34. kapitola - Věznění
K vědomí ho přivedla až silná bolest v celém těle, když s
ním někdo mrštil na zem smrduté cely, jako by byl jen pytlem brambor.
Několikrát se překulil a skončil přímo ve smradlavé břečce, o jejíž složení
radši nechtěl ani vědět. Zůstal ležet na místě, vyčerpaný a utahaný a jeho
jediným přáním v tu chvíli bylo, aby mohl na tomhle smradlavým zatuchlým
místečku v klidu zemřít.
Byl strašně unavený. Celé tělo ho bolelo jakoby ho právě přejel parní válec. „
Sakra, jak to, že se ty kreslený postavičky vždycky dokážou zvednout a klidně
odejít i když jim spadne piano na hlavu? – Nebude to tím, že jsou kreslený?“
I zvednout víčka mu v tu chvíli přišlo jako naprosto nesplnitelný úkol. Jen s
největším vypětím sil se mu asi po pěti minutách podařilo zvednout olověné
kryty zakrývající oči. Nic se však nezměnilo. I nadále byla všude kolem jen
neproniknutelná tma.
„ Áááá…“ zasténal, když se pokusil zvednout ruku a promnout si oči. Ramenem mu
projela ostrá bolest. Položil ruku zpět na zem a snažil se hýbat co nejméně,
aby to odporné bolestivé palčení konečně zmizelo. Zíral před sebe někam do tmy,
kde se mohl nacházet strop. Všude bylo šero a ticho přerušované pouze občasným
skapáváním kapek vody.
I když měl otevřené oči, viděl před sebou jako ve snu naprosto zřetelně ty
strašné události několika posledních hodin. Hermionu na ošetřovně, bledou a
klidnou… hořící dům a mezi trámy Ron odhozený ke stěně a o několik hodin
později opět on s umučeným výrazem ve tváři a prázdnýma očima… A nakonec
Viktor… ten jeho vzdor a překvapení a poté jen vypouklé oči, které se vyplnily
krví předtím, než si tato rudá tekutina našla cestu ven z těla. Předtím, než
zemřel…
„ Zemřel,“ šeptl Harry nepřítomně do prázdné kobky. „ Zemřel…“
Náhle se kousek od něho cosi pohnulo.
„ To je jen krysa,“ řekl si a dál hleděl nepřítomně do stropu. Zvuk utichl, ale
šustění se po chvilce ozvalo znova a silněji. „ To bude nějaká velká krysa.“
Ozval se tupý náraz, jako by spadlo něco velikého a těžkého a pak zvuk sílil a
přibližoval se k němu. „ To musí být zatraceně velká krysa!“ V jeho hlavě mu
konečně začal fungovat poplašné zařízení, které ho donutilo se pohnout.
Napnul síly a překulil se o kus dál. Podíval se směrem, kde před chvíli byl a
snažil se rozpoznat, co to tam bylo, ale neviděl vůbec nic. Přesto se nezbavil
divného pocitu, že i to ono se dívá jeho směrem. Nadzvedl se a ještě usilovněji
se pokoušel zaostřit do tmy, ale dosáhl jen toho, že se mu zatočila hlava. Lehl
si zpět a pevně sevřel oči. Prsty zabořil do rozbředlého cosi pod sebou a se
snažil chytit něčeho, co by zpomalilo to točení všude kolem.
Nevěděl, jak dlouho tam takhle ležel. Přišlo mu to jako hodiny, ale nejspíš to
byly jen minuty. Nebo naopak…?
K vědomí ho probudila až oslizlá ruka, která se mu z ničeho nic objevila přímo
na tváři. Byla ledová a špinavá a chvějící se prsty za sebou nechávaly lepkavé
stopy na Harryho tváři.
Tohle jediné stačilo, aby v sobě chlapec našel dostatek sil na to se vymrštit
na kolena a uhodit toho někoho před sebou. Byl kupodivu velký a podle tupé rány
dopadu i těžký. Ten prudký pohyb však stál Harryho až moc sil a on se svezl
zpátky na pevnou zem.
Trhaně oddechoval, jakoby právě uběhl maratón a ne jakoby se jen vysoukal do
polosedu. Ke svému překvapení však zjistil, že kousek od něho se ozývá ještě
jeden zrychlený dech, doprovázený slabých sípáním. Byl to člověk, o tom nebylo
sporu.
„ Kdo jsi?“ ozval se ze tmy slabý šepot.
Harry hleděl do míst, kde tušil druhou osobu a snažil si vybavit kde ten hlas
už slyšel. Trvalo snad dvacet minut než byl jeho mozek schopný odpovědět na
tento malý dotaz. Druhý vězeň se však odpovědi moc nedomáhal. Nejspíš byl ještě
unavenější než Harry. Pokud to bylo vůbec možné.
„ Bille?“ zachrčel Harry stejně slabě.
Dlouhou dobu bylo opět ticho. „ Harry?“ ozval se hlas nejstaršího Weasleyho a
tentokrát nezněl tak nepřítomně jako předtím. I Harry byl schopný
racionálnějšího myšlení, když věděl, že tu teď není sám. Že tu je s přítelem. „
Kterému jsi právě nejspíš přerazil nos,“ doplnilo ho jeho vtíravé já. „ A jak jsem
měl vědět, že to je on. Je tu tma jak v prdeli a já měl prostě jenom strach. –
Tak si mu radši rovnou jednu vrazil. No co, nezdá se, že by byl ve stavu, kdy
by mu jedna rána navíc vadila. “
„ Harry, jsi to ty?“ hlesl Bill a pomalu se připlazil směrem k němu. Když od
sebe byli jen několik centimetrů dokázal Harry slabě rozeznat obrysy jeho
tváře. Zrzek k němu opět natáhl ruku a přejel mu po tváři, aby se ujistil, že
to není jenom přelud, který každou chvíli zmizí. Teprve teď si Harry uvědomil,
že cítí dotek jen tří prstů a dvou jakýchsi zbytků. A ty studené stopy, které
zanechávají, musí být… krev.
„ Jo, jsem to já,“ šeptl Harry.
„ Ne, to snad není možný. Ty ses sem neměl dostat… ty ne.“ Bylo to řečeno tak
slabě, že si Harry nebyl jistý, zda to patřilo jemu nebo si to Bill říkal pouze
pro sebe. „ Tak oni dostali už i tebe,“ konstatoval zrzek po chvíli. „ Ne, to
se nemělo stát. Tohle ne…“
„ Kdepak,“ zavrtěl Harry hlavou. „ Já blb, jsem jim se vlezl skoro sám a já…“
Zarazil se. Náhle se totiž z druhé strany místnosti ozvalo slabé zakašlání.
