další důvod, proč jít po Voldemortovi.
„ Děkuji,“ řekla zástupkyně a všichni se opět posadili na svá místa. „ Dále pár organizačních záležitostí. Jako každý rok je i letos vstup do lesa přísně zakázán a to pro všechny,“ střelila pohledem po Harrym. „ Prosím vás také o větší bezpečnost, protože, jak jistě víte, lord Voldemort se vrátil a čeho všeho je schopen, jste mohli dnes vidět na vlastní oči. Dále chci upozornit, že toulání po škole po večerce je zakázáno, stejně jako používání kouzel mimo vyučování a používání zakázaných předmětů, jejichž seznam najdete v kanceláři školníka pana Filche.
Dále vám chci oznámit, že budu zastupovat post ředitele, dokud se ředitel nevrátí.“ Síní to zašumělo a tak se radši rychle opravila. „ Tedy…dokud nebude zvolena náhrada za ředitele školy. A teď už přeji všem dobrou chuť.“
„ A co novej učitel obrany?“ zakřičel kdosi z druhého konce síně.
„ To se včas dozvíte,“ odvětila zástupkyně a sedla si. V mžiku před nimi byly plné mísy a tácy. S chutí se pustili do jídla. Harry už hlady skoro šilhal.
Mezi jednotlivými sousty ještě líčil dívkám, co se stalo v tom vlaku. Obě hltaly každé jeho slovo a (jak si Harry všiml, když skončil) poslouchala ho i polovina stolu.
Asi v půlce večera se najednou otevřely dveře a dovnitř vlezli „marodi“. Měli sice všichni ovázané krky, ale jinak vypadali normálně. Okamžitě se zvedla vlna lomozu, jak šli všichni vítat své přátele.
„ Deane!“ vykřikla Ginny a vyřítila se přímo proti němu. Harry mohl jen sledovat, jak mu skočila kolem krku a vášnivě ho políbila.
„ Nedívej se tam,“ řekl si pro sebe a odvrátil se. Moc dlouho to ale nevydržel a podíval se na ně ještě jednou. Stále se k sobě lepili. „ Ať jí sakra nechá na pokoji,“ proletělo mu hlavou.

„ Nežárli. – Já přece nežárlím,“ otočil se zpátky k talíři, ale najednou neměl na jídlo ani pomyšlení. Chviličku se nimral vidličkou v kaši, ale potom se zvedl od stolu a vydal se k východu. „ Harry, kam jdeš?“ houkla za ním Adriana.
„ Mám ještě nějakou práci,“ zalhal jí a odešel. Neměl nějak náladu být ve společnosti těch dvou.
Kolem dveří bylo stále dost lidí, takže si ho nikdo nevšiml. Nevěděl, jestli smí opustit jídelnu při uvítací hostině, ale bylo mu to fuk. Stejně by mu tak nanejvýš strhli nějaké body. A na zařazování taky neměl náladu.
Vlastně ani nevěděl, kam má jít nebo co má dělat. Chvíli bloudil po chodbách, ale potom se radši vytratil ven. Tam bylo příjemněji. Vzduch se sice ochladil, ala stále bylo teplo. Došel až k jezeru, sundal ze sebe oblečení a šplouchl sebou do vody. Bylo to příjemné, ochlazující a uklidňující. Smyl ze sebe zaschlou krev a alespoň trochu si ji vymyl z vlasů.
Byl sám a to mu vyhovovalo. Zíral na měsíc a v klidu si plaval tam a sem. Potom vylezl na břeh, natáhl na sebe kalhoty, které byly jakž takž čisté a lehl si do trávy. Přemýšlel. O všem, co se za ty prázdniny stalo. O tom, co se stalo dneska ve vlaku. Jaký jsou ty Smrtijedi hajzlové, když už se zaměřujou na děti a to (jak si Harry uvědomil) i na vlastní děti. „Jak to, že o tom Malfoy nevěděl? Jak to, že mu to jeho otec neřekl? Nebo to snědl naschvál, aby byl mimo podezření?“ Co by se stalo, kdyby dneska v tom vlaku nikdo nebyl a ti všichni by opravdu zemřeli?
