30. kapitola - Do jámy lvové...
V pondělí byl Harry celý den trochu roztěkaný. Měl sice vymyšlené nějaké ty výmluvy pro případ, kdyby někdo vyzvídal, kde byl celý víkend, ale stejně doufal, že se o to nebude nikdo zajímat. Štěstěna mu přála. Nikdo se ho na to ani nezeptal.
V novinách byla další zpráva o útoku Smrtijedů, což nikomu na úsměvu nepřidalo. Hlavní zprávou dne však bylo, že novým ministrem (tedy ministryní) se stala Amélie Susan Bonesová, za velkého oslavování její neteře Susan.
Jak se Harry posléze dozvěděl, byla to pro Řád ta nejlepší varianta, v kterou skoro ani nedoufali, protože s ní se dá alespoň rozumně domluvit a jak prohlásil Bill; „ Ta alespoň rozezná hrot hůlky od jejího držadla.“
Harrymu se to taky zamlouvalo, protože si uvědomil, že má teď u ministra kouzel malinkatou protekci. (A to se v jeho případě více než hodilo.)
Týden uběhl celkem v klidu a opět nastal víkend. Stejně jako minule našel na posteli vzkaz…
Bylo půl páté ráno (nekřesťanský čas), když Harry klepal na dveře Jeaniny ložnice. Chvíli bylo ticho a poté se dveře s mírným vrzáním pootevřely. Chlapec nakoukl dovnitř a hned mu bylo jasné, že tím „otvíračem“ byl Blas. „ Nazdárek, Blasíku,“ podrbal ho za ušima a přivítal se se psem, který radostně vrtěl ohonem. „ Kdepak máš paničku?“ Harry se rozhlédl po pokoji, ale nikde jí neviděl. Alespoň se tu porozhlédl. Veliká postel s nebesy byla řádně rozházená, v rohu stála pootevřená skříň, stůl se prohýbal pod esejemi, knihami a pergameny. Přes křesla bylo přeházené oblečení a pod jedním se povalovaly asi čtyři boty a všechny úplně jiné. Pod oknem měl Blas svůj útulný pelech a misky na žrádlo. To jediné vypadalo, že to je rozházené schválně.
Tak jako tak bylo Harrymu jasné, že si tahle ženská na pořádek zrovna nepotrpí. Mírně se pro sebe ušklíbl. „ Kdyby tohle viděla teta Petunie, tak by jí švihlo.“ Bylo to zvláštní, ale při vzpomínce na své příbuzné Harryho trochu bodlo u srdce. Nebyl to ani tak smutek, jako spíš vztek.
„ Haly?“ozvalo se za ním. Oslovený se otočil a zjistil, že na něj Jean kouká z dveří koupelny. Celou pusu měla od pěny a mezi zuby svírala kartáček. „ Ty huš heš tahy? Pochej chíli.“ A zase zmizela. Blas si opět vynutil Harryho pozornost a tak začal psa trochu provokovat.
„ Promiň. Zaspala jsem,“ vyšla žena z koupelny a utírala si tvář do ručníku. „ Měli bychom si pospíšit.“
„ Ono se něco děje?“ zeptal se se zvednutým obočím.
„ Snad ne. Ale nějaká práce se pro nás určitě najde. Ještě tohle…hůlku…kde je ten plášť?... Sakra, tady je bordel,“ zaklela a porozhlédla se po vlastním pokoji. „ No co, uklidím, až budu mít čas,“ mávla nad tím rukou. Chvíli se přehrabovala v nějaké hromadě, až našla to, co hledala. „ Fajn, tady to je,“ popadla svoji tašku a hodila přes sebe cestovní plášť. „ Jdeme?“
Harry kývl. Ještě se rozloučili s Blasem a potom se vydali ven z hradu. Nasedli do jednoho kočáru a pomalu se kodrcali ze školních pozemků.
„ Harry?“ ozvala se Jean po chvíli.
„ Hm?“ odtrhl oči od okénka.
„ Ještě pořád by jsi chtěl se učit ty kouzla?“ zeptala se.
„ Jasný!“ odpověděl okamžitě. „ Ty by jsi byla ochotná mě učit?“
„ Moc ráda,“ usmála se na něho. „ Ale nemysli si, nemůžu tě naučit víc, než co sama umím a toho není moc. Ale alespoň něco. Kdy máš čas?“
„ V podstatě pořád. Teď když nejsem v týmu,“ sklopil oči. „ Tak vždycky…kromě středy, samozřejmě.“
„ Ano, to je mi jasné. Středu a čtvrtek bych vyloučila, protože po tý nitroobraně jsi asi dost vyčerpanej. Ani se ti nedivím, taky jsem to nesnášela. To vyčerpání bylo strašný. Ale když se to naučíš, tak to stojí za to. Co třeba pondělí?“
„ Jo, klidně. Mě by nitroobrana i bavila, kdyby mě to neučil takovej d…“ trochu se zarazil,
„ špatnej učitel jako je Snape,“ dodal. Ženě bylo jasné, že chtěl říci něco jiného.
„ Ano, Severus si v jistých ohledech nebere servítky, což je někdy dobře a někdy ne. U vás dvou je problém, že když se nemůžete vystát, tak se asi těžko domluvíte…“
Na ústředí se dostali něco po čtvrt na šest.
„ Jdete pozdě,“ přivítal je Moody „mile“. Oba dva něco zamručeli a přisedli si k ostatním v kuchyni.
„ Jak jsem už řekl,“ pokračoval Remus, když se oba usadili. „ Včera jsem dostal zprávu, že se Albus cítí už dostatečně zdráv na to, aby odešel z nemocnice. Dnes ho máme vyzvednout přemístit ho někam, kde se bude moci dál zotavovat. Společně jsme se usnesli na tom, že nejbezpečnější místo budou Bradavice a Albus sám souhlasil, že se tam chce vrátit. Bill, Kingsley a já se o něho postaráme. Vy dva, chcete jít s námi?“ otočil se na ně Remus. Vyměnili si tázavé pohledy a potom přikývli. „ Jestli se nenajde nic jiného,“ řekl Harry.
„ Dobře, máme tam být na poledne.
