Jdi na obsah Jdi na menu
 


35. kapitola - Spolu

17. 6. 2006

Harry si musel na ošetřovně poležet ještě několik dní. Byli společně s Hermionou a Tonksovou v zadní části ošetřovny oddělené závěsy, kam nikdo nesměl. Tedy kromě Rona, který se od nich ani nehnul, a návštěv lidí z Řádu, kterých bylo požehnaně.
V seznamu návštěvníků samozřejmě nemohla chybět celá rodiny Weasleyova v čele s Molly. Jakmile se k nim hned první den vřítila i se svým manželem v patách, už držela Harryho s Ronem kolem krku a nikdo jí nemohl zabránit v tom, aby se dala do pláče štěstím. Bylo na ní dost znát, že toho za posledních několik nocí moc nenaspala. Harry se jí ani nedivil, vždyť dva z jejích synů byli ve smrtelném nebezpečí a k tomu ještě Harry, který byl taky skoro z rodiny.
„ Tohle mi už nikdy, nikdy nedělejte,“ kárala je, zatímco jim tiskla pusu na tváře a z očí jí stékaly další slzy. „ Ani si nedokážete představit, jaký jsem o vás měla strach. Harry, opovaž se ještě jednou udělat něco podobného. Takhle se vypařit… Že se nestydíte takhle nás děsit! Vždycky musíš být tam, kde se něco děje a potom my tady z toho můžeme umřít strachy. A ten můj trouba s tebou taky vleze kamkoli.“
„ Mami…“
„ Mlč, Ronalde Weasley, buď rád, že jsem ti okamžitě nenařezala, protože byste si to zasloužili. Nemysli si, že když už jsi o dvě hlavy vyšší než já, že ti ještě nemůžu nařezat. Tvoje matka jsem a vždycky budu. Takže radši mlč!“
„ Mami vždyť…,“ ozval se Bill, aby se zastal mladšího sourozence, ale nebylo mu to nic platné.
„ A pro tebe to platí taky!“ zchladila nejstaršího ze synů, jako by mu bylo pět. Všichni už radši neprotestovali. Samozřejmě si museli poslechnout další morální přednášku, ale Harry neměl sílu ani chuť, aby se s Molly hádal. Přesto bylo znát, že jsou oba rádi, že se Ron, Harry i Bill vrátili zpátky.
Osoba, které se ani v nejmenším nelíbil jejich útěk a dával to dost najevo, byl samozřejmě Voldemort a když k tomu přičteme i zničení jedné z nejvzácnějších knih, které kdy znal svět, nebylo se ani čemu divit, že chlapcova jizva pálila na nejvyšší obrátky, čímž Harrymu nijak na klidu nepřidala.
Netrvalo dlouho a jemu už začala padat víčka únavou. Přeci jen ještě nebyl úplně zdravý. Usnul poměrně brzo a bohužel se to neobešlo bez strašlivých nočních můr…

Cítil nesnesitelnou bolest v celém těle a hlavou mu vířily kletby a výkřiky mučených Smrtijedů. Harryho spojení s Voldemortem se zdálo čím dál tím víc silnější až měl v jednu chvíli pocit, že stojí přímo vedle něho a společně s ním pronáší smrtící kletbu nad jedním z oněch mladých Smrtijedů, kteří si s ním zahrávali ve sklepení.
Harry viděl ty jeho vyděšené, vytřeštěné oči plné bolesti, když jeho bezvládné, kletbami zubožené tělo padlo k nohám. Jeho vlastním nohám.
„ A takhle dopadneš ty,“ šeptl tiše Voldemort a otočil se přesně do míst, kde Harry stál, „Pottere!
Harry vytřeštil oči a začal vyděšeně couvat dozadu. Ještě stačil zahlédnout jeho rudé oči, zahlédl jeho zlobu a nenávist, kterou k němu choval, doslova cítil všechny Voldemortovy nenávistné pocity než se s trhnutím probudil…
Na čele mu stály kapky potu a srdce mu bušilo jako o závod. Přejel očima kolem sebe a s úlevou si uvědomil, že stále leží na ošetřovně.
„ Jen sen,“ hlesl pro sebe s úlevou.
„ Co je, Harry?“ ozvalo se kousek od něho, až sebou Harry opět cukl. Ale byl to jen Ron, který seděl na vedlejší posteli a hlídal, aby Harry něco nevyvedl. Po pravdě řečeno tu seděl kvůli Hermioně a čekal až se probudí.
„ Ale nic,“ mávl Harry rukou a opět zalehl. „ Jen se mi něco zdálo.“ Zavřel oči a snažil se znovu usnout, i když věděl, že se mu to kvůli snu ani kvůli jizvě už nepodaří. Posadil se a natáhl se na stolek pro sklenici vody, kterou vypil do dna. Jeho pohled mu zabloudil k oknu, ze kterého mohl krásně vidět hvězdnou oblohu venku.
Stále však před sebou viděl jen ty rudé oči, které se dívali přímo na něho. Jakoby věděl, že tam je. „ Copak o mě mohl vědět? Jak? Vždyť já byl stále tady. Že by věděl o tom našem spojení a tušil, odkud se dívám?“ Zavrtěl hlavou, ale stejně se nemohl zbavit té věty, která mu zněla v uších. „Takhle dopadneš ty!“
„ A takhle možná dopadnu já,“ hlesl pro sebe chabě. Nechtěl dopadnout jako ten mladík. Nechtěl skončit zubožený a pokořený u nohou svého soupeře. Nechtěl, aby to byl on, kdo zemře v bolesti a utrpení.
Byl to sice ten Smrtijed, kdo ho mučil pro svoji zábavu v tom sklepení, ale takovouhle smrt si snad nezasloužil nikdo. Nikdo… kromě jedné osoby. Harry znal jen jednoho člověka (pokud se za člověka dal považovat), který si takovouhle smrt zasloužil. A taky jedinou osobu, která to může dokázat…
„ Ne, Voldemorte! Nebudu to já, kdo takhle dopadne. Já ne!“

Harry proležel ještě další dva dny. Pomfreyová si dala opravdu záležet na tom, aby z postele nevytáhnul ani patu. Ne že by mu to nějak vadilo. Po většinu času rozprávěl s Ronem, doháněl učivo, které jim přinesli učitelé, a hlavně lenošil. Málokdy si mohl vstávat, kdy se mu zachtělo, a rozvalovat se v postýlce celý den. Další dny už měl povoleno začít chodit, což mu z počátku dělalo malé problémy, že neudělal pár kroků bez držení, ale netrvalo dlouho ( s pomocí odporných lektvarů) a vrátilo se to skoro do normálu.
Dokonce i Tonksová se probrala a po dvou dnech přemlouvání a intenzivního podávání lektvarů, byla propuštěna ke Kingsleyovi do domácího léčení.
I přes všechno si vrchní sestra prosadila, že je dva (Harryho a Rona) si tam po takových strašných kletbách ještě pár dní nechá. Rozhodně to jemu ani Ronovi nevadilo. A vůbec, všechno mohlo být naprosto skvělé… nebýt jedné drobné vady na kráse.
Hermiona se stále neprobrala. Už to bylo přes týden a u ní se neprojevila sebemenší změna. Sice ne k horšímu, ale ani k lepšímu. Což na klidu nepřidalo ani ošetřovatelce a ani klukům. Utíkal den za dnem a Harry se pomalu, ale jistě léčil. Zatímco Ron bledl a bledl. Byl totiž jediný, kdo u ní zůstával ve dne v noci. A to doslova. Zatímco Harry měl povolené vycházky, aby si řádně rozcvičil nohy a taky chodil na kolej nebo do knihovny, Ron jen seděl u její postele a odmítal se od ní hnout. Neučil se, nejedl, nespal.
Na ošetřovnu zrovna přišli Brumbál se Snapem se domluvit s ošetřovatelkou ohledně nějakých organizačních věcí. Harry k nim vzhlédl od svého úkolu na formule a dál si jich nevšímal. Tedy až do doby, kdy odcházeli a Snape začal rejpat.
„ Pane řediteli a také si myslím, že pan Potter i pan Weasley jsou už dostatečně vyléčeni na to, aby se mohli účastnit normální výuky.“
„ Severusi, myslím, že se z toho musí ještě vzpamatovat. Jistě to pro jejich psychiku nebyl příjemný zážitek. Bude lepší, když tu zůstanou alespoň do doby, než se probere slečna Grangerová,“ řekl Brumbál klidně.
„ Byl to jistě strašný zážitek, tím spíše by pro ně bylo lepší, kdyby se co nejdříve zapojili do normálního života. Nevidím sebemenší důvod, proč by zde měli i nadále zůstávat.“
„ To je jistě pravda, Severusi, ale…“
„ Odpusťte mi, pane řediteli, ale byl bych velice nerad, kdyby se někteří studenti vyhýbali výuce.“
„ My se ničemu nevyhýbáme,“ ozval se Harry. Snažil se mluvit klidně. „ Madame Pomfreyová sama řekla, že tu máme zůstat.“
„ Jistě, ale ujišťuji vás, že madam Pomfreyová nerozhoduje o tom, jak dlouho si tu pacienty nechá nebo ne, pokud už nejsou v bezprostředním ohrožení, což vy nejste. A zrovna vám dvěma by pořádná výuka jen prospěla, takže…“
„ Nikam nejdeme,“ zavrčel náhle Ron.
„ Prosím?“ otočil se na něho profesor lektvarů.
„ Slyšel jste dobře, my nikam nejdeme!“
„ Pane Weasley, vy jste ten poslední, kdo by o tom mohl rozhodovat! Vy jste jen obyčejný…“
„ Je mi jedno, kdo jsem nebo kdo jste vy! Ředitel řekl, že tady můžeme zůstat, dokud se Hermiona neprobudí, takže se do toho přestaňte srát, když to není vaše věc!“ vypálil na něho tak naštvaně, až Harry naprosto ztuhl. Ron Snapea sice nenáviděl, ale vždycky spíš jen něco žbrblal. Nikdy ho snad neviděl, že by na něho takhle vyjel. Brumbál si zachoval svoji nic neříkající tvář, zatímco Snape zbledl a v zápětí zbrunátněl.
„ Co si to dovolujete, Weasley! Jak se můžete opovážit říci něco takového profesorovi? Jste…“
„ Řekl jsem jedině pravdu!“
„ Srážím Ne…!“
„ Srazte mi klidně vaz, jestli chcete. Klidně mě vyhoďte ze školy, je-li libo, seberte mi body ještě do příštího roku, ale řekl jsem vám jasně… já-tady-zůstanu!“ procedil naštvaně. Poté nastalo ticho. Ron lapal po dechu a Snape vypadal, že má chuť ho na místě rozčtvrtit.
Harry, který stál kousek od Brumbála se k němu otočil. „ Pane profesore, nechte ho tady. Stejně s ním nehnete a i kdyby jste ho dostali na vyučování, tak to bude k ničemu.“
Ředitel jen mírně kývl. „ Severusi, pojďte,“ pokynul mu, ale ten se ani nehnul. „ Severusi,“ pokynul mu znova.
„ Tohle si ještě vyřídíme, Weasley,“ sykl směrem k zrzkovi a se zavlátím pláště zmizel z dohledu. Opět zůstali sami. Ron si dal hlavu do dlaní a něco si brblal. Harry zaslechl jen několik nadávek na svoji i Snapeovu adresu, ale věděl, že teď bude lepší nechat Rona být. Mohl mu sice udělat přednášku o tom, že tohle trochu přehnal, ale bylo mu jasné, že by se to v tuto chvíli minulo účinkem.
Vrátil se zpět ke své práci a snažil se soustředit na zadaný úkol. I když po chvíli byl vyrušen hlasy, které přicházely z jeho vlastní hlavy.
 „… parchant, normální rozmazlenej parchant…“ zuřil Snape a vzápětí se ozvalo prásknutí dveří .
„ Taky tě ráda vidím,“ odvětil Jeanin klidný hlas. „ Nějaký problém?“
„ Jo, Potter a Weasley je můj problém, takový parchanti… ztřískal bych je všechny na jednu hromadu…takový spratci…“
„ Co zase udělali?“ ozval se třetí hlas, ve kterém poznal Remuse. Harry položil brk a promnul si spánky. Dosáhl však jen toho, že se mu hlasy roztřásly jako rozladěné radio. Zavrtěl hlavou a pěvně sevřel oči. Snažil se soustředit a nějak donutit ty hlasy, aby se vrátily zpátky.

