29. kapitola - Tichá válka
„ Brý ráno,“ pozdravil Harry Weasleyovic sourozence ve
středu na snídani. Byli v jídelně skoro sami, protože bylo sotva po sedmé
hodině ranní a všichni chytří ještě spali. Jen Harryho zase tlačily noční můry,
takže šel radši na snídani.
„ Dobrý,“ odvětili svorně a dál se skláněli nad nějakým papírem.
„ Co tak časně?“ zeptal se, protože dostat Rona ráno z postele bylo většinou
nad síly všech.
„ Máme tu nějakou práci,“ odvětila Ginny, aniž by zvedla oči od lejstra. „
Hele, Rone, a co ten Smithers? Je ze třeťáku, ale je to takovej vazoun. Má
pořádnou ránu, na odražeče by byl ideální,“ poklepala na jedno jméno Ginny.
„ No nevím, já jsem slyšel, že sice sílu má, ale že na koštěti to je docela
pako. Což by nám bylo k ničemu, ale co…zkusit ho můžeme. Kdo tu je dál?“ zeptal
se Ron.
„ David Her…Hegremen…ježíši, co ten tu chce? Toho vyškrtni, je to magor a ke
všemu úplně levej,“ zděsila se Ginny nad dalším zájemcem o místo v famfrpálovém
mužstvu.
„ Škrtnuto. Fajn, jeden je pryč, dalších třicet osm zůstává,“ ušklíbl se Ron a
odhodil brk.
„ Páni,“ naklonil se k nim Harry. „ Vypadá to, že máte docela zájem, co?“
„ Až moc. A nejhorší je, že jich polovina je z druháku a famfrpál viděli hrát
dvakrát v životě a sami seděli na koštěti asi tak jednou,“ vzdychl a dal hlavu
do dlaní. „ Jestli z tohohle dokážeme dát dohromady kloudnej tým, kterej
vyhraje alespoň JEDEN zápas… tak se půjdu ožrat do němoty.“
„ A když vyhrajeme pohár?“ nadhodila Ginny s úšklebkem.
„ Tomu nevěřím. Nejsem naivní…“
„ Proč si nevěříš?“ zeptal se Harry. „ Vždyť máte skvělýho chytače…“ objal
Ginny kolem ramen, „… a docela solidního brankaře…“
„ Díky,“ ušklíbl se Ron s ironií. „ Fakt jsi mi zvednul náladu.“ Odmlčel se. „
Harry, nechceš se nechat přejmenovat?“
„ Proč?“ nechápal.
„ Třeba by se potom na tebe ten zákaz přestal vztahovat,“ vysvětlil mu.
„ No, nevím, jestli by to prošlo,“ zasmál se.
„ No, kdyby sis nechal narůst dlouhý vlasy, dal se obarvit a vzal si kontaktní
čočky a třeba si dal vycpávky, tak by tě nikdo nepoznal,“ nadhodila Ginny.
„ To už by se rovnou mohl nechat přeoperovat na holku,“ ozvalo se za nimi.
Hermiona se na ně usmála a přisedla vedle Harryho. „ Dobrý ráno,“ usmála se na
ostatní jako vždy. Všichni jí pozdrav opětovali, i když od Rona to bylo spíš
jakési zamručení.
Hermiona se taky začala zajímat o to, co tam koumají a tak se nějakou chvíli
bavili o složení týmu. Sice nebyla přes famfrpál žádnej expert, ale zase se
docela dobře vyznala v lidech. Ron jako jediný seděl na druhé straně stolu a
radši mlčel.
„ Já si myslím, že by tahle mohla být dobrá…“
„ Harry, podal by jsi mi prosím tě džus?“ ozval se najednou Ron. „ Dík.“
Harry zvedl hlavu, ale když viděl, že Ron už džbán má, tak jí zase sklonil k
papírům. „ No nevím, hele holky, necháme to na jindy. Už nemám náladu to
řešit,“ řekl Harry a Ginny schovala papír do tašky.
„ Co teď máte?“ zeptala se Ginny.
„ Přeměňování a potom lektvary,“ vysvětlil Harry.
„ Rone, kam jsi zmizel včera večer, chtěli jsme, aby sis s námi zahrál
tchoříčky, ale ty ses někam zdejchnul,“ usmála se na něho Hermiona, jak se
snažila navázat nějaký rozhovor.
„ Měl jsem nějakou práci,“ odvětil suše. Hermiona mu chtěla položit další
otázku, ale nenechal ji. „Musím ještě něco dodělat. Uvidíme se na hodině,“
sebral svojí tašku a odešel dřív než někdo stačil říct něco dalšího. Hermiona
složila hlavu do dlaní. „ Co dělám špatně?“ zeptala se třaslavě, skoro s
pláčem.
„ Nic, Hermi, nic. To jen brácha je blb,“ objala jí Ginny. Bylo jim jasné, že
tohle jeho chování Hermionu strašně mrzí. Ale poslední dny to bylo na denním
pořádku. Pokud byl někde jenom Harry nebo Ginny, tak byl Ron normální, ale
jakmile přišla Hermiona…bylo to zlý. Někdo, kdo není do tohohle problému
zasvěcený, si toho nevšímal a řekl by, že jsou jako vždy…ale nebylo tomu tak.
Přežili další hodiny. Na lekvarech byla opět „ zábava“ jako pokaždé, ale na to
už si zvykli. Na konci hodiny si Snape zavolal Harryho k sobě. „ Pane Pottere,
už jste se rozhodl ohledně té nitroobrany?“ zeptal se chladně.
„ No…an…ne,“ dostal ze sebe.
„ To mě nepřekvapuje. Co takhle dnes večer, v sedm hodin u mě v kabinetu,
nějaké námitky?“
„ Ne.“
„ Dobře, můžete jít,“ dodal ledabyle a dál si ho nevšímal. Harry odkráčel a
nějak přežil i zbytek dne. Večer podle dohody „naklusal“ ke Snapeovi na první
hodinu nitroobrany. Už ve dveřích mu bylo jasné, že se na něj jeho profesor
těšil stejně hodně jako on na něho. Jak si Harry ale všiml, nebyli tam sami.
Jak slíbila, byla tam i Jean. Seděla pohodlně v křesle a listovala nějakou
knížkou.
„ Ahoj,“ usmála se na něho. „ Mě si nevšímejte. Jako bych tu nebyla,“ řekla jim
a dál se věnovala četbě.
„ Dobře, Pottere, zkusíme si, co si pamatujete z loňska,“ ušklíbl se profesor a
připravil si hůlku. Přešli na druhou stranu místnosti, kde bylo vyklizené místo
na to, aby měli kolem sebe dostatek prostoru.
„ Připraven?“
Přikývl, i když připraven nebyl ani v nejmenším. Byl strašně nervózní, protože
si vůbec nepamatoval, jak se má bránit. Zato si moc dobře pamatoval, co ho
čeká.
„ Legilimens,“ řekl profesor a Harry měl opět ten podivný pocit, že se mu
všechno rozplývá před očima. Snažil se ho vytlačit z hlavy, ale nešlo to…
Byl v nemocnici u Rona a Hermiony…mrtvá paní Taylorová….Lupin, na kterého míří
smrtící kletba… Sirius padá skrz oblouk… Cedrik na hřbitově…DOST!
Kouzlo pominulo. Klečel na kolenou a lapal po dechu. Bylo mu strašně a po
spánku mu stékal pramínek potu.
„ Jak to vypadá, tak jste si z loňska nezapamatoval naprosto nic. Kdybych
chtěl, tak se vám hrabu v hlavě ještě klidně hodinu,“ řekl Snape chladně. Z jeho
hlasu znělo pohrdání a povýšenost. „ Vlastně mě to ani nepřekvapuje,“ řekl s
nadřazeným úšklebkem. „ Zvedněte se! Znovu!“ rozkázal.
Harrymu se podařilo vyškrábat na nohy. „ Vyčisti si hlavu, vyčisti si hlavu…“
říkal si. Ale jaksi to nešlo, protože se mu hlava motala a on byl sotva schopný
se udržet na nohou.
„ Připraven?“ zeptal se opět Snape a aniž by čekal na odpověď, pokračoval. „
Legilimens.“
Dopadlo to stejně. Harry skončil na kolenou. Tentokrát ještě stačil profesorovi
přivodit pořádný krvavý šrám přes rameno. Dostal další kázání a šlo se do
třetice. Teď to snad bylo ještě horší. Už neměl skoro ani sílu na to, aby se
postavil.
„ Připraven?“ ušklíbl se opět Snape. Bylo mu jasné, že chlapec už nemůže.
„ Myslím, že pro dnešek už by to stačilo,“ zasáhla Jean. „ Oba toho máte dost,“
zavrčela směrem k profesorovi, který jí probodl pohledem za to, že ho
připravila o zábavu.
„ Dobře, Pottere,“ přešel k němu blíž. „ Běžte a za týden opět tady. A koukejte
cvičit, protože příště už by vás tu nemusel nikdo zachránit,“ zavrčel k němu
tiše, že to mohl slyšet jenom on.
Harry ho probodl pohledem, ale neměl sílu na to, aby se s ním dohadoval.
Zavrčel něco ve smyslu pozdravu a odbelhal se pryč. Ploužil se chodbami, jak mu
odřená kolena a bolavá hlava dovolila.
Nakonec už byl tak vyčerpaný, že se musel posadit na jeden podstavec a chvilku
si odpočinout. Bylo to zvláštní, vždycky mu sice po tom bylo špatně, ale nikdy
ne takhle moc. Snape si už zřejmě nebral servítky a hrabal se mu v hlavě
pořádně.
Sevřel hlavu v dlaních a snažil se z ní dostat ty dotěrné hlásky.
„ …zatraceně, máš ho to naučit, ne ho rovnou zlikvidovat.“
„ Já ho učím. Nemůžu za to, že je naprosto neschopnej.“
„ Tobě to taky prve moc nešlo. Severusi, ono by stačilo, kdyby jsi mu vysvětlil
třeba různý druhy principu obrany a ne do něj rovnou ryl. No jo, jenže to by
bylo pod tvoji úroveň, že? Buď alespoň tak laskav a nech ho odpočinout, když
vidíš, že už nemůže.“
„ A ty buď tak laskavá a nekecej mi do toho. Kdo je jeho učitel, já nebo ty?“
„ Sám sis to vybral,“ odvětila. Chvilku bylo ticho. „ Dobře, uděláme dohodu. Já
ti do toho nebudu zasahovat, když ty nebudeš překračovat určitý hranice.
Platí?“
Hlasy se rozplynuly a Harryho konečně přestala bolet hlava. „ Zatraceně a ještě
by mi mohl někdo vysvětlit, co je tohle.“ Když se už cítil dostatečně
uklidněný, vydal se na kolej, kde lehl do postele a padl jako mrtvola.
Celý příští týden se vlekl v podobné ponuré náladě jako ten předchozí.
Nezměnilo se nic, ať už se to týká Rona a Hermiony, vztahu Snapea k jeho osobě
nebo třeba jejich nové učitelky obrany. Všechno bylo při starém. Jen o víkendu
to bylo ještě trošku horší, protože se Ron opět někam zašil, takže ho Harry
celý víkend neviděl a Hermionu vlastně taky. Ve středu přežil další hodinu
nitroobrany i když se mu zdálo, že si Snape Jeaniny rady nevzal moc k srdci.
Stejně jako minule se odploužil naprosto vyčerpaný.
Nastal pátek, poslední hodina. Všichni byli úplně vyřízení, ale při hodině
Lektvarů si nikdo nemohl dovolit být mimo. Sedli si společně do lavice (Harry
mezi Ronem a Hermionou.)
„ Tak jsem zvědavej, jak to dneska přežijeme,“ utrousil Harry. Nemohl se
dočkat, až tahle hodina skončí a on bude mít chvilku klidu. Oba jeho kamarádi
cosi zamručeli a dál si vybalovali věci.
Se zvoněním dovnitř vevlál profesor lektvarů se svým typickým vražedným
pohledem. Začal vykládat přípravu lektvaru Trvalého znehybnění a v celé učebně
zavládlo hrobové ticho přerušované jenom škrábáním brků. Snape potichu
přecházel po místnosti a diktoval šeptem zápis. „ …ale tento lektvar je poměrně
složitý a jeho příprava trvá velice dlouho. Je mezi vámi někdo, kdo by nám byl
schopen říci, proč jeho příprava trvá tak dlouho a jaké mohou být vedlejší
účinky?“ zeptal se do ticha.
Nikoho nepřekvapilo, že první zvedla ruku Hermiona. I když věděla, že jí Snape
bude ignorovat jako pokaždé. O to větší překvapení bylo, když druhá ruka ve
vzduchu patřila osobě, sedící Harrymu po druhé ruce.
„ Pane Weasley?“ řekl Snape chladně. Nebylo to vyvolání, ale spíše podiv nad
tím, že Ron zvedl ruku. Což se v lektvarech snad ještě nestalo.
Zrzek se postavil.„ Příprava tohoto lektvaru může trvat od dvou týdnů do tří
měsíců. Záleží na tom, jaké chceme, aby měl lektvar vlastnosti. Nejdůležitější
přísadou, kvůli které je příprava tak zdlouhavá, je Sedminový list. Je to
rostlina, která roste pouze na dvou místech na Zemi a tudíž je přísně chráněna.
Její vlastnosti jsou velice rozmanité, podle délky doby varu, doby louhování,
době, kdy byla rostlina natrhaná nebo podle látek, se kterými reaguje. Je to velice
účinná látka, která má mnoho využití, především ale v černé magii.
Mezi její vedlejší účinky může patřit padání vlasů, změna hlasu, změna barvy
očí nebo vyrážka,“ odříkal Ron s naprostou klidností. Hermiona na něho kulila
oči a Harry na tom nebyl o nic líp. Ron nikdy nebyl žádný Einstein, natož aby
takhle mluvil jako kniha, obzvlášť v lektvarech.
Snape na tom nebyl o nic líp než oni. Chvíli ho pozoroval ledovým pohledem a
poté mu položil další otázku. „Kdy je nejvhodnější doba k trhání Sedminového listu?“
Zřejmě počítal s tím, že Ron nebude znát odpověď.
Ten se však nadechl a začal mluvit dál. „ Na to jsou různé teorie. Některé jsou
pravdivé a jiné ne. Opět záleží na vlastnostech, které má lektvar získat.
Nejznámější je sbírání bylin o letním nebo zimním slunovratu nebo třetím úplňku
po novoročním novoluní.“
Snape na něho chvilku zíral a dal mu ještě jednu otázku. Ron ale v klidu
zodpověděl i tu.
„ Dobře, sednout.“
Nikoho nepřekvapilo, že mu nepřidal ani jediný bod, ale málokdy se stalo, aby
se to obešlo bez uštěpačných poznámek, zvláště pokud to byl někdo z Nebelvíru.
Snape byl zřejmě tak zblblý, že na ně zapomněl.Ron se posadil a Harry měl
takový divný pocit, že když si sedal, tak vrhl na Hermionu zvláštní pohled.
„ Rone, co to mělo znamenat?“ zeptal se Harry tiše kamaráda, když se dostali do
praktické části a všude bublaly kotlíky a klepaly nože.
„ Nic. Copak se nemůžu jednou prostě naučit?“ řekl Ron nevinně a dál se věnoval
svému lektvaru, který měli připravit. Harry musel uznat, že má pravdu. Prostě
se na to jednou podíval a zřejmě chtěl Snapeovi dokázat, že není tak blbej, jak
si o něm myslí. Ale stejně na tom Harrymu něco nesedělo.
Prošel společenskou místností, která byla docela plná, a chtěl se co
nejrychleji dostat do ložnice. Položil nohu na první schod…
„ Harry?“ ozvala se za ním Ginny.
„ No?“
„ Nevíš, kde je brácha?“
„ Nevím, copak on tu není? Vždyť šel z večeře přede mnou,“ svraštil čelo. „
Nevím, asi má zase nějakou tu „práci“,“ řekl ironicky. To byla totiž Ronova
častá výmluva v posledních dnech. Vždycky řekl, že má ještě nějakou práci.
Nechtěli se v tom nimrat. Bylo jim jasný, že to spíš dělá, aby nemusel být v
Hermionině společnosti moc často.„ Fakt nevím. Proč?“
„ Ale nic,“ mávla rukou zrzka a odešla se zase posadit ke krbu, kde na ni čekal
(jak jinak) Dean.
Harry zavrtěl hlavou a vydal se do ložnice. Tašku s učebnicemi hodil pod postel
a sebou hodil na postel. Pořádně se uvelebil na polštářku a vychutnával si tu
chvilku klidu. Rukou zajel pod polštář a slastně zavřel oči. Potom je ale opět
rychle otevřel. Posadil se a z pod polštáře vytáhl obálku. „ Co to sakra…“
Nejdřív si myslel, že to je obálka, ale teď zjistil, že to nikde nemá jakýkoliv
vstup dovnitř. Byl to jen nějaký kus papíru. Prázdného papíru…
Chvilku ho zkoumal, ale po chvilce ho začala pálit ruka. Měl opět ten samý
pocit, jako když se mi na dlani objevuje znak fénixe. Papír se potom začal
mírně…vrtět? I když by to nebylo možné, tak se papír rozložil a objevilo se na
něm několik úhledných řádků.
Harry,
O víkendu se koná zvláštní rada Řádu. Pokud se chceš zúčastnit, čekám tě přesně
o půlnoci ve Vstupní síni. Dej si pozor, ať tě nikdo nevidí, NIKOMU o tom
neříkej. Návrat bude v neděli večer.
Jean
P.S.: S McGonagallovou to je domluvený.
Chlapec si dopis přečetl a ten se poté vznítil.
Harry sebou hodil zpátky do peřin. „ Proč zrovna dneska,“ zanaříkal. Měl chuť
zavřít víka a spát až do neděle. Ale bylo mu jasné, že pokud by na tuhle radu
nepřišel, tak už ho nikam nepozvou.
„ Zvláštní rada? Proč? Děje se snad něco? – Třeba se budou projednávat ty útoky
Smrtijedů. Přece jen jich je nějak moc. – To je fakt. A za poslední týden
dalších pět. Začínají mě dost sr… - Štvát? – Jo, dá se to říct i tak. – Třeba
zjistili nějaké nové informace. Nebo se třeba už probral Brumbál. – Nebo
třeba…“ Harryho ty jeho mozkové pochody naprosto vyčerpaly a teď už mu začínala
klesat víka. Hlava mu spadla na stranu.
„ Ne…ne…nesmím usnout. - Nařiď si budíka a alespoň se trochu vyspi. Nebude se
jim zamlouvat, když budeš na radě chrápat,“ ozval se jeho vnitřní hlásek.
Natáhl se na stolek a vytáhnul něco, co se při troše fantazie dalo nazvat
budíkem. Natáhl hodiny na půl dvanáctou a zapadl zpátky do peřin.
Bylo to zvláštní, ale vždycky, jakmile se pohroužil do polospánku, tak se z něj
opět rychle vzbudil. Jakoby jeho tělo vědělo, že když usne, tak bude ze spánku
stejně brzy opět vytrženo. Nemohl usnout, ať se snažil, jak se snažil. Nakonec
to vzdal. Spakoval si svoje věci, který si bral sebou, hodil na sebe
neviditelný plášť a vyplížil se z ložnice.
Ve společence už naštěstí bylo jen několik sedmáků, kteří se věnovali sobě
navzájem a tak si ho nikdo nevšiml. Proplížil se hradem až k vstupní bráně a
vylezl ven. Měl štěstí, protože jednou málem narazil do Filche. Všiml si ho na
poslední chvíli. „Kdepak asi teď je můj Pobertův plánek?“
Měl teď jedinou myšlenku. Když už se nemohl vyspat, tak se alespoň pořádně
probudí. Byla sice půlka září, ale vládu stále ještě drželo léto, takže bylo
krásný teplíčko. Harry ze sebe sundal oblečení a vklouzl do chladivé vody
jezera. Za chvilku už neměl na spánek ani pomyšlení. Nechápal, proč se sem
nechodil koupat nikdy dřív. Byla to naprosto dokonalá relaxace.
Po delší době vylezl ven a podíval se na hodinky. Bylo něco málo před půl
dvanáctou. Hodil na sebe věci a vydal se k hlavní bráně, kde hodlal počkat na
Jean. Sedl si na schod a tašku hodil vedle sebe. Náhle se ozvalo slabé zavrzání
a dveře se pomalu otevřely. Harry nevěděl ani proč, ale něco mu říkalo, ať
hezky rychle zmizí. Skulil se do nejbližšího křoviska.
Vstupní brána se otevřela a ven vyšly nějaké postavy. V Harrym to zatrnulo.
Byly to opět postavy zahalené do dlouhých plášťů, až na to, že tentokrát byly
tři. Všichni měli tváře zakryté kápí.
Harry přemýšlel, jestli proti nim má zaútočit. Měl by sice moment překvapení,
ale stejně si moc netroufl. „Jsou tři na jednoho, to by nedopadlo dobře. –
Vždyť už jsi zvládnul i horší věci. – Ale stejně nevím…“ Rozhodoval se příliš
dlouho. Opět k nim přijel kočár a oni začali nastupovat. Harry se trochu
narovnal a chtěl se dostat alespoň kousek blíž ke kočáru. Testrál neklidně
zařehtal.
Poslední Smrtijed se prudce rozhlédl. Harry se naštěstí stačil schovat zpět do
křoví. Postava zmizela, dvířka zaklapla a kočár se dal do pohybu. Chlapec
zůstal skrčený a nebyl schopen pohybu. Teprve, když si byl jistý, že by ho
nikdo z kočáru neviděl, vylezl.„ Tak přece jen se mi to minule nezdálo. Byli
tady… v Bradavicích… už podruhý. Ale jak to? – Třeba je sem někdo pozval. –
Pozval? Blbost… jedině…jedině, že by v Bradavicích byl zrádce…ale kdo?“
„ Jsi tu brzo,“ ozvalo se za ním.
Prudce se otočil s napřaženou hůlkou…ale za ním nikdo nebyl. „ A ještě k tomu
začínám mít halucinace,“ proletělo mu hlavou. V další chvíli se před ním
objevila Jeanina hlava, když si sundala neviditelný plášť. Trochu od ní
odstoupil, ale hůlku nedal dolů. V hlavě mu to šrotovalo…
„ Co je? Co se na mě díváš jako na nepřítele?“ nechápala.
„ Co tu děláš?“ vypálil na ni.
„ Byla jsem u Hagrida. Museli jsme probrat něco kvůli Řádu, protože on na radu
nepřijde,“ vysvětlila a pohodila hlavou směrem k lesu. Opravdu se v Hagridově
chalupě svítilo. „ Co je? Děje se něco?“
„ Byli tu zase.“
„ Kdo?“ nechápala.
„ Smrtijedi. Teďka odtud odjeli. Byli tři,“ vypálil na ni. Zírala na něj jako
na blázna. „ Ty mi nevěříš, co?“
„ Věřím, Harry, věřím. Byla bych blázen, kdybych ti nevěřila, když to tvrdíš už
podruhý, že jsi je viděl, ale…“zarazila se. „ …nedokážu pochopit, jak se sem
dostali a co tu chtěli? Vždyť…Bradavice by proti nim měly být chráněný. Kde
jsou?“
„ Odjeli. Kočárem, stejně jako minule.“
„ Tak teďka už jsou tím pádem pryč. Nedá se nic dělat, pojď, musíme už jít.
Tohle vyřešíme jindy,“ pokývla mu hlavou a šla přivolat kočár. Harry popadl
tašku a společně nastoupili do přistaveného kočáru. Cestou nemluvili. Za hranicí
Bradavic se přemístili na ústředí.
V kuchyni bylo jen pár lidí. Moody s Remusem a manželé Weasleyovi.
„ Harry, drahoušku.“
„ Párkrová? Potter?“ změřil si je Pošuk zkoumavým pohledem.
„ Jsme poslední?“ zeptala se Jean. „ Dřív to nešlo.“
„ Nejste. Někteří přijdou až zítra. Porada se odkládá na ráno. Polovina jich už
odpadla,“ řekl jim Remus „A jak se tak na vás koukám, tak je budete
následovat,“ dodal s úšklebkem směrem k Harrymu, který už sotva pletl
nožičkama.
Harry ze sebe dostal úsměv. „ To jsme mě taky mohli nechat vyspat,“ zabručel a
vydal se rovnou ke dveřím, aby se dostal do pokoje.
„ Harry, druhý pokoj by měl být volný, je tam jenom Charlie a Kingsley. Můžeš
si lehnout tam,“ řekla mu paní Weasleyová mile. Chlapec kývl, jako že rozumí a
odešel z kuchyně. Ještě zachytil poslední slova dalšího hovoru… „ Jean, běž si
taky lehnout.“
„ Děkuju, Molly, ale když je rada až zítra, tak stihnu zařídit ještě pár věcí,“
odmítla Jean.
„ Ale…“ Potom se už ozvalo jen vzplanutí plamenů.
Harry zavřel dveře, vylezl do pokoje, hodil sebou na první postel, která mu
přišla pod tělo a usnul jako nemluvně…
„ VSTÁVAT!“ rozlehl se celým domem, sotva odbyla sedmá hodina ranní, Moodyho
dotěrný hlas, zesílený na nejvyšší obrátky. Probral spolehlivě všechny.
Harry zasténal a posadil se. Ve stejnou chvíli se z postelí hrabali i ostatní
nocležníci.
„ VSTÁVAT!“ Ozvalo se znova.
„ Dejte mi někdo špunty do uší nebo mu zavřete hubu,“ zabručela Jean rozespale
a dala si přes hlavu polštář. Harry si vůbec nevšiml, kdy přišla.
Všichni se vyhrabali a vydali se rovnou dolů.
„ To je proti pánu Bohu, vstávat takhle brzo,“ utrousila Jean, když scházeli po
schodech.
„ Jo, holka, kdyby jsi neponocovala a nechodila spát ve čtyři ráno, tak se ti v
sedm vstává líp,“ rýpnul si Charlie. Dívka se na něho zašklebila a dál už
mlčeli. V kuchyni už bylo starší osazenstvo Řádu, čili Moody, Kopál,
McGonagallová, Remus, Ronovi rodiče a teď se tam začali trousit i další.
Někteří ještě obsadili umývárnu, někteří si vyčarovali něco k snědku a vůbec to
kolem vypadalo jako někde v přeplněné ubytovně.
Harry s ostatními se posadil ke stolu a Molly jim donesla snídani. Jean si
opřela hlavu o stůl a vypadala, že to každou chvíli zalomí.
„ Nespi,“ šťouchnul do ní Charlie.
„ Nech mě,“ zabručela, ale mladý muž do ní neustále šťouchal.
„ Nebude se jim moc zamlouvat, když tady budeš chrnět.“
Unaveně zvedla hlavu. „ Ježíši, co já bych teď dala za pořádnýho panáka na
probuzení,“ postěžovala si.
„ A proč…No jo, ty nemůžeš, co?“ rozlil se mu na tváři škodolibý úsměv. „ Jinak
by se nám narodil malej alkoholik,“ zavtipkoval.
Jean po něm hodila další ksicht a odešla ke dřezu. Naplnila ho celý vodou a
potom do něj strčila hlavu. Kompletně celou. Kluci si vyměnili nechápavé
pohledy a dál jí pozorovali. Čím déle tam byla bez nádechu ponořená, tím menší
byl v místnosti hluk. Harry už sledoval na hodinkách, jak je tam dlouho. „
Hele, minuta,“ kouknul na Bill a v hlase mu zněl náznak obavy.
„ Hele, vsaď se, že ta tam usnula,“ řekl Charlie a naklonil se k Harrymu, aby s
ním koukal na hodinky. V kuchyni vládlo naprosté ticho.
„ Není už tam nějak dlouho?“ zeptal se Harry do ticha. Vteřinu na to se její
střapatá hlava konečně zvedla. Řádně se nadechla a protřela si oči. Vypustila
vodu a naprosto v klidu si sedla zpátky na místo. „Na koho se čeká?“
Několik lidí si odechlo, pár se jich zasmálo.
Charlie pro ni vyčaroval ručník a hodil jí ho kolem krku. „ Ty seš cvok. Co jsi
tam prováděla?“
„Hrála piškvorky, normálně,“ vysvětlila a dál už mlčela, protože předstoupil
Lupin a sjednal si ticho.
„ Takže, děkuji všem, kteří přišli na další zvláštní poradu. Jedná se spíše o
seznámení s novými skutečnostmi. Varuji předem, že máme na projednání mnoho
zpráv…a bohužel je jich velmi málo dobrých,“ tvářil se neobyčejně vážně.
Kuchyní to zašumělo.
„ Bezva, díky za zvednutí nálady,“ zabručela Jean vedle Harryho.
„ Nejdřív tu dobrou zprávu. Je jediná a tak to bude rychlejší. Brumbál se před
týdnem probral a byl schopný normální komunikace, takže jsme se dozvěděli
některé zajímavé informace. Příkladně to, že po něm nechtěli nic jiného, než
vědět místo ústředí, takže jiné informace nebyly vyzrazeny, a podle léčitelů
bude moci být Brumbál brzy propuštěn do domácího léčení. Tady ovšem všechny
dobré zprávy končí,“ reagoval Remus na úlevné vydechnutí všech.
„ Tedy dále, útoky Smrtijedů se v posledním týdnu pořádně rozrostly. A počet
obětí od minulého léta je…“ trochu se zarazil. „ Velmi vysoký,“ dodal.
„ Vysoký?“
„ I s oběťmi, o kterých si myslíme, že je zabili Smrtijedi, to je…kolem sto
deseti lidí. Z čehož minimálně třetina za poslední dva měsíce,“ řekl tiše.
Kuchyní to zašumělo. Mávl hůlkou a nad stolem se objevila veliká mapa Anglie a
na ní spousty barevných teček. „ Červené tečky značí místa, kam byly směřovány
útoky. Modré jsou místa za poslední týden. Jak vidíte sami, tak útoky jsou
roztroušeny všude. Takže Smrtijedi útočí naprosto nesystematicky a náhodně…“
„ Remusi, Smrtijedi nejsou blbí, musí být mezi těmi místy nějaká spojitost,“
přerušila ho Jean.
„ Slečno Párkrová, pokud nějakou spojitost zjistíte, dejte nám vědět,“
odpověděla nevrle za vlkodlaka bradavická profesorka. Oslovená něco zabručela a
dál už radši mlčela.
„ Jak už bylo řečeno, tak nevíme, jaká je mezi těmi místy spojitost a proto ani
nevíme, kde bude další útok. Proto vás žádám o maximální bezpečnost a
připravenost na jakoukoliv situaci,“ ujal se slova Moody. „Nezapomínejte, že
kdokoli může být Smrtijed a tak radši nevěřte nikomu, kdo…“
„ Pošuku,“ ozval se rozmrzele Kingsley. „ Jsme na poradě a ne na tvojí
přednášce o bezpečnosti.“
„ S tím souhlasím,“ řekl jeden mladík. „ Mám ale ještě jeden dotaz, jak to, že
nemáte zprávy o dalších akcích, když tam máme svýho špeha?“ zeptal se a vrhl
chladný pohled na Snapea.
Ten zůstal ledově chladný. „ Odpověď je velmi jednoduchá. Pán zla k sobě
stáhnul jen své nejvěrnější a s nimi pořádá tyto akce. Občas k sobě vezme
někoho dalšího, ale ne často. Zřejmě cítí zrádce a proto je velmi opatrný.“
„ Nebo hledá něco, o čem nechce, aby věděli i ostatní,“ zabručel Kopál.
„ Dobře, teda dál. Od včerejšího dne probíhá jednání Starostolce, aby byl
zvolen nový Ministr kouzel. Zájemců není moc a ti co jsou…ehm…jsou jaksi ještě
neschopnější a pro naší věc nevhodnější než Popletal. Molly, promiň,“ otočil se
Remus na paní Weasleyovou, která jen sklopila hlavu.
„ Co tím myslel?“ zeptal se Harry Billa.
„ Náš milovaný Percánek kandiduje na ministra,“ zabručel. „ Jestli to místo
dostane, tak si já půjdu hodit mašli.“
„ To by bylo dobrý, kdyby to získal, ne? Měli by jsme tam někoho z Řádu,“
nechápal Harry.
„ To sice jo, ale Percy by se na nás vykašlal a byl by schopný nás ještě ke
všemu vyzradit,“ vysvětlil mu Percyho starší bratr.
„ …výsledky budou známy zítra. Snad. Doufejme, že se na to místo dostane nějaká
inteligentní osoba. Teď bych poprosil některé zvědy, aby předali radě
informace,“ pokynul Remus Billovi a sedl si.
Bill jim předal některé zprávy ohledně ministerstva ve Francii a posadil se.
Potom následoval Charlie, Luci, Jean (zpráva od Hagrida), Mundungus a další…
O každé zprávě se dlouho debatovalo, ale většina z nich nebyla příliš zajímavá
nebo potěšující. Zjistilo se třeba, že se Smrtijedi až moc zajímají o určité
nelegální přísady. To byl úkol pro Mundunguse, který měl zajistit přes
obchodníky, aby se k těm přísadám nedostali nebo aby je sám skoupil dřív než
Smrtijedi. Jednoduché, ale účinné.
Harrymu se už pomalu začala klížit víčka a Jean už to zalomila s hlavou na
stole. Poledne se už dávno přehouplo a stále se ještě dohadovali o nějakých
záležitostech. Harry spíš jen poslouchal a moc se do toho nepletl.
„…dobře, tak jako tak by se to mělo zkusit. Má ještě někdo něco?“ zeptal se
Remus, když prodiskutovali poslední zprávu. „ Ne? Myslím, že je na čase,
abychom to rozpustili. Zprávy z Kruvalu a Irska přijdou nejdříve zítra, takže
už je to myslím vše. Přeji hodně štěstí a buďte ostražití,“ dokončil a sbalil
mapy i pergameny. Všichni se zvedli ze židlí a začali se trousit pryč.
„ To zase byla zábava,“ utrousila Jean.
„ Ty si nestěžuj, vždyť jsi polovinu prospala.“
„ Kdyby jsi nekecal. Nespala jsem ani minutu. Ne že bych to nepotřebovala,“
dodala. V kuchyni jich zůstalo jenom pár. Molly okamžitě udělala něco k jídlu a
všichni se s chutí zakousli. Bill a Charlie ještě probírali nějaké plánky se
svým otcem a Jean se zase dala do řeči s profesorem Snapem.
„ Tak já jdu dospávat noc,“ protáhl se Charlie. „ A jak koukám, Harry půjde
jistě milerád se mnou,“ dodal, když Harry zívnul na celé kolo. Chlapec přikývl.
„ Jean jdeš taky?“
„ Kolik je? Půl čtvrtý. Ne, mám ještě nějakou schůzku,“ zvedla se od stolu.
„ Schůzku?“ zvedli kluci svorně obočí.
„ Jo, schůzku,“ ušklíbla se. „ Dobrou noc a s večeří na mě nečekejte, nevím,
kdy se vrátím,“řekla jim hnědovláska, popadla cestovní plášť a zmizela pryč.
Harry se o to nezajímal. Chtěl jen jednu věc- do postele…
Když se Harry probudil, byla už noc. Přesněji řečeno, byly tři hodiny ráno.
Spal skoro dvanáct hodin a tak se mu už nepodařilo usnout. Vylezl z pelechu a
vydal se rovnou do kuchyně. Ani ho nepřekvapilo, že tam někdo je. A už vůbec ho
nepřekvapilo, že to je Jean.
„ Brý ráno,“ usmála se na něho, i když kruhy pod očima dávaly jasně znát, že jí
moc do smíchu není.
„ Co tu děláš?“ zeptal se a rozhlédl se po kuchyni. Všude byly všemožné staré
knihy, pergameny, letopisy a různé dokumenty. Na stole ležela obrovská mapa
Anglie se spoustou malinkatých barevných vlaječek.
Neodpověděla. „ Spala jsi vůbec?“
Zavrtěla hlavou. „ Ne, mám moc přeplněnou hlavu na to, abych usnula,“ zívla.
„ Co zkoumáš?“
„ Snažím se zjistit, proč jsou ty útoky tak divný. Musí mezi nimi existovat
nějaká spojitost,“ zamračila se na mapu.
„ A co když neexistuje?“ zeptal se. Jean se na něho podívala a potom zavrtěla
hlavou. Harry se naklonil nad mapu a chvilku jí zkoumal. „ Co tě napadá?“
„ Mě už nic. Už nedokážu normálně uvažovat, ale nemůžu to dostat z hlavy.“
Dlouhou dobu jen mlčeli. Jean sem tam prohledala nějakou knihu a zase jí
zaklapla.
„ Co si myslíš, že by mohli hledat?“ zeptal se Harry po době mlčení.
„ Hledat?“
„ Někdo přece odpoledne říkal, že třeba něco hledají. Něco, o čem nemá vědět
moc lidí a proto… neútočí všichni Smrtijedi,“ dodal a sledoval její zamyšlený
obličej.
„ Na tom něco bude, ale co by…mohli…hledat,“ opřela se o stůl a sledovala
malinkaté praporky. Harry chvíli přemýšlel o věci, kterou by on na Voldemortově
místě hledal. „Co by to mohlo být?“ Jedna věc ho napadla.
„ Co třeba…“ začal Harry a žena k němu zvedla oči. „ …Zbraně nejmocnějších?“
dokončili společně.
Žena začala prstem ukazovat na různá místa a něco si brblat. Potom popadla
jednu knihu a horečně v ní listovala. Drahnou chvíli mlčela a jen kontrolovala
některé údaje na mapě a v knize.
„ Harry, ty jsi génius,“ usmála se na něho. „ Podívej,“ podala mu obrovskou
starou knihu. Na stránce, kterou mu ukazovala, byla mapa Anglie, ale asi z
pátého století před Kristem.
„ Vidíš ty veliký černý body tam? To jsou sídla mocných mágů. Dneska už z těch
hradů nezbylo víc než základy, ale ve sklepeních byly vždycky nejlepší skrýše,
ve kterých by mohly být ukrytý. Jak to, že mě to nenapadlo dřív? Když se
podíváš, tak se ty místa skoro shodují s místy, kde jsou nejčastější útoky.
Zkrátka a dobře jsi našel tu spojitost,“ usmála se na něho smutně.
„ A ty ostatní útoky? Ty, který nejsou v těch místech?“ zeptal se Harry a
ukázal na několik samostatných teček.
„ Zástěrka,“ odvětila suše. „ Odvedení pozornosti. Protože domy na místech těch
starých hradů byly zničeny. Na ostatních místech ne.“
„ Takže jsme to vyřešili. Víme, co chtějí, to je bezva, ne?“ rozzářil se Harry.
„ Sice teď víme, co chtějí, ale taky víme tak na 90%, že jdou po těch knihách…a
to bych jako dobou zprávu nepočítala,“ řekla s vážností v hlase a Harryho
naplnila taková pochmurná nálada. „ Tak jako tak to musíme oznámit, bohužel
nevím, kde teď Remus nebo Moody jsou, takže to necháme na ráno. Teďka s tím stejně
nic neuděláme. Můžeme se jenom snažit, ty místa trochu víc hlídat a čekat, kdy
znovu zaútočí.“
„ A když už nezaútočí. Když už to…našli?“
„ Tak jsme…ty víš kde,“ mávla hůlkou. Knihy se složily na hromadu a mapa se
zabalila.
„ Kolik máme hodin? Sakra, ono už je pět pět. Zase přijdu
pozdě. Musím jít. Mám schůzku,“ popadla svůj plášť.
„ Schůzku v pět hodin ráno?“ zvedl Harry obočí.
Naklonila se trochu blíž. „ Překupníci si nedávají spicha v pravý poledne v
kavárně na náměstí, Harry,“ šeptla k němu a za chvilku byla pryč.
„ Překupníci?“ Nechtěl to řešit. Sedl si ke stolu, našel si něco k snídani a
začetl se do jedné knihy.
Bylo k poledni, když se vrátila. Mezitím se do kuchyně přitrousili všichni,
kteří tam nocovali. Harry řekl Remusovi, na co přišli a tomu se Smrtijedí plány
ani trochu nezamlouvali. Paní Weasleyová měla konečně čas se zeptat, jak se
mají její dětičky na škole a Bill s Charliem taky vyzvídali i když z trošku
jinýho úhlu pohledu než jejich matka. Harry jim všechno řekl, jen některé věci
JAKSI opomenul.
Plameny se rozzářily a dovnitř vpadla Jean.
„ Jean? Neříkej, že jsi až do teď pořád měla schůzku,“ otočil se k ní nejstarší
zrzek.
„ Pořád ne. Ale zase,“ odpověděl mu Harry. Jean si jich nevšímala. Tiše se o
něčem dohadovala s Remusem a Pošukem. Nakonec všichni kývli a ona zase zmizela.
Dřív než se na něco stačili zeptat, už byla zpátky i s další ženou.
Ta byla oblečená do dost ošuntělých, potrhaných svršků, vlasy měla dlouhé a
světlé a vypadaly hodně zanedbaně.Výraz očí byl prázdný a trochu vyděšený,
tváře pobledlé a propadlé. Celkově se zdála, jakoby hodně dlouho držela
hladovku. I když musela být mladá, vypadala jako stoletá zombie.
Harry už jí určitě někde viděl, ale nemohl si vzpomenout, kde.
„ Tohle je Enien Rút Trebeliová,“ představila jí Jean a Harrymu secvaklo, proč
vypadá jakoby utekla z koncentračního tábora. „To je přece ta ženská, jak
nevinně seděla ve vězení.“
„ Ta z Azkabanu?“ zeptal se Artur a měřil si jí pohledem.
„ Ano, přesně ta. Souhlasila, že by se k nám chtěla přidat, ale nejdřív by se
potřebovala trochu vzpamatovat. Molly, mohla bych jí tady nějakou dobu nechat,
že ano?“ zeptala se Jean. Ronova matka si ženu nedůvěřivě prohlížela. „ Molly,
byla nevinná,“ šeptla hnědovláska směrem k ženě, když se k ničemu neměla. Té to
zřejmě stačilo a neznatelně přikývla.
„ Brumbál už jí viděl a souhlasí s její přítomností tady,“ otočila se směrem k
Moodymu, který seděl ukrytý v rohu a začal něco brblat. „ Takže se proti ní
opovaž použít jediný zkoumací kouzlo,“ zavrčela.
Nově příchozí si jejich rozhovoru nevšímala. Stála bez hnutí, těkala vyděšeně
očima sem a tam a vypadalo to, že každou chvíli uteče.
„ Dobře, Enní,“ upoutala Jean opět její pozornost. „ Tady pár dní zůstaneš.
Molly se o tebe postará,“ ukázala na paní Weasleyovou a ta kývla na znamení
pozdravu. „ Nemusíš se jí bát, nic ti neudělá,“ mluvila mile a jasně. Zubožená
žena mírně přikyvovala i když zděšení jí neopustilo. „ Tohle je Artur Weasley,
její muž a nejstarší synové Bill a Charlie. Zbytek rodiny ti představím jindy,“
všichni oslovení kývli na pozdrav a Enní jim ho oplácela. Neřekla však ani
slovo. „ Tohle je Remus Lupin, tohle Harry a támhle je…“
„ Harry Potter?“ zeptala se tiše. Její hlas zněl, jako by ho hodně dlouho
nepoužívala. Přešla kousek blíž a Harry se postavil, aby se s ní mohl seznámit.
Ona se mu však vrhla kolem krku. „ Děkuju, děkuju, děkuju,“ šeptala a do očí jí
vhrkly slzy. Dala mu velkou pusu. „ Děkuju.“
Potom jí Jean mírně odtrhla, protože Harry byl úplně ztuhlý. Teprve potom mu
seplo, že on chytil toho Smrtijeda, který se přiznal k „jejím“ vraždám.
Nechápal ale, jak se to dozvěděla. „Není za co,“ koktl.
„ Dobře a poslední, kdo tu je…Alastor Moody,“ ukázala Jean na osobu sedící v
rohu. Pošuk konečně vyšel ze stínu a ženě se zorničky roztáhly zděšením.
„ Jděte ode mě! Slyšíte. Nechte mě bejt, já se tam nevrátím,“ drmolila a
couvala dozadu. Málem zakopla o židli, ale couvala dál. Nikdo nechápal, co se
děje. Enien narazila na zeď a už neměla kam couvat. Začala se nekontrolovatelně
klepat.
„ Klid, Enní, klid. Nikam tě neodvede. Je s námi, uklidni se, nikdo ti tady
neublíží,“ třásla s ní Jean, ale žena na ní nereagovala a dál zírala na Moodyho
se slzami v očích. „ Neublíží ti. Enní!“ Hnědovláska na ni musela radši použít
nějaké kouzlo, aby jí uklidnila. „ Molly, mohla by jsi jí, prosím tě, odvést
nahoru?“
Oslovená přikývla a odvedla ženu z kuchyně. „ Pojď, drahoušku.“
„ Mohl bys mi to vysvětlit?“ vypálila na Pošuka jakmile zaklaply dveře. „ Jak
to, že tě zná? A proč z tebe má takovej panickej strach?“
Pošuk mlčel.
„ Cos jí udělal?“ snažila se Jean mluvit klidně.
„ Měl jsem jí tenkrát na starost,“ odvětil suše.
„ Na starost? A co si jí udělal?“
„ Nic.“
„ Pochybuju, že by se tě bála, jak čert kříže, kdyby jsi jí jenom hlídal,“
křikla na něj, ale potom se zarazila. „ Tak to jsi byl ty. Ty jsi jí mučil, že
je to tak? Ty jsi z ní doloval to přiznání.“
„ Mučil?“ vypálil Artur a Remus dohromady. „ Mučení bylo již dávno zakázáno.“
„ Někdo na to zřejmě zapomíná, že?“ probodávala Jean Pošuka pohledem a z očí jí
šlehaly plameny.
„ Byl to normální vyslýchací postup,“ odvětil bystrozor klidně.
„ Normální vyslýchací postup, kterej jí děsí ještě po deseti letech? Moody,
kdyby jsi nebyl dobrej kouzelník a nebyl na naší straně, tak tě na místě
zabiju. Ale varuju tě, jestli se na ni jenom křivě podíváš, tak se neznám,“
zavrčela mu do tváře. Byla rozzuřená do běla. „ A teď radši zmiz,“ sykla.
„ Ty mi nemáš co poroučet, Párkrová,“ řekl s klidem.
„ Nedráždi jí,“ varoval ho Remus, když viděl, jak sevřela pevněji hůlku. Alastor
jí chvilku pozoroval, potom popadl plášť a zmizel.
„ Hajzl zkurvenej,“ ulevila si Jean. „ Jak já ho nesnáším." Několik lidí
přikývlo.
„ A odkud jí znáš?“ zeptal se jí klidně Remus.
Sedla si ke stolu. „ Vlastně jí neznám. Když jsem jí viděla v novinách, tak
jsem si říkala, že ta by mohla mít důvod se k nám přidat. Počkala jsem, až jí
propustěj… protože to taky byla dlouhodobá záležitost… a potom jsem jí nabídla,
jestli by nechtěla k nám. Neměla kam jít, tak jsem jí nechala u sebe. Trochu
jsem si jí získala a něco z ní dostala i když se strašně bojí a skoro nemluví.
Celou dobu brblala o někom, kdo z ní doloval přiznání. Mě nenapadlo, že to byl
Pošuk. Teprve teď mi došlo, že v tý době ještě pracoval na ministerstvu.“ Ještě
zabrblala něco na Moodyho adresu a dál mlčela.
Dolů přišla Molly. „Nechala jsem jí nahoře. Byla dost vyděšená, ale snad usne.
Je divný, že vůbec nic neřekla,“ strachovala se.
„ To se ani nedivím,“ zavrtěl Remus hlavou.
„ Co s ní teď bude?“ zeptal se Harry.
„ Hlavně musí dostat čas. I když to nevypadá, tak má všech pět pohromadě, jen
se potřebuje trochu vzpamatovat z tý hrůzy v Azkabanu. Molly, vím, že toho máš
moc, ale mohla by ses o ní trochu postarat? Stačí nějaký jídlo a klid, ona
přijde, když bude něco chtít. Jen bych tě poprosila, abyste jí pokud možno
nenechávali samotnou, pokud to nebude naprosto nemožný. Nemusíte s ní mluvit,
ale aby nebyla sama.“ Molly kývla.
„ Já s ní když tak zůstanu. Stejně se pár dnů budu zase pohybovat tady,“ řekl
Remus. "Vím, co dělat. Sirius byl zpočátku taky podobnej."
„ Kolik jí vůbec je?“ zeptal se Charlie. „ Nedá se to odhadnout.“
„ Dvacet…šest, myslím,“ odvětila Jean.
„ Azkaban s ní udělal divy. Jak dlouho že seděla?“
„ Skoro devět let,“ řekla Jean.
„ Počkej, počkej. Chceš mi říct, že jí zavřeli ještě jako nezletilou?“ valil
oči Remus.
Žena přikývla. „ Tenkrát se nikdo neptal, jestli je vinná nebo nevinná. Prostě
proti ní byly důkazy a i když byly nepřímý, tak se tím nikdo nezabýval.
Stejně jako u Siriuse. Bez soudu byla prohlášená za Smrtijeda a odsouzena na
doživotí.“ Přejela pohledem po jejich vyděšených tvářích. „ I když to je
naprostá hovadina, protože jako nezletilý se nemůžeš stát Smrtijedem.“
„ Jak to?“
„ Voldemort do svých řad nepřijímá někoho, komu ještě nebylo sedmnáct. Ne jako
plnoprávnýho Smrtijeda,“ vysvětlila. „ Jenže tím se jaksi nikdo nezabýval.“
„ A jak to ty víš?“
Tahle otázka napadla i Harryho. Sklouzl pohledem na Jean.
Ta chvíli mlčela a poté klidně odpověděla. „ Prostě to vím.“ Obrátila se na
Harryho. „Běž si pro věci, už půjdeme.“
Harry se zvedl a odešel nahoru pro věci.
„ Záleží ti na ní moc?“ ptal se Remus, když se Harry vrátil.
„ Ta holka si nezasloužila, aby nejlepší léta svýho života strávila nevinně za
mřížema. Chci jí pomoct.“
„ Chápu tě. Pomůžu ti, jak jen to půjde. Byl jsem Siriusův přítel, vím, jak se
cítil, když tam byl. A ke všemu nevinně."
„ Strašně jsem mu chtěla pomoct, ale nevyšlo to. Chci to zkusit alespoň u ní,“
odvětila. Potom se vrátili zpět do Bradavic…