Teď dál. Zprávy. Náš prostředník z Irska zatím nepřinesl žádné jasné zprávy, na kterou stranu se Irská asociace hodlá přiklonit nebo jestli hodlá zůstat neutrální. V Belgii to taky nevypadá zrovna růžově. Všichni si myslí, že Voldemort je čistě záležitost Anglie a jich že se to netýká. Asi jim nedochází, že Voldemortovi špehové mají prsty mnohem dál než jsou hranice Anglie. A bohužel ani od nového kruvalského ředitele nepřišly žádné uspokojivé zprávy. Snad jediné uspokojení je v tom, že někteří obři přislíbili, že se nepřidají k Voldemortovi, pokud jim budeme poskytovat určité… suroviny,“ dořekl Remus do naprostého ticha.
Harry se tiše zeptal Jean, co se stalo s Karkarovem, že už neučí v Kruvalu. Jednoduchým gestem, přejetí prsty přes krk, mu naznačila, že drahý bývalý Smrtijed už čichá ke kytičkám zespodu a někdo mu k tomu nejspíš dopomohl.
Ještě nějakou chvíli se bavili o novinkách, které nebyly nijak uspokojivé a potom se někteří odebrali do práce nebo na své stanoviště. Pro ty, kteří zůstali, připravila Molly vynikající snídani.
„ Enní, by se taky měla najíst,“ řekla náhle Ronova máma.
„ Já pro ni dojdu,“ zvedl se okamžitě Lupin a odešel z kuchyně.
„ Jak jí je?“otočila se Jean na Molly.
Vzdychla. „ No..žádná sláva. Skoro nemluví, moc nejí…pořád je vystrašená a každou noc křičí ze spaní. Nevím, no. Snažím se jí pomáhat, ale potřebuje hlavně čas. Snad to nějak půjde.“
Za chvíli přišli. První dovnitř vešla Enní, ale po dvou krokách ztuhla. Přejela celou kuchyni vyděšeným pohledem a potom začala pomalu couvat ven.
„ No tak, neboj. Nic ti neudělají,“ povzbudil jí Remus a jemně jí postrčil zpět do kuchyně.
Enien byla pořád stejně vyděšená, ale jinak naprosto jiná. Vlasy měla ostříhané a stažené do copu, obličej už neměla tak strašně bledý (i když kruhy pod očima dávaly jasně najevo, že toho moc nenaspí) a ani tváře už nebyly tak moc propadlé. Harry musel přiznat, že pokud ještě něco přibere, aby nebyla taková vychrtlina, tak z ní bude moc pěkná holka.
„ Ahoj,“ hlesla tichounce, jako malý studentík poprvé ve škole a nervózně přisedla ke stolu. Molly před ní postavila talíř se snídaní, ale ona stále jen těkala očima po kuchyni.
„ Azkaban musí být strašný místo, když dokáže s člověka udělat takovouhle trosku,“ pomyslel si Harry a sám se pustil do snídaně. Celé dopoledne strávili příjemným povídáním. Harry měl konečně čas si zase popovídat s Remusem, prohodit pár slov s Billem a dozvědět se nějaké užitečné informace. (Enní se při nejbližší příležitosti opět vypařila z kuchyně pryč.)
Bylo před polednem, když se chystali vydat do nemocnice. Brumbál si ještě usmyslel, že se chce setkat s novou ministryní a to co nejdříve, takže první cesta z nemocnice měla vést na ministerstvo. Což samozřejmě znamenalo, že si od Moodyho museli vyslechnout další přednášku o bezpečnosti, dokud mu Remus s Kingsleyem neřekli „kultivovaným“ způsobem, ať je zticha.
Těsně než odešli, je zarazila Jean. „ Jo, Harry, ještě jsem ti chtěla dát tohle,“ vyndala z tašky malý balíček a podala mu ho. „ Remusi.“ Druhý balíček hodila vlkodlakovi.
„ Co to je?“ zeptali se svorně.
„ Dáreček,“ ušklíbla se na svého bývalého spolužáka.
Harry si ho vzal a chvilku se na ni díval. „ Proč mi to dáváš?“
„ Jen mě tak napadlo, že když jsi v Řádu, tak by se ti to mohlo hodit,“ pokrčila rameny. Chlapec roztrhl papír a z balíčku vypadla čistá bílá látka. Zvedl ji. Byl to dlouhý plášť naprosto sněhově bílý s kapucí a Harry měl pocit, že je z podobné látky jako neviditelný plášť. „ Páni…“ vydechli oba.
„ Líbí? To jsem ráda.“
„ Je to nádhera. Trochu mi připomíná neviditelný plášť.“
„ Neviditelný plášť to sice není, ale snad bude užitečnej. Smrtijedi jsou v černým, tak my budeme v bílým,“ usmála se. „ Zkus ho.“
Harry se trochu zarazil.„ To tě muselo dost stát. To nejde. Nemůžu to přijmout,“ podával jí plášť zpět.
„ To bys mě pěkně urazil,“ řekla rádoby naštvaně. „ Ber to prostě jako dodatečný dárek k narozeninám od někoho, kdo tě má rád.“
„ K těm už jsem od tebe dostal, myslím, dost,“ vyndal si Harry přívěsek.
Jean se na chvilku zarazila. „Prostě si ho vezmi a nediskutuj,“ řekla rázně.
„ Tak moc dík.“
„ Nemáš zač.“
„ Taky děkuju, ani nevím, čím jsem si to zasloužil,“ usmál se na ni Remus.
„ Za tvoji neskonalou péči, velkej bráško,“ zakřenila se.
Harry si na sebe hodil plášť. Padl mu jako ulitý.
Bylo před polednem, takže se všichni přemístili ke Sv. Mungovi. Brumbál už na ně čekal stojící u okna. Harryho překvapilo, jak moc na něm byla nemoc znát. Byl bledý, pohublý a zdálo se, jakoby zestárl přinejmenším o deset let. I tak je přivítal vzpřímeně a se svým typickým klidem.
„ Profesore Brumbále,“ pozdravil Harry.
„ Harry,“ usmál se na něho Brumbál upřel na něho svůj klidný smířlivý pohled. I když dost unavený. „Ani nevíš, jak rád vidím, že jsi živ a zdráv.“
„ Kdepak, tady Harrymu se nic nestane. Je pěkně tvrdý oříšek,“ poplácal ho Remus po zádech. „ A hlavu má ještě tvrdší,“ dodal, ale tak, aby to slyšel jenom Harry.