„ Zatraceně, tohle se mi přeci nezdá, tak to musí jít nějak ovládat!“ snažil se několik minut než se mu konečně podařilo ,naladit tu správnou frekvenci‘.
„ …já vím, jsou hrozný, mě samotnou z toho málem ranilo. Ale musíš uznat, Remusi, že jen díky naší Švédský trojce dopadlo všechno tak, jak dopadlo.“
„ Ty je v tom snad budeš ještě podporovat,“ vyděsil se Snape.
„ Proč jim říkáš Švédská trojka?“ nechápal Remus.
„ Nevím, prostě to o nich někdo řekl. Hele, já je v tom rozhodně podporovat nehodlám, ale uznejte, že nebýt jich, tak my s tím nejspíš nehneme a Bill s Tonks jsou už nejspíš mrtvý. Jedině Viktor by na tom byl nejspíš pořád stejně… Teď je máme tady oba v pořádku, ti tři jsou taky tady… i když to je spíš zázrak… a jen díky jim nemá Voldemort tu knihu. Takže…“
„ Hlavně po mě nechtěj, abych jim děkoval!“ zavrčel Snape.
„ Věř mi, že tak naivní zase nejsem. Žila jsem s tebou dost dlouho na to, abych věděla, co od tebe čekat, Severusi.“
„ Dobrá, máš pravdu, pomohli nám. Ale to nic nemění na faktu, že nemají naprosto žádnou disciplínu a dělají si, co se jim zlíbí. A kdyby Potter nebyl…“
„ Harry, Severusi, Harry! Ten kluk má taky jméno!“
„ To je fuk… kdyby nebyl dítě štěstěny, tak teď máme ještě víc problémů než předtím.“
„ Výjimečně s tebou musím souhlasit. Harry si musí konečně uvědomit, že není možný, aby si dělal, co chce, protože ti dva půjdou vždycky za ním a on si nejspíš neuvědomuje, že to štěstí nebude mít pořád. Mohlo by to jednou opravdu dopadnout bledě. Musíme ho trochu zkrotit.“
„ To by jsi měl ty. Ty jsi jeho opatrovník.“
„ To mi nemusíš připomínat, Severusi! Já to kupodivu vím!“
„ Netvrdil jsi náhodou, že jestli něco takovýho provede, tak ho necháš vyhodit?“ ozval se Snape.
„ Ano, to jsem řekl. A taky jsem měl sto chutí to udělat.“
„ Ale?“
„ Ale samozřejmě to neudělám. To by mi James v životě neodpustil. A Sirius taky ne. Ale jestli ještě jednou něco provede… tak ponese následky.“
„ To chci vidět.“
„ A taky uvidíš. Jdu si promluvit s Brumbálem!“ Poté se ozvalo jen prásknutí dveří.
„ Neměli jsme mu říct, že tu Brumbál není?“ ozvala se Jean.
„ Copak nám k tomu dal šanci?... No nic a teď k tomu včerejšímu večeru…“ Hlasy se náhle rozplynuly, jakoby někdo vypnul zvuk. A ať se Harry snažil jak se snažil, už je nezaslechl.

„ Jak je jí?“ optal se Harry, když přišel z jedné své procházky okolo hradu, na které byl společně s Blasem (který se teď od něho nehnul ani na krok).
„ Žádná změna,“ odvětil zrzek a promnul si unavené oči.
„ Rone, měl by sis jít lehnout.“
„ Nejsem unavenej,“ řekl a musel se dost přemáhat, aby zahnal zívnutí.
„ To vidím. Rone, sedíš u ní bez přestávky už pět dní. Běž si na chvíli zdřímnout. Vždyť tohle tě za chvíli zničí. Slibuju, že když se bude něco dít, že tě vzbudím.“
„ Jsi moc hodnej, Harry, ale… já stejně neusnu.“
„ Rone, takhle jí nijak nepomůžeš.“
„ Já vím, ale stejně tu chci zůstat. Chci tu být až se vzbudí.“
„ Rone, neblázni, takhle jí ne...“
„ Já vím!“ ohradil se Ron příkře. „ Chci se jí jen omluvit,“ hlesl po chvíli.
„ Omluvit? Rone, to můžeš udělat i potom, až se probudí. Ona ti přeci neuteče.“
„ A co když jo?“ šeptl zrzek nepřítomně. „ Co když už se neprobudí, Harry? Co když umře?“ Do jeho hlasu se znatelně vkrádalo zoufalství. „ Co když umře a já jí ani nestačím říct, jak mě to mrzí?“ hlesl Ron a stále zíral kamsi před sebe. Harry by v tu chvíli přísahal, že mu v očích zahlédl slzy. „ Já jsem to tak přeci nemyslel, já jí tenkrát nechtěl naštvat. Co jsem udělal špatně, Harry?“ začal opět po chvíli. „ Proč už se s ní nedokážu normálně bavit jako dřív? Proč?“
Harry nad tím chvíli přemýšlel. „ Možná proto, že jsi jí už nebral jako kamarádku, ale jako někoho, kdo tě odmítnul.“ Ron se na něho nevěřícně otočil. „ Je to tak. Ty jsi se k ní prostě začal chovat úplně jinak a proto byla tak naštvaná. Ona chtěla, abyste zůstali přátelé, ale ty jsi jí k tomu nedal možnost. Začni se k ní chovat jako celých těch pět let a všechno zase bude dobrý, věř mi.“
Zrzek jen mírně přikývl. „ Nejde to.“
„ Ale jde, věř mi.“
„ Asi máš pravdu. Koukni se na ni,“ začal po chvíli ticha, „ jakoby jen spala. Copak ona si to zasloužila? Copak si takhle zasloužila strávit narozeniny?“
„ Narozeniny? A jo, ona vlastně měla narozeniny, co?“ uvědomil si náhle Harry.
„ Jo,“ přikývl. „ Včera. Je jí sedmnáct. Už je plnoletá a ani o tom neví. A možná…“
„ Rone, Hermiona je dost silná na to, aby to zvládla. Přežila to až doteď, tak jí zatraceně začni trochu věřit,“ pevně sevřel kamarádovi rameno a zvedl se z postele. „ Měl by sis jít lehnout.“
„ Ne, já nechci!“
„ Dobře, jak chceš. Donesu ti alespoň něco k jídlu.“ Ron jen nepřítomně přikývl. Vypadal strašně. Obrovské kruhy pod očima, rozčepýřené vlasy na všechny strany a barva ve tváři by se dala rovnat čerstvě napadlému sněhu. Harry jen radši zavrtěl hlavou a šel do kuchyně pro něco k jídlu.

„ Tak ještě tohle, tohle… učebnici přeměňování… sakra, kam jsem jí zase dal?“ Harry byl ve své ložnici a hledal nějaké věci, které si chtěl vzít na ošetřovnu, protože dostal povolení si dojít alespoň pro nějaké věci. Teď právě hledal učebnici přeměňování, ze které si musel udělat práci od McGonagallové, ale za boha jí nemohl najít. Koukl se na stůl, na postel, za postel, pod postel, ale nikde nic.
Poslední možnost byla mrknout do kufru. Vytáhl ho na postel a vyházel všechen obsah ven. Po učebnici však ani stopa. Našel však něco jiného. Dárek od Remuse, který doteď neotevřel. „ Pottere, ty jseš ale nevděčník. Ani dárek neotevřeš,“ řekl si pro sebe a konečně roztrhl balící papír.
Vypadla z něho menší v kůži vázaná knížka. Harry zahodil zmuchlaný papír někam na druhou stanu místnosti a řádně si knížku prohlédl. Na deskách nebyl žádný nápis, ale podivné tmavé skvrny dávaly jasně najevo, že ta knížka už něco pamatuje. Harry si nemohl pomoci, ale něčím mu to připomínalo deník, který našel v druhém ročníku. A jakmile knížku otevřel, pochopil i proč. Opravdu to byl deník a veškeré stránky byly úplně prázdné. Nebyla v něm ani čárka.
„ Snad po mě Remus nechce, abych sepisoval paměti?“
Okamžitě vytáhl odněkud pergament a brk a napsal dovlnit to samé, co tenkrát. „ Já jsem Harry Potter.“ Na pergamenu se okamžitě začala klikatit slova.

„ Ať jsi kdo jsi, milý šťouro,
vrať mě nazpět hned, ty ňoumo.
Tohle to je tajná věc,
ty jsi však jen zvědavec.
Jestli nevíš heslo znalců,
udělej pár kotrmelců,
stav se klidně na hlavu,
ať my máme zábavu.
Chceš-li zvědět trochu víc,
řekni heslo, když ho víš.

