"Z mnoha strašlivých dravých zvířat a netvorů, jež obcházejí po naší zemi, žádné není podivnější a vražednější než bazilišek, známý též jako Hadí král. Tento had, kterýžto může dorůsti obrovitých rozměrů a žíti mnoho set let, rodí se z kuřecího vejce, vysezeného ropuchou. Způsoby, jak zabíjí své oběti, jsou překvapivé, poněvadž bazilišek má k tomu účelu netoliko smrtící jedovaté zuby, nýbrž i vražedný pohled a všichni, na něž jej upře, okamžitě zemřou. Pavouci před baziliškem prchají, neboť on jest jejich úhlavním nepřítelem, a sám bazilišek prchá toliko před kokrháním kohouta: ono jest pro něj smrtící." (HP a Tajemná komnata str. 244).

Jeden z těchto nebezpečných plazů byl před tisícem let umístěn Salazarem Zmijozelem do Tajemné komnaty v bradavickém hradě, aby tam čekal na příchod Zmijozelova dědice a posloužil jako krutý nástroj k likvidaci studentů "nečistého" původu. Komnata byla otevřena naposledy během školního roku 1992/93, baziliškovy oběti ale naštěstí pouze zkameněly (nepohlédli do plazových očí přímo), bylo tedy možné je znovu oživit. Nakonec se podařilo tohoto tvora zlikvidovat, významnou úlohu v tom hrál samozřejmě Harry Potter :o)

"Strašidlo, které mění tvar. Umí na sebe vzít podobu čehokoliv, co nás podle jeho názoru nejvíc vyděsí." (HP a Vězeň z Azkabanu, str. 120). Při střetu s bubákem je lepší, je-li pohromadě víc lidí - bude totiž zmatený a dokáže se těžko rozhodnout, v co se proměnit. Bubáka je možné zneškodnit kouzlem riddikulus, které ho donutí vzít na sebe podobu něčeho hodně legračního. Smích ho vykolejí natolik, že zmizí.

Světlezelený rohatý vodní démon žijící v jezerech na celém území Británie a Irska. Živí se drobnými rybami, je agresivní ke kouzelníkům i mudlům, vodním lidem se ho v několika případech podařilo ochočit. Má dlouhé prsty, které jsou sice křehké, ale dokážou velmi pevně stisknout.

Malí, oškliví tvorové s obrovskýma ušima a velkýma očima, jejichž jediným smyslem života je sloužit v nějaké rodině, být vůči jejím členům naprosto loajální a trpělivě snášet i špatné zacházení. Většinou si je mohou dovolit jen na bohatších panských sídlech, kde zastávají běžné domácí práce, jako je udržování ohně v krbu, uklízení nebo vaření. Znakem jejich otroctví je to, že místo normálního oblečení nosí kapesníky uvázané jako tógu nebo povlaky na polštáře s prostřiženými otvory na ruce a nohy. Ve chvíli, kdy jim jejich pán dá nějaký kus oblečení, je to symbolem propuštění. Takový stav ale považují všichni skřítci za nesmírnou ostudu a urychleně se snaží najít jinou rodinu, které by mohli patřit. Podobně neslýchané je pro ně nechat se zaměstnat za plat nebo mít jednou týdně volno.

Domácí skřítci mají svoje vlastní mocná kouzla, i když je obvykle nemohou použít bez souhlasu svého pána. Skřítci také nesmějí používat kouzelnické hůlky.

Nehmotná podoba již zemřelého člověka, nesoucí jeho vlastnosti, povahu i znalosti. Jsou stříbřitě zářící, průhlední, nemohou se dotknout ničeho v hmotném světě, dokáží tudíž procházet pevnými materiály. Na “dotek” jsou chladní jak led. Projít duchem je velice nepříjemný zážitek jak pro člověka, tak pro ducha samotného, nemají proto rádi, když je někdo ignoruje a nenamáhá se je obcházet.

Zdá se, že duchové jsou vázaní na určité místo, například na místo, kde zemřeli nebo kde strávili značnou část svého života, a nemohou nebo nechtějí se od něj příliš vzdálit. Ne všichni zemřelí se stávají duchy. Spíš se zdá, že takový osud čeká jen malé procento čarodějů a čarodějek, kteří za svého života nebyli šťastní. Duchové nemohou zemřít, působí však na ně určitá kouzla, ačkoli se projevují jinak, než u lidí. Není známo, za jakých podmínek a jestli vůbec může duch přestat existovat.

