25. kapitola - Obrana
Ti dva se nepřestali hádat až na ošetřovnu. Harry s Ginny
šli v závěsu za nima a celou cestu jim cukaly koutky. „ Hele nechtěli byste se
už přestat hádat?“ nadhodil Harry asi v půlce cesty.
„ My se nehádáme, Harry, my si jenom vyměňujeme názory,“ vysvětlila mu
Hermiona.
„ Jo, my si jen vyměňujem názory,“ souhlasil Ron.
„ Fajn. Mohli byste si přestat vyměňovat názory?“ vložila se do toho Ginny.
„ No jo,“ rezignovali. Hermiona přikývla a potom široce zívla.
Bez dalších řečí došli až na ošetřovnu. Remus, Bill i madam Pomfreyová se
zrovna skláněli nad nějakými lejstry. „ Výborně. Už jsme si říkali, kde jste,“
zvedl k nim oči Bill.
„ Šli jsme, jak nejrychleji to šlo,“ ohradil se Ron.
„ No jo, no jo. Támhle máte věci,“ ukázal nejstarší z Ronových bratrů do zadní
části ošetřovny, kde byla zástěna okolo dvou lůžek a u nich i jejich kufry.
„ Když už jste tady, tak ještě než půjdete spát, si pojďte pro další várku
Stimulačního lektvaru,“ řekla jim ošetřovatelka. Oba dva zaúpěli, ale potom
následovali ženu k její kanceláři (samozřejmě se to neobešlo bez poznámek a
remcání).
„ Nezdá se mi, že by byli nějak extra nemocní,“ řekla Ginny se zvednutým
obočím.
„ Těm je to jedno. Ti dva by se hádali i kdyby stáli v kruhu Smrtijedů a proti
nim byl Voldemort,“ mávl Harry rukou.
„ Už se zase dohadovali?“ zvedl Bill obočí.
„ Bille, oni se přece nedohadují. Oni si jen…“
„ …vyměňují názory,“ dokončili společně Bill a Ginny. „ Jasný. Svoje názory si
vyměňovali celou cestu. Jestli to dělali i v nemocnici, tak se nedivím, že je
pustili tak brzo,“ zabručel nejstarší z Weasleyů. Harry vzal ze stolku jeden
pergamen a začal ho zkoumat.
„ Co to je?“
„ Rozpis jejich léků a lektvarů,“ vysvětlil mu Remus.
„ Tohle? Mě to spíš přijde jako vybavení pro špitál,“ přejel chlapec očima po
seznamu od shora až dolů. Bylo na něm napsáno asi třicet různých přípravků,
složení, způsob přípravy a další poznámky. „ To tady Pomfreyová vážně má tohle
všechno? Nic proti, ale třeba takovej Hir-to-mo-ta-nickej,“ louskal Harry jeden
z názvů. „ …lektvar jsem vážně ještě nikdy neslyšel.“
„ No, některý tu má, některý bude dostávat přímo z nemocnice…a některý bude
speciálně pro ně dělat Snape,“ pokrčil Remus rameny.
„ Děláš si legraci? Tak ten musí bejt šťastnej jako blecha. Jak jste ho k tomu
dokopali? A vůbec…nic proti Ronovi s Hermionou, jsem rád, že jsou tady…ale když
vypadaj pořád tak, jak vypadaj a udržuje je jen takový kvantum lektvarů, proč
ještě nezůstali v nemocnici?“
„ Aby nezmeškali školní rok. Víš, aby nebyli pozadu,“ pokusil se o výmluvu
Bill.
Harry zkřivil obličej. „ Tak na to ti vážně neskočím. Budu hádat. Opatření
proti Voldemortovi. Všude dobře, v Bradavicích nejbezpečněji.“
„ Přesně tak. Jsem rád, že to chápeš. Ono dost stačí, že tam máme ještě
Brumbála,“ vzdychl muž.
„ A jak mu je?“
„ Trošku lepší, ale jinak nic moc. Hlavně o něm radši moc nemluv,“ ztlumil
Remus hlas. Harry pochopil, že tohle téma radši opustí a opět se zahleděl na
seznam. „Neříkej mi, že tohle všechno musej vážně pít?“
„ Jo, musíme,“ odpověděl mu Ron, který se právě vrátil s naprosto znechuceným
výrazem s Hermionou v patách. „Fuj, to je blaf!“
„ Teda, ty se tvářej, jako by právě snědli nějakýho slimáka,“ pomyslel si Harry
s úšklebkem.
„ Proč jako?“ nadhodila Hermiona a odešla k jejich postelím. Harry nechápal, co
tím myslela, ale nechal to plavat.
„ A takovýhle břečky musíme pít bůhví kolikrát denně. Ble, to je hnusný.“ Ron
se snažil všemožně dostat z úst pachuť lektvaru. „ Moc se netlem, ty nevíš,
jaký to je. A k tomu ještě nesmíme nic jíst. Víš, co to pro mě je? Nesmět se
ani trošičku najíst a k tomu pořád ležet a pít tyhle strašný driáky? Víš, kolik
jsem musel za tu dobu zhubnout? Ježíši, co bych dal teďka za kousek kuřátka s
bramborama. Říkám ti, netlem se,“mračil mu zrzek.
„ Já se nesměju, Rone,“ řekl Harry s úšklebkem a měl co dělat, aby se opravdu
nezačal smát. „ Málem z nich Smrtijedi nadělaj sekanou a on se stará o to, že
si nemůže dát kuřátko,“ pomyslel si.
Společně s Hermionou roztáhli závěsy okolo postelí.
„ Ale nééé,“ zasténala Hermiona. „ Cokoli, jen bílou už ne,“ opřela se hlavou o
železnou tyč od závěsu.
„ Chtěla by jsi radši růžovou, my lady?“ zeptal se Ron trošku přihřátým hlasem.
„ Klidně. Jen ať to není sterilně bílá,“ stěžovala si dívka a nakvašeně sedla
na jednu postel.
„ Co ti na ní vadí?“ nechápal Harry. „ Vždyť to je takový hezoučký.“
„ Zkus si v tom měsíc ležet a taky ti poleze krkem,“ vysvětlil mu Ron a posadil
se k dívce.
„ Vidíš, vidíš, Hermiono. A to jsi mě pořád nutila, abych s každou blbostí
chodil na ošetřovnu,“ pokýval Harry hlavou a posadil se proti nim společně s
Ginny.
„ To bylo něco jinýho. Ty jsi v tom nestrávil měsíc.“
„ Kdyby se to sečetlo…“
„ …tak to je rozhodně víc než měsíc,“ doplnila ho Ginny. „ Ono jen za tu dobu,
co jste tu nebyli, strávil na ošetřovně nebo v nemocnici…kolik? Čtyři noci?“
„ Přidej.“
„ Pět? Šest? Tak nějak.“
„ A co jsi zase vyváděl?“ vypálili Ron s Hermionou. Harry a Ginny začali
vyprávět. Zjistili totiž, že ani jeden z „marodů“ nemá vůbec ponětí, co se dělo
mezitím, co spali. Jedna věc byla ale zajímavá. Oba věděli o všem, co se s nimi
dělo, zatímco byli v bezvědomí. Oba věděli, kdo u nich byl, co jim kdo říkal i
co se tam dělo. „ Vy vážně víte o všem, co sem vám říkal?“ nevěřil svým uším
Harry.