Tvoji vládci z Bradavic…“

Slova se objevila a zase zmizela. „ Vládci z Bradavic?“ šeptl pro sebe. Nechápal, co to znamená. Harry z toho moc nepochytil. Pouze něco o nějakém heslu. Byl si však jistý, že ho Remus musí znát, jinak by mu to nedával.
Ale kde teď Remus může být? To netušil. Ale věděl o osobě, která to vědět bude. Podíval se na hodinky. Měl ještě patnáct minut, než skončí hodina a za tu dobu by to měl stihnout, aby ho nikdo neviděl. Spakoval svoje věci, popadl knížku a vydal se k Jeanině kabinetu.
. Nebyl si jistý, jestli zrovna nemá hodinu, ale byl rozhodnutý na ní počkat. „ Chudáčci, právě mají lektvary,“ ušklíbl se, když procházel kolem tříd a vzpomínal, co má právě jeho třída. V kabinetu jí nenašel a tak zkusil ještě ložnici.
„ Dále,“ ozvalo se zevnitř po chvíli. Harry vstoupil.
Překvapilo ho, že tentokrát tu byl naprostý pořádek, oproti minulé návštěvě.
Žena seděla za stolem a sledovala, kdo to přišel. Poslouchala při tom nějakou hudbu, která Harrymu až moc připomínala obyčejnou mudlovskou kapelu.
„ Ahoj, Harry,“ usmála se a otevřela nějakou práci, kterou před jeho příchodem schovala.

„ Jak ti je?“
„ Ale jo, jde to,“ pokrčil rameny. „ Co to posloucháš?“ nedala mu zvědavost.
„ Tohle? To je Beatles.“
„ Beatles? Ale to je mudlovská skupina. Já myslel, že v Bradavicích rádia nejdou?“ divil se.
„ To taky nejdou, ale gramofony ano. Víš, jakou práci mi dalo sehnat nějakou moderní hudbu na gramofonových deskách? Prolítala jsem kvůli tomu půlku Londýna. Naštěstí jsem našla obchod, kde mají i to nejmodernější na gramofon. Jinak bych se tady asi zbláznila. Co potřebuješ? Nemáš být náhodou na ošetřovně?“ dodala s šibalským úsměvem.
„ Jo, ale mám vycházky,“ řekl jí stejným tónem. „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli nevíš, kde je Remus.“
„ Remus?“ svraštila čelo. „ Ten by měl být… myslím na ústředí. Nevím o tom, že by někam jel. Potřebuješ mu něco?“
„ Jen bych se ho potřeboval na něco zeptat. Mohl bych mu zaletaxovat? Prosím?“
„ No jo, co s tebou mám dělat? Ale já nevím, kde mám letax. Počkej tu chvilku, mrknu se vedle,“ zvedla se od stolu a zmizela ze dveřmi do vedlejší místnosti. Harry měl zatím čas se porozhlédnout po pokoji. Položil knihu na stůl a začal zkoumat okolí. Hodně věcí bylo stejných, ale věc, které si minule nevšiml, byla polička s několika fotografiemi, vidící za stolem.
Na první byla žena a muž, kterému za krkem seděla malá dívka. Při troše fantazie si Harry uvědomil, že to nejspíš bude Jean se svými rodiči.
Lidi na druhé fotce poznal okamžitě. Všichni čtyři Pobertové a u nich Jean, Lily (která se pevně tiskla k Jamesovi) a ještě jedna černovlasá dívka, která právě skočila Siriusovi na záda a šklebila se na celé kolo. Nejspíše Denisa, pokud ho paměť neklamala. Všichni tam vypadali šťastně a spokojeně.
Další skupinka lidí byla na obyčejné mudlovské fotografii. Mohlo jich tam být tak kolem deseti. Všichni měli přihlouplý rozesmátý výraz a otevřenou pusou. Drželi v ruce láhev od nějakého alkoholu a vypadali dost připitě.
Jeho oči sklouzly na poslední rámeček.
Ženu poznal okamžitě, ale u toho mladíka musel chvíli přemýšlet, koho mu připomíná. Byl vysoký, měl na sobě jen kalhoty, protože to vypadalo na horký den, jak se dalo poznat podle kůže opálené do hněda. Černé vlasy stažené dozadu. Harry si s vyvalením očí uvědomil, o koho jde… Snape! Držel jí kolem ramen a společně s ní se smál do objektivu.
Nechápal, jak to může být on. Tady vypadal naprosto jinak. Ale byl to on, o tom nebylo sporu.
„Co se mu asi stalo, že se tak změnil? Nebo to byla jenom maska?“ napadlo Harryho, ale dřív než si stačil odpovědět, ho zaujala další fotka úplně zastrčená vzadu. Zaposlouchal se, jestli se Jean ještě nevrací a opatrně jí vytáhl.
Byly na ní dvě malé děti. Byla to ještě mimina, tak batolata, asi stejně stará. Seděla v trávě, obě jenom v plínkách a zrovna se mezi sebou pošťuchovala a přetahovala se o nějakou hračku. Harry se mírně ušklíbl. Přemýšlel, kdo to může být? Bylo mu jasné, že u takhle malých dětí se toho moc poznat nedá, ale nemohl se zbavit pocitu, že se někomu strašně podobají…
„ Sakra, já se na to vykašlu,“ ozvalo se odvedle a Harry rychle všechno vrátil na původní místo, „ kam jsem to zase dala? Už se na to uklízení vážně vykašlu… pak nikdy nic nenajdu,“ lamentovala Jean, když se konečně vrátila a podávala mu hrstku prášku.
„ Promiň, našla jsem jen tohle, snad to bude stačit.“
„ V pohodě,“ přikývl. „ Dík.“
Vhodil prášek do krbu a hlava ho hned následovala. Chvíli mu bylo sice hodně špatně, že musel zavřít oči, ale nakonec to točení přeci jen skončilo a on je mohl otevřít. Byl v kuchyni na Grimmauldově náměstí.
„ Remusi?“
Zeptal se směrem ke stolu, kde seděla shrbená postava.
„ Harry?“ zvedl muž nevěřícně hlavu. „ Harry?!“ všiml si náhle hlavy k krbu a okamžitě se k ní vydal. „ Stalo se něco?“
„ Ne, nic se nestalo. Nejanči. Jen… potřebuju se tě na něco zeptat. Ta kniha… jak jsi mi dal k narozeninám… chce to po mě nějaký heslo nebo co?“
„ Heslo? Napsal jsem ti to na papírek, musíš ho mít někde v tom balícím papíru.“
„ Aha, tak nic no. Někde ho najdu.“
„ To jsi to otevřel až teď?“ zvedl muž nevěřícně obočí.
„ No…já…no… jo. Nějak jsme na to zapomněl,“ trochu zrudl a jen doufal, že to přes ty plameny nebylo vidět.
„ No, to nic,“ usmál se Remus. „ Heslo jen když tak ,My jsme ti, kdo vědí víc, my jsme vládci z Bradavic‘.“
„ Cože? Kdo to proboha vymyslel? A co to vůbec je?“
„ Nech se překvapit. Pak mi řekneš, jestli se ti to líbilo. Radši už jdi.“ Harry kývl a přes další motání vylezl z krbu ven. Promnul si krk i kolena a vyškrábal se na nohy.
Na ošetřovně zalezl k sobě do postele a vytáhl knížku. Ještě chvíli ji prohlížel a poté otevřel první stránku. „ Ehm… sakra, jak to bylo… My jsme ti, kdo věcí víc, my jsme vládci z Bradavic,“ zašeptl heslo a čekal, co se bude dít.
Po kraji stránky se začaly klikatit podivné značky, které se zkroutily do tvaru ornamentů. Uprostřed se objevila fotka se čtyřmi osobami a velikým nápisem Pobertové -Vládci Bradavic.
Harryho rty se bezděčně zvlnily v mírný úsměv.
Otočil na první stránku, kde se v mžiku objevily další řádky. Nebyly však všechny psány stejným rukopisem.
„Zkouška. Raz, dva, tři zkouška… Takže… ehm… dobře. Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Sirius Black a býval jsem hrdým majitelem této zbytečné věci, která se nazývá deníkem. Tato nepotřebná věc však byla dnes povýšena do vyšší hodnosti a dostalo se jí té česti, zaznamenávat dobrodružství našeho spolku, který byl dnes, dne 15.5., kdy my navštěvujeme čtvrtý ročník Bradavické školy čar a kouzel pokřtěn na Poberty! Tato kniha byla očarována tak, aby zaznamenávala vše, co bude řečeno v její přítomnosti. Je to opravdu veliká pocta, že…“
„ Zkrať to!“ Objevilo se druhé písmo.
„ No jo, pořád. Přejděme tedy k představování. Jak už jsem zmínil, jmenuji se Sirius Black…“
„… řečený ukecaný…“
„ Zatraceně, Jamesi, teď jsi to celý zkazil!“
„ Tak přestaň mít ty svoje pitomý kecy.“
„ Já se jen snažím, aby to nějak vypadalo. Dobrá… jsem tedy Sirius Black, ale povětšinou jsem nazývaný Tichošlápek. Dále tu máme Jamese Pottera, řečeného nečesaný, který se nazývá… neblbni, nech toho… nazývá Dvanácterák… pusť mě… je velice agresivní, zvláště k nejlepším přátelůůům… sakra nech toho…“
„ Ty si toho nech…“
„ Co kdyby jste toho nechali oba,“ objevil se třetí druh písma a Harrymu bylo jasné, že patří Remusovi. „ No nic, než si to tamti dva vyříkají… pěstmi… pokračujeme v představování. Já se jmenuji Remus John Lupin a přezdívají mě Náměsíčník. O vzniku těch přezdívek se raději zmíním jindy…“
„ .. tu máš…“
„ Zatím se zdá, že vede Sirius, ale tyto pěstní výměny názorů, které jsou mimochodem velmi časté, se nikdy nedají…“
„ … já ti dám…“
„… předvídat, ale abych neodbočoval od tématu. Naši povedenou čtveřici doplňuje ještě Petr Pettigrew. Původně se mu sice říkalo Všudyvlezka, ale nějak se později uchytilo pojmenování Červíček. Neptejte se mě, proč. Petr teď bohužel nemůže, protože právě fandí těm dvěma válejícím se na zemi a já asi taky budu končit, protože tohle už začíná vypadat špatně… sakra, nechte toho už konečně… chováte se, jako by vám bylo deset.“
Harry se musel ušklíbnout. Úplně jako by je slyšel. Následovalo několik stránek o tom, jak se dali dohromady, jak se dozvěděli o Remusovi a jak se rozhodli, jakým způsobem pomohou kamarádovi. Harry se do řádků začetl opravdu důkladně. Čím dál četl tím, mu to přišlo zajímavější. Popisy jejich průšvihů, dobrodružství a vztahů byly opravdu zajímavé. Řádně se u toho zasmál a hlavně se dozvěděl hodně věcí o lidech, které sám poznal tak strašně málo.

