33. kapitola - Z bláta do louže
Harry zůstal stát na místě a zíral nad sebe, kde ještě před
chvilkou byl otevřený poklop. Teď už byla všude jen tichá, neprostupná tma. Jen
ze shora bylo slyšet hlasy, kroky a smích.
S každou ozvěnou jejich vítězných hlasů a pošklebků se Harryho vztek stupňoval
víc a víc. Nejraději by vylezl za nimi a ze všech tam nahoře udělal jen skučící
trosky. Bez hůlek, pěkně ručně, po mudlovsku. Hlavně aby to pořádně bolelo. Aby
je to pořádně bolelo.
„ Malfoy, Ester… Jak jsem mohl být takový hlupák a skočit jí na to? Jak? JAK? –
Nebylo to nic těžkého. Jako vždycky. Jsi moc důvěřivý. – No jo, jsem. Důvěřivý
a blbý. Proč jsem alespoň neposlechl Rona?! On mě varoval, tak proč jsem ho
neposlechl? – Protože ty neposloucháš NIKDY! Chápeš? Nikdy neposloucháš, co ti
radí ostatní. Vždycky jdeš jenom za svojí hlavou a co říkají ostatní tě vůbec
nezajímá. Varovali tě. Remus, Jean i Ron. Všichni ti říkali, abys nedělal
blbosti, abys sem nechodil, ale ty jsi neposlouchal a koukni, kam ses dostal? Ono
by stačilo, aby sis jednou jedinkrát od někoho nechal poradit bez toho,
aniž bys nad ním ohrnoval nos a nemusel ses sem vůbec dostat. Nemusel bys teď
být v takovém průseru. Došlo ti to konečně?!“ Chrlil jeho vnitřní hlásek
naštvaně.
Harry stál bez hnutí a jen hleděl před sebe do černočerné tmy. Cítil, jak se
Ron u jeho nohou chvěje a slyšel jeho slabé skučení. Věděl, že tam je, že tam
leží v bolesti a v zimě. A to všechno kvůli němu. Kvůli tomu, že si hraje na
hrdinu. Na hrdinu, který nikdy nikoho neposlouchá a vždycky všechno zvorá.
„ Jo, už mi to došlo. – Vážně? Tak to teda brzo!“
Harry se pokusil strčit do poklopu a pohnout s ním, ale ten se ani nehnul. S
povzdechem sjel po stěně na promrzlou zem. Hlína studila a rozpuštěný sníh mu
máčel kalhoty, ale bylo mu to jedno. „ Je sice bezva, že ti to došlo, ale je to
trochu pozdě. – Příště se polepším. Slibuju! – Žádný příště už nejspíš nebude,
Harry.“
Harry si to uvědomil až s bolestivým pocitem viny. Uvědomil si, jakou
nehoráznou blbost zase udělal a že kvůli němu teď budou trpět zase jiní. Zase
ti, které má rád. Především Ron…
Zahleděl se před sebe, kde tušil kamaráda, který už byl chvíli podivně potichu.
Ale nejen on. Co ostatní? „ Ginny, Molly, Artur, Brumbál, Charlie, Jean…
Remus?“
Při vzpomínce na jeho poslední rozhovor se svým opatrovníkem ho bodlo u srdce
ještě víc. Hlavou mu proběhl celý jejich rozhovor. Každičké slovo, které mu
řekl. Každá urážka, kterou na něho křičel. Kdyby to tak mohl vrátit zpátky.
Kdyby se mohl alespoň omluvit za to, co řekl. Uvědomil si, že Remus měl pravdu.
Opravdu byl tvrdohlavý, namyšlený a arogantní spratek, který si nic lepšího než
je tohle nezaslouží… ale nechtěl, aby za to trpěli ostatní. A obzvlášť ne
Remus. Jediný člověk, který mu zbyl jako náhrada za otce. Člověk, který si za
život zažil už tak dost utrpení…
„ A já se s ním rozloučím slovy ty krvelačná bestie… To snad není možný,
jakej jsem kretén.“ Mlčky zíral před sebe a jeho svědomí mu uštědřovalo jednu
ránu za druhou.
„ Remusi, promiň,“ šeptl. To jediné řekl a nemohl se ubránit slze stékající po
tváři.
„ A co udělá třeba Hermiona, když se probudí a zjistí, že jsme oba mrtví? Mrtví
kvůli mně! Bude mě za to nenávidět? Bude mě nenávidět za to, že jsem
nedokázal pomoc, i když chtěla abych pomohl ostatním? Bude mě proklínat?...
Měla pravdu. Hraju si na hrdinu… Ale proč to vždycky odnesou ostatní…?“
„ Proč jsem jí to řekl, Harry?“ hlesl najednou Ron. „ Proč?“
Harry nechápal, co tím myslí.
„ Proč jsem jí řekl všechny ty hnusný věci? Proč jsem se s ní musel tak pohádat?
Proč jsem jí musel tak ublížit? Vždyť ona si to přece nezasloužila. Proč jsem
to udělal… vždyť já ji mám rád. Já jí nechtěl ublížit. A teď nebudu mít ani
šanci se jí omluvit.“ Jeho hlas zněl podivně klidně a nepřítomně. Až skoro
apaticky. Harrymu to přišlo horší, než kdyby tu začal brečet.
„ Už jí ani nebudu moci říct promiň… Harry… ani promiň…
Nikdy už jí neuvidíme, jak se na nás směje… Proč jsme sem lezli, Harry? Proč
jsem nezůstal u ní? Co když mě teď potřebuje? Co když…“
Dál už Harry neposlouchal. Každé další slovo pro něho bylo jako nůž, který se
mu zařezával hlouběji a hlouběji do srdce. Nechtěl slyšet další slova, která
pro něho byla jako obžaloba z vraždy.
Jeho hlava však náhle pod náporem Ronových slov opět začala pracovat. „ Ne! Tak
tohle teda ne! Přece tady takhle nechcípneme. Ne takhle, zalezlý v díře jako
nějaký krysy, a už vůbec ne kvůli tý zkurvený Smrtijedce!“ „I pařez líbá líp
než já? Já ti ukážu, co dokáže tenhle pařez… ty děvko!“ šeptal si pro sebe.
Naplněn novou energií a hlavně vztekem, vyskočil na nohy a začal vyskakovat a
vší silou bušit do poklopu nad sebou, jako by ho chtěl rozmlátit pouhou rukou.
„ Do prdele, přece tady musí být nějaká cesta ven!“
„ Harry… Harry,“ snažil se ho přítel uklidnit.
Nevšímal si toho. A dál bušil. I když ho zkřehlé prsty bolely k nesnesení.
„ Harry!“ Tentokrát už Ron zakřičel a Harry přestal vyskakovat. „ Nech toho.
Nemá to cenu,“ řekl zrzek rezignovaně. „ Nedostaneme se odtud,“ dodal.
