26. kapitola - Schopnosti a pochybnosti
„ Tak povídej,“ naléhala Hermiona, jakmile vyšli ze
sklepení, kde právě skončili jejich lektvary. (Snape si samozřejmě neodpustil
poznámky o tom, že nechápe, jak mohli někteří složit zkoušky).
„ Řeknu vám to potom,“ zchladil ji.
„ To jsi říkal už před hodinou,“ přidal se k vyzvídání Ron.
„ Jo a já to chci vědět teď,“ řekla Hermiona přísně.
„ My to chceme vědět teď,“ opravil jí zrzek.
„ Až někde budeme sami,“ šeptl jim a sledoval při tom davy, které je míjely na
chodbě.
„ Tady je moc lidí. Nazdárek, Blasi,“ pohladil po hlavě psa,
který se k nim přidal s vrtěním ocasu.
Harry jim o tom nechtěl říci. Tedy chtěl, ale nějak nevěděl, co jim má říci.
Nevyznal se v ní. Na jednu stranu jí měl rád, ale také ho hryzal červíček
pochybnosti. Chtěl si to nejdříve ujasnit ve vlastní hlavě než začne něco
vykládat ostatním.
„ Tak na to zapomeň, mladej.“
„ Co blbneš, Herm?“ vypálil Harry, když ho popadla Hermiona za límec a šoupla
ho do první prázdné učebny, která jim přišla pod ruku. Ron a Blas vlezli za
nima a pořádně zavřeli dveře. Posadila ho na jednu židli (s trochou hrubého
násilí) a se zkříženýma rukama si sedla naproti němu. „ Tak mluv. Tady nikdo
není.“
Harrymu bylo jasné, že z tohohle se už nevykroutí a tak se nadechl, aby začal,
ale přerušilo ho zaklepání. Všichni na sebe hodili trochu vystrašené pohledy.
Dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla zrzavá hlava. „ Může se přidat k tajné
schůzi?“ zeptala se Ginny.
Oddechli si. Kdyby to byl třeba Snape, tak ten by si určitě našel způsob, jak
jim znepříjemnit den. Jenže ten by zase určitě neklepal. „ Ne. Nesmíš,“
odpověděl hnedka Ron příkře.
„ Tebe nikdo na nic neptá,“ odvětila stroze a zavřela za sebou dveře.
„ A co to tedy mělo znamenat?“ zvedl obočí bratr.
„ Tomu se říká řečnická otázka, víš? Nečeká se odpověď.“
„ Ale já ti tak jako tak odpovídám,“ zchladil ji. „ Takže buď tak laskavá a běž
hezky na další hodinu. Tady se teď budou řešit závažné otázky, jen pro…
zodpovědné,“ objasnil jí.
„ Aha, tak co tady děláš ty? A co se týká té další hodiny, tak teďka máme oběd,
pokud sis nevšiml.“ Nehezky se ušklíbla. „ I když já vlastně zapomněla, že
tahle část dne se tebe netýká, že?“ dodala sarkasticky a Harry si pomyslel, že
tohle byla pořádná podpásovka. Ron zrudl a chtěl se ohradit, ale kamarádka ho
předběhla.
„ Ginny, pokud sis nevšimla, tak na dohadování s Ronem jsem tady já. Takže toho
laskavě nechte. A Harry, ty mluv,“ otočila se na druhého.
Ten se nadechl a pustil se do vyprávění. Řekl jim všechno a když skončil
nastalo ticho.
„ Takže to je celý jenom hra?“ nadzvedl Ron obočí. „ Kvůli Malfoyovi?“
„ Jo, to mi řekla.“
„ Tak pak v tom nevidím problém. Proč jsi nám to nechtěl říci?“ nechápala
Hermiona. Harry se zvedl ze židle a přešel k oknu.
„ Nevím. Prostě…prostě mi na tom něco nesedí,“ dostal ze sebe.
„ Jak nesedí?“ svraštil Ron čelo.
„ Já nevím, prostě mám občas takovej pocit, jakoby…jakoby,“ Harry se zahleděl z
okna a přemýšlel nad tím, co chce říci. Nevěděl, proč si to myslí a jemu osobně
to připadalo směšný, ale něco v něm mu prostě nedalo klid. „ Jakoby…jakoby
hrála na obě strany,“ řekl nakonec.
Vyměnili si nechápavé pohledy. „ Proč si to myslíš? Máš k tomu nějakej důvod?“
Hermiona se zamračila.
„ Ne…vlastně…no…občas se mi zdávaj sny…nepamatuju si je…ale ona je tam určitě
vždycky a… strašně často tam je i Voldemort a já mám…prostě pocit, že s ním
něco má. Jsou to sny, ale…“dodal do vzduchu.
„ Cože?“ zvedla Hermiona obočí. „ S Voldemortem? Vždyť Jean je na naší straně.
Zachránila nám s Ronem život. Brumbálovi nejspíš taky. Nemáme důvod jí nevěřit.
Sám jsi říkal, že je skvělá.“
„ To jsem řekl, já vím, ale…já nevím,“ rozhodil ruce. „ …prostě…mám z
Jean…občas takovej…blbej… pocit. Nechápu proč. Občas si myslím, že všechno
jenom… hraje…že neříká tak úplnou pravdu. Má kolem sebe strašně nevyjasněnejch
věcí a kdykoliv jsem s ní, tak pořádně nevím, co můžu čekat.“ Na chvilku se
odmlčel. „Vůbec se v ní nevyznám a to mě štve,“ řekl nakonec. Mlčeli.