„ Ha-ha-ha,“ oplatil mu svěřenec škrobeně.
„ No, myslím, že pokud chceme být na ministerstvu včas, měli bychom vyrazit. Auta už by tu měla být co nevidět. Kingsley nám dá vědět, až tu budou. Albusi, pokud si zahalíš tvář pláštěm, neměl by být problém přejít nepozorovaně nemocnicí a v klidu projít hlavním vchodem. Takže Kingsleyi a ty, Bille, budete vepředu, kdyby se tam náhodou někde něco šustlo. Vy dva půjdete vzadu, kdyby za námi někdo šel a já půjdu s Albusem. Souhlasíte?“ Byla to otázka pro všechny, ale hlavně směřovala k Brumbálovi, který neznatelně kývl.
„ Dobře, tak…Kingsley, sláva, auta už jsou tady?“ zeptal se Remus, když dovnitř vpadl udýchaný muž.
„ Jo,“ přikývl a lapal po dechu. „ A novináři taky.“
„ Cože?“
„ Někdo si zřejmě pustil pusu na špacír, protože celá vstupní hala je naplněná novinářema k prasknutí.“
„ Zatraceně,“ ulevil si Remus. „ No nic, musíme se ven dostat nějakým jiným východem. Dojdi za řidiči a…“
„ To je k ničemu. Celá nemocnice je obšacovaná dokola. Jsou tu snad všichni paparazzi z celý země. Neprojdeme bez toho, aniž by o nás věděli. “
„ To snad…“ sevřel Lupin ruce v pěst.
„ A nemohli byste se normálně přemístit?“ navrhl Harry.
„ Ne, to nejde. Albusi, ne,“ zarazil vlkodlak ředitele, který chtěl něco namítnout. „ Ano, já vím, ty jsi hlava Řádu, ale teď, prosím, poslouchej ty mě. Nebudu to riskovat. Ještě nemáš dost síly, aby ses dokázal přesně přemísťovat. Takže, jelikož je tahle část očarovaná proti přenášedlům a nejbližší krb bude jistě hlídaný… nezbývá nám, než se vrhnout do jámy lvové,“ vzdychl Remus.
„ Plné nenažraných novinářů,“ dodal Bill.
„ Přesně tak. Kingsley, ty běž za řidiči a řekni jim, ať jsou připraveni k odjezdu, jakmile dorazíme. A my čtyři budeme muset Brumbála nějak probít.“
„ Na osobní strážce jsem si ještě nehrála,“ ušklíbla se Jean a zakryla si tvář kápí. Měla stejný plášť, jaký dala Harrymu a Remusovi.
„ Všechno je někdy poprvé,“ přitakal Harry a následoval jejího příkladu. „ Třeba to bude zábava.“
„ A odpověď na každou otázku zní?“ nadhodil Bill.
„ Bez komentáře!“ odvětili svorně.
„ Správně,“ souhlasil Bill.
„ Ale malinký háček. Jestli budeme chtít, aby nás pustili, tak jim někdo bude muset zodpovědět, alespoň nějaký jejich všetečný otázky. Kdo si zahraje na mluvčího?“ Nikdo se ani nepohnul. „ Tak to vezmeme vylučovací metodou. Harry nepřipadá v úvahu, ten tu vlastně není…“
„ Já tu nejsem přece vůbec.“
„…Kingsley ne, měl by dost problémy v práci. Já…nezlobte se, ale mám osobní důvody, proč se nesmím objevit v novinách… takže zůstáváš ty a Bill,“ řekla žena a ušklíbla se.
„ Ty jsi tak milá,“ řekl jí Lupin ironicky. „ Bille?“
„ O.K. Střihneme si. Na tři. Kdo prohraje, má smůlu,“ řekl mu zrzek a ukázal mu pěst.
„ Větší hloupost už tě nenapadla?“ zavrčel Remus, ale udělal totéž. „ Raz, dva, tři…nic…Raz, dva, tři… nic…Raz, dva, tři… vyhrál jsem.“
„ Sakra,“ ulevil si zrzek.
„ A nevykecej toho moc!“ upozornil ho ještě vlkodlak a vydal se z místnosti. Brumbál vykročil za ním. Opíral se sice o hůl, ale šel vzpřímeně a s mírným úsměvem na rtech. Jean a Harry vyšli za ním a nakonec nejstarší z Weasleyových. „ Až se mi dostane do ruky ten, kdo to vykecal, tak ho rovnou na místě usmažím.“
Pastorek rozhodně ani v nejmenším nepřeháněl. Jakmile se objevili ve vstupní hale, vrhli se ně novináři jako hejno hladových supů. Tři „osobní strážci“ okamžitě udělali svými těly zábranu mezi nimi a Brumbálem. Rozhodně to nebylo nic snadného.
„ Pane Brumbále, proč jste do oběhu vyslal zprávu o vaší smrti?“ , „ Kde jste se tak dlouho skrýval a proč?“ , „ Je pravda, že jste opravdu zemřel a teď jste se vrátil z druhé strany?“ ,
„ Kdo byl pohřebený místo vás?“ Takové i spousty jiných otázek se na ně valily ze všech stran. Blesky fotoaparátů cvakaly neustále odevšad, až z toho bolely oči. Brumbál klidně kráčel (prostor měl jen díky tomu, že mu vytlačili z cesty všechny ty zvědavce), usmíval se na všechny strany a otázky ignoroval.
„ Uhněte! Slyšíte?! Tak ustupte!“ Harry právě z cesty odstrkoval jednoho mladého fotografa, který byl na něj tlačen davem. Mladík náhle zavrávoral a nejspíš omylem strčil do Harryho. Jeho fotoaparát mu přejel po tváři. „ Au, sakra. USTUPTE! Rozuměli jste? Uhněte z cesty!“ křičel Harry, aby alespoň trošku přehlušil ten rumraj. „ Pane profesore Brumbále, vrátíte se zpět do školy nebo máte jiné plány?“ , „ Rozhodl jste se už odejít na odpočinek?“ , „ Jaké jsou vaše další plány?“
„ Mé další plány,“ začal Brumbál klidně a všichni utichli, protože mluvil velice potichu,
„ jsou jen a jen má věc a tudíž na tuto otázku nebudu odpovídat více. Na odpočinek se nechystám a ani chystat nebudu, dokud se v této zemi nebo i jinde bude pohybovat lord Voldemort. Teď mě, prosím, omluvte,“ řekl se svým typickým klidem. Jakmile domluvil, zvedla se další vlna otázek.
Po „troše“ hrubé síly se jim konečně podařilo dostat Brumbála až ke vchodu. Namáčkli se na novináře jako by byli hrazení a nedovolili jim, aby šli dál. „ Sakra, to je snad horší než koncert ‚Pop Idol‘,“ pomyslel si Harry a zatlačil dalšího hnusného publicistu.
„Až řeknu tři, tak uhněte!“ ozval se někdo za ním. Měl pocit, že to platilo na něho. Na tři odskočil a Remus s ním. Před davem novinářů se objevilo hrazení.
„ Bezva,“ vydechl Remus.
„ To to trvalo,“ utřel si Harry pot z čela.
„ Harry, umíš kouzlo Perintuses?“ zeptala se ho Jean šeptem.
„ Ve druháku jsme se ho učili, ale nikdy jsem nechápal, k čemu je.“
„ Tak si to zkusíme. Na tři. Raz, dva, tři.“ Harry sice nechápal, kam tím míří, ale udělal, co chtěla. Pronesl zaklínadlo a ona taky, ale jiné. K jeho velkému překvapení a hlavně překvapení novinářů se všechny pergameny a poznámkami okamžitě vznítily a z fotoaparátů se vznesly obláčky dýmu, jak vyhořel film.
„ Přeji vám příjemný den,“ zatočil Harry hůlkou a společně s Jean následovali Remuse do auta. Jakmile dvířka zaklaply, rozjeli se a oba vybuchli smíchy..
„ Pěkně,“plácla si s ním žena a šklebila se od ucha k uchu.
„ Co jste provedli?“ zeptal se Remus rádoby přísně.
Oba nasadili výrazy andílků. „ Níííc…“
„ To si dokážu představit,“ kývl Remus chápavě.
„ Viděl jsi výraz Holubový, když jí shořel ten papír?“ zašklebila se Jean. Harry přikývl a konečně si sundal kápi. Docela ho překvapilo, že mu za celou dobu v tý tlačenici nespadla. Přejel si rukou po tváři a ke svému překvapení, měl prsty úplně od krve. „ Kurva.“
„ Co se ti stalo. Ukaž,“ chytila ho za bradu a otočila si ho tváří k sobě.
„ Dostal jsem foťákem. Au…“ zasyčel.
„ Pěkný. Máš štěstí, není to moc hluboký. Za tohle by jsi měl dostat příplatek.“
„ Příplatek k čemu?“ zvedl obočí. Žena se jenom ušklíbla.
„ Ale mládeži, zvládli jsme to a to je hlavní,“ otočil se k nim Remus z předního sedadla.
„ Jasně, mládežníku, že jsme to zvládli. Co jsi čekal jiného?“ odvětila žena.
Netrvalo dlouho a byli na ministerstvu. Jean s Harrym se odpojili a vrátili se zpátky na ústředí, kde kromě Molly a Enien nikdo nebyl. Jean ošetřila Harrymu ránu na tváři a to…po mudlovsku. „ Já bych to radši neriskovala. Moje léčitelský schopnosti s hůlkou by se daly srovnávat s Lockhartovými, takže…“ pokrčila rameny. Harry se trochu zarazil. Představa, že by mu musela dorůstat čelist místo kostí v ruce nebyla zrovna příjemná. Až se dostane zpátky do Bradavic, dojde si s tím za Pomfreyovou.
Až hluboko do večera si povídali na ústředí. Když se vrátil Brumbál z ministerstva, byl seznámen se vším, co se událo, zatím co byl mimo. Neobešlo se to samozřejmě bez díků Harrymu, řádné vítání Enien, gratulací Jean k prckovi a spřádání dalších plánů pro boj se Smrtijedy. Enien celou dobu seděla schoulená v rohu a mlčela. Podle jejích očí ale bylo znát, že pozorně poslouchá. Druhý den se vrátili zpátky do Bradavic.
Harry zrovna zasedal k snídani, když se dveře za učitelským stolem otevřely a dovnitř pomalu vkráčel Brumbál opírající se o hůl. Celá síň náhle ztichla, jakoby někdo vypnul zvuk. V další chvíli se ozvalo řinčení příborů a džbánů, které vypadly majitelům z roztřesených rukou. Jediný Harry se v klidu ládoval ovesnou kaší a vychutnával si vyděšené pohledy všech ostatních.
Ředitel v klidu přešel ke svému místu v čele stolu, které mu profesorka McGonagallová mile ráda uvolnila. Kývl jí na znamení díků. Stoupl si před svoji židli a konečně se rozhlédl po síni. „Rád vás opět všechny vidím,“ řekl svým klidným hlasem do naprostého ticha.
V další chvíli se celou síní rozlehl takový jásot, kterému se snad nevyrovnala ani výhra Nebelvíru na konci roku. Všichni vřískali, pískali a tleskali, co jim síly stačily. Zvedli se a v stoje vzdávali bradavickému řediteli hold. I učitelé a někteří zmijozelští se k vítání ředitele přidali. Potlesk nebral konce.
Po několika minutách si jediným gestem dokázal sjednat ticho. „ Děkuji vám. Ani nevíte, jak moc… tohle pro mě znamená,“ řekl jim Brumbál a hlas se mu trochu třásl. Jako by musel zadržovat slzy. „ Ale myslím, že…“ pohlédl na Harryho, který naprázdno polkl, „… je na čase se pustit do snídaně,“ dodal a sedl si na své místo. Celou síní ještě zazněl potlesk, ale poté se již všichni začali věnovat jídlu. Témat k hovoru bylo víc než dost…
A tak uplynuly další dva týdny. Návrat Brumbála „ze záhrobí“ byl nejdiskutovanějším tématem po celém hradě a Harryho jizva o sobě opět dávala znatelně vědět, což znamenalo, že Voldemort z té zprávy asi nebyl moc nadšený.
Příští víkend se opět vytratil pryč, ale tentokrát už se jeho návrat neobešel od všetečných otázek. Harry se z toho nějak vymluvil, ale zdálo se, že mu moc nevěří. Osoba, která mu nevěřila ani za mák, byla Ginny, která si ho taky pěkně odchytla a „šetrným“ způsobem mu řekla, že to je od něho sviňárna vůči jeho kamarádům, takhle pořád lhát. Její naštvaný hlas mu zněl v hlavě hluboko do noci i celý další den. Neměl na vybranou. Nezbývalo mu nic jiného než přiznat barvu.