Nevěděl, jak dlouho tam ležel. Ze zamyšlení ho vytrhl až vzdálený zvuk jedoucího kočáru. Zvedl se a podíval se, odkud zvuk vychází. Ve svitu měsíce rozeznal, že po cestě jede kočár tažený testrálem.
„Copak on někdo přijel?“pomyslel si Harry a pohled mu sjel k bráně vedoucí do hradu. Se zatrnutím u srdce zjistil, že tam stojí dvě postavy. A obě zahalené do dlouhých černých plášťů.
„ Smrtijedi? Tady? V Bradavicích?“ projelo mu hlavou. Vytáhl hůlku a vydal se směrem k nim. Než však k nim stačil doběhnout, tak před nimi zastavil kočár. Obě postavy se rozhlédly, zda je někdo nesleduje, a poté spěšně nastoupili. Kočár se otočil a odkodrcal po cestě pryč. Harry už pouze viděl, jak mizí v dáli.
Lapal po dechu a zíral za kočárem. „ Ne, to není možný. To přece není možný, aby tady byli. Ne tady,“ říkal si pro sebe a udělal několik pomalých kroků dopředu, jako by se rozhodoval zda má za kočárem běžet či ne.
„ Auuu, kurva drát,“ zaklel a držel se za levou nohu. Něco si do ní zarazil a bolelo to strašně (boty nechal u jezera). Když přestal poskakovat, rozsvítil hůlku a prohlédl si chodidlo. Zaklel. Nebylo divu, že ho to bolí. Od palce až k patě se mu táhla řezná rána a kolem bylo ještě několik menších ranek. Sklonil hůlku a zjistil, že na cestě jsou střepy od nějaké lahvičky.
„ Kterej blbec tady nechal to sklo!“Nezbývalo mu nic jiného než se dopajdat až na ošetřovnu. Všude už byl klid, protože muselo být dost pozdě. „ Jen ať mě nenačape Filch. Za ty stopy od krve by mě asi zabil.“
Zaklepal. Nic. Zaklepal znovu, ale stále nic. Vzal kliku a otevřel. Ošetřovna byla tichá, tmavá a prázdná. „No, super.“ Měl na vybranou se buď sebrat a dopajdat se na kolej, do které stejně neznal heslo, nebo jít vzbudit Pomfreyovou, která by ho ale zabila, a nebo…
Otevřel několik šuplíků dokud nenašel obvaz, pinzetu. Sedl si na jednu postel a za svitu hůlky držené v puse, si z nohy začal vytahovat střípky. Ještěže v puse držel hůlku, jinak by při vytahování začal asi řvát.
Potom si nohu zavázal. „ No, od Pomfreyový to sice není, ale dobrý,“ zhodnotil své dílo. Věci položil na stoleček a natáhl se na chvilku na postel, aby se zklidnil. To ale dělat neměl, protože za chvilku už spal jako dudek…
Ráno si toho však moc nepamatoval. „ Kde to jsem?“
„ Na ošetřovně, kde jinde,“ odpověděl mu hlas, který nemohl patřit nikomu jinýmu než Jean. Seděla u malého stolečku u okna a jako každé ráno četla noviny. „ Nechtěl by sis už tady zřídit přechodný bydliště?“ zvedla obočí. „ Hele, poslechni si tohle: Pravda je na světě
Výslech jednoho ze Smrtijedů, kterého se podařilo polapit v nemocnici sv. Munga před několika dny…

„Kdopak ho asi polapil?“koukla na něho zpoza novin a zašklebila se.

…přinesl zajímavé odhalení. Poté, co bylo vězni podáno sérum pravdy, v souladu se zákonem bla…bla…bla…se odsouzený přiznal k několika hrůzným činům, které spáchal sám nebo na kterých se podílel. Mezi tyto činy patří i vyvraždění rodiny Gareyových, při kterém bylo brutálně zavražděno šest lidí.