Přikývli.
„ Jo, naprosto všechno. Každý slovíčko. A doufám, že si vzpomínáš, co jsi
slíbil?“ zvedla obočí Hermiona.
„ Jáááá? Já že jsem něco sliboval?“ hrál si Harry na nechápavého.
„ To si piš, že jo. Něco ve smyslu, že když se proberu, tak už nebudeš takovej
bezhlavej a nezodpovědnej. Takže se čiň, chlapče,“ dodala s úšklebkem.
„ To jsem vážně slíbil?“ podrbal se Harry na hlavě. Oba jeho přátelé přikývli.
„ To muselo být nějaké dočasné pominutí smyslů,“ ušklíbl se. Hermiona zúžila
oči. „ No jo, no jo, dobře. Nic neslibuju, ale…pokusím se být méně bezhlavý a
nezodpovědný.“
„ Páni, zodpovědnej Harry. Hm, tak na to jsem teda zvědavá,“ ušklíbla se Ginny.
Harry si její narážku nenechal jen tak líbit. Povalil jí na postel a začal jí
lechtat. „ Cože? Ty mi snad nevěříš, že dokážu bejt zodpovědnej?“
„ Áááá…nech toho…ne, prosím, ne! Nech toho!“
Harry jí nechal nadechnout.
„ Tak co? Ještě pořád mi nechceš věřit, že dokážu být zodpovědný?“ zeptal se a
v očích se mu blýsklo.
„ To už bych radši uvěřila tomu, že Voldemort tancuje balet,“ ušklíbla se a
dřív než se na ni mohl opět vrhnout, seskočila z postele a schovala se za Rona
na druhé posteli. „ Bojím, bojím,“ hlesla s úsměvem.
„ Hele, mě do tohohle netahej, mladá?“ zchladil jí Ron.
„ A to si říkáš starší brácha, jo?“ ohradila se dívka.
Jejich další rozpravu však přerušil hlas zdejší ošetřovatelky, která se k nim
přiřítila a začala je vyhazovat ven, že oba její pacienti potřebují ticho a
klid na spánek.
„ No tak, madam Pomfreyová. Ještě chvilku,“ prosil Harry s Ginny.
„ Ne. Potřebují klid.“
„ Vždyť my je rušit nebudeme.“
„ Řekla jsem ne a pokud vím, tak vy už máte být stejně za chvíli na koleji,“
řekla jim ošetřovatelka přísně.
„ A nemohli bychom tady zůstat přes noc?“ nadhodila Ginny.
„ Na to zapomeňte, slečno Weasleyová. Jak už jsem řekla, oba potřebují klid a
spánek a ke všemu ošetřovna je určena pro nemocné a ne jako noclehárna. Pane
Weasley, slečno Grangerová, převléknout, zalézt a spát. Hned,“ zatáhla závěs,
který odděloval obě lůžka a otočila se na dva návštěvníky. „ A vy dva, za pět
minut ať už vás tu nevidím,“ dodala přísně a odešla do své kanceláře.
„ Rozkaz, kapitáne,“ houkl Harry, když zašla. „ No jo, tak nic. Pokračování
příště.“ Harry se otočil na přátele a bylo mu jasné, že asi bude opravdu lepší,
když odejdou. Ronovi se už začala klížit víčka a co se týká Hermiony, tak ta už
nějakou chvíli podřimovala Ronovi na rameni.
Harry i Ginny se zvedli a počkali, až se oba dva převléknou a umyjí. Vedoucí
ošetřovny je opět začala vyhazovat a tak jim nezbývalo nic jiného, než poslechnout.
Rozloučili se s Ronem a chystali se odejít. Hermiona šla zrovna z umývárny a
tak jí Harry ještě řekl dobrou noc.
„ Dobrou,“ odvětila. Harry si všiml, že je ještě bělejší než předtím a ke všemu
se jí dost třesou kolena. „Hermiono, jsi v pořádku?“
„ Jo,“přikývla, ale dřív, než stačila říct něco víc, se jí podlomila kolena a
kdyby jí Harry nepopadl, spadla by na zem.
„ To vidím, mladá dámo,“ zvedl jí do náruče a nesl jí k posteli. Držela se ho
kolem krku a ani v nejmenším se nebránila. Pro Harryho to byl zvláštní pocit,
ale rozhodně ne nepříjemný. Položil jí do postele a přikryl jí dekou. „ Tak a
teď spi. Ať se brzo uzdravíš,“ usmál se na ni.
„ Děkuju,“ hlesla.
„ Nemáš vůbec zač. Hlavně se vyspi, ať už tě nemusím chytat,“ oplatil jí úsměv.
„ To jsem nemyslela,“ zavrtěla hlavou. Harry zmlkl. „ Chtěla jsem ti poděkovat
za tu nemocnici.“
„ Za… jakou…?“ nechápal.
„ Za to, že jsi tomu Smrtijedovi zabránil, aby udělal…to… co měl v plánu,“
hlesla potichu a sklopila oči. Už to zase vypadalo, že jí každé slovo působí
potíže. Harry chvíli přemýšlel, co má na mysli a potom si uvědomil, že myslí
to, jak si chtěl Smrtijed „užít“.
„ To nes…Jak o tom víš? Vždyť tě přeci omráčili?“ nechápal Harry.
„ Nemám ponětí jak, ale prostě o tom vím,“ zvedla k němu oči. „ Vím o všem. Já
měla strašnej strach, že to opravdu udělá, ale přitom jsem se nemohla vůbec
bránit. Kdyby mě…“ Na chvilku se zarazila jako by to nechtěla vyslovit. Hlas se
jí třásl. „ …znásilnil, tak bych to asi opravdu nepřežila,“ řekla tiše a objala
ho. „ Ani nevíš, jak ti jsem vděčná. Tohle ti budu splácet do konce života.“
„ Ale prosím tě, to nic nebylo,“ přitiskl jí k sobě. „ Přece bych mu nedovolil,
aby ti ublížil,“ trochu se odtáhl a podíval se jí do očí. „ A co se týká toho
splácení, tak si myslím, že mi nemáš co splácet. Nebo to pár poznámek z dějin
spraví.“
Slabě se usmála. Opět jí k sobě přivinul. „ Neboj. Nikomu nedovolím, aby ti
ublížil. Nikomu,“ zašeptal jí do vlasů. „ Od toho jsem tady já s Ronem.“ Usmála
se. „ A teď spi.“ Zavřela oči a v mžiku spala jako nemluvně.
Přikryl jí až po krk a ještě chvíli u ní seděl. Vypadala strašně nevinně, když
spala.
Naposledy jí pohladil po vlasech a nechal jí spát. Ještě nakoukl k Ronovi, ale
i ten už spal.
„ Ginn? Jdeš?“
Dívka přikývla a společně opustili ošetřovnu. Vydali se přímo na kolej, protože
už bylo po večerce a oni nechtěli mít problémy.