Majestátní jasně rudý pták s dlouhým zlatým ocasem, zobákem a spáry. Dožívá se obrovského věku – má totiž schopnost regenerace: když jeho tělo zestárne a začne být opotřebované, vzplane, shoří a povstane znovu z popela. Je mírumilovný, není známo, že by zabil jiného živého tvora, ale přesto se ho jen málo kouzelníkům podařilo ochočit. Živí se bylinami, hnízdí na horských vrcholcích v Egyptě, Indii a Číně. Umí kdykoli zmizet a zase se objevit, jeho zpěv působí kouzelně – údajně zvyšuje odvahu lidí čistého srdce a v nečistých srdcích vyvolává strach, slzy fénixe mají silné léčivé účinky. Ocasní pero fénixe bývá s oblibou používáno jako jádro kouzelnických hůlek.

Fantastické zvíře, které má přední část těla ptačí (většinou orlí hlavu, pařáty a křídla) a zadní část koňskou. Je to velmi hrdý tvor, a chce-li se k němu někdo přiblížit, musí se mu nejprve uklonit a pokud možno bez mrkání pohlédnout do očí. Pokud hipogryf úklonu opětuje, může se ho člověk dotknout, případně se na něm proletět. Pokud hipogryfa někdo urazí nebo se k němu špatné chová, může způsobit vážná zranění i smrt, proto se jejich chov doporučuje pouze zkušeným odborníkům.

Blíže nespecifikovaný tvor, jehož kůže je potřebná k výrobě Mnoholičného lektvaru.

Překrásné zvíře vyskytující se ve všech lesnatých oblastech severní Evropy. V dospělosti má podobu sněhobílého koně s rohem, hříbata jsou po narození zlatá, v dospívání se jejich barva mění ve stříbrnou. Roh, žíně a krev jednorožce mají velice účinné kouzelné vlastnosti. Žíně se například vkládají do kouzelnických hůlek, roh je součástí některých lektvarů, krev udrží jakoukoli bytost při životě, i kdyby ji od smrti dělil pouhý vlásek. Ten, kdo krev požije, však od té chvíle žije jen napůl a v zatracení, neboť zabít jednorožce je velká ohavnost, a tak tohoto způsobu používá pouze ten, kdo už nemá co ztratit (příklad lorda Voldemorta). Styku s lidmi se jednorožec vyhýbá, má velmi hbité nohy, takže se dá těžko chytit. Přiblížit se k sobě dovolí spíše čarodějce než kouzelníkovi.

Inteligentní a lidské řeči schopný tvor žijící v lesích, na vlastní žádost klasifikován Ministerstvem kouzel jako zvíře. Má lidskou hlavu, hruď i paže - a koňské tělo porostlé srstí. Pravlastí údajně Řecko, dnes rozšířen v mnoha částech Evropy. Životní styl a zvyky kentaurů jsou zahaleny tajemstvím, ví se však, že žijí ve stádech o velikosti 10-50 kusů, údajně se dobře vyznají v kouzelném léčení, jasnovidectví, lukostřelbě a astronomii. Kentauři nevěří mudlům a příliš ani kouzelníkům, je možné, že mezi nimi nevidí žádný rozdíl – rozhodně se nechtějí vměšovat do jejich záležitostí. S kentaury by se mělo jednat s velkým respektem.

Tyto bytosti "zamořují svou přítomností nejtemnější a nejšpinavější skrýše, libují si v rozkladu a zoufalství, ze vzduchu kolem sebe vysávají mír, naději a štěstí. Dokonce i mudlové cítí jejich přítomnost, přestože je nejsou schopni vidět. Dostaneš-li se k některému příliš blízko, vysaje z tebe každý příjemný pocit, každou šťastnou vzpomínku." (HP a Vězeň z Azkabanu, str. 167) Mozkomorové jsou tvorové celí zahalení v plášti s kápí, kteří slouží jako stráže v kouzelnickém vězení Azkaban. Mají obličeje bez očí a jejich kůže vypadá jako v rozkladu, pohybují se zvláštním způsobem, jako kdyby pluli několik centimetrů nad zemí. V jejich přítomnosti jakoby pohasínala světla a lidem se v mysli přehrávají nejstrašnější okamžiky jejich života. Ministerstvo kouzel využívá mozkomory někdy také k výkonu "trestu smrti", ačkoli nejde o skutečnou smrt těla. Mozkomorové totiž mohou z lidí doslova vysát jejich duši, říká se tomu mozkomorův polibek. Jsou to jediné chvíle, kdy mozkomor sundává svou kápi.