„ Tak co?“ ozvalo se za nimi. Harry se trochu probral z dřímoty, když seděl u dívčí postele a zíral před sebe, otočil se na příchozí Jean.
„ Nic moc. Co to je?“ zeptal se, když mu žena nabídla hrnek s jakousi tekutinou.
„ Jenom čaj, máte v tom trochu lektvaru proti únavě. Řekla bych, že to oba potřebujete jako sůl.“ Chlapci si od ní vzali pohár a vypili číši do dna. Nebylo to špatné. Harrymu to přišlo opravdu jako čaj.
Náhle se Ron trochu zamotal, číše mu vypadla z ruky a on pomalu začal padat ze židle. Žena, která stála těsně za ním, ho obratně zachytila.
„ Co mu je?“ vyděsil se Harry.
„ Sakra, že bych byla opravdu tak nezodpovědná a spletla si povzbuzovací lektvar s uspávacím?“ nadhodila. „ Asi jo. No nic. Pojď mi s ním pomoct.“
„ Tys to udělala schválně?“
„ Jo, vždyť už vypadal hrozně, takhle by se za chvilku zhroutil a to je to poslední, co potřebujeme.“
„ Klid, já ho tam dotáhnu, ty nesmíš tahat těžký,“ zarazil jí Harry a hodil Rona na vedlejší postel. Sundal z něj hábit a boty, přikryl ho a zatáhnul kolem postele plentu. „ Jak dlouho bude spát?“
„ Podle toho, jak dlouho bude potřebovat. Vzbudí se, až jeho tělo uzná za vhodné to udělat.“
„ Hele, moment,“ zarazil ji náhle, „ jak to, že to na mě neúčinkuje?“
„ Tvůj čaj byl čistej,“ ušklíbla se na něho.
„ To taky může napadnout jenom tebe.“
„ Nebo Billa.“
„ Tohle vymyslel Bill?“
„ Jo. A všichni mu to odsouhlasili. Já jsem jen schytala to provedení. Fajn, teď ho necháme spát. Ty tu asi zůstaneš u ní, co?“ Přikývl.
Žena odešla a Harry zůstal s Hermionou sám. Nejdřív jen tak tiše seděl a pozoroval ji. Jak šly minuty, přišlo mu ticho kolem stále těžší a těžší. Jemně vzal dívku za ruku začal jí tiše vyprávět o všem, na co si vzpomněl. Vzpomínky a zážitky, které spolu zažili. Nebyl si jistý, jestli ho slyší, ale pro něho to bylo snesitelnější, když neslyšel kolem sebe jen neproniknutelné ticho.
Venku už byla dávno tma. Párkrát přišla madam Pomfreyová a přinesla nějaké lektvary.
Seděl u ní dlouho do noci, místnost ozařovaly pouze svíčky a jemu už se pomalu začala klížit víčka. Popřál jí dobrou noc a natáhl se na vedlejší postel, kde do minuty usnul.
„ Vstávej, vstávej, vstávej…“ Harry pomalu otevřel oči a chvíli se musel rozkoukávat, aby si uvědomil, co tam dělá. „ No tak, vstávej,“ našeptával mu jeho vnitřní hlásek. „ Proč bych měl vstávat? Vždyť sotva svítá,“ ohradilo se jeho druhé já, když vyhlédl z okna, kde právě vycházelo slunce. „ Nevím, prostě vstávej!“
Harry dál zůstával ležet na posteli. Rozhodně se mu nechtělo vylézt z pelechu, ale jeho vnitřní hlásek mu, bůh ví proč, nedal pokoj.
Náhle se mu zazdálo, že na vedlejší posteli zaregistroval pohyb. Rychle vyskočil na nohy a přiblížil se k Hermionině posteli. Nezdálo se mu však, že by se něco změnilo.
„ Hermi?“ šeptl tiše, jako by měl strach, že jí vzbudí. K jeho velké radosti, na něho z pod víček pohlédly dvě hnědé unavené oči. „ Hermi, ty jsi nám nahnala,“ usmál se kamarád a lehce jí pohladil po tváři.
Dívka se chvíli dívala na něho a poté její oči zabloudily kolem. Zřejmě se snažila uvědomit, kde to vůbec je. Dlouhou dobu mlčela, než se dokázala zorientovat.
„ Harry,“ zachraptěla a snažila se posadit. Její hlas zněl dost naléhavě. „ Harry… Smrtijedi… Viktor… vzali tu… knihu, já…“
„ Pššt… nemluv,“ zarazil jí a položil zpět na postel. „Všechno je dobrý… Já vím, co mi chceš říct. Neboj, všechno se vyřešilo. Dost věcí jsi zaspala. Počkej chvilku, dojdu pro madam Pomfreyovou, ano? Jen neusni.“
Dívka místo odpovědi přivřela oči.
Harry se okamžitě vydal pro vrchní ošetřovatelku. Řádně zabouchal na dveře a netrpělivě čekal, než žena vyleze z postele.
„ Co potřebujete, Pottere? Vždyť je šest hodin ráno,“ zívla ošetřovatelka a zachumlala se více do svého županu.
„ Hermiona je vzhůru.“
Ženě chvíli trvalo, než dokázala pochopit význam jeho slov. „ Oh? Opravdu? To je výborné.“ Náhle se zdála naprosto probuzená. Okamžitě vyrazila k pacientce a Harry v patách za ní.
Když se přesvědčila, že si nevymýšlel, došla si pro nějaké nástroje a mastě a zatáhla kolem postele závěsy. „ Počkejte tady,“ rozkázala mu.
Harry se posadil k Ronovi na postel a čekal. Rozmýšlel se, jestli ho má vzbudit, ale poté usoudil, že by to stejně bylo k ničemu. Ron se potřeboval vyspat a Hermiona nejspíš taky. Až se pořádně vyspí a bude schopná normálně mluvit, pak ho teprve vzbudí.
„ Nechte jí vyspat,“ řekla mu Pomfreyová, když dokončila vyšetření a opustila místnost. Harrymu bylo jasné, že šla poslat zprávu řediteli. Potichu vklouzl k Hermioně a opět se usadil na její posteli. Už spala, tedy alespoň tak vypadala. Vzal jí za ruku a chvíli jí pozoroval. Její dokonalý obraz nevinnosti kazila jen dlouhá jizva přes obličej. „ Proč ji vůbec Pomfreyová ještě nevyléčila?“ napadlo ho.
„ Jak dlouho tu jsem?“ zeptala se šeptem.
„ Jsou to skoro dva týdny, co jsi odešla do Kruvalu.“
„ Co se stalo?“ vypravila ze sebe další otázku.
„ Všechno ti pak vysvětlíme,“ odpověděl Harry po chvíli váhání. Samozřejmě, že by jí to mohl všechno říci, ale to by znamenalo jí akorát přidělávat starosti a pravda třeba o Viktorovi, by jí v tuto chvíli moc nepomohla. „ Teď se hlavně pořádně vyspi.“
Přikývla přivřením víček a Harry měl opět pocit, že okamžitě usnula. Dívka ho však po chvíli vyvedla z omylu.
„ Kde je Ron?“ zeptala se, když si všimla, že u ní její druhý kamarád nesedí. V první chvíli se bála, že se mu něco stalo, ale když si vzpomněla na jejich poslední „rozhovor“ (pokud se to tak dalo nazvat), usoudila, že o ní asi už nemá ani v nejmenším zájem. Její tvář posmutněla.
„ Ron si šel lehnout. Seděl u tebe celou tu dobu a nehnul se od tebe ani na krok. Museli jsme ho uspat, aby tady nezkolaboval. Jinak by tu určitě teď seděl on a ne já. Strašně se o tebe bál. A já samozřejmě taky. Všem se moc uleví, až zjistí, že jsi se vzbudila.“ Odpovědí mu byl slabý úsměv. Poté už opravdu zavřela oči a tvrdě usnula. Seděl u ní ještě pár hodin. Z chodby se začal ozývat šum všedního dne a Harry se rozhodoval, jestli by měl zůstat nebo jít na hodinu. Nakonec udělal to rozumnější a zaplul zpátky do postele.