Tedy spíše jakési zachrčení, u kterého by se dalo už i polemizovat, zda ho
vydalo zvíře nebo člověk.
„ Rone?“ zeptal se rychle směrem, odkud přišlo zakašlání a měl pocit, že mu ze
srdce spadl obří kámen. Na jednu stranu se mu dost ulevilo, strašně doufal, že
to je on. Na druhou se v duchu proklínal, jak na něho mohl zapomenout a také se
objevil červíček pochybnosti.
„ Ne, to je Nymfadora. Je…“ zachrčel Bill, ale v půlce se zarazil. „Co jsi to
řekl?“ vypálil na Harryho a všechna vyčerpanost jakoby náhle zmizela. Chytil
Harryho za košili a přitáhnul ho trochu blíž. „ Rone? On tu je někde brácha?“
vypálil vyděšeně. „Kde?“
Harry naprázdno polkl. Z Billova hlasu zněl takový strach o mladšího
sourozence, až mu z toho přejel mráz po zádech. „ Co se stane, když zjistí, že
Rona třeba zabili a to všechno kvůli mně?“ ozvalo se mu v hlavě. „To radši
nechtěj vědět, chlapče… Možná se to za chvíli dozvíš.“
„ Harry!“ domáhal se Bill odpovědi a řádně s ním zatřásl.
„ Já, nevím,“ hlesl. „ Myslel jsem, že ho odvedli sem.“
„ Chceš říct,“ začal po chvíli ticha Bill přiškrceně a jeho stisk povolil, „ že
Ron je teď někde tady? Někde tam u Smrtijedů, kteří… ho… mučí… nebo už je… ne
to ne… to proboha ne. Ne… ale kdyby mu nic nebylo, proč by ho nedali sem a… kde
se tady vůbec vzal? Kde…“ Harry cítil, že se mladík podíval jeho směrem a i
když nic neviděl, nejraději by se propadl někam hodně hluboko do země. Co
nejdál od tohohle místa. Co nejdál od toho propalujícího pohledu, který sice
neviděl, ale cítil…
„ Co jste to zase vyváděli, kluci?“ hlesl nakonec Bill vyčerpaně. Nekřičel, ani
nevyčítal. Byla to jen otázka. Ale otázka zoufalce, plného strachu. A v tuto
chvíli to nebyl strach o sebe.
„ Chtěli jsme jen pomoct,“ hlesl Harry tak tiše, jakoby snad doufal, že to Bill
ani nezaslechne.
„ Pomoct? Tak to se vám moc nepovedlo… co budeme dělat? Ne, vy tady nemáte
být…“ řekl Bill a jeho hlas se změnil na nepřítomný šepot. „ Vy ne…“
Harry ještě chvíli slyšel jeho slabý hlas a snažil se rozeznat slova, ale
nedokázal to. Po chvíli zaniklo šeptání a nastalo naprosté ticho. Nevěděl,
jestli Bill vnímá, jestli omdlel nebo je jen duchem nepřítomný.
Vlastně to nevěděl ani u sebe. Ležel na zádech, zíral před sebe do tmy a
počítal kapky pravidelně skapávající ze stropu. Netrvalo však dlouho a on už
nevnímal, jestli to byla pátá, padesátá nebo pětistá kapka. Jen poslouchal
jejich dunivé dopady a nemyslel, nepřemýšlel ani se o to nesnažil. Ležel,
dýchal, byl… ale jakoby nežil.
Netušil, jak dlouho tam ležel. Byly to minuty, hodiny nebo dny? Tělo mu
naprosto otupělo a i žaludek zkroucený hladem už utichl.
„ … a pohněte, nemáme na to celý den!“ ozval se náhle hromový hlas a dveře cely
se otevřely dokořán. „Jakpak se vede našim milým hostům?“ pronesl do místnosti
jeden ze zakuklenců.
„ Doufám, že jste s našim ubytováním spokojeni,“ zašklebil
se. Poté pokynul dvou dalším poskokům, kteří vpadli dovnitř a popadli ze země
Billa.
„ Nechte mě!“ Chvíli se vzpouzel, ale netrvalo to dlouho. Teprve teď mohl Harry
ve světle, které přicházelo zvenčí vidět jeho zuboženou a ztrhanou tvář. Byl od
krve, špíny a bahna.
Harry se snažil vyškrábat na nohy a alespoň trochu se přiblížit ke dveřím. Moc
se mu to nevedlo, spíše se jen plazil, než co jiného. Bylo to bláhové, ale jeho
nic jiného nenapadalo. Třeba doufal, že se Smrtijedi budou zabývat Billem a
jeho si nevšimnou. Ale marně.
Zakuklenec, který otevíral dveře si ho sjel pohrdavým úšklebkem. „ Kampak,
Pottere, přeci nás už nechcete opustit? Nebojte, na vás taky brzo dojde, ale do
té doby… Crucio!“ Harry se svezl na zem a s úsilím překonat bolest ho opustily
i poslední zbytky sil. Smrtijed ještě luskl na dva poskoky a ti dovnitř vhodili
něco velikého a těžkého. Něco jako obrovský pytel pšenice. Harry s námahou
zvedl hlavu a ke svému zděšení zjistil, že ten „pytel“ je Viktorovo bezvládné
tělo. Mohl vidět jeho prázdné oční důlky i pusu otevřenou dokořán. Stejně tak i
celou tvář zlitou vlastní krví.
Rychle pevně sevřel oči, ale té vzpomínky se zbavoval ještě hodně dlouho po
tom…
„ Co máme dělat s ní? Dlouho už to nejspíš nevydrží,“ oznámil jeden ze
zakuklenců, který zkoumal poslední vězeňkyni.
Onen „hlavní“ Smrtijed si sjel klubíčko šatstvo v rohu místnosti pohrdavým
pohledem. „ Její smůla. Ať se o ni postarají krysy.“ Dveře zaklaply a opět
zůstala pouze tma…
Harry opět jen ležel na studené zemi a nepřítomně hleděl před sebe. Kde byl teď
Ron… a kde byl Bill? A kde byl vůbec on? To nevěděl.
Byli ti dva ještě vůbec mezi živými? Nebo už dopadli stejně jako Viktor, jehož
tělo leželo nehnuté několik kroků od něj. Byl v místnosti s mrtvolou, ale v
tuhle chvíli mu to nevadilo. Zatím ne. A co Tonksová? Neviděl jí a netušil, kde
přesně je. Občas zaslechl dávivé zakašlání, ale to bylo to jediné, co dávalo
znamení, že ještě žije. A on… žil? Nebo už ne? Vlastně to ani nevěděl. Připadal
si jako mrtvola, která je odsouzena k žití.
Kdyby alespoň věděl, kde je, kdyby mohl nějak poslat zprávu, kdyby měl hůlku….
kdyby…
Možná, že existovala nějaká cesta ven, ale on byl příliš vyčerpaný, než aby o
tom přemýšlel. A občasné návštěvy Smrtijedů spojené s několika kletbami, ho v
tomto stavu nechávaly i nadále. Jen ležel a hleděl před sebe. Snažil se
vymyslet nějaký způsob, jak by mohl poslat zprávu nebo signál někomu z řádu,
aby zjistili, kde jsou a…
„ Signál?“ proletělo mu hlavou.
„…není až zas tak úplně pravda. Jeho moc spočívá v tom, že všechny části
toho kamene jsou propojený a jakoby si mezi sebou posílají signály. Největší
signál je vždycky v kameni ze středu. Takže bych řekla, že Jean má ten
středovej kámen a …“ Hermionina slova vyvstala Harrymu na mysli, jakoby je
právě slyšel. Na jednu stanu si říkal, jak na to mohl zapomenout, na druhou si
zase říkal, že to je jen hloupost a bláhová naděje. Ale i tak mu ruka spíš
podvědomě zajela pod košili a nahmatala chladný kámen.
K jeho překvapení byl stále i po tolika ranách netknutý a nezlomený. Pevně ho
sevřel v dlani a lehce po něm začal přejíždět prsty. V hlavě mu stále
vyvstávala jediná věta. „ Dostaňte nás odtud…“
„ Tak pojďte, Pottere, teď jsi na řadě ty!“ hrubý hlas ho probral z dřímoty a
pak ho dvě silné paže vytáhly nahoru. Vyvedli ho z cely a on musel zavřít oči,
protože ostré světlo přišlo jeho očím jako pořádná facka.
Jen stačil zahlédnout, jak dva zakuklenci kolem něho vlekli dalšího člověka.
Viděl jen zrzavou hlavu a potrhané oblečení zmáčené od krve a špíny. Nebyl si
jistý, který z Weasleyů to je, ale tak jako tak mu zatrnulo, protože zrzek
nevypadal příliš živě. Smrtijedi ho odvlekli pryč.
Snažil se svým věznitelům nějak vykroutit, ale místo toho jen schytal pořádnou
ránu do břicha a pak ještě jednu. Zbytek cesty byl hodný jako beránek. Ne že by
se bránit nechtěl, ale měl neblahý pocit, že energii bude brzo potřebovat na
něco jiného.
Odhodili ho doprostřed místnosti a odešli pryč. Harry si myslel, že je sám, ale
posléze se ze stínu vynořila zakuklená postava. I když jí Harry neviděl do
tváře, nemusel moc dlouho hádat, kdo to je. Samotný Pán zla ho poctil svoji
návštěvou.
Byl sice vyčerpaný, ale rozhodně to nechtěl dát na sobě znát. Nehodlal ukázat
protivníkovi, že už má skoro vyhráno. S úsilím se mu podařilo vyškrábat se na
nohy a jakž takž udržet rovnováhu. Šlo to dosti s obtížemi, ale šlo.
„ Ale, ale, copak? Zdá se mi to nebo se nám náš slavný Harry Potter nějak
chvěje?“ pronesl Voldemort jizlivě. Přešel kolem chlapce bez povšimnutí a sedl
si na vyvýšené křeslo. „ Ano, chápu, ve sklepeních opravdu není moc teplo, ale
to víš… člověk nemůže chtít vše,“ nadhodil rozverně. V další chvíli však jeho
tvář zvážněla. „ Ale teď k věci. Dávám ti poslední možnost, aby si mi řekl, kde
je ta kniha,“ řekl pevně a pomalu. Harry mlčel. „ Tvoji přátelé o ní nic
nevědí, to už jsme si zjistili, takže to hold zbývá na tobě. A radím, aby sis
odpověď dobře rozmyslel. Jistě nechceš, aby tví přátelé skončili jako pan Krum.
Kéž je mu naše zatuchlé sklepení plné krys lehké.“ Odmlčel se. „ Ptám se tady
naposledy. Kde-je-ta-kniha?“
Harry se chvíli díval do země a rozmýšlel se. Měl lhát a něco si vymyslet?
Stejně by na to brzo přišli a poté by to nejspíš dopadlo ještě hůř. Má tedy
říct pravdu? Stejně mu neuvěří, ať bude tvrdit cokoli…
„ Nuže?“
Hrdě zvedl hlavu. „ Na tuhle otázku už jsem jednou odpověděl a za svojí
odpovědí si pevně stojím. Jsou všichni Smrtijedi tak natvrdlí nebo pouze
nahluchlí?“ řekl a doufal, že nebylo znát, jak se mu chvěje hlas. Jeho rozum ho
sice varoval, že tahle jízlivost mu přijde draho, ale on nechtěl dopustit, aby
si Voldemort myslel, že má strach.
Pán zla se zhluboka nadechl a poté se klidně zvedl a přešel kolem Harryho. Nic
neříkal. Dokonce vypadal docela klidně. Bylo to však pouze zdání…
„ Ty blázne!“ V další chvíli se rozmáchl hůlkou a Harry byl jakousi
neviditelnou silou přibouchnut k drsné kamenné stěně, jejíž ostré výstupky se
mu zařezávaly hluboko do zad.
„ Víš ty vůbec, co jsi vůbec svojí hloupostí způsobil?!“ křičel na něho a
chlapec přilepený ke stěně cítil tisíce drobných čepelí, které se mu zabodávaly
všude po těle. „ Víš ty vůbec, jak cenou věc jsi svojí hloupostí zničil?!“
Další kouzlo Harryho pustilo a v mžiku hodilo na zeď na druhé straně. „ Chápeš
vůbec, jaké strašné úsilí jsi zničil svou blbostí zmařil?!“ Opět odletěl na
druhou stranu místnosti. „ Dokážeš vůbec pochopit důležitost, kterou ta věc
měla a kterou jsi ty bláhově zničil v nenávratnu?!“ Projela jím bolest, jakoby
ho přimáčkla ještě jedna zeď a pomalu ho mezi sebou drtily. Poté ho kouzlo
pustilo a on se svezl konečně na pevnou zem. Dopadl na ruce, které se mu
strašně třásly. Sotva se na nic dokázal udržet. Všechno ho nesnesitelně bolelo
a pokud teď neměl přelámanou polovinu kostí, tak už snad nikdy. Vyplivl krev,
která se mu nahromadila v ústech a pomalu zvedl hlavu k muži stojícímu před
ním.
„ Ne,“ řekl Voldemort. Náhle se zdál docela klidný. „ Nechápeš vůbec nic.
Myslel jsem, že jsi dostatečně chytrý, abys pochopil, jak velkou moc to skrývá,
ale jak se zdá, tak tvoje zabedněnost je přeci jen silnější než rozum. Ty máš
být spása pro všechny? Smůla, právě jsi totiž promarnil i svoji šanci.“ Odmlčel
se a kochal se pohledem na zničené tělo chlapce ležícímu u jeho nohou. „ Možná,
že si to udělal proto, abys pomohl tomu vašemu Řádu, ale mě jsi tím opět
zkřížil plány jako už tolikrát. A tentokrát,“ do jeho hlasu se opět dostal
vztek, „ za to poneseš následky!“ Další mávnutí hůlkou rozpláclo Harryho na zdi
a on konečně chápal, jak se cítí moucha rozplácnutá na skle.
Také si s každou další vteřinou uvědomoval, jak moc byl bláhový, když si
myslel, že se z tohohle ještě někdy dostane.
Už ani nepočítal, kolikrát se odrazil od jedné a od druhé stěny. Už se
soustředil jen na to, aby přežil další náraz. A po něm další a další…
Prásk!
Opět se rozplácl na stěně a poté sklouzl dolů. Oblečení měl roztrhané stejně
jako kůži pod ní. Dýchal mělce a trhaně, protože mu zpřerážená žebra
nedovolovala řádné nadechnutí. Už se ani nesnažil zvedat hlavu nebo se opírat o
lokty. Neměl na to sílu. Už toužil po jediném. Po milosti nebo po smrti.
„ Ale, ale copak? Došly nám urážky, Pottere?“ zeptal se ho kouzelník sladce. „
Takhle dopadne každý, kdo se mi postaví do cesty. Tvoji rodiče by o tom mohli
vyprávět. Tedy… vlastně nemohli,“ ušklíbl se a chlapcem projela vlna vzteku,
ale nemohl nic dělat. „ A ty ses mi postavil do cesty už hodněkrát, takže si
nemysli, že je konec,“ dodal sladce.
„ Dělej si, co chceš. Stejně ti tu brzo chcípnu, tak se moc neraduj,“ chtěl
říct Harry, ale přes vyčerpání a vyschlé rty nedostal ani slovo. Přišlo mu to
příliš složité a namáhavé. Radši mlčel a dál zíral někam do úrovně
Voldemortových nohou. Náhle se mu do zorného pole dostal i jeho bledý, vyzáblý
obličej.
„ Na co teď myslíš, Pottere?... Myslíš na vysvobození? Na smrt?“ Na chvíli se
odmlčel a sledoval pokořeného chlapce. „ Je tak krásná a tak jednoduchá. Stačí
jedno kouzlo, dvě slova a je konec. Šup… věčná tma a klid. Bez bolesti, beze
strachu… Chtěl bys, abych ti k tomu dopomohl?“ zeptal se milým vtíravým
hláskem.
Harry moc dobře věděl, že Voldemorta těší pohled na jeho zmučené tělo a nechtěl
mu to potěšení dopřát, ale i tak se jeho tělo vzepřelo mysli a slabě kývlo.
„ To asi musí opravdu bolet, že? Kampak se poděla tvoje hrdost, Pottere?“
Černokněžník se v tom úplně vyžíval. „ Vidíš, nemáš se mi plést do cesty.
Myslíš, že tě nechám zemřít?... Kdepak, to by jsi měl až příliš jednoduché. Já
tě chci vidět trpět. Tak jako jsem těch třináct let musel trpět já… Copak,
bolí?“ zeptal se uštěpačně, když se Harry mírně pohnul a sykl bolestí. „ Tak
ať… Na tohle bych se mohl dívat celý den. Odtud už tě nikdo nezachrání, teď už
jsi jen můj… a já si tě užiju. Pomalu, velice pomalu… ale bohužel na tebe nemám
celý den, takže…“ mávl hůlkou a chlapcem projela ostrá bolest od toho, jak se
mu rány začaly opět zahojovat a kosti srůstat. „ Neboj se, tohle není konec.
Brzo budeme pokračovat…“
Jako na povel se dovnitř vřítili dva zakuklenci. Poklonili se pánovi a na jeho
pokývnutí odtáhli Harryho pryč. Ani se nebránil, na jednu stranu to pro něho
bylo skoro vysvobození. Nevedli ho však zpět do cely, ale do nějaké místnosti,
která mu až příliš připomínala středověkou mučírnu. Pověsili ho za zápěstí do
okovů ke zdi a nechali ho tam. Tahle poloha se mu rozhodně nezamlouvala,
protože netrvalo dlouho a měl zápěstí sedřené do krve, ale přece jen to bylo
lepší než sebou nechat mlátit o zdi.
V celé místnosti byla pouze jedna pochodeň, kterou zde nechali, nejspíš aby mu
zvedla náladu. Bylo tu vlhko a zatuhlo a kapky vody, které mu kapaly přímo na
hlavu, ho pomalu ale jistě doháněly k šílenství.
Až bolestivě si uvědomoval, že se nachází v situaci méně než záviděníhodné.
Napůl si přál, aby to s ním Voldemort už skoncoval nebo ho tu nechal umřít v té
strašné bolesti. Měl by to alespoň za sebou. I když pomalu a bolestně. Rozhodně
by se však teď nemusel třást s předtuchou, že to bude muset zažít opět znovu
celé. A nejspíše ne jednou.
Otřásl jím chlad. Z už úplně promáčených vlasů mu skápla další kapka, která se mísila
i s jeho krví. Byla mu zima a celé tělo ho bolelo a byl v jednom ohni. Na jednu
stranu trochu litoval, že lidské tělo je schopno toho tolik snést. „ Máš, co
jsi chtěl. Varovali tě, ale ty jsi neposlouchal. Máš, co jsi chtěl a bohužel
jsi do toho zatáhnul i ostatní. Tak trp… - Budeš mi to připomínat ještě hodně
dlouho? – Máš, co si zasloužíš nebo snad ne?“ Šeptal mu hlásek v hlavě a jeho
druhé já už kupodivu ani moc neprotestovalo.
Neprotestovalo už ani tělo, jen klidně viselo v okovech a poddávalo se zimě a
vlhku. Jen mysl se občas zatoulala někam pryč. Někam daleko, do míst, který tak
miloval, a který už nejspíš nikdy neuvidí. Bradavice, Grimmauldovo náměstí,
Hagridova hájenka… tak rád by to všechno alespoň ještě jednou viděl. Rád by JE
ještě jednou viděl. Všechny, který měl rád. Remuse, Brumbála, Jean, Hermionu,
Ginny… Rona? Věděl, že tam někde je. Možná na podobném místě jako on, možná už
v podobné situaci jako Viktor.
Opět mu na mysli vyvstal obrázek umírajícího Bulhara, ty jeho oči… hned nato vyvstal
další vzpomínka. A potom v rychlém sledu další… Sirius… ministerstvo… oblouk…
hřbitov… Cedrik…Červíček… rodiče…
„ DOST!“ Ne, nechtěl vidět další a další vzpomínky. Už nechtěl víc bolesti.
Bublala v něm bolest a vztek. Na Smrtijedy, na Voldemorta, na svět, na sebe…
Vzepřel se v okovech a všechnu energii ze sebe dostal tím, jedním jediným
výkřikem, který se podobal skučení raněného zvířete. Ozvěna mu výkřik ještě
několikrát zopakovala.
Myslel si, že tím sem někoho přiláká. Stráže, Voldemorta, Malfoye, pomoc…
kohokoliv, jen se chtěl trochu přesvědčit, že v téhle prázdnotě není úplně sám,
i když by to pro jeho zubožené tělo nejspíš znamenalo další kletbu. Ale nikdo
nepřišel. Utíkaly minuty za minutou, hodiny za hodinou a jeho jedinou
společností i nadále zůstávaly pouze krysy…
„ Tak co, Pottere? Stále ti ještě schází společnost?“ uchechtl se jeden ze
Smrtijedů, kteří ho navštívili v jeho cele. Harry se už po několikáté
sbíral ze země, když jím další kouzlo mrštilo o zem. Smrtijedi si potrpěli na
stejný druh zábavy jako jejich pán, i když Harry měl pocit, že Voldemort o
tomhle nemá ani páru. Jeho poskokové si prostě usmysleli, že se trochu pobaví,
a bohužel se Harry stal předmětem jejich zájmu.
„ Tak co, jakou otázku dáme dále? Něco užitečného…“ Smrtijed se rozhodoval
jakou otázku na zodpovězení mu má položit, aby měl alespoň nějaký důvod
k tomu, ho mučit. Věděl, že chlapec nic neřekne, ale moc o to ani nestál.
Prostě se chtěl jen bavit. Dva seděli na stole, který dříve nejspíš sloužil k
mučení, a třetí z nich stál poblíž dveří zkoumal všemožné mučící náčiní a jen
přihlížel.
„Třeba… třeba…“
„Třeba kdopak je ten špeh mezi námi?“ nadhodil ten ode dveří. Přesněji řečeno
ta. Byla to určitě žena.
Oba dva zbylí si vyměnili pohledy. „ To by šlo… Takže, Pottříku, teď nám hezky
řekneš, kdo je váš zvěd v našich řadách. Určitě to víš. A pokud ne,“ nechal
slova vyset ve vzduchu, „ tvůj problém. Takže?“ Chlapec mlčel a jen očekával
další ránu.
Nebylo to tak strašné, jako když si s ním hrál Voldemort, ale rozhodně byl už i
v lepší situaci. Nejhorší však bylo, že mu tohleto hraní strašně ubíralo
energii. Podle očekávání ho kouzlo zvedlo do výšky, dvakrát s ním bouchlo do
stropu a opět upustilo na zem. Smrtijedi si plácli nad dobrou prací a chechtali
se na celé kolo.
„ Pánové, nechci vám kazit radost, ale radši už bychom ho měli nechat, protože
jestli nám tady zhebne a pán se to dozví, tak my půjdeme hned za ním a…“
Harrymu bylo jasné, že tohle musí být nějací nováčkové. Nedokázal si
představit, že by si někdo ze starších Smrtijedů dovolil dělat něco bez
Voldemortova svolení. Zřejmě ještě nezažili jeho hněv.
„ Mlč, Kryso, a nekecej nám do toho,“ utrhl se na Smrtijedku jeden ze
zakuklenců.
„ Jak chcete, já vás varovala. S tímhle nechci mít nic společného,“ prohlásila
žena a odkráčela pryč.
„ Krysa jedna!“
„ Nemyslíš, že by mohla jít pro…“ strachoval se jeden.
„ Ne, na to je moc zbabělá. Klid, je to novicka jako my, nic neudělá, na to mám
moc strach,“ zavrtěl druhý hlavou. „ A my se teď budeme dál věnovat našemu
milému hostovi.“ Otočili se zpět k Harrymu a ten měl pocit, že pod kápěmi
zahlédl dva nebezpečné úšklebky.
Naprázdno polkl a zatnul zuby v očekávání další bolesti. Kouzlo ho zvedlo do
vzduchu, několikrát s ním zatočilo uprostřed místnosti a pak ho opět poslalo proti
zdi. Natočil se zády ke stěně, aby alespoň trochu zmírnil náraz, ale i záda,
byla tak omlácená, že už to bolelo všude stejně. Další rána a po ní ještě
jedna…
„ Ne, já už nechci… Nééé,“ proběhne mu hlavou, když se blížil ke zdi. „ Já to
nechci cítit!“
K jeho velkému překvapení dopadl téměř okamžitě na zem, ale nic necítil.
Dokonce ho i celé tělo přestalo bolet. Pomalu zvedl hlavu a zjistil, že ačkoli
on leží na zemi, jeho tělo poletuje z jednoho konce mučírny na druhý za velkého
chechotu obou Smrtijedů. Takhle zdálky to snad vypadalo ještě hůř než, když byl
ve vlastním těle.
„ Ale jak to, že jsem z těla venku? Vždyť já jsem si to ani nepřál.“ Rozhodně
mu to nevadilo. Nebylo k zahození na chvilku necítit žádnou bolest, ale na
druhou stranu se mu moc nelíbilo, co se děje s jeho tělem.
„ Sakra, Dane, přestaň. Přestaň!“ zakřičel jeden Smrtijed na svého kolegu.