Ve společenský místnosti bylo docela rušno. Proklouzli dovnitř a nikdo si jich
skoro ani nevšiml. Jak Harry zjistil, tak o ten rozruch se postaral Blas, který
se opět zabýval svojí oblíbenou činností. Klouzání po schodišti k dívčím
ložnicím. Na tenhle způsob zábavy přišel už hned druhý den a strašně se mu to
líbilo, stejně jako ostatním. Bylo zvláštní, že ho to schodiště nechtělo
pouštět nahoru, i když to byl jenom pes, ale Harry to nechtěl nijak zkoumat.
Blasovi to stejně bylo jedno. Tomu stačily tři skoky a byl nahoře dřív, než se
schody vůbec stačily proměnit. Ale to klouzání dolů se mu stejně líbilo nejvíc.
„ Harry, mohl bys tomu psovi laskavě říct, ať toho nechá? My bychom rádi šly
spát,“ řekly mu tři holky dost nevrle. Harry chápal, proč jsou tak naštvaný.
Blas nikoho kromě jeho a trochu Ginny neposlouchal a holky z něj měly dost
strach, protože na ně párkrát vyjel, když si ho chtěli pohladit. Harry jim vysvětlil,
že bude lepší, když se k němu nebudou přibližovat, protože nemá rád cizí lidi.
Ale taky je ujistil, že jim nic neudělá.
„ Blasi,“ houkl. V mžiku bylo zvíře u něho a sedělo v pozoru. Holky cosi
utrousily a odešly na kutě.
„ Tak a máme po ptákách,“ utrousili kluci. „Taky jsi ho mohl ještě chvíli
nechat. Víš, jak byly holky krásně naštvaný, že je nechce pustit do ložnic?“
stěžovalo si několik sedmáků.
„ Pánové, nemůžete mít všechno,“ pokrčil Harry rameny.
„ Ginny, kam jsi tak zmizela?“ objevil se Dean.
„ Říkala jsem ti přece, že dneska se má vrátit brácha a Hermiona. Byli jsme s
Harrym u nich.“
Harrymu se zazdálo, že po něm Dean střelil dost ošklivý pohled. „ A kde jsou?“
„ Musej ještě zůstat nějakou dobu na ošetřovně. Dobrou. Já jdu spát,“ políbila
přítele na tvář a odešla do ložnic. Dean zřejmě čekal jinačí rozloučení. Chvíli
nasupeně zíral na Harryho, který se usadil před krb do křesla, a potom naštvaně
vyběhl do ložnice. Společenská místnost se rychle vyprázdnila.
Harry nějakou dobu jen nečinně seděl a zíral do plamenů. Přemýšlel a nevěděl o
čem, sledoval plameny, ale nevnímal to. Blas mu podřimoval u nohou.
Byl unavený, ale přesto se mu nechtělo ani v nejmenším spát. Chtěl přemýšlet,
ale nemohl se soustředit. Nakonec se rozhodl, že musí na chvíli na vzduch.
Vykašlal se i na neviditelný plášť a vydal se po chodbách jen tak. Pes mu
samozřejmě šel v patách.
Měl štěstí. Nepotkal cestou ani živáčka.
Zavřel vstupní dveře a zhluboka se nadechl. Stejně jako před několika dny se
vydal k jezeru, sundal ze sebe oblečení a vlezl do vlažné vody. Nejdřív si jen
stoupl na břeh a chladil si chodidla. Ač si to Harry ani v nejmenším
neuvědomoval, tak zraněnou nohu měl pořádně rozpálenou.
V klidu si plaval a nechával odplout všechny starosti. Potom vylezl na břeh,
oblékl se a natáhl se do trávy. Přemýšlel. Opět si promítal, co se stalo tehdy,
když Ron a Hermiona skončili v nemocnici, jak za nimi dvakrát byl, co jim
říkal, jak přišli ti Smrtijedi a chtěli jim zase ublížit. Jemu chtěli ublížit.
Taky si opět přehrál, co mu říkala Hermiona, jak se na něho dívala, jak se ho
držela…Nechápal to, měl kvůli ní v hlavě podivný zmatek. Něco se v jejich
vztahu změnilo, ale on nevěděl proč, co, ani jak.
Snad by v tý trávě seděl až do rána, kdyby náhle nezačal Blas slabě vrčet. „ Co
se děje?“ zeptal se ho Harry.
„ To jsem si mohl myslet, že jsi to ty,“ ozvalo se za ním. Harry nadskočil snad
metr do vzduchu a rychle se otočil k příchozímu čelem. Zaostřil a nechal hůlku
klesnout.
„ Hagride, ty jsi mě vyděsil,“ vydechl úlevně a zasmál se. „ Kdy jsi se
vrátil?“
„ Před chvílí. Šel jsem pustit Tesáka a ten najednou začal vrčet, tak sem si
říkal, kdo to tu sedí tak pozdě v noci. Mělo mi dojít hned, že to můžeš bejt
jedině ty,“ usmál se. „ Koukám, že sis taky pořídil psa.“ Ukázal na oba psy,
kteří se právě začali trochu nedůvěřivě očichávat.
„ Doufám, že se do sebe nepustěj,“ proletělo Harrymu hlavou.
Ale naštěstí se nic nestalo.
„ To není můj pes. Jen ho hlídám,“ vysvětlil.
„ Aha. Jo, mimochodem ti musím poblahopřát k přijetí do Řádu,“ chytil ho za
ruku a potřásl mu celou paží.
„ Ehm…dík.“
„ A taky sem slyšel vo tom, jak se ti podařilo zachránit Brumbála. Nikdy bych
tomu nevěřil, kdyby se jednalo vo někoho jinýho. Ale když jseš to ty…a co Ron a
Hermiona? Jak se maj? Sem slyšel, že už by měli bejt tady,“ chrlil poloobr.
„ Jo, už jsou na ošetřovně. Už jsou na tom docela dobře,“ koktal Harry. „ Od
koho to víš?“
„ Potkal jsem v Krásnohůlkách Billa a tu jeho dívčinu…“
„ Fleur?“
„ Jo, přesně tu. A ty mi všechno řekli. Tedy to, o čem se smělo mluvit,“
ztlumil hlas.
„ Chápu. A co madam Maxime?“
„ No…v nejlepším pořádku. Spolupracuje a …Nechtěl bys jít ke mně na čaj?“ optal
se ho hajný.
„ Ne, to je dobrý. Já už bych stejně měl jít spát. Když tak jindy.“
„ Tak až budete mít čas, tak se vobjevte všichni,“ usmál se hajný. Harry
přikývl a vydal se k hradu. Celou cestu až na kolej šel docela pomalu, protože
ho noha zase začala docela bolet.
„ Ty blbe, proč sis s tím nedošel za Pomfreyovou?“ nadával
si v duchu. Dobelhal se až k obrazu, vylezl do ložnice a dřív než padl do
postele, tak už spal jako špalek.