„ Hermi, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se jí druhý den večer, když se učila ve společence.
„ Jasný,“ usmála se na něho a zaklapla knihu. „ O co jde?“
Harry už chtěl začít, ale najednou si všiml, že se vrátil Ron. Chtěl mu to říci taky a rozhodně neměl náladu to vykládat na dvakrát. „ Počkej minutku,“ šeptl k Hermioně a šel k Ronovi.
„ Rone, mohl bys na slovíčko?“
„ Jasný.“ Hodil poslední úsměv na jednu páťačku, která zrudla až za ušima, a následoval Harryho ke křeslům v rohu. „ Ehm…ahoj,“ řekl zrzek tiše směrem k Hermioně a posadil se do vedlejšího křesla.
Harry si sedl proti nim. „ No..ehm…no. Potřebuju vám něco říct,“ dostal ze sebe. Oba se naklonili trošku blíž, aby jim něco neuteklo. „ Jde o to…no, víte, já bych vám to vůbec neměl říkat, protože…ale na druhou stranu jsem vám to měl říct už dávno, ale…prostě…Hermiono, nechci, aby jsi z toho dělala nějakou vědu, protože…vlastně to nic neznamená, ale… jde o to… opravdu v tom nic není, takže…“
„ Tak už se vymáčkni,“ přerušila ho dívka.
„ Jsem členem Řádu,“ vypadlo z něj, co nejrychleji to šlo. Sklopil hlavu dolů a čekal, až Hermiona začne jančit. Nedočkal se… Místo toho slyšel dvojité bublání. Zvedl hlavu a zjistil že Hermiona potlačuje smích a Ronovi cukají koutky. „ Co je?“ nechápal. Oba dva se začali chechtat naplno, až Hermiona přepadla ze židle na zem. Harry byl naprosto mimo.
Když se dívka konečně vzpamatovala, sedla si zpátky. „ To je všechno, co jsi nám chtěl oznámit?“ vyprskla. Harry přikývl. „ To nebylo ani třeba.“ Dívka vytáhla hůlka, poklepala si jí na dlaň a poté i na tu Ronovu. Oba mu ukázali ruce. Harrymu spadla čelist, když zjistil, že na obou dlaních je podivný znak. Harrymu nejvíce připomínal fénixovo křídlo. „ My už to totiž víme,“ ušklíbli se.
„ Vy…vy…vy,“ koktal Harry.
„ Jo.“
„ Vy jste v Řádu?“ vykoktal konečně ze sebe.
„ No, to není tak úplně přesný. Jsme v Řádu, ale jenom jako pomocníci.“ Harry zvedl nechápavě obočí. „Řeknu to jinak. Ty jsi v Řádu jako člen, zatímco my jsme pouze pod jeho záštitou. Neprošli jsme zasvěcením, jsme jen pomocníci. Chápeš?“ ušklíbla se dívka a nechala značky opět zmizet.
„ Jak…jak to?“ nechápal Harry. „ Jak to, že vy o mě víte a já o vás ne?“
„ To je snadný. Když nám to nabídli, tak nám hnedka bylo jasné, že pokud chtějí přijmout nás, tak TY už tam musíš na tuty být. Potom, když to se zdráháním odsouhlasili, řekli jsme si, že počkáme, jestli nám to řekneš sám. Jakej jsi kamarád,“ usmála se na něho kamarádka.
„ Ale… ale…Vždyť jste nebyli na žádných radách, na ničem takovém. Tak jak to je možný?“
„ Jednoduše,“ převzal slovo Ron. „ Říkali jsme, že v Řádu vlastně nejsme. Jsme jenom spojky a donašeči zpráv. Prostředníci. Takže nás vždycky jen někam poslali pomocí přenášedla, potom jsme předali někomu zprávu a nikdo jiný o nás nevěděl.“
„ Takže…moment. To jste vy? Ti špehové z Irska a Kruvalu?“ Oba svorně přikývli. „Já se půjdu zahrabat.“ Harry si dal hlavu do dlaní a chvíli všichni mlčeli. „ Víte vy vůbec, jak dlouho jsem se odhodlával, abych se vám přiznal? Víš, jakej jsem měl strach, Hermiono, že začneš jančit?“
„ A víš, jak dlouho jsme my čekali na to, až se vymáčkneš?“ oplatila mu dívka.
„ Moment. Jak jste mohli předávat zprávy, když jste se nehnuli ze školy?“ napadlo najednou Harryho.
„ My jsme se ze školy hnuli. Každej víkend jsme byli pryč. To jen ty to nevíš, protože jsi tu nikdy nebyl. A pro ostatní jsme měli alibi na ošetřovně,“ ušklíbl se Ron.
„ To…já…ty…já se na to… No fajn. Alespoň to tak je lepší,“ vzdychnul a natáhnul se do křesla.
„ No tak, Harry, přece by ses na nás nezlobil,“ hodila po něm Hermiona smutný kukuč a sedla si k němu na křeslo. „ My bychom se spíš měli zlobit na tebe. To ty jsi nám to neřekl.“
„ Já se přece nezlobím,“ usmál se. Vlepila mu malý přátelský polibek na tvář a pořád na něho upírala ty psí oči. Někdo to však jako přátelskou pusu nebral. Ron zrudl a vydal se k ložnicím.
„ Rone, poč…“
Zrzka však zastavila jiná osoba. Drobná blondýnka, tak ze čtvrťáku možná páťáku, na něho upřela svoje nevinný oči a špitla něco vy smyslu, jestli by jí teda nechtěl doučovat Kouzelný formule. Nejdřív jí chtěl odmítnout, ale potom sjel pohledem na Harryho a Hermionu a zpět na dívku.
„ Jasně že jo. Mile rád, Terri,“ usmál se na ni a mrknul. „ Tak zítra.“ Udělal to dost nápadně, aby to pozorovala celá místnost. Hermiona zrudla a seskočila z křesla.
„ Blbeček. Chová se jako pětiletej fracek,“ brblala si. Sebrala svoje věci, řekla dobrou a zmizela.
Harry dlouho seděl a díval se směrem, kterým zmizeli. „ No, tak tohle bychom měli.“
Uběhl další týden. Změnilo se několik dalších věcí. Přesněji řečeno lidí.
Z Adriany, (tý milý, plachý holčičky) se vyklubala pořádná koketa. Byla to sice prima holka, ale její vyzývavý styl oblékání i chování pobláznilo hodně kluků, jak starších, tak mladších. Ve škole nebyla sice žádný Einstein, ale i tak byla pod drobnohledem, už jen kvůli tomu, že byla pravnučka Abuse Brumbála. (I když to nikdo z učitelů nevyslovil nahlas)
Další razantní změna se týkala Rona. Jak zjistili díky stopovacím schopnostem Ginny, tak pokaždé, když měl „nějakou práci“, tak se zašil do knihovny, kde se učil. A to dost… Ron totiž začal v hodinách excelovat. Nebyly to je lektvary, jak si Harry ze začátku myslel, ale všechny hodiny. Na všech hodinách se jeho ruka pohybovala ve vzduchu stejně jako Hermionina. Učitelé na to z počátku koukali dost vyjukaně, ale brzy si na jeho změnu zvykli a rozhodně se jim líbila. Harrymu to bylo v podstatě jedno, ale osoba, které se to rozhodně nelíbilo, byla… Hermiona.
Nejenže pomalu ztrácela svůj post premianta třídy, ale pohledy, které na ni Ron házel, kdykoliv něco věděl, by naštvaly každého. A neobešlo se to ani bez provokací ve společenské místnosti. Harry nechápal, co tím sleduje, protože se k Hermioně choval skoro hnusně a pokud jí chtěl získat, tak to bral z pořádně špatného konce.
Korunu tomu však nasadil při páteční hodině Přeměňování.
„ Výborně, slečno Grangerová, deset bodů pro Nebelvír. Myslím, že bylo řečeno vše. Nebo chce někdo něco dodat?“ zeptala se paní profesorka, když se Hermiona posadila s vítězným úsměvem. K překvapení (nebo nepřekvapení) zvedl Ron ruku.
„ Pane Weasley?“ vyvolala ho profesorka McGonagallová a zrzek se postavil.
„ Nebylo ještě zmíněno, že při této přeměně je velice důležité správné vyslovení slov i dostatečné znalosti, protože několikrát bylo zaznamenáno, že při přeměně tohoto typu bylo způsobeno vnitřní krvácení, které však nebylo znatelné a mnoho čarodějů proto zahynulo.“
„ Ano, jistě. Správně. Dál…slečno Grangerová?“ zarazila se profesorka.
„ Ron má sice pravdu, ale tento vedlejší fakt byl zaznamenám skoro ve všech přeměnách člověka, který na sebe bral podobu s parametry, které se více než o polovinu lišily od parametrů vlastních,“ řekla dívka a hodila po Ronovi zhnusený pohled.
„ Správně a…“ začala profesorka.
„ Musím tady spolužačce odporovat, protože u přeměny Totanik Bermium se tento vedlejší účinek objevil ve více než padesáti procentech v poměru k ostatním. Dá se tedy tvrdit…“
„ To je sice pravda, ale také je známo, že…“ pokračovala Hermiona dál ve výkladu a Ron jí neustále doplňoval nebo opravoval. McGonagallovou nepustil ani jeden ke slovu. Tohle už nebyla přehlídka znalostí, ale jejich vlastní spor, který se za chvíli vyhrotil v ošklivou hádku. Harry se je snažil uklidnit, ale neposlouchali ho. Ani jeden. Ostatní nevěděli, jestli se mají smát nebo se bát.
„ …a už od pátého století jí kouzelníci používali, aby se za záminkou lepšího vzhledu zbavili nežádoucích osob,“ dokončil Ron s nehezkým úšklebkem. Obličej měl sotva pár centimetrů od dívčiného. Když se Hermiona ani nehnula a dívala se na něho nasupeným pohledem, tiše dodal, „ Co na to řekneš teď, Einsteinko?“
Právě v tu chvíli zazvonilo, ale nikdo se ani nepohnul.
Oba stáli a naštvaně si zírali do očí.
„ Tohle!“ Hermiona udělala jedinou věc, která jí napadla. Vrazila mu takovou facku, že se musel chytit lavice, aby nepřepadl. „ Vyhráls, Ronalde. Doufám, že jsi spokojený,“ procedila skrz zuby a naštvaně vypochodovala z učebny.
Všechny pohledy se upřely na zrzka. Ten si mnul bolavou tvář a zdálo se, jako by se probral z transu. Přejel celou třídu pohledem, potom sjel na učitelku a pak urychleně zmizel.
„ Můžete jít,“ hlesla po chvíli McGonagallová, která za nimi zírala s otevřenou pusou. Tohle se jí nejspíš ještě nestalo. Všichni se sebrali a odešli na další hodinu.
Zpráva o jejich „ výměně názorů“ se roznesla po škole jako požár. Už když šel Harry na oběd, slyšel, jak si druháci mezi sebou šeptají o nějaké rvačce v hodině přeměňování. Harrymu bylo jasné, o co se jedná. Vůbec ho nepřekvapilo, že na obědě ani večeři se ani jeden neukázal. O to víc ho překvapilo, že je potkal ve společenské místnosti spolu…a uprostřed hádky. Přesněji řečeno u konce, protože už na sebe zařvali jenom nadávky a potom s bouchnutím dveří oba zmizeli do svých ložnic. Všichni si vyměnili nevěřícné pohledy.
„ Harry, o dost jsi přišel,“ozvala se za ním Ginny s vyjeveným výrazem.
„ To věřím. Ty na hodině taky. Kousli se hodně?“
„ To teda jo. Horší než manželé po dvaceti letech. Řekla bych, že tohle…už je fakt vážný.“
„ Jo, máme na to stejnej názor…No…já jdu za Ronem. Trochu ho přivízt k rozumu.“
V ložnici bylo naprosté ticho. Harry přešel k Ronově posteli a roztáhnul závěsy. Zrzek tam ležel na zádech a tvář měl zakrytou polštářem, jakoby se snažil udusit. Harry si sedl vedle něho. „ Můžeš mi vysvětlit, co jsi tím chtěl dokázat?“ zeptal se po chvíli. Druhý chlapec neodpověděl hned. Vykoukl z pod polštáře a díval se do nebes postele. „ Harry? Může být na světě větší debil než jsem já?“ zeptal se roztřeseným hlasem a Harrymu se zdálo, že má trochu červený oči.
„ O tom dost silně pochybuju… Ronalde.“
„ Bože, já jsem kretén, debil, blb, imbecil…“ mlátil hlavou do polštáře.
„ Rone, já jsem tě varoval, aby jsi jí neštval. Neposlouchal jsi a tady máš výsledek. Máš, co jsi chtěl,“ řekl Harry klidně.
„ Tohle jsem nechtěl,“ křikl na něho Ron zoufale, až se Harry zarazil. „ Ježíši, Harry, vždyť já ji miluju, myslíš, že jsem chtěl, aby to takhle skončilo? Myslíš, že jsem jí chtěl takhle naštvat a rozbrečet?“ křičel Ron.
„ Nezlob se Rone…ale…víš, ono to tak vypadá,“ řekl mu Harry klidně.
„ Bože, já jsem kretén, já jsem kretén,“ brblal si pro sebe zrzek a složil hlavu do dlaní. „ Já tohle vážně nechtěl. Dobře přiznávám, chtěl jsem jí naštvat, ale ne takhle…ne takhle. Já…prostě…jen jsem jí chtěl dokázat, že nejsem takovej blb, kterej si není schopen udělat ani domácí úkol, kterej je vždycky nejhorší a kterej se nehodí ani na to, aby si do něj někdo otíral boty. Já jsem jen chtěl…prostě…chtěl jsem…“ Najednou nemohl najít ta správná slova.
„ Prostě jsi jen chtěl, aby litovala toho, že tě odmítla?“ zvedl Harry obočí. Druhý chvilku přemýšlel a potom přikývl.
„ Já vím, trochu se mi to vymklo z rukou.“
„ Trochu? Řekl bych, že to je dost slabý slovo. Promiň, že ti to říkám, ale po tý dnešní hádce v hodině silně pochybuju, že by se na tebe ještě někdy vůbec podívala. A to jsem tu druhou hádku pro jistotu ani neslyšel.“
Ron mlčel. Držel si hlavu v dlaních a zíral do země. „ Harry, co mám dělat? Prosím tě, poraď mi, co mám dělat?“ upřel na něho svoje oči. Harryho to trochu zarazilo, protože takhle zoufalej pohled u Rona snad ještě neviděl.
„ Rone, co ode mě chceš slyšet? Já jsem tě varoval. Říkal jsem ti už nejmíň dvakrát, že jí tím štveš, ale ty jsi mě neposlouchal. Teď chceš radu? Jediný, co ti můžu poradit, je…nech to pár dní uležet a potom běž prosit o odpuštění.“
„ Prosit?“
„ Jestli jí opravdu máš rád, tak ti nic jiného nezbude, mladej.“ Harry se na něho naposledy podíval a potom odešel z ložnice. Na sobotu a neděli se opět vydali na ústředí. Tentokrát nebyla žádná rada nebo tak něco, ale Harry sám šel poprosit Jean, jestli by ho tam nevzala, protože se v Bradavicích nějak nudil. Vzali s sebou i Rona, aby ho měli alespoň trochu pod kontrolou. Hermiona stejně odjela na další výzvědnou akci.
„ Ty Enien ještě neznáš, co?“ zeptala se ho Jean u večeře.
„ Koho?“
Harry mu vysvětlil, kdo to je a Ron nepřestal zírat. Osoba, o které se mluvilo, se za chvilku přiloudala do kuchyně. Stále měla vystrašený, dětinský výraz, ale přece jen se něco změnilo.
„ Ahoj,“ pozdravila je a přivítala se i s Ronem. Sedla si ke stolu a pustila se do obložených chlebů. Celou dobu svírala v náručí velkého plyšového medvěda.
„ Máš krásného plyšáka. Odkud ho máš?“ vyzvídala Jean.
„ Dárek. Od kamaráda,“ odpověděla a zářivě se usmála na Remuse. Ten k ní zvedl oči a když viděl, jak se na něho dívá, úsměv jí trochu rozpačitě opětoval. Potom se ale zase rychle začal věnovat večeři. Enien se po chvíli zvedla, poděkovala za jídlo a zase odešla. Jakmile dveře zabouchly, sedla si Jean obkročmo na židli vedle Lupina a úkosem ho sledovala.
„ Co je?“ zeptal se nevinně.
„ Nic. Nechceš nám něco říct?“
„ A víš, že ani ne,“ odvětil. Zvedla nevěřícně obočí. „ No co. Prostě jsem jí koupil plyšáka, na tom přece není nic špatného.“
„ Já neříkám, že je něco špatného dát dárek tomu, kdo se ti líbí,“ rejpla si Jean.
„ A to tu tvrdil kdo?“ zeptal se s nádechem ironie, ale neubránil se červenání.
„ No tak, Remusi, nejsem slepá. Nemůžeš z ní spustit oči od tý doby, co se tu objevila.“
„ Tak si budeš muset vzít kontaktní čočky. Pokud tě to zajímá, tak toho medvěda jsem jí dal proto, že jsem si myslel, že nebude mít takový noční můry, když u sebe bude někoho nebo něco mít. Účel to splnilo a ona už nekřičí ze spaní. To je vše,“ pokrčil rameny. S těmito slovy se zvedl a odešel z místnost.
„ To se ještě uvidí,“ řekla Jean tiše, když za ním zaklaply dveře.
Celou neděli s Ronem vymýšleli vhodný způsob, jak se Hermioně omluvit, ale moc jim to nešlo. Nakonec se vrátili s pocitem, že Ron bude muset improvizovat. Měli domluveno, že si jí odchytne v pondělí před snídaní. Jaké překvapení je čekalo, když jim bylo oznámeno, že Hermiona nebyla celou noc v ložnici. Zkusili i Komnatu nejvyšší potřeby, dokonce i ošetřovnu, ale nikde nebyla. K jejich zděšení se neukázala ani na hodině. Ani nepřišla na oběd.
„ Kde je?“
„ Nevím. Třeba se ještě nevrátila z Kruvalu,“ pokrčil Harry rameny, ale jeho samotného hlodala pochybnost. Počkali do večera, ale když se ani tehdy neukázala, vyrazili za profesorkou McGonagallovou.
„ Chcete říci, že se slečna Grangerová od pátku neukázala?“ Přikývli. „ To se mi ani trochu nelíbí.“ Hodila do krbu trochu prášku a zavolala si do svého kabinetu Jean. Za chvilku se objevila se Snapem v patách.
„ Co se děje?“
Vysvětlili jim, že se Hermiona od pátku neobjevila a že oni chtějí pouze vědět, kde je. Jean svraštila čelo a přejela všechny pohledem. „ Já nevím, mě se nehlásila. Severusi?“
„ Já ji od pátku neviděl!“ řekl netečně. Všichni ztichli jako přikovaní. Harrymu zatrnulo.
„ Kluci, klid. Vůbec nic to neznamená. Nejspíš se jenom někde zapomněla,“ klidnila je Jean, když se zdálo, že Ron vyletí. „ Jdu napsat Viktorovi,“ řekla a zmizela v plamenech.
„ Viktorovi?“ vypálil Ron. Zřejmě ho napadlo to, co Harryho, až na to, že Ron by to asi jen tak přes srdce nepřenesl.
„ Viktor Krum je naše spojka s Kruvalem,“ vysvětila profesorka McGonagallová klidně.
Oba přikývli. Šli rovnou do ložnice, ale nespal ani jeden. Čekali a poslouchali, jakoby se snažili zachytit případný zvuk přicházejících kroků. Ale nikdo nepřišel.
Ani druhý den se neobjevil nikdo, kdo by jim předal nějaké zprávy o tom, kde jejich kamarádka je. A jediné, co jim dávalo znamení, že to není jen hloupý žert, bylo mírné vrtění hlavou každého učitele, který přišel na hodinu. Harry začínal být pořádně nervózní, zatímco Ron už pomalu začínal dostávat záchvaty zoufalství.
„ Je to moje vina. Určitě to je moje vina. Jo…naštvala se na mě a… proto se radši rozhodla utéct s Viktorem někam daleko od Bradavic, aby mě už nemusela mít nikdy na očích. Jo, určitě to tak je. Jenže…určitě se něco pokazila… a ona teď leží někde v příkopu, s ránou na hlavě a…a…“
„ Rone, buď tak laskav a nech toho!“ utrhl se na něho Harry, kterému to jeho fantazírování a přecházení po pokoji na klidu nepřidalo. Spíše naopak. „ Sedni a buď zticha, jinak tě osobně zaškrtím.“
Sám měl totiž v hlavě něco podobného. „ Zatraceně, co s ní je? Hermiona přece není tak nezodpovědná, aby o sobě nedala zprávu. – Jenže to potom znamená, že se jí muselo něco stát.“
Ani Ginny z toho nebyla zrovna klidná. Přesněji řečeno probrečela, co mohla. Většinu noci strávili tím, že všichni tři přecházeli po prázdné společenské místnosti a zadumaně mlčeli čekajíc, kdy se otevře obraz a v něm bude stát rozzářená Hermiona.
Při hodinách nikdo z nich nedával nějak valně pozor a s každou další hodinou ba minutou jejich nervozita narůstala.Ve středu večer byli všichni pozváni na ústředí.
„ Ahoj, zlatíčka,“ uvítala je paní Weasleyová.
„ Ahoj mami. Tak co? Víte něco nového o Hermioně?“ vyzvídal okamžitě Ron.
„ Ne. Ještě čekáme na Jean. Měla by přinést nějaké zprávy,“ řekl mu Remus vážně. Oba dva si sedli ke stolu a Ronova matka před ně postavila večeři. Harry snědl něco málo, Ron skoro nic. V místnosti bylo hrobové ticho.
„ Tak co?“ vyzvídali na hnědovlasé ženě jakmile se vynořila z plamenů. „ Kdes byla tak dlouho?“
„ Musela jsem čekat odpověď od Kruma,“ odvětila udýchaně.
„ A?“
„ A nic. Odpověď není žádná. Prostě mu ten dopis nebyl doručen.“
„ Co je to za blbost? Sovy vždycky doručí vzkaz,“ ozval se Harry.
„ Pokud najde adresáta,“ upozornil ho zachmuřený Remus a vzdychnul. „ A zkoušeli jste poslat zprávu Hermioně?“
Jean přikývla. „ Krumovi i Hermioně. Stejný výsledek. Neodpovídá ani jeden,“ zavrtěla hlavou.
„ Já to říkal, já to říkal, že spolu někam utekli a teď...“ brblal Ron, čímž Harryho naprosto vytočil.
„ Ronalde, přestaň!“ křikl na něho přes celou kuchyni. „ Buď tak laskav a nech toho. Nemám vůbec náladu na tvoje srdceryvný výlevy! Nedivím se, že ti Hermiona jednu vrazila, když si o ní myslíš takovýhle věci!“ V místnosti bylo naprostý ticho. Ron byl vyděšený, ostatní zaražení. „ Promiň,“ řekl Harry, když si uvědomil, co řekl. „Hlavně s tím přestaň! Remusi, co se teď bude dít?“ Otočil se na opatrovníka.
„ To se, Harry, dá dost těžko říci. Po Hermioně bylo vyhlášeno všeobecný pátrání. Všichni dostali její popis a zkoumají místa, kde by se mohla zdržovat. Přes polovinu lidí máme v terénu. Tonksová byla poslaná na místo, kde se měli s Krumem scházet, ale jinak nemůžeme dělat nic moc. Nezbývá než…“
„ Čekat,“ doplnil ho Harry nevrle.
„ Ano. Bohužel.“
„ Fajn, budete alespoň tak ochotný a řeknete nám, co se jí mohlo stát?“ zeptal se dost chladně.
Vyměnili si tázavé pohledy. „ Je docela pravděpodobné, že někdo zjistil, že Krum předává zprávy druhé straně, čili nám, a tak ho sledovali. Pokud ho chytili, když předával zprávu Hermioně…tak je nejspíš oba chytili a teď je někde drží.“
„ Drží. V tom lepším případě,“ poznamenal Snape, tak aby to slyšela jenom Jean. Harrymu to ale neuniklo a při té větě mu ztuhla krev v žilách…
Komentáře
Přehled komentářů
Super Susan!!! Ten pokoj na začátku jakoby z oka vypadl tomu mímu:+)))
komentar
(Lucy Tonksová, 14. 6. 2006 21:29)