„ A proč si myslíš, že ti lhala?“ nechápala kamarádka.
„ Neříkám, že mi lhala. Prostě jenom…mám takovej blbej pocit…Nerozumím tomu…
Asi blbnu,“ dodal.
„ Harry, Brumbál by nikdy nevzal do Řádu někoho, komu by se nedalo věřit,“
ujistila ho.
„ Já vím,“ přikývl. „ Ale stejně,“ dodal pro sebe.
„ Není ta tvoje nevíra k ní spíš kvůli jisté druhé osobě?“ zeptala se
Ginny a Ron i Hermiona byli naprosto mimo. Harry k ní zvedl oči a taky musel
chvíli pátrat, koho myslí.
„ Neee,“ protáhl.
„ Já bych spíš řekl, že ano,“ ozval se hlásek v jeho hlavě. „ Jen si to
přiznej. Je ti trnem v oku, že má se Snapem dobrý vztah. – To není pravda. –
Ne? Tak proč jí nevěříš? Jen si přiznej, že si myslíš, že všechno, co je
společnýho se Snapem musí být špatné. – No, dobrá, tak jo. Ale jen trochu. – Já
bych řekl víc než trochu.“
„ Já bych spíš řekla, že jo. Pochybuješ o ní, kvůli tomu, že si pořád myslíš,
že je Snape otec, že jo?“ naléhala Ginny stále.
„ To je naprosto jiná z…“
„ Otec?“ vypálili Ron s Hermionou.
„ Jaký otec?“ valila dívka oči a doufala, že se přeslechla.
„ Jean je těhotná,“ řekl jim Harry nezaujatě, ale potom se trochu zamračil. „
To jsme vám neřekli?“
„ Ne, to jste trochu opomenuli,“ řekla s ironií. „ Takže to jen ten „osobní
důvod“, proč může učit jenom do pololetí?“ Přikývli. „ A otec je Snape?“
zeptala se s očima na vrch hlavy.
„ To je nechutný,“ zkřivil Ron obličej, jako by právě měl před sebou talíř plný
červů.
„ To si myslí Harry. Já tomu moc nevěřím,“ odvětila Ginny a bratrovy poznámky
si nevšímala.
„ Jak tě to, proboha, napadlo, Harry?“
„ Protože se v její přítomnosti chová…chová…,“ snažil se najít to správné
slovo, ale nešlo mu to. Původně chtěl říci normálně, ale tohle slovo se ke
Snapeovi nehodilo. „ Prostě divně. Schválně, počkej, až je spolu někdy uvidíš.
Snape se chová jako blb.“
„ To je u něj normální stav, ne?“ ozval se Ron.
„ No právě. On se chová jinak než je jeho normální stav, chápeš?“
„ Ne. Chceš říci, že když se chová jako blb, tak se chová ještě blběji než
blbě?“dedukoval Ron.
„ Ne. Chci tím říci, že když se chová jako blb, tak se chová normálně, ale
protože on se chová jako blb, když je normální, tak je u něj blbý chování, když
se chová normálně,“ vysvětloval Harry.
„ Čili když se chová blbě, tak se chová normálně, ale u něj to je blbý?“
„ Jo,“ souhlasil černovlasý chlapec.
Obě holky na ně zíraly jako na brusle na Sahaře. „ Tohle je na mě trochu moc
složitý,“ zavrtěla Ginny hlavou. „ No, hlavně, že si pánové rozumí, že?“
„ Co je na tom nesrozumitelnýho? Já jen říkám, že…“
„ Dobrý, dobrý. Já jsem slyšela, co jsi říkal,“ zarazila ho zrzka, aby se
vyhnula další přednášce, která byla určená pouze pro pánskou logiku. Tedy nic
pro ni.
Ještě chvíli debatovali na tohle téma. Harry jim řekl o tom, jak Jean a Snapea
párkrát načapal spolu a všichni se u toho strašně nachechtali. Opravdu si
Snapea nedokázali představit. Hermiona nakonec řekla, že si na ně bude dávat
pozor a její názor jim řekne až potom a Ron došel jenom k závěru, že Snape je
pořád stejnej debil, když mu tak jako tak dneska strhnul body.
K Harryho veliké smůle prokecali celej oběd a museli jít rovnou na další
hodinu. Jedinej, komu se to zamlouvalo, byl Ron, který nasadil výraz ve smyslu
– alespoň v tom nejsem sám.
Přeměňování přežili docela bez úhony. McGonagallová měla trochu špatnou náladu
a tak si nikdo nedovolil ani dutat. Večer se vrhli na večeři a Harry spráskal
všechno, co mu přišlo pod ruku. ( Ron s Hermionou to vzali rovnou na ošetřovnu,
protože vynechali polední dávky lektarů a bylo to na nich více než znatelné.)
„ Pane Pottere, slečno Weasleyová,“ ozvala se za nimi jejich ředitelka. „ Zastavte
se po večeři, prosím, v mé kanceláři,“ řekla jim a odešla k učitelskému stolu.
„ Co vám chce?“ zeptal se hnedka Seamus. Oba pokrčili rameny. „ Nenačapala vás
někde?“ zeptal se se šibalskýma jiskřičkama v očích.