Zdály se mu prapodivné sny. Poznával v nich tváře a hlasy, ale nebyl schopen k
nim přiřadit jména. Někoho tam mučili, někdo tam křičel a někdo se hádal. Ale
ráno, když se probudil, si je stejně nic ani v nejmenším nepamatoval.
Ráno se vůbec cítil dost prapodivně. Cítil se podivně malátný a unavený, jako
by v noci vůbec nespal. Obrátil se na druhý bok a opět usnul.
„ Harry, vstávej,“ dopadl mu na hlavu něčí polštář.
„ Co je?“ zabručel nevrle.
„ Jde se na oběd, spáči. Tak vstávej,“ budil ho Seamus.
„ Jděte sami. Mě se nikam nechce, nemám hlad,“ utrousil.
„ Hodláš dneska vůbec vstávat?“
„ Ne.“
„ Jak se zdá, tak tu měl někdo dneska rušnou noc. Jo, Harry, kdyby jsi nechodil
spát o půl třetí ráno, nebyl by jsi ráno tak utahanej,“poučoval ho Seamus a
společně se dvěma spolužáky se vytratili z ložnice.
Harrymu opět klesla hlava na polštář a usnul.
I na večeři ho budili stejným způsobem, ale ani tentokrát nešel. Měl sice hlad,
ale představa, že by měl vstát a jít až do Velké síně, mu přišla příliš
náročná, než aby to za tu večeři stálo.
Pokoušel se ještě usnout, ale už mu to nešlo. Dost nemotorně se posadil, ale
stejně se musel chytit jednoho sloupku, protože se mu strašně zatočila hlava.
Když se jakž takž vzpamatoval, zjistil, že mu někdo přinesl rozvrh hodin na
letošní rok. Chvíli na něho zíral a snažil se donutit svůj mozek k tomu, aby
přeložil to, co tam bylo napsáno. Nakonec zjistil, že zítra mají formule,
přeměňování a bylinkářství. Hodil rozvrh zpátky na stolek a postavil se.
„ Sss,“ zasyčel bolestí, když došlápl na pravou nohu. Bolela jako čert. Chvíli
přemýšlel, co bude dělat a nakonec se vydal do společenský místnosti, sednout
si ke krbu, protože se úplně třásl zimou. Venku sice svítilo slunce, ale jemu
drkotaly zuby.
Hodil sebou do křesla nejblíže ke krbu. Bylo mu dost mizerně. Zíral do plamenů
a vůbec nevnímal, co se děje v jeho okolí. Na chvíli dokonce musel usnout,
protože ho vzbudila až Ginny.
„ Co…co…co je?“ Rozhlédl se kolem. Společenská místnost byla prázdná, oheň v
krbu pomalu dohoříval a vedle něho seděla Ginny.
„ Nic, já jen jestli nechceš jít spát nahoru. Kde jsi vůbec byl celej den?
Hledali jsme tě a ty ses celej den neukázal. Ani na obědě jsi nebyl.“
„ Nějak jsem neměl hlad,“ řekl chabě.
„ Neměl hlad? A kde jsi teda byl?“
„ Spal jsem. Jsem nějakej unavenej.“
„ Spal? Celej den? Co jsi prováděl v noci? Ale co? Je to tvoje věc. Škoda, že
jsi nebyl s námi. Ron s Hermionou si odpoledne zase začali vyměňovat názory a…
Harry, co ti je?“ svraštila čelo.
„ Nic,“ hlesl a zpod vlasů mu stekl pramínek potu.
„ To ti tak budu věřit.“ Chtěla mu šáhnout na čelo, ale nedovolil jí to.
„ Nic mi není, Ginny, vážně. Jdi si lehnout. Už je určitě pozdě,“ odstrčil ji.
Nechtěl, aby se o něj starala.
„ A nechat tě tady? Přeskočilo ti snad?“
„ Mě nic není,“ ohradil se.
„ Tak na to ti neskočím. Podívej se na mě,“ řekla mu, ale on se díval jinam. „
Podívej se na mě,“ nařídila. Otočil k ní svoji tvář. Nevěděl, proč chce, aby se
na ni podíval, ale kdyby se viděl, tak by to hned pochopil, protože měl oči
naprosto zamlžené a sklovaté. Vyděšeně vydechla a položila mu ruku na čelo. Už
neměl sílu na to, aby jí v tom zabránil.
„ Ježíši, Harry, vždyť ty máš přinejmenším devětatřicet,“ hlesla vyděšeně. „
Vstávej, musíš hnedka na ošetřovnu.“ Pokoušela se ho zvednout, ale nešlo jí to.
„ Ginny, nech mě. Mě se nikam nechce,“ zabručel, když ho posadila zpátky na
postel. K Harryho překvapení se vytratila pryč. Slastně zavřel oči a oddával se
zvláštnímu polospánku…
Už se mu opět zdály nepříjemné sny. Nejdříve slyšel jenom nejhorší
vzpomínky, které ho provázely na začátku prázdnin. K tomu se přidal i ten
podivný sen, kdy Smrtijedi vyvraždili všechny, které měl rád. Rona, Hermionu,
Ginny, Remuse, Brumbála, Weasleyovy, dokonce i Snape se skácel k jeho nohám.
Smrtijedi se rozchechtali jeho vyděšeným očím. Všichni. Malfoy, Bellatrix,
Grabbe…Jean…
Najednou se všechno začalo točit.
Obraz se zastavil a on mohl vidět rozlehlou mýtinu zahalenou do tmy, v jejímž
středu stál. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil spoustu zahalených tmavých
postav, jak se blíží k němu. Chtěl utíkat, ale neměl kudy. Náhle si však všiml,
že se na něho nikdo nedívá. Nikdo ho totiž neviděl. Ve středu kruhu se náhle
objevil samotný Voldemort a všichni kolem se uklonili.
„ Můj pane,“ vystoupila jedna malá postava z kruhu a poklekla před Pána zla. „
Ani nevíte, jaká pocta je pro mě se s vámi opět setkat.“
Pán zla se na ni chvíli hleděl a osoba si sundala kápi z tváře.
Jean.
Poté zkřivil Voldemort obličej do grimasy úsměvu. „ Ano, jistě, naše mladá
Myška. Kolik už to je let, co jsme se viděli naposledy?“ zeptal se.
„ Mnoho, můj pane, velice mnoho,“ řekla.
„ Pročpak jsi se náhle tak ztratila a teď ses opět vrátila? Co tě vedlo k
takovému činu?“ zeptal se nedůvěřivě.
„ Tenkrát jsem nebyla dost dobrá, abych vstoupila do řad mezi tvé věrné, můj
pane. Celé ty dlouhé roky jsem se snažila zdokonalit, aby se k tobě mohla
připojit alespoň teď. Pokud dostanu tvé svolení. Pokud mi dovolíš se stát jedním
ze Smrtijedů. Tvých věrných.“ Mluvila zřetelně a přesto naprosto oddaně.
„ A myslíš, že teď už toho jsi hodna?“ V očích se mu nebezpečně blýsklo.