Problém však je, že za tyto vraždy už byla na doživotí odsouzena Enien Rúd Trebeliová, která si již v Azkabanu odpykala devět let.„ Jsem nevinná, říkala jsem to vždy a nikdo jste mi nevěřil,“ sdělila nám slečna Trebeliová, která byla ihned po uveřejnění této zprávy propuštěna na svobodu a byla jí vyplacena peněžitá náhrada.
Otázkou tedy zůstává, jak je možné, že byl nevinný člověk poslán na doživotí do nejstrašnějšího vězení na světě za něco, co nespáchal, bez řádného soudu i vyšetřování, i přesto, že tvrdila, že je nevinná.
Říká v dnešní době vyšetřovatelům něco jako Presunkce nevinny? Kam spěje naše společnost, když se může stát něco takového?A můžeme se jen dohadovat, kolik lidí je neprávem odsouzeno a stále za mřížemi…


Zkrátka a dobře, takovej bordel může být jenom u nás,“ dodala nakonec a složila Denního věštce.
„ To samý jako Sirius,“ řekl Harry.
„ Přesně. To samý jako Sirius. Bez soudu, bez vyšetřování odsoudili nevinnýho člověka. A vsaď se, že jich tam je víc. Peněžitá náhrada,“ odfrkla si. „ Jsem zvědavá, jak jí chtějí vynahradit devět let života a k tomu to, že až do smrti bude mít na čele nápis vrah. Debilové. Kdyby jsi toho Smrtijeda nechytil, tak tam tvrdne až do smrti. Ale má vůbec štěstí, že se dostala ven.“
„ Sirius takový neměl,“ hlesl Harry.
„ Sirius se na svobodu dostal,“ odvětila Jean tiše.
„ Ale nikdy jsme nedokázali jeho nevinu. A už nikdy nedokážem,“ šeptl. „ Kvůli mně,“ dodal. Natáhl se na postel a chvíli zíral do stropu. Žena nic neříkala.
„ A co tu vůbec děláš? Myslel jsem, že jsi už odjela.“
„ Ne. Odjíždím za chvíli …Bylo mi trochu špatně, tak jsem si sem přišla pro nějaké léky. Nic zvláštního. A ty? Co jsi zase prováděl?“
„ Rozříznul jsem si nohu o sklo. A jelikož tu nikdo nebyl, tak jsem si to ošetřil sám a potom…jsem tu usnul,“ pokrčil omluvně rameny.
„ Ty jseš taky Einstein. Měl by jsi to radši ukázat Pomfreyový, ale to si budeš muset počkat, protože ta teď obíhá všechny raněný a dává jim další vrstvu tý léčivý mastě. Ale ujišťuju tě, že tě určitě ráda uvidí a …“ zasmála se, ale Harry si náhle vzpomněl na něco ze včerejší noci.
„ Byli tu Smrtijedi,“ řekl. Dívčin úsměv zmrzl. „ Cože?“
„ Byli tu Smrtijedi. Včera v noci jsem je viděl. Byli dva. Vyšli z hradu a potom odjeli kočárem.“ Jean, která na něho třeštila oči se zarazila a Harry měl pocit, jako by viděl letmý úsměv na její tváři, ale asi se mu to jen zdálo.
„ Harry, není možný, aby tady byli Smrtijedi. Něco se ti muselo zdát. Nemohli se sem dostat. Na to jsou Bradavice až moc dobře chráněný,“ řekla mu pevně, ale dívala se při tom do země. „ No…já už nejspíš půjdu. Musím si ještě zabalit věci. Kdybychom se už neviděli, tak ti přeju štěstí. Budeš ho potřebovat,“ dodala tak slabě, že to neslyšel ani Harry. Otevřela dveře a chtěla odejít, ale to se tam právě přiřítili Ginny, Adriana a Remus. „ Jean, nevíš náhodou, kde je Harry?“ zeptal se jí Lupin docela klidně.