„ Rone, Rone, vstávej,“ budil druhý den Harry zrzka. „ No tak, vzbuď se.“
„ Co…co…co je?“ vytrhl se ze spaní.
„ Vstávej!“
„ Co… děje se něco?“ zavrčel rozespale a promnul si oči.
„ Jo, Hermiona se probudila.“
V tu chvíli byl zrzek úplně vzhůru. „ Cože? Už je vzhůru a kdy… já musím…“
„ Rone, klid. Hlavně neudělej nějakou pitomost, ano? Když tam teďka vletíš jako velká voda, tak jí akorát vyděsíš. O.K.?“
„ O.K.“
„ V klidu?“
„ V klidu,“ přikývl zrzek.
„ V pohodě, tak jdeme.“
Potichu vklouzli k Hermioně. Vypadala, že spí, ale Harry si byl jistý, že před chvilkou byla vzhůru. Pomalu otevřela oči a usmála se.
„ Dobrý ránko,“ usmál se Harry.
„ Ahoj, Hermi,“ pozdravil jí zrzek trochu nesměle.
„ Ahoj,“šeptla s úsměvem. „ Ráda vás zase vidím.“
„ My tebe taky, ani nevíš jak,“ řekl Ron a lehce jí políbil na čelo. Byl to jen přátelský polibek. „ Strašně jsme se o tebe báli.“
„ Alespoň víte, jaký já mám o vás vždycky strach,“ šeptla a trochu unaveně se usmála.
„ Jenže ty máš být na rozdíl od nás ta, která má rozum,“ oplatil jí Ron.
„ Já mám být hlavně ta, která vás ze všeho vyseká,“ oplatila mu. Ron chtěl nejspíš něco podotknout, ale poté si uvědomil, že teď není zrovna nejlepší chvíle na jejich výměny názorů. Na to byla ještě stále dost slabá. Rezignovaně přikývl.
Ještě chvíli si s ní povídali, ale ona velmi brzo opět usnula. Teprve druhý den večer byla schopná díky lékům a lektvarům, vydržet další dobu vzhůru, aby jim mohla říci, co se stalo. Členové Řádu, kteří byli na hradu, si její výpověď samozřejmě nemohli nechat ujít.
„ Viktor mi poslal zašifrovaný dopis… Stálo v něm, že konečně našel, co hledal. Myslel tím tu knihu, protože už dlouho prý po jejich škole kolovaly zvěsti o něčem takovém. Napsal mi, ať si pro to přijedu a předám to Řádu, že to tak bude bezpečnější. Udělala jsem, co chtěl a přijela za ním… Na místě, kde jsme se scházeli, mi to chtěl předat, ale bohužel se o tom nějak dozvěděli Smrtijedi a zaútočili na nás. Viktor mi tu knihu dal a řekl, že jí odtamtud musím dostat. Moje přenášedlo nefungovalo a tak mi v rychlosti vyčaroval jiné…nějaké kouzlo mi ho ale vyrazilo z ruky. Pamatuju si jen, že jsme tam bojovali se Smrtijedy… několikrát mě zasáhli. A když jsme konečně přemístila, byla jsem úplně jinde, než jsem měla být. To kouzlo to přenášedlo muselo poškodit…“ Pořádně polkla a pokračovala dál.
„ Neměla jsem čas na to, zkoušet přemístění znova a hlavně jsem musela tu knihu uklidit do bezpečí. Podle těch symbolů jsem si uvědomila, kde jsem a pokoušela jsem se najít nějakou tajnou skrýš, kterých tam muselo být plno… Knihu jsem nechala v tom otvoru ve zdi. Poslala jsem papírek se znakem místa Harrymu a doufala jsem, že to dojde i jemu.Tu skrýš jsem začarovala tak, aby na ni nemohl sáhnout nikdo jiný, kromě Harryho, který dostal ten dopis…“
„ Tak proto to mě a Ester spálilo a tebe ne,“ šeptl Ron Harrymu.
„ Potom už si jen pamatuji, že se mi něco stalo s hůlkou… vybavuji si nějakou místnost, nůž… vodu, spoustu vody… a potom nic…“ dokončila.
„ Ta voda, bylo jezero, kam jsi se přemístila. Našli tě tam. Málem jsi se utopila,“ vysvětlila jí Jean.
Nastalo ticho. Ani jeden ze tří učitelů, ani Remus, ani kluci nic neříkali.
„ Hermiono, řeknu ti jednu věc,“ ozval se náhle zamyšlený Náměsíčník, „ znám hodně lidí, kteří prošli dokonalým výcvikem i všemožným učením… ale nevím, jestli by to oni dokázali zvládnout tak dobře jako ty,“ uznal vlkodlak a Harry mu musel dát za pravdu. Odpovědí mu byl mírný úsměv na dívčiné tváři. „ Myslela jsi opravdu na všechno.“
„ Já nechápu jednu věc,“ vložil se do toho Snape. „ Proč jste ten pergamen poslala Potterovi a ne někomu z Řádu? Bylo by to přeci mnohem lepší“
„ Protože jsem věděla, že Harry to najde. Zná mě a ví, že bych mu to neposlala jen tak. Doufala jsem, že to pochopí. A pokud ano, věděla jsem, že by to tam jen tak nenechal. Zmýlila jsem se snad?“ otočila se k Harrymu.
„ Ne,“ zakroutil hlavou a popsal jí ve zkratce vše, co se odehrálo, zatímco spala. Bez pár detailů, samozřejmě. Nad několika věcmi by normálně asi valila oči, ale teď byla příliš vyčerpaná, takže jen v klidu poslouchala.
Ještě chvíli to rozebírali, ale poté už učitelé museli odejít a tak zůstali sami. Hermiona se musela vyspat a Harry měl taky pocit, že je na čase vyklidit Ronovi pole působnosti. S výmluvou na nějakou práci, opustil ošetřovnu s Blasem v patách.
Na chodbě sice sám se sebou musel vést urputný boj, jestli si má „odložit“ tělo a jít šmírovat nebo ne. Nakonec pro jednou zvítězila jeho racionálnější část a on se opravdu vydal do knihovny. Půjčil si několik knih, aby mohl napsat esej pro Snapea o Vyrážkovém lektvaru a poté se zase vyplížil zpět na ošetřovnu. Už tak mu lezlo na nervy, že za těch pár minut, co tam byl, si na něho ukázala polovina knihovny a všichni si něco vzrušeně šuškali. Štvalo ho to nejvyšší obrátky a tak vzal jako vysvobození, když našel, co potřeboval a vrátil se zpět.
Na cestě k nemocničnímu křídlu ho však čekalo malé překvapení. Z druhé strany chodby těsně před ošetřovnou šel Ron v náruči s Hermionou. Harry na to docela valil oči.
„ Rone, co…?“
„ Pšššt…“ napomenul ho. „ Před chvílí usnula.“ Opravdu. Hermiona byla zabalená do slabé deky, hlavu měla opřenou o Ronovo rameno a klidně oddechovala.
„ Můžeš mi říct, kde jste byli?“ valil stále oči Harry.
„ Ani nikde. Všechno jsme si vyříkali, já se jí omluvil, ona mi odpustila a pak jen chtěla na chvíli ven. Tak jsme se šli podívat na západ slunce,“ zazubil se Ron.
„ Počkej, takže vy jste…“
„ Kamarádi,“ přerušil ho Ron jakoby si přál, aby to radši nedokončoval. Harry si nebyl jistý, jestli jeho tváří proběhl úsměv nebo zklamání. Pomocí nohy se mu podařilo otevřít dveře od ošetřovny a vklouznout dovnitř. Opatrně položil dívku na postel a řádně přikryl.
„ A to ti to Pomfreyová dovolila?“ nadzvedl obočí.
„ No…!“
„ Pane WEASLEY!“ rozezněl se ošetřovnou rozčilený hlas vrchní sestry.
„ Asi ne,“ ušklíbl se Harry.
„ Pane Weasley,“ přiřítila se k nim rozběsněná Pomfreyová, „ jak…“
„ Pšššt. Pacientka potřebuje klid,“ zchladil jí zrzek. „ A taky trochu klidu a čerstvého vzduchu,“ doplnil, jako by odpovídal na její nevyřčenou otázku. Ošetřovatelka několikrát vydechla nosem. „ Příště ať o tom vím!“ A ztratila se za dveřmi. Harry nevěděl, jestli se má začít smát nebo ne. Měl pocit, že poslední dobou Rona ani nepoznává. Strašně dospěl od začátku roku. Nevěděl, jestli to bylo tím, co cítil k Hermioně nebo tím, že si konečně uvědomil vážnost situace, ve které se nalézali. Tak jako tak to bylo jen dobře.

Druhý den Harry opět zůstával na ošetřovně a dělal si nějaké úkoly. Hermiona občas spala, občas si něco četla. Ale třeba psát nebo chodit pro ní bylo stále dost vyčerpávající.
„ Harry?“ ozvala se náhle Hermiona. „ Můžu se tě na něco zeptat?“ špitla.
„ No? Na co?“
„ Jak se choval Ron, když… no… když jsem byla mimo?“
Harryho ta otázka trochu překvapila. „ No… Co máš na mysli? Myslíš to, jak u tebe seděl celou tu dobu a vypadal jako tělo bez duše? Nebo to, jak se celou tu dobu užíral, že se ti to stalo kvůli němu? Jak si nadával za to, co ti řekl? Jak křičel na učitele, ať ho klidně vyhodí, ale že u tebe zůstane. Jak celý noci probrečel jako malej kluk nebo snad to, jak se klepal strachy, když jsme nevěděli, co se s tebou stalo. Nebo snad máš na mysli to, jak kvůli tobě…“
„ Přestaň!“ šeptla zoufale. „ Prosím tě, nech toho! Nemusíš mi to dělat ještě horší.“
„ Promiň, ale chtěla jsi to vědět.“
Chvíli jen zírala před sebe. „ Harry, co mám dělat? Já mu nechci ubližovat. Já chci, abychom zase byli přátelé. Ale nevím, jak.“
„ Já nevím, Herm. Přes tohle já nejsem. Jedině snad… ale ne,“ zavrtěl hlavou a zaklapl velkou knihu.
„ Jedině co? Dořekni to.“
„ Nebude se ti to líbit.“
„ Chceš, abych s ním začala chodit?“ zeptala se Hermiona tiše a Harry mírně přikývl. „ Harry, to…“
„ Já vím, Hermi, nemůžu to po tobě chtít. Já to chápu,“ zvedl se a chystal se k odchodu. Těsně před tím, než však vyšel zpoza závěsů, ho zastavil její hlas.
„ Co po mě chceš?“
„ Já jen chci, aby se to mezi vámi zase konečně vrátilo do normálu.“
A co nejrychleji opustil místnost.