„ Moc vtipný,“ zchladili ho oba společně s Deanem. Věděli, že to řekl schválně.
Měl poslední dobou takový poznámky často.Nejspíš mu neuniklo, že Dean ty dva
pořád sleduje, jestli mu Harry nepřebírá holku. Nezdálo se však, že by jeho
poznámka Deana nějak naštvala. Přitáhl si Ginny trochu blíž k sobě, dal jí
pusu, jakoby chtěl ostatním dokázat, že je to je jeho holka a potom už se zase
všichni věnovali večeři.
Když byli dosyta najedení, vydali se za McGonagallovou. Harry si však náhle
uvědomil jeden malinkatej háček. „ Ginny, nevíš kolik je hodin?“
„ Za pět minut šest.“
„ Do prdele. V šest mám bejt u Jean,“ zaklal.
„ Proč? To ti hnedka první den napařila školní trest?“zvedla obočí.
„ Tak nějak. Hele, já…radši za půjdu za ní. Možná to byla jenom bouda a hnedka
mě pustí, takže bych mohl stihnout i tu McGonagallovou. Když tak mě u ní omluv,
že přijdu, jakmile to bude možný, jo?“ houkl na ni a zmizel na schodišti. Dívka
jen vzdychla a pokračovala v cestě.
Harry byl za minutku u kabinetu obrany. Jen letmo zaťukal a vpadl dovnitř.
Zarazil se.
„ …Jean, jakej chceš ten čaj?“ ozvalo se z druhé místnosti a k Harryho zděšení
to nebyl nikdo jiný než Snape. Jean tu však taky nikde neviděl.
„ To už ses mohl za ty roky naučit. Nebo jsi to zapomněl?“ ozvalo se z druhé
strany.
„ Neříkej mi, že pořád piješ ty svoje strašný driáky…“
Harrymu trochu zatrnulo. Rychle, ale co nejtišeji zavřel dveře jakoby nic a
chvilku čekal. Teprve potom co nejhlasitěji zaklepal a počkal dokud nedostane
svolení vstoupit.
„ Dále.“ Vstoupil. „ Aaa, Harry. Jsem ráda, že jsi přišel. Posaď se,“ pokynula
mu na jednu židli. Posadil se a vrátil svému profesorovi jeden zhnusený pohled.
Snape stál za ženou, která seděla za stolem, a nejspíš právě něco řešili.
„ Dobře, Harry. Neboj, školní trest ti nedám. Potřebovala bych s tebou něco
probrat. Chci se s tebou domluvit ohledně doučování kouzel, jak jsem slíbila, a
hlavně pokračování v Nitroobraně.“
V Harrym zatrnulo. „Tak proto tu je ten slizoun?“ pomyslel si a sjel profesora,
který si sedl na druhou židli vedle něho, dost zhnuseným pohledem. Ani ten se
však netvářil moc nadšeně. Naopak se dost nepěkně mračil na svoji kolegyni.
„ Ty kouzla nebudou tak složitý. Není to zatím tak akutní, ale řekla bych, že
to neplatí v otázce Nitroobrany. Jak jistě víš, tak ti loni dělala docela
problémy a jelikož Voldemort stále více touží po tvé přítomnosti, řekla bych,
že je více než nutné, aby ses jí naučil pořádně. Pro tvoje vlastní dobro,“
dodala. Nic neříkal. „ Fajn, jsem ráda, že nic nenamítáš. Jelikož jaksi odmítáš
pokračovat v hodinách tady s profesorem… tedy oba to odmítáte…tak jsem se
rozhodla, že bude nejlepší, když tě budu doučovat sama a …“
„ Tak na to zapomeň!“ přerušil jí Snape takovým způsobem, až Harry nadskočil.
Profesor se postavil proti ní.
„ Co zase máš, Severusi?“ řekla skoro unaveně.
„ Nedovolím ti to.“
„ A to jako proč?“ utrhla se na něho.
„ Protože Potter je při učení nitroobrany občas strašně agresivní a
nevypočitatelnej…“
„ Já si s ním poradím.“
„… a já nehodlám riskovat, že tobě nebo dítěti něco udělá…“
„ Máš nějaký jiný nápad?“ snažila se mu skočit do řeči.
„ …to už to radši vezmu sám,“dokončil.
Po tomhle nastalo naprosté ticho. Stáli proti sobě, oba opření o jednu stranu
stolu a hleděli si naštvaně do očí. Harry zůstal nehnutě sedět s očima na vrch
hlavy. Tohle by od něj vážně nečekal. „ Páni, tomu na ní asi vážně záleží. – Na
ní? Nebo spíš na nich. – Ale vždyť to je jedno. – Jedno je kolečko u trakaře. –
Dobře, tak mu asi záleží na tý jedný a půl…nebo spíš čtvrt? – To jsi řekl
hezky. – Tak jako tak bych to do něj neřekl.“
„ Dobře,“ kývla po době ticha Jean. „ Beru tě za slovo. Harry?“ podívala se na
něho a čekala na jeho reakci.
Ten však jen seděl a nevěděl, co má říci. Trávit další hodiny se Snapem se mu
příčilo víc než sahat do vosího hnízda, ale na druhou stranu věděl, že
Nitroobranu se musí naučit, jinak ho Voldemort znovu vyláká ven. Kdyby ho učila
Jean, tak souhlasí, i když s menším váháním, ale takhle…? Váhal.