„ Ano, můj pane. Jsem připravena na jakoukoli zkoušku. Jsem ochotna udělat
cokoli, aby jsi mě přijal do svých řad.“
„ Přesvědčíme se.“ Voldemort jí zvedl hlavu svými bledými prsty a zahleděl se
jí hluboko do očí. Určitě na ni používal nitrozpyt. Poté jí srazil na kolena,
vytáhl hůlku a použil na ni kletbu Cruciatus. Žena se svezla na zem a ze všech
sil se snažila tlumit výkřiky bolesti. Kletba pominula a ona se postavila na
nohy. Roztřesená, ale se vzdorem v očích.
„ Výborně. Jsi silná a odhodlaná. A jsi taky věrná?“
„ Ano, můj pane, po celé ty dlouhé roky jsem zůstala věrná pouze vám.“
„ Uvidíme. Myslím, že tě můžeme přivítat mezi sebou…“
Obraz opět dostal nezřetelný tvar. Tváře se rozmazaly. Zase viděl známé i
neznámé tváře, jak se míhají kolem něho, ale nedokázal je rozluštit. A potom už
jenom padal, padal a padal…
Otevřel oči.
„ Dobrý ráno, Růženko,“ ozvalo se vedle něho. Otočil hlavu a zjistil, že u
postele sedí Hermiona a usmívá se na něho. „ Tak už jsme se konečně probudili?“
„ Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?“
„ Jsi na ošetřovně, kde jinde. A přitáhnul tě sem Dean s Ginny asi ve dvě v
noci se strašnou horečkou. Je ti líp?“ zeptala se ho mile a přejela mu rukou po
čele.
Harry se opřel o lokty a drahnou chvíli se jenom rozhlížel kolem. Ošetřovna
byla prázdná. Pokoušel si vzpomenout, co se mu zdálo, ale nedokázal to. „ Kolik
je hodin?“ zeptal se místo odpovědi.
„ Bude osm.“
„ Musím jít na hodinu.“ Chtěl se zvednout, ale zabránila mu v tom.
„ Jen hezky lež. Hodinu už stejně nestihneš. Je totiž osm hodin večer. Spal jsi
celej den.“
„ Cože? A co…co se mnou bylo?“ nechápal. Nebyl sto si na nic vzpomenout. Celý
včerejšek měl jaksi v mlze.
„ Nic zvláštního,“ pokrčila rameny. „ Jen infekce a slabá otrava krve.“ Harry
na ni vyvalil oči a Hermiona se musela usmát. „ Ty jseš vážně Einstein. Chodíš
se střepem v noze, kterej se ti zanítil a ještě se ti do něj dostala infekce a
ty nejseš schopnej si dojít na ošetřovnu. Neříkej, že tě ta noha nebolela. Na
to ti neskočím. To s tou zodpovědností nezačínáš zrovna pěkně,“ zavrtěla
nechápavě hlavou. „ Ale co. Jako bych tě neznala. Je ti líp?“ zeptala se ho znovu.
„ Jo. Mnohem. A tobě?“
„ V pohodě. Já už jsem si zvykla, že mi je mizerně. Prošvihnul jsi první den
školy, to tě musí strašně mrzet, co?“ zeptala se ho s náznakem ironie.
„ Strašně mě to mrzí. A co vy? Už jste byli ve škole?“
„ Jen na přeměňování. Nic zajímavýho. Jenom samý opakování. O nic jsi
nepřišel.“
Dveře se rozletěly dokořán a dovnitř padl Ron v závěsu se svou sestrou a
Adrianou.
„…říkal jsem vám, že už bude vzhůru. Nazdar, Harry, jak je?“ vyzvídal Ron.
„ V pohodě. Ty?“
„ Mám hlad,“ zavrčel, ale bylo to spíš určeno Hermioně než jemu. Ohrnula ret a
naštvaně zavrtěla hlavou.
„ Mimochodem, Harry, až budeš chtít s nima příště zůstat na ošetřovně, buď tak
laskav a najdi si k tomu nějaký jiný způsob,“ naklonila se k němu Ginny s
úšklebkem. „ Pokud možno, abychom tě sem nemuseli tahat.“
„ Pokusím se, Ginnátore, pokusím se. A dík, že jste mě sem dotáhli. I když si
to vůbec nepamatuju,“ dodal potichu.
„ Nepamatuješ?“ zvedla obočí. „ Ty vážně nevíš, jak jsi se se mnou málem
porval, když jsem ti chtěla změřit teplotu?“
„ Ne,“ zavrtěl hlavou.
„ Tak to si tím pádem ani nepamatuješ, jak si celou cestu až na ošetřovnu do
Deana hučel a přesvědčoval ho, že ses se mnou nelíbal a že se mnou nic nemáš,“
řekla mu s úšklebkem a Harry zrudnul.
„ Co…cože? To jsem mu vážně říkal? A…a co on na to?“
Pokrčila rameny. „Nemám ponětí. Hlavní je, že tě sem dostal. Pomfreyová říkala,
že kdybychom tě nechali celou noc s tou horečkou, tak to mohlo dopadnout hůř.
Já jsem ti říkala, že si s tou nohou máš dojít, ale to je jako mluvit do dubu,“
vlepila mu letmý pohlavek.
„ Au,“ zakřičel na oko. „ Hele, nemlaťte mě. Budu blbej.“
„ To už nehrozí,“ prohlásila všechna tři děvčata sborově a potom se začaly
smát. Harry hodil pohledem na Rona. „ To se mě ani nezastaneš?“
„ Sorry, brácho, ale pokud sis nevšiml, tak jich je přesila,“ pokrčil rameny.
Oba sledovali dívky, které se svíjely v záchvatu smíchu a občas utrousily ještě
nějakou tu poznámku na jejich osobu. „ Mimochodem tě chci upozornit, tak podle
nejčerstvějších zpráv ŠDS aneb školní drbací sítě jsi byl včera napaden
Smrtijedy a to byl důvod tvé dnešní nepřítomnosti.“
„ To je bezva. A takhle ufoni mě ještě neunesli?“
„ Kdo?“ nechápal Ron.
„ A pokud hledáte toho Smrtijeda, který dneska způsobil ten rozruch, tak stojí
přímo před vámi,“ usmála se Ginny a ukázala na svoji modrookou kamarádku. Ta
radši sklopila oči.
„ Jakej rozruch? Jakej Smrtijed?“ nechápal Harry.
„ Ale nic,“ mávla Adriana rukou. „ Prostě mi dneska trochu ulítlo jedno
kouzlo,“ hájila se.
„ Trochu?“ nadhodila Ginny.
„ No, prostě jsme měli formule. Učitel ukázal, abychom mávli takhle, já takhle
mávla a …a…“
„ A co?“ vyzvídal Harry.
„ A udělala ze dvou učeben jednu,“ dokončila zrzka. „ My jsme právě měli
přeměňování, když se ozvala strašná rána a ve zdi se objevila taková malinkatá
díra.“ Při jejím popisu měla malinkatá díra velikost půlky učebny.
„ Já za to nemůžu. Prostě mi to ulítlo. McGonagallová říkala, že svoje
schopnosti budu muset nejdřív dostat pod kontrolu.“
„ To se nediv. Jako Brumbálova vnučka asi budeš muset mít …“
„ Vnučka?“ vypálil Ron a Hermiona zatímco zbylé dívky probodly Harryho
pohledem.