Harryho tělo spadlo na zem a chlapec mohl jen pozorovat, jak se oba zakuklenci
sklánějí nad jeho bezvládným já.
„ My ho snad vážně zabili. Ne, to není možný…“
„ Zabije nás, on nás zabije…“ Oba začínali řádně panikařit. „ Říkal jsem ti to.
Já ti to říkal…“
„ Musíme odtud rychle zmizet, mus…“
Víc už neřekl, protože místností se roznesl výbuch a podivná záře.Objevila se
nažloutlá tlaková vlna, která se prořítila mučírnou, praštila s oběma Smrtijedy
přímo po hlavě do zdi a poté se ztratila kdesi ve zdech. Všechno to bylo
doprovázené vysokým nepříjemným hvízdáním.
S Harryho tělem to sice trochu šouplo, ale jinak se náraz na něm nijak
neprojevil. Harry nechápal, co se stalo, ani jak se to stalo, ale byl si jistý
jen tím, že má konečně šanci se odtud dostat. Doplazil se až ke své tělesné
schránce, ale ke svému zděšení se do ní nemohl dostat. Ať dělal cokoli, vždy
měl jen pocit, že ho tělo pohlcuje, ale poté jím projela bolest, něco jako rána
elektrickým proudem a poté byl zase mimo tělo. Zkoušel to dvakrát, třikrát,
čtyřikrát… ale nic.
Náhle si vzpomněl, že je možné, aby zemřel jak jako mysl, tak jako tělo. A
pokud jeho tělo zemřelo, tak… „ Ne, to ne!“ Sám chytil vlastní tělo a zatřásl
s ním, jakoby ho chtěl probudit, ale nestalo se nic. „ Ne, proboha jen to
ne! Já takhle nechci zhebnout!“
V další chvíli se dveře se s ránou otevřely a dovnitř se vřítily dvě osoby.
Jean a Kingsley s napřaženými hůlkami. Muž se okamžitě jal spoutat omráčené
Smrtijedy, zatímco žena se vrhla k Harrymu. Silně s ním zatřásla, ale nic se
nezměnilo. Položila mu ruku na krk a měřila tep, ale…
„ Do prdele! Ne, to ne! Harry!“ křikla vyděšeně. „ To nesmíš! Slyšíš?! No tak,
Harry, prober se! Nesmíš teď umřít, teď ne. Harry!“ Jeho tělo i dál zůstalo
nehnuté.
„ Já, nemůžu, Jean, nemůžu se vrátit.“
Neslyšela ho.
„ J, dělej, nemáme moc času!“ houkl na ni kouzelník a vykoukl ze dveří, jestli
tam někdo není. „ Rychle!“
„ Kingsley, nemá puls!... Ten lektvar, dělej,“ křikla za ním. V další chvíli
obratně chytla malou lahvičku s načernalou tekutinou. „ Harry, prosím tě,
nezklam nás.“ Opatrně mu nalila obsah do úst a nějak ho donutila polknout. „
Prosím,“ šeptla v očekávání.
Harryho zahltil zvláštní pocit. Stejně rychle jako ho předtím jeho tělo
„vyplivlo“ ho teď i vsálo dovnitř, ale ona elektrická rána se proměnila v
nesnesitelnou bolest po celém těle. Jakoby se všechny rány, které měl, z ničeho
nic domluvily, že začnou naráz bolet. Strašně vykřikl, ale v další chvíli ho
pohltilo sladké bezvědomí…
Když otevřel oči, neviděl nikde nic jiného, než jen bílo. „ To už jsem mrtvý?“
napadlo ho jako první věc. „ Nebo kde to, sakra, jsem?“ Chtěl se pohnout a
posadit se, ale celé tělo měl úplně ztuhlé. „ Ááá…“ zasténal.
„ Tak co, už ses nám probudil?“ Ozval se vedle něho známý hlas. Harry otočil
hlavu a hleděl přímo do tváře svého nejlepšího přítele. Měl sice několik
ošklivých šrámů a ruku zavěšenou na pásce, ale smál se na něho od ucha k uchu.
Harrymu při pohledu na něj spadl ze srdce takový balvan, že to museli slyšet
snad všichni. Přežil to. Nemusel si vyčítat, že jeho nejlepší kamarád zemřel.
Na tváři se mu rozlil stejně široký úsměv jako Ronovi. Dlouhou chvíli se na
sebe jen dívali a šklebili se jako dva měsíčci na hnoji, dokud se oba najednou
nezačali chechtat. Harry se posadil a společně s kamarádem si padli do náruče a
dál se nepřestávali smát. Jakoby se jen radovali z toho, že to oba celé
přežili.
„ Co se to tu děje?“ vřítila se dovnitř vrchní ošetřovatelka. Harry totiž
neležel nikde jinde než na Bradavické ošetřovně. „ Kdo se to tady tak směje,
tohle je ošetřovna a ne… Pottere? Vy už jste se vzbudil? Výborně, už jsem se
začala bát. Dojdu pro lektvary a říci ostatním, že jste se vzbudil. Už na vás netrpělivě
čekali. Zatím se moc neunavujte.“ A s těmito slovy odkráčela pryč.
„ No, tak máš asi tak pět minut na to se vypařit nebo jít skočit z Astronomický
věže,“ řekl mu Ron.
„ Proč?“
„ Proč? Protože za chvíli tu je půlka Řádu a půlka školy. A v tu chvíli je po
tobě.“
„ Proč? Co se stalo? A jak tu jsem vůbec dlouho?“
„ Asi tři dny. Ono jde hlavně o to, že až se Remus ostatní dozví, že jsi
vzhůru, tak se připrav na dlouhou a hodně pomalou smrt. Jsou pořádně naštvaný.
Všichni.“
„ Proč?“ Harrymu to opravdu moc nemyslelo.
„ Proč asi? Kvůli tomu, že jsme zdrhli. Přesněji, že TY jsi zdrhnul. Já už jsem
si svoje užil, matinka mě málem nakrájela do polívky, ještě teďka se mi klepou
kolena, ale myslím, že se všichni připravují hlavně na tebe. Přeji příjemnou
zábavu. Asi se zdejchnu, protože já už si svoje užil.“
Harry naprázdno polkl. „ Bezvadný. Takže jsem se měl radši nechat zabít od
Smrtijedů, jo?“ nadhodil Harry. Moc Ronovi nevěřil, že by na něj byli tak moc
naštvaný, jenže si uvědomil pár přitěžujících okolností (viz hádka s Remusem) a
také fakt, že Řádu akorát přidělal práci s jejich záchranou. I když na druhou
stanu jim pomohl. A to ne zrovna málo… Nebo nepomohl?
„ Kde je vůbec Bill a Tonks?“ uvědomil si náhle. „ A co Hermiona?“ dodal, když
si vzpomněl na kamarádku. Doufal, že sedí někde vedle něho a jen mlčí. Ale ať
se rozhlížel, jak se rozhlížel, nikde jí neviděl. Co když mezitím z…
„ Bill je teď u Brumbála. Něco spolu vyřizují. Vypadá docela obstojně až na tu
ruku, no…. Ale Tonková se ještě neprobrala. Nikdo neví proč a Hermiona…“ Jeho
tvář dost zvážněla. Vzdychl. „ Pořád stejný. Ještě to není týden, takže by se
probudit vlastně ani neměla, ale stejně…“ sklopil oči a mlčel. „ A co se týká
Viktora,“ pokračoval po chvíli. „ Tak ten je…“
„ Mrtvý, já vím,“ přikývl Harry. „ Viděl jsem ho. Bohužel,“ dodal pro sebe.
Opět mu před očima vyvstal ta jeho zkrvavená tvář s prázdnýma očima. Zatřásl
hlavou, aby se vzpomínky zbavil. „ A co ty? Jak ti je?“
„ Ale co… no… jde to. Mohlo by to být i lepší, ale nestěžuji si. Trochu
pošramocený vnitřnosti od těch kleteb, spousta modřin, šrámů a levý rameno
úplně v háji,“ mírně zvedl ruku zavěšenou na pásce. „ Ale jinak to ujde.“
„ Nejsi na mě naštvanej za to, že jsem tě s sebou táhnu, že ne?“ zeptal se
Harry váhavě. Tahle věc mu užírala klid už pěkně dlouho.
Ron k němu zvedl oči a chvíli nic neříkal. Potom ho plácnul po rameni. „ To
víš, že ne. Šel jsem s tebou dobrovolně. A jsem takovej blb, že bych to nejspíš
udělal znova,“ dodal s úsměvem.
„ Co se tam vůbec stalo?“ vyzvídal Harry dál. „ Kam tě potom odvedli a…“
„ Neptej se mě Harry, já nic nevím. Nic si nepamatuju,“ zavrtěl zrzek hlavou.
„ Jak to, že si nic nepamatuješ?“ nechápal Harry, ale než mu stačil odpovědět,
ozvaly se z chodby naštvané hlasy.
„ Ne, Remusi, já ti zakazuji Harrymu něco udělat. Opovaž se na něho jenom
šáhnout, rozumíš?! Chci ho zabít sama!“ slyšel zuřit Jean.
„ Zapomeň, já jsem jeho zákonný zástupce, mám na něho větší právo než ty!“
zuřil Remus.
„ Hups,“ proletělo Harrymu hlavou než se dovnitř vřítily dvě osoby. Lupin se k
němu okamžitě vrhnul a Harry měl strašnou touhu se vypařit nebo alespoň
splynout s postelí. Remusův výraz mu naháněl strach. Mírně se zkroutil a stočil
hlavu, jakoby čekal každou chvíli pořádnou ránu, ale ta se nedostavila. Místo
toho ho jeho opatrovník k sobě pořádně přitiskl.
„ Ty, kluku jedna šílená, díky bohu, že jsi v pořádku, víš, jak jsi mě
vyděsil?“ šeptl mu někam do vlasů.
Harry byl zpočátku trochu vyvedený z míry jeho chováním, ale brzo si uvědomil,
že je tady, u Remuse, a může udělat to, o čem si myslel, že už nikdy nebude
moci. Pevně se k němu přitiskl. „ Promiň, Remusi, prosím tě, promiň mi všechno,
co jsem ti řekl. Já to tak vážně nemyslel. Mám tě rád, Moony.“
Lupina nejspíše trochu překvapila jeho omluva, ale stejně jako on byl neskonale
rád, že toho druhého opět vidí. „ Já tebe taky, ty paličáku.“ Konečně se
odtáhl. „ Ale opovaž se ještě jednou něco takového udělat. Málem mě ranila
mrtvice!“ vytknul mu.
„ Promiň,“ hlesl.
I když Harry věděl, že na něho musel být Remus asi pořádně naštvaný za všechno,
co udělal, bylo mu jasné, že je teď přednější to, že se ve zdraví vrátil
zpátky…
Remus se zvedl z postele a kývl na Jean. „Můžeš se dát do vraždění. Já už jsem
skončil.“
„ Dík, ale moc jsi mi toho teda nenechal,“ ušklíbla se a sedla si na postel.
Vypadala trochu unaveně, ale jinak spokojeně stejně jako Remus. Vzápětí se
ozvalo slabé zaklepání a dovnitř se vřítil Blas, přímo k Harrymu.
„ Nazdar, Blasiku,“ podrbal psa za uchem a schytal pořádné olíznutí. Za ním
hned vešel Bill. Přesněji řečeno se vbelhal. Měl ovázanou ruku, sešité obočí a
tvář a chodil pomocí hole. Dost kulhal. Přisedl k Harrymu na postel.
„ Jak je, Harry?“ plácl ho po rameni a usmál se na něho. Byl to sice unavený,
ale upřímný úsměv.
„ V pohodě. Co ty?“ zeptal se s úsměvem, ale nemohl odtrhnout oči od Billovi
levé ruky. Chyběl na ní celý prsteníček a u malíčku a ukazováčku chybělo po
jednom článku. Prsty byly také mírně pokroucené a celá ruka se mu třásla.
Zrzek si jeho pohledu všiml. Sevřel ruku v pěst a opět jí natáhl. „ No jo no, s
tímhle už nikdo nic neudělá. Ale nestěžuju si. Není to tak vysoká daň. Za
život,“ řekl smířlivým hlasem a pokrčil rameny. Byl to zase ten pohodář vždy a
v každé situaci.
Harry kývl. „ Promiň…ehm… za tu ránu.“ Omluvil se.
„ Odpuštěno. Tehdy mi to bylo jedno,“ mávl rukou. „ I když musím říct, že jsi
mi pořádně nahnal, jak jsi mi tam řekl, že tam je někde i Ron. Taky se musíte
nacpat všude,“ uchechtl se. I když Harry si byl jistý, že kdyby v té cele měl
Bill víc síly nebo se Ronovi opravdu něco stalo, tak by se teď nesmál… A Harry
už asi taky ne.
„ Jakou ránu?“ nechápal Remus.
„ Von mi jednu vrazil,“ postěžoval si Bill plačtivě, jako malé dítě ve školce,
když mu někdo vezme medvídka. „ Ne, dělám si legraci. V tý tmě jsme se nějak
pomlátili. Neviděli jsme se a já jsem schytal jednu dobře mířenou.“
„ Jo tak,“ kývl Remus. „ A mohli byste nám konečně říci, jak jste se tam
dostali? A co jste tam vůbec hledali, panové,“ pohlédl úkosem na Rona a
Harryho.
„ Myslím, že bychom to všichni rádi slyšeli,“ ozval se ode dveří hlas Albuse
Brumbála. Za ním vešla i ošetřovatelka a k Harryho nelibosti i profesor Snape.
Oba se dali do vyprávění. Jak se odtud utekli ( Jean s Remusem je málem zabili
pohledy), jak se setkali s Ester, jak byli zavření v díře a potom už vyprávěl
jen Harry, protože si Ron opravdu nic nepamatoval. Pomfreyová jim vysvětlila,
že to je způsobeno tím, že si hlava dokáže vytvořit okolo určitých neblahých
vzpomínek takovou bariéru a člověk si nic nepamatuje. Může se rozpomenout za
týden, za měsíc, za rok nebo taky nikdy. Bill také řekl, jak jeho Smrtijedi
chytili, jak se z nich pokoušeli dostat nějaké informace a podobné…
„ No musím říci, že to, že jste to přežili všichni, mi přijde jako zázrak,“
prohlásila Pomfreyová.
„ Všichni ne,“ hlesl
Harry. „ Viktora zabili. Ester!“ bouchl pěstí do peřiny. Jakmile si jí
vybavil, bublal v něm vztek.
„ Nerozčilujte se, Pottere!“
„ Harry, nemohl jsi nic dělat,“ klidnil ho opatrovník.
„ Ale mohl. Mučili ho kvůli mně, chtěli zjistit, kde je ta kniha, kterou
Hermiona schovala. A já…“ zavrtěl hlavou.
„ A kde vůbec ta kniha je? O tom jste se nezmínil, Pottere,“ probodl ho
profesor lektvarů chladným pohledem.
„ Kde je? Nikde. Já…jsem jí spálil,“ hlesl. Myslel, že na něho začnou křičet,
jak to mohl udělat, ale oni mlčeli. Dlouho bylo ticho. „ Myslel jsem, že to tak
bude lepší a…“ Radši zíral před sebe do peřiny.
„ V pořádku, Harry, udělal jsi to, co jsi považoval za nejlepší,“ řekl
Brumbál klidně. Opět nastalo hrobové ticho.
„ A jak jste se tam vůbec dostali vy?“ vyzvídal Harry, aby přerušil trapné
ticho. „ Jak jste nás našli?“
„ Jak?“ zvedl Ron obočí. „ Takhle,“ vytáhl zpoza košile malý kámen.
„ Ty ho máš taky?“ Harry okamžitě vytáhl i svůj přívěsek a poté sjel nechápavě
na ostatní.
„ Takže vy jste nás našli podle tohohle?“
„ Přesně tak. Dokázal jsi nás zavolat. Chvíli trvalo, než jsme našli místo, kde
jste, ale povedlo se. Potom jsme dovnitř propašovali jednu užitečnou věcičku,
která dokázala pár Smrtijedů na chvilku dostat mimo provoz a rychle jsme vás
dostali ven. To je vše.“
„ Takhle to zní strašně jednoduše,“ uchechtl se Harry a ještě chvilku se díval
na kamínek, který mu zachránil život. A už po několikáté.
„ No, myslím, že si teď potřebujete odpočinout. Až se zotavíte, budeme v naší
rozpravě pokračovat.“ Brumbál se na oba kluky podíval přes své půlměsícové
brýle a obou došlo, že teď mají za sebou tu příjemnější část rozpravy.
Všichni se rozloučili a zůstal pouze Ron s Billem, Blas a ošetřovatelka. Ta mu
změřila teplotu, zkontrolovala šrámy a potom mu sundala peřinu.
„ Zkuste zahýbat prsty!“ rozkázala mu.
Harry nevěděl proč, ale přesto to udělal. Musel rozhodně říci, že mu dělalo
větší problémy, než si myslel.
„ Dobře. Pár dní budete muset ještě ležet, ale chodit budete. Pokud vás to
zajímá, tak jste měl zlomených sedm žeber, vyhozené koleno, vybočenou páteř a
nadvakrát zlomenou ruku. Takže nic vážného, ale pár dní se nesmíte hnout z
postele. Modřin a škrábanců nepočítaně. Uvidíme, jaký vliv na vás měli ty
kletby, ale to se může projevit později.“
„ A co Hermiona? A Tonksová?“ vyptával se.
„ Slečna Grangerová je stále v umělém spánku. Je to pro její dobro. A slečna
Tonksová měla mnoho vnitřních zranění, ale ty by snad měly být vyléčeny. Dále
může mít mírně poškozený zrak, ale víc nic. Příčina jejího bezvědomí mi není
známa. Bohužel. Teď si odpočiňte!“ A odkráčela pryč.
„ Teda, Harry, zdá se, že jsi z toho vyvázl nejlépe,“ zavrtěl Bill hlavou.
„ To bude asi tou Voldemortovou péčí. On si mě tam totiž léčil, abych mu
nezemřel moc brzo. Teďka musí být asi pořádně nasranej,“ dodal sám pro sebe.
Oba zrzkové nad jeho sdělením trochu zkřivili tvář, ale jinak mlčeli.
„ Harry!“ dovnitř se vřítila další zrzavá hlava. Ta nejmladší a podle Harryho
názoru nejhezčí. Ginny. Skočila mu kolem krku a držela se ho jako klíště. „ Tak
ráda tě vidím!“
„ Teda! Harry, aby jsi věděl, tak takhle nevítala ani mě!“
„ A mě taky ne,“ postěžovali si oba bratři.
„ Kdybyste nekecali,“ ohradila se zrzka, ale dál se tiskla ke kamarádovi. „ Vy
jste nebyli v bezvědomí tři dny.“
„ Jo! Nebyli!“ souhlasil Harry s úšklebkem a stále si držel zrzku u sebe.
Teprve teď mu řádně došlo, že to přežil. A ostatní taky. A teď jsou zpátky
doma. U rodiny, živí a zdraví…