„ Večer se někam vytratil a vůbec nepřišel na kolej…“ chrlila ze sebe vyděšeně Ginny.
„ A tohle jsme ráno našli u jezera,“ dodala Adriana a zvedla dva předměty.
„ Boty a košile byly u jezera, zbytek se povaluje tady na posteli,“ řekla Jean a otevřela dveře, aby dobře viděli dovnitř. Harry si poposedl na posteli a zamával jim. Zrzka se k němu hned vrhla a skočila mu kolem krku. „ Proboha, Harry, už mě takhle neděs,“ řekla mu, když se ho držela jako klíště.
„ Neboj. Mě se jen tak snadno nezbavíš,“ ušklíbl se. Její objetí bylo příjemné, ale taky…přátelské.
Dveře se opět rozlétly a dovnitř vpadl milovaný učitel lektvarů. „ J, hledal jsem tě. Je ti líp? Fajn, tak jdeme, ne?“ otočil se na ženu, která stála hned u dveří.
„ Jasný, jen si zabalím…“
„ Pane Pottere, copak tu zase děláme? Už jste dlouho na sebe nepoutal pozornost, že?“ otočil se na chlapce. Harrymu se ani trochu nezamlouvalo, že tu je. Jediným pohybem vyskočil z postele rovnou na nohy. Bohužel si neuvědomil svoji zraněnou nohu, která se mu odvděčila strašnou bolestí vystřelující do celého těla. Harry zrudl potlačovaným výkřikem, ale nevydal ani hlásku. „ Takovou radost tomu blbci udělat nemůžu.“
„ A vy už jste dlouho nikomu nelezl na nervy, že?“ optal se stejně chladným tónem.
Snape se uchechtl. „ Nebuďte drzý. Srážím Nebelvíru dvacet bodů. A nebojte, příště to bude víc,“ ušklíbl se. Harry měl chuť mu skočit po krku, ale byl rád, že jakž takž stojí na jedný noze. Vlastně si ani neuvědomil, že už mu Snape může strhávat body a bude to trvat asi dlouho, než si na to zvykne.
„ Nechte toho,“ krotila je opět Jean. Vytlačila Snapea ze dveří a odešla za ním. „ Ehm, Harry, mohla bych tě ještě o něco poprosit?“ nakoukla ještě zpátky. „ Víš, budu mít asi dost práce v Ř…v práci a tak…byl by jsi tak hodnej a postaral se o Blase? Jen jestli ti ho tu můžu nechat?“
„ Jasně,“ přikývl. Snažil se o klid, ale uvnitř stále bublal kvůli Snapeovi a noze. Dveře zaklaply. „ Ten kretén, příště mu rozbiju ten jeho nadutej ksicht,“ vztekal se a dřepl zpátky na postel. Chytl se za nohu a ještě drahnou chvíli nadával. „ Měli byste jít, nebo přijdete pozdě na vyučování,“ řekl holkám.
„ Vyučování? Žádný se nekoná. Protože Pomfreyová nakázala všem nemocnejm klid a tím pádem by nebylo skoro koho učit, tak se s výukou začíná až v pondělí. Takže máme čtyři dny volna,“ usmála se Ginny.
„ Bezva, alespoň nebude Hermiona šílet, že o něco přišla,“ usmál se Harry. „ No tak půjdem, než přijde Pomfreyová a bude si mě tu chtít nechat.“
„ A co máš s tou nohou?“
„ Škrábnutí,“ mávl rukou. „ Už zase hraješ hrdinu…?“

Těch pár dní opravdu uteklo hodně rychle. Harry se povětšinou poflakoval a užíval si volna (i když bolavá noha mu k tomu moc nepřidala). Spolu s Blasem se toulali většinou kolem jezera a, pokud možno, lidem ne moc na očích. I tak se ale Harry usadil na jednom z prvních příček nejdiskutovanějších témat mezi studenty. A když se k tomu ještě přičte přítomnost velkého psa, který mu chodil v patách jako stín, tak se tam asi i velmi dlouho udrží. Blas byl v těch dnech jeho jediný společník, protože Ginny byla buď s kamarádkami nebo s Deanem a Adriana se musela učit, aby dohnala to, co neuměla. ( Byla zařazena do Nebelvíru. Jak taky jinak, když to je Brumbálova pravnučka).