Uběhly další dva dny a Hermiona se pomalu zotavovala. Jen jedna věc jim stále vadila. Ta strašná jizva, která jí hyzdila jinak krásnou tvář. Se všemi ranami, kromě téhle ošetřovatelka udělala krátký proces, ale u téhle ne. Jednou už to kluci nevydrželi a naléhavě si odtáhli vrchní sestru do její kanceláře.
„ Kdy Hermioně konečně zahojíte tu jizvu na obličeji?“ vypálil Ron, jakmile za nimi zaklaply dveře.
Tvář místní ošetřovatelky mírně potemněla. „ Víte… ona to ani není jizva. Je to popálenina od jakési kletby, která slečnu Grangerovou jen velice těsně minula. Měla veliké štěstí, že jí to kouzlo nezasáhlo celé, protože bylo jistě velice nebezpečné. Nevím sice, co by to mohlo být, ale…“
„ Za jak dlouho?!“ vypálil Ron.
Ošetřovatelka jen vzdychla. „ Je mi líto. Ale já nevím, jak to vyléčit. Zkoušela jsem všechno… ale nic nezabralo.“
Tohle jediné stačilo k tomu, aby oba chlapci úplně ztuhli. „ Chcete říct,“ vypravil ze sebe Harry, „ že jí ti zůstane až do konce života?“
„ Nejspíš ano.“
„ Ale to přeci nejde. Přeci nemůžete dopustit, aby takhle vypadala až do smrti. Určitě existuje nějaký způsob, jak s tím něco udělat. Nějaký lektvar nebo…“
Jeho další salva slov byla přerušena silnou ranou tříštícího skla, který vycházel z vedlejší místnosti. Oba si vyměnili vyděšené pohledy a rychle se vydali na ošetřovnu. Ta však byla prázdná. A to úplně.
Po Hermioně nebyla ani stopa. Harrymu se v hlavě okamžitě přehrály ty nejhorší scénáře od unesení Smrtijedů až po vyskočení z okna.
Zjistil však, že ten zvuk byl způsoben pouze několika rozbitými baňkami s lektvary na nedalekém stolku. Když přišli blíž, všimli si, že zpoza postele naproti vyčuhuje střapatá hnědá hlava a tiše vzlyká.
Ron se chtěl za ní hned vydat, ale Harry ho zarazil. Sehnul se a zvedl ze země předmět, který způsobil, že se baňky rozbily. Bylo to (teď už prasklé) příruční zrcátko. V tu ránu bylo obou jasné, co se stalo.
„ Sakra,“ hlesl Ron. „ Nejspíš nás musela slyšet.“
„ Asi jo,“ přikývl Harry taktéž s šeptem. Oba si povzdechli a vydali se k plačící kamarádce, která byla zašitá mezi zdí a postelí, úplně v rohu.
„ Hermi…“
„ Jděte pryč!“ vzlykla.
„ No tak, Hermi, nám to přeci nevadí…“ snažil se jí uklidnit Harry, ale nevedlo se.
„ Nechte mě!“ Setřásla Ronovu ruku a dál brečela.
„ Ale no tak nebreč. To, že máš teď na tváři jizvu, přeci neznamená, že se s tebou přestaneme kamarádit.“
„ Jo, nemysli si, díky nějaký jizvě se nás nezbavíš!“ přitakal Ron.
„ Přeci si nemyslíš, že jsme s tebou kvůli tomu jak vypadáš,“ pokračoval v přesvědčování Harry. „ Vždyť se svět přeci nezboří, když na tváři budeš mít jizvu.“
„ My s tebou stejně budeme dál,“ souhlasil Ron. Dívka k nim pomalu zvedla uslzenou tvář.
„ Vážně vám to nevadí?“ hlesla.
„ To víš, že ne, ty blázne, jedna jizva přeci nic nemění.“
„ Ale koukněte se na mě… Jak se se mnou můžete bavit? Vždyť vypadám jako naprostá zrůda,“ spustila další salvu vzlyků a opět sklopila hlavu na kolena. Harry chtěl něco namítnout, ale zrzek ho předběhl.
„ To máš pravdu, Grangerová, jsi příšerná zrůda,“ řekl jí chladně, když odsunul postel a vytáhl jí ven. I přes její protesty jí popadl do náruče a odnesl směrem k její posteli. Harry na něho zíral jako na svatý obrázek. „Jsi naprosto příšerná, zrůdná a ošklivá. Už by jsi nikdy neměla vytáhnout paty z domu nebo ještě líp by ses měla jít zahrabat někam do kláštera, protože vypadáš naprosto příšerně. Vůbec bych se nedivil, kdyby se s tebou už nikdy nikdo nebavil.“ Položil jí na postel a přikryl. Hermiona na něho tak překvapeně zírala, že úplně zapomněla brečet. „ Ale ať jsi jaká jsi, nás se stejně nezbavíš,“ dodal nakonec a nasadil svůj typický úsměv od ucha k uchu.
Hermiona se úlevně usmála a Harry měl co dělat, aby se nezačal chechtat na celý kolo. Tohle taky mohlo napadnout jedině Rona. Ale co, zabralo to.
„ Ronalde, já tě asi zabiju,“ hlesla dívka.
„ Jestli by tvoje tvář byla to poslední, co bych ve svým životě viděl, nebylo by to tak špatný.“
„ Nech toho!“ ohradila se a utřela si uslzený oči. „ Ale co na to řeknou ostatní?“ zeptala se po chvíli smutně. „ Ve škole, rodiče, Viktor, Malfoy…“
„ Myslím, že Krum už k tomu moc neřekne,“ neodpustil si Ron a teprve když ho Harry dost okatě kopnul do nohy, uvědomil si, co to plácnul.
„ Jak to myslíš?“ nechápala dívka a její úsměv zmizel.
Ron se otočil na Harryho jako by hledal záchranu, ale ten jen zavrtěl hlavou a uhnul pohledem. Z tohohle už se nevymluví.
„ Co se stalo s Viktorem?“ domáhala se odpovědi. „ Co je s ním? O něm jediném jste vůbec nezmínili. Co se mu stalo?! Řekněte mi to! Rone?!“ otočila se na zrzka, ale ten mlčel. „Harry?!“ naléhala na druhého už dost příkře.
Tomu bylo jasné, že bude lepší to říct. Odtrhl oči od Rona, který mírně vrtěl nesouhlasně hlavou a otočil se na Hermionu. „ Víš,“ začal dost nervózně. Věděl, že z toho budou problémy, ale už nebylo návratu. „ Viktora unesli společně s námi a taky ho mučili. Chtěli z něho dostat informace, ale on nechtěl nic říct,“ opět střelil pohledem po zrzkovi, který jen se zavřenýma očima čekal na ortel a pak se otočil zpět, „ a proto ho zabili,“ dokončil. „ Je mi to líto.“
Dívka zalapala po dechu a upřela vytřeštěný pohled někam před sebe. Harry si myslel, že začne křičet a brečet, ale ona jen stáhla nohy těsně k tělu.
„ Jděte pryč,“ řekla nepřítomným hlasem.
„ Hermiono, my…“
„ Prosím… Odejděte!“ hlesla přiškrceně se sevřenými víčky, jak se snažila, aby jí neutekla žádná slza.
Harry chtěl něco namítnout, ale Ron ho vzal za ruku a naznačil mu, že bude lepší, když odejdou. Přikývl a beze slova se zvedl k odchodu. Jakmile zašli za závěsy, ozval se tichý vzlyk.
„ Ne, tohle přeci nejde. Viktor umřel v podstatě kvůli mně, nesmím jí tu teď nechat! Ona by to taky neudělala!“ V mžiku se otočil a vrátil se zpátky k ní.
„ Harry!“ zapištěla zoufale, jakoby jí svou přítomností trápil. On to chápal. Chápal, že jen nechtěla brečet v jejich přítomnosti, protože si byla jistá, že už teď jí měli za slabocha, ale on jí chtěl dokázat opak. Ona by od nich taky neodešla.
„ Neboj,“ šeptl jí do vlasů, když jí k sobě pevně přitiskl, „ klidně se vybreč.“
Jakoby na tohle čekala, chytila se ho pevně kolem krku a spustila ohromný pláč. Jeho košile byla za chvilku úplně durch, ale stejně jí stále držel. Ron k nim potichu přisedl a chvíli je pozoroval. Harry si myslel, že začne žárlit, ale nestalo se tak. Místo toho jí jen vzal povzbudivě za ruku a mlčel. Všichni mlčeli. Utekly minuty, možná hodiny…
Dívčiny vzlyky slábly, až utichly úplně. Ještě chvíli jí u sebe držel, než si Harry všiml, že pláčem a vyčerpáním usnula. Co nejjemněji, aby jí nevzbudil, jí uložil do postele a přikryl. Snad jí ta trocha spánku dá klid…
Hermiona se probudila k ránu. V mžiku se jí vrátili vzpomínky z předešlého dne a vehnaly jí slzy do očí, ale náhle je zahnalo něco jiného. Dvě rozježené hlavy, jedna zrzavá a jedna černá, které byly opřené o její postel a klidně oddechovaly.
Harry i Ron u ní seděli celou noc a budili jí z nočních můr, které jí provázely. Mohli odejít a nechat jí tam, mohli to nechat na ošetřovatelce, ne lektvarech… ale neudělali to. Oni zůstali a byli tam vždycky, když se s křikem probudila a potřebovala se někoho chytnout. Bylo to to nejmenší, co pro ni mohli udělat.
Hermiona je chvíli pozorovala a i přes smutek se musela mírně pousmát. Na jednu stranu to byla jen taková hloupost, zůstat u někoho, když mu není dobře, ale na druhou stranu to bylo to nejhezčí, co pro ni mohli udělat. Uvědomila si, že takové přátelé jako má ona, by si mnozí mohli jenom přát.

Během dalších dnů byla trochu zamlklá, ale postupně se se vším vyrovnávala. Jak s tím, jak vypadá, tak i s tím, že přišla o velmi dobrého kamaráda. S tímhle se musela vyrovnat sama.
Harry s Ronem zatím koumali a sháněli dárek k narozeninám. Chtěli něco originálního a vtipného. Něco, podle čeho by si navždycky pamatovala kdy a od koho to dostala. Remus se svou bývalou spolužačkou se k nim s chutí přidali a tak vymýšleli a vymýšleli, až vymysleli.

„ Hodně štěstí přejem, hodně štěstí přejem. Hodně štěstí, milá Hermi, hodně štěstí přejem,“ zpívali Harry s Ronem tuhle známou a přitroublou písničku, zatímco procházeli skrz závěsy okolo postele. Oba za zády skrývali po jednom dárku a pomalu přicházeli k její posteli. Hermiona zvedla oči od nějaké knihy a přejela je překvapeným pohledem. Dala si ruku před pusu, aby zakryla naprosto vyjevený výraz.
„ Všechno nejlepší!“ Dokončili písničku a oba jí objali a vlepili jí přátelský polibek na tvář. Dívce se do očí vehnaly slzy.
„ Co je?“ nechápal Ron.
„ Nic,“ hlesla a rychle si utřela oči. „ Já to jen vůbec nečekala,“řekla s úsměvem.
„ No dovol,“ ohradil se Harry.
„ Jo, přeci jsi nečekala, že zapomeneme na tvoje narozeniny,“ dodal Ron.
„ A zvlášť takový významný.“
I přes slzy se na ně zářivě usmála. „ Vy jste vážně blázni,“ zavrtěla hlavou.
„ To jsme rádi, že sis všimla.“
„ Tady máš něco od nás,“ podali jí Ron svůj balíček a postavil se vedle kamaráda. „ Spíš to ber jako takový… závdavek.“
Ohmatala dárek přes papír a hned jí bylo jasné, co to je. Na tváři se jí rozlil mírný úsměv.