„ Tak to teda ne, Rone. Já jsem nás do toho dostal, já nás taky dostanu ven!“
Skoro křičel. Z Ronovy beznaděje mu bylo na nic. „ Rozumíš?“
„ Jak? Jak to chceš udělat? Bez hůlek? Bez pomoci? Nedostaneme se odtud,“
brblal Ron. „ Jedině, že umíš procházet zdí,“ dodal naštvaně.
Harry chtěl něco namítnout, ale Ronova poslední věta ho zarazila. „ Procházet
zdí?“ zopakoval tiše. „Pro Krista, Pottere, ty jseš debil třetí třídy! – Blik,
blesk, příjem! - Jak jsi na to mohl zapomenout!“
„ Já jsem debil, Rone, dík..“
„ Děkuješ mi za to, že jsi debil? Proč? Co jsem udělal?“ nechápal.
„ Přišel jsem na způsob, jak nás dostat ven. Určitě se to povede a …“
„ Harry, nepovede se to. Ať máš v plánu cokoli. Je to marný. Smiř se s tím.
Nikdy-se-odtud-nedostaneme. Nemá to smysl.“ Přemlouval ho zrzek. Jeho naděje už
asi klesly na teplotu okolního vzduchu. „ A proč se vůbec tak moc chceš odtud
dostat? Mě už tu není ani zima. Ani ta ruka už tak nebolí. Je tu docela
příjemně. Jen se mi chce strašně spát,“ zívl.
Harry si uvědomil, že tohle není dobrý. Pokud už Ronovi není zima a je unavený,
znamená to, že už přestává vnímat. „Ne, Rone! Zatraceně nesmíš usnout, rozumíš!
Já nás odtud dostanu!“ klekl k němu a zatřásl s ním, aby ho vzbudil. „ A smysl
to má. Ty se ještě musíš omluvit Hermioně a já zase Remusovi. A ke všemu mám
jedny nevyřízený účty, takže… koukej vstát!“
Opět třískl do stropu, jakoby se snažil udělat co největší hluk. „ Potřebuji se
dostat nahoru. Zvedni mě?“
Ron vyvalil oči, i když ho Harry v té tmě nemohl vidět. Chvíli přemýšlel,
jestli to jeho kamarád myslí vážně a poté usoudil, že tohle není chvíle, kdy by
žertoval.„ Harry, já s tou rukou ani nepohnu. A jednou tě neunesu. Jsi na mě
příliš těžký.“
„ Ale uneseš. V pohodě,“ řekl Harry pevně. „ Když nebudu mít tělo…“ dodal jen
pro sebe.
„ Kolik vlastně váží mysl? – U někoho tak prostoduchého
jako ty, to moc nebude. – Ha-ha-ha. Moc vtipný.“
„ Hele, Rone. Já tou zdí projít dokážu… teď není čas na to, abych ti
vysvětloval, jak,“ přerušil jeho brblání. „ Prostě jen potřebuji, abys mě
vyzvedl nahoru. Snad se mi podaří tu skříň odsunout a potom tě vytáhnout
nahoru. Až mě vystrčíš nahoru, tak svoje tělo nechám tady. Klidně ho nech
spadnout a…“ Tohle znělo pěkně blbě. „…a nevšímej si toho O.K?“ vychrlil na
Rona. Ten jenom stál jako přimražený a jeho mozek se pokoušel zpracovat všechny
informace.
„ Ja.. ja… jasný. Prostě až sebou švihneš, tak si tě nemám všímat,“ koktal ze
sebe Ron.
„ Ale…“
„ Dotazy až pak. Dělej, zvedni mě. Už mám všechno úplně zmrzlý.“
Ron poslechl a nějakým záhadným způsobem sepnul ruce tak, aby nemusel hnout
ramenem. Harry musel sice trochu šmátrat, kde stojí, protože tam byla tma jako
v pytli a on neviděl ale absolutně nic. Chytil se Rona za rameno (to zdravé
pochopitelně) a vložil nohu do nastavených dlaní. Jakmile se však odrazil, aby
ho Ron zvedl, zavyl zrzek bolestí a Harry se poroučel na zem. A dopad opravdu
nebyl příjemný.
„ Sorry, Harry, ale já tě vážně neunesu,“ hlesl zoufale.
Harry ležel na zemi a pokoušel se zjistit, jestli má zlomený celé tělo nebo ho
jen všechno tak strašně bolí. Po chvilce usoudil, že spíš to druhý. Nejvíc ho
tedy bolely záda, protože spadnul na nějaký klacek nebo kořen. „Kurva, tohle
byl zatraceně blbej nápad,“ zaklel a vyškrábal se na nohy. Ron stál opřený
opodál a skuhral nad bolestí v rameni. „ Hm, tak tohle už nepůjde. Ron mě vážně
neunese. Hold to budeme zkusit jinak.“
„ Rone, vím, že tě to bolí, ale musíme to zkusit znova.“ Ron sice něco
zamručel, ale bylo mu jasné, že se mu opět vrací chuť k tomu, se odtud
dostat…
„ Hele, uděláme to jinak,“ Harry mu ve zkratce vysvětlil svůj plán.
Když skončil, Ronovi to nějakou chvíli šrotovalo. „ Takže ty mi chceš říct, že
dokážeš podle libosti opustit svoje tělo, jo?“ Harry přikývl. „Bezva, dík, že
jsi mi to řekl.“
„ Nech si ty svoje poznámky. Nebyl čas. A teď…jdeme na to.“
Ron připravil opět ruce jako na stoličku a čekal. Harry si mezitím představil,
jaké to je, nemít tělo. K jeho překvapení se nic nestalo. Zatřásl hlavou a
zkusil to znova. Musel se pořádně soustředit a rozhodně mu to nešlo tak lehce
jako předtím. Bolest a ztuhlost v celém těle ho od soustředění dost oddalovala.
Nakonec se přeci jen jeho tělo skácelo na zem. Nahmatal Rona a vsunul nohu do
jeho dlaní, aby ho mohl vyzvednout. Zrzek jeho přítomnost však nejspíš vůbec
nevnímal.
„ Harry?“zeptal se směrem, kde ležela Harryho tělesná schránka. „ Fajn, říkal
jsi, že když sebou švihneš, že se o to nemám starat. Tak se o to nestarám,“
řekl třaslavým hlasem. Chvilku bylo ticho, kdy se Harry pokoušel nahmatat okraj
poklopu jako záchytný bod, o který by se mohl zachytit.
„ Harry? Už jsi nahoře? Nebo jsi ještě tady? Můžeš vůbec mluvit? Harry? Halo,
Harry?“ Ron začínal panikařit. A jak by taky ne. Vždyť už nejmíň minutu jen tak
stál jako naprostý blbec s připravenýma rukama a nic se nedělo. „ Harry,
nestalo se ti nic?“ zeptal se do ticha.
„ Zatraceně, Harry!“ křikl náhle a rychle přiklekl k jeho
bezvládnému tělu. (Bohužel pro Harryho, který měl stále nohu v jeho dlaních.)