Nastala sobota, což znamenalo návrat jeho přátel „domů“. Harry seděl na schodišti ve Vstupní síni a čekal až přijedou. Blas ležel vedle něho a podřimoval. Ostatní byli na večeři.
Vrata se otevřela a dovnitř vpochodovali Remus a Bill s velkými kufry. Za nimi vešli i Ron a Hermiona. Oba sice stále bledí, pohublí a už od pohledu nemocní, ale byli tam. A to bylo hlavní. Harry se pro sebe usmál a vydal se k nim. „ Nazdar Remusi, Bille,“ kývl na pozdrav a potom objal přátelsky Hermionu. „ Ahoj, Herm.“
„ Ahoj,“ usmála se unaveně. Držel ji a přál si, aby to neskončilo. Aby už nemusel mít nikdy strach, že o tyhle dva přijde.
„ Brácha, brácha, bráchááá!!!“ pištěla Ginny, zatímco se k němu řítila z jídelny. Skočila Ronovi kolem krku, div ho neporazila. „ Bráško.“
„ No tak pusť mě, vždyť mě udusíš…sestřičko,“ dodal.
„ Neříkej mi sestřičko,“ řekla rádoby naštvaně. Potom se k němu, ale zase přitiskla. „ Strašně jsi mi chyběl.“
„ Ty mě taky.“
„ Tak co, Rone? Jak je?“ nadhodil Harry, když se Ginny šla přivítat s kamarádkou.
„ Věř mi, kámo, že už mi bylo líp,“ objal svého kamaráda. „ Ale jsem rád, že jsem tady. Ani nevíš, jak.“
„Tak to jsme dva. Už jsem se nemohl dočkat, až se vrátíte.“
„ No nazdar, Blasíku, taky jsem ti scházel?“ Oba příchozí si klekli a pes je radostně vítal.
„ No jo, vy čtyři, tak já půjdu najít Pomfreyovou. Věci vám donesu na ošetřovnu, tak tam potom přijďte,“ řekl Bill a společně s Remusem spěšně odešli. Vydali se pomalu za nimi.
„ Proč na ošetřovnu?“ nechápal Harry.
„ Protože tam teď budeme „bydlet“ do doby, než se vzpamatujeme natolik, že vydržíme víc než pár hodin bez lektvarů. Takže budeme na ošetřovně pečený vařený, alespoň pár týdnů,“ vysvětlila mu Hermiona. „ Teďka nás totiž udržujou při vědomí jen kvanta lektvarů, víš?“
„ Já bych to spíš nazval hnusnejma smradlavejma břečkama,“ opravil jí Ron.
„ Ty hnusný smradlavý břečky ti zachránily život, Ronalde,“ odporovala mu Hermiona.
„ No, to možná tobě, mě ho spíš otravujou. Ještě těch jejich „ozdravnejch lektvarů“ vypiju pár a budou mi muset vypumpovat žaludek.“
„ Kdyby jsi nežvanil.“
„ Já nežvaním. Nevím, jak tobě, ale mě už to jako jediná strava rozhodně nestačí.“
„ Rone, je v tom všechno, co tvoje tělo potřebuje,“ odporovala mu.
„ Tak to moje teda potřebuje víc než tohle svinstvo. Ani nevíš, co bych dal třeba za kuřátko,“ rozplýval se.
„ Jseš moc rozežranej,“ krotila ho.
„ Rozežranej? Už je to skoro měsíc, co jsem jedl něco normálního. Rostu, musím přece jíst,“ dohadoval se.
Harry se musel ušklíbnout. Nezměnili se ani trochu. Ty jejich hádky mu tady chyběly. Konečně se zase cítil jako doma.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář