28. kapitola - Vztahy na ostří nože - 2. část
„ A sakra…Tak tomuhle já říkám MENŠÍ čára přes rozpočet. Co
teď?“
„ Teď si dáme Deli,“ ozval se jeho vnitřní hlásek. „ Jasný, dáme si Deli a
všechno je v pr… - Tak černě bych to zase neviděl. – Tak si sundej ty růžový
brejle. – Kde vidíš problém? – Problém je v tom, že Ron má nejspíš pravdu.“
Harry se zvedl z postele, odemkl dveře a sešel do společenské místnosti. Na
tohle nestačil sám. Potřeboval někoho, kdo by se v citech vyznal líp než on. „
Tak to je snad každej,“ ozval se jeho dotěrný hlásek. Byla to pravda, protože
Harry se v poslední době nevyznal ani sám v sobě, natož pak v ostatních,
ale doufal, že s malou pomocí Ginny mu to nějak secvakne. Byla sice mladší, ale
byla to holka a v těhlech věcech se vyznala líp.
„ Ron tě zabije, až se dozví, že jsi jeho problémy konzultoval s jeho mladší
sestrou. – Já ji neberu jako jeho sestru, ale jako svoji kamarádku. A ať se na
mě nezlobí… nemá dělat blbosti. – Blbosti? – Jak by jsi to nazval ty? – Hm, hm,
hm. Třeba…zamilovanej až po uši? – Dobrej název, ale tady bych ho
nepraktikoval. – Jsem zvědavej na tebe, až ty budeš dělat „blbosti“. – To se
asi nedočkáš. – Jen aby…“
Proletěl očima celou místnost a už málem myslel, že tu není. Nakonec jí přece
jen našel. Seděla Deanovi na klíně a něco si s ním špitala. Oba se smáli a
vypadali spokojeně.
Harry mimoděk sevřel ruce v pěst.„ Nežárli!“ řekl si pro sebe a chystal se opět
odejít zpátky do ložnice. Nechtěl je rušit a už vůbec neměl náladu zůstávat v
jejich přítomnosti. Proto se rozhodl to nechat na zítřek.
Než však stačil vyjít schody nahoru, už ho někdo chytal za rameno.
„ Tak co?“ vypálila na něho zrzka.
„ Nic moc. Probereme to ráno,“ řekl trochu nevrle a sledoval Deana, kterej se
přiřítil hnedka za ní. Zřejmě měl strach, kam se mu tak najednou vytratila.
„Copak, chlapče, myslíš, že ti jí přebírám?“pomyslel si Harry hořce a probodl
kamaráda pohledem, který mu jej horlivě vrátil.
„ Nic?“ nadzvedla obočí. „ Podle tvýho výrazu se nezdá, že by to bylo nic.“
„ Nechtěl jsem vás rušit. Proberem to někdy jindy,“ řekl s pohledem upřeným na
Deana.
„ Řešit co?“ vypálil na ně naštvaně. Neměl sebemenší ponětí, která bije.
„ Ale nic,“ řekli mu oba svorně a on se zamračil ještě víc.
„ Zlato,“ otočila se k němu Ginny, protože tušila, že musí Deana nějak uklidnit,
jinak to nedopadne dobře. „ To je osobní záležitost. Nezlob se, ale nemůžu ti
to říct. Jistě nás na chvilku omluvíš,“ usmála se na něho.
„ To nebude nutný,“ přerušil ji Harry. „ Nechtěl jsem rušit. Probereme to zítra
ráno.“ Chtěl Deana trochu naštvat a tak se naklonil a políbil Ginny na tvář.
Byl to jen přátelský polibek na dobrou noc, ale účel splnil. Dean pořádně
pěnil. „ Dobrou,“ řekl ještě Harry a odpochodoval do ložnice. Natáhl se na
svoji postel a chvilku zíral do stropu. Vyskočil k němu Blas a stočil se mu na
nohách do klubíčka.
„ Nazdárek, Blasíku.“ Pohladil ho. „ Tohle ti závidím, nemáš žádný starosti,
co? Taky bych je nechtěl mít.“ Ještě dlouho přemýšlel a poslouchal, co se děje
kolem. I když zapadl do postele jako první, usnul až dlouho po půlnoci…
„ Tak mluv,“ řekla mu Ginny, když za nimi zaklaply dveře jedné prázdné
místnosti. Bylo brzo ráno a Ginny na rozdíl od Harryho vypadala probuzeně.
„ Co?“ široce zívl. „ Jo tohle.“
„ Jsem ráda, že ti to seplo. Tak mluv, umírám nedočkavostí.“ Posadila se proti
němu rozkročmo na židli.
„ Vydržela jsi to celou noc, pár minut tě nezabije,“ opět zívl. „ Taky jsi mě
mohla nechat ještě chvilku spát.“
„ Kdyby jsi mi to řekl už včera, tak bys mohl spát až do aleluja. Mluv.“
„ Jenže to bych musel přerušit vaše milostné rozjímání s Deanem a to jsem vám
přece nemohl udělat,“ řekl sladce a zašklebil se. Byl to ale dost vynucený
úšklebek.
„ Harry, ty žárlíš?“ zvedla Ginny obočí. Harry k ní zvedl hlavu a zahleděl se
jí do hnědých očí. „ Na Deana?“ zeptala se tiše.
„ Jo! Ano! Yes! Of course!Oui! Da! Ja! Si… - NE! Nežárlím. – Ehm, ehm… - No
dobře, tak… trošku. – Já bych teda řekl, že trochu víc než „trošku“. – No jo,
no. Ale i kdyby… nejsem přece takovej sobec, abych jim ten jejich vztah kazil.
Ne, nejsem sobec…“
„ Ne, nežárlím,“ řekl klidně a stále jí hleděl do očí. Jeho dlouhé váhání jí
však odpovědělo za něj. A naprosto jinak. Dlouho mlčeli a pozorovali toho
druhého. „ Fajn, tak spusť,“ přerušila Ginny ticho.
Harry byl docela rád, že změnila téma a dal se do vyprávění, co se dozvěděl od
Rona. Dívce spadla asi v půlce dolní čelist a když Harry skončil zmohla se na
jediné. „ Ty vole.“
„ Víš, Ginny, že mě docela těší, že máme stejný reakce?“ uchechtl se.
„ Počkej, počkej. Já si to musím přebrat. Ty mi chceš namluvit, že se MŮJ
BRÁCHA, Ronald Weasley, zamiloval do Hermiony? Do Grangerový? Do vaší nejlepší
kamarádky?“ Na každou část otázky Harry přikývl. Musel se usmát, protože měli
oba skoro stejný myšlenkový pochody. Chvilku se jí díval do očí a úplně viděl,
jak jí to v hlavě šrotuje. Nakonec to Ginny nevydržela a s výsknutím se
sesunula z židle na zem, kde se začala strašně smát. Nejdříve se lekl, co se jí
stalo, ale potom jí jen s úsměvem pozoroval „ Tak tohle má být vzor pro ostatní
studenty, jo?“ zeptal se s nadzvednutým obočím.
Ještě chvilku se chechtala a potom zvážněla. „ Já už jsem…haha… jsem v klidu,“
nasadila vážnou tvář a podívala se na něho. Pohled jí opětoval a chvilku jí
pozoroval. „ Nejsi,“ řekl Harry klidně a dívka se svalila v dalším záchvatu.
„ Promiň… promiň, ale…pro mě …je brácha naprosto nepředstavitelnej…s… nějakou
holkou. Natož pak…s…s…Hermionou.“ Chvilku se chechtala. „ Co na něm vidí?“
ušklíbla se.
Po téhle otázce přešla Harryho všechna chuť na zábavu. Stočil oči někam jinak a
zase měl náladu pod psa. Dívka to postřehla a hodně rychle zvážněla. „ Co je?“
nechápala. Sedla si vedle něho a čekala na odpověď. „Harry, co je?“
„ To je právě ten problém, víš? Že ona na něm nevidí nic,“ dodal.
Ginny to chvilku secvakávalo. „ Chceš říct…že brácha se…do ní zamiloval a ona…“
„ …a ona ho má za kamaráda. Jo, to přesně chci říct,“ kývl.
„ A sakra,“ vypadlo z ní a podrbala se na hlavě. „No…Tak tohle bude zajímavý.
To kvůli tomu se tak hádaj?“ Přikývl. „ No, nazdar. A co ti řekla Hermiona na…“
„ Hermiona mi nic neřekla. Nemluvil jsem s ní. A kdy taky,“ zvedl se a začal
přecházet po místnosti.
„ A jak teda víš, že…“
„ Že s ním nechce nic mít? Řekl mi to Ron. A vůbec… kdyby to nebyla pravda, tak
se chová asi jinak, nemyslíš?“
„ Asi jo,“ souhlasila po chvilce. „ Co s tím budeme dělat?“ zeptala se, když
asi pět minut pozorovala Harryho, jak zamračeně přechází po místnosti.
„ My?“ zarazil se. „ Proč bychom s tím měli MY něco dělat?“
„ Tebe snad neštve, že se k sobě chovaj jako dva nepřátelé? Mě teda jo. A to
tak, že pořádně.“
„ To víš, že mě to štve, ale…co s tím hodláš dělat?“ Nenechal jí však
odpovědět. „ Hele, já bych se do toho neplet. Je to jejich věc. Necháme to
bejt, ono se to nějak vyřeší.“
„ Ono…jasně. Jestli se to ono, bude podobat mýmu bráškovi, tak se
to bude řešit ještě za dvacet let. Musíme s tím něco udělat.“
„ Proč? Ginny, my je nemůžeme nutit, aby byli spolu. Nemůžeme říct Hermioně –
Hele děvče…“
„ Harry, nikdo tady neříkal, že je chci nutně dát dohromady,“ skočila mu do
řeči. „ Já jen říkám, že nechci, aby se spolu hádali. Protože, se na mě nezlob,
jestli se budou takhle dál hádat, tak mě z toho za chvilku hrábne a vás tři
taky nejspíš taky, protože když nejste spolu, jste všichni,“ zarazila se a
hledala to správný slovo. „ …divný.“ Sedla k němu zpátky. Nic neříkal. „ Hele,
jestli s tím neuděláme něco my, tak se to nevyřeší. Znáš Rona… bude pořád
zalezlej někde v brlohu jako brtník a nic neudělá. A Hermiona se zase uzavře do
sebe a bude dál celý dny brečet a to mi věř, že…“
„ Jak celý dny brečet?“ nechápal Harry.
„ Včera jsem si s ní chtěla promluvit a holky z ložnice říkaly, že poslední tři
dny, kdykoli tam byla, tak se zahrabala do peřin a brečela. A podle toho, jak
se tvářila včera, když přišla z ošetřovny, bych řekla, že to bylo to samý.
Takže…“ dodala do vzduchu.
„ Takže?“ zopakoval Harry.
„ Takže… bod číslo jedna – dostat z Hermiony názor na záležitost R.“
„ Záležitost R?“ nechápal Harry.
„ Záležitost Ron,“ vysvětlila Ginny.
„ Aha, to mi zase něco nesecvaklo. Fajn, až z ní něco dostaneš, tak mi dej
vědět,“ řekl Harry a chystal se k odchodu.
„ Já? Snad ty, ne?“ chytila ho za rameno.
„ Já?“ vyvalil na ni oči. „ Hele, Gin, tak na to zapomeň. Já to dostal z Rona,
ty to dostaň z Hermiony.“
„ Ty si myslíš, že mi něco řekne?“
„ A kolik si myslíš, že toho řekne mě? Ty seš holka. Určitě spolu často drbete
o klukách. Tak to z ní dostaň. Já nerozumím těm holčičím klepům. Je to na mě
moc…“
„ Složitý?“ přerušila ho.
„ Chtěl jsem říct jednoduchý, ale to by asi neprošlo,“ zašklebil se a musel se
krýt před ranou, která proti němu letěla. „ Au, au nebij mě!“ zašklebil se.
Dostal se z jejího dosahu. „ Hele, to víš, že každou ranou do hlavy umře až dva
miliony mozkových buněk?“ zeptal se s úšklebkem.
„ Tobě tam nemá co umírat.“
„ Mě nechytíš,“ řekl jí, když se ho pokoušela lapnout a oběhla židli. „ Tak co?
Půjdeš za tou Hermionou?“
„ Ne. Ty jseš její nejlepší kámoš. Mě by nic…neřekla. Takže to z ní musíš
dostat ty.“
„ Jenže já jsem kluk. Mě se bude svěřovat asi těžko.“
„ To by ses divil. Takže tam pudeš ty!“
„ Ani mě nehne…“
„ Zabiju ji. Zabiju.“ A už si to šlapal směrem k ložnicím. Nedokázal pochopit,
jak ho dokázala ukecat k tomu, aby kývl na to, že půjde za Hermionou. „ Sakra,
sakra, sakra. Jak to dokázala, že jsem jí na to kývnul? – Jednoduše. Zamrkala
očičkama a byl jsi na měkko. Nic těžkýho. – Dík za zvednutí sebedůvěry.
„ Levandule, nemohla bys mi, prosím tě, zavolat Hermionu?“ zeptal se první
osoby, která sešla z dívčích ložnic. ( Ginny se radši někam zdejchla a Harry
nechtěl ani vědět, kam.)
„ Hermiona? Ona nebyla někde s váma?“zvedla nevěřícně obočí. Nechápal. „ Tak to
nevím. Podle mě nebyla celou noc v posteli. Není ještě na ošetřovně?“
„ Ne, dneska už měla bejt normálně tady. Ale stejně dík,“ odkráčel do klučičí
ložnice. „Když není u sebe, tak kde mohla bejt. Že by šla spát na ošetřovnu?“
Harryho napadla jediná možnost, jak to zjistit.
Potichu se vkradl do ložnice, protože všichni kluci jako inteligentní osoby
ještě spali, a začal se hrabat v kufru. K jeho překvapení a vyděšení však
Pobertův plánek nikde nebyl. „ To snad…“ Po deseti minutách hledání začínal
šílet. Vyndal z kufru všechno, co tam bylo a začal to důkladně prohledávat. „
Sakra, přece jsem ho neztratil,“ brblal si pro sebe. Ať ale hledal, jak hledal,
nenašel nic. Prolezl všechny knihy i oblečení, ale po plánku jako by se slehla
zem. Našel sice třeba dárek od Remuse, který ještě ani neotevřel, ale neměl teď
náladu na to, aby ho otevíral. Když doprohlídl poslední kousek a hodil ho
zpátky do kufru, sekl sebou na postel.
„ Kde sakra může bejt? Kam jsem ho mohl dát, vždyť jsem ho nikde nevytahoval.
Naposledy…do prdele, já ho musel nechat u Dursleyů. Jasný…tam jsem ho měl
vytáhnutej naposledy a potom jak jsem v rychlosti balil…to snad ne!“ Harry
praštil hlavou do polštáře a začal si nadávat. „ Jak jsem ho tam mohl nechat?
Jak jsem mohl bejt takovej vůl!“ Náhle ho však napadla ještě horší myšlenka. „
Co když ho tam našli Smrtijedi???? – Ne, ne, ne… to určitě ne. To
nemohli…určitě ne.“ Snažil se přesvědčit sám sebe, ale nějak mu to nešlo.
„ Fajn i kdyby ho našli, tak nevědí, jak s ním
zacházet…doufejme.“ Představa, že by se do rukou Smrtijedů dostalo něco
takového jako Pobertův plánek, byla dost děsivá.
„ Harry, co je?“ ozvalo se z Ronovi postele. Harry vylezl druhou stranou postele
a kouknul se na rozespalou zrzavou hlavu. „ Rone, ty si náhodou neviděl
Pobertův plánek?“
Zavrtěl hlavou. „ To jsem fakt neviděl. Proč?“
„ Protože jsem takovej blb, že jsem ho nejspíš nechal u Dursleyů,“ vzdychl.
„ Cože? Děláš si legraci?“ Tahle zpráva, jak se zdá, Rona dokonale probrala. „
A do háje. Co budeš dělat?“
„ Co můžu dělat? Nic. Když ho nikde nenajdu, tak…Do prdele, jak může bejt někdo
takhle blbej,“ praštil pěstí do nočního stolku.
„ To nevím, ale jestli nenecháš toho bouchání, tak bouchnu já tebe,“ ozvalo se
z Deanovi postele nevrle. Harry se zašklebil, ale docela ho chápal. On byl taky
naštvanej, když ho Ginny vytáhla v šest hodin ráno a ke všemu v sobotu. „ Tak
nic,“ hlesl nešťastně. „ Musím se jít někam odreagovat,“ řekl směrem k Ronovi a
odešel.
Ale kam měl jít? K jezeru? Na hřiště? Do knihovny?...Ani jedna z těch možností
se mu moc nezamlouvala. Nakonec se rozhodl, že půjde někam jinam…
Prošel několika patry a potom chvilku pochodoval sem a tam po jedné chodbě.
Náhle se objevily dveře a on mohl vstoupit do komnaty Nejvyšší potřeby. K jeho
překvapení tam nebyl sám…
„ Hermiono?“
Jeho kamarádka ležela roztažená na zemi a zírala do stropu. Na jeho oslovení
moc nereagovala. „Hermiono?“ přiklekl k ní a zamával jí rukou před očima. Trochu
měl strach, že se jí něco stalo, protože byla naprosto mimo.
„ Nech toho,“ řekla nepřítomně, aniž by se pohnula. Spadl mu kámen ze srdce.
„ Co je ti?“
„ Co tu chceš?“ zeptala se místo odpovědi.
„ No, řekněme, že jsem s tebou chtěl mluvit, ale protože jsem tě nemohl nikde
najít, tak jsem zašel sem,“ řekl pravdu, i když ne úplnou a sedl si do jednoho
křesla, které bylo u zdi.
Dívka se konečně zvedla a opřela se o lokty. „ Proč jsi mě hledal?“
„ Hádej?“ Odpověděl taktéž otázkou. Hermiona se zvedla a přešla ke stolu, kde
si nalila něco k pití. Mlčela. „ Proč se s Ronem pořád tak hádáte?“ zeptal se,
když se k ničemu neměla.
„ Aha, tak odtud vítr vane. Co ti řekl Ron?“ zeptala se a konečně se k němu
otočila čelem.
„ Nic,“ odvětil Harry. Nechtěl jí lhát, ale byl by radši, kdyby mu to řekla
sama. Zvedla obočí a dala mu jasně najevo, že mu nevěří. „ No…řekněme, že mi
toho neřekl moc,“ opravil se.
„ Aha,“ pokývala hlavou a bylo znát, že rozumí, co znamená to „neřekl moc.“
Pomalu přešla místnost a k Harryho překvapení si sedla vedle něho. „ Tak co
chceš vědět?“zeptala se klidně.
Její otázka Harryho naprosto přikovala. Ona ho nevyhodila, nekřičela na něho,
že mu do toho nic není…ona se ho ptala, co chce vědět.
Chvilku jí sledoval a teprve asi po pěti minutách dokázal ze sebe dostat
alespoň trochu zformulovanou otázku. „ Chci vědět tvůj názor. Co si o tom
myslíš?“
Podívala se mu do očí. „ Ty chceš vědět, co si myslím o tom, že se do mě
zamiloval jeden z nejlepších kamarádů?“ optala se, jakoby se chtěla ujistit, že
se opravdu ptal na tohle. Přikývl. „ Je mi z toho špatně,“ řekla po chvilce
váhání. Znělo to spíš unaveně než zhnuseně, ale stejně to Harryho zarazilo.
Zíral na ni a nevěděl, co na to má říci.
„ Hermiono,“ začal po době mlčení. „ To, když ti Ron dal pusu, snad ještě
neznamená, že se ti musí zhnusit.“
„ Kdo říká, že se mi zhnusil? Je to pořád kamarád, ale…“ najednou nevěděla, jak
dál pokračovat. Vstala. „Harry, kdyby to byla jen ta pusa, tak…tak to přejdu,
že mu to prostě ujelo,“ ušklíbla se, ale rychle zase zvážněla. „ Ale bohužel to
bylo i něco jiného. Ty jsi neslyšel, co říkal,“ dodala tiše. Stála u okna a
dívala se ven.
„ Cože? Ještě něco jinýho? – A co? – Co říkal? – Že by ti Ron něco „opomenul“
říci? – To se mi nezdá.“ Harry nechápal, co tím myslí a tak se zeptal.
Neodpověděla. „ Hermi? Co ti říkal?“ optal se znovu.
„ Nejde ani o to, co říkal jako spíš o to, co si…“zarazila se.
„ Myslel,“ doplnil jí Harry a hned mu bylo všechno jasné. „ Ajaj, no tak tohle
bude zajímavý.“
„ Ty jsi ho neslyšel Harry,“pokračovala trochu přiškrceně a do očí se jí hrnuly
slzy. „ Neslyšel jsi ho, jak si celou noc nadával, že to neměl dělat, že mi tu
pusu neměl dávat. Nadával si, že na mě neměl spěchat, že měl počkat do doby …
„dokud si nebudu jistej, že mě miluje stejně jako já ji,“vzlykla. „ Přesně
takhle to říkal,“ hlesla a schoulila se mu do náruče. Harry jí trochu rozpačitě
chytil kolem ramen. „ Já to nechtěla slyšet, Harry. Nejraději bych to
neslyšela, ale nešlo to jinak.“ Nic neříkal. Nevěděl, co by měl říci. „ S
každým slovem, který říkal, jsem si uvědomovala, že ztrácím kamaráda. Pro mě
není jednoduchý se k němu chovat normálně, když vím, co on cítí ke mně. Nejde
to, když vím, že ty city nemůžu opětovat,“ opřela mu hlavu o hrudník a chvilku
jen klidně stáli a mlčeli.
„ Stačí, když mu prostě řekneš, že chodíš s Viktorem. Věř mi, že Ron to
pochopí,“ řekl jí Harry.
„ Ale vždyť já s Viktorem nechodím,“ řekl trochu naštvaně a konečně se ho
pustila. „ Říkala jsem ti, že si našel jinou. Nemám nikoho,“ dodala. Sedla na
pohovku a složila ruce do dlaní.
„ Tak…no…potom…ty…dopisy…“koktal.
„ Jsou od něho,“ přikývla. „ Ale to je jiná záležitost,“ mávla rukou.
Harrymu to chvilku v hlavě šrotovalo. Jaksi nedokázal pochopit v čem je teda
překážka. „ Tak kde je problém? Když nikoho nemáš, tak proč nedáš Ronovi šan…“
„ Proboha Harry, vždyť je to Ron. NÁŠ Ron…“ zakřičela Hermiona zoufale a
vyletěla na nohy. „TEN malej zrzavej klučina, kterýho jsem v prváku učila
nadnášecí kouzlo. TEN kluk, kterej mě potom pomlouval. TEN, se kterým jsme
chodili tajně po nocích hlídat Norberta, kterej ho nakonec pokousal. TEN, se
kterým jsi ve druháku ukradl auto. TEN, kterej se za mě postavil, když mi
Malfoy nadával a potom kvůli tomu další dva dny zvracel slimáky.“ Odmlčela se a
lapala po dechu. Po tvářích se jí koulely slzy. „ Ten kluk, kterýho jsem poprvé
viděla ve vlaku se špinavým nosem a kterej byl pro mě vždycky jako mladší
brácha,“ dodala skoro neslyšně. Opřela se o zeď a sklouzla po ní na zem. Hlavu
si opřela o kolena.
Harry si k ní přiklekl a zvedl jí hlavu. „ Hermiono, za necelej rok mu bude
sedmnáct. On už není malej. Nikdo z nás už není,“ řekl jí Harry klidně.
Chvilku mlčela a po tvářích jí stekly další dvě slzy. „ Já vím…ale pro mě jste
pořád ty dva malí kluci, který mě tenkrát zachránili před trollem,“ hlesla
slabě. „ A asi vždycky už budete,“ dodala.
„ Hermiono, nikomu z nás už není jedenáct. A už nikdy nebude,“ klekl si k ní a
položil jí ruce na ramena. „A my…už jsme skoro dospělí. To nezměníš.“
Podívala se na něho a kousla se do rtu. „Já vím,“ hlesla a odmlčela se. „
Tohohle jsem se bála.“
„ Čeho? Že se do tebe jeden z nás zamiluje?“ zvedl obočí a posadil se vedle ní.
„ Ne. To ne…Ale že se jednou objeví někdo, do koho se NĚKDO z nás zamiluje a
bude po přátelství.“ Na chvíli se odmlčela. „ Ale tohle…to je snad ještě
horší,“ dodala. „ Vidíš, co stačilo k tomu, abychom se začali hádat? Já to
takhle vážně nechtěla.“ Po tváři jí opět stekla slza.
„ No tak. Nebreč. Prostě si to spolu vyříkáte a všechno bude zase jako dřív,“
snažil se jí utěšit.
„ Nebude,“ hlesla. „ Harry, nikdy to už nebude jako dřív. Tohle už mezi náma
bude viset navždycky.“
Harry jí k sobě přitiskl trochu víc. Nevěděl, co má říct. Dlouho takhle seděli
a mlčeli. Harry se toulal ve svých myšlenkách a snažil si to malinko srovnat a
najít alespoň nějaké východisko.
„ Je to leviósa, ne leviosááá,“ nadhodil najednou Harry a napodobil pohyb
hůlkou. Byla to naprostá blbost, která se mu najednou vybavila, ale nemohl si
pomoci. Naštěstí to účel splnilo. Hermiona se zasmála. „Víš, že jsi tenkrát
byla příšerná?“ zeptal se jí s úsměvem.
„ Byla?“ zvedla obočí. „ Chceš říct, že už nejsem?“ Snažila se tvářit uraženě.
„ No…ne. Teď jsi ještě horší.“
„ Hej!“strčila do něho a začala se smát. Chvilku se pošťuchovali jako dvě děti
a potom se zase zklidnili. Hermiona si opřela hlavu o jeho rameno.
„ Je ti jasný, že kdyby na mě Ron tenkrát neměl ty narážky, tak bychom se
nejspíš nikdy neskamarádili?“ zeptala se ho po chvíli.
„Taky už mě to párkrát napadlo. Všechno špatný je pro něco dobrý. A tohle nám,
myslím, přineslo hodně dobrýho.“ Cítil, jak se Hermiona vedle něho usmála. „
Hodně věcí by bylo jinak, kdybychom se jinak rozhodli. Hodně,“ vzdychl.
„ Nedávej si pořád vinu za Siriusovu smrt,“ řekla mu mile.
„ Ale…“
„ Sám jsi teď říkal, že všechno špatný je i pro něco dobrý. Tak to tak ber.“
„ Co vidíš na tomhle dobrýho?“ zeptal se jí klidně.
„ Nevím,“ pokrčila rameny. „ To ukáže čas,“ dodala a přitiskla se k němu trochu
blíž. Harry se pro sebe usmál, dal jí ruku kolem ramen a položil jí svoji hlavu
na tu její. „ Je ti jasný, že kdyby nás teď viděl Ron, tak mě zabije?“ zeptal
se po chvíli mlčení s úšklebkem.
„ Hm. A je tobě jasný, že kdyby to udělal, tak z něj já udělám zavírací
špendlík?“
„ To by se mu asi nelíbilo,“ podotkl Harry pobaveně. „ To by jsi mu přece
neudělala.“
„ Kdyby on ublížil tobě? Klidně.“
Harryho tohle sdělení trochu zaskočilo. Znamenalo to snad, že ho má raději než
Rona? Znamenalo to snad, že kdyby byl on na Ronově místě, že by se chovala
jinak? Tyhle otázky vířily Harrymu hlavou a on, ať se snažil, jak se
snažil…neznal odpověď.
„ Tak,“ začal po době ticha Harry. „ Co s tím budeme dělat?“
„ My?“ nechápala Hermiona a nechápala ani to, proč se Harry začal najednou
strašně chechtat. „ Čemu se tlemíš?“
„ Ničemu, ničemu. Už jsem sice slyšel, že když jsou spolu lidi dlouho, že si
začínaj bejt navzájem podobný…ale tohle…“znovu se zachechtal. Hermiona naprosto
netušila, která bije. „ Fajn, kde jsme skončili?“ zeptal se, když se konečně
zklidnil.
„ Ptal ses, co s tím budeme dělat,“ odvětila.
„ Jasný, takže…co s tím budeme dělat?“
Tentokrát to byla Hermiona, kdo vyprskl smíchy. „ …tě zabiju.“ Zvedla se a
pořádně se protáhla. „ No, nevím jak ty, ale já bych šla na snídani. Mám docela
hlad,“ řekla místo odpovědi.
„ Jsem jenom pro,“ vyskočil na nohy a vyrazil ke dveřím, aby je Hermioně zavřel
před nosem. Trochu se lekla. „ Ještě než půjdeme…“ podíval se jí do očí. „ Co s
tím hodláš udělat?“ zeptal se vážně.
Hermiona vzdychla. Doufala, že už se k tomu nebude vracet. „ Nevím, Harry,
nevím. Dej mi čas.“ Stále stál opřený o dveře a ani se nehnul. „ Proč ti na tom
tolik záleží?“
„ Protože mě strašně štve, když se hádáte. Předevčírem jsem vylítnul a od
příště už budu rovnou metat kletby,“ řekl a nepřestával jí sledovat. Pochopila,
že mu její odpověď nestačila.
„ Dobře, slibuju, že si s ním promluvím.“ Přikývl. „ To ale neznamená, že mu
dávám šanci,“ ujistila ho ještě a Harry opět přikývl. „ Já vím,“ galantně jí
otevřel dveře a oba odešli na snídani.
Celý den jim příjemně utekl. Potulovali se kolem jezera a povídali si o všem
možném. Jen k ranní debatě se už nevraceli. Chtěli sebou vzít i Rona, ale ten
se zahrabal v ložnici a odmítal vytáhnout paty. Nechali ho být. Nechtěli ho
nutit. Společnost jim dělal Blas a taky jim obstarával zábavu.
Ginny si ho samozřejmě při nejbližší příležitosti odchytla a tahala z něj
rozumy.
V neděli se k nim připojila, tak strávili skvělý den venku, protože bylo pěkné
babí léto. Jedinej detail k dokonalosti byl Ron. Byl pořád mrzutej a nechtěl se
s nima bavit, což všechny pořádně štvalo.
Nezbývalo tedy nic jiného než akce Z neboli akce „zavření“. Harry s Ginny se
jednuduše domluvili a po vzoru Jean a Remuse je večer zatáhli do jedný
místnosti a nechali je tam zavřený pod podmínkou, že nesmějí vylízt ven, dokud
si to nevyříkají.
„ Tak co? Myslíš, že se usmířej?“ strachoval se Harry, když seděli večer s
Ginny ve společence.
„ Nevím. Táhni,“ zabručela.
„ Cože?“ zvedl k ní oči.
„ Táhni!“ zopakovala mu, ale on jen stále nevěřícně zíral. Co jí udělal, že má
táhnout pryč?
„ Jo… tohle, šachy…jasně,“ secvaklo mu.
„ Co je s tebou?“
„ Asi jsme je tam neměli zavírat. Měli jsme to nechat na nich,“ řekl. Červíček pochybnosti hlodal pěkně hluboko.
„ Prosím tě. Kdybychom to nechali na nich, tak se neusmířej nikdy. Na to je brácha moc…jaksi zbabělej.“ Harry něco zamručel a táhnul věží.„ Uklidni se Harry, oni se tam nesežerou,“ snažila se zklidnit.
„ Jen aby,“ hlesl a táhl koněm.
„ Fakt, chceš takhle táhnout?“ zvedla obočí. Přikývl. „ Jak chceš. Šach, mat.“
„ Kruci. Dneska jsem to nějak projel.“
„ Se nediv. Jseš úplně roztěkanej. Nechápu z čeho.“
„ A já zase nechápu, kde se v tobě bere ten klid,“ odvětil suše.
„ Hele, jsou tři možnosti. Buďto se tam zabijou…a to bychom slyšeli, kdyby na sebe začali metat kletby…nebo se pohádaj a budou se nenávidět až do smrti a nebo se usmířej. Nic jinýho to bejt nemůže.“
„ No právě. A dvě z těch tří možností mi docela naháněj strach.“
Ještě chvilku debatovali, dokud je nepřerušili příchozí. „…Rone, to se nediv, že ti dal T, když jsi mu tam napsal, že se do léčivýho lektvaru dává vlaštovičník,“ kárala ho Hermiona.
„ Ale vždyť vlaštovičník má přece léčivý účinky a používá se na popáleniny,“ hájil se zrzek.
„ To je sice pravda, ale vlaštovičník se nikdy nesmí dávat dohromady s tulovcem, jinak vznikne jed.“
„ A jak jsem to měl vědět?“ zeptal se.
Harry i Ginny na ně zírali jako na svatej obrázek. Mají se usmiřovat a oni se baví o…lektvarech?
„ O čem jste tam diskutovali?“ zeptal se Harry a obočí měl zvednuté někde ve vlasech.
„ Ron se diví, že dostal z domácího úkolu T,“ vysvětlila Hermiona a dál začala do Rona něco hustit. Harry s Ginny si vyměnili všeříkající pohledy. Ron Harrymu večer řekl, že si s Hermionou vyříkali, že je pro ni JEN kamarád a že to tak i zůstane. Že to tak bude nejlepší.
Harry to tak nějak chápal a další dny se mu zdálo, že se všechno vrátilo do starých kolejí. Občasné hádky a neustálá dohadováni byly na denním pořádku… ale už jaksi ztratily tu „dětinskost“. A Harry musel dát Hermioně za pravdu. Nikdy to už nebude jako dřív...
Take poslusne hlasim ze mam docteno:)
(Feec, 7. 2. 2007 19:51)