Knihovna Bradavic

Harry zůstal stát na místě a zíral nad sebe, kde ještě před chvilkou byl otevřený poklop. Teď už byla všude jen tichá, neprostupná tma. Jen ze shora bylo slyšet hlasy, kroky a smích.
S každou ozvěnou jejich vítězných hlasů a pošklebků se Harryho vztek stupňoval víc a víc. Nejraději by vylezl za nimi a ze všech tam nahoře udělal jen skučící trosky. Bez hůlek, pěkně ručně, po mudlovsku. Hlavně aby to pořádně bolelo. Aby je to pořádně bolelo.
„ Malfoy, Ester… Jak jsem mohl být takový hlupák a skočit jí na to? Jak? JAK? – Nebylo to nic těžkého. Jako vždycky. Jsi moc důvěřivý. – No jo, jsem. Důvěřivý a blbý. Proč jsem alespoň neposlechl Rona?! On mě varoval, tak proč jsem ho neposlechl? – Protože ty neposloucháš NIKDY! Chápeš? Nikdy neposloucháš, co ti radí ostatní. Vždycky jdeš jenom za svojí hlavou a co říkají ostatní tě vůbec nezajímá. Varovali tě. Remus, Jean i Ron. Všichni ti říkali, abys nedělal blbosti, abys sem nechodil, ale ty jsi neposlouchal a koukni, kam ses dostal? Ono by stačilo, aby sis jednou jedinkrát od někoho nechal poradit bez toho, aniž bys nad ním ohrnoval nos a nemusel ses sem vůbec dostat. Nemusel bys teď být v takovém průseru. Došlo ti to konečně?!“ Chrlil jeho vnitřní hlásek naštvaně.
Harry stál bez hnutí a jen hleděl před sebe do černočerné tmy. Cítil, jak se Ron u jeho nohou chvěje a slyšel jeho slabé skučení. Věděl, že tam je, že tam leží v bolesti a v zimě. A to všechno kvůli němu. Kvůli tomu, že si hraje na hrdinu. Na hrdinu, který nikdy nikoho neposlouchá a vždycky všechno zvorá.
„ Jo, už mi to došlo. – Vážně? Tak to teda brzo!“
Harry se pokusil strčit do poklopu a pohnout s ním, ale ten se ani nehnul. S povzdechem sjel po stěně na promrzlou zem. Hlína studila a rozpuštěný sníh mu máčel kalhoty, ale bylo mu to jedno. „ Je sice bezva, že ti to došlo, ale je to trochu pozdě. – Příště se polepším. Slibuju! – Žádný příště už nejspíš nebude, Harry.“
Harry si to uvědomil až s bolestivým pocitem viny. Uvědomil si, jakou nehoráznou blbost zase udělal a že kvůli němu teď budou trpět zase jiní. Zase ti, které má rád. Především Ron…
Zahleděl se před sebe, kde tušil kamaráda, který už byl chvíli podivně potichu.
Ale nejen on. Co ostatní? „ Ginny, Molly, Artur, Brumbál, Charlie, Jean… Remus?“
Při vzpomínce na jeho poslední rozhovor se svým opatrovníkem ho bodlo u srdce ještě víc. Hlavou mu proběhl celý jejich rozhovor. Každičké slovo, které mu řekl. Každá urážka, kterou na něho křičel. Kdyby to tak mohl vrátit zpátky. Kdyby se mohl alespoň omluvit za to, co řekl. Uvědomil si, že Remus měl pravdu. Opravdu byl tvrdohlavý, namyšlený a arogantní spratek, který si nic lepšího než je tohle nezaslouží… ale nechtěl, aby za to trpěli ostatní. A obzvlášť ne Remus. Jediný člověk, který mu zbyl jako náhrada za otce. Člověk, který si za život zažil už tak dost utrpení…
„ A já se s ním rozloučím slovy ty krvelačná bestie… To snad není možný, jakej jsem kretén.“ Mlčky zíral před sebe a jeho svědomí mu uštědřovalo jednu ránu za druhou.
„ Remusi, promiň,“ šeptl. To jediné řekl a nemohl se ubránit slze stékající po tváři.
„ A co udělá třeba Hermiona, když se probudí a zjistí, že jsme oba mrtví? Mrtví kvůli mně! Bude mě za to nenávidět? Bude mě nenávidět za to, že jsem nedokázal pomoc, i když chtěla abych pomohl ostatním? Bude mě proklínat?... Měla pravdu. Hraju si na hrdinu… Ale proč to vždycky odnesou ostatní…?“
„ Proč jsem jí to řekl, Harry?“ hlesl najednou Ron. „ Proč?“
Harry nechápal, co tím myslí.
„ Proč jsem jí řekl všechny ty hnusný věci? Proč jsem se s ní musel tak pohádat? Proč jsem jí musel tak ublížit? Vždyť ona si to přece nezasloužila. Proč jsem to udělal… vždyť já ji mám rád. Já jí nechtěl ublížit. A teď nebudu mít ani šanci se jí omluvit.“ Jeho hlas zněl podivně klidně a nepřítomně. Až skoro apaticky. Harrymu to přišlo horší, než kdyby tu začal brečet.

„ Už jí ani nebudu moci říct promiň… Harry… ani promiň… Nikdy už jí neuvidíme, jak se na nás směje… Proč jsme sem lezli, Harry? Proč jsem nezůstal u ní? Co když mě teď potřebuje? Co když…“
Dál už Harry neposlouchal. Každé další slovo pro něho bylo jako nůž, který se mu zařezával hlouběji a hlouběji do srdce. Nechtěl slyšet další slova, která pro něho byla jako obžaloba z vraždy.
Jeho hlava však náhle pod náporem Ronových slov opět začala pracovat. „ Ne! Tak tohle teda ne! Přece tady takhle nechcípneme. Ne takhle, zalezlý v díře jako nějaký krysy, a už vůbec ne kvůli tý zkurvený Smrtijedce!“ „I pařez líbá líp než já? Já ti ukážu, co dokáže tenhle pařez… ty děvko!“ šeptal si pro sebe.
Naplněn novou energií a hlavně vztekem, vyskočil na nohy a začal vyskakovat a vší silou bušit do poklopu nad sebou, jako by ho chtěl rozmlátit pouhou rukou. „ Do prdele, přece tady musí být nějaká cesta ven!“
„ Harry… Harry,“ snažil se ho přítel uklidnit.
Nevšímal si toho. A dál bušil. I když ho zkřehlé prsty bolely k nesnesení.
„ Harry!“ Tentokrát už Ron zakřičel a Harry přestal vyskakovat. „ Nech toho. Nemá to cenu,“ řekl zrzek rezignovaně. „ Nedostaneme se odtud,“ dodal.
„ Tak to teda ne, Rone. Já jsem nás do toho dostal, já nás taky dostanu ven!“ Skoro křičel. Z Ronovy beznaděje mu bylo na nic. „ Rozumíš?“
„ Jak? Jak to chceš udělat? Bez hůlek? Bez pomoci? Nedostaneme se odtud,“ brblal Ron. „ Jedině, že umíš procházet zdí,“ dodal naštvaně.
Harry chtěl něco namítnout, ale Ronova poslední věta ho zarazila. „ Procházet zdí?“ zopakoval tiše. „Pro Krista, Pottere, ty jseš debil třetí třídy! – Blik, blesk, příjem! - Jak jsi na to mohl zapomenout!“
„ Já jsem debil, Rone, dík..“
„ Děkuješ mi za to, že jsi debil? Proč? Co jsem udělal?“ nechápal.
„ Přišel jsem na způsob, jak nás dostat ven. Určitě se to povede a …“
„ Harry, nepovede se to. Ať máš v plánu cokoli. Je to marný. Smiř se s tím. Nikdy-se-odtud-nedostaneme. Nemá to smysl.“ Přemlouval ho zrzek. Jeho naděje už asi klesly na teplotu okolního vzduchu. „ A proč se vůbec tak moc chceš odtud dostat? Mě už tu není ani zima. Ani ta ruka už tak nebolí. Je tu docela příjemně. Jen se mi chce strašně spát,“ zívl.
Harry si uvědomil, že tohle není dobrý. Pokud už Ronovi není zima a je unavený, znamená to, že už přestává vnímat. „Ne, Rone! Zatraceně nesmíš usnout, rozumíš! Já nás odtud dostanu!“ klekl k němu a zatřásl s ním, aby ho vzbudil. „ A smysl to má. Ty se ještě musíš omluvit Hermioně a já zase Remusovi. A ke všemu mám jedny nevyřízený účty, takže… koukej vstát!“
Opět třískl do stropu, jakoby se snažil udělat co největší hluk. „ Potřebuji se dostat nahoru. Zvedni mě?“
Ron vyvalil oči, i když ho Harry v té tmě nemohl vidět. Chvíli přemýšlel, jestli to jeho kamarád myslí vážně a poté usoudil, že tohle není chvíle, kdy by žertoval.„ Harry, já s tou rukou ani nepohnu. A jednou tě neunesu. Jsi na mě příliš těžký.“
„ Ale uneseš. V pohodě,“ řekl Harry pevně. „ Když nebudu mít tělo…“ dodal jen pro sebe.

„ Kolik vlastně váží mysl? – U někoho tak prostoduchého jako ty, to moc nebude. – Ha-ha-ha. Moc vtipný.“
„ Hele, Rone. Já tou zdí projít dokážu… teď není čas na to, abych ti vysvětloval, jak,“ přerušil jeho brblání. „ Prostě jen potřebuji, abys mě vyzvedl nahoru. Snad se mi podaří tu skříň odsunout a potom tě vytáhnout nahoru. Až mě vystrčíš nahoru, tak svoje tělo nechám tady. Klidně ho nech spadnout a…“ Tohle znělo pěkně blbě. „…a nevšímej si toho O.K?“ vychrlil na Rona. Ten jenom stál jako přimražený a jeho mozek se pokoušel zpracovat všechny informace.
„ Ja.. ja… jasný. Prostě až sebou švihneš, tak si tě nemám všímat,“ koktal ze sebe Ron.

„ Ale…“
„ Dotazy až pak. Dělej, zvedni mě. Už mám všechno úplně zmrzlý.“
Ron poslechl a nějakým záhadným způsobem sepnul ruce tak, aby nemusel hnout ramenem. Harry musel sice trochu šmátrat, kde stojí, protože tam byla tma jako v pytli a on neviděl ale absolutně nic. Chytil se Rona za rameno (to zdravé pochopitelně) a vložil nohu do nastavených dlaní. Jakmile se však odrazil, aby ho Ron zvedl, zavyl zrzek bolestí a Harry se poroučel na zem. A dopad opravdu nebyl příjemný.
„ Sorry, Harry, ale já tě vážně neunesu,“ hlesl zoufale.
Harry ležel na zemi a pokoušel se zjistit, jestli má zlomený celé tělo nebo ho jen všechno tak strašně bolí. Po chvilce usoudil, že spíš to druhý. Nejvíc ho tedy bolely záda, protože spadnul na nějaký klacek nebo kořen. „Kurva, tohle byl zatraceně blbej nápad,“ zaklel a vyškrábal se na nohy. Ron stál opřený opodál a skuhral nad bolestí v rameni. „ Hm, tak tohle už nepůjde. Ron mě vážně neunese. Hold to budeme zkusit jinak.“
„ Rone, vím, že tě to bolí, ale musíme to zkusit znova.“ Ron sice něco zamručel, ale bylo mu jasné, že se mu opět vrací chuť k tomu, se odtud dostat…
„ Hele, uděláme to jinak,“ Harry mu ve zkratce vysvětlil svůj plán.
Když skončil, Ronovi to nějakou chvíli šrotovalo. „ Takže ty mi chceš říct, že dokážeš podle libosti opustit svoje tělo, jo?“ Harry přikývl. „Bezva, dík, že jsi mi to řekl.“
„ Nech si ty svoje poznámky. Nebyl čas. A teď…jdeme na to.“
Ron připravil opět ruce jako na stoličku a čekal. Harry si mezitím představil, jaké to je, nemít tělo. K jeho překvapení se nic nestalo. Zatřásl hlavou a zkusil to znova. Musel se pořádně soustředit a rozhodně mu to nešlo tak lehce jako předtím. Bolest a ztuhlost v celém těle ho od soustředění dost oddalovala.
Nakonec se přeci jen jeho tělo skácelo na zem. Nahmatal Rona a vsunul nohu do jeho dlaní, aby ho mohl vyzvednout. Zrzek jeho přítomnost však nejspíš vůbec nevnímal.
„ Harry?“zeptal se směrem, kde ležela Harryho tělesná schránka. „ Fajn, říkal jsi, že když sebou švihneš, že se o to nemám starat. Tak se o to nestarám,“ řekl třaslavým hlasem. Chvilku bylo ticho, kdy se Harry pokoušel nahmatat okraj poklopu jako záchytný bod, o který by se mohl zachytit.
„ Harry? Už jsi nahoře? Nebo jsi ještě tady? Můžeš vůbec mluvit? Harry? Halo, Harry?“ Ron začínal panikařit. A jak by taky ne. Vždyť už nejmíň minutu jen tak stál jako naprostý blbec s připravenýma rukama a nic se nedělo. „ Harry, nestalo se ti nic?“ zeptal se do ticha.

„ Zatraceně, Harry!“ křikl náhle a rychle přiklekl k jeho bezvládnému tělu. (Bohužel pro Harryho, který měl stále nohu v jeho dlaních.)
Teď zůstal viset, zachycený o okraj podlahy. Bylo to dost složité si představovat, že tam ten poklop není, ale podlaha ano, zvláště když visel jenom na prstech ve vzduchu.
„ Weasley, já tě asi zabiju,“ zavrčel. Věděl ale, že má konečně možnost se odtud dostat a nehodlal jí promarnit. Sebral všechny síly, které v sobě měl a vyškrábal se nahoru. Prolezl poklopem i skříní a konečně se mu podařilo dostat se na dřevěnou podlahu, kde se rozvalil a začal lapat po dechu. „ Ty vole, já to dokázal. Jsem tady!“
Nejraději by takhle zůstal ležet ještě hodně dlouho a vychutnával si to teplíčko a hukot praskajícího ohně a … „ Teplíčko?... Hukot praskajícího ohně? Co to je za blbost?“ Pomalu se zvedl na lokty a rozhlédl se po místnosti. „ Sakra!“
Smrtijedi opět chtěli ohněm zahladit stopy. A i když oheň nepostupoval moc rychle, tenhle kouzelnický se nedal uhasit a Harry věděl, že tu bude za chvíli pěkně horko. Doslova.
Vyškrábal se na nohy a začal tlačit na skříň, která bránila v otevření poklopu. Byla obrovská a těžká. Ani s ní nehnul. „ Zatraceně! Ta je těžká jako kráva!“ Smrtijedi na ní určitě použili nějaké kouzlo, aby s ní pohnuli. Ale on teď neměl hůlku a Ron čekal dole až ho odtamtud dostane. „ Do prdele! Přece tam Rona nemůžu nechat!“
Zkoušel tlačit, bouchat do ní, kopat („au, kurva moje noha!“), popostrkávat, ale masivní skříň se ani nepohnula. „ Hni se… ty šmejdééé…“
Náhle, z ničeho nic, se skříň pohnula, jako by byla z papíru s takovou vervou, až to Harry nečekal a už podruhé za ten den se rozplácnul na podlaze. „ Ještě že to necítím. Nejspíš už bych měl z žeber kaši,“ brblal si, když se sbíral ze země. Teď už stačilo pouze otevřít poklop a hurá odtud pryč.
Prsty našel rýhu v podlaze a nadzvedl poklop.
„ Rone, polez!“ křikl dovnitř a podal kamarádovi ruku. Ten však jen dál stál dole a nechápavě se díval na Harryho. Přesněji řečeno nahoru. Tomu teprve potom došlo, že ho Ron nevidí ani neslyší. „ Zatraceně.“ Protočil oči a nezbývalo mu nic jiného, než si skočit pro tělo.
Jakmile do něho vklouzl, ucítil strašnou bolest po celém těle. Měl pocit, jako by měl přelámané skoro celé tělo, o žebrech ani nemluvě. „ Áááá…“
„ Harry, co ti je? Vypadal jsi jako mrtvola.“
„ A teď se i tak cítím. Sakra, to bolí!“ zaskučel. Vzpomněl si na Jean, která mu tenkrát říkala, že je velká pravděpodobnost, že se může zranit i v té nehmotné podobě. „ Fajn, asi jí začnu věřit.“
„ Harry!“ naléhal Ron.
„ Jsem v pohodě, jen mám z kostí sekanou.“ postěžoval si. „ Kurva, co to tady je? Já zase slítnul na ten zpropadeném klacek,“ zaskuhral a vytáhl z pod zad podlouhlý předmět kvůli kterému tam bude mít dvě obrovské dlouhé modřiny. „ To je…“ Chvíli na něj bez hnutí zíral. Potom se otočil na Rona. „ Hups,“ dostal ze sebe.
„ To je hůlka,“ konstatoval zrzek. „ My jsme tam celou tu dobu měli s sebou hůlku? To snad není možný.“
„ Co čekáš? Vždyť tam byla tma jak v p… pytli,“ usoudil Harry.
„ Kterej blb by tu nechával hůlku?“
„ Hermiona.“
„ Jak to můžeš vědět?“ ohradil se Ron.
„ Znáš někoho jiného s iniciálami H.G.?“ zeptal se Harry a ukázal na dvě vyrytá písmena na rukojeti. Ron trochu zbledl. „To teď neřeš. Zvedni mě!“Ron mu ochotně pomohl na nohy. „Fajn, teď se odtud musíme dostat. Za chvilku tu bude pořádně horko. Jdeš první ty nebo já?“
Ron chvíli váhal. Vážil své možnosti, které měl se svojí rukou a nakonec se rozhodl. „ Já.“
Harry ho vysadil nahoru.
„ Zatraceně!“ slyšel Ronovo zaklení, jakmile ho dostal nahoru.
„ Co je?“
„ Neřekl jsi mi, že Smrtijedi mají v plánu nás upálit jako ve středověku,“ křikl k němu zrzek a natáhl k němu ruku. S Ronovou pomocí se trochu krkolomně dokázal vyškrábat nahoru. Samozřejmě se to neobešlo bez patřičných poznámek a nadávek. Jakmile byli nahoře, zjistili, že se plameny mezitím rozšířily přes polovinu místnosti. Jediné, co jim bránilo v šíření po celé místnosti, byla zima a mráz. Ale kouzelnický oheň se jen tak nevzdával. Postupoval sice pomalu, ale cokoli jednou začalo hořet, bylo po chvíli míň než popel. Po tomhle ohni nikdy nezůstávaly zbytky, trosky ani oharky. Jen popel.
„ Musíme se odtud dostat pryč, než z nás budou smažený škvarky,“ křikl Harry, aby přehlušil hučení ohně, který se začal víc než rychle šířit. Oba se okamžitě vydali ke dveřím.
Ron sáhl po klice, ale ve vteřině je zase zabouchl.
„ Co se d…“
„ Do prd…“
Ani jeden z nich nestačil nic doříct, když se dveře rozletěly dokořán a oni odletěli dobrých pět metrů od nich. Rozplácli se na protější zdi a měli neskonalé štěstí, že nespadli přímo do plamenů.
Ve vchodu se objevili dva Smrtijedi a mířili přímo na ně. Vedle nich se šklebila Ester a v náručí stále svírala obrovskou knihu. Při pohledu na ni, dostal Harry strašlivý vztek. Stála tam jen tak, s mírným překvapením v tváři, ale hlavně s pohrdáním k němu i k takovým, jako byl on. Vzpomněl si na ten její vítězný výraz, když mu brala knihu, když se mu posmívala… ne, nemohl to nechat jen tak.
Věděl, že stihne jen jedno kouzlo. Jediné, než se k nim dostanou Smrtijedi. Ale on chtěl jen jednu věc. Dostat zpátky, co mu patřilo a setřít jí z tváře ten arogantní výraz.

„ Exponantus!“zakřičel jedno z odzbrojovacích kouzel. Paprsek jí odhodil pár metrů dozadu a kniha jí vylétla z náruče.
Teprve teď si Harry uvědomil, že další kouzlo už nestihne a tím pádem se dostanou do rukou Smrtijedům, kteří se začínali hrnout dovnitř. Rozhodl se pro vyřízení vlastních účtů místo, aby přemýšlel o tom, co je zachrání. Další možnost volby a další špatné rozhodnutí.
V příští chvíli se však stalo něco zvláštního. Všichni zakuklenci se zarazili a jakoby pod náporem obrovské tlakové vlny odlétli několik metrů dozadu, kde se rozplácli venku na zmrzlé zemi. Několika z nich vypadla hůlka z ruky.
Harry na to jen valil oči a nechápal, co se děje. „Rone, co se to d…“ Zarazil se. Zrzek seděl vedle něho, oči zúžené do úzkých štěrbin. Vypadal soustředěně a napnutě.
Dveře se s ohlušující ranou zavřely.
Než se vůbec stačil zeptat, ozvalo se zapraštění a dřevěný trám nad nimi se poroučel přímo na ně.
„ Pozor!“ křikl Ron.
Bylo pozdě. Trám se řítil přímo na Harryho. Ten už se pomalu loučil se životem, když se náhle obrovská masa dřeva zarazila uprostřed pádu. Harry ztuhl a nechápal, co se děje.
„ Dělej!“procedil Ron přes zaťaté zuby. Už od pohledu měl napnuté veškeré svaly v těle a dlouho už to nemusel vydržet. Harry se odkutálel a zrzek hned za ním. Vteřinu na to se trám s ohlušující ranou svezl na zem vedle nich.
Harry se rozplácl na zemi a hůlka mu vypadla z ruky neznámo kam. Uvědomoval si, že tam, kde teď hoří to dřevo, byl před chvilkou on sám. A taky by tam zůstal, kdyby ho Ron nezachránil. Kdyby… nepodržel ten trám?
„ Rone?“ křikl na něho, aby přehlušil šramot všude kolem. V tu samou chvíli se ode dveří ozvala silná rána dveří od nechtěných návštěvníků. Ron naštěstí reagoval pohotově a nejbližší skříň se v mžiku přišoupla těsně ke dveří jako barikáda. Pak však zrzek padl na zem naprosto vyčerpaný.
„ Co je ti?“ zděsil se Harry.
„ Nic. Jen mě to strašně vyčerpává!“ řekl udýchaně.
„ A jak to krucinál vůbec děláš?“
„ To bych taky rád věděl,“ odvětil zrzek. „ Prostě od jistý doby… jsem zjistil… že dokážu hýbat předmětama podle libosti.“
„ Vážně? Jak je to dlouho?“
„ Pár týdnů! Ale nemám ponětí, kde jsem to vzal.“
„ Týdnů? A to jsi mi o tom nemohl říct?“ křikl Harry a zakryl si tvář, když se nedaleko od nich zřítil další sloup a zvedl se oblak popela, který je nutil ke kašli.
„ Ty jsi se ptal? Pokud vím, tak ne. A ke všemu… ty ses mi taky nesvěřil, že si dokážeš svlíkat tělo… kurva, bacha!“ zrzek ho čapnul a oba se odkutáleli o kus dál, dostatečně daleko od nebezpečí hořících prken, ze kterých začaly opadávat ohořelé kusy dřeva.
„ Dobrá, neřekl jsem ti to, ale já jsem ten blbec, kterej nikdy nikomu nic neřekne. Ty jsi mohl být ten lepší a říct mi to. Nebo alespoň ukázat.“
„ A kdo si myslíš, že ti pomohl s tou skříní, ty imbecile?“
„ To jsi byl ty?“
„ Je tu snad někdo jinej? Nemohl jsem tě nechat se tam s tím prát další hodinu. Umrznul bych tam dole!“
„ A to jsi to nemohl udělat sám? Musel jsi mě nechat lízt nahoru?“
„ Nemohl jsem se soustředit. Přes tu bolest jsem s tím vůbec nemohl hnout!“
„ A teď už můžeš?“
„ Teď už mě bolí všechno, takže už to nějak nevnímám!“ křikl na něho Ron.
„ Fajn, tak zkus vymyslet, co budeme dělat?“
„ Já? Proč já? Ty jsi mozek, Pottere! Ty vymejšlej!“
„ Já nejsem mozek. To je Hermiona. Jo a mimochodem, jen kdyby tě to zajímalo, tak Hermiona dokáže zachytávat myšlenky…“
„ Cože?“ vyvalil Ron oči až na vrch hlavy.
„ Jo, dokáže slyšet všechno, co si myslíš. Proto byla tak divná. Slyšela všechno, co sis říkal na tý ošetřovně potom, co jsi jí líbal!“ Harry čekal nějakou reakci, ale když se žádná nedostavila, zjistil, že Ron jen zírá před sebe, jako by mu ulítli včely. „ Sorry, jestli tě to tak vzalo. Já jen, že by bylo dobrý, kdybys to zjistil předtím než umřeš.“
„ Ona vážně slyšela všechno?“
„ Asi jo, já nevím. Ale teď radši vymysli, jak se odtud dostaneme. Po mě to radši nechtěj. Já jsem jen ten hrdinej blbec. Nechtěj po mě, abych něco vymyslel nebo to zase dopadne špatně… Bacha!“ Už potřetí se museli uhnou padajícím prknům a míst bez ohně rapidně ubývalo. Oba se odkutáleli ale na opačné strany, takže teď byl mezi nimi hučící oheň.„ Do prdele. Jak se odtud dostaneme?“
„ Nemám zdání. Musí tu být někde i jinej východ!“ křikl Ron a rozhlížel se kolem jakoby hledal šipku a nápisem EXIT.
„ I kdyby byl tak pochybuju, že ho najdeme. Tahle bouda se každou chvíli zbortí. Máme na výběr buď vlézt Smrtijedům přímo do náruče a nechat se umučit k smrti nebo uhořet za živa. Tak se rozhodni!“
„ Ani jedna z těch možností se mi moc nelíbí!“ křikl Ron.
„ Vážně! To by jeden neřekl.“
„ A co to přenášedlo?!“ uvědomil si náhle Ron.
„ To nejde. Vzala mi ho. Společně s hůlkou, když mě líbala.“
„ Ty ses s ní líbal?“ ozval se Ron napůl překvapeně napůl uraženě. „ S tou Smrtijedkou? S Ester?“
„ Ne, s Malfoyem, normálně!“
„ Ty ses s ní fakt líbal, ty zrádče! Copak jsem tě nevaroval, ať jí nevěříš? Ne, ty ses s ní musel rovnou cicmat!“
„ Já jí necicmal!“ ohradil se Harry. „ Ona líbala mě! Nemohl jsem za to. Nemohl jsem nic dělat!“
„ Nemohl nebo nechtěl?!“
„ Nech si toho. Nemám teď náladu se s tebou hádat. Na to budeme mít po smrti času dost.“
„ Nemůžeš si alespoň teďka odpustit ty svoje blbý poznámky!“
„ To by potom nebyla taková sranda!“ Harry si chránil tvář před plameny a pokoušel se vymyslet, jak se odtud dostat. Jejich šance byli menší než mizivé. Ještě slyšel Rona brblat něco ve smyslu „ Fakt strašná bžunda,“ ale jinak bylo kolem jen praskání dřeva a bouchání na zabarikádované dveře. Bylo mu jasné, že pokud vylezou ven a dostanou se do rukou Smrtijedům, že je bude čekat mučení a dlouhá a bolestivá smrt, ale ve chvíli, kdy mu chytl hábit a on ho musel zahodit, aby neuhořel, mu to přišlo jako ta přijatelnější možnost. Jeho racionální já však říkalo ne.
„ Jak vůbec Smrtijedi věděli o tom, že se Hermiona schází s Viktorem? Vždyť u nás jsem to nevěděl skoro ani já! “ křikl Harry. Nebyla to sice věc, kterou by musel hned teď vědět, ale dokud slyšel Ronův hlas a ne jen hučení ohně, dokázal mozek donutit k určité normální činnosti.
„ To netuším. Nejspíš to Viktor řekl tý krávě bulharský a ona to řekla jim. Vždycky jsem říkal, že Krum je debil a měl jsem pravdu! Jestli se mi dostane do rukou, tak ho zabiju. A to nebudou jenom zuby!“
„ Třeba to nebyl on. Mohli to bejt ty Smrtijedi, který donášeli z Bradavic!“
„ Z Bradavic? Co to meleš? Ten oheň už ti roztavil mozkový závity, ne?“
„ Zatím ne. Několikrát jsem je tam viděl. Vždycky večer. Nasedli do kočárů a odjeli pryč. Nestačil jsem je sledovat. Musíme mít v Bradavicích zrádce.“
„ Vždycky večer? Dva v pláštích?“
„ Jo. Dva nebo tři. Ty jsi je taky viděl?“
„ To jsme byli my, ty blbče. Já s Hermionou. Každej pátek nás odváželi za hranice pozemků, abychom se přemístili pryč, když jsme měli jít pro informace.“
„ Cože?“ vyvalil Harry oči a narovnal se. Tohle vážně nečekal. „ A proč jste měli smrtijedí pláště?“
„ Jaký smrtijedí pláště? Normální cestovní s kápí, aby nás nikdo nepoznal. Nebylo by zrovna nejlepší, kdyby celý Bradavice viděli, že každou noc někam mizíme.“
„ A kdo byl ten třetí s vámi?“
„ Třetí? Snape nebo Jean. Vždycky s námi jeden šel, aby nás doprovodil za hranice pozemků.“
„ Jean? Ona o tom věděla?“
„ Jasně, že o tom věděla! Co jsi čekal?“
„ Proč mi to, sakra, neřekla, když jsem se jí ptal?“
„ To se asi budeš muset zeptat jí,“ křikl Ron a rozkašlal se. Popel a kouř okolo se stával nesnesitelným. „ Harry,“ křikl na kamaráda, když se mu podařilo vykašlat popel z plic,

„ musíme se odtud dostat. Já už to moc dlouho nevydržím!“
„ Tak to jsme dva!“ řekl Harry a podařilo se mu nějak doplazit k Ronovi. „ Už pomalu nemůžu dýchat. Ten popel je… strašnej.“
„ Máme štěstí, že kouzelnický oheň nekouří, jinak už bychom tu asi nebyli.“
V další chvíli se ode dveří ozvaly další silné rány. Smrtijedi se chtěli dostat dovnitř, stůj co stůj.
„ Do prdele, o co jim jde? Copak jim ještě nedošlo, že my dva tady uhoříme? Proč nás tu nenechaj v klidu umřít?“ řekl Ron kamarádovi chraplavě. Harry měl pocit, že Ron je ten, kterému už oheň začíná lézt na mozek.
„ Třeba dostali za úkol nás dostat živý! Nebo…“ náhle se Harry zarazil. Pohled mu sjel na velkou černou věc, která ležela u dveří. Zaujala ho hlavně proto, že i když byla obklopená ohněm, plameny se jí ani nedotkly. Nějak prokličkoval mezi hořícím nábytkem a spadlými trámy.
Jakmile se mu podařilo dostat k černé věci, dech se mu zastavil. Byla to ta kniha. Zbraň nejmocnějších. Proto se tak úpěnlivě snaží dostat dovnitř. Nešlo jim o ně. Šlo jim o tu knihu. Po tý toužili. Tu chtěli dostat za každou cenu.
Harry zůstal fascinovaně stát na místě a vůbec si nevšímal okolí. Jako by ho ta kniha očarovala. „ Tak kvůli tomuhle je tolik bojů? Kvůli tomuhle zavraždili Smrtijedi tolik lidí? Kvůli jedný obyčejný knížce? – Obyčejný knížce, která dokáže nejspíš zničit svět. – Jedna kniha. Jedna kniha plná kouzel. Když se dostane Voldemortovi do rukou je to jako atomová bomba v rukou šílence. Ale když ji dostaneme my, tak to budeme moci všechno ukončit. Konečně budeme moci skončit tu válku, která už teď vzala život víc než tisícovce lidí. Rodiče, Cedrik, Dory, Dóža… Sirius?“
„ Harry, pozor!“ křikl na něho Ron. Harry však byl příliš zabraný do myšlenek, než aby si všiml, že pod další ranou Smrtijedů dveře poskočili a skříň začala padat…a přímo na Harryho. Nábytek ho srazil na kolena a náraz mu vyrazil knihu z rukou, ale díky Ronově duchapřítomnosti na něho nespadla, ale padla o kus dál. Svoji další sílu však musel soustředit na udržení dveří pod náporem dalších nárazů. S každou další ranou však měl zrzek pocit, jako by sám dostával jednu ránu za druhou.
I tak zůstal Harry klečet na kolenou a vzpamatovával se. Slyšel kousek od sebe hlasy a rány, jak se Smrtijedi dobývají dovnitř, slyšel praskání ohně všude okolo, slyšel Ronovo skučení… ale nevnímal nic. Zíral před sebe na místo, kde z knihy vypadlo několik listů, které… shořely. V hlavě mu šrotovala kolečka na plné obrátky. Harry to nechápal. Vždyť ta kniha nehoří…
Obal té knihy byl zřejmě proti ohni imunní, ale zdálo se, že stránky jako takové byly normálně hořlavé.
Ozvala se další rána a tentokrát se už dveře otevřely mnohem více. Zakuklenci měli cestu dovnitř volnou. Harry slyšel Ronův křik, aby utekl, že už je dlouho nedokáže držet, ale nevnímal ho. Sjel pohledem od pootevřených dveří, k místu, kde právě shořelo několik vzácných kleteb až ke knize, která ležela opodál a ani netušila, že to všechno okolo se děje kvůli ní.
„ Mít něco takového na naší straně, mohli bychom to všechno ukončit. – Ale pokud to dostanou Smrtijedi, tak už nám nezbude moc nadějí. A pokud to dostanou, tak kvůli tobě. – Já vím. Ale stejně. Můžeme to ukončit. Jen mít tu knihu na správný straně. Jestli jí dokážu uchránit, tak můžeme mít vyhráno. Ale jinak…“
Byl rozhodnutý v mžiku. Vyskočil na nohy a popadl tlustou bichli. Plameny mu olízly ruce, ale moc to nevnímal. Věděl, že na to nemá moc času.
Ještě jednou si jí prohlédl. „ Když ji nebudeme mít my, tak ani oni!“ Vytrhnul z knihy celou vnitřní vazbu a hodil jí do těch největších plamenů, které byly v dosahu… Pak už mohl pouze sledovat, jak oheň pohlcuje jednotlivé stránky jednu za druhou…
„ Harry!“ ozvalo se za nim naléhavě.
Už jenom zahlédl Rona, který klečel kus od něho, rudý námahou. Už jenom zahlédl, jak ho další rána do dveří odhazuje několik metrů dozadu, jako by jí dostal on a ne ty dveře. Už jen zahlédl, jak se dovnitř hrnou zakuklenci. Další rána zasáhla jeho a všechno okolo pohltila tma…

Ani si pořádně neuvědomil, co ho probudilo. Nevěděl, jestli to bylo pálení po celém těle, třeštění v hlavě nebo jizva rozpálená na nejvyšší obrátky. Znamení na čele se ozvalo po docela dlouhé době a rozhodně se to Harrymu nezamlouvalo.
„ Áááá…“ zasténal a pokusil se promnout si bolavou hlavu. Ke svému zděšení však zjistil, že má ruce připoutané ke stolu nebo k něčemu, na čem ležel. Pokusil se vzepřít v provazech, které ho svazovaly, ale dosáhl jen toho, že mu celým tělem projela ostrá pálivá bolest.