Teď zůstal viset, zachycený o okraj podlahy. Bylo to dost složité si
představovat, že tam ten poklop není, ale podlaha ano, zvláště když visel jenom
na prstech ve vzduchu.
„ Weasley, já tě asi zabiju,“ zavrčel. Věděl ale, že má konečně možnost se
odtud dostat a nehodlal jí promarnit. Sebral všechny síly, které v sobě měl a
vyškrábal se nahoru. Prolezl poklopem i skříní a konečně se mu podařilo dostat
se na dřevěnou podlahu, kde se rozvalil a začal lapat po dechu. „ Ty vole, já
to dokázal. Jsem tady!“
Nejraději by takhle zůstal ležet ještě hodně dlouho a vychutnával si to
teplíčko a hukot praskajícího ohně a … „ Teplíčko?... Hukot praskajícího ohně?
Co to je za blbost?“ Pomalu se zvedl na lokty a rozhlédl se po místnosti. „
Sakra!“
Smrtijedi opět chtěli ohněm zahladit stopy. A i když oheň nepostupoval moc
rychle, tenhle kouzelnický se nedal uhasit a Harry věděl, že tu bude za chvíli
pěkně horko. Doslova.
Vyškrábal se na nohy a začal tlačit na skříň, která bránila v otevření poklopu.
Byla obrovská a těžká. Ani s ní nehnul. „ Zatraceně! Ta je těžká jako kráva!“
Smrtijedi na ní určitě použili nějaké kouzlo, aby s ní pohnuli. Ale on teď
neměl hůlku a Ron čekal dole až ho odtamtud dostane. „ Do prdele! Přece tam
Rona nemůžu nechat!“
Zkoušel tlačit, bouchat do ní, kopat („au, kurva moje noha!“), popostrkávat,
ale masivní skříň se ani nepohnula. „ Hni se… ty šmejdééé…“
Náhle, z ničeho nic, se skříň pohnula, jako by byla z papíru s takovou vervou,
až to Harry nečekal a už podruhé za ten den se rozplácnul na podlaze. „ Ještě
že to necítím. Nejspíš už bych měl z žeber kaši,“ brblal si, když se sbíral ze
země. Teď už stačilo pouze otevřít poklop a hurá odtud pryč.
Prsty našel rýhu v podlaze a nadzvedl poklop.
„ Rone, polez!“ křikl dovnitř a podal kamarádovi ruku. Ten však jen dál stál
dole a nechápavě se díval na Harryho. Přesněji řečeno nahoru. Tomu teprve potom
došlo, že ho Ron nevidí ani neslyší. „ Zatraceně.“ Protočil oči a nezbývalo mu
nic jiného, než si skočit pro tělo.
Jakmile do něho vklouzl, ucítil strašnou bolest po celém těle. Měl pocit, jako
by měl přelámané skoro celé tělo, o žebrech ani nemluvě. „ Áááá…“
„ Harry, co ti je? Vypadal jsi jako mrtvola.“
„ A teď se i tak cítím. Sakra, to bolí!“ zaskučel. Vzpomněl si na Jean, která
mu tenkrát říkala, že je velká pravděpodobnost, že se může zranit i v té
nehmotné podobě. „ Fajn, asi jí začnu věřit.“
„ Harry!“ naléhal Ron.
„ Jsem v pohodě, jen mám z kostí sekanou.“ postěžoval si. „ Kurva, co to tady
je? Já zase slítnul na ten zpropadeném klacek,“ zaskuhral a vytáhl z pod zad
podlouhlý předmět kvůli kterému tam bude mít dvě obrovské dlouhé modřiny. „ To
je…“ Chvíli na něj bez hnutí zíral. Potom se otočil na Rona. „ Hups,“ dostal ze
sebe.
„ To je hůlka,“ konstatoval zrzek. „ My jsme tam celou tu dobu měli s sebou
hůlku? To snad není možný.“
„ Co čekáš? Vždyť tam byla tma jak v p… pytli,“ usoudil Harry.
„ Kterej blb by tu nechával hůlku?“
„ Hermiona.“
„ Jak to můžeš vědět?“ ohradil se Ron.
„ Znáš někoho jiného s iniciálami H.G.?“ zeptal se Harry a ukázal na dvě vyrytá
písmena na rukojeti. Ron trochu zbledl. „To teď neřeš. Zvedni mě!“Ron mu
ochotně pomohl na nohy. „Fajn, teď se odtud musíme dostat. Za chvilku tu bude
pořádně horko. Jdeš první ty nebo já?“
Ron chvíli váhal. Vážil své možnosti, které měl se svojí rukou a nakonec se
rozhodl. „ Já.“
Harry ho vysadil nahoru.
„ Zatraceně!“ slyšel Ronovo zaklení, jakmile ho dostal nahoru.
„ Co je?“
„ Neřekl jsi mi, že Smrtijedi mají v plánu nás upálit jako ve středověku,“
křikl k němu zrzek a natáhl k němu ruku. S Ronovou pomocí se trochu krkolomně
dokázal vyškrábat nahoru. Samozřejmě se to neobešlo bez patřičných poznámek a
nadávek. Jakmile byli nahoře, zjistili, že se plameny mezitím rozšířily přes
polovinu místnosti. Jediné, co jim bránilo v šíření po celé místnosti, byla
zima a mráz. Ale kouzelnický oheň se jen tak nevzdával. Postupoval sice pomalu,
ale cokoli jednou začalo hořet, bylo po chvíli míň než popel. Po tomhle ohni
nikdy nezůstávaly zbytky, trosky ani oharky. Jen popel.
„ Musíme se odtud dostat pryč, než z nás budou smažený škvarky,“ křikl Harry,
aby přehlušil hučení ohně, který se začal víc než rychle šířit. Oba se okamžitě
vydali ke dveřím.
Ron sáhl po klice, ale ve vteřině je zase zabouchl.
„ Co se d…“
„ Do prd…“
Ani jeden z nich nestačil nic doříct, když se dveře rozletěly dokořán a oni
odletěli dobrých pět metrů od nich. Rozplácli se na protější zdi a měli neskonalé
štěstí, že nespadli přímo do plamenů.
Ve vchodu se objevili dva Smrtijedi a mířili přímo na ně. Vedle nich se
šklebila Ester a v náručí stále svírala obrovskou knihu. Při pohledu na ni,
dostal Harry strašlivý vztek. Stála tam jen tak, s mírným překvapením v tváři,
ale hlavně s pohrdáním k němu i k takovým, jako byl on. Vzpomněl si na ten
její vítězný výraz, když mu brala knihu, když se mu posmívala… ne, nemohl to
nechat jen tak.
Věděl, že stihne jen jedno kouzlo. Jediné, než se k nim dostanou Smrtijedi. Ale
on chtěl jen jednu věc. Dostat zpátky, co mu patřilo a setřít jí z tváře ten
arogantní výraz.
„ Exponantus!“zakřičel jedno z odzbrojovacích kouzel.
Paprsek jí odhodil pár metrů dozadu a kniha jí vylétla z náruče.