„ Ajaj. Já asi něco zase kecnul, co?“zatvářil se nevinně. Ještě nějakou chvíli
si povídali, ale potom už holky museli odejít na večeři a na kolej. Harry zůstával
ještě do zítřka na ošetřovně a dokonce mu byla donešena večeře až do postele.
Ron s Hermionou dostali svoje dávky lektvarů a všichni byli spokojeni…
Dobře, tak všichni ne. Ron probodával Harryho pohledem a šilhal po jeho tácu s
uzeným a brambory, div mu nevypadly oči z důlku. Harry si chvíli užíval jeho
zoufalství a potom mu něco dal. Hermiona to sledovala s nasupeným pohledem a
nejraději by jim oboum něco řekla, o tom, že to Ronovi může ublížit. Když však
Harry zvedl do ruky trs hroznového vína a mírně jím zamával kamarádce před
obličejem, její nasupená tvář zjihla a proměnila se v psí, prosící očička. „
Dala by sis?“
Nešťastně přikývla.
„ A co když ti to ublíží?“
„ Tak ať,“ vrhla se k Harrymu a vytrhla mu víno z ruky. Pak už jen s úsměvem
pozoroval, jak se ládují jeho večeří, ale docela dobře se u toho bavil.
Naštěstí na to ošetřovatelka nepřišla.
Celý večír si povídali, ale poté zase přestaly účinkovat lektvary a oba usnuli.
Harry společně s nimi.
„ Kluci, já jsem vám říkala, že to nestihneme, když budete vstávat deset minut
před zvoněním,“ remcala Hermiona, když se druhý den ráno řítili k učebně obrany
na jejich první hodinu se Snapem. „ Nechci vidět, jak Snape bude zase nadávat,
že jdeme pozdě.“
„ Klid, Hermiono. Třeba to stihneme,“ snažil se jí krotit Ron.
„ To asi sotva, Rone, zvoní za půl minuty a Snape chodí přesně.“
„ Tak se vymluvíme, že jdeme z ošetřovny. Co nám může udělat?“ nadhodil Harry.
Už radši nic neříkali. Přesně za půl minuty zazvonilo a oni se teprve dostali
na chodbu ve třetím patře. Potom ještě po schodech, pár chodeb, zahnout, uf,
jsme tady. Zastavili se přede dveřmi učebny, trochu se zklidnili a potom
Hermiona otevřela dveře.
Bylo tam docela hlučno. Což mohlo znamenat jedině to, že tam nebyl učitel.
Harry přejel všechny pohledem a ke svému zděšení zjistil, že tam nejsou jenom
Nebelvírští, ale třeba i Malfoy, Parkinsonová, obě dvojčata Patilova a další
studenti ze všech kolejí. Celkem jich tam bylo asi čtrnáct.
Jakmile vlezli dovnitř, upřely se na ně všechny páry očí, ale poté se zase
věnovaly jiné činnosti. Jediná místa, která byla volná, byla první řada před
katedrou. Ron zaklel a posadil se.
„ Kde je Snape?“ zeptal se.
Oba kamarádi pokrčili rameny. „ Třeba mu jdou špatně hodinky.“
V další chvíli se ale přesvědčili, že Snapeovi hodinky špatně nejdou. Dveře se
rozlétly a dovnitř vpochodovala boubelatá čarodějka. Od pohledu velmi mladá,
menší postavy s hnědými vlasy. Zkrátka nikdo jiný než… „ Jean?“ vydechla
Hermiona.
„ Ty vole,“ vyletělo z Harryho dřív než se mohl zarazit.
„ To tykání bych si vyprosila, pane Pottere,“ řekla mu odměřeně a Harry
zrudnul. Několik dětí se zasmálo.
„ Posaďte se.“ Všichni tak učinili a v učebně nastalo naprosté ticho. Žena se
chvíli přehrabovala na stole v nějakých knihách. Nikdo ani nedutal, protože
nikdo si netroufl dráždit novou učitelku dřív než zjistí, co je zač.
Po chvíli se Jean narovnala, sedla si na roh svého stolu ( což je dost
překvapilo, protože to nikdy žádný jiný učitel neudělal) a rozhlédla se po
třídě. „ Takže dobrý den, vítám vás v novém školním roce. Pokud si dobře
vzpomínám, tak pro vás to je šestý rok, že ano?“ Přikývli. „ Nejdřív bych se
vám měla představit. Jmenuji se Jean Párkrová a budu vás učit Obranu proti
černé magii. To už vám asi došlo. Jelikož jste v šestém ročníku, tak je pro vás
změna, že jste takhle namíchaní z různých kolejí. Je to proto, že vy jste ti,
kteří složili NKÚ z obrany nejlépe a máte ji jako jeden z hlavních předmětů a
proto budete mít trochu rozšířenou výuku.“ Třídou to slabě zašumělo. „ Nejdřív
se chci podívat, co jste už probírali,“ otevřela jednu knihu s poznámkami. „
Takže první rok, profesor Quirrel…Slušný základy. Další rok, profesor Lockhart…
No, to je něco strašnýho. Potom…profesor Lupin…hm, bubáci, bludičky, vodní
stvoření…to by šlo. Profesor Moody…kletby, protikouzla. To je dobré a pátý
ročník…profesorka Umbridgeová…no… nebudu sprostá,“ zaklapla poznámky a začala
procházet třídou.
„ Takže k výuce v tomto roce. Chci vás upozornit, že vás tenhle rok budu dost
honit,“ zarazila se, protože se několik studentů zachechtalo. Přivřela oči a
usmála se. „ Nechte si ty vaše dvojsmysly.“ Zasmáli se ještě víc. „Dobře. Tento
rok vám budu dávat větší množství práce,“ opravila se.
„ Proč? Vždyť NKÚ máme za sebou a OVCE děláme až za rok?“ zeptal se Harryho Ron
tiše.
„ Asi se ptáte proč, když NKÚ máte za sebou a OVCE děláte za rok. Odpověď je
jednoduchá. V sedmém ročníku už se povětšinou hlavně opakuje a zdokonaluje, a
proto je nutné, abyste se toho v šestém naučili co nejvíce. Vy máme smůlu v
tom, že se vám tady každý rok střídá jiný učitel s jiným učebním programem.
Čili jste trochu pozadu.
Já budu chtít toto. Máme spolu tři hodiny v týdnu z čehož je jedna
dvojhodinová. Jednou týdně se budeme scházet tady na teorii. Já…nebudu
požadovat, abyste sem na teoretické hodiny chodili. Když to budete umět, tak si
tu hodinu dělejte klidně nějakou příjemnější činnost.“ Dál procházela po třídě.
„Ty zbývající dvě hodiny ale budu požadovat vaši přítomnost. Budeme se scházet
někde jinde…ještě nevím kde a zkoušet kouzla v praxi, protože teorie bez praxe
vám je platná jako mrtvýmu zimník. A naopak, pokud nebudete mít o některých
kletbách ani ponětí, tak se je asi těžko naučíte. Za nějaký čas bych přešla do
formy soubojů. Slyšela jsem o jakémsi Soubojnickém klubu před pár lety, ale prý
skončil fiaskem, takže doufám, že tohle dopadne líp.
A ještě mám několik věcí. Jestli mi budete říkat paní učitelko nebo profesorko,
to je mi úplně jedno. Hlavně nechci slyšet nic typu krávo a kdo mi řekne
soudružko nebo nějak podobně, tak toho vlastnoručně zabiju. Dále chci říci, že
jsem pro každou legraci. Zábavu mám v celku ráda, ale nic se nesmí přehánět. Dá
se se mnou docela rozumně domluvit a pokud by třeba někdo něco nepochytil,
zapomněl, chtěl něco navíc nebo tak…jsem ochotná mu věnovat svůj čas. Pokud
budete mít někdo nějaký nápad nebo návrh na zpestření hodiny jsem jenom pro.
Ale očekávám také jistou soustředěnost.
Říkám vám předem, nesnažte se mě naštvat. Já vydržím hodně a hodně věcí jsem
ochotná překousnout nebo nad nimi přivřít oči, ale varuji vás…nesnažte se si ze
mě udělat nepřítele. Jakmile se jednou naštvu, a to věřte, že já dokážu, tak
jsem pořádně hnusná a věřte, že vím, jak znepříjemnit život. A garantuji vám,
že potom vám bude profesor Snape připadat jako lidumil,“ dodala se slabým
úsměvem a ve třídě nastalo hrobové ticho.
„Tak, teď bych se s vámi ráda seznámila. I když většinu už znám,“ dodala
tišeji. Natáhla se přes stůl pro jeden blok a nalistovala příslušnou stránku. „
Takže teďka přečtu vaše jméno a vy se postavíte, abych si vás mohla prohlédnout
a ještě mi řeknete něco o sobě, nějaký vaše zájmy, koníčky. Pokud má někdo
nějaký názor nebo tak. Třeba jaký vztah máte k tomuhle předmětu nebo třeba jak
chcete, abych vám říkala nebo naopak neříkala. Pokud máte někdo nějaké
přezdívky tak budu jen ráda, protože se mi budou jistě pamatovat snadněji,“
začala procházet mezi lavicemi. „ Takže, Susan Bonesová,“ vyvolala první jméno.
Dívka se postavila a trochu nervózně začala. „ Jsem Susan Bonesová. Jsem z
Mrzimoru. A…a obranu mám ráda…jak kdy.“
„ Proč jak jdy?“ zeptala se Jean mile.
„ Podle učitele,“ hlesla potichu.
„ Podle učitele? Hm, tak to ti věřím. Doufám, že já tě nezklamu. Posaď se.
Terry Boot.“ I Terry jí řekl něco o sobě a potom následovali další až došla k
Hermioně.
„ …Hermiona Grangerová. Ano, známe. Vy už jste na téhle škole prý skoro
legenda,“ usmála se.
Hermiona trochu zčervenala.„ Obrana mě baví, když se učí nějak zajímavě. A mám
ráda třeba zvířata.“
„ Máš nějaký zvíře?“ zeptala se i když to musela vědět.
„ Kocoura. Křivonožku.“
„ A nějaká přezdívka?“
„ Šmejdka,“ ozvalo se ze zadní řady. Harry s Ronem se tam chtěli rovnou
vrhnout, ale Hermiona je zarazila.
„ Pane Malfoyi, pokud budete chtít něco říci, tak se laskavě přihlaste,“ řekla
Jean naprosto klidně. „Chápu, že jste netrpělivý, ale vaši přezdívku nám
řeknete až na vás přijde řada, ano?“ zeptala se ho mile a Draco radši zmlknul.
Harrymu to ale přišlo málo. Měla mu rozbít hubu nebo mu alespoň napařit trest a
ne to jen takhle přejít.
Vyvolala další jméno. A potom přišel na řadu Malfoy. „ Ano, my se známe.
Doufám, pane Malfoy, že nebudete svému otci dělat ostudu. To by se mu jistě
nelíbilo,“ usmála se na něho a Harry nemohl věřit vlastním očím. Vždyť ona mu
už od pohledu skoro zobala z ruky. „ To přece není možný. Přece Jean nebude
nadržovat tomu blonďatýmu blbovi.“
„ Obrana docela ujde.“
„ A máte radši obranu proti černé magii nebo černou magii?“ zeptala se, jako by
se ho ptala na počasí. Trochu se zarazil a poté s hrdostí odpověděl. „ Černou
magii. Je fascinující. A také mě velmi fascinují souboje na život a na smrt,“
hodil očkem po Harrym.
„ Ano, jistě musím souhlasit, že černá magie je fascinující. Ještě něco?“
„ Taky jsem…stejně jako můj otec proti mudlovským šmejd…dětem,“ opravil se,
když se mírně zamračila. „ Myslím si, že nejsou hodni toho studovat na této
škole,“ dodal. To už ale nevydržel Harry. Nechápal, proč mu v těch jeho kecech
Jean nezabrání. Vystřelil na nohy a začal Dracovi nadávat do zkurvenejch
kreténů a kdyby neseděl uprostřed mezi Ronem a Hermionou, tak by se na něho
vrhnul v tu ránu.
„ Copak Pottříčku, něco ti vadí?“
„ Vadí mi jeden hnusnej šváb, kterej mě opruzuje už několik let,“ vřískl Harry.
„ To se nesmíš tak často koukat do zrcadla,“ odvětil Draco a několik jeho
kamarádíčků se zasmálo.
„ Varuju tě, Malfoy, ještě jednou řekneš někomu šmejde a nadělám z toho tvýho
blbýho ciferníku takovej guláš, že tě nedá dohromady ani ten nejlepší
plastickej chirurg.“
„ Uvidíme, kdo komu co rozbije až ze mě bude Smrtijed,“ vypálil Malfoy.
„ Pomlč. Tvýmu tatínkovi by se jistě nezamlouvalo, kdyby se ti něco stalo.
Jistě jsi mu moc chyběl, zatímco dřepěl v Azkabanu,“ prskl na něho.
„ Neber si do tý svý nevymáchaný pusy mýho tátu, ty ubohá trosko…“
„ Okamžitě toho nechte!“ přerušila je najednou Jean. Klidně, ale rázně. „
Sedněte si. Oba.“ Draco na něho vrhl poslední nakvašený pohled a sedl si. Harry
však ne. „ Pane Pottere, posaďte se,“ řekla mu.
„ Já nehodlám sedět v jedný třídě s někým jako je Malfoy. Copak jsi to
neslyšela? Právě se přiznal k tomu, že chce k Voldemortovi. To s tím nic
neuděláš?“ křikl na Jean nevěřícně.
„ Tak zaprvé bych si vyprosila, abyste mi tykal, pane Pottere. A za druhé já
akceptuji jakýkoli názor. Takže i to, na které „straně“ stojíte. Je to pouze
vaše věc a vaše rozhodnutí. Sedněte si.“
„ Ale on stojí na opačný straně!“ stále křičel Harry.
„ To by mohl říci i on. A teď si sedněte.“ Harry jí vzdorně hleděl do očí. „
Sednout!“Její hlas zněl klidně, ale důrazně. Poslechl.
Třídou to zašumělo a Harry si vyměnil pohledy se svými přáteli.
„ Dál Patilová Padma…Patilová Parvati…hele, holky, byly byste tak laskavé a
rozlišily se nějak? Třeba se jedna nechte ostříhat do hola nebo tak něco, abych
vás dokázala rozeznat? Dobře.“
Představování pokračovalo dál. „ Potter Harry. Ano, kdo by neznal. Jak jsem
slyšela od ostatních učitelů, tak mezi vaše koníčky patří porušování řádů,
hraní si na hrdinu a hraní učitelům na nervy. Chtěla bych vás ale předem
varovat…a to myslím všechny, že na svých hodinách nestrpím volnou zábavu nebo dohadování.
Takže doufám, že to, co jste tady předvedli s panem Malfoyem se už nebude
opakovat. Jinak ponesete následky. To jen tak pro informaci. Teď něco o vás,
prosím,“ pokynula mu. Harry na ni chvíli zíral jako solný sloup a nemohl uvěřit
vlastním uším. „ Tohle přece není Jean.“
„ Obranu mám rád, pokud je dobrej učitel,“ ucedil a posadil se.
„ Vše?“
Přikývl. Vyvolala všechny ze seznamu a potom odložila blok. Na tváři měla mírný
úsměv, zatímco Harry zuřil a jediné, po čem toužil, bylo si to s ní vyříkat.
„ Takže vám všem děkuji a myslím, že z mé strany je to vše. Pokud máte vy někdo
nějaké dotazy, tak se ptejte,“ sedla si opět na stůl a usmála se. „ No,
prosím,“ vyvolala Padmu.
„ Chtěla jsem se zeptat, jestli tu hodláte zůstat alespoň ty dva roky nebo zase
po roce…ehm…“
„ Odpadnu?“ doplnila jí učitelka. „ No, já bohužel toto pravidlo, že tu každý
učitel vydrží rok, poruším,“ třídou to trochu nadšeně zašumělo. „ Já tady
nezůstanu ani ten jeden rok. Jsem tu pouze jako náhradník, protože profesorka
McGonagallová nenašla jinou náhradu. Z osobních důvodů tu však můžu zůstat
nejvýše do pololetí. Je ale více než pravděpodobné, že odejdu již dřív. To ale
neznamená, že se tady budeme flákat,“ dodala. „ Pane Malfoy?“ vyvolala dalšího.
„ Proč nedostal toto místo profesor Snape? On se snad neucházel?“
„ Jistě, že se o toto místo ucházel. Ale jelikož už na této škole učí jeden
předmět, tak i on sám musel uznat, že učit dva předměty by byly i nad jeho
síly. Tak ještě nějaké dotazy? Ne? Zvoní za pět minut, tak můžete jít.“ Všichni
se okamžitě zvedli a začali si balit. „ Zůstane tady pan Potter.“
Harry k ní zvedl oči, ale z její tváře se nedalo nic vyčíst. „ Hele, běžte
napřed, myslím, že tohle tady bude na dlouho,“ řekl Ronovi a Hermioně. Oba
přikývli a Hermiona mu ještě potichu řekla, že jim to potom stejně musí všechno
říci. Pak odešli.
Harry zůstal ve třídě a jen čekal, až Jean zavře dveře za posledním studentem,
aby se do ní mohl pustit. Měl však smůlu. Předběhla ho. Dveře práskly, až se
učebna otřásla. „ Do prdele, Harry, co tě to napadlo!“ vyjela na něho. Trochu
ztuhnul. „ Jseš normální, takhle se dohadovat uprostřed hodiny? Málem jsi
všechno zkazil!“
„ Zkazil? A zkazil co? Tvůj plán jak udělat z Malfoye mazánka roku? Co to do
tebe vjelo? Malfoy řekl Hermioně šmejdko a ty jsi ani nehnula brvou a když jsi
nic neudělala ty, tak jsem to hold musel udělat já. K Malfoyovi se chováš, jako
by byl střed vesmíru a mě si celou hodinu srážela. Mohl bych zatraceně vědět
proč?“
„ Harry, samozřejmě, že to, co řekl Hermioně se mi ani trochu nelíbilo, ale já
musím hrát podle jeho pravidel. Harry, ty jsi můj přítel, ale jakmile se
předvedu jako zastánce Harryho Pottera, tak z něj nic nedostanu, chápeš? Já
potřebuju, aby mi Malfoy věřil a potom z něj můžu vytáhnout nějaký informace od
jeho otce. Musím hrát jeho hru. Už to chápeš?“
„ Takže ty to všechny děláš, aby jsi se dostala do spojení s Luciusem?“ řekl
Harry nevěřícně.
„ Ano. Je to bláhový si myslet, že z něj dostanu něco důležitýho, zvláště, když
ho Lucius nechal skoro zabít, ale zkusit to musím. Proto je nutný, aby si
myslel, že tě nemám ráda. Potom si získám jeho náklonnost.“
„ Už nás spolu viděl ve vlaku,“ řekl Harry.
„ To mohla být náhoda. Neslyšel, o čem jsme se bavili.“ Harry mlčel. „ Promiň,
že jsem byla tak hnusná. Chtěla jsem ti to včera vysvětlit a připravit tě na
to, ale ty jsi…Říkala jsem ti, ať to ukážeš Pomfreyový,“ řekla už klidně. „
Hele, Harry, chci, aby tě obrana bavila. Budeš jí dost potřebovat a proto ti ji
nechci zprotivit. Připrav se na to, že tě Malfoy bude provokovat, ale když ho
necháš bejt a nebudeš vyjíždět, tak to bude v pohodě. Jasný?“
„ Jasný,“ přikývl.
„ Harry, omluv se za mě když tak Hermioně, že to vážně nešlo jinak.“
„ Chápu. Pro Řád cokoli.“
„ Asi tak. Už radši jdi. A pořádně na mě nadávej, ať to vypadá, že jsem tě
pořádně buzerovala,“ řekla s úsměvem. Harry přikývl a šel ke dveřím. „
Mimochodem ti gratuluju k postu učitele. Co jsi udělala McGonagallový, že tě
zaměstnala?“ optal se ještě.
„ To kdybych věděla. Prostě mi včera to místo nabídla. Taky mě docela zajímá,
co jí Severus řekl. Tak se měj,“ kývla mu na pozdrav a Harry odešel. Tak trochu
nevěděl, co si o tom má myslet. Celý to byla jenom hra. Šachy s živejma figurkama.
Jde jen o to, kdo přinese větší oběť.
„ Pane Pottere,“ zavolala na něho ještě Jean přes celou chodbu. „ Večer v šest
přijďte do mého kabinetu,“ oznámila mu příkře a zašla zpět do učebny. Harry to
nechápal. Bylo to jenom součást její „role“ nebo tam měl vážně přijít na nějaký
trest? A co ty sny, který se mu včera zdály. Měly něco společnýho s ní, ale
nevěděl co. V ženský se vyznal čím dál, tím míň…