Mozkomorové jsou tvorové v jádru zlí, někteří kouzelníci (např. Albus Brumbál) se domnívají, že svěřit jim strážení Azkabanu bylo velice nerozumné. Snadno by se totiž dali zlákat na stranu zlých kouzelníků, díky nimž by mohli lidi neomezeně využívat.

Jediný způsob, jak se proti mozkomorům bránit, je pomocí Patronova zaklínadla.

Inteligentní tvor menšího vzrůstu, snědý, bystrý, s dlouhými prsty a předlouhými chodidly. Skřeti jsou mazaní a není dobré si s nimi začínat něco ve zlém. Bývají tvrdohlaví a v historii vedli několik povstání a rebelií. Skřeti vedou také Gringottovu banku.

Dvanáct stop vysoký tvor s matně žulově zbarveným, neohrabaným tělem a malou, lysou hlavou. Trollové jsou hloupí, ale nebezpeční, zapáchají, dorozumívají se neartikulovanými zvuky a s oblibou používají veliké dřevěné kyje. Lze je naučit mluvit a najmout je na nějakou prospěšnou práci, například hlídání objektů, pro svou nízkou inteligenci a neschopnost podílet se na řízení kouzelnického světa jsou ale řazeni mezi zvířata. S trolly si nejlépe umějí poradit skřeti.

Vlkodlakem se mudla či kouzelník stane pouze tehdy, když jej pokouše jiný vlkodlak. Takový člověk se pak každý měsíc při úplňku promění ve velmi nebezpečné a krvelačné zvíře, lišící se vzhledově od obyčejného vlka pouze v několika detailech. Proměny jsou velmi vyčerpávající a neexistuje lék, který by postiženého zbavil jeho trápení navždy (leda by vyšlo najevo, že Lidotvaré kouzlo, popisované Zlatoslavem Lockhartem v jedné z jeho knih, skutečně funguje). Byl však vyvinut lektvar, který umožňuje postiženému, pije-li ho pravidelně celý týden před úplňkem, zachovat si po dobu proměny zdravý rozum a v podobě neškodného vlka počkat, až úplněk zase pomine.

Společnost se vlkodlaků bojí a je vůči nim velmi netolerantní, je pro ně proto těžké sehnat práci nebo se někde trvale usadit. Na Ministerstvu kouzel funguje kancelář pro vlkodlaky jak v divizi zvířat (kde je odchytávají), tak v divizi lidí (kde pro ně zřídili poradenství).

Zdá se pravděpodobné, že existuje i čistě zvířecí druh vlkodlaků. Tato domněnka vychází ze skutečnosti, že se bradavický šafář Hagrid snažil v době studií několik vlkodlačích štěňat odchovat a tajně je držel v košíku pod postelí v chlapecké ložnici. Taktéž v Zapovězeném lese vedle bradavických pozemků údajně žijí vlkodlaci. Možná jsou to prapůvodní zvířata, která kdysi přenesla lykantropii na lidi.

Malý a velice rychlý ptáček, který se dokáže obdivuhodně skrývat a umí měnit směr letu tak rychle, že je velice těžké jej chytit. Z toho důvodu byl v dávných dobách oblíbenou zábavou čarodějů lov zlatonosek, který ale část veřejnosti odsuzovala, neboť drobný ptáček byl při polapení téměř vždy rozdrcen. V roce 1269 náčelník Kouzelnické rady Barberus Chvástal přinesl na jisté famfrpálové utkání jednu zlatonosku a vyhlásil, že ten z hráčů, který ji během utkání polapí, dostane od něj zvláštní prémii sto padesát galeonů. Ptáček v tomto utkání sice unikl, ale z tohoto nemilého precedentu se okamžitě stala senzace a od té doby byla v každém utkání přítomna jedna zlatonoska (kterou měli diváci za úkol udržovat v prostoru hřiště odpuzovacími kouzly) a v každém týmu byl určen jeden hráč, který po ní pátral. Ten, kterému se povedlo zlatonosku chytit, získal pro svůj tým sto padesát bodů, jako upomínku na oněch sto padesát galeonů. Naštěstí osud tohoto ptáčka znepokojoval většinu humánně smýšlejícího kouzelnického světa (nehledě na to, že během několika desetiletí jejich počet v Británii drasticky poklesl). Z počátku se hledalo řešení v podobě jiných ptáků, ale nakonec, ve 14. století, vše vyřešil kouzelník Bowman Wright z Godrikova Dolu, specialista na čarodějné zpracování kovů, který dokázal vyrobit míček se stejnými letovými vlastnostmi, jako měla zlatonoska. Tak byla zlatonoska ve famfrpálu nahrazena Zlatonkou a její existence přestala být ohrožena.