„ Ááá, knížka.“ Klukům bylo jasné, že možná čekala něco jiného než knížku, ale nedávala to moc znát.
„ No, co ti taky koupit jiného, že?“ uchechtl se Harry. „ I když pochybuju, že tuhle máš,“ dodal směrem k Ronovi, který přikývl.
„ Není sice moc velká, tak to jí budu mít zhltnutou za den, ale i tak strašně děkuju. Strašně se tu totiž nudím. Hned si jí přečtu,“ pokračovala dívka nadšeně, zatímco strhávala papír.
„ S tím počítáme,“ šeptl Harry Ronovi a ten dodal. „ I s praktickou ukázkou.“ A dostal od Harryho pořádný dloubanec do žeber, i když se u toho oba chechtali. Přesto se snažili udržet vážné tváře.Bylo jim jasné, že z tohohle Hermionu raní mrtvice a ani si nebyli jistí, jestli tím neporušují nějak školní řád, ale prostě si nemohli pomoci, nechat takové významné výročí bez nějakého vtípku.
Hermiona se konečně prokousala přes všechny ty vrstvy papíru a otočila knížku k sobě. V první chvíli mírně ztuhla a oči jí povylezly z důlků, vzápětí zrudla a nakonec jí začaly cukat koutky. „ No… tak to teda dík, kluci. Tuhle vážně teda ještě nemám,“ zašklebila se na ně.
„ Ještě abys měla. Snad se ti bude hodit,“ zazubil se na ni Harry.
„ Tohle taky mohlo napadnout jedině vás,“ zasmála se a hodila po nich papír zmuchlaný do kuličky.
„ No co? Jsi plnoletá, pěkná, chytrá, tak neříkej, že se ti to nebude hodit.“
„ A kdyby ne, tak my ti s tím klidně pomůžeme,“ zakřenil se Ron.
„ Tak na to zapomeň, Weasley!“ zasmála se a hodila po něm polštář, ale hned ho zase schytala zpátky. Jako malé děti.
V další chvíli dovnitř nakoukl Brumbál. „ Nerušíme?“
„ Ne, pojďte dál,“ přikývla nemocná, položila knížku na stolek a trochu si urovnala deku.
Dovnitř se okamžitě nahrnul známý zástup lidí. Remus, Jean a čtyři Weasleyovi.
„ Všechno nejlepší!“ Volali všichni nadšeně. V čele stále Molly, která nesla veliký třípatrový dort.
„ Vy jste se snad zbláznili,“ usmála se Hermiona. Molly se k ní okamžitě přihrnula jako velká voda, dort jí položila na kolena a řádně jí objala, následována ostatními ze své rodiny. „ Přece si nemyslíš, že bychom na tebe zapomněli.“
Harry využil Hermioniny chvilkové nepozornosti a hned se nacpal k Jean. „ Máš?“ šeptl.
„ Jasný. Máš štěstí, přišlo to před chvilkou. Mám tu oboje. Co jí chceš dát?“ vyndala dvě malé krabičky.
„ To od nás.“
Podala mu malou sametovou krabičku a o trochu větší si sama schovala do dlaně. „ Jak to vypadá?“ vyzvídal ještě Harry, protože dárek sice objednali, ale neviděli.
„ Super. Tak běž.“
„ Tak Hermi, aby jsi neřekla, že tě k sedmnácti odbudeme jenom knížkou…“
„ To byste si mohli zkusit,“ ušklíbla se.
„… tak tady máš ještě něco ode mě a od Rona.“
„ Doufáme, že se ti to bude líbit,“ dodal zrzek. Oba si sedli na postel, každý z jedné strany, aby jí mohli koukat přes rameno.
Hermiona chvíli zdráhavě zkoumala sametovou krabičku. „ Co to je?“
„ Uvidíš. Rozbal to!“ pobídl jí zrzek.
V místnosti bylo naprosté ticho. Všichni netrpělivě vyčkávali, co z toho bude.
Hermiona trochu nejistě rozvázala drobnou stuhu a otevřela krabičku. Uvnitř se zaleskl stříbrný přívěsek, který tvořila písmena R a H, propletené do sebe (ne jako Ron a Hermiona, ale jako Ron a Harry). Písmena na sobě měli droboulinké ornamenty a zářezy a na obou bylo zasazeno po jednom drobném modrém a zeleném kamínku, který ještě podtrhoval lesk stříbra. Stejně tak se leskl i řetízek tvořený spoustou drobných stříbrných oček..
„ Páni,“ vydechla Hermiona. „ Kluci, já… já nevím, co říct. To je… to je nádhera.“
„ Líbí?“ vyzvídal Harry. Jemu se to tedy líbilo. A jak se zdálo, tak Hermioně taky, protože vypadala naprosto šokovaně.
„ To si piš. Úplně jste mi tím vyrazili dech.“ Zvedla řetízek do vzduchu a pečlivě ho začala zkoumat.
„ Ukaž, zapnu ti ho,“ nabídl se Ron. Dívka si odhrnula vlasy z krku a nechala si připnout řetízek na šíji. Harry si při tom všiml, že i jí se na krku houpá jeden Permentir jako měl on a Ron. „ Moc ti sluší.“
„ Páni, může se podívat?“ prodral se dopředu Remus a vzal přívěsek jemně do dlaně.
„ Remusi, ne!“ vykřikla.
„ Pěkný kousek kluci, to se vám vážně povedlo,“ pochválil je naprosto klidně a Hermionin výkřik ho ani v nejmenším nevzrušoval.
„ Jak to… že ti to nic neudělalo?“ nechápala Hermiona.
„ Proč by mělo?“
„ Vždyť… to je stříbro a ty jsi….“
„ Tohle? Ne,“ usmál se na ni. „ Tohle, Hermionko, není stříbro. To je bílý zlato.“
Dívčina brada klesla ještě níž než předtím. „ Bílý zlato? Proboha kluci, to muselo stát strašný peníze.“
„ To nepopíráme, ale ty nám za to přeci stojíš,“ přisedl k ní Harry a lehce jí objal. Ron ho vzápětí napodobil.
„ Díky, kluci,“ přitiskla je k sobě. „ Jste ti nejlepší kamarádi, jaký si můžu přát.“
„ Úsměv!“ dřív než se mohli vzpamatovat, už byli zvěčněni na Jeanině fotoaparátu.
„ Sakra, tam budu vypadat jako debil,“ stěžoval si Ron.
„ Klid, brácha, u tebe to je normální stav,“ plácl ho po zádech Bill takovou silou, že mu skoro vyrazil dech..
„ Mohu se, Hermiono, podívat, co jsi dostala od přátel za zajímavou knížku,“ řekl Brumbál a natáhl se pro jejich druhý dárek.
„ Samozřej… ne, pane profesore! Ne…nečtěte to,“ dodala přiškrceně, když už měl ředitel přečtený název knihy. Jeho modré oči pobaveně zajiskřily, když zkoumal obal a mírně při tom přikyvoval. Dívka cosi zakvílela a obličej schovala v dlaních.
„ Nové sexuální praktiky, nejen pro staré papriky,“ přečetl ředitel nahlas název knihy. Hermiona zrudla a snažila se splynout s povlečením a kluci by se nejraději kvaltovali pryč. Molly se zatvářila nanejvýš pohoršeně a všichni ostatní začali bublat smíchy.
„ Bude to jistě velice užitečné, jistě to někdy půjčíš jednomu starému paprikovi na přečtení, že?“ zeptal se s jiskřičkami v očích.
„ Jistě,“ hlesla Hermiona a hleděla někam do peřiny.
„ Jé, můžu se podívat?“ Jali se užitečné knížky hned Bill se svým mladším bratrem Charliem. „ Páni, to vypadá zajímavě.“
„ Počkej, neotáčej to tak rychle…“
„ Takže, Hermiono, taky přeji všechno nejlepší,“ poklepal jí rukou Remus. „ A hlavně, aby tě tihle dva neutrápili k smrti,“ otočil se na Harryho a Rona. „ A hlavně se brzo uzdrav,“ slabě jí políbil na tvář.
„ Děkuju.“
„ No a nakonec jsem tu zbyla já,“ dostala se dopředu Jean. „ takže hlavně všechno nejlepší, hodně zdravíčka a tady máš něco ode mě a od Rema. Je to taková blbost, ale říkali jsme si, že to je naposledy, kdy ti to můžeme dát.“ Podala jí malou krabičku. „ Snad nám to neomlátíš o hlavu.“
Hermiona rozbalila dárek a vyndala malinkého plyšového medvídka, velkého asi jako pěst. Nejspíš jí zarazilo, že se složili na tak malou věc, ale vzápětí si všimla, že má na krku kousek papírku s nějakým slovem, ve kterém poznala zaklínadlo.
„ Harry, půjčil by jsi mi hůlku?“ otočila se na kamaráda a ten jí vyhověl. Postavila plyšáka před sebe na postel a chtěla pronést kouzlo, když jí mladá žena zarazila.
„ Hermiono, dej ho radši na zem.“ Dívka jí s pokrčením ramen poslechla a poté pronesla kouzlo. K jejímu velkému překvapení se medvídek zvětšil do své normální velikosti. Do velikosti menšího slona. Vyvalila na něho oči a začala se smát.
„ Doufám, že máš dost velký pokoj,“ pronesl Remus.
„ Tak na tohle vážně nevím,“ ušklíbla se dívka. Opravdu byla překvapená. Medvěd byl nádherný. Byl sametový a tmavý. Seděl a packy měl sepnuté tak, že si do nich při jeho velikosti mohla klidně sednout. Jen si trochu lámala hlavu s tím, kam ho má dát. Prozatím to vyřešila tak, že ho zmenšila do původní velikosti.
Byli u ní dlouho. Povídali, jedli, pili (a Pomfreyová šílela). Snažila se prosadit, že tohle je ošetřovna a ne jídelna, ale nepochodila. Harry se také konečně dostal k tomu, aby Jean seřval za to, že ona věděla, že ti Smrtijedi nejsou Smrtijedi, ale Ron s Hermionou a ani se neobtěžovala mu to říci. Jenže ona mu s úšklebkem oznámila, že on jí pouze řekl, že tam byli Smrtijedi. Neptal se, jestli to tak bylo nebo jestli to je někdo jiný. Ten její nevinný úsměv mu nedal slov na další dohadování.
Hermiona se teď už zotavovala velice rychle. Za pár dní už byla schopná opustit ošetřovnu a společně s klukama se vrátit zpět na normální vyučování. Jejich cesta z ošetřovny se však neobešla bez překážek. A jedna z nich byla opravdu nepříjemná a blonďatá k tomu.
„ Ale, ale, kdopak nám to tady vystrčil nos se svý zatuchlý nory?“ ozval se jízlivý hlas zmijozelského prefekta.
„ Co chceš, Malfoy?“ otočili se na něho okamžitě Ron i Harry, ale jeho zrak se upřel na Hermionu, která se rychle snažila sklopit hlavu, ale bylo příliš pozdě.
„ Hleďme,“ ušklíbl se. „ Copak, Grangerová, strkala jsi ten tvůj frňák někam, kam jsi neměla?“ Oba kluci se okamžitě postavili před kamarádku jako stráž. „ No co, teď jsi šprtka, šmejdka a ještě ke všemu vypadáš jako zrůda, no co, lepší už to nebud…“ V další chvíli ho Harry držel pod krkem a vůbec si nevšímal, že jeho dvě gorily stojí hned za ním.
„ Cos to…“
„ Pane Pottere!“ ozval se naštvaný hlas profesorky McGonagallové. „ Co se tady děje?“ V mžiku byla u nich, aby zabránila případné rvačce.
Malfoy si s pohrdáním urovnal hábit. „ Nic, paní profesorko, nic se neděje.“ A s vítězným úšklebkem odpochodoval pryč.
„ Nedělejte problémy,“ upozornila je ještě ředitelka její koleje a odešla pryč. Oba se obrátili zpět na Hermionu a zjistili, že má v očích slzy.
„ Nebreč, Hermiono, ten peroxidovej magor ti za to nestojí.“
Zbytek dne uběhl celkem hladce. Ve věži se na ně samozřejmě vrhli s hromadami otázek, na které museli odpovědět a něco si vymyslet, aby se zbavili toho stáda supů. Hermionina jizva se samozřejmě neobešla bez všetečných otázek, ale naštěstí to všichni vzali jako holý fakt a nenašel se nikdo, kdo by si na ní ukazoval nebo se jí posmíval.
Neville vrátil Harrymu jeho učebnici přeměňování, kterou si půjčil, když mu na bylinkářství jedna kytka sežrala tu jeho.
Seděli u krbu dlouho do noci a dodělávali zameškanou látku, když se vrátil Seamus ze školního trestu od Snapea. Těsně než šel spát se naklonil k Ronovi a něco mu zašeptal. Jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu. Potichu to řekl i Harrymu a společně se vyplížili ze společenky. Hermioně řekli, že si jen musí něco vyřídit.