„ Jestli budeš chtít, budu moct být jako doprovod, abych se ujistila, že ti
Severus neubližuje,“ řekla a Snape na ni vrhl jeden nasupený pohled. „ Nebo
naopak,“ dodala.
„ To není nutný,“ řekl po dlouhém váhání Harry. Nechtěl, aby si myslela, že se
toho slizouna bojí. „Myslím, že my dva si vystačíme,“ obrátil svůj pohled na
profesora a navzájem se zabili pohledy.
„ No, myslím, že vás stejně budu muset kontrolovat, protože opravdu nestojím o
to, abyste ze sebe nadělali navzájem kostičky do polívky,“ říkala pomalu a
těkala z jednoho na druhého, když ani jeden neuhnul pohledem a navzájem se
vraždili. „ Dobře, Harry, tohle je všechno, co jsem ti chtěla. Myslím, že bude
nejlepší, když si to rozmyslíš a tak v pátek přijdeš za mnou nebo za profesorem
a řekneš mu, kdy by se ti to hodilo. Jestli nemáš další otázky, tak můžeš jít,“
usmála se na něho i když to neviděl, protože stále zíral na Snapea.
„ Tak fajn. Myslím, že už půjdu,“ řekl, aniž by odtrhl oči. Potom vrhl poslední
znechucený pohled, otočil se a odešel. Rychle prošel několik chodeb a teprve
potom se zastavil. Opřel se čelem o zeď.
„ Ty kreténe. Do čeho jsi to zase vlez!“ nadával si tiše. „ No, já bych řekl,
že jsem se právě domluvil na nitroobranu. – To by mi vážně nedošlo. – Já jen,
že jsi se ptal. – To byla jen řečnická otázka….Sakra a jsem tam, kde jsem byl.
Proč jsem vlez do něčeho, čemu jsem se chtěl vyhnout jak čert kříži? – Kvůli
Jean? – Jo. Proč mě vždycky dostane tam, kde mě chce mít? – To je asi kouzlo
osobnosti. – Asi jo. No, co horší než loni to asi bude jen těžko. Musím za
McGonagallovou.“
Za chvíli došel před další kabinet. Zaklepal a po vyzvání vstoupil. „ Dobrý
večer. Omlouvám se, ale…“
„ Už jsem slyšela,“ zarazila ho. „ Prosím, posaďte se.“ Posadil se a počkal
dokud nedopíše nějaký dopis. „Tedy, pane Pottere, dříve než se dostanu k věci,
kvůli které jsem vás volala, chtěla bych se zeptat, proč jste byl u profesorky
Párkrové. Slečna Weasleyová mi neřekla nic konkrétního a já doufám, že neděláte
ostudu mojí koleji a nedostal jste hned první den školní trest. Leccos jsem
totiž zaslechla,“ dodala.
Harry mírně znervózněl a poposedl. „ Ne, u profesorky Párkrové jsem byl kvůli
jisté záležitosti,“ řekl pevně.
„ Smím vědět, o jakou záležitost se jedná?“ optala se.
Chvíli přemýšlel, ale potom usoudil, že bude lepší, když to McGonagallová bude
vědět.
„ Jednalo se doučování nitroobrany a nějakých kouzel. Jistě
víte, že Jean je můj ,ochránce‘,“ odvětil.
„ Jistě. S tím mohu jenom souhlasit. A ta hádka? Jaký mělo důvod vaše
dohadování v hodině?“ vyzvídala dál trochu chladně.
„ To nic nebylo…pouze…menší...ehm…výměna názorů,“ použil Hermioninu
terminologii. Profesorka vzdychla a podívala se na něho trochu nešťastně.
„ Harry, nemusím ti snad říkat, že tímhle svým chováním děláš problémy hlavně
sám sobě. Vím, že máte se slečnou Párkrovou docela dobrý vztah, ale rozhodně si
nemyslím, že je tohle správné a jistě i ona to nebude tolerovat dlouho. Chci tě
upozornit, že fakt, že jsi byl přijat do Řádu, nijak neubírá na skutečnosti, že
jsi stále nezletilý a hlavně jsi stále studentem této školy, který musí ctít
pravidla. Proto ti chci poradit, aby si zbytečně nevyvolával konflikty a to jak
se studenty, tak s pedagogy a nepoutal na sebe pozornost, protože té máš už i
tak moc.“ Na chvíli se odmlčela a zkoumala ho přes své brýle. „ Zkus to brát
jako radu od zkušenějšího kolegy z Řádu a ne od profesorky,“ dodala. Harry na ni
vyvalil oči. To, že mu začala tykat, to nějak překousl. Ale že mu říká kolega,
to bylo i na něho trochu velký sousto.
„ Tak a teď, proč jsem s tebou chtěla mluvit. Už bylo řečeno, že jsi sice člen
Řádu, ale v první řadě jsi hlavně student, takže se chci dohodnout na tomto.
Když budou nějaké schůze nebo akce Řádu v době vyučování, ZAKAZUJI ti opustit
prostor školy. Při nejhorším se nejdříve domluvíš se mnou nebo s profesorem
Snapem. Pok…“
„ A s profesorkou Párkrovou?“ přerušil ji.
„ Nebo s profesorkou Párkrovou,“ souhlasila znechuceně. „ Ale radši bych o tom
věděla osobně. Pokud se budou nějaké schůze konat o víkendech, můžeš se jich
zúčastnit, ale opět o tom bude někdo vědět. Nejlépe já nebo…až se
vrátí…profesor Brumbál. V případě, že se bude něco dít, budeš samozřejmě
informován. Ale varuji tě, pro tvé vlastní dobro se nesnaž, aby někdo zjistil,
kam patříš a nesnaž se opět o nějaké akce na vlastní pěst.
Taky tě chci upozornit, že jako nynější ředitelka nechci slyšet o žádném
porušování řádu, toulání po chodbách nebo procházkách v Zapovězeném lese.
Nebudu je tolerovat jako profesor Brumbál.“ Odmlčela se. „Doufám, že si
rozumíme, pane Pottere?“
„ Naprosto,“ řekl jí Harry.
Profesorka se usmála. „ Dobře, pokud chcete, můžete jít… I když…ještě moment.
Byl byste tak laskav a vyvěsil toto ve společenské místnosti na nástěnku?“
Podala mu jeden pergamen, který vytáhla z pod hromady papírů. Harry si ho vzal
a přečetl:
Nábor do famfrpálového mužstva Nebelvíru:
Složení: Brankář- Ronald Weasley (kapitán)
Odražeči-Andrew Kirk
- volné
Střelci -volné
-volné
-volné
Chytač- Ginny Weasleyová
Konkurz na nové hráče se bude konat 1.října v 18 hodin na famfrpálovém
hřišti.
Přihlášky hlašte u kapitána mužstva.
Minerva McGonagallová
Ředitelka Nebelvíru
Harry si list v klidu přečetl a teprve potom si uvědomil jeden neblahý fakt a
proletěl ho ještě jednou. Nemýlil se. Jeho jméno tam nebylo. „ Ale paní
profesorko…?“ vypálil trochu dotčeně.
„ Ano, pane Pottere?“zvedla k němu oči.
„ Jakto…jakto, že tu nejsem napsaný? Musí tam být chyba. JÁ jsem přece chytač.“
Její posmutnělý výraz mu připadal jako tuna kamení na dně jeho žaludku.
„ Je mi líto, pane Pottere, ale vy máte přece doživotní zákaz,“ řekla chabě.
„ Ale vždyť přece, když je Umbridgeová pryč, tak…“
„ Bohužel vás musím zklamat. Doživotní zákaz je doživotní zákaz. A i když ho
vydal někdo takový jako…profesorka Umbridgeová,“ řekla s krajním pohrdáním. „
Tak to bohužel platí a ani já ani nikdo jiný s tím nic nenadělá. Je mi to líto.
Víc než si myslíte,“ dodala.
„ Ale, ale…“ Chtěl něco říci, ale nevěděl co. To přece nemohla být pravda,
přece mu nemohli zakázat hrát famfrpál, když už tady není ta stará rašple.
To…to přece nejde.
„ Pane Pottere, myslím, že už byste měl jít,“ řekla mu mile, když tam jen tak
stál a zíral do prázdna.
Přikývl. „ Nashledanou,“ hlesl nepřítomně a vyšel ven.
Pomalým šouravým krokem prošel několik chodeb, aniž by věděl, kam vlastně jde.
Opřel se o zeď a chvíli do ní zíral. „ To přece nemůžou. Jak mi můžou zakázat
hrát famfrpál? Vždyť já se za chvíli zblázním. Ron má být kapitán? Ne, JÁ mám
být kapitán. JÁ! Jak mi tohle můžou udělat? Přece s tím musí jít něco udělat?
Kdyby tu byl Brumbál, tak by s tím určitě něco udělal. Místo famfrpálovejch
tréninků budu cvičit se Snapem nitroobranu. Tomu říkám náhrada.“
„Do prdele, to přece nemůžou.“ Vší silou, kterou našel, kopl do stěny až se
ozvalo slabé zapraskání. Nebyla to však stěna, ale noha, co tak krásně křuplo.
Harry si opět začal procvičovat všechny nadávky, na které si vzpomněl, a
poskakovat tam a sem.
Když se konečně uklidnil, pokusil se došlápnul na nohu, ale strašně to bolelo.
„ Skvělý. Hele víš, co? Zabij se rovnou sám, ať nemá Voldemort tolik práce,“
proletělo mu hlavou. Neměl na vybranou. Vydal se rovnou na ošetřovnu. Na
chodbách moc lidí už nepotkal. I tak mu cesta trvala skoro půl hodiny, protože
pajdal po jedné noze. Zaklepal. „ Dobrý den. Potřeboval bych spravit nohu,“
oznámil okamžitě, jak vešel.
„ Tak ukažte, pane…“zvedla Pomfreyová oči od nějaké práce a sjela si ho
pohledem. Potom spřáhla ruce a protočila oči ke stropu. „ Pane Pottere? Můžete
mi vysvětlit, co jste zase prováděl?“
„ Nic,“ odvětil.
„ Pokud chcete pokořit rekord v době strávené na ošetřovně, tak jste na správné
cestě,“ ucedila. Harry si sedl na nejbližší postel a opatrně si sundal botu i
ponožku. „ Tak ukažte. Bolí?“ Zabručel něco na znamení, že jo. „ To se nedivte.
Máte přelomené alespoň tři nártní kůstky,“ oznámila mu.
„ To jsem vážně šťastnej,“ ucedil.
„ Tak to jsme dva,“ řekla mu stroze a poklepala mu na nohu hůlkou. Potom už jen
cítil, jak mu srůstají kosti. Ještě mu na to dala nějakou mast a řekla, že za
patnáct minut může jít. Harry se natáhl na postel a zíral do stropu. Vůbec si
nevšiml, že se otevřely dveře. Vzpamatoval se teprve, když se ozval smích.
To Hermiona stála ve dveřích a chechtala se na celou ošetřovnu. „
Harry…proboha…co tu děláš?“
„ To víš, ne? Nemůžu bez tebe vydržet,“ ušklíbl se na ni.
„ Koukám,“ klekla si vedle jeho postele. „ Co ti zase je?“
„ Přeražená nártní kost.“
„ To si někoho tak nakopl? Kterej chudák to schytal?“ zeptala se a pořád se
šklebila od ucha k uchu.
„ Zeď.“
„ Ty jseš… Můžeš mi říct, co tě tak naštvalo, že jsi začal okopávat zdi?“
Harry si uvědomil, že v ruce pořád svírá papír, ze kterého už zbyla jenom
zmačkaná kulička.
„ Kdepak je asi Ron? Měl bych mu to dát,“ pomyslel si a
podal papírek Hermioně a ta si ho přečetla. „ Ron před chvilkou někam šel… Je
kapitán, to je bezva ne? Ale…moment,“ zvedla k němu oči. „ Kde jsi ty?“
„ Hádej?“ řekl s nuceným úšklebkem a natáhl se na postel.
„ Jak…proč…?“
„ Mám přece doživotní zákaz,“ zaskřehotal a chvíli oba mlčeli. „ Kráva
Umbridgeová mi nemůže dát pokoj ani když je na míle daleko,“ ucedil. „A aby
toho nebylo málo, tak mám s tím debilem Snapem od příštího týdne zase
Nitroobranu,“ dodal si v hlavě pro sebe.
„ Ale to je snad dobře, ne?“ nesouhlasila s ním kamarádka.
„ Dobře? Zbláznila jsi se? Myslel jsem, že když ta fuchtle odešla, tak už o ní
nikdy neuslyším a místo toho na ni budu muset myslet kdykoliv půjdou trénovat
famfrpál beze mě,“ vyjel na ni.
„ A nešlo by s tím něco udělat?“
„ Ne,“ odsekl. „ Jediný, kdo by to mohl zrušit, je ona a to bych jí radši
umlátil koštětem než abych jí o něco prosil,“ pomyslel si naštvaně a při
představě, jak krásný by to bylo, mlátit do ní koštětem, se usmál.
„ To bych docela litovala to koště,“ řekla mu Hermiona a chtěla vstát, ale
Harry ji čapnul za ruku a stáhl zpátky.
„ Do háje, Hermiono, nech toho. Jak to děláš?“
„ Jak dělám co?“ nechápala dívka.
„ Už alespoň potřetí jsi odpověděla na něco, co jsem si jenom myslel. Ty umíš
nitrozpyt?“ Držel ji za ruku, aby nemohla odejít a dost naštvaně na ní zíral.
Hermiona však byla naprosto mimo.
„ Nitrozpyt? Ne. Jak…jak to myslíš, že jsem ti odpovídala…?“
„ Třeba teďka. Proč jsi řekla, že by jsi litovala to koště?“ domáhal se svého.
Hermiona na něho zírala s otevřenou pusou.
„ Protože jsi řekl, že bys ho chtěl o ní omlátit,“ vysvětlila nechápavě.
„ Ale já to neřekl. Já si to jenom myslel,“ osvětlil jí a Hermiona na něho
zírala jako na svatej obrázek.
„ Co…cože?“nechápala.
„Teď to ještě začne zamlouvat, že nic nechápe,“ proběhlo mu hlavou.
„ Já nic nezamlouvám. Já tomu vážně… nero..zu…mím,“ ztuhla. „ Ty jsi… teď…
nic…neříkal,“ dostala ze sebe roztřeseně. Zavrtěl hlavou. „ Ale jakto? Jakto,
že tě…dokážu slyšet? Já přece neumím nitrozpyt. Vždyť… vždyť jsem se ti ani
nedívala do očí,“ koktala ze sebe. Nejspíš opravdu nechápala, jak to dělá.
„ Nemyslíš, že na tohle bych se měl ptát spíš já tebe?“ zvedl obočí. „ Ty sis
toho vážně nevšimla?“
Zavrtěla hlavou. Tvářila se nešťastně jako by nad ní někdo vyřkl ortel smrti. „
Tváří se jako odsouzenec. Jak vůbec tu schopnost získala a jakto, že dokáže
číst myšlenky, když se nedívá do očí? Sakra, to je záhada. Aby to nedopadlo
jako u Jean, která zjistila, že má vidění jen kvůli tomu, že je těhotná, ale to
snad…“
„ Můžu tě ujistit, že to v mým případě můžeš vyloučit,“ zvedla k němu oči.
„ Hermiono!“ vyjel na ni.
„ Promiň, já za to vážně nemůžu,“ ohradila se nešťastně. „ Nerozeznám, kdy
mluvíš a kdy si to myslíš, když se na tebe nedívám.“
„ Víš co? S tímhle bychom měli za někým zajít. Nejlíp za Jean,“ řekl nakonec.
„ Už jí věříš?“ zeptala se po chvíli. Harry váhavě přikývl. Celý den to nějak
převaloval v hlavě a nakonec si uvědomil, že nemá pádný důvod jí nevěřit. Připadala
mu jako jediná osoba, kterou by s tímhle mohli zatěžovat. „ Tak půjdeme?“
„ Pokud se nemýlím, tak by jsi měl ležet,“ upozornila ho Hermiona.
„ No jo, no jo.“ Kamarádka se ho začala vyptávat, co předtím „myslel“ s tou
nitroobranou a tak jí to Harry všechno vysvětlil. Hermiona docela valila oči,
když jí řekl, jak Snape Jean chránil a potom přiznala, že tím si u ní udělal
takový malilinkatý plus.
Rozhodně tam byl dýl než jen patnáct minut, ale bylo mu to jedno. Nikam
nespěchal. Asi v půlce jejich rozpravy přišel Ron. Jen cosi zabručel a zapadl
za svůj závěs, že je unavený.
„ Co mu je?“ nechápal Harry. Ani mu nestačil říci, že je kapitán. Hermiona
pokrčila rameny a chvíli mlčeli. „ Co je tohle?“ zeptala se, když Harrymu
vypadl zpoza košile jeho přívěsek.
„ To? To sem přece dostal od Jean k narozeninám,“řekl nezaujatě.
„ Můžu?“ zeptala se a Harry si ho odepnul. Držela ho ve vzduchu před obličejem
a zkoumala ho. „Nevíš, co to je za kámen?“
„ Věděl jsem to. Má takovej šílenej název. Něco na R. Rem…rep…rp…“
„ Permentir?“ zeptala se vzrušeně.
„ Jo, myslím, že jo.“
„ Páni. To je úžasný.“ Sledovala přívěsek s posvátnou pokorou a Harry si všiml,
že se ho ani jednou nedotkla jako by měla strach, že jí něco udělá. Nechápal,
co je na tom úžasnýho.
„ Harry, víš ty vůbec jak to je vzácný a drahocený?“
„ Ne,“ odpověděl po pravdě. „ Co to je?“
„ Ten název je tak hnusnej kvůli tomu, že pochází ze starýho nářečí. Perm jako
„stále“ a entiros jako „chráněný“. Občas se taky nazýval Ochránce vládců,
protože dokáže ochraňovat a je tak strašně vzácný, že si ho mohli dovolit jen
ty nejbohatší. Někde jsem četla, že se vyvažoval desetinásobkem zlata.Vážně
jich je na celý Zemi asi jenom padesát.“
„ Padesát takovejhlech kamínků?“ vypálil Harry.
„ Ne, padesát hnízd.“ Harry vytřeštil oči. „Tenhle kamínek by byl naprosto k
ničemu, kdyby byl sám. Hnízda se říká místům, kde se povětšinou najdou
takovýhle kameny asi o velikosti míčku na baseball. Většinou jsou v hnízdě tak
dva. A z těhletěch kamenů se teprve dělaj tyhle malý kamínky povětšinou na
přívěsky a tak.
Sice se tvrdí, že ten kámen dokáže chránit, ale ona to není až zas tak úplně
pravda. Jeho moc spočívá v tom, že všechny části toho kamene jsou propojený a
jakoby si mezi sebou posílají signály. Největší signál je vždycky v kameni ze
středu. Takže bych řekla, že Jean má ten středovej kámen a tím může vědět,
jestli jsou ti, kteří mají zbylý kousky, v bezpečí. Ten kámen totiž dokáže
vyčíst city, stavy i nebezpečí. A když vyšle nějaký „signál“ tak by se ten
středový kámen měl rozžhavit. “ Odmlčela se a oba hleděli na kámen. „ Je to
vzácnost, tak si jí važ,“ připnula mu řetízek zpátky na krk. „ Moc ho
nesundávej a nedávej ho někomu jinému. Prý si na tebe musí kámen zvyknout, aby
byl užitečný,“ usmála se.
„ Páni, to bych do toho šutru nikdy neřekl.“
„ Ani nevíš, co nosíš na krku,“ ušklíbla se a široce zívla. „ No jo, Harry,
nezlob se, ale já jdu spát. Dobrou.“ Harry jí popřál dobrou noc a odešel do
věže. Ve společence našel jenom Ginny a pár třeťáků, kteří hráli tchoříčky.
Přisedl k ní a podrbal za uchem psa, který jí ležel u nohou. „ Ahoj.“
Odtušila něco, co se dalo považovat za pozdrav. „ Co je? Co ti chtěla
McGonagallová?“
Ginny vzdychla a rozevřela dlaň. Měla v ní drobný odznáček s písmenem P.
„ Ty jsi prefekt?“ zeptal se nadšeně. „ To je úžasný. Ale jak to?“
„ Protože je Anna mrtvá,“ odvětila nepřítomně.
„ Cože?“
„ Anna Linelová. Byla prefekt. V pátek dostala zprávu, že má nemocnou mámu a
odjela domů. Dneska přišla zpráva, že je našli všechny mrtvý.“
„ Smrtijedi?“ Přikývla.„ To je mi líto.“ Nic jiného ho nenapadlo.
„ Neznal jsi ji,“ zavrtěla hlavou.
Chtěl ji nějak povzbudit. „ Ale jsi prefektka a to je hlavní.“
„ Mám ten pitomej odznak jen proto, že je ona mrtvá. Ne proto, že jsem si to
zasloužila. Chápeš?“ vyjela na něho. „ Jsem jenom náhradník. Náhradník za
mrtvýho,“ dodala chabě a začala skoro brečet. Harry ji objal a chvíli ji jenom
nechal vzlykat. „ Promiň, nechtěla jsem na tebe křičet. Jdu spát.“
Podle domluvy byl brzo ráno před ošetřovnou a čekal na Hermionu, aby se
společně vydali za Jean. Ron se vymluvil, že se mu nechce tak brzo vstávat.
„ Kdo je?“ ozvalo se zpoza dveří jejího kabinetu.
„ Já, Harry. Potřebuju s tebou mluvit.“ Chvíli se ozývalo jenom štrachání a
potom dveře cvakly a odemkly se. Vstoupili. Jean na sobě měla tričko a kalhoty
a vypadala dost rozespale. „ Brý ráno. Co potřebujete?“
„ Máme tady takovej jeden malinkatej problémek,“ ukázal na Hermionu. Oba si
sedli a všechno ženě vysvětlili. Chvíli na ně koukala jako na blázny a potom si
sjela dívku zkoumavým pohledem. Sklopila oči k nějakému dopisu a mlčela.
Hermiona si náhle poposedla a klepla jednou na stůl. Žena se ani nepohnula.
Hermiona se ušklíbla a opět jednou klepla a za chvilku opět, ale dvakrát.
„ Jak je vidět, tak si nevymýšlíte. Slyšela jsi všechno?“
Hermiona opět klepla na stůl a usmála se. „ Ano. Jasně a zřetelně, jako byste
to říkala,“ odvětila. Opět chvíli mlčeli. „ Dobře,“ kývla Hermiona. Harryho ta
jejich tichá rozprava začala štvát.
„ Halo, já tu jsem taky,“ upozornil je. Jean si asi zase něco myslela, protože
se Hermiona začala smát.
„ Tak a teď k věci. Hermiono, kdy jsi to zjistila?“
„ Včera.“ Odpověděla. „ Vy ví…teda…ty víš, co to je a proč se to najednou u mě
projevilo?“
„ No, řekněme, že mám jednu teorii, která mě napadla už u Harryho, když získal
svoji schopnost…“
„ Jakou schopnost?“ svraštila Hermiona čelo. Harry jí to ve zkratce vysvětlil a
kamarádka dost poulila očička.
„ Hermiono, nevím, jak se tomu říká, ale řekla bych, že dokážeš zachytávat
lidský myšlenky. Když totiž někdo na něco myslí, tak svoje myšlenky jakoby
vysílá mimo hlavu, aby jich neměl moc a existují lidé, kteří je dokážou
zachytávat. Prostě jako…takovej …satelit,“ ušklíbla se.
„ Ahoj satelite,“ neodpustil si Harry.
„ Obrana proti tomu by měla být obyčejná nitroobrana.“ Odmlčela se. „ Slyšela
jsi teď něco?“
„ Ne.“
„ Fajn. A pokud jde o to, jak jsi k tomu přišla…říká se tomu Ochrana mláďat…v
překladu. Je to vedlejší účinek kleteb Zbraní nejmocnějších…“
„ Zbraní nejmocnějších?“ vypálila Hermiona. „ Samozřejmě, že jsem o nich
četla,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „ Ale vždyť to je přece legenda?“
Chvíli bylo ticho a potom dívka klidně přikývla.
„ Zkrátka si troufám tvrdit, že ty kletby, které vás zasáhly, jsou z té knihy a
podle starého zákona, podle kterého se nesmí některé kletby používat na
nezletilé, jste byli…jakoby…odměněni za to, že je na vás někdo použil. Jestli
to je dar nebo prokletí se rozhodněte sami,“ dodala nakonec. „ A počítejte s
tím, že u Rona se dřív nebo později taky nejspíš něco projeví.“
„ No tak ty mysleli na všechno. Jestli to takhle půjde dál, tak za chvíli každý
dítě v okolí bude mít zvláštní schopnosti,“ řekl si Harry.
„ Copak? Vadí ti, že nebudeš sám?“ otočila se k němu Hermiona.
„ Hej!!!“
„ O.K. Promiň. To nebylo schválně.“
„ Hele mládeži. Dám vám jednu radu. Hermiono, tahle schopnost je dost vzácná,
ale může být i nebezpečná pokud se setkáš s někým, kdo to dokáže taky. Radši o
tom s nikým nemluv, protože jinak by se na tebe mohli lidi dost naštvat a
hlavně si dávej pozor na to, co říkáš. Ať neodpovídáš na nevyřčený otázky. A ty
Harry uděláš taky líp, když si to necháš pro sebe. Když tak za mnou pošlete
Rona… nebo radši ne. Nejspíš se to u něho projeví dřív nebo později samo. A teď
už radši jděte na snídani,“usmála se.
Kývli a vyšli ven. Cestou na snídani toho moc nenamluvili. Harry si omílal v
hlavě, co se stalo v posledním dni. Nebude hrát famfrpál, Ron je kapitán a tým
má jen tři hráče, Smrtijedi vyvraždili další rodinu a on sám bude muset trávit
další hodiny se Snapem a bude si muset dávat bacha před nejlepší kamarádkou,
protože mu může přečíst myšlenky na dálku …zkrátka novinky za všechny prachy…
další
(Lucy Tonksová, 7. 6. 2006 19:27)