Teprve teď si Harry uvědomil, že další kouzlo už nestihne a tím pádem se
dostanou do rukou Smrtijedům, kteří se začínali hrnout dovnitř. Rozhodl se pro
vyřízení vlastních účtů místo, aby přemýšlel o tom, co je zachrání. Další
možnost volby a další špatné rozhodnutí.
V příští chvíli se však stalo něco zvláštního. Všichni zakuklenci se zarazili a
jakoby pod náporem obrovské tlakové vlny odlétli několik metrů dozadu, kde se
rozplácli venku na zmrzlé zemi. Několika z nich vypadla hůlka z ruky.
Harry na to jen valil oči a nechápal, co se děje. „Rone, co se to d…“ Zarazil
se. Zrzek seděl vedle něho, oči zúžené do úzkých štěrbin. Vypadal soustředěně a
napnutě.
Dveře se s ohlušující ranou zavřely.
Než se vůbec stačil zeptat, ozvalo se zapraštění a dřevěný trám nad nimi se
poroučel přímo na ně.
„ Pozor!“ křikl Ron.
Bylo pozdě. Trám se řítil přímo na Harryho. Ten už se pomalu loučil se životem,
když se náhle obrovská masa dřeva zarazila uprostřed pádu. Harry ztuhl a
nechápal, co se děje.
„ Dělej!“procedil Ron přes zaťaté zuby. Už od pohledu měl napnuté veškeré svaly
v těle a dlouho už to nemusel vydržet. Harry se odkutálel a zrzek hned za ním.
Vteřinu na to se trám s ohlušující ranou svezl na zem vedle nich.
Harry se rozplácl na zemi a hůlka mu vypadla z ruky neznámo kam. Uvědomoval si,
že tam, kde teď hoří to dřevo, byl před chvilkou on sám. A taky by tam zůstal,
kdyby ho Ron nezachránil. Kdyby… nepodržel ten trám?
„ Rone?“ křikl na něho, aby přehlušil šramot všude kolem. V tu samou chvíli se
ode dveří ozvala silná rána dveří od nechtěných návštěvníků. Ron naštěstí
reagoval pohotově a nejbližší skříň se v mžiku přišoupla těsně ke dveří jako
barikáda. Pak však zrzek padl na zem naprosto vyčerpaný.
„ Co je ti?“ zděsil se Harry.
„ Nic. Jen mě to strašně vyčerpává!“ řekl udýchaně.
„ A jak to krucinál vůbec děláš?“
„ To bych taky rád věděl,“ odvětil zrzek. „ Prostě od jistý doby… jsem zjistil…
že dokážu hýbat předmětama podle libosti.“
„ Vážně? Jak je to dlouho?“
„ Pár týdnů! Ale nemám ponětí, kde jsem to vzal.“
„ Týdnů? A to jsi mi o tom nemohl říct?“ křikl Harry a zakryl si tvář, když se
nedaleko od nich zřítil další sloup a zvedl se oblak popela, který je nutil ke
kašli.
„ Ty jsi se ptal? Pokud vím, tak ne. A ke všemu… ty ses mi taky nesvěřil, že si
dokážeš svlíkat tělo… kurva, bacha!“ zrzek ho čapnul a oba se odkutáleli o kus
dál, dostatečně daleko od nebezpečí hořících prken, ze kterých začaly opadávat
ohořelé kusy dřeva.
„ Dobrá, neřekl jsem ti to, ale já jsem ten blbec, kterej nikdy nikomu nic
neřekne. Ty jsi mohl být ten lepší a říct mi to. Nebo alespoň ukázat.“
„ A kdo si myslíš, že ti pomohl s tou skříní, ty imbecile?“
„ To jsi byl ty?“
„ Je tu snad někdo jinej? Nemohl jsem tě nechat se tam s tím prát další hodinu.
Umrznul bych tam dole!“
„ A to jsi to nemohl udělat sám? Musel jsi mě nechat lízt nahoru?“
„ Nemohl jsem se soustředit. Přes tu bolest jsem s tím vůbec nemohl hnout!“
„ A teď už můžeš?“
„ Teď už mě bolí všechno, takže už to nějak nevnímám!“ křikl na něho Ron.
„ Fajn, tak zkus vymyslet, co budeme dělat?“
„ Já? Proč já? Ty jsi mozek, Pottere! Ty vymejšlej!“
„ Já nejsem mozek. To je Hermiona. Jo a mimochodem, jen kdyby tě to zajímalo,
tak Hermiona dokáže zachytávat myšlenky…“
„ Cože?“ vyvalil Ron oči až na vrch hlavy.
„ Jo, dokáže slyšet všechno, co si myslíš. Proto byla tak divná. Slyšela
všechno, co sis říkal na tý ošetřovně potom, co jsi jí líbal!“ Harry čekal
nějakou reakci, ale když se žádná nedostavila, zjistil, že Ron jen zírá před
sebe, jako by mu ulítli včely. „ Sorry, jestli tě to tak vzalo. Já jen, že by
bylo dobrý, kdybys to zjistil předtím než umřeš.“
„ Ona vážně slyšela všechno?“
„ Asi jo, já nevím. Ale teď radši vymysli, jak se odtud dostaneme. Po mě to
radši nechtěj. Já jsem jen ten hrdinej blbec. Nechtěj po mě, abych něco
vymyslel nebo to zase dopadne špatně… Bacha!“ Už potřetí se museli uhnou
padajícím prknům a míst bez ohně rapidně ubývalo. Oba se odkutáleli ale na
opačné strany, takže teď byl mezi nimi hučící oheň.„ Do prdele. Jak se odtud
dostaneme?“
„ Nemám zdání. Musí tu být někde i jinej východ!“ křikl Ron a rozhlížel se
kolem jakoby hledal šipku a nápisem EXIT.
„ I kdyby byl tak pochybuju, že ho najdeme. Tahle bouda se každou chvíli
zbortí. Máme na výběr buď vlézt Smrtijedům přímo do náruče a nechat se umučit k
smrti nebo uhořet za živa. Tak se rozhodni!“
„ Ani jedna z těch možností se mi moc nelíbí!“ křikl Ron.
„ Vážně! To by jeden neřekl.“
„ A co to přenášedlo?!“ uvědomil si náhle Ron.
„ To nejde. Vzala mi ho. Společně s hůlkou, když mě líbala.“
„ Ty ses s ní líbal?“ ozval se Ron napůl překvapeně napůl uraženě. „ S tou
Smrtijedkou? S Ester?“
„ Ne, s Malfoyem, normálně!“
„ Ty ses s ní fakt líbal, ty zrádče! Copak jsem tě nevaroval, ať jí nevěříš?
Ne, ty ses s ní musel rovnou cicmat!“
„ Já jí necicmal!“ ohradil se Harry. „ Ona líbala mě! Nemohl jsem za to. Nemohl
jsem nic dělat!“
„ Nemohl nebo nechtěl?!“
„ Nech si toho. Nemám teď náladu se s tebou hádat. Na to budeme mít po smrti
času dost.“
„ Nemůžeš si alespoň teďka odpustit ty svoje blbý poznámky!“
„ To by potom nebyla taková sranda!“ Harry si chránil tvář před plameny a
pokoušel se vymyslet, jak se odtud dostat. Jejich šance byli menší než mizivé.
Ještě slyšel Rona brblat něco ve smyslu „ Fakt strašná bžunda,“ ale jinak bylo
kolem jen praskání dřeva a bouchání na zabarikádované dveře. Bylo mu jasné, že
pokud vylezou ven a dostanou se do rukou Smrtijedům, že je bude čekat mučení a
dlouhá a bolestivá smrt, ale ve chvíli, kdy mu chytl hábit a on ho musel
zahodit, aby neuhořel, mu to přišlo jako ta přijatelnější možnost. Jeho
racionální já však říkalo ne.
„ Jak vůbec Smrtijedi věděli o tom, že se Hermiona schází s Viktorem? Vždyť u
nás jsem to nevěděl skoro ani já! “ křikl Harry. Nebyla to sice věc, kterou by
musel hned teď vědět, ale dokud slyšel Ronův hlas a ne jen hučení ohně, dokázal
mozek donutit k určité normální činnosti.
„ To netuším. Nejspíš to Viktor řekl tý krávě bulharský a ona to řekla jim.
Vždycky jsem říkal, že Krum je debil a měl jsem pravdu! Jestli se mi dostane do
rukou, tak ho zabiju. A to nebudou jenom zuby!“
„ Třeba to nebyl on. Mohli to bejt ty Smrtijedi, který donášeli z Bradavic!“
„ Z Bradavic? Co to meleš? Ten oheň už ti roztavil mozkový závity, ne?“
„ Zatím ne. Několikrát jsem je tam viděl. Vždycky večer. Nasedli do kočárů a
odjeli pryč. Nestačil jsem je sledovat. Musíme mít v Bradavicích zrádce.“
„ Vždycky večer? Dva v pláštích?“
„ Jo. Dva nebo tři. Ty jsi je taky viděl?“
„ To jsme byli my, ty blbče. Já s Hermionou. Každej pátek nás odváželi za
hranice pozemků, abychom se přemístili pryč, když jsme měli jít pro informace.“
„ Cože?“ vyvalil Harry oči a narovnal se. Tohle vážně nečekal. „ A proč jste
měli smrtijedí pláště?“
„ Jaký smrtijedí pláště? Normální cestovní s kápí, aby nás nikdo nepoznal.
Nebylo by zrovna nejlepší, kdyby celý Bradavice viděli, že každou noc někam
mizíme.“
„ A kdo byl ten třetí s vámi?“
„ Třetí? Snape nebo Jean. Vždycky s námi jeden šel, aby nás doprovodil za
hranice pozemků.“
„ Jean? Ona o tom věděla?“
„ Jasně, že o tom věděla! Co jsi čekal?“
„ Proč mi to, sakra, neřekla, když jsem se jí ptal?“
„ To se asi budeš muset zeptat jí,“ křikl Ron a rozkašlal se. Popel a kouř
okolo se stával nesnesitelným. „ Harry,“ křikl na kamaráda, když se mu podařilo
vykašlat popel z plic,
„ musíme se odtud dostat. Já už to moc dlouho nevydržím!“
„ Tak to jsme dva!“ řekl Harry a podařilo se mu nějak doplazit k Ronovi. „ Už
pomalu nemůžu dýchat. Ten popel je… strašnej.“
„ Máme štěstí, že kouzelnický oheň nekouří, jinak už bychom tu asi nebyli.“
V další chvíli se ode dveří ozvaly další silné rány. Smrtijedi se chtěli dostat
dovnitř, stůj co stůj.
„ Do prdele, o co jim jde? Copak jim ještě nedošlo, že my dva tady uhoříme?
Proč nás tu nenechaj v klidu umřít?“ řekl Ron kamarádovi chraplavě. Harry měl
pocit, že Ron je ten, kterému už oheň začíná lézt na mozek.
„ Třeba dostali za úkol nás dostat živý! Nebo…“ náhle se Harry zarazil. Pohled
mu sjel na velkou černou věc, která ležela u dveří. Zaujala ho hlavně proto, že
i když byla obklopená ohněm, plameny se jí ani nedotkly. Nějak prokličkoval
mezi hořícím nábytkem a spadlými trámy.
Jakmile se mu podařilo dostat k černé věci, dech se mu zastavil. Byla to ta
kniha. Zbraň nejmocnějších. Proto se tak úpěnlivě snaží dostat dovnitř. Nešlo
jim o ně. Šlo jim o tu knihu. Po tý toužili. Tu chtěli dostat za každou cenu.
Harry zůstal fascinovaně stát na místě a vůbec si nevšímal okolí. Jako by ho ta
kniha očarovala. „ Tak kvůli tomuhle je tolik bojů? Kvůli tomuhle zavraždili
Smrtijedi tolik lidí? Kvůli jedný obyčejný knížce? – Obyčejný knížce, která
dokáže nejspíš zničit svět. – Jedna kniha. Jedna kniha plná kouzel. Když se
dostane Voldemortovi do rukou je to jako atomová bomba v rukou šílence. Ale
když ji dostaneme my, tak to budeme moci všechno ukončit. Konečně budeme moci
skončit tu válku, která už teď vzala život víc než tisícovce lidí. Rodiče,
Cedrik, Dory, Dóža… Sirius?“
„ Harry, pozor!“ křikl na něho Ron. Harry však byl příliš zabraný do myšlenek,
než aby si všiml, že pod další ranou Smrtijedů dveře poskočili a skříň začala
padat…a přímo na Harryho. Nábytek ho srazil na kolena a náraz mu vyrazil knihu
z rukou, ale díky Ronově duchapřítomnosti na něho nespadla, ale padla o kus
dál. Svoji další sílu však musel soustředit na udržení dveří pod náporem
dalších nárazů. S každou další ranou však měl zrzek pocit, jako by sám dostával
jednu ránu za druhou.
I tak zůstal Harry klečet na kolenou a vzpamatovával se. Slyšel kousek od sebe
hlasy a rány, jak se Smrtijedi dobývají dovnitř, slyšel praskání ohně všude
okolo, slyšel Ronovo skučení… ale nevnímal nic. Zíral před sebe na místo, kde z
knihy vypadlo několik listů, které… shořely. V hlavě mu šrotovala kolečka na
plné obrátky. Harry to nechápal. Vždyť ta kniha nehoří…
Obal té knihy byl zřejmě proti ohni imunní, ale zdálo se, že stránky jako
takové byly normálně hořlavé.
Ozvala se další rána a tentokrát se už dveře otevřely mnohem více. Zakuklenci
měli cestu dovnitř volnou. Harry slyšel Ronův křik, aby utekl, že už je dlouho
nedokáže držet, ale nevnímal ho. Sjel pohledem od pootevřených dveří, k místu,
kde právě shořelo několik vzácných kleteb až ke knize, která ležela opodál a
ani netušila, že to všechno okolo se děje kvůli ní.
„ Mít něco takového na naší straně, mohli bychom to všechno ukončit. – Ale
pokud to dostanou Smrtijedi, tak už nám nezbude moc nadějí. A pokud to dostanou,
tak kvůli tobě. – Já vím. Ale stejně. Můžeme to ukončit. Jen mít tu knihu na
správný straně. Jestli jí dokážu uchránit, tak můžeme mít vyhráno. Ale jinak…“
Byl rozhodnutý v mžiku. Vyskočil na nohy a popadl tlustou bichli. Plameny mu
olízly ruce, ale moc to nevnímal. Věděl, že na to nemá moc času.
Ještě jednou si jí prohlédl. „ Když ji nebudeme mít my, tak ani oni!“ Vytrhnul
z knihy celou vnitřní vazbu a hodil jí do těch největších plamenů, které byly v
dosahu… Pak už mohl pouze sledovat, jak oheň pohlcuje jednotlivé stránky jednu
za druhou…
„ Harry!“ ozvalo se za nim naléhavě.
Už jenom zahlédl Rona, který klečel kus od něho, rudý námahou. Už jenom
zahlédl, jak ho další rána do dveří odhazuje několik metrů dozadu, jako by jí
dostal on a ne ty dveře. Už jen zahlédl, jak se dovnitř hrnou zakuklenci. Další
rána zasáhla jeho a všechno okolo pohltila tma…
Ani si pořádně neuvědomil, co ho probudilo. Nevěděl, jestli to bylo pálení po
celém těle, třeštění v hlavě nebo jizva rozpálená na nejvyšší obrátky. Znamení
na čele se ozvalo po docela dlouhé době a rozhodně se to Harrymu nezamlouvalo.
„ Áááá…“ zasténal a pokusil se promnout si bolavou hlavu. Ke svému zděšení však
zjistil, že má ruce připoutané ke stolu nebo k něčemu, na čem ležel.
Pokusil se vzepřít v provazech, které ho svazovaly, ale dosáhl jen toho, že mu
celým tělem projela ostrá pálivá bolest.
„ Ale…ale, tak už jsme se probudili?“ ozval se vedle něho sametový hlásek mladé Bulharky. „ Že sis dal na čas.“
„ Ester!“
„ Ooo, ty si mě pamatuješ?“ zašklebila se a Harry jen slyšel její kroky přecházet okolo. Pokusil se donutit oči k normální činnosti, ale nedokázal řádně zaostřit a jenom ho z toho začala ještě více bolet hlava. Jedno mu však bylo jasné. Rozhodně už nebyli v té boudě. A měl velké tušení, že už nejsou ani v Rusku. „ Kde to jsem?“
„ Kde? Myslím, Harry, že to je to poslední, co by tě v tuhle chvíli mělo zajímat,“ řekla mu sladce. Harrymu v tu chvíli řádně zatrnulo. Ale ještě víc mu vyschlo hrdlo, když si uvědomil, že nikde nevidí nějakou další osobu, zvláště pak…
„ Kde je Ron? Co jste s ním udělali?“
„ Kde je Ron?“ zopakovala jeho otázku a sklonila se těsně k němu. Tvář měla sotva pár centimetrů od jeho. Bylo to snad poprvé, kdy chtěl Harry dívku spíš než políbit, pořádně nakopnout. „ Opravdu to chceš vědět, Harry?“ zeptala se mile a rukou mu jemně projela ve vlasech. „ Dobrá, řeknu ti to, ale něco za něco. Uděláme dohodu. Ty mi řekneš, kam jsi zašantročil tu knihu a já ti řeknu, kde najdeš toho svého kamarádíčka, dobře?“ navrhla mu hlasem, jako by se ho ptala, kam pojedou na líbánky a stále si pohrávala s jeho vlasy.
Harry naprázdno polkl. „ Jakou knihu? O čem to mluvíš?“ Snažil se hrát na nechápavého.
„ Ale no tak, zlatíčko, ty víš moc dobře, o čem mluvím. Přece o Zbrani nejmocnějších.“ Mlčel. „ Tak kampak jsi ji dal?“
„ Já nikam. Musela tam někde zůstat,“ odvětil.
„ Asi tě zklamu, ale nezůstala. A ty jsi byl jediný, kdo jí mohl vzít. Takže se tě ptám znovu, kde je. No tak, broučku, řekni mi to. Slibuji, že potom na tebe budu moc hodná,“ usmála se na něho. Pohrávala si s jeho vlasy a doslova ho hladila. V normální situaci by se mu to nejspíš moc líbilo, ale teď mu její laskavost a klidnost přišla mnohem horší než kdyby ho mučila a bila.
„ Ale já jí opravdu nemám. Co když jsem jí třeba… spálil?“
„ Spálil? Ale Harry, oba jsme dost chytří na to, abychom věděli, že spálit takovou cennou věc jako je tahle kniha, by mohl jen naprostý šílenec a to ty přeci nejsi.“
„ A co když ano?“ nadhodil.
Aniž by její tvář dala znát sebemenší záchvěv, Harry poznal, že usilovně přemýšlí. Dlouhou dobu mlčela, jen ho hladila jemně po vlasech a hleděla před sebe.
„ Takže ty tvrdíš, že jsi jí spálil?“ ujistila se svým sladkým hlasem. Harry přikývl. Myslel si, že bude dál pokračovat v téhle hře a způsobem „malý hodný“ se z něj bude pokoušet dostat pravdu, které očividně nevěřila. V tom se ale setsakramentsky pletl.
Popadla ho za vlasy a dost drastickým způsobem si vytočila jeho hlavu k sobě. „ Tak ty neřekneš pravdu?“ prskla mu do tváře. Jeho odpověď dostala jen bolestné zasyčení. „ Dobře, jak chceš. Mohlo to jít po dobrém. Chceš vědět, kde je tvůj kamarád? Za chvilku se to dozvíš!“ S posledním slovem mu praštila hlavou do stolu a zvedla se. Harry měl pocit, že mu svým stiskem musela skalpovat půlku hlavy.
Slyšel, jak několikrát zabouchala na dveře, které se s ranou otevřely. „ Odvažte ho a přistupte k původnímu plánu!“ rozkázala dvou zakuklencům, kteří se okamžitě jali plnit rozkaz.
„ Neřekl nic?“ ozval se chladný a posměšný hlas Luciuse Malfoye. „ Já jsem ti to říkal. Akorát jsme ztráceli čas.“
„ Dobrá, protentokrát jsi měl pravdu. To ale neznamená, že jí máš vždycky,“ ohradila se Ester. Harryho právě odvázali z provazů a přes jeho veškeré snahy se osvobodit, ho odtáhli pryč. Už mohl pouze sledovat, jak se na něho oba Smrtijedi, Malfoy i Ester, šklebí a poté si věnovali vášnivý polibek.
Harrymu z toho bylo na zvracení zvlášť, když si uvědomil, že ho líbala stejně jako teďka Malfoye. „ Fůj! Není náhodou Malfoy ženatý? – Teď bych na tvém místě řešil jiné věci než rodinné vztahy Smrtijedů. Nechci ti nic říkat, ale tipuji, že to místo, kam tě vedou, se ti nebude vůbec, ale vůbec líbit.“
Jakmile ho provedli dlouhou chodbou, otevřely se před nimi obrovské kovové dveře a vstoupili do prostorného sálu, osvětleného desítkami pochodní. Zakuklenci ho hodili doprostřed síně a odkráčeli pryč. Teprve poté si Harry uvědomil, že kolem něho je utvořen kruh věrných Smrtijedů. Ani v nejmenším tam nebyli všichni. Mohlo jich tam být tak šest maximálně sedm.
„ Vítej, Harry Pottere,“ ozval se ledový hlas.
Harry naprázdno polkl a teprve poté pomalu otočil hlavu směrem, odkud ten hlas přicházel.
„ A do pr…“ šeptl tak aby to nebylo moc slyšet. Před ním neseděl nikdo jiný než samotný Voldemort.
„ Crucio!“ mávl temný pán nezaujatě hůlkou a chlapcem projela ostrá bolest jedné z nejhorších kleteb. „Ani nevíš jak jsem rád, že se znovu vidíme,“ pokračoval sladce, když kletba pominula, a pohodlně se rozvalil na své židli. „ Slyšel jsem od svých věrných, že jsi našel něco, co mi patří a tak bych byl velice rád, kdybys mi to vrátil. Ty to určitě rád uděláš. Přece si kvůli jedné hloupé věci nezničíme naše dlouholeté přátelství.“
„ Ještě chvíli na mě někdo bude mluvit tímhle sladkým tónem a dostanu asi cukrovku,“ proletělo mu hlavou. „To samozřejmě ne, nerad bych ničil náš dlouholetý vzájemný vztah,“ řekl Harry, který se rozhodl radši hrát jeho hru. „ Ale bohužel tě tví věrní asi neinformovali o tom, že já nemám nic, co by patřilo tobě. Bohužel.“
„ Opravdu? Já myslím, že máš. Nejdřív to měla ta tvá kamarádka. Šikovná šmejdka…málokomu se podaří uprchnout. Ale teď to máš ty a já to chci zpět.“
„ A o co jde?“ zeptal Harry nevinně.
„ Vlastně o nic. Jen o jednu knížku,“ mávl Voldemort kostnatou rukou. Zatím měl s nepřítelem trpělivost. Ale všem bylo jasné, že to nebude trvat moc dlouho.
„ Ó ano, jistě. Taková veliká bichle…“
„ Jsem rád, že sis vzpomněl.“
„… tak tu jsem spálil..“ Po tomto sdělení to mezi Smrtijedy zašumělo a Voldemort ztuhl.
Zhluboka se nadechl. „ Pottere, Pottere, Pottere. Víš ty vůbec, o co tady jde? Máš tu vůbec ponětí jakou ohromnou moc má ta věc, kterou skrýváš?“
„ Ano jistě. Zbraň nejmocnějších. Soubor těch nejhorších a nejstarších kleteb a zaklínadel, jaké kdy existovaly. Rozpisy na nejsložitější lektvary a obranná kouzla proti veškerým smrtelným kouzlům,“ odříkal Harry nezaujatě.
„ A mnohem víc,“ přikývl Voldemort. „ A jelikož tohle všechno víš, Pottere, tak jistě pochopíš, že ti nevěřím, že ses takovéhle vzácnosti zbavil. Ty totiž jsi stejný jako já. Toužíš po moci a tahle kniha by ti jí dala. Takže se ptám naposledy… kde-je-ta-kniha?“
Harry chvíli přemýšlel, co má říci a nakonec naprosto klidně odpověděl. „ Jak už jsem řekl. Spálil jsem ji. Já totiž nejsem jako TY!“ procedil skrz zuby.
„ Jak myslíš. Ať je po tvém. Crucio!“
Harry se už podruhé svalil na zem v záchvatu bolesti stovek dýk, které probodávaly jeho i tak už zubožené tělo. „ To snad není možný, jednou řeknu pravdu a oni mi nevěří!“ Kletba pominula a hned jí následovala další. A po ní další a ještě jedna… Za chvíli už je přestal počítat. Vždy jen počítal každou vteřinu do chvíle, než dostane chvilinku odpočinku, než kletba začala znova. Většinou to bylo Cruciatus, ale Voldemort si na něm vyzkoušel i řadu dalších stejně bolestivých kleteb.
Polevil další stisk kouzla a Harry se svalil na zem. Lapal po dechu a snažil se zmobilizovat alespoň poslední síly. Zvedl hlavu a ke svému zděšení zjistil, že Voldemort už nesedí ve svém křesle, ale stojí přímo před ním.
Svojí kostnatou rukou si zvedl jeho tvář k sobě a zahleděl se mu hluboko do očí. Jizvou mu projela strašlivá bolest, ale to byl jen zlomek toho, co cítil za muka. Bylo jasné, o co Voldemortovi jde. Stačilo pár vteřin a on měl opět ten pocit, že se mu někdo hrabe v myšlenkách. Snažil se zapojit nitroobranu, ale byl příliš vyčerpaný. Viděl před očima spousty rozmazaných obrazů, až se zastavil u jednoho. U vzpomínky, kdy hází listy do ohně.
Voldemort opustil Harryho hlavu a zamračil se. „ Buď jsi opravdu tak hloupý, abys to udělal nebo si dokážeš vytvářet vzpomínky. Kdopak tě učí Nitroobranu?“ šeptl. Harry mlčel. „ Však já to z tebe dostanu. Crucio!“
Chlapec se už po několikáté svalil na zem v záchvatu strašné bolesti. Všechno ho bolelo a cítil se vyčerpaný, jako snad nikdy. Přes svůj křik jen dokázal rozeznat, jak Voldemort rozkazuje ostatním. „ Přiveďte ho!“
Počtvrté ho zasáhla kletba a počtvrté skončila. Harry lapal po dechu a snažil se připravit na další bolest. Ta však nepřišla. Místo toho slyšel otvírání dveří a dvoje kroky. Když zvedl hlavu naskytl se mu strašný pohled. Dva zakuklenci mezi sebou táhli Rona. Jeho hábit byl rozervaný, špinavý a od krve.
Hodili ho před Voldemorta a Harry zahlédl jeho tvář. Celou jí pokrývala krev, spousty šrámů a podlitin. Jeho oči pomrkávaly a zorničky běhaly všude možně, jako by už ani nedokázaly vnímat okolí. Výraz tváře by se dal rovnat naprosté apatii z vyčerpání a mučení. Celý se třásl a ruce měl za zády stočené do nepřirozeného úhlu. Vypadal strašně…
„ To ne…“ hlesl Harry.
„ Vítejte, pane Weasley, jsem rád, že jste k nám zavítal,“ ušklíbl se Voldemort opět ze svého křesla a seslal na zrzka nějaké kouzlo. Ron se svalil na zem v návalu křečí. Všechny svaly měl napnuté a vypadaly, že musí každou chvíli prasknout.
Kouzlo pominulo a když Harry nic neřekl, následovalo ho další a po něm ještě další. Malfoy sesílal na Harryho z dlouhé chvíle Crucio, nejspíš aby nezakrněl a tentokrát to Harrymu přišlo jako vysvobození. Nemusel alespoň poslouchat Ronův křik a nářek.
„ Tak co, pane Pottere?“ zeptal se sladce Voldemort.
Harry lapal po dechu, jako by to byl on, koho mučili a nevěděl, co říci. Hleděl z Rona na Voldemorta a mlčel. „ Jak chcete, pane Pottere.“ Zrzka zasáhla další salva bolesti.
„ Dost! Dost! Přestaňte!“ křičel Harry zoufale.
„ Řeknete nám, kam jste to schoval?“ zeptal se zakuklenec, aniž by přerušil kletbu.
„ Už jsem vám to řekl!“ křikl Harry.
„ Jak chcete!“
Harry už se nemohl dívat jak jeho kamarád trpí. Stočil hlavu pryč a skousl si krev až ucítil slabý pramínek krve. Nevěděl, co má dělat. Zasáhla ho další kletba.
Po chvíli uslyšel tupou ránu. Když zvedl hlavu zjistil, že Ron leží na zemi a vypadá jako… mrtvý.
„ To ne…“ hlesl. Harry měl srdce až v krku.
„ Odneste ho. Další mučení už by nemělo smysl. Počkáme, až se probere,“ rozkázal Voldemort.
„ To znamená, že ještě žije. Díky bohu…“ pomyslel si Harry úlevně. I když pohled na Ronovo bezvládné tělo mu na klidu moc nepřidalo.
„ Přiveďte dalšího!“ A směrem k chlapci dodal. „ Musíme přeci pokračovat v naší zábavě.“
„ Dalšího? To snad ne…“
Bohužel to byla pravda. Ve chvíli přišli další zakuklenci a vedli mezi sebou Viktora. Hodili ho na místo, kde byl před chvílí Ron a zase se zařadili.
„ Pan Krum, jistě. Jsem rád, že se opět setkáváme,“ otočil se ke svým přisluhovačům. „ Ester, má milá, pojď k nám a sundej si kápi.“
Z řady vyšla menší postava a poslušně poslechla pána. Viktorovi se při pohledu na svoji přítelkyni zúžily zorničky zděšením. Něco zabrblal a stále nevěřícně na ni zíral. Musel to pro něho být pořádný šok.
„ Má milá, jistě budeš ráda pokračovat dál v mé práci.“
„ S největší radostí, pane,“ přikývla. A ďábelskými plaménky se vydala ke svému příteli.
„ Pane Pottere, vy jistě uvítáte, když zábava bude pokračovat. Nebo nám snad chcete něco říci?“
„ Už jsem vám všechno řekl,“ hlesl skoro plačtivě. Byl naprosto zoufalý a nevěděl, jak tohle dopadne.
„ Jak chcete. Pokud to tak opravdu je, máte, co si zasloužíte. Pokračuj, prosím,“ pokynul dívce, která se okamžitě jala své práce.
Mávla hůlkou a Bulhar se svezl na zem v křečích. Skučel na celé kolo a křičel slova, kterým Harry nerozuměl. Jeho křik mu však připadal to nejhorší na světě. „ Není to kvůli mně, není to kvůli…“ opakoval si stále v hlavě, ale bylo to marné. Věděl, že trpí kvůli němu.
„ Tak co, Harry, kam jsi to dal?“ otočila se na něho Ester se svým milým hláskem, když skončila jednu fázi mučení. Mlčel. „ Dobře, jak chceš, přejdeme na druhý stupeň.“ Obrátila se zpět a potom už byl opět slyšet jen neskutečný křik. A takhle to šlo stále dál a dál…
Párkrát už to Harry nevydržel a řekl, že jim poví, kde je to co hledají, ale oni mu nikdy nevěřili. Sám schytal několik kleteb, mnohokrát ho zasáhlo Crucio, ale nepohnuli se ani o píď. Oni mu nevěřili a on nevěděl, co má dělat. Prostě začarovaný kruh. Jim už ani nešlo o to, aby jim řekl pravdu. Pro ně to byla pouhá zábava. Harry se náhle cítil jako býk na býčích zápasech zabíjený pro pobavení ostatních.
Už mu pomalu docházely síly. Nejen kvůli mučení, ale také kvůli tomu křiku. Měl pocit, že to ho vyčerpává mnohem víc. Už pomalu ani nevstával na kolena jen ležel a snažil se nevnímat křik kolem.
Viktor už měl taky dost. Lapal po dechu a využíval chvíle mezi kletbami. Náhle však jako by získal novou sílu začal na Ester něco křičet v jejich rodném jazyce. Ester mu odpověděla a seslala na něho další kouzla, ale Krumův křik a nadávky neustaly. Naopak se ještě vystupňovaly.
„ Tak co, Pottere, řekneš už něco?“ křikla na něho dívka, když Viktora zasáhla další kletba. Ale ani se na něho nepodívala. Tady už nešlo o to, jestli jí odpoví nebo ne. Tady už šlo pouze o osobní účty mezi ní a Viktorem, který nepřestával křičet nějaké nadávky.
Harry mu nerozuměl ani slovo jako ostatní, ale Ester mu zřejmě rozuměla až moc dobře, protože byla rudá vzteky a kouzla posílala s mnohem větší silou i intenzitou.
Viktor opět něco zakřičel a plivnul jí k nohám. Dívka trhaně dýchala a bylo znát jak to v ní vře. Podívala se do očí svému příteli, který jí řekl několik dalších slov.
Další kouzlo zakřičela skoro na celou místnost. Bulhar ztuhl a jakoby zapomněl, jak se má křičet. Jen otevíral a zavíral pusu a oči mu lezly z důlků. Kůže mu rudla, jakoby dostal nejmíň padesáti stupňovou horečku. Začal se nekontrolovatelně třást.
Harry ho sledoval, jako by náhle zapomněl dýchat. V další chvíli však rychle odtrhl tvář, aby nemusel vidět to, co následovalo. Jen zahlédl, jak z Krumovi z úst vylétl proud krve od toho, jak mu v těle praskly veškeré žíly a vylily se mu do těla, společně s tržnými ranami po celém těle, ze kterých mu taktéž tekla krev proudem. Už nechtěl vidět jeho tělo padající na tvrdou zem. A sklovité vyděšené oči zírající do prázdna. Už jen zahlédl, jak od jeho těla dívka odchází s pohrdáním v obličeji.
Pak ho z vyčerpání a šoku pohltila prázdná temnota…