„ Kde je?“ zoufal si Ron druhý den ráno, když čekali ve společenské místnosti na Hermionu.
„ Já nevím. Znáš holky, trvá jim to věčnost,“ pokrčil Harry rameny. „ Klid, Rone, tentokrát určitě nikam nezmizela,“ uklidňoval kamaráda, když viděl, jak zbledl.
„ Pane Pottere, pane Weasley?“ ozval se náhle od otvoru ve stěně hlas profesorky McGonagallové. „ Můžete na slovíčko?“
Vyměnili si nechápavé pohledy a vyšli za ženou na chodbu. Tvářila se velice vážně. „ Pánové, profesor Snape mě pověřil, abych se vás zeptala, kde jste byli včera okolo půlnoci?“
Harry i Ron si vyměnili vystrašené pohledy. „ Jak o nás může vědět?“ Věděli, o jakou záležitost se jedná a také věděli, že si tohle pořádně odskáčou.
„ Byli se mnou,“ ozvala se za nimi Hermiona, která právě procházela portrétem.
„ Prosím?“ zvedla oči profesorka.
„ Byli se mnou ve společenské místnosti a učili se.“
„ Opravdu? A do kdy, slečno Grangerová?“
„ Tak do jedné, do dvou.“
„ A neopustili náhodou společenskou místnost? Ani na chvíli.“
Hermiona jen pevně zavrtěla hlavou. „ Ne. Byli tam celou dobu.“
„ Je to pravda?“ zeptal se chlapců.
„ Ano,“ odpověděli svorně.
„ Dobrá. Jsem ráda, že to slyším. Říkala jsem profesoru Snapeovi, že s tím nemáte nic společného. Můžete jít.“
„ Paní profesorko a o co se jednalo?“ zeptala se ještě dívka.
„ Dnes ráno byl pan Malfoy nalezen s rozbitým nosem a přeraženou čelistí dole ve sklepení. Bohužel útočníka nespatřil. Omlouvám se, že jsem vás podezřívala.“ Otočila se a za chvíli její plášť zmizel za rohem. Hermiona složila ruce na prsou a s nasupeným pohledem se otočila ke klukům, kteří radši jen hleděli do země. Slyšeli, jak poklepává nohou a čeká na jejich vysvětlení. Udělali to sice kvůli ní, ale ona určitě nechtěla, aby udělali tohle.
„ No?“ ozvala se.
„ Neměl tě urážet!“ ozval se Ron naštvaně.
„ Jo. Má, co si zasloužil,“ přidal se Harry. Ještě chvíli je nasupeně pozorovala, ale poté jim stejně skočila obou kolem krku.
„ Díky, kluci. Jste skvělý.“ Každýmu dala jednu pusu a vydala se na snídani. Oba si vyměnili nevěřícný pohled, urovnali si hábity a s vítězným úsměvem se vydali za ní.
Uplynulo dalších pár dní a všechno se vrátilo do starých kolejí. A vypadalo to, že úplně všechno. I mezi Ronem a Hermionou začalo opět vládnout to dětinské hádání. Přežili další týden a právě se chystali ven, protože to měl být jeden z posledních teplých víkendů, když jim někdo zastoupil cestu.
„ A hleďme, kohopak to tu máme?“ ozval se za nimi posměšný hlas Draca Malfoye. V tu chvíli měl Harry i Ron ruce zaťaté v pěst a automaticky se stavěli před Hermionu.
„ Co chceš, Malfoyi?“ procedil Harry přes zaťaté zuby.
„ Neotravuj nebo ti to snad nestačilo?“ přidal se Ron.
„ Ty mi nevyhrožuj, Weasley. Jen ubožák jako ty se může tahat s tak příšernou šmejdkou jako…“
„ Cos to řekl?!“ vypálili oba najednou.
„ Zopakuj to Malfoyi a zajistím ti dlouhodobý pobyt v nemocnici,“ zuřil Ron. Nevrhnul se na něho jenom proto, že ho Hermiona pevně držela. Harryho však ne. Jakmile Malfoy začal s další salvou nadávek, čapnul ho pod krkem a pořádně s ním zatřásl.
„ Tak tohle už jsi trochu přehnal, ty hajzle, a…“
„ Co se to tady děje?“ ozval se za ním chladný hlas profesora lektvarů. Harrymu bylo jasné, že z tohohle nevybruslí bez trestu a tak mu už bylo jedno, jestli bude na týden nebo na měsíc. Otočil se na Snapea a byl připravený mu něco pěkného říct. Jakmile se však otočil, spadla mu čelist a oči mu popovylezly z důlků. Malfoy na tom byl stejně, takže se ani nezmohl na to, aby začal žalovat.
Ono totiž to, co před nimi stálo, nemohl být Snape. Harry ho sjel pohledem od spodu nahoru. Měl na sobě tmavé botasky, tmavé stylové jeansy a tmavě modré nebatikované tričko s velkou číslicí přes hrudník. Jeho jindy rozpuštěné a mastné vlasy byly stažené vzadu do krátkého ohonu. Jediné, co se nezměnilo, byl jeho chladný, nasupený výraz.
„ Tak co se tady děje?“ zavrčel opět.
„ Nic,“ hlesl Malfoy nevěřícně. „ Nic… pane profesore.“
Snape si je ještě jednou sjel nenávistným pohledem a poté odkráčel k bráně, kde už na něho čekala jak jinak než Jean taktéž oblečena v mudlovských jeansech a košili. „ Pojď, máme tam být v poledne. Máma nesnáší zpoždění,“ zaslechl jí ještě Harry než za nimi zaklapla brána.
Náhle jakoby se všichni probudili z transu.
„Viděli jste to?... Já mám asi halucinace… Byl to vážně Snape?“ takové a mnoho dalších otázek se rozběhlo po celé vstupní síni. Ani Harry a jeho dva přátelé se z toho nějak nemohli vzpamatovat. Naštěstí se Harry vzpamatoval dřív než Malfoy. Opět ho chytil pod krkem.

„ Varuju tě, Malfoyi, ještě jedno slovo a přísahám, že to příště nebude jenom čelist a nos,“ sykl mu do tváře. Otočil se na své přátele a společně se vydali směrem ven.
Cestou bylo docela ticho, dokud se konečně nevzpamatoval Ron. „ Hele, viděli jste taky Snapea v riflích a tričku nebo se mi to jenom zdálo?“
„ Neboj, viděli jsme ho taky,“ uklidnil ho kamarád.
„ To jsem rád, už jsem se lekl, že začínám magořit.“
„ Náhodou, docela mu to slušelo,“ zkonstatovala Hermiona, čímž si vysloužila zkoumavé pohledy od obou chlapců. „ Co je? To nemůžu říct svůj názor?“ pokrčila rameny. Chvíli opět mlčeli.
„ Kam si myslíte, že šli?“ zeptal se po chvíli Ron.
„ Zaslechla jsem něco o mámě,“ řekl Hermiona.
„ Že by šla Jean představit zeťáčka?“ nadhodil Ron. „ Fuj, chudák její máma, tu asi švihne.“
„ Rone, nepleť se do cizích vztahů.“
„ Copak já se do něčeho pletu? Já jen říkám, co si myslím. A ke všemu, vždyť to může být pravda.“
„ Nevím, nezdá se mi to…“
Dál Harry jejich rozpravu neposlouchal. Nahmatal totiž v kapse hábitu jakýsi kousek papírku, který tam musel někdy nechat. Zvědavě se na něj podívala a poté ztuhl. Byl to ten kousek papíru se jménem Smithe z oboru pro zneužívání hůlek. Z druhé strany však bylo ještě jedno jméno, které tam napsala Jean.
V tu chvíli se mu hlavou prořítilo několik vzpomínek.
…A chybíš mi ty… to už jsme snad probírali. Nejde to. Už ne…Víš, že musím… Slíbil jsem, Jean, že nic neřeknu… to ses za ty roky už mohl naučit… fotky… Ty si to pamatuješ?... Hučela si je do mě celý ty roky… úsměvy… máma říkala, že máme přijít v poledne… všimla jsem si, že už nenosíš prstýnek … sundal jsem ho. Byly s ním vzpomínky… děláš jako by jsi mě neznal… je možné, že jsem stále vedená pod tímto jménem… co bylo, už nejde vrátit… Žila jsem s tebou dost dlouho na to, abych věděla, co od tebe čekat…
Náhle jakoby bylo Harrymu všechno jasné. Dohonil své přátele, kteří zatím odešli chodbou pryč.
„ Hermiono?“ zastavil dívku.
„ No?“
„ Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že si myslím, že Jean se Snapem jsou milenci nebo manželé?“
„ No,“ přikývla i když nechápala, kam tím míří.
„ A víš, jak jsi říkala, že se ti to nezdá?“ Opět přikývla. „ A co by jsi řekla na to, kdyby to nebyli manželé… ale exmanželé?“ Ušklíbl se nad jejích vyjevenými výrazy a ukázal jim úzký proužek papíru a na něm úhledně napsané jméno - Jean Liz Snapeová…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář