43. kapitola - Až zrádce pomůže a přítel zradí... - 1. část
„ To snad není možný! Nevěřím, že jsme to odsouhlasili!
Nevěřím!“ brblal si Sirius naštvaně, zatímco se se svým kmotřencem ploužil
ulicemi mudlovského Londýna. „ Ne, tohle vážně není možný. To jsme jim nemohli
odkývat!“
„ Ale odkývali, tak se s tím smiř,“ ušklíbl se Harry a s úsměvem vzpomínal, jak
si ženy prosadily tuhle akci. „ Už chápu, proč se říká, že chlapi jsou hlavy
rodiny, ale ženy jsou krky, které tou hlavou otáčí,“ ušklíbl se Harry a úkosem
pohlédl na naštvaného kmotra. „ Muži se zdráhali, zdráhali... ale marně.“
„ Hele, že je támhleto ono!“ ukázal Sirius na zastrčené dveře v úzké
uličce a porovnával název z lístečku v ruce s velkým neonovým nápisem nade
dveřmi.
„ Blue Lagůůn,“ přečetl Harry název klubu s mírně přihřátým hlasem a kmotr ho
zpražil znuděným pohledem. „ Nechápu, proč Smrtijedi lezou do mudlovskýho
bordelu,“ zavrtěl Harry hlavou.
„ To není bordel, Harry,“ opravil ho kmotr. „ To je přeci...“
„... striptýzový bar,“ dořekl společně s ním Harry. Ano, tuhle větu slyšel za
posledních několik dní asi milionkrát.
„ Copak ti to nevysvětlili?“ zeptal se Sirius jízlivě. Poté vzdychl. „ No
potěš! Tohle nedopadne dobře!“
Obešli dům k zadnímu vchodu a vlezli dovnitř, jak bylo domluveno.
Jakmile však prošli dveřmi, vrhli se na ně nějací dva muži a pěkně pevně je
přitiskli na stěnu. Oba měli skoro dva metry, široká ramena, bílé košile, černá
saka a černé brýle. Prostě gorily...
„ Co tu chcete?!“ zachroptěl jeden z nich. Harry valil oči a snažil se
pochopit, jestli jen necítí půdu pod nohama nebo jestli je opravdu držen dvě
stopy nad zemí.
„ Otvíráme až za čtyři hodiny!“
„ Takže odtud koukejte vypadnout!“
„ My... my... my...“ koktal Sirius, ale víc ze sebe nedostal. Oba vyhazovači
byli o hlavu větší než oni a rozhodně tak čtyřikrát silnější. Tyhle by Harry
nechtěl rozzuřit ani ve zlým snu.
Muži si vyměnili šibalské pohledy a pustili je.
Oba se zašklebili. „ Dobrý, ne?“ usmál se jeden a narovnal si sako. Druhý si
ulízl vlasy.
„ Nesnaž se brácha, na mě nemáš.“
„ Brácha?“ nechápal Sirius.
„ Bille? Charlie?“ dovtípil se Harry a vykulil oči.
Bratři se usmáli. „ Dobrý, nemyslíš?“ ušklíbl se Charlie a otočil se
dokola, aby si ho mohli řádně prohlédnout.
„ Jak... jak... jak jste to udělali? Vždyť já bych vás vůbec nepoznal.“
„ Mnoholičný lektvar. Ale nějak upravenej.“
„ Běžte. Už tam na vás čekaj.“
„ Taky jednu dávku dostanete,“ ušklíbl se ještě Bill a ukázal jim, kudy mají
jít.
Harry s kmotrem prošli dlouhou tichou chodbou, minuli několik dveří, až skončili
za korálkovým závěsem, který vedl přímo za bar. Tam stál vytáhlý, velice mladý
muž a právě leštil skleničky na šampaňské. Zvedl k nim oči, ale poté si dál
hleděl svojí práce.
„ A ty jseš kdo?“ zeptal se Sirius, když si s Harry sedli k prázdnému baru. „
Artur, Moody, Kingsley, Ron... nebo snad Srabusek?“ ušklíbl se.
Muž si ho přejel netečným pohledem a teprve, když doleštil poslední skleničku,
promluvil.
„ Nevím, kdo bych měl být. Nejsem ani nějakej srab ani nikdo jiný. Jsem Jim.
Barman,“ řekl klidně a Harry se Siriusem si vyměnili nechápavé pohledy. „ A
pokud se nemýlím, vy patříte k těm šílenejm poldům, co sem byli nasazený na tu
akci.“
„ Jasný!“ chytil se slova ihned Harry. Bylo mu jasné, že pokud on je mudla, že
tohle bylo vysvětlení, které mu dali, aby se sem mohli nakvartýrovat. „ Nevíte,
kde je zbytek skupiny?“ zeptal se.
„ Vzadu,“ ukázal směrem za potemnělé podium.
„ Díkas,“ řekl Harry a s Tichošlápkem odešli od baru.
„ Poldům?“ šeptl Sirius k Harrymu nechápavě.
„ Něco jako bystrozorové, ale u mudlů. Správně policisté,“vysvětlil.
Sirius se zatvářil trochu zhnuseně, ale už k tomu nic neřekl. „ Myslíš, že to
je mudla?“ otočil se Sirius zpět na barmana.
„ Já bych řekl, že jo. Ale tím pádem nechápu, proč se ho ženský nezbavily. Bude
to nebezpečný. Jak pro něj, tak pro nás,“ nechápal Harry.
Sirius ho vzal otcovsky kolem ramen. „ Harry, tohle vymyslely ženský,“
vysvětlil mu,
„ nesnaž se to pochopit.“ Harry se jen ušklíbl.
„ Miku!“ ozvalo se náhle a oba dva se otočili na potemnělé podium. „ Miku! Jsi
tam!“
Místo odpovědi se rozsvítilo obrovské světlo a ozářilo tím nejen podium, ale
celou místnost. Osobu stojící na vyvýšeném místě to úplně oslepilo. „ Sakra,
Miku, ztlum to!“ křikla nahoru žena a obličej si clonila rukou. Světlo se
odklonilo a konečně byla vidět vysoká žena s dlouhými blonďatými vlasy a v tuto
chvíli v županu.
„ Miku, ukaž to osvětlení na to nový představení!“ houkla nahoru.
„ Momentik!“ ozvalo se ze shora.
K ženě na podiu se připojila Jean a obě chvíli o něčem dohadovaly, ukazovaly
kolem sebe a přecházely tam a zase zpátky. Náhle se rozsvítilo několik dalších
světel všemožných barev a odstínů. Tři červená světla chvíli poletovala po
podiu sem a tam, až nakonec se ustálila na několika pozicích. „ Dobrý?“ ozvalo
se shora.
„ Tady trochu víc dopředu!“
Světlo se pohnulo. „ Takhle?“
„ Ještě kousek!“
Ještě se pohnulo dál. „ Takhle, ale víc už to nejde.“
„ Bude vám to stačit?“ houkla Jean dozadu. Z šera vystoupila podivná bytost
zahalená do županu, s něčím podivným na hlavě (něco mezi síťkou a satelitním
přijímačem) a s nánosem bílého sajrajtu na obličeji. Chvíli všechny tři ženy
přecházely po podiu sem a tam a zkoušely divné úklony a úkroky. Šermovaly u
toho rukama a něco si mezi sebou povídaly. Nakonec to všechny odkývaly, ta,
která předváděla reklamu na pleťovou masku odešla dozadu a druhá žena v županu
houkla nahoru. „ Dobrý, takhle to nech. Hlavně nezapomeň, že to potom musíš
vrátit zpátky na naše číslo.“
„ Jasný! Neboj!“ ozvalo se ze shora a všechny světla opět potemněla.
Jean seskočila z podia a přešla rovnou k nim. „ Nazdar kluci, jste tu celkem
brzo.“
„ Docela dobře jsme to našli,“ řekl Harry.
„ Takovejhle pajzl se přehlídnout nedá,“ zavrčel Sirius. Zdejší prostředí se mu
ani trochu nelíbilo.
„ Ale jdi ty. Ještě řekni, že si nikdy nebyl ve striptýzovým baru nebo tě to
alespoň nelákalo,“ dloubla ho Jean lehce do žeber.
„ To teda vážně ne! A už vůbec se mi nelíbí, že tu musim bejt!“ ucedil
Tichošlápek.
Jean se zamračila. „ Podívej, Siriusi, my jsme po vás nechtěly, abyste nás tu
hlídali. Jsme už dospělý a dokážeme se o sebe postarat stejně dobře jako vy,
to, že jste tady, nám akorát přidělává starosti, takže se nesnaž tvářit
ukřivděně. Vůbec tu nemusíš být, jestli se ti tu nelíbí, tak můžeš klidně jít!“
řekla mu příkře. Sirius jí probodl pohledem, ale mlčel. „ Počkejte tady, dojdu
pro ostatní!“ Vrhla na něj poslední nasupený pohled a odkráčela pryč.
„ Vůbec mi nemusíš děkovat za to, že mám o tebe strach,“ zavrčel Harryho kmotr
někam směrem, kam žena odešla. „ Harry, v životě nečekej ocenění a zvláště ne
od žen. Nemusel by ses totiž dočkat!“
Harry radši mlčel. Nebyl si jistý, jestli mu tyhle rady do života k něčemu
budou, ale teď zrovna nebyla ta správná chvíle na to, si rejpnout.
Sedli si na nejbližší židle a mlčky čekali než se přiloudali Bill, Charlie,
jejich otec a několik dalších členů. Netrvalo dlouho a všude kolem seděli lidi
z Řádu a o něčem diskutovali. Jediný, kdo chyběl, byla děvčata a Jean. Ta
přišla zanedlouho poté, okolo pasu a krku měla ovázaný veliký šátek a v něm
spal...
„ Sirius? Jean, ty ses snad zbláznila! Co tě to napadlo brát ho sem?!“ vypálil
Tichošlápek napůl vyděšeně, napůl naštvaně.
„ Klid, Siriusi, ujišťuji tě, že jeho tohle prostředí vůbec nevzrušuje,“ ironie
a dvojsmyslnost z jejího hlasu jen čišela. „ Ale můžu tě uklidnit, ani já
nejsem takovej šílenec, abych tu nechala vlastního syna, když tu budou
Smrtijedi. Za chvíli ho odnesu pryč, neboj. Bude v bezpečí.“
Sirius na to nic neřekl, ale bylo znát, že se mu ulevilo.
Harry si dřív myslel, že jeho kmotr je člověk, který všechno bere s dost
pohodovým nadhledem, klidem a tak trochu nerozvážností, ale je vidět, že
Azkaban a otcovství změnilo hodně věcí. Nejspíš víc, než si sám Sirius vůbec
připustil.
„ Jsou tu už všichni?“ rozhlédla se Jean kolem, když přišla zezadu Molly a s ní
Ennien, Tonks a Lucy. Všechny na sobě měli velice výstřední oblečení, které
nutilo většinu přítomných z nich nezpustit oči.
„ Fajn, takže něco k organizaci,“ začala Jean. „ Otvírá se v osm. Po tý
půl devátý se sem začínají trousit nejdřív spíš puberťáci a tak. Smtijedi
přijdou počítám kolem tý devátý desátý. Teda snad přijdou, nezaručuju to, pokud
budou mít nějaký úkol od Voldemorta, tak se tu možná ani neukážou. Ale dneska
by snad prý nic být nemělo.“ Nikdo nic neřekl. „ Fajn, Bill a Charlie jsou u
vchodu, dají nám vědět, až přijdou. Molly, ty jsi vzadu u holek, Arture...“ Muž
udělal gesto, že ví, co má dělat a Jean pokračovala. „ Harry, ty budeš u baru
jako host. Nedělej nic, dokud nebude třeba nebo dokud někdo neřekne, ano?
Sirius, Remus... hosti. Ron taky. Moody je v záloze vzadu. Kingsley je součást
personálu, já jsem za barem. Co se týká holek, ty vědí co dělat a vy...“
otočila se s povzdechem na Lucy, Tonks a Ennien. „ Můžete z toho ještě
couvnout, jestli chcete.“
„ Teď už z toho necouvneme.“
„ V pohodě, my to zvládneme,“ přikývla Ennien pevně.
Za tu dobu, co ji Harry neviděl, se hodně změnila. Už to rozhodně nebyla ta
ustrašená holka, ale rozhodná mladá žena s vlastním názorem. Vztah s Remusem jí
nejspíš postavil na nohy. Zatímco jeho pohřbil.
Jaká ironie.
„ Dobře. Smrtijedi sem přijdou asi tak hodinu až dvě po otvírací době. Možná i
později. Snažte se zatím sžít s prostředím, aby nic nebylo nápadné. Severus
bude mezi nimi jako naše spojka. Kdyby něco, snad nám dá vědět. Ale chci vás
upozornit. Jde nám o INFORMACE, ne o to je vyvraždit. Kdyby se nám to podařilo,
mohli bychom získat důležitý zdroj informací, takže žádný zbrklosti, jasný?! “
Koukla se na hodinky. „ Jo, ještě. Tohle je Jim. Je to barman. Kdyby byl nějaký
technický problém nebo cokoli jiného, tak za ním. OK? Fajn, uvidíme se
později.“ Otočila se na Siriuse a lehce ho políbila. „ Za hodinku jsme zpátky.“
A v další chvíli byla pryč.
„ Fajn, holky, jdem dozadu. Potřebuju něco na nervy nebo ten večer nepřežiju!“
řekla Ennien a společně s ostatními se rozešly na svá místa. Harrymu neušel
zoufalý pohled, kterým Remus dívku sledoval.
„ Fajn, máme ještě hodinu a půl než to tady začne,“ vzdychl Remus a šel se
posadit k baru.
„ Dejte mi, prosím vás. Panáka!“
Sirius s Harrym si vyměnili tázavé pohledy a potom ho napodobili.
„ Remusi, klid,“ snažil se ho mírnit Tichošlápek, když už si objednával třetí
skleničku, „ to se spraví.“
„ Samozřejmě,“ ucedil Remus s odfrknutím, „ slyšel jsi, co mi řekla.“
„ No, slyšeli,“ přiznal Sirius.
„ Ale já nechápu, proč ti to řekla. Vždyť už nemůže být naštvaná. Proč tě tak
nenávidí, ty za to přeci nemůžeš!“ rozčiloval se Harry.
Remus upil a pak se k němu otočil. „ Ona taky ne.“
„ To ale není důvod k tomu, aby tě za to nenáviděla! To není normální! Jí snad
v Azkabanu šiblo, ne?“
Remus vzdychl. „ Ty nevíš, kdo byl Emil Trebalej, že ne?“
Harry zavrtěl hlavou. „ Nemám tucha.“
„ A jo,“ uvědomil si náhle Sirius a plácl se do čela. „ Hlavní vedoucí odboru
dohledu nad vlkodlaky s povolením na jejich odchyt a zabíjení...“ odříkal s
vyvalenýma očima a Remus na každé jeho slovo kývl.
Harrymu zatrnulo. „ Ty vole! Takže ona...“
„ Přesně tak,“ souhlasil Remus. „ Ennien je jeho dcera. Byla šestnáct let
vedena k tomu, že vlkodlaci jsou krvelačná a vražedná stvoření. A to si myslí i
teď. Ale co... vždyť má vlastně pravdu. Jsem přeci jen zrůda! Alespoň někdo mi
to dokáže říct do očí,“ hlesl a zmizela v něm další sklenička lihoviny.
„ Zatracený ženský!“ vzdychl Sirius, když pozoroval zničeného kamaráda. „ Dejte
mi taky něco!“ houkl na barmana.
„ Mě taky!“ ozval se Harry.
Mladík na něho upřel zrak a pak nalil trochu tekutiny. „ Vy můžete ve službě
pít?“ zeptal se nezaujatě, když jim podával skleničky.
Sirius upil. „ Jasně. Jinak bychom se tady zbláznili.“
„ A co jste za jednotku? Nejste přeci normální poldové?!“ vyzvídal. „ Ne, na
takovýhle akce.“
„ Speciální zásahová jednotka,“ osvětlil mu Harry.
„ Speciální jednotka?“ zvedl obočí. „ A... promiňte mi tu otázku... nejste na
to trochu mladej? Přijdete mi ještě mladší než já. Netipnul bych vám teda víc
než sedmnáct osmnáct.“
Harry si zachoval klidnou tvář. „ Osmnáct. Právě jsem dodělal školu.“
„ To váš berou už takhle mladý, jo?“ divil se Jim. „ To se divím. A to ani
nemluvím o těch holkách, co tu jsou. Těm bych netipnul ani plnoletost,“
zašklebil se. „ Patřej přeci k vám?“
„ Jo,“ kývl Sirius. „ Ale o to jde, aby tak vypadaly. Jsou to.... ehm...“
zarazil se.
„ Volavky?“
„ Přesně!“ kývl Tichošlápek, i když nejspíš neměl ponětí, co to znamená.
Barman jen pokrčil rameny a dál si hleděl svojí práce. Po chvíli zmizel a opět
se u nich objevil už v čisté bílé košili a černých kalhotách a motýlku, vzal si
tři podivně vyhlížející láhve a začal s nimi obratně žonglovat ve vzduchu. Sem
tam mu sice nějaká spadla, ale jinak se zdálo, že tohle byl jeho denní chleba.
Za chvíli se přiloudaly i dívky s několika dalšími ženami, které Harry ani
Sirius neznali a začaly se o něčem dohadovat. Divoce přitom gestikulovaly
rukama, poskakovaly sem a tam a kroutily sebou tak divně, že Harry s ostatními,
kteří neslyšeli o čem si povídají, na ně zírali jako na někoho z jiné planety.
„ Mám toho dost!“ prohlásila náhle Adriana a odtrhla se od ostatních.
Přiloudala se k baru a vylezla na vysokou stoličku. Byla zahalena do dlouhého
červeného županu, ale jakmile si sedla, tak jí látka sklouzla po dlouhých
jemných nohách. „ Dejte mi něco!“ řekla zoufale barmanovi.
Změřil pohledem a zdánlivě se mu zamlouvala.
„ A copak byste si dala, mladá paní,“ usmál se Jim od ucha k uchu, přehodil si
utěrku přes rameno a opřel se o půl těsně před dívku.
Šibalsky se na něho usmála. „ Slečna.“
„ Tak copak si dáte, mladá slečno?“ optal se znovu mile.
„ Co máte?“
„ Co byste chtěla?“
„ Něco dobrýho,“ usmála se.
„ My tady máme všechno dobrý,“ oplatil jí úsměv. „ Tak co byste si přála.“
„ Tak nabízejte,“ uculila se a Harry s kmotrem si vyměnili pohledy, když
přehodila nohu přes nohu a naklonila se ještě víc dopředu.
„ Máme tady vodku, whisku, Jelcina...“
„ Všechno moc silný,“ zašklebila se.„ Děláte míchaný nápoje?“
Přikývl. „ Copak byste si dala? Třeba... třeba... co bych vám nabídl...
Mochito?“
Ohrnula ret. „ Moc mátový.“
„ Zdá se, že se vyznáte. Tak co třeba...“
„ Udělal byste mi Sex...“ ušklíbla se, zatímco Harry opodál se divil, jestli se
nepřeslechl,
„... on the beach?“ dokončila Adriana a lehce se kousla do
rtu.
Mladý barman se usmál. „ Máte dobrý vkus. Slečno.“ Dívka se zasmála a pak jen s
úsměvem pozorovala, jak mladík míchá ingredience v šejkru, háže jím nad hlavou
a za zády a celou dobu se na ni mile směje. Bylo jasné, že se mu Adriana víc
než líbí a opačně to nejspíš platilo taky.
Když už měla nápoj před sebou, zkoušel jí Jim říkat různé přísady, jestli z
nich pozná, o jaký koktejl se jedná. Harry jen vrtěl hlavou, s jakou nevinností
ta holka dokáže koketovat.
Už se nedivil, že půlce školy popletla hlavu. Tohle by on nedokázal, ani kdyby
se rozkrájel.
„ Kde je? Kde sakra je?!“
Sirius přecházel v uličce vzadu za barem jako rozzuřený lev v kleci a každou
chvilku koukal na hodinky.
„ Siriusi, klid,“ snažil se ho mírnit jeho kmotřenec.
„ Jak mám být sakra klidný,“ obořil se na něj i když šeptem Sirius. „ Řekla za
hodinu a už to jsou dvě a půl hodiny!“ rozhodil naštvaně rukama.
Bylo něco po deváté, sál už byl z poloviny naplněn hosty, ale Jean stále nikde.
Smrtijedi naštěstí taky.
Konečně se ze tmy ozvaly spěšné kroky a chodbou k nim přiběhla udýchaná žena.
„ Zatraceně, Jean, kde...“ nedokončil.
Žena byla úplně bílá, v očích vyděšený výraz a v tváři vepsaný strach. Přejela
pohledem z Harryho na svého přítele a než se Sirius stačil na cokoli
zeptat, popadla ho za rukáv a zatáhla do vedlejší místnosti.
Harry zůstal vyjeveně stát a nechápal, co se dělo. Stalo se snad něco malému?
Nebo co...
Snažil se soustředit na spojení mezi ním a Jean, ale dřív než se stačil
„naladit“, tak už vedle něho stál Sirius a podával mu malou lahvičku.
„ Co to je? Co se stalo? Něco se Siriusem nebo Smrtijedi?“
„ Ale nic,“ zavrtěl kmotr hlavou. „ Jen je vyděšená, protože malej má
teplotu... u malejch dětí to je nebezpečný,“ vysvětlil. „ Ale bude to v
pohodě.“
„ A tohle je co?“ zeptal se Harry znechuceně a pozoroval divnou tekutinu
připomínající bahno.
„ Mnoholičnej lektvar. Trochu upravenej. Myslím totiž, že tebe by Smrtijedi
nepřehlídli,“ ušklíbl se na něho a otevřel vlastní ampulku. „ Upozorňuju tě, že
to bude trochu nepříjemný. Tak na zdraví,“ usmál se a stejně jako Harry do sebe
nalil odpornou tekutinu.
Jakmile chlapec polkl, celým tělem se mu rozšířila podivná bolest, která ho
srazila na kolena. Lahvička se roztříštila, ale než si Harry stačil uvědomit
víc, bolest byla náhle pryč.
„ Harry, co ti je?“ strachoval se kmotr. „ To ta bolest převtělování byla tak
silná?“
„ Ten lektvar je snad ještě hnusnější než před těma čtyřma rokama,“
zabručel a postavil se na nohy. Přejel si rukou po tváři a zjistil, že tam má
mírné strniště, delší vlasy a mohutnější postavu. Připadal si trochu jako
nějakej kulturista.
„ Před čtyřma rokama? Tys už tenhle lektvar někdy měl?“ nechápal Sirius.
„ Jo,“ kývl chlapec. „ Někdy ti to vysvětlím,“ ušklíbl se na kmotra, ze
kterého teď byl blonďatý, vytáhlý hezounek. „ Jdem.“ Zadním vchodem vyšli ven a
normálním vstupem vešli do baru.
Místností se linula pomalá hudba, ale přebíjel jí všeobecný šum hostů. Okamžitě
si šli sednout k baru a objednali si.
Harry upíjel své cosi a přejížděl pohledem po místnosti. U nedalekého stolu
sedělo hlouček mužů, kteří hráli karty, mezi stoly se proplétaly spoře oděné
servírky a za barem se po chvíli objevila dlouhovlasá žena a přidala se k
točení piva a nalévání nápojů. Všechno lidé z Řádu. Vzadu, úplně v rohu u podia,
byl velký prázdný stůl s mnoha pohodlnými křesly, rezervovaný pro stálé hosty.
„ Co budeme dělat, když nepřijdou?“ zeptal se Harry a podrbal se na hlavě.
„ Nevím,“ pokrčil Sirius rameny. „ Asi tu budeme sedět, popíjet a pak až se
pořádně zlijeme, tak půjdeme domů.“
„ To by se mi líbilo,“ ušklíbl se Harry a opět se podrbal. Kůže ho začínala
strašně svědit.
„ Co to s tebou je? Drbeš se, jako bys měl blechy,“ zamračil se Tichošlápek.
Harry se zrovna drbal na zádech. „ Jenže to bych je musel od někoho chytit,
že?!“
Sirius se jen šibalsky usmál. V další chvíli mu však úsměv zmrzl. „ Už jsou
tady,“ šeptl k Harrymu.
Podíval se ke dveřím.
Opravdu. Dovnitř vkráčelo několik vysokých mužských osob, některé s kápí, jiné
už bez.
Někteří další hosté si je zvědavě prohlédli, ale většině to bylo jedno nebo si
už zvykla. Hlouček se probil na své oblíbené místo a společně se rozvalili do
křesel okolo stolu. Harry je přejel zběžným pohledem a několik z nich poznal.
Mezi nimi byl i Snape.
Ennien a Lucy - v tuto chvíli už přestrojené za servírky se k nim po chvíli
vydaly, aby si mohli objednat pití.
„ Čtyři whisky, jedenkrát červený, sedmkrát pivo,“ odříkala Lucy nezaujatě k
ženě za pultem a podala jí kus papíru.
„ Dvanáct kousků?“ zeptala se žena s dlouhými vlasy - Jean - a mírně se
zamračila. „ Jakto, že dvanáct?“ šeptla pro sebe.
„ Přesně... dvanáct,“ přikývla servírka a odešla k dalším hostům, kteří před
chvilkou přišli.
„ Takže jich je dvanáct,“ pomyslel si Harry a otočil se zpět na Siriuse, který
se dal do řeči s nějakou dívčinou na vedlejší židli.
Na podium nastoupila nějaká zpěvačka, servírky se proplétaly mezi stoly a občas
schytaly plácnutí přes hýždě, hosté přicházeli a odcházeli a brzo se od stolů
začal ozývat hurónský smích a všichni si stále a stále objednávali nové pití.
„ Co budeme dělat? Proč na ně nezaútočíme?“ šeptl Harry po dlouhé době ke
kmotrovi.
„ Jestli budou takhle pokračovat, tak za chvíli nebudou
vědět, která bije.“
„ Jsou tu mudlové,“ vysvětlil mu Sirius. „ A hlavně my potřebujeme informace,
ty jsou pro nás cennější. Nemysli si, oni nebudou tak ožralí, jak si myslíš.
Kdybychom na ně zaútočili, tak se několik z nás domů nevrátí, to mi věř.“
Harry kývl a chtěl se vrátit k pití, ale Sirius ho zarazil. „ Harry, chci tě
poprosit jen o jedno. Když se něco zvrtne...“ odmlčel se a hledal ta správná
slova. „ Drž se u mě, jasný?“
„ Co by se mělo zvrtnout?“ nechápal Harry a zamračil se.
„ Nevím.... prostě... prostě to udělaj, ano?“ vykrucoval se.
„ Jasný,“ pokrčil Harry rameny a přikývl. „ Budu se držet u tebe.“
„ Fajn,“ Sirius se vrátil na své místo. Harry se na židli otočil zpátky k baru
a chvíli jen zíral před sebe. Zkoumal všechny možné lihoviny, které byly
seřazené na poličce před ním. Připadalo mu, že tu je pěkná nuda a přemýšlel o
tom, jak tohle asi skončí.
Jeden ze Smrtijedů se po dlouhé době nudy přiloudal k baru,
hned vedle Harryho a vypadal dost připitě.
Byl to Snape.
Jean čistila skleničky proti světlu a Harry by řekl, že si ho vůbec
nevšímá.
„ Co si dáte?“ zeptala se znuděně a odložila sklenici i utěrku.
„ Máme tu problém,“ šeptl směrem k sestře a přitom předstíral, že se snaží
zaostřit do nápojového lístku. „ Hoď sem jedno Martini,“ zaskřehotal napůl
přiopile a natáhl se na pult, jakoby nedokázal udržet stabilitu.
Žena začala nalévat tekutinu z lahve a lila ji pomalu, aby dodržela míru.
„ Co je?“ šeptla.
„ Je tu Malfoy i Greysen,“ odtušil profesor svých normálním hlasem, který dával
jasně najevo, že je naprosto střízlivý. „ Úplně v rohu!
Žena jen tiše zaklela, pohlédla směrem k místu, který byl obsazen přisluhovači
zla. „ Jakto? Nikdy sem nechodí!“
„ Nevím, prostě přišli. Takže žádný akce, jsou nebezpečný!“
Jean opět pohlédla ke Smrtijedům a poté se bratrovi podívala hluboko do očí. Už
se opět bavili pomocí Nitrozpytu, ale i tak si museli dávat pozor, aby je někdo
neviděl. Jen podezření na to, že tu je nějaký další kouzelník, by mohlo zkazit
celou akci.
Chvíli se domlouvali pohledy, poté se k ní Snape natáhl, přiblížil si její tvář
a pořádně jí políbil. Znechuceně ho odstrčila od sebe a vrazila mu facku.
„ Jste opilý!“
Snape se připitě zašklebil a za výskání Goyla a Avaryho se i s pitím vrátil
zpět do hloučku.
Jean si zhnuseně otřela ústa ( i když Harrymu bylo jasné, že to je součást hry)
a zmizela vzadu za barem.
„ A nyní,“ křikla jakási žena stojící na podium. Její hlas zesílený
reprobednami překřičel všechny okolo, „ se vám představí hvězdy našeho podniku.
Potlesk pro Wildy Kitten!“ křikla do mikrofonu a celou místnost naplnil nadšený
povyk a výskot. Harry protočil oči.
Místnost potemněla.
Zavrtěl hlavou a otočil se zpět ke své sklenici. V tu chvíli mu Smrtijedi i
ostatní připadali jako střelení puberťáci a nechápal, proč na ně prostě nemůžou
zaútočit a všechny je zlikvidovat. Nezdálo se totiž, že by to v tuto chvíli byl
nějaký velký problém. Ale taky se nezdálo, že by Řád měl něco takového v plánu.
Ani nechápal, jak někdo může být nadšený z toho čučet na nějaký přitroublý nány
vrtící se na podiu.
Usrkl a znuděně se otočil směrem k podiu, protože jiná zábava stejně nebyla. V
další chvíli se místo hudby ozvala rána a v tu samou chvíli se rozsvítil
reflektor, aby ozářil tři ženy stojící podiu. Všechny stály zády k publiku, ale
všichni přítomní stejně ocenili těsné kraťásky, obepínající se jen kolem
pevných hýždí i krátká trička, která končila už někde v půlce hrudi, takže
dávala krásný pohled na úzké pasy a opálenou, od pohledu jemnou kůži.
Místností se opět začala ozývat pomalá hudba a všechny tři si začaly podupávat
do rytmu a lehce luskat prsty. Melodie zrychlovala a společně s ní ženy přidaly
i pohyby pánví a pomalým šouravým krokem se posouvaly směrem k okraji podia.
Hudba naráz ustala a dívky s ní. Na teskné tóny se všechny tři pomalu otočily
směrem k publiku a zkřížily ruce před tváří. Hudba utichla a ony
zkameněly jako sochy.
Harry upil svůj drink.
Vteřinu na to se všude rozezněla rychlá hudba a tanečnice konečně spustily ruce
z tváří, aby mohly začít tančit do rytmu.
To, co Harry před chviličkou usrkl, to letělo ven rychlostí blesku a bylo mu
jedno, že poprskal všechno v okruhu dvou metrů čtverečných.
S kašlem a vyvaleným zrakem zíral na osvětlené podium a snažil se donutit svůj
mozek, aby mu řekl, že to, co vidí, je blbost. „ Smůla chlapče, ale týhle věty
se ode mě nedočkáš!“
Hermiona? Ginny? Adriana?
Harry se podíval do skleničky, na podium, do skleničky a opět na podium. „
Sakra vždyť jsem měl jen jednu skleničku! - Jo, kámo, chlast je svině, to už
bys měl vědět.“
Upřel zrak zpět na vyvýšený plac a chvíli zaostřoval. Viděl však stále to samé.
Hermionu, Ginny i Adrianu - všechny nalíčené, upravené, se staženými
vlasy, v přiléhavém oblečení a s uhrančivým pohledem v tváři. K tomu všemu se
pohybovaly pomalými svádivými pohyby, ruce klouzaly po jejich tělech a
kopírovaly smyslné křivky a boky se dráždivě pohybovaly do rytmu hudby.
Harry přimraženě zíral před sebe a vůbec mu nevadilo, že má čelist spadlou
někde u podlahy. V tu chvíli byl totiž k podiu přišpendlený každý, kdo byl
mužského pohlaví. To nejlepší však mělo teprve přijít.
Dívky pokračovaly ve svém svádivém tanci za povzbuzování a pískání většiny
přítomných. Jejich kroky byly do detailu stejné, jakoby to secvičovaly snad
rok, pohyby smyslné a výrazy tváří až svádivě netečné. Po chvíli se Adriana
oddělila a pomalu houpavě přešla až těsně ke kraji, kde se nahoru natahoval
jeden ze Smrtijedů. Natáhla k němu nohu a špičkou mu jemně zvedla bradu nahoru.
Palcem mu jemně přejela po tváři, aby ho vzápětí mohla lehce odkopnout a
vrátit se mezi zbylé dvě tanečnice.
Harrymu trochu zatrnulo, ale to, co by za normálních okolností Smrtijedi
přijali jako nesmírnou potupu, teď bylo přijato s nadšením, smíchem a jásáním.
Harry musel uznat, že ženy opravdu vlastní zbraně, které dokážou zblbnout
každého.
Hudba začala nabírat ještě na větších otáčkách a všechny tři dívky seřazené do
řady dál pokračovaly v tanci.
Rozpřáhly ruce, zvlnily se v bocích, udělaly tři pomalé kroky kupředu a rukama
si lehce přejely přes tělo. Poté se stočily k sobě, sehnuly se do podřepu a
opět se narovnaly, přičemž se chytly navzájem jedna druhé...
Okamžik na to se všechny od sebe odtrhly, ale jelikož se stále navzájem držely
jak za horní i za dolní část oblečení, tak se ozvalo jen slabé praskání
látky a dívky zůstaly stát jen v něčem, čemu se s hodně velkou nadsázkou
dalo říkat spodní prádlo. Zakrývalo to opravdu jen to nejnutnější, ale jim to,
zdá se, bylo jedno. Pokračovaly v tancování dál, jakoby se nechumelilo.Všechny
kusy svršků letěly mezi publikum, což si vysloužilo ještě větší výbuch
spokojenosti a nadšení.
Harry si myslel, že to není možné, ale v tu chvíli vyvalil oči ještě o kousek
víc. To, co viděl před sebou, bylo neuvěřitelné, úžasné, nádherné,
nepředstavitelné... nikdy by nevěřil, že ty tři někdy takhle uvidí, ale musel
uznat, že to rozhodně stojí za to.
Nejenže to stálo za to, bylo to úžasný. Senzační podívaná. Natolik senzační, že
cítil, jak na to jeho tělo začíná slabě reagovat. Naprázdno polkl a musel se
hodně snažit, aby se zase uklidnil.
Jestli teď nebyly na podium přišpendlené všechny oči široko daleko, tak už
nikdy!
Když se vzpamatoval a opět zvedl zrak k podiu, viděl, že Hermiona s Ginny se
právě po čtyřech (čímž dávaly krásný výhled na svoji přírodní výbavu) pomalu
plíží blíž k publiku, které na ně natahovalo šmátravé ruce. Naštěstí se dívky
zastavily dostatečně daleko, aby na ně muži nedosáhli, ale na druhou stranu
dost blízko, aby dívky mohly pořádně dráždit.
Stáhly se zpátky, připojily se k Adrianě, zacvičily několik posledních cviků na
stále zrychlující hudbu, pohupovaly boky i hlavou s rozpuštěnými vlasy a s
posledním tonem písně opět zkameněly ve výchozí pozici jako sochy.
Celým barem se rozlehl nadšený potlesk, výskání a na podium dopadalo všechno od
oblečení, přes pivní tácky až po drobné i větší peníze.
Harry přelétl všechny kolem a zjistil, že nebyl jediný, kdo na dívky zíral s
rozrušením. Malý hlouček mužů opodál se o něčem vášnivě bavil, o Smrtijedech
ani nemluvě. Harry by se nedivil, kdyby je začali vytleskávat zpátky na podium
a skandovat - „My chceme ještě!“
Jedno se ale holkám nedalo upřít - byly skvělý!
„ Dej mi panáka!“ přiřítil se Ron úplně bílej a ještě teď v šoku.
Jean zvedla obočí. „ A nějaký doklady, mladíku?“
„ Kašlu na doklady. Jasný, že už jsem plnoletej,“ utrhl se na ni, ale v další
chvilce už před ním stála skleničky průhledné tekutiny. Kopnul to do sebe a
zakřenil se. „ Viděl´s ji?“ vyvalil oči na Harryho.
Ten jen přikývl. „ Viděl. Všechny tři. Ujišťuju tě, že nemáš halucinace.“
„ Fajn, alespoň něco... Já už si neobjednával,“ divil se Ron, když se před ním
objevila další sklenička.
„ Ale vypadáte, že to potřebujete,“ ušklíbla se Jean a Ron už se dál
neptal. „ Teda, tohle budu chtít po H...“
„ Ehm... ehm,“ upozornil ho Harry. Bylo by nebezpečné tu jméno Hermiona
vyslovit.
„ ...Herietě, aby mi předváděla častěji,“ rozhodl se a kopnul do sebe i druhou
skleničku.
„ Bože, byly úžasný. Nemůžu uvěřit, že to vážně byla moje
ses...“
„ Ehm... ehm...“ odkašlala si tentokrát Jean úplně nezaujatě kus od nich a
Harry ho pro jistotu kopl.
„ No jo, já vím. Dej mi ještě jednu!“ řekl Ron.
„ Nepřežeňte to, mladíku!“ nechávala si profesionální odstup.
„ Neměj péči,“ odbil jí Ron a napil se. „ Jdu za ní. Měj se!“
Harry ho ještě sledoval, jak zapadl kamsi k šatnám a opět se otočil k baru. „
No teda,“ vydechl, když si vzpomněl na to taneční číslo. „ Jak dlouho to
secvičovaly?“ zeptal se.
„ Ty tanečnice?“ zeptala se „barmanka“ bez většího zaujetí. „ Nevím, jsou tady
nové. Neznám je,“ odvětila a otočila se k nějakému hostovi, který si přišel pro
pivo.
Tak tady se toho moc nedozví. Harry se otočil vedle sebe, ale zjistil, že tam
Sirius není. Sedl si ke stolu, kde seděl Artur, Kingsley a ostatní a o čem
debatovali.
Vzdychl a otočil se zpět k baru. Položil si hlavu na ruce a pohrával si s
jednou ozdobou ze skleničky ve tvaru žirafy.
„ Špatnej den?“ zeptal se ho Jim.
„ Hm,“ odkýval. „ Ideální na to, se ožrat. Dneska z toho nic nebude,“ zabručel.
„ Jo, jo... každej den není posvícení,“ ušklíbl se barman. „ Zkusíte to příště.
Ale jestli chcete něco vidět...“ přiklonil se k němu a ukázal směrem k podiu. „
Tak se koukejte na tohle. Tahle ženská... ta blondýna... to fakt umí,“
mrkl na něj a dál si hleděl svých skleniček.
Harry se podíval tím směrem na podium, kam právě napochodovaly dvě
profesionální striptérky a začaly své velice pomalé a svádivé číslo.
„ Tenhle večer vlastně má něco do sebe,“ ušklíbl se Harry.
Uběhla možná hodinka, když se vedle něho náhle objevila
Ginny. Už na sobě měla normální oblečení ( tedy, normální v mezích možností) a
sedla si vedle něho. Adriany se okamžitě ochotně ujal Jim a Hermiona s Ronem
zapadli k ostatním z Řádu nejspíš na výzvědy.
Mezitím se servírky - Lucy, Tonks a Ennien - přesunuly ke Smrtijedům, kteří už
byli více než v náladě. Ženy seděly u jejich stolu, Ennien na klíně
jednomu z nich a ostatní dvě se tulily k dalším dvou. Vedly vášnivou debatu,
smály se všem jejich přihlouplým vtípkům a šmátravých rukou si jakoby
nevšímaly.
Harry zachytil jeden pohled, který vrhla Ennien někam bokem. Dalo se z něho
vyčíst, že jí to rozhodně není tak příjemné, jak se tváří.
Nebyla však jediná, komu se to nelíbilo. Kingsley ani Remus nevypadali zrovna
nadšeně, když viděli, co se tam děje. Remus naopak vypadal velmi naštvaně.
Zůstávali však tam, kde byli.
Alkohol však začínal být na Smrtijedech docela znát. Věci, které si začali
dovolovat, se už nelíbily ani děvčatům a to toho už vydržely docela hodně.
„ Nech toho!“ okřikla jednoho z nich Ennien a sundala ze sebe ty nepříjemné
šmátravé ruce.
Muž se zachechtal. „ Ale no tak, kočičko!“
„ Dej ty svý pracky pryč!“ odstrčila ho, ale on si ji přitáhl zpátky a ruka mu
hned zajela mezi její nohy.
„ Nech mě! Áááá... nech toho! Pusť mě!“ křičela dívka, když jí k sobě přitáhl,
jak nejtěsněji to šlo a div jí nezačal svlékat. Ale Smrtijedovi to bylo jedno.
Všichni z Řádu se začali nervózně dívat jeden na druhého, co mají dělat, ale
než stačil barman, který tu vlastně odpovídal za pořádek něco udělat, tak vyjel
Remus.
„ Přestaň!“ křikl na Smrtijeda a všichni zmlkli. „ Copak nevidíš, že se to dámě
nelíbí!“
Harrymu neušlo, že všichni z Řádu zpozorněli. Dívky znejistěly, muži ztuhli a
otočili se ke Smrtijedům a Jean za barem úplně zbělala.
Smrtijed se vrávoravě postavil. „ Ty se do toho nepleť... ty... ty... hnusnej
šmejde!“ dostal ze sebe přiopile.
„ Komu říkáš šmejde, ty...“
Remus udělal krok vpřed, ale Ennie se postavila mezi ně. „ Pane, nepleťte se do
toho,“ řekla mu pevně a snažila se ho dostat, co nejdál od Smrijeda. Zřejmě
také tušila potíže.
„ Tohle se mi nelíbí,“ hlesla Jean vedle Harryho. „ Jime, dostaň holky z podia.
Hned!“
„ Jo, nepleť se do toho, ubožáku, tahle děvka je moje!“ ušklíbl se Smrtijed a
přitáhl si dívku opět pevně k sobě a i přes její protesty jí začal líbat na
prsa. Začala křičet a vzpouzet se, ale bylo jí to k ničemu. Byl mnohokrát
silnější.
„ Tak a dost!“ křikl Remus. Vytrhl mu Ennie z náruče. „ Tohle není žádná děvka
a už vůbec ne pro tebe, ty bastarde...!“
„ Remusi, ne!“
Pozdě.
Vlkodlak se natáhl a vrazil Smrtijedovi pěstí, dřív, než to mohl udělat on. Už
bylo jedno, že mu řekla jeho pravým jménem, protože v další chvíli už stejně
většina Smrtijedů stála na nohou s napřaženými hůlkami.
„ Tak to teda ne!“ křikl jeden z nich. „ Zabte toho ubohýho mudlu!“
„ Ne!“ zakřičela Ennien a postavila se před něho, když se jeden ze zakuklenců
rozmáchl hůlkou.
„ DOST!“ křikl Sirius a jediným mávnutím ho odzbrojil.
„ Kouzelníci!“ křikl Malfoy a vyletěl na nohy taktéž s napřaženou zbraní.
Dalších několik vteřin se seběhlo strašně rychle. Lidé z Řádu tasili hůlky a
odzbrojili několik připitých nepřátel. Remus byl ranou do břicha sražen na
kolena a Ennie vzata jako rukojmí s hůlkou na krku.
Nastalo ticho.
Všichni těkali očima sem a tam a měřili situaci. Nedalo se říci, kdo má navrch.
Každý na někoho mířil a někdo mířil na něj. Kdyby teďka všichni začali vysílat
kouzla, nepřežil by to nejspíš nikdo.
Jako první promluvil Sirius. „ Pusťte ji!“
„ A když ne?“ zeptal se Malfoy.
„ Pobijeme vás do jednoho!“ řekl Sirius pevně.
Smrtijed se jen ušklíbl. „ Nemyslím si. Nezdá se, že byste měli nějak moc
navrch. A k tomu, my máme rukojmí. A vy ne...“ Nikdo neřekl ani ň. „ Jak se
zdá, tak mezi sebou máme špeha. Ale jelikož jsme si jistý, že nám neřeknete,
kdo to je, tak jí nejspíš zabijeme. Jako výstrahu,“ namířil na dívku hůlkou.
Harry viděl její vyděšené oči.
„ Jestli jí zkřivíš jen vlásek, tak tě osobně zabiju, Malfoyi!“
„ My se známe?“ ušklíbl se Lucius. „ Jaká pocta. Tím pádem bych řekl, že máme
čest s tím vaším slavným Fenixovým Řádem, není liž pravda?“ nadhodil, ale nikdo
mu neodpověděl. Všichni stáli a napřaženými hůlkami a ani se nepohnuli. „ Takže
ano. Proto ji zabiju s ještě větší chutí. Hlavně se všichni dívejte!“
Napřáhl se, ale Sirius se úplně napjal a udělal krok dopředu.
Tohle byla hra a on byl nucen se držet Malfoyových pravidel.
„ I když jedna možnost by tu byla,“ ušklíbl se Smrtijed.
Sirius vypustil páru. „ Jaká?“
„ Vydejte nám Pottera.“ Široký úsměv, který se roztáhl po Smrtijedově tváři
úplně naháněl hrůzu. Byla v něm jakási šílenost a zároveň radost z vítězství, z
moci nad někým jiným. Nikdo nic neřekl. „ Ne? Škoda. Šanci jste měli. Zabte
ji!“
„ Adava kedavra!“
„ Ne!“ křikl náhle Harry a skočil dopředu, aby Smrtijedovi vyrazil hůlku z
ruky.
„ Harry, NE!“ zakřičel jeho kmotr a snažil se ho zarazit.
Nepodařilo se.
Harry zakuklence srazil k zemi, ale kletba už vyletěla z hůlky. Situaci
zachránil Remus, který stále na zemi, dívku strhl k sobě. V další chvíli se
náhle, jakoby všichni probudili a všude kolem začaly poletovat kletby a
zaklínadla všeho druhu i síly.
Harry se chtěl zvednout a jít do boje, ale jakmile se zvedl, ukřičel za sebou
hlas. „ Ne, Harry. Zůstaň, kde jsi!“
„ Ááááá....“ z druhé strany se ozval dívčí křik a několik Smrtijedů se hned na
to přemístilo pryč. Další je začali napodobovat. Všechno se seběhlo tak rychle,
že Harry ani nevěděl, kde je, kam mu vypadla hůlka a kde jsou ostatní. Kde jsou
Smrtijedi i Řád.
Slyšel několik bolestivých výkřiků, pády těl a tříštění skla.
Náhle na sobě ucítil něčí ruce. „ Rád vás opět vidím, Pottere!“ ušklíbl se na
něj Malfoy a jediné, co si Harry uvědomil kromě jeho úlisné tváře, bylo to, že
se přemístili pryč.
Dopadli kdesi v nějakém sálu, ale dřív, než se Harry vůbec
postavil na nohy, tak ho někdo spoutal tak, že se nemohl ani pohnout.
Bylo tam mnoho Smrtijedů. Někteří byli zranění a všichni hulákali jeden
přes druhého a dávali vinu sobě navzájem. Malfoy vytáhl Harryho na nohy.
„ Kurva, Malfoyi!“ ozval se kdosi za ním. „ Řeklo se žádný růkojmí!“
„ Víš, sakra, Greysene, kdo to je?“ zavrčel. „ Tohle je Potter. Za toho nám pán
dá vyznamenání a svoji největší přízeň.“
„ Tohle, že je Potter, jo?“ zkřivil druhý muž ret.
„ Jo, musí v sobě mít nějakej lektvar, ale toho se dá zbavit. Takže přestaň
kecat a dojdi za pánem, že s ním chci mluvit. Hned!“
Smrtijed cosi zavrčel, ale přeci jen odešel. Malfoy zavolal další dva poskoky a
hodil jim Harryho k nohám. „ Má v sobě něco na změnu podoby. Dostaňte to z
něho. Jakkoli, ale hned!“ řekl chladně. „ A varuju vás, jestli mu zkřivíte
vlásek, tak to bude to poslední, co uděláte!“
Zakuklenci jen přikývli a vytáhli ho na nohy. Odtáhli ho do nějaké zatuchlé
místnosti a hodili do rohu.
A potom už jen zkoušeli všemožné kletby.
S každou z nich však přišel jen příval bolesti, ale žádná změna. Stále měl tu
druhou podobu, ale jinak beze změny. Když se nepočítala bolest, která Harryho
pomalu pohlcovala.
„ To nemá cenu. Podle mýho v sobě nic nemá,“ zamračil se po další kletbě jeden
ze zakuklenců.
„ Říkal, že má, tak zkoušíme dál. Nebo nás zabije!“ řekl druhý pevně a znovu se
rozpřáhl.
Náhle se otevřely dveře a dovnitř vešel další zakuklenec. Zadržel kolegovi ruku
a vydal se přímo k Harrymu. Ten chtěl před ním utéci, ale seděl úplně v rohu. Neměl
kam.
Smrtijed ho popadl za bradu a násilím mu do krku nalil nějakou odpornou
tekutinu. Nejenže měl pocit, že mu propálila celý krk, ale také se začal pomalu
a velice bolestivě převtělovat do své původní podoby.
„ Potter!“ vydechli oba zakuklenci, zatímco ten třetí ho vytáhl na nohy.
„ Kam ho vedeš? My ho máme na starost!“
„ Už ne!“ slyšel Harry tiché zasyčení. Smrijed ho strčil před sebe a zamumlal
kouzlo na znehybnění. Mohl teď hýbat jen nohama, ale kvůli hůlce v zádech proti
tomu ani moc neprotestoval. Neměl moc na výběr. Alespoň než ho něco napadne.
Smrijed ho táhl dlouhou tmavou chodbou až do tmavé místnosti, kde svítila
jediná pochodeň. Zastavili se až u krbu a stisk Smrtijedovi hůlky trochu
povolil. V další chvíli povolila i pouta. Vlastně ho úplně pustila. Harry
nechápal, co se děje, jen cítil, že je v podstatě volný. V tu chvíli
ho však jímala hrůza, co přijde dál. Tohle nebylo jen tak.
„ Tu máš, Pottere, vezmi si to a zmiz!“ rozkázal mu chladně hlas a osoba mu do
dlaně nasypala trochu prášku. Harry v něm poznal Letax. Ještě víc ho však
překvapil hlas, který to říkal.
„ Draco?“ hlesl nevěřícně.
Osoba pod kápí se ušklíbla a odkryla si tvář. Před Harrym teď stál jeho úhlavní
školní nepřítel. Černovlasý mladík na něho zíral a nechápal vůbec nic. Nejenže
nečekal, že tu Draca potká (měl tušení, že půjde ve šlépějích otce, ale tohle
opravdu nečekal), ale už vůbec nechápal, co se tu děje.
„ Co… ty… já…?“ Nedokázal ze sebe vymáčknout ani slovo.
„ Ty jsi ve vlaku zachránil život mě, já teď zachraňuji kejhák tobě, Pottere.
Aby sis nemyslel, že Malfoyové neumějí splácet dluhy. Tímhle jsme si kvit,“
řekl mu mladík naprosto chladně. „ A až se setkáme příště, bude všechno jako
dřív. Rozumíš?“
Harry nebyl schopen slova. Ten, kterého vždycky považoval za arogantního,
namyšleného a bezcitného hajzla mu teď naprosto nečekaně dával svobodu, i když
mu z toho plynulo víc hrozby, než užitku. Poprvé v životě si
uvědomil, že Draco nemůže být tak špatný, jak se na první pohled zdá.
„ Na co čekáš, Pottere? Na propustku? Vezmi prášek a zmiz! Běž si zase někam
hrát na hrdinu, protože to může být naposledy. Od teď opět stojíme každý na
jiné straně barikády, to si pamatuj!“ Otočil se a chtěl odejít, ale Harryho
dobrota o sobě opět dala vědět.
„ Draco, ty se chceš vrátit? Oni tě zabijí. A když ne Voldemort, tak někdo
z Řádu. Vrať se se mnou a budeš v bezpečí. Ty přeci nejsi tak
špatný,“ řekl mu Harry a nespouštěl oči z blonďatého chlapce, který se
k němu pomalu otočil a pohrdavě se ušklíbl.
„ Vždy šlechetný Potter, že?“ nadhodil.
Harry jeho poznámku nechal být. „ No tak, Draco, pojď se mnou. Stojíš na špatné
straně barikády.“
Draco ho chvíli pozoroval. „ To ty taky, Pottere,“ odvětil nejmladší
z Malfoyů s úšklebkem sobě vlastním, přehodil si přes obličej kápi a
za tichého vrznutí dveří odešel.
Harry napůl chtěl běžet za ním, na druhou stranu věděl, že to je blbost. „
Vybral sis sám,“ hlesl a hodlal hodit prášek do ohně, když tu náhle uslyšel z
chodby zoufalý křik.
„ Ne, nechte mě! Ááááá.... Ne! Nešahejte na mě! Ááááá.... néééé!!!“
Harry ztuhl uprostřed pohybu a v hlavě mu zůstávala jediná myšlenka - Hermiona.
„ Je tu kvůli mě! Je tu kvůli mě! Je tu kvůli mě!“ opakovalo mu jeho svědomí,
které mu drželo ruku od ohně a zabraňovalo mu vhodit prášek do plamenů.
„ Dělej, musíš se odtud dostat! Dělej! - Ne, já nemůžu. Copak jí neslyšíš?! -
Samozřejmě, že jí slyším, ale tady jde o tebe! Ty se odtud musíš v první řadě
dostat, rozumíš? TY! - Já... já...já... - Ano, TY! - Já... já... já nemůžu! -
Cože? Jak nemůžeš? To víš, že můžeš! Ne, ty musíš! Koukej hodit ten Letax do
ohně a dělej!“
Harry natáhl ruku k plamenům, ale prsty byly tak těsně zaťaté, že prášek
nedokázal vhodit do plamenů.
„ Dělej!“ křičelo jeho vnitřní já.
„ Ááááá....“ křik z chodby byl stále silnější, až náhle umlkl.
„ NE!“ křikl Harry a prášek dopadl na podlahu místo do plamenů. „ Já nemůžu!
Nemůžu je tu nechat! Mám se s Voldemortem utkat, tak ať je to teď!“ řekl
rozhodně a otočil se ke dveřím.
„ Ty idiote!“ protočilo jeho druhé já oči v sloup. „ Za tohle krutě
zaplatíš...“
Harry s napřaženou hůlkou vyšel ze dveří, ale v další chvíli ho uchvátila
strašlivá bolest do zátylku. Někdo ho praštil až padl na kolena.
„ Vždy šlechetný, Potter, že?“ ozval se mu u tváře známý jízlivý hlas. „ Šanci
jsi dostal, Pottere. Tvoje blbost, že jsi ji nevyužil. Byla poslední...“
Další rána do hlavy ho zbavila vědomí.
Silné zatřesení Harryho opět přivedlo k vědomí. Rozostřeným
zrakem se podíval kolem sebe a nemusel být moc velký genius, aby si uvědomil,
že stojí uprostřed kruhu Smrtijedů a před ním...
„ No jo, ten tu přeci nemůže chybět,“ zabručel si Harry sám pro sebe a
vyškrábal se na nohy, aby se mohl Voldemortovi podívat do tváře.
„ Vítejte, pane Pottere. Čím jsme si zasloužili vaši tak pozdní návštěvu?“
zeptal se. Harry radši mlčel. „ Jak to děláte? Už jsem vás tu měl nejméně
třikrát a vy si vždy najdete nějakou cestičku, jak se odtud dostat pryč.
Naštěstí pro mě... si vždycky najdete nějakou cestičku, jak se vrátit zpět ke
mě, že?“ ušklíbl se.
Harry ho moc nevnímal. Přejížděl pohledem po celé místnosti a zvažoval své
možnosti na útěk. V takovéhle situaci už byl mnohokrát a vždy ho zachránil
nějaký zázrak, ale měl neblahé tušení, že množství zázraků pro jeho osobu už
bylo mnohokrát přečerpáno.
Jeho srdce však zatrnulo ještě víc, když zjistil, že nedaleko od Voldemorta
stojí dva zakuklenci a pod nimi schoulení na zemi se krčili Ron s Hermionou.
Dívka měla naprosto vyděšený pohled a její barva se dala rovnat bílé.
Nebylo příjemné vědět, že kdyby se s nimi nekamarádil, tak tady nejsou. Jsou tu
kvůli měnu a také kvůli němu nejspíš zemřou. Rozhodli se sice sami, říkali mu
to milionkrát, ale stejně... červíček viny se zakousával stále hlouběji.
Voldemort si všiml, kam se Harry dívá a jeho úsměv se ještě víc rozšířil. „
Ano, jistě, tvoji přátelé,“ ušklíbl se. „ Čeká je stejný osud jako vás. Ale
neboj, nemám v plánu je před tebou mučit, abych tě vidět trpět. Tohle už mě
přešlo. Protože svojí schopností se mi vždycky vykroutit jako had už mě štvete,
Pottere!“ úsměv zmizel a nahradil ho pohledný hodný masového šílence. „
Skončíme to, Pottere! Rychle. Už žádný souboje, žádné muž proti muži. NIC! Už
tě chci konečně vidět mrtvého. Teď... už tě nic nezachrání!“
Voldemort máchl hůlkou a srazil Harryho na kolena.
„ Neboj se, Pottere, teď to mučení nebude nijak dlouhé. Jediné, co chci, je
slyšet tě prosit,“ ušklíbl se.
Harry pevně zavrtěl hlavou. „ Ne.“
Pán zla pokrčil rameny. „ Zkusíme to,“ mávl hůlkou a Harrym proběhlo několik
bolestivých křečí, které pominuly, ale vzápětí byly nahrazeny novými.
„ Ne?“ zeptal se Voldemort sladce.
Chlapec zavrtěl hlavou, ale všechna ta jistota a pevnost, kterou cítil před
chvílí, se náhle vytratila neznámo kam. Co měl dělat? Jak měl Voldemorta
porazit, když byl bezbranný, neměl hůlku. Byl bůh ví kde a ke všemu jen s Ronem
a Hermionou, kteří na tom nebyli o moc lépe.
Jak mohl spasit svět, když měl prázdné ruce? Úplně prázdné...
Náhle si všiml schoulené postavy krčící se za Voldemortovým hábitem. Roztřesená
troska s vyděšenýma očima, ohnutými zády a umělou rukou.
„ No tak, Pottere, pokoř se před smrtí… pokoř se přede mnou,“ ušklíbl se na
něho Voldemort a vychutnával si chlapcovu bolest.
„ Nikdy!“ ucedil Harry skrz zaťaté rty. Byl rozechvělý z toho, jak blízko byl
smrti, ale nehodlal Voldemortovi ukázat, že vyhrál.
„ Ale, ale… Tak ti k tomu budeme muset dopomoci. Crucio!“
„ Áááá!“
„ Odpros mě, Pottere a já přestanu!“
Harrym projela bolest tisícovek dýk, které drásaly jeho tělo. Křičel a
skučel…ale neprosil.
Kouzlo pominulo. Chlapec sebral zbylé síly a pomalu se postavil na nohy. Stál
roztřeseně, ale vzpurně.
Voldemort se opět ušklíbl a seslal na něho další kletbu. Nebylo to Crucio, ale
jiná kletba. Všechny vnitřnosti se mu začaly napínat a svírat. Všechny svaly ho
přestaly poslouchat a i ústa měl tak ztuhlá, že nemohl ani křičet. Sevření náhle
pominulo a všechny svaly povolily. Harry měl pocit, jako by dostal milost.
V další chvíli se však bolest vrátila s ještě větší intenzitou.
Ústa se mu naplnila jeho vlastní krví. Vyplivl jí a otevřel ústa v němém
výkřiku, když ho kouzlo zasáhlo potřetí a poté ještě jednou. Už ani hlasivky ho
neposlouchaly. Sám se divil, že ještě vůbec žije a v duchu si přál, aby to
už skončilo. Aby se opravdu stalo to, čím mu hrozili a nechali ho zemřít.
Rozhodně to nemohlo být horší než tohle. NIC nemohlo být horší než tohle…
Nestalo se tak.
Stejně jako předtím, kletba pominula. Z posledního zbytku sil se vyškrábal
na kolena a zpupně zvedl hlavu. Na nohy se nepostavil, už by ho neunesly. Celé
tělo ho bolelo, uvnitř cítil oheň. Věděl, že musí mít nějaká vnitřní zranění,
ale když už má zemřít, tak